JUDr. Miroslav Kříženecký - Současné dění ve světě a specifika v České republice

Bych se nějakým způsobem vyjádřil ke svému náhledu na vývoj situace, která je ve světě.

A hlavně nebudu se dotýkat příliš, myslím, právních stránek. Ty zatím kromě ústavy samozřejmě, která je strašně důležitá, ale budu začnu teda z hlediska mezinárodní politiky.

Doufám, že vám nikomu neuniklo, že dva velmi důležití lidé ve světovém dění — Donald Trump a Vladimír Vladimírovič Putin — se na něčem dohodli.

Protože když vidíte reakce v OSN v radě bezpečnosti na opravdu, řekl bych, válečný stav, tak je to velice mírné.

A potom najednou dojde k tomu, že Donald Trump poté, co se tam cosi dohodlo, jede do Číny.

A v zápětí tam jede Vladimír Vladimírovič.

Z mezinárodního hlediska se vytváří situace, kde otázky Evropy jsou velice silně upozaděny.

Když si uvědomíme, jaké vůdce má Francie teďko, kolik teďko už tam bude zase v krátké době sedmý předseda vlády ve Velké Británii. Když si uvědomíte, jaká je situace vlastně s onou pravicovou stranou v Německu, jak musí mít to obtížné stávající premiér, tak je to na pováženou a je jasné, že dění světa se přesouvá do těchto tří oblastí.

My jsme si už teď v autě povídali o tom, jak máme nahlížet na Tajwan.

No, takže ten hlupák náš tam samozřejmě jede i obyčejným letadlem, to by mně tak nevadilo.

Ale dokázal ten člověk analyzovat realitu, jak je to mezi Čínou a Taiwanem?

Vždyť to je jedna ruka. To je jedna ruka.

Samozřejmě my si tam proplaveme lodičkama celým, ukážeme, jaký máme válečný loďstvo. My si tam létáme nějakejma těma našima strategickejma bombardérama velice blízko, ale ekonomicky, obchodně — nemylme se — ta realita je prostě taková.

Z mezinárodního hlediska jsou tři důležití lidé. Můžeme na ně mít jakýkoliv názor.

My jsme napřed, jestli si vzpomínáte, tak samozřejmě na Trumpa, že jo, a jak se to změní a jak to bude bezvadné. Trump je kšeftman a bude dělat politiku jako každej kšeftman. Vždycky nějakým způsobem.

On je teda o něco mladší než já. Jo, takže můžu trošku posuzovat. Ale dobře, tak mě opravili, takže jsme stejně starý.

Ale vo to přeci nejde.

Víte, aby člověk mého věku místo aby se zajímal o takové věci jako krásné ženy a tak dál — i když Melanie je pěkná holka — tak prostě má touhu pomoci.

A jestli si vzpomínáte, to byla knížka nazvána Mat královně. V 68. roce vyšla Mat královně a tam bylo, uvědomte si, že posléze vám jaksi touha po ženách trošku odezní. Když později už máte dost peněz, takže i po těch penězích, ale zůstane vám poslední touha bílého muže — touha pomoci.

A tu touhu mají všichni, ať jsou v Rusku, ať jsou v Americe, ať jsou v Číně.

Udivuje nás samozřejmě. Já jsem v Číně byl asi šest týdnů nebo sedm. Jezdil jsem těma shinkanseny. Prorezli jsme to tam, co se dalo. To je neuvěřitelnej stát. S neuvěřitelným potenciálem.

Mimochodem, já si teď kupuju čínské auto, aby bylo jasno, jo? Model sedmičku. Takže když si vezete, že to stojí 800 000 a Mercedes tohoto vybavení by mně stál 2 milion 200, tak rozhodí i tak spořivý člověk jako já v tomto směru.

No, asi víc bych se nechtěl vyjadřovat k mezinárodní situaci.

Já bych se vrátil domů do naší situace.

Vy jste si zajisté, či řada z vás, si zajisté podívala na ten nádherný článek, kterej teď nemůžu najít. Kdy už jen mě nádherně zarazilo setkání soudruha pana prezidenta s předsedou hnutí Stan Vítem Rakušanem.

Když se podíváte tam — já si nedokážu představit, že bych se k někomu tak vlezle. Jo, škoda, že se k němu neotočil zády. Ale o to nejde.

