Autogramiáda tří autorů - Jaroslav Dobrava, Jiří Jaroš Nickeli, Jiří Novák

Eh, díky vám všem, že jste přišli na dnešní setkání v takové hojnosti.

Jsem moc rád, že je vás tady tolik a že jste vážili tu cestu přímo do centra Prahy a do srdce pražské kavárny. V tomhle počasí. Věřte mi, dělal jsem, co šlo, aby ty teploty šly trochu dolů. Částečně se mi to povedlo, což — kdysi říkal — poručíme větru dešti, tak já jsem jenom poprosil, teda.

Tak všechno dobře dopadlo a máme tady dnes tři autory tří zajímavejch knížek a k nim jsou tři sudičky, řeknu to takhle, nebo průvodci, nebo lidi, kteří k tomu dílu a k těm autorům mají blízko.

Já to vezmu tady od mé levé ruky. Jiří Novák. Tak děkuju.

Pan Jarošnikeli a Jarda Doubrava. A z těch sudiček tady v obraze už máte Zdeňka Jandejska a Josefa Skálu. A ještě přijde Jana Wolfová, až jí tady uvolním židli.

A tak já tady zůstanu. Tady je mi dobře. Každopádně, já bych nejdřív poprosil právě z druhý strany Jardu Doubravu a Zdeňka Jandejska, aby řekli něco o tom díle, který Jarda udělal a z co budu chodit kolem horké kaše.

Zdeněk, kam jdeš? Buď tady, prej sem.

Já bych radši vstál.

Ty chceš stát?

Na Karlově mostě stály tři. On, ona a jemu. Takovej známej vtip tady.

Tak jo. Tak, kdo si z vás dvou, Zdeněk nebo Jarda? Kdo si vezme slovo první?

Tak, senátore, je to tvoje.

Já nevím, co jsem komu provdl, že musím bejt zrovna tím prvním. Ale dobře, tobě asi něco nedobrého. Já jenom tak pro trošku odlehčení mi připomněl tím, jak ses prosil za to počasí, nebo modlil za to počasí.

My jsme v senátu, kdysi za Marie Benešové přijímali diplomatický vzor zvenku v tý Sálatérnŕ.

Mikrofon blíž, blíž do mikrofonu.

Sálatérně. Už je to lepší.

A ona měla plamenný proslov a na těm viděl, že se zatahuje obloha, bylo jasné, že jde voda, a ona, když viděla, jak se všichni koukají po obloze, tak přerušila ten svůj plamenný proslov a říká: "Nemusíte mít strach ze špatného počasí. Já jsem objednala hezké počasí. Pršet v žádným případě nebude." Během pěti až deseti minut neskutečnej průlom přišel.

Takže pak, když teda průlom skončil, ona dopovídala, tak jsem k ní přišel, tak jsem jí vzal kolem ramena. Říkám: "Paní předsedkyně, příště, až budete chtít poroučet větru dešti, přijďte se poradit. My už s tím svými zkušenostmi máme." Můžu vám říct, že se smála, že jí tekly slzy. A říkala: první kapky deště a první myšlenka, která mě napadla, je, že tohle mi Doubrava nedaruje, a vsadil bych — vsadil bych hlavu — a koukám, že úspěšně.

Ale to jenom tak, abych našel myšlenku — teda — k tomu podstatně, podstatně horšímu.

Víte, já jsem se s touhle oblastí setkal ještě před zahájením tý speciální vojenské operace v Luhaňské oblasti. Teď, kdybyste viděli, jak jsem pověřený, tak byste věděli, že to byly opravduvošklivé zážitky, které jsme tam měli. Já jsem tam byl dozorovat volby. A když jste tam viděli, jak je to tam všechno rozstřílené.

Mimochodem, pokud si někdo vzal tu knížku "Studená válka 2", tak tam myslím, že jsou i z tý Luhaňské oblasti fotografie a že máte možnost se tam na to podívat, jak to tam všechno bylo rozstřílené. Jen jenom proto, že to byla oblast, kde byli rusky mluvící lidé.

