Východ, nebo Západ - kam patříme? Láďa Větvička, Michal Téra, Petr Drulák, Michal Semín

Tak a teď už teda přicházíme k tomu poslednímu panelu, jehož moderátorem je Michal Semín.

Tímto ho tady vítám. Ahoj Michale.

Michal Semín.

[potlesk] A ten si pro vás letos pozval zajímavé hosty.

První, kterého tady vidím, tak je Petr Drulák. Prosím Petře.

[potlesk] Další Michal Téra [potlesk] a tím třetím je Láďa Větvička.

A já to říkám schválně nahlas, protože ho tady nemáme, tak ho potřebujeme na pódiu.

>> Běží rozvážným krokem.

>> Tak on neběží. To je hrozné. [smích] Vážný krok.

Ano.

>> Láďo, prosím tě, neuspěchej to.

>> [smích]

Jedno z témat, kterým je Michal Semín znám, že se mu věnuje, tak je téma střední Evropy a právě i o střední Evropě, o tom, že nepatříme ani na západ, ani na východ, ale že je potřeba, abychom hledali svoji vlastní identitu a svoji vlastní cestu.

Bude to i poslední závěrečný třetí panel, který moderuje Michal Semín.

Tím tomu předávám mikrofon a hodinu a [smích] půl je Michale, toto pódium také tvoje.

Věřím, že se dostane i na dotazy.

Prosím.

>> Já moc děkuju. Posaďte, když tak se mnou.

Já vás všechny taky moc zdravím.

Koho jsem ještě nestačil pozdravit osobně, tak zdravím aspoň takto – dobré odpoledne.

Eh, [odkašlání] my jsme už tady mnohokrát děkovali a chce se mi děkovat vlastně celou dobu a čím dál tím častěji Alici Tomkové.

Eh, [potlesk] kdybyste viděli, co se tady dělo včera poté, co se postavily všechny stany, tak by z vás stékal pot růžou, protože hrozilo, že se žádné setkání neuskuteční.

Všechny ty stany lehly na zem.

Takže Alice s celým týmem vstávala někdy ve tři hodiny ráno, aby to tady zase postavili, vybudovali.

>> Ano.

Eh, takže děkujeme.

Ale jak vyjádřit naši vděčnost Alici víc než jenom tím potleskem?

Asi většina z vás ví, že existuje společnost pro obranu svobody projevu, zkratkou SOSP.

Tato společnost každým rokem udílí cenu lidem, kteří se nějak zvláštním způsobem zasloužili o svobodu projevu.

Většinou tu cenu dostávají lidé, které dobře známe z těch různých podcastů.

Jejich tváře vídáme každý týden v nějakém rozhovoru.

Je tady mnoho lidí, kteří bojují za svobodu slova, za svobodu projevu, které na těch [odkašlání] počítačích a mobilech nevidíte.

A Alice Tomková patří mezi ně.

Tato společnost pro obranu svobody projevu má internetové stránky a tam si každý, kdo si je otevře, může nominovat někoho, může nominovat osobu, kterou by rád [odkašlání] takovou cenu dal, o kterém si myslí, že si ji zaslouží.

Tak vám chci říct, že já jsem pro letošní rok již Alici Tomkovou nominoval a chci vás poprosit o totéž.

[potlesk]

A nyní eh k tématu tohoto posledního panelu.

Eh ale ještě než vám tedy představím moje hosty, tak eh vám řeknu, jak jsem vůbec přišel na to, že se budeme této otázce střední Evropy věnovat.

Já jsem před časem narazil na takový pozoruhodný článek, analýzu Centra proti hybridním hrozbám.

To centrum sídlí na ministerstvu vnitra.

Ta analýza je z roku 2022, takže ještě za minulé vlády vznikla, ale toto centrum existuje pořád na tom ministerstvu.

A tehdy v tom roce 2022 toto centrum varovalo, že kdo zdůrazňuje zdůrazňování svébytné středoevropské identity.

Proč?

Protože toto zdůrazňování prý slouží jako nástroj pro kremelskou propagandu.

Cituji: "Vede k rozptylování loajality směrem k západu, čímž je myšlena Evropská unie a NATO."