Ten — o něčem to svědčí. Ale zajímavé je, že v tomhletom článku se dovíme o některých záležitostech, které jsme si plně ani nejsme schopni uvědomovat.

Vládu pana Fially nazývá autor tohoto článku vládou národního ponížení. My jsme se skutečně otočili někam naprosto jinam než k vlastnímu národu.

A pan prezident to vyvrcholil tím, že tedy budou ty Spojené národy evropské, že se tedy zbavíme národní suverenity a já nevím čeho všeho.

Je to otázka. Ano, on je voják, že jo. Je to voják, který vždycky měl nadání na jazyky. To je pravda, ale upřímně mluveno nestačí. Nadání jedním směrem vás samozřejmě odklání od širších.

Autor tohoto článku provádí jakousi analýzu vystoupení pana prezidenta a říká, že z dikce některých takových těch přesmyček má pocit, jako by mluvil o něčem, čemu nerozumí, a je to patrné.

Ale na druhé straně já vám — já prosím vás, nechci se samozřejmě nikoho dotknout — ale když jsem jako hlavní vojenský prokurátor byl volaný do braně bezpečnostních výborů dvakrát do týdne, abych tam dával nějaký rešerše toho, co všechno jsme udělali proti tomu nepříteli.

Tak tam vystoupil Miloš Zeman a řekl takovou větu, že co chcete od národa, kde 60 až 70 % je na hranici debility.

Já jsem Miloš mě teď pozval, když odcházel, a já jsem mu říkal: "Miloši, prosím tě, jak je možné, že jsi dělal dvě funkční období tak debilnímu národu prezidenta?" On říkal: "Počkej, počkej, počkej, to já jsem jenom citoval doktora Hilšra, mimochodem zemřelého loni."

Já říkám: "No, to si ale neřek. To si na tom vystoupil. Já tam byl, chlapečku drahý. Mě to nezapřeš."

"No jo. No tak to víš. No tak to já jsem a tak dál."

Prosím vás, vycházejme z reality. Když mluvíme o tom, že bychom měli lidem vysvětlovat, co je dobře, co je špatně, vycházejme z toho, že spoustu lidí zajímá jenom ten krajíc, jenom to, co nějakým způsobem.

A ještě je jedna věc — pražáctví. To vymysleli báječně.

Vemte si, že to je jakási enkláva. Já jsem tam bohužel žil 23 let. Moji rodiče měli ve Vršovicích v Bulharské ulici krámek a taky mandlovnu.

Takže pražáctví by v nás mělo být. Ale ani já, ani můj bracha zemřelý jsme tím nikdy netrpěli a spíš jsme tíhli k normálu.

Vemte si, kolik je tam naplaven. A tyhle naplaveniny mají z toho pražáctství, jo, "my jsme Pražáci". Tak se podívejte na pátek odpoledne, jak ti hrdí Pražáci chtějí strávit sobotu a neděli. A tak dál.

Čili samozřejmě je to toto, protože je tam zcela jiná platební morálka, je tam zcela jiná příležitost v tomto směru.

Takže to samozřejmě musíme. Ale pozor, je to pořád kolem milionů lidí. Pořád je to desetina tohoto národa, která samozřejmě ovlivňuje i ostatní svým náhledem.

No vždyť podívejte se, jak se chcete třeba levicově prezentovat v Praze, když nezlobte se, prachy rozhodují vše. Oni dostávají víc než všude jinde, takže jsou celkem držej hubu a krok.

Takhle bych to řekl. Situace je taková, že nacházíme se v takové, řekl bych, fázi ani ne tak zlomové jako nejasné. Je to rozplynutí, když tady Petr demonstroval jasnou pravdu.

Tak někdo z té druhé strany by řekl: no, to je rozvracení republiky, to je trestný čin, protože [smích] pravda je pro ně nebezpečná.

To si musíte uvědomit. Když tedy přemýšlím jako právník, za socialismu, už nás tady vdali do pout a podvraceli jsme republiku, že jo. Eh, zaplať pánbůh, to snad ne. Nebo zatím já nevím, já ano, tak mě už zase by, kdyby mě zavřeli na doživotí, tak to zase tak dlouho nebude, že jo.