Mě tam dokladovali — tamní tehdejší prezident dokladoval, nebo ukázal materiály, které dávali Porošenkovi tehdy — materiály, které měly řešit ten problém toho východu. A zajímavé na tom bylo, že to bylo při zachování celistvosti Ukrajiny. Nechtěli se trhat. A tehdy to Porošenko hodil ze stolu a řekl, že prostě ruské děti nemají právo na vzdělání, budou žít v zemliankách a ve sklepích.

A tak to dopadlo. Tam v té mé poslední — no, já bych řekl spíš knížečce — je nafoceno, jsou na jsou nafoceny sklepy, ve kterých ty děti se skutečně musely učit.

Takže já pod vlivem těch zkušeností z té Luhaňské oblasti, kdy jste tam viděli skutečně rozstříleného všeho, ty tam likvidovali dokonce i vodu, vodovody, prostě vodojemy — to všechno — to všechno ty vlastně Ukrajincům, jenom rusky mluvícím — tam ta ukrajinská armáda vyváděla a dělala.

Takže když mi přišla v loňském roce v září nabídka, jestli bych se chtěl podívat na tu Doněckou oblast. Jednak mě překvapilo to, že to byla skupina, měla být deset, ale ve skutečnosti byla osmi světových novinářů. Takže bacha, kdybyste náhodou nevěděli, s kým mluvíte — světový novinář Doubrava.

Já se vám přiznám, že nevím, jak ti šli na mě, abych to byl zrovna já, kdo tam pojede. Ale byl jsem na to velmi vděčný.

Takže jenom už jenom dostat se dneska do Moskvy a vůbec do té oblasti to nebylo nic jednoduchého, protože víte, že vlastně letecký provoz je vůbec zastaven a každý jiný způsob se tam dostat je velmi složitý.

Takže já tam tehdy letěl přes Bělehrad s dlouhým čekáním a z Moskvy jsme pak druhý den odjížděli takovým mikrobusem právě do té Doněcké oblasti. A přiznám se vám, že já jsem tam jel s tou zkušeností z té Luhaňské oblasti, ale to, co jsme zažívali tam — to překonalo všechno očekávání a trauma prostě, kterého se asi hned tak člověk nemůže zbavit.

O těch školách — to jsem to říkal — ale to by ještě nebylo to nejhorší. To nejhorší pro nás byla návštěva. Já to pořád ještě nemůžu projít. Návštěva těch — ale tý — andílků. Když jste tam viděli fotografie dětí zavražděných ukrajinskými zbraněmi — nejmladšímu dítěti byly tři měsíce.

Víte, to je něco prostě, co se nedá pochopit. Asi nedá. Jo.

A takže tam jsem se potom rozhodl, že pokud se nějakým způsobem vrátíme a budu mít možnost, tak dám dohromady tohle svědectví. Věřte mi, že tam není jediná věta, jediné slovo, které bych nemohl dokladovat, které by nebylo pravdivé.

Takže řeknu jenom možná takové tři zážitky. Ostatní si dočtete v tý knížečce.

První bylo setkání. Víte, já z těch osmi účastníků těch novinářů, včetně i dalšího doprovodu — takže deset, jedenáct lidí — jsem byl jediný, kdo nemluvil anglicky. Což bylo můj velký handicap vůči kolegům, s kterými jsem tam byl, ale byl jsem jediný, kdo se domluvil rusky. A to byl zase můj velký, velký plus, velké plus prostě k tomu, že jsem se tam domluvil podstatně líp, než ty ostatní, ty museli přes tlumočníka.

Ale ono to prostě šlo i přes ty tlumočníky. Ale já jsem tam oslovil skupinu asi pěti, šesti lidí. V první chvíli jsem tam za nimi přišel a samozřejmě se zeptal, jestli bych jim mohl položit otázku, tak mě jako odpálili, že na tom tak. Tak jsem se omluvil, odcházím a oni si to nějak rozmysleli, tak mě zavolali zpátky. "A co jste se chtěl zeptat?"