Ta analýza se jmenuje: "Středoevropská identita jako součást protizápadního narativu na kvazi mediální scéně."

Takže oni nemůžou říct, jako v nějakých alternativních médiích, ale na kvazi mediální scéně.

Pro ně vlastně ta média, která tu dnes jsou zastoupena i těmito kamerami, nejsou média, jsou kvazi média.

Vy jste to nevěděli.

Já si vám dovolím krátce přečíst úryvek z této analýzy.

"Proti prostoru démonizovaného západu pak v logice kvazi mediální scény stojí alternativní identita střední Evropy.

Ta je charakteristická důrazem na selský rozum, který je stavěn proti údajným výstřelkům západu, zejména v oblasti kulturních témat.

Například gender, ekologie, politická korektnost.

Střední Evropa je tak dávána do protikladu k západu a zejména k Evropské unii jako prostor normality, který ještě není zkažený nesmyslným pokrokářstvím."

Já myslím, že to ti soudruzi z Centra pro hybridní hrozby nakonec definovali správně.

A já jsem si právě proto, abychom si popovídali, kam tedy patříme, patříme na západ, na východ, kde je naše místo, pozval právě tyto hosty, které vám už představila Jana.

Ale já vám o každém z nich řeknu trochu víc.

Tím prvním bude pan docent Michal Téra.

[potlesk]

Který je významným slavistou a historikem.

Momentálně působí na Komenské univerzitě v Bratislavě.

Je to autor celé řady zcela výjimečných publikací.

Této problematice střední Evropy se věnuje knížka "Zapomenutý ostrov."

A tím druhým bude pan profesor Petr Drulák.

[potlesk]

Který vyučuje mezinárodní vztahy a politologii na Západočeské univerzitě.

Je to náš zkušený bývalý politik a diplomat, dnes předseda spolku Svatopluk.

No a tím třetím je Láďa Větvička, neúnavný cestovatel, [potlesk] spisovatel, který tu střední Evropu možná nezná tolik z toho akademického prostředí, ale má ji dobře procestovanou na svém kole nebo elektrokole nebo na čem to jezdíš.

Takže se snad můžeme těšit na prima debatu.

Michale, jak to tedy s tou naší identitou a tím naším postavením je?

Kam patríme?

Ještě před rokem, když jsme sem jeli na toto setkání vlastenecké do Příčova, tak když jste jeli po Strakonické, jako od Prahy sem, že jo, tak jsme ještě vydali před volbami ty billboardy: "Patříme na západ."

Všude jsme to četli.

Kam teda vlastně patříme?

Tak doufám, že mě slyšíte.

[odkašlání]

Co se týče téhle otázky, tak je to otázka vlastně určité historicko-geografické identity.

My pochopitelně patříme do Evropy, čímž myslím evropskou civilizaci.

A to je to, co je vlastně určeno naší příslušností ke křesťanské kultuře, protože to, co pojí vlastně Evropu jako takovou – pojem Evropy vlastně kulturně a historicky vychází z křesťanství.

To znamená, pokud mluvíme o Evropě, tak mluvíme o všech zemích, které jsou historicky kulturně formovány křesťanstvím.

Ale tahle Evropa má několik různých částí, několik kulturních okruhů.

Každý ten kulturní okruh má v rámci té křesťanské civilizace určité vlastní parametry.

A co se týče naší příslušnosti, tak lze říci a lze to sledovat asi od období, řekněme, vrcholného středověku, že v našem prostředí se v podstatě zformovala speciální oblast – střední Evropa.

Není to ani východ, ani západ, ani jih.

Je to střední Evropa.

Ta střední Evropa si vytvořila svoje základní parametry.

Mezi které patří německá městská civilizace, latinská kultura a vlastně latinské křesťanství a konečně slavinita – tedy většina obyvatel.

To jsou její základní parametry.

Jsou to věci, které nás spojují i s jinými částmi Evropy, ale ta střední Evropa je v podstatě jedinečná tím, že tyto tři parametry, tyto tři prvky kombinuje do jednoho celku.

To je to nejdůležitější.