To je jedna otázka. Nyní to, co jsem už s Janou Bobošíkovou nějakým způsobem načrtl a ono to ještě do dneška nevím. Vždycky mi lidi volají: hele, zase jste tam s Janou pomlouvali prezidenta.

No, my toho člověka nemůžu. Já mám ručně psanou dvacetistránkový jeho životopis. Je to oddaný syn komunistické strany. Jeho tatínek na spravodajské správě západního vojenského okruhu, kde mimo jiné já jsem byl náměstek vyššího vojenského prokurátora.

A když si uvědomíte, že tento člověk v době, kdy je studentem vojenské vysoké školy ve Vyškově, tak najednou zmizí na 30 dnů do Sovětského svazu o prázdninách. A kolik, jestli jste tady někdo dělal vysokou vojenskou školu, jestli jste mohl strávit 30 dnů na neznámém místě v Sovětském svazu? To nebyl Artěk na Krymu. To už na to byl moc starý. A ty to nevysvětlil.

On napřed vůbec popíral všechno, že jo. A když si ještě promítněte tu skutečnost, že mladého důstojníka základní organizace, již je, kde je členem ve výboru, ho nedoporučí na ten rozvědčický kurz. Velitel ho nedoporučí. Nedoporučí ho nadřízené politické oddělení, ale pak šest generálů až po soudruha generála Vacka ho okamžitě doporučí během měsíce a půl.

No tam přeci musel být nějaký zásah. A proč tam byl ten zásah? Nevysvětluju to. Těch 30 dnů v tom Sovětském svazu. Takže komu je zavázán? Těm devíti spravodajským službám Spojených států, která se týkají vojáků, protože ono jich je celkem 13, že jo, a kterí si ho zavázali, aby mohl dělat to, co dělal.

On je neskutečný klikač. My jsme seděli u Zdeňka Zbytka s Opltem, který prohlásil: „Hele, kluci, já jdu do civilu, na všechno kašlu." A tak já jsem mu říkal: „Jo, tak víš co? Tak nám řekni, jak to bylo se osvobozením těch Francouzů."

No jistě, ono to neproniklo na srbskou stranu, tak je tři nebo čtyři dni drželi v zajetí Srbové, než se to vyjasnilo. Takže milostivě jeli osvobodit ty Francouze a on za to dostal řád čestné legie. To je klikač parexel.

A jestliže vám odaný syn komunistické strany tři roky na to prohlásí, že komunismus je zločinný režim, já tomu člověku nějak nemůžu věřit. Nevím, jestli mu věříte vy, ale to je každého asi osobní záležitost.

Ale opusťme jaksi lidi, kteří jsou ve vysokých postech. Ono, promítněme si to, prosím vás, do každého maličkého písečku nebo loužičky, v které se všichni pohybujeme.

Faktem je, že co já registruju, mně říkali, že jsem prokurátor bez půdy sebezáchovy. Já jsem možná občan bez půdy ze sebezáchovy. Protože, ať chceme nebo nechceme, jestli má někdo z vás představu, jakým způsobem změnit myšlení lidí, poučit je, aby začali tou hlavou přemýšlet a nepřemýšleli jinými částmi těla, tak já takový, neznám, jestli se má vyhrotit situace takovým způsobem, že bude kritická, zlomová.

Vezměte si příklad Spojených států. Spojené státy jdou do deficitu. Tak se jejich parlament, zjednodušeně řešeno, sněmovna a tak dál, rozhodnou, že ještě nejsou, že to bude o pár desítek bilionů víš. Takhle to už udělali, myslím čtyřikrát. Jo, takhle se přece ale hospodařit nedá. A to je náš vzor. To máme dělat podobně, protože tady jste to plasticky viděli. To je úžasný.

Já jsem strašně rád, že jsem to viděl. Ono to svědčí o tom, že prostě s tou ekonomikou velkou se dají dělat hrozné věci. Vždyť vezměte si Argentínu. Dvakrát šla do bankrotu a ono to tam funguje. Jak je to možné? Zkuste si, když zbankrotujete.

Ale já se bojím jedné věci. Lidi dlužej 3 biliony. My jsme teď projížděli krásnou krajinou. Je tam spousta nových domů, ale kde to skončí, až budou ty lidi to muset splatit? Ono totiž pro ty banky vznikne situace, že i když mu to seberou, tak to nemají komu dát. A takže to nebezpečí, řekl bych takové té revoluční situace je velké. Že jakmile jim začnou brát chlebа, jakmile děti půjdou po žebrotě pomalu, protože na hranici chudoby máme dneska víc jak 2 miliony lidí.