Já říkám: „No, já jsem se vás chtěl zeptat, jak se vám žije pod ruskými okupanty." No, to jsem se se zlou potázel. [smích] Takže jsem musel honem rychle brát zpátečku a říkám: „Prosím vás, moment, já zas zarazte, já vám vysvětlím, proč jsem položil takhle podle vás asi hloupou otázku.

Já jsem chtěl vědět pravdu, jak se vám tady žije, protože u nás je ruská armáda, ruští vojáci neustále označovaní jako okupanti a já jsem chtěl vědět, jaká je pravda.

No a na to se teda rozpovídali. Jedna přes druhý říkala: „Pane, vy si neumíte představit, jak jsme se dnes a denně modlili za to, aby ta ruská armáda nás přijela osvobodit, protože ten život tady to bylo něco strašného.

Pardon. [odkašlání] Eh, ukrajinští vojáci nebo ty raubíři vám zbraněma vlítli do bytu. Když vám jenom sebrali, co se jim líbilo, tak to bylo dobré. Ale běžný byla znásilňování a běžné bylo prostě různé násilnosti.

Byla tam jedna paní, která se rozplakala, že jí ukrajinský voják zastřelil manžela jenom proto, že na něj promluvil rusky. Takže to bylo asi si umíte představit, prostě tu situaci, jak to na nás působilo.

Druhé setkání bylo na ulici, protože nikde nebyla voda. My jsme jednu z těch besed, kterou jsme měli, měli na univerzitě a tam eh měli vodu v petflaškách. Eh, toalety zavřené a [frknutí] voda netekla.

Takže jsem tam viděl na ulicích prostě takovou velkou bandasku, ze které si — a myslím, že je tam taky vyfocená — maminka nebo paní si brala do pet flašek vodu. Takže jsem zase k ní přišel, zeptal jsem se, jestli bych mohl položit otázku, a tak mě napřed taky vyhnala na tom preze. A pak se zase omlouvala: „Na tom, na co jste chtěl?" A tak říkám: „Proč takhle, proč?" A ona říkala: „Pane, já nevím, kdy už jsem nemůžu říct, kdy jsem naposledy vykoupala svoje děti a sebe — to už vůbec ne, protože jsme bez vody."

A my potom jsme měli setkání i s prezidentem eh té oblasti. Takže jsem se ho na to ptal a on říká, že ta oblast, kterou ta voda přitéká, je obsazená ještě ukrajinskou armádou a ty, že přerušili vodovod. Takže oni prostě jsou bez vody.

Já jsem jim nabídnul — teda hned mu nabídnul — že máme u nás systémy, které dokážou z povrchové vody, dokonce i mořské vody, udělat pitnou. Takže kdyby o to měl zájem, že jsem ochotnej prostě na tom zapracovat a tydle systémy tam dostat.

A on říkal, bylo vidět, že to je pro ně překvapení. Jak byste to sem chtěl dostat? Říkám: „To už nechte na mě."

A on říká: „Pane senátore, že samozřejmě mě tam prezentovali takhle, ať jsem jim vysvětloval, že už to je moje minulost. Víte, tu oblast, kterou z které nám ta voda přitéká, už vypadá, že v brzké době osvobodí eh ruská armáda. Takže tenhle problém by byl vyřešen." Ale nechal jsem ho spojení, kdyby bylo potřeba, tak že mu ty systémy tam nějakým způsobem dostaneme.

A odskočím na tom.

Pak, když jsem už se tam vracel, už v Moskvě, čekal na odlet, tak jsem na hotelu měl otevřenou televizi a shodou okolností tam zrovna byla reportáž z tý oblasti, kde opravovali to potrubí, eh vodovodní. Takže eh je vidět, že prostě ta voda opravdu už do toho přišla a tak dál.

Takže, ale já jsem se ani nezeptal na časový limit, takže ja asi to svoje povídání ukončím.

Chtěl bych vám strašně moc poděkovat vám, kteří jste si tu brožůrku nebo knížečku teda pořídili. Eh, samozřejmě, pokud budete chtít nějaký podpis, věnování, autogramy, ráda, od toho jsme tady.

Eh. Takže nic. Prostě pokud byste se chtěli na něco zeptat, jsem tady a rád vám na vaše otázky odpovím.