A další věc, co se týče toho hesla „patříme na západ", tak na ten západ nepatříme.

Jednoduše proto, že jsme neprožívali důležité dějinné události, procesy, jevy, které prožíval ten západ. My jsme nebyli při formování západu jako kulturního okruhu. My jsme nezažili ty základní formanty. My jsme v podstatě, pokud jsme se k nim nějakým způsobem dostali, tak jenom jako recipienti nebo jako periferie.

Nemáme za sebou zkušenost kolonialismu například. Nemáme za sebou zkušenost toho globálního rozprostření té kultury a civilizace vlastně po celém světě. Naopak máme zkušenost takovou, kterou zase nemá západní Evropa. Je to zkušenost nevolnictví, je to zkušenost periferní ekonomiky, je to zkušenost vlastně velkých sociálních rozdílů a jiných sociálních procesů, které probíhaly až do 19. století odlišně než v západní Evropě.

To znamená, pokud se podíváme historicky, kulturně, tak západ je nám blízko. Hodně jsme od něho převzali, ale nikdy jsme nebyli jeho přímou součástí. A to se jeví také tím, že v západní Evropě, na tom západě nás společně s dalšími středoevropskými národy nikdo za západ nepovažuje. Nemají nás vlastně zakotveny v té mentalitě jednoty. Jak se vnímají navzájem mezi sebou, tak nás vnímají maximálně jako periferii západu, nikoli jeho přímou součást.

To znamená, že slogany „patříme na západ" z loňského roku jsou jenom opakováním toho „vraćíme se na západ", jak jsme slýchali krátce po roce 89. Byla to slepá cesta. Neuvědomovali jsme si vlastně, kde jsme a jak i ten západ na nás pohlíží. Od toho jsme čekali něco jiného a jsou to trochu promarněná léta.

Nevím, jestli ta léta jsou promarněná, ale je to tak. Je to vlastně jakoby to, co přicházelo po roce 1989, přicházelo vlastně pod určitou pokřivenou optikou. Dívali jsme se tak, že jsme si ztotožnili západ s normalitou, s tím, co je pro nás normální. A to potom vedlo k tomu, že jsme vlastně sledovali až v podstatě slepě a bez nějakýchkoliv pochybností nebo debat sledovali cestu, která měla vést do plného zapojení těch západních struktur. Ale to byla chyba. To byla chyba, jejichž důsledky se projevují vlastně po těch desetiletích teď.

A byla to také chyba, co se týče našeho vnitřního vývoje, protože naše identita je vkořeněná právě do toho středoevropského prostoru. To znamená, vydali jsme se cestou, kterou jsme jít neměli. Spletli jsme se, řekl bych.

Dobře. Budete samozřejmě pak mít také možnost se pana docenta Téry ptát, ale nejprve uděláme takové to úvodní představení, úvodní prezentaci těch myšlenek. Díky zatím, Michale. Ještě se k tomu vrátíme.

Petře, ještě dřív, než jsme se poznali blíže, tak já patřil mezi takové pozorné čtenáře tvých podnětných textů, protože mi tehdy, přesto, že jsi byl, jsem tě vnímal jako někoho, kdo z pozice na ministerstvu zahraničí vlastně velmi kriticky hodnotí naše směřování. Nějak si terminologií „centra hybridních rozebů" či „narušování loality k západu" ty tvoje texty přišly jako hodně podnětné. A ty si tydlety myšlenky potom vnesl i do spolku Svatopluk.

My jsme tady před rokem na tomto místě rozebírali nebo se zamýšleli nad tím, co Svatopluk myslí změnou režimu. Bylo to za tvé nepřítomnosti, že jsi byl někde na cestách. No a já bych tě chtěl teď požádat, jestli by jsi nám mohl představit pohled spolku Svatopluk na naše postavení, postavení naší země v Evropě a na střed-oevropskou otázku. Má Svatopluk nějaký svůj autentický či vlastní postoj k tomu, jak ho rozvíjí, jak se tomu věnuje?

Tak prosím, Petře.