To je realita, s kterou prostě musíme počítat. A tato realita logicky ovlivňuje myšlení lidí. Ať chcete nebo nechcete, Jano, levice pořád zaostává.

Pořád zaostává. Eh, ta pravice totiž má tu schopnost nějak z toho ukousnutého. Kolik tady máme miliardářů. A já se nechci dotknout třeba pana předsedy vlády, ale ono se k těm miliardám nedá legálně dostat. Tak chytrý, neskutečně byli chytrý. Měli šanci. Jo. A my je obdivujem. Oni si kupujou hotely. Oni si kupujou kdoví co. Mimo jiné nám taky rozprodali loďstvo, že jo, což je paráda.

A [smích] já jsem jako mladý obájce hájil kapitána, který 21. srpna naši loď, myslím Lidice to byla, vezla zbraně na Kubu a když došlo k invazi Sovětského svazu k nám nebo k bratrské pomoci bych měl spíš říkat, tak on nařídil otočit tu loď. Jenomže ta loď, ono ona upluje asi kilometr nebo dva kilometry. Takže vzbudili toho velícího kapitána, který ho zavřel a plulo se dál. Jo, ale to jsou záležitosti, které nějakým způsobem ovlivňovaly moje myšlení.

Samozřejmě vždycky jsem byl nalevo. Já si ani nedokážu představit, že bych mohl souhlasit s lidmi, pro které není samozřejmé, že je třeba dětem dát najíst, že je třeba se starat o staré lidi, že je třeba se starat o zdraví lidí. Ale vezměte si, jaká řekl bych devalvace vzdělání a tedy ovlivňování mladých lidí.

A dobře, oni mi všichni říkali, no jo, vždyť ty jsi byl voják. Ano, byl jsem 20 let. Dotáhl jsem to dokonce na plukovníka a měl jsem být generál poručík.

A [smích] Ivan Gašparovičů mě navrhl a tehda byl jistě vám všem známý pan eh Dobrovský ministrem obrany a [smích] no hroznej chlap, ale to je jiná věc.

Eh a Ivana odvolali.

Já měl bejt 8. května jsem měl bejt generál, že jo.

Eh a Ivana odvolali koncem března a Dobrovský mě volal: „Pane doktore, prosím vás, já jsem musel ten váš návrh stáhnout. Představte si, já kdybych šel do vlády a řekl, že Gašparovič vás navrhuje, no tak jsem nebyl, no."

Tak jsem skončil jako plukovník.

Eh, mně to bylo ganz egal.

Ale když víte, já jsem s těma lidma, eh s těma lidma jsem bohužel byl nucen žít.

Eh, nejkrásnější bylo, když se Langoš stal eh když se Langoš stal ministrem, eh, tak tam bylo kouzelné, že Ivan Gašparovič říká: „Ty Mirku, hele, pojď, musíme se mu dojít představit."

Tak jsme tam dojeli a seděli jsme v tom předsálí, protože měl nějaké jednání a teď tam šla paní v zástěře, [povzdech] eh, a navíc špinavá.

A Ivan říká: „Ty vole, eh, to si ten Langoš nemůže pořídit lepší hospodyni."

A já říkám: „Ivane, ty vole, to není hospodyně, to je Petruška Šustrová, náměstkyně."

No, takže ne. Já to říkám pro oživení, protože takto jsme eh tohle jsme prožívali. To jsme byli, jak jsem už předeslal, skutečně mě pořád eh chtěli, abysme zavírali lidi a já nevím co všechno.

A my jsme říkali, že přeci jenom ten zákon musí platit.

A teď, když jsem viděl pana doktora Šámala, eh, jak brzkně – dá mi prominou – zkurvil ústavu, že?

Já toho člověka znám léta. Léta.

Já jsem se u něj soudil mnohokrát, když byl předsedou Ústavního soudu, když byl předsedou Nejvyššího soudu.

Ale vemte si jeho náhled. Jeho náhled na právo.

On se rozvedl s Labem a nabouchnul si tam předsedkyni senátu okresního soudu a vyhrožoval tím, že položí funkci, když z okresního soudu jeho manželka nepůjde na Nejvyšší soud – přeskočila krajský, vrchní a tak dál.