Takže děkuju vám za pozornost.

[potlesk]

Přátelé drazí, já jenom promiň ještě takhle hezky blízko. Eh, jenom člověk, bez kterého by ta knížka nevznikla, je Zdeněk Jandejsek, kterej se lvím podílem zasadil o její vydání. Tak Zeňku, máš slovo.

Takže děkuju. Vážené dámy a pánové, já jsem eh byl velice potěšenej, když Jaroslav mi nabídl partnerství na jeho knize, protože eh do mě se dostal do ruky půlhodinový film o tý části Ukrajiny, kde byli teda obyvatelé, kteří rusky mluvili. Takže jsem měl eh nějaký takovej přehled o tom, co se tam byla za hrůzy.

Eh, je faktem, že mě mrzí, že naše zděvací prostředky nedokážou říct pravdu. Nedokážou tento film, kterej vznik — myslím, že to dělala dokonce americká armáda — eh, to tam natáčela. Takže aby všichni viděli, jak to všechno bylo. Nás tady všichni oblbujou a dělají z nás hlupáky. Zkrátka ten nacionalismus a fašismus na tý Ukrajině je. A já si myslím, že to bylo za 5 minut 12, aby se tento stav změnil.

Já bych rád řekl něco k Jardovi Kardovi, senátorovi. Já nejsem si tak dlouho neznáme, ale za tu krátkou dobu a hlavně od lidí, s kterýma seděl v senátu, jsem slyšel vždycky jenom to pozitivní. Eh, vždycky se Jarda vlastně přihlásil k tomu, co je pravda a co naše země a naši lidi potřebují. Eh, Jaroslav se nikdy nebál vystoupit tam, kde byla pravda.

Takže proto já jsem celkem eh hned přijal tu nabídku, abych nějakým způsobem s tím spolupracoval. Setkáváme se teďka skoro každý měsíc. U nás máme takový klub 2019. Takže já chci jenom říct, že jak od pana Veleby, tak od Františka Čuby a dalších mám jenom ty nejlepší vzpomínky na senátora Jardu Dobrého. Takže myslím si, že udělal velice zásužnou věc a myslím, že to není poslední, že bude ještě pokračovat.

Jak jsem teda slyšel, já bych mu chtěl moc poděkovat, že se snaží, i když určitě taky to nemá jednoduché, taky má nepřátele, kteří chtějí akorát bohatnout a porobit náš národ. Takže jsem rád, že takový lidi mezi náma jsou a jsem moc rád, že se do toho pustil. Takže mu děkuju a moc ho podporuju.

Děkuju.

[potlesk]

Tak eh přátelé, další eh dílo se jmenuje Zámky plné nacistů. A poprosím autora, kdyžtak jestli můžete k tomu pultíku, není to problém, nebo v pohodě. Pojďte, když tak tady na mikrofon chceš stát, tak pojď sem.

Ano, ano, to je způsob.

Tak já jsem další. Ano, vážení přátelé, děkuji, že jsem měl možnost tady vystoupit s tímhle malým dílkem, který vlastně je polovice, protože ta druhá kniha, kde se hovoří o proviněních Lichtensteinu vůči republice, tak ta pořád není vydaná, ta pořád čeká na vydání. A vlastně dnes se svým způsobem bojuje o to vydání.

No tak, ale první počinek tady máte. A v podstatě k té knížce, já bych jenom řekl velice prostě — já jsem chtěl objasnit, jak se v malém kradlo pro velké. Tím malým jsem měl na mysli, jak profesionální lupiči v archivech, na úřadech, kradli nacistickou dokumentaci. Proto je tam ten podtitul — jak Česká republika nedokázala ochránit nacistickou dokumentaci.

To je jedna z největších ostudy státu, který se samozřejmě jednak dnes zamlčuje, a jednak díky tomu, že máme adoraci nacismu, že nám náš hradní pán vkládá do hlav mantru, že není potřeba, aby naše děti znaly český jazyk, ale aby se v první řadě učily německy.

No, tak to je likvidace našeho národa, našeho státu.

Ale to je vlastně konec toho příběhu.