Děkuji. Dobré odpoledne. Zdravím všechny svatoplukovce a dobré vlastence. K Michalově otázce:

[potlesk, jásání]

Samozřejmě střední Evropa by měla být středobodem všech našich úvah o postavení České republiky ve světě. Samozřejmě chceme suverenitu. Chceme stát, který bude pokud možno soběstačný, suverénní v otázkách, kde to je možné. Ale vnitrozemský stát nemůže mít stejnou míru suverenity jako Čína, Spojené státy, ale třeba i malá Francie. Prostě jsme ještě o něco menší.

Proto, pokud chceme svoji svrchovanost [smích] začít uskutečňovat, tak si na to musíme najít partnery s dalšími. No a ti, kdo se nabízejí, jsou naši středoevropští sousedé. Teď je samozřejmě důležité ujasnit si, co všechno za střední Evropu považujeme. Máme různá vymezení. Máme třeba V4, máme nějaké trojmoří. Je spousta pokusů, projektů, které se říkají projekty středoevropské.

Když se na to podíváme z hlediska geopolitického, tak nejširší vymezení střední Evropy je prostor malých národů mezi Německem a Ruskem. Německo, Rusko — to mezi je střední Evropa. Jedna možnost. No, když to vezmeme doslova, tak je to prostor, který začíná někde u Finska a táhne se k Řecku. Od Finska k Řecku. To na mapě vypadá hezky, ale nedá se říct, že by to byl prostor, který svazuje nějaká sdílená identita. To je prostě moc velký na to, abychom mohli uvažovat o nějaké realistické spolupráci, o nějakém sdílení.

S Finy si zas tak moc říct nemáme, s Estonci taky ne. Každopádně mnohem míň než třeba se Srby. Takže když se díváme na to geopoliticky, vidíme, že v tomhletom protáhlém prostoru od toho dálného severu, od toho polárního kruhu v podstatě až do Středozemního moře, můžeme rozeznat několik prostorů.

Jeden prostor je prostor baltský. Baltský prostor nějak funguje. To znamená Finsko, Švédsko, Dánsko, pobaltské státy, Polsko. To je prostor, který lze geopoliticky definovat, který má nějaké sdílené zájmy, který má nějakou sdílenou historii. Tyhle státy po těch staletích spolu jsou v interakci.

A pak je další prostor pod ním a to je dunajský prostor. Historicky dokonce existovala dunajská monarchie. Říkalo se jí někdy rakouská monarchie. Dunajská monarchie měla určité geopolitické odůvodnění, protože bránila střední Evropu, bránila Evropu před osmanskou hrozbou. No a pak, když ta osmanská hrozba přestala působit, tahle rakouská monarchie nebyla schopná se reformovat. Nebyla schopná se reformovat, proto po zásluze se rozpadla. Ale z hlediska geopolitického smysl dávala. Smysl by dávala možná i dneska, ale musela by být postavena na úplně jiném základě.

Takže to je dunajský prostor, baltský prostor, dunajský prostor. No a už jenom pro pořádek, když jsme u toho Středozemního moře, u toho Řecka — to je prostor středomořský. Ten už je taky vzdálený. Řecko, fajn, krásná země na prázdniny, ale nějaké historické vazby mezi námi, to je podobné jako s tím Finskem. Tam si jako nemáme moc co říct.

Takže když uvažujeme o střední Evropě, třeba ve spolku Svatopluk, ale myslím si, že i nejenom ve spolku Svatopluk, tak tam vidíme prostor, kterýmu se dá říkat dvojmoří.

Prostor mezi Jaderským mořem a Černým mořem.

Česká republika a Slovensko představují jeho severní hranici, Bulharsko, Makedonie jeho jižní hranici.

Tohle je střední Evropa, která je docela kompaktní, jejíž osou je řeka Dunaj.

A je to střední Evropa, která když se podíváme na ten potenciál těch zemí, tak z hlediska geografického je větší nebo srovnatelná s Německem a Francií dohromady.

Když vezmeme rozlohu Německa a Francie dohromady, tak to je ta naše střední Evropa.

Když se na to podíváme z hlediska počtu obyvatel, tak je to srovnatelný s Velkou Británií.

Ovšem s důležitým kvalitativním rozdílem, že to obyvatelstvo je pořád ještě víceméně místní.