Myšlení toho člověka je deformováno.

Jirka Pipku, to byl docent Pipek, můj spolužák, eh, byl taky šéf katedry trestního práva. Říkal: „Hele, já jsem seděl na legislativní radě vlády a Šámalův Šalův argument konečný, když se upravovaly zákony, je to tak, protože my jsme to tak rozhodli."

Opravdu vědecká diskuse a vědecká argumentace. Čili nemějme o nich iluze.

Eh, musím říct, že eh autor tohoto článku – mimochodem velmi – aby jste to asi maggina lidí jste četli – eh, pana doktora Budila, eh – tak eh autor tohoto článku eh se vyjadřuje nějakým způsobem k tomu, jak prostě ten život chodí.

Ono ten „Já na bráchu, brácha na mě" to pořád v tomhletom národě přetrvává.

Nedělejme si iluzi.

Eh, jako věčné pravdy – věčné pravdy o nich čteme, ale nedokážeme s nima žít.

Nedokážeme se s nima ztotožnit.

A to považuju za něco.

Víte, nejhorší je, že můj táta je Vídeňák, eh, kterej ode mě odešel, když mi byly čtyři roky. Zaplať pánbůh.

Ale eh, když teď přijedu k příbuzným do Vídně a oni říkají: „Vy jste tak šťastný, podívej se." A tam skutečně ty holky v těch bikinách a já nevím co všechno ovládají Vídeň.

Tak já vám nevím, eh, jestli mám brečet, být s nima, být s nima jaksi eh trpělivý.

Eh, ale tady ta migrace národů, která byla rozpoutaná – vemte si, co se dělo v severní Africe a do dneška se děje.

Do dneška v Libyi není ta situace žádným způsobem vyřešená.

Těch možných ohnisek je strašný kvantum.

Eh a hledáme řešení.

No, tak ty tři pánové to řešení našli. Dělejme si, co chceme, budeme vládnout světu.

A to dělaj. To dělaj.

Já nechci hanit Vladimíra Vladimíroviče.

Je jistě byl vhnán do nezávidění hodné situace, ale teď jsem sledoval Šandora, kterého jsem si ne vždy vážil, ale tentokrát řekl: „Uvědomte si, je to obrovský stát s obrovským potenciálem. Čili jestli mainstreamová média eh říkají takové kraviny, jak to prohrávají?"

Eh a těch 60 % debilů tomu věří.

Bohužel si to poslechne v televizi nebo říkal to kamarád. Noviny si už moc nekupují.

Tak to je tragédie národa a takovémuto národu – ať budeme říkat sebevětší pravdu – je to dlouhodobá záležitost. Musí padnout na držku, aby rychleji, aby rychleji chápal.

Ale to si nikdo nepřeje.

Nikdo si nepřeje, protože máme svoje děti, máme svoje vnuky, pravnuky. Někteří z nás.

Já jsem začínal tak dlouho, že moje nejstarší vnučka má 15 nebo 16 let.

Eh, ale to je – že jsem začínal pozdě.

Strašně to lituji teda, [smích] eh, že jsem promrhal čas.

Eh, promrhal.

Slyšíte dobře?

Dobře.

Takže já nevím, eh, berme to jako úvodní slovo.

Eh, eh jsem – myslím, že jsem schopen a ochoten.

Kdybyste měli jakékoliv otázky, tak samozřejmě rád je odpovím.

Děkuju.

Prosím tě.

Já bych jenom krátkou reagoval na Mirkova slova, že mi připomněl to pražáctví.

[odkašlání] Víte, já jsem jednou do Parlamentních listů do rozhovoru napsal, že se na mě obrátila paní Sravy s návrhem, abych inicioval přijetí eh zákona o vyloučení Prahy z České republiky a pak, že bude v republice pokoj.

[smích] Představte si. Ovšem, že asi za nějaký týden – po tom rozhovoru v Parlamentních listech – mi přišel nadšený mail.

Jak je to geniální myšlenka, že eh, jestli bych jim sdělil, jak daleko jsem s přípravou toho zákona, oni že na jeho podporu sestavili petici, kde už mají asi 5500 podpisů a žádají mě, abych našel termín, kde by mohli svolat velké shromáždění, abych tam přišel povědět, jak jsem daleko se zákonem o vyloučení Prahy z České republiky.