Ten příběh začal tehdy, když jistá politická strana — já nebudu lidovou stranu jmenovat — způsobila novelu takzvaného restitučního zákona.

A vy dobře víte, že ten první restituční zákon zněl na hranici roku 25, tak se zamhouřením obou očí by se to dalo přijmout.

Jo, i když ta restituce k tomu roku, co takzvaně všechno náhodou ukradli komunisti — a já, prosím, nejsem komunista, ale musím je v této věci bránit.

Protože to, co se stalo tou restitucí, byla křivda, která způsobila daleko horší zlo, než to, které bylo údajně způsobeno tenkrát.

A co se stalo, že lidovci si zasloužili o tu novelu toho restitučního zákona?

Stalo se jedno.

Oni posunuli tu hranici do roku 45, čili k Benešovým dekretům, a odůvodnili to tak, že každý nový případ — nové to byly všechno případy starší, jako by to byl kamenný uhlí, ale v jejich pojetí je zřejmě nové nějakou geologickou erou, ale to já tady nebudu rozebírat.

V podstatě se stalo to, že oni posunuli tu hranici do roku 45 a nastalo co? Dokazování každého jednotlivého restitučního případu.

A protože stát z péče řádného hospodáře nezajistil ochranu této nacistické dokumentace, tak nastaly restituční soudy, které trvají až 33 let.

Kam se hrabe Babiš? Prosím vás, dovedete si představit 33 let soudu?

Tak já jsem jeden takový zažil. Byla to kauza Salm Rifershide, Blanenský okres — polovina okresu. Majetek za 12 miliard Kč, polovina okresu, dvě fabriky, dva státní zámky, 11 pile, 11 000 hektarů lesa, 3000 hektarů rybníku.

Když jsem ten soud poté vyhrál — tedy mé nálezy jej vyhráli — tak mi přišli poděkovat chovatelé, zemědělci a říkali: „Vy jste nám zachránil 3000 hektarů. Naše družstvo by přišlo o majetek a 600 lidí o práci."

Tak to byli jediní, kteří mě poděkovali. Jinak mě všichni proklínali.

To je jeden případ. A máte případ Valde, Tunstein a Mé, které se rozehrávaly — to byly baráky v Praze a v Bratislavě. Oba soudy dopadly jinak.

V Praze byly zachovány ve prospěch majitelů, tedy státu, a později v Bratislavě byly vydány tomu potomkovi.

Takže vidíte, jak ty soudy soudí a jak stačí, aby se jeden jediný doklad nedostal k soudu a vše je jinak.

Třeba ten případ Valderode — tam se jednalo strašně dlouhou dobu o to, jestli Valderode byl ve Wehrmachtu nebo nebyl.

A tehdy soudce vrchního soudu v Praze, který je v současné době předsedou Nejvyššího správního soudu v Brně, prohlásil, že mu z občanského, z lidského hlediska není nic známo o tom, že by Valderode sloužil ve Wehrmachtu, i když byl tlumočník v Abwehru.

Jo, ale to tady nešlo.

My jsme díky nálezu docenta Bendy v knihovně Kongresu USA našli Nejerátovu návštěvní knihu a tam je celá rodina Valderodeho podepsaná, což znamená samozřejmě porušení proti dekretům — proti nejméně pěti dekretům: proti ústavnímu dekretu 33, proti dekretu 12, proti dekretu 19, proti dekretu 100 a proti dekretu 108.

A najednou kauza se zamlčela, vše se vrátilo zpátky až do doby, kdy předsedkyně Ústavního soudu soudkyně Šimčková — která je dnes členka Štrasburského soudu a domlouvala se s panem hradním pánem na mimosoudním vyrovnání s Lichtensteiny — řekla: „No, tak to musíme vrátit, protože tam bylo porušeno práva Valderode v nějaké formalitě."

Takže ten soud trvá další dekádu a ten možná ještě předčí ten soud Salm, který skončil letos.

Takže já jsem tomu věnoval svých 33 let života. Z toho jsem byl 10 let souzen za pamětní desku. Skončilo to patem.