Když se podíváte do Velké Británie, tak to obyvatelstvo, co tam žije, už moc místní není.

A mám dojem, že Britové už si to začínají uvědomovat.

Dokonce už i jejich představitelé, i když je otázka, jestli už není úplně pozdě pro ně.

Takže to je nějaká naše i civilizační výhoda.

Je to jedna z těch věcí, co to Centrum hybridních hrozeb identifikovalo, že to tak vnímáme, že to je nějaká alternativa.

Takže tohle je střední Evropa.

Je to střední Evropa, která zase sama o sobě, pokud bude chtít něco dosáhnout, tak musí se nějak organizovat, musí se nějak propojovat, ne nutně tím, že vytvoří nějakou federaci.

To asi není nutné, ale kdyby vytvořila konfederaci a dokázala koordinovat zahraniční politiku, bezpečnostní politiku, tak v té chvíli je na globální úrovni celek, který má nějakých 80 milionů obyvatel.

To už je něco, co něco znamená.

Jaký je vztah tohoto celku středoevropského s ostatními?

Celk, střední Evropa, by měl mít dobré vztahy se západem.

Ne proto, že tam nějak nutně patříme, to docentní tady vysvětlil, že je to mnohem složitější, ale ten vztah je přece jenom blízký.

Je to blízký vztah střední Evropy a západu, ale to neznamená, že bychom se měli uzavírat jenom do tohoto vztahu.

Pokud chceme mít se západem nějaký normální vztah, tak musíme mít i alternativy.

Když chcete s někým mít nějaký dobrý vztah na úrovni politické nebo obchodní, tak je dobré nedávat mu najevo, že on je ten jediný možný, že nikdo jiný není.

To je to, co děláme od roku 89, kdy jim říkáme: My nemáme jinou alternativu, jste tu jenom vy.

To je z hlediska jakéhokoliv vyjednávání naprosto zničující taktika.

No a pak je tu druhá věc, v co se ten západ dneska proměnil.

Jo, to v roce, ještě 1990 jsme si říkali, to je ta modernita, vyspělost, ekonomická vyspělost, společenská vyspělost.

Když se podíváme na západ roku 2026, tak ani jedna z těchto charakteristik neplatí.

Tam není vyspělost.

To, co tam vidíme, spíš budí hrůzu.

A je to vlastně poprvé za několik století, protože když jsme se ze střední Evropy dívali na ten západ, vezměte si třeba v roce 1850, když jsme se podívali na Paříž, nebo ne my, ale naši pradědečkové, prapradědečkové, prababičky do Paříže a Londýna, tak si říkali: „No, to jsou důležitá města, ty jsou v mnoha ohledech nějak dál než my." To si říkali v roce 1850. Když se podívali naši otcové, matky, babičky, dědové v roce 1950 na západ, tak si taky říkali: „No, tak jako jsou vyspělí, mají svobodu, kterou my tady nemáme." Bylo to inspirující.

Když se dneska v roce 2026 podíváte na Francii, Velkou Británii, Německo, co inspirujícího tam najdete?

Já tam najdu jedinou inspirující věc, že nechci, abysme dopadli jako oni.

To je taky inspirace, ale to neznamená, že s nimi nechceme mít kontakty.

My je potřebujeme.

My s nimi potřebujeme obchodní kontakty, lidské kontakty.

Když s někým chcete pěstovat kontakty, tak to nutně neznamená, že chcete být jako on.

To myslím, že se tady hrozně rozšířilo těch 90 let, že se budeme bavit jenom s těmi, co chtějí být jako my a my chceme být jako oni.

Tohle v diplomacii nikdy neexistovalo.

Nikdy.

Vždycky právě se vycházelo z nějaké základní odlišnosti, že pěstujeme vztahy s lidmi, kulturami, národy, kteří jsou zásadně odlišní a že nás to obohacuje a dává nám to smysl.

A na tomhle, na této půdě chceme budovat vztah se západem, ale samozřejmě, jak říkám, nechceme zůstat u toho.

Máme tu to, co se někdy označuje jako globální jih. Globální jih je v podstatě zbytek planety.