Bohužel jsem tu paní – ty petentky – musím tak říct – musel zklamat, že to jaksi není tak dobře možné.

A no, a proč to neudělal, prosím tě?

>> Jo, promiň ještě, Ivane.

[frknutí] >> Já k tomu jenom chci říct, že ty nejhorší Pražáci jsou z Brna.

>> Teď půjdeš ty.

>> No, nejhorší Vídeňáci jsou taky z Brna.

[smích] >> Fakt?

>> No.

Kamach nechce. Máte nějakou otázku urgentní, tak prosím.

>> Pak potom uzavřeme diskuzi, která bude delší, takže jestli něco je aktuální, tak prosím.

>> Zákon o státním zastupitelství hovoří o tom, že se mají určité zájmy. Myslíte, že by se vrátilo do zastupitelství, že má dodržovat zákony a ten dodržování zákonů by mu pomohlo?

>> Tak na to odpovím velice rád.

Eh, protože eh vždy platilo v každém státě, že rozhodující jsou peníze.

>> My jako prokuratura jsme měli zvláštní kapitolu ve státním rozpočtu, čili my jsme rozhodovali o tom, co, kdo, jak a dostane.

V současné době státní zastupitelství nemá samostatnou kapitolu – jenom co mu dá pan ministr spravedlnosti – a peníze rozhodují vše.

>> Já bych se státovým zastupitelstvím – je povinno eh konat ve věcech, které se oficiálně dostaly.

O tom nic neříká.

Jak přimět eh šípkovou Růženku Kradáčovou, aby konala? Respektive eh, lze nekonání státního zastupitelství postihnout nějakými právními paragrafy?

Pokud nejde o stav, kdy z taktických důvodů – ale to musí být přesně v zákoně uvedeno a musí být naplněn zákon, že se zatím nekoná – tak pokud je to naprosto jasné, je to zneužití pravomoci veřejného činitele.

A samozřejmě v tomto směru je možné kdykoliv podat trestní oznámení příslušnému krajskému státnímu zastupitelství, protože to je kvalifikovaný trestný čin s vysokou trestní sazbou, takže to není otázka okresu, ale kraje. Takže to máme zatím upraveno.

Krajské státní zastupitelství je povinno konat.

Ale, no, já si o té dámě myslím svoje, že jo. My víme – ono asi všichni víme – dokonce byla taková řeč, že kdyby se to ptactvo vzneslo, tak je zatmění Prahy.

To není pomluva, to je konstatování skutečnosti.

My jsme chtěli tu mírnější formu, pane doktore. My jsme tehdy s Alenou. Já jsem dal návrh na krajné řízení k ministryni spravedlnosti, tehdy to byla Lebošková Baruškošová, proti Pavlu Zemanovi, protože on evidentně zfalšoval, vytvořil falšný důkaz, aby mohl podat k nejvyššímu soudu.

Dopadlo to tak, že Maruška po dlouhých organech nakonec nám napsala, že vlastně to není krajné řízení, což je tedy úplně nižší forma než zneužití. Ale s tím, že se jedná pouze o rozdílný právní názor.

Co se týče jiného právního názoru – výklad práva by měl být jeden. A když vám Ústavní soud předvede takovouto ekvilibristiku, tak se přestal být justičním orgánem a stal se politickým orgánem. Oni si to tam mezi sebou rozhodují, a já o tom člověku, který je spiritus agens tohoto a který se potom i podepsal.

Když si jen srovnáte, jsou tam dva opoziční hlasy a jejich argumentace jsou delší než samotné rozhodnutí.

Chcete ještě jiné vysvětlení? Ústavní soud se stal politickým orgánem, nikoliv nezávislým soudním orgánem.

Ano, já uznávám, má negativní zákonodárnou kompetenci. To je dáno z ústavy, ale nemá rozhodovací kompetenci, aby porušoval zákon.

Před rokem 89 existoval paragraf 98 písmeno A a písmeno B. To byl paragraf, kterému se říkalo podvracení republiky. A pokud to byl paragraf 98 B, tak bylo to podvracení republiky ve spojení s cizí mocí.

Na základě paragrafu 98a a 98b byl postupně strýc odsouzen na celkem devět let do kriminálu v Rudé Batě.

No, a když teďka máme paragraf, který se jmenuje neoprávněná činnost pro cizí moc – jestli se dobře pamatuju, jak se to jmenuje – tak jak se tento paragraf liší od 98b?

Není to úplně totéž? Z nenávisti ke kapitalistickému a tak dále. Čili v podstatě se nám to tady po těch 30 letech vrací v velmi podobné podobě. Dokonce i literu.

Je to tak.

Cítím to správně?

Děkuju moc.

Pokud jsme se učili v latině "Litera scripta manet", Horníček to parafrázoval "Litera scripta moped". Tak skutečně – pokud zákon platí, ano – je to otázka výkladu.

Když dva dělají totéž, nemusí to být vždycky totéž, ale je to totéž. V daném případě se k tomu dá přijít výkladem.

Protože řeknu vám na rovinu, znám spoustu poctivých soudců, který by se nikdy k tomudle nesnížili. Ale já vám to řeknu na příkladu.

Jako náměstek federálního generálního prokurátora jsem měl nástupní plat čistého 7500. Ano, můj poslední podřízený, který teď před tou dívkou odcházel z nejvyššího státního zastupitelství, měl 350 000 čistého, kromě jiných výhod. Ty výhody jsem měl taky – šoféra, auto, telefony a já nevím co všechno. Ano, ale odcházel jsem asi s 33 000, protože jsem řekl, že s takovým spolkem, jako je státní zastupitelství, nechci mít nic společného, jo. Protože, jak už jsem předeslal, peníze rozhodují vše.

A jestliže někdo bude chtít postihnout člověka s jiným názorem, tak samozřejmě těch ochotných je velká spousta.

Proto jsem říkal – proto jsem říkal – že jsem byl prokurátor bez pudu sebezáchovy, protože jsem to chtěl a taky mi nenašli nic.

Musíte si uvědomit, že dvakrát jsem uložil trest smrti, jednou byl vykonán. A nikdo neřekl ani tohle, protože střílet do 17 lidí ze samopalu, zabít tam dva a pak zabít ještě dalšího, by asi zasloužilo absolutní trest. I když nejsem jeho přívržencem, ale tehdy to bylo možné.

A je škoda, že to dneska není možné.

No, asi 70 % lidí je pro obnovení trestu smrti.

Ale prosím vás, to už je jiná debata, jo? Jestli to takhle stačí.

Děkuju.

Technicky – k tomu Číňanovi zavřeně. Přeci ten soud to vrátil státnímu zastupitelství podle toho paragrafu k došetření. Čili ten soud – jsou tady takoví soudci, který – ano.

No, já jsem říkal, že je tady spousta bezvadných chlapů, kteří přemýšlejí. Samozřejmě, ovšem musíš si uvědomit, že politické orgány – já proto jsem řekl, že jsem začínal ze 7 a půl a končil asi 33, ale oni mají dneska 130, 150 000 – a toho se strašně nerad vzdáváš.

Ano.

Jo.

Takže radši držíš hubu a krok.

Vy to budete určitě vědět.

Předseda Nejvyššího soudu – není on z té rodiny toho. Neměl on toho dědečka, který soudil Hilsheria. Není on. Není on z té, z této líhně.

Todle nevím.

Na rovinu, tohle nevím.

Ale pamatuješ na Plastic People?

Kdy jsem hájil v Budějovicích, rozvedl jsem se v Praze, skončil jsem – a v srpnu a září byl obrovský proces, protože Plastic People měli vystoupit u Budějovic tam nahoře na Rudolfově a tak dál.

Tam byl proces jako kráva a předseda, mladý předseda začínajícího toho senátu se jmenoval Baxa.

Já nevím, jestli je to stejný člověk.

Nevím to.

Myslím si, že asi ne.

Protože ale to jméno Baxa mě prostě furt brní – brní – do ucha.

Ale co se týče historického, nejsem schopen to věkově napsat.

Věkově to nevychází.

Ano, věkově mi to nehraje.

Na to je příliš mladej. To by musel být syn. Když ještě – ne. No, to musel být dědeček nějaký. To musel být dědeček, ne?

Teď mluvím o tom Baxovi s Plastic People.

Měl jsem za zády tak skvělého kmotru – knížečka, kterým byl jistý. Nevím, jestli si vzpomeneš, kdo to tam byl. Jak se jmenoval?