Vezměte ten západ, což není ani miliarda lidí dneska.

To je méně než miliarda.

No a těch zbývajících 7 miliard, to je globální jih, globální většina.

My ve střední Evropě, pokud chceme mít zase životaschopnou spolupráci, pokud chceme mít prosperitu, tak my musíme mít kvalitní vztahy s globálním jihem, pěstovat je a zase máme se o co opřít.

O co se můžeme opřít?

Můžeme se opřít třeba o společnou historii, ať se to na první pohled nezdá.

Ale když jsme se podívali v roce 1850 na ten západ, tak co jsme viděli, čím byl definován?

Jednak tou průmyslovou revolucí, ekonomickou vyspělostí.

To je všechno pravda, ale všechna ta centra toho západu v roce 1850 byla globální impéria.

Byli to kolonialisti.

To my jsme nebyli.

My tuhletu jejich historii nemáme.

My nemáme potřebu dnes se omlouvat.

My nemáme potřebu mít špatné svědomí.

My nemáme potřebu být vůči nim arogantní kvůli tomu špatnému svědomí.

My bychom měli mít schopnost přistupovat k nim, ke globálnímu jihu, jako k někomu, kdo má vlastně podobnou zkušenost.

A s nímž my jsme tu zkušenost ve druhé polovině 20. století docela prožívali, protože Československo pomáhalo v národně osvobozeneckém boji.

Na to můžeme být hrdí.

Na to se nemusíme, za to se nemusíme stydět.

My jsme lidem, kteří dnes představují globální většinu, pomáhali ke svobodě.

A to jsou věci, na kterých se dá stavět.

Já Michale se určitě budeš ptát na spoustu dalších věcí, tak já to jen ukončím.

My právě proto, že chceme nastavit rozumný vztah s globálním jihem, tak ve spolku Svatopluk pořádáme 19. září velkou mezinárodní konferenci.

Budou tam lidi ze střední Evropy, lidi z globálního jihu a chceme zahájit úplně nový formát dialogu střední Evropy a globálního jihu.

To zatím nedělá nikdo.

Někdo tady něco dělá ke střední Evropě, někdy lépe, někdy hůře, ale aby někdo udělal střední Evropa – globální jih, to nedělá nikdo.

To bude dělat Svatopluk.

A pokud vás tyhle akce zajímají, staňte se členy Svatopluku, protože ta akce je jenom pro členy Svatopluku a bude dobrá.

To zatím stačí.

Díky, díky moc, Petře.

Já když dám slovo Ladíkovi, tak jednu otázku hned.

Když se mluví o západu, tak velmi často vlastně se západem myslí všechny ty struktury, které jsou řekněme ve sféře těch transatlantických vztahů, nebo těch organizací, které jsou spojeny s NATO a podobně.

Takže tam patří i třeba Japonsko nebo Jižní Korea, ale před 100, 150 lety bychom tyto země přeci nikdy nehledali na západě, ne?

Že nakolik vlastně má cenu mluvit o západu, jestli není zapotřebí spíš než vůči západu se ostře menovitě vymezovat vůči tomu atlantismu, jako by ten atlantismus byla nějaká ideologie, která si obsadila vlastně ten geografický prostor toho západu.

K tomu si ale přivala i řadu zemí východu geograficky a vytvořila vlastně svůj vlastní model homogenní, který chce vnutit celému světu.

Jo, čili nakolik je západ a toto, o čem mluvím, identické.

>> Máš pravdu, že tady dochází k tomudle splynutí a je to splynutí, které je dědictvím studené války?

Když byste se zase v tom roce 1850 někoho zeptali, co je západ, v tý době se to slovo západ ani moc nepoužívalo, ale už se začínalo používat, tak by tam možná nezařadil ani Spojené státy americké.

Prostě západ v tý době, to byla Anglie a Francie.

Už to Německo tam nepatřilo.

Jo, Německo byla nějaká už střední Evropa a to, co bylo za Německem, tam byli Slované.

Slované nikdy na západ nepatřili z hlediska západu.