Zdenku, já se přiznám, že když jste se na mě nebo když se na mě Honza obrátil, jestli bych to tady ještě jednou zopakoval nebo ještě jednou promluvil o té brožurce, tak jsem říkal: "Neblázni, vždyť už jsem o tom jednou mluvil a je nesmysl mluvit o tom dvakrát."

Nicméně od soboty jsem docela rád, že tady mohu znova promluvit o této knize. A na konci vás budu trošku napínat. Na konci vám řeknu, proč jsem rád, a doufám, že mám u vás lukrativní návrh. Doufám, že na něj – doufám, že na něj tývnete.

Pro vás, kteří jste tady nově nebo ne, kteří jste neslyšeli o tomhlectém literárním skvostu, pod kterým jsem podepsán.

Je to věc, ve které jsem shrnul zkušenosti z mé září-jihové cesty z loňského roku po oblastech Donbasu a jak vidíte po těch osvobozených oblastech.

Já nevím, jak jsem se propracoval k tomu, že jsem byl zrovna já pozván, protože to bylo osm... bylo to 10, ale osm, 18 přijelo světových novinářů.

Pozor.

A právě pozvání mě pozvala k takové poznávací cestě po těch oblastech.

Já jsem neváhal ani chvilku a hned jsem to pozvání přijal a jsem tomu velmi rád, protože víte, já vždycky říkám, ono je lepší jednou vidět, než desetkrát slyšet nebo poslouchat, a co horšího – poslouchat ty lži, které slyšíme tady v našich sdělovacích prostředcích, které ukazují i televize.

A vzpomeňte si na ten případ, kdy nám naše televize ukazovala záběry z jižní Moravy, z toho tornáda a vydávali to za útok necitlivých a zlých ruských vojáků na Ukrajině.

A já jsem hned, když jsem to viděl, tak se přiznám, že jsem zjišťoval výrobce těch oken, protože viděli jste, pokud si vybavíte ten snímek, rozbitý rozbitý auto a hromady sutin na tom, ale ani jedno okno nebylo rozbitý, takže jsem chtěl znát výrobce toho skla, protože říkám, to by bylo skvělé, chránit si tím svou dobu.

Cesta na Donbas nebyla jednoduchá, protože víte, že letecký provoz tam v podstatě není možný, je zastavený, takže jsme letěli přes Istanbul.

Zajímavé, že tam tudy to jde.

V Moskvě jsme přestali a přespali a ráno jsme nastoupili do malého autobusu a celý den jsme jeli do oblasti Donbasu.

Můžu vám říct, že já to tam popisuji. Vy, kteří jste si tady minule tu knížečku pořídili a četli jste to, tak víte, o čem mluvím.

Mimochodem poprosil jsem Petra Budeše, aby je vzal s sebou.

Pokud by někdo ještě chtěl si opatřit, tak támhle u Petra jsou k dispozici a není problém, abyste ji získali.

Pravda je, že jsem se snažil to co nejvíc prošpikovat fotografiemi, protože myslím si, že fotografie řekne víc než cokoli jiného.

A tady bych chtěl znova poděkovat Zinkovi Janskému za tu finanční podporu, kterou jsme k tomu dostali, protože ta právě umožnila to, že jsme mohli do té knížky dát fotografie barevné a ty řeknou podstatně víc, než kdyby to bylo v černobílých.

Takže já, když mluvím, tak vždycky slyším na tom.

„Jo, oni vás pustili jenom tam, kam chtěli."

A to není pravda.

Víte, já měl jeden handicap v té skupině.

Jsem byl jediný, kdo nemluvil anglicky, ale měl jsem zas jedinou oproti všem ostatním výhodu to, že jsem byl jediný, kdo se domluvil rusky.

A to pro mě bylo podstatně důležitější, protože ať jsem se tam vypravil, ať jsem odetehnul kamkoliv, tak vždycky jsem měl jaksi přednost nad těmi ostatními okny.

Takže tam třeba se dozvíte, že jsem tam oslovil skupinu asi pěti, šesti lidí, jestli bych se mohl na něco zeptat.

Napřed mě jaksi odehnali, ale pak si přece jenom uvědomili a zavolali mě zpátky, na cože bych se chtěl zeptat.