Jo, když vznikala orientalistika jako vědecký obor v Anglii a ve Francii, škola orientálních studií, tak samozřejmě slovanské jazyky se studovaly tam. Tam se to vykládalo, arabština a ono to teda platí pořád, jo. To znamená, mají tam katedru arabštiny, čínštiny, svahilštiny a pak slovanských jazyků.

Takže ten západ, to byla v podstatě Anglie, Francie.

No a samozřejmě v okamžiku, kdy tyto země se dostaly do té strašné krize, která je zničila, sami si to zavinili, tak vzniká nový západ po druhé světové válce a ten už má jedno centrum a to jsou Spojené státy americké a každý, kdo je jejich spojencem, tak se najednou stává součástí toho západu.

Jo, takhle je to definované.

V Evropě tomu můžeme říkat atlantismus, ale samozřejmě, když se na to podíváme globálně, tak na ten západ jakoby patří i třeba Japonsko a Jižní Korea, tak to by byl nějaký pacifismus, ale pacifismus, kterej má trochu jinej význam, jo, z Pacifiku a ne z míru.

A je pravda, že je to trochu zastaralá terminologie, protože atlantismus skončil.

Otázka je, kdy?

Možná s Barackem Obamou.

A pokud ne s Barackem Obamou, tak určitě s Donaldem Trumpem.

Jo, tam je jasné, že ten vztah Spojené státy - Evropa může být přátelský, může být konfliktní, ale není to už jeden celek.

A pokud to jeden celek je, tak je to takový celek, v němž se Evropa, ne?

A to i ty, ty řekněme prozápadní Evropané nebudou cítit dobře, jo, protože tam je ten aspekt toho vazalství, toho „vy tu budete, budete platit, my vás budeme ždímat," ten je naprosto jednoznačný.

Takže ano, ta terminologie západu, kterou máme, která vlastně je v podstatě nechala nám tady studená válka, už je dost zastaralá.

Mluvme spíš tedy o západní Evropě, o Spojených státech a o dalších regionech světa.

Díky.

Eh, [potlesk] je zřejmé, že skutečně jsme na nějaké historické křižovatce, že se mění ten světový řád.

Proto si klademe tuto otázku.

Jo, to byl žert, když jsem tady četl, že jo, ty úryvky z toho centra pro hybridní rozpad.

To není ten skutečný motiv, proč se tomu věnujeme, ale my opravdu vidíme, jak se ten svět před našima očima radikálně mění a ty jistoty, které jsme měli ještě před 10, 15 lety, už tam nejsou.

Jo, proto tahle otázka, kam patříme, je pro nás velice důležitá, protože když si ji nevyjasníme, tak o tom, kam patříme, zase rozhodne někdo jiný než my sami.

Láďu, prosím tě, ty když já mám tady tu tvoji knížku někde, to je jedna z mnoha knih tady ladě, větvičky s Jarkem po sto rokách okolo Rakouska, Uherska.

Je to tak, viď?

Čtu to dobře.

>> Ty bys mohl být možná i z Ostravy.

>> Jo, [smích] jsi fajný.

>> A prosím tě, ten Jarek, to není Nohavica, viď?

>> Ne, to je Jarek Hažek.

>> Tak výborně.

Tak a v této knize a v jiných knížkách Láďa má internetové stránky, tam si je můžete samozřejmě objednat.

Láďa vám je zabalí vlastnoručně a pošle.

Ty když jsi objížděl na tom kole tenhleten prostor Rakouska, Uherska a je to dobré si tole uvědomit, že vlastně to je víc než jenom ta V4.

Dneska, když se mluví o střední Evropě, tak si mnoho lidí pod tím představuje jenom ten Vyšehrad, ale my když se bavíme i ve Svatoplukovi a jinde o střední Evropě, tak právě jdeme až na ten Balkán a podobně.

Takže ty když jezdíš vlastně po tomto regionu, měl jsi někdy dojem nebo pocit, že když překračuješ hranice mezi těmi zeměmi, že vjíždíš do nějakého cizího světa, nebo že seš vlastně pořád v nějakém jednom kulturním prostoru?

Já myslím, že to bylo na svatoplukkovské konferenci československé, kde Edo Chmelár, myslím, jestli to byla citace Milana Kundery nebo koho, střední Evropu poznáme podle toho, že vám v hospodě na jídelním lístku nabízejí řízek.

Nevím, jestli je to pravda, ale mně se to líbilo, tenhle bonmó, jo, že vlastně ta identita se potom vyjadřuje i takovými jednotlivostmi nebo detaily, jako je i ta kuchyně, to kulinářství, různé zvyky a tak dál.

Takže když ty s těmi lidmi mluvíš, a ty nebydlíš většinou v hotelích, ale opravdu s těmi lidmi mluvíš a s nimi v takovém úzkém kontaktu, vidíš tam něco jako středoevropskou identitu? Nebo naopak tahle zkušenost v tobě spíš vyvolává nějakou skepsi, že by se z tédleté barevné mozaiky vlastně mohlo vytvořit něco, co táhne za jeden provaz?

No, máte štěstí, že jdu právě kolem, takže já vám to vysvětlím.

[smích] Já jsem se zpočátku zleknul, když nás Michal představoval, protože řekl panu docentovi, že je slávista, tak jsem se pak zlekl, že Petr Druhlák bude Sparťan, [smích] což v případě mě, Ostraváka, by mohlo vést k jakýmsi konfliktům.

Ale [smích] >> ty seš bohemista, že jo?

>> Přirozeně bohemista.

Ale vy možná čekáte ode mě nějakou legraci, tak na to zapomeňte.

Spíše vám [odkašlání] budou vstávat chlupy na hlavě, protože to, co vám řeknu, tak pochopíte hned, co je to ten prostor střední Evropy a je to dáno velice jednoduše.

V té knižce jsou popsány věci, kde já jsem projížděl Evropou od Kaliningradu po Sarajevo a od Mnichova po Hžhorodorod a Koločavu.

A já vám to vysvětlím z toho jednoduchého hlediska, protože mi to připadá, že tady je to příliš akademické.

Když jedete na kole, tak potřebujete jet z kopce.

Celá střední Evropa je tam, kde jedete z kopce.

Teď si možná děláte legraci, nebo myslíte si, že si já dělám legraci, ale tady to padlo.

To je podunajský prostor.

Aby mohl téct nějaký Dunaj, [odkašlání] tak do něho musí téct nějaké řeky.

A aby do něho mohly téct řeky, tak já kolem nich jezdím na kole.

A v čem vám vysvětlím zemi po zemi, která země patří do prostoru střední Evropy a která naopak ne.

A z toho, co řeknu, vám nebude zrovna dobře.

Je tu někdo z Prahy mimochodem?

[smích] Zvedněte ruce.

A sakra, to jsem si naběhl.

Dobře, vezmeme to podle směru hodinových ručiček.

Vezmeme Moravu, protože to je moje nejoblíbenější část tohoto světa.

Tady není co řešit, že jo.

Řeka Morava od Krkonoš až po Dunaj naprosto jednoznačně se dá jet z kopce.

Takže Morava jako taková naprosto jednoznačně patří do střední Evropy.

Pozor, patří tam Ostrava?

No, nepatří, protože z řeky nám z Ostravy nám řeky tečou na sever, takže Ostrava je jednoznačně centrem jižního Polska.

Ajdříve nebo později se pravděpodobně dostaneme do konfliktu s naším severním sousedem, protože jim se to asi moc líbit nebude.

Pojďme dále.

Ale všimněte si ještě jedné věci.

My máme řeku Moravu a my máme ten název rádi.

Vzpomeňte si na to, až se budeme bavit o bývalém království českém, tedy o řekách, které máte tady, jak jste si to všechno zkazili.

Ale pojďme dále.

Slovensko jednoznačně, že jo.

Tam všechny řeky tečou od Tater dolů k Váhu a do Tisy a z Tisy do Dunaje.

Tam není co řešit.

Slováci patří do střední Evropy.

Podkarpatská Rus stejně, protože tam všechny řeky zase tečou do Tisy.

Ať už jedete kudykoliv chcete, pokud nejste hloupí, tak jedete z kopce.

Co Polsko?

Polsko podle mě tam vůbec nepatří, protože Polsko podle mě není stát, který by měl stabilní polohu.