Já jsem byl osvobozen od sankcí, ale byl jsem určen k omluvě mrtvému knížeti — protože oni, soudkyně Vágnerová — to zase jeden z těch netvorů, která generuje o mrtvých jen dobré věci, ale tam nejde o nebíčko, ale o Valhalu — tak tam se musí vzít v potaz to, že ona řekla: „On měl pravdu, ale on vytrhl fakt z dobových souvislostí a tím se provinil."

Víte jak? Já jsem nepřípustně zjednodušoval. Já jsem první člověk na planetě, kterej byl odsouzen za nepřípustné zjednodušování.

To by ani Jára Cimrman nevymyslel. Když to dostali ústavní právníci, padali dolů.

A říkali, ta madáme to řekla jinak — to musela vymyslet nejméně 45 nocí, protože to jinak není možné.

Vidíte, že cimrmanologie nekvete jen na divadlech, ale že kvete i na Ústavním soudu.

Ale já bych chtěl ještě říci jednu věc, která není tak — bych řekl — cimrmanologická, ale já bych chtěl navázat na pana senátora.

Víte, to, co zažil pan senátor na Donbasu, já jsem to zažil v Srbsku v roce 99.

Já jsem byl první člověk, který protestoval v parlamentu České republiky proti bombardování Bělehradu.

A samozřejmě byl jsem za to proklit zase tou lidovou stranou, která mě prohlásila za to, že hážu kolektivní vinu na celé NATO.

Protože víte, já jsem tam měl synovce a on mě volal a říkal: „Jirko, poslouchej teď v ten mobil. Za 8 minut sem přiletí letadla z vašeho NATO a budou nám padat na hlavě."

A já jsem to pak slyšel.

V tom roce 99 jsem tam jel se starostou obce Bylovice nad Svitavou a jeli jsme tam s potravinovou pomocí, protože Jugoslávie byla pod sankcemi — nebyly tam léky, nebyly tam potraviny.

Když se moje neteře připravovaly ke zkouškám, tak musely mít plynové lampičky a malý generátor, aby si mohly svítit na skrypta.

A když byl nálet, tak s mým tehdy pětiletým synovcem z 12. patra jeli jediným výtahem, který tam byl — proti nevím 125 partám — tak jeli do sklepa, aby se schovali před bombami. A jedna bouchla 100 metrů od nich.

A když jsem přijel a viděl jsem tu rozbombardovanou Radiotelevisí Srbsku a viděl jsem tam trčet ruku té mrtvé redaktorky z těch sutin a viděl jsem tam ty všechny svíce — a když jsem byl v Novém Sadu na těch mostech, ty mosty byly rozbořené raketou.

To nevím, jestli to byla raketa italská nebo německá nebo americká.

Prostě byla to jedna z těch. Na tom byly fotky těch zabitých kluků, kteří tam byli.

A viděl jsem tam spoustu těch zapálených svíček.

A já jsem si říkal: nad tím mostem je takovej pahorek a na tom pahorku je velké gymnázium.

Na tom gymnáziu přednášel před 125 lety náš slavný Pavel Josef Šafařík — slovanský národopis.

Já jsem si říkal, kdyby se teď Šafařík probudil a viděl, co se děje jeho slovanské zemi — co by si asi řekl?

Takže tenkrát nikdo z těch našich takzvaných liberálů, nikdo ani nehl slovem.

A jedinej, kdo protestoval — kromě mé maličkosti — byl profesor Doležal, kterého jsem osobně znal taky.

A pan Foldína.

Jo.

A to bylo všecko.

Takže nezapomeňme na to, že to, co se odehrálo v Srbsku, byla zkouška na to, co se odehrává dneska na Ukrajině.

Nikdy na to nezapomeňme, protože to, o čem píšu tady, a to, co s tím souvisí — ty zámky plné nacistů — to jsou stejní netvoři, kteří zničí slovanské státy a podíleli se na zničení Sovětského svazu, na zničení Jugoslávie a na zničení Československa.

Myslím, že jsem mluvil dost, tak vám děkuju za pozor.

[potlesk]

Jo, tak Josef Skála.

[odkašlání]

Přátelé, já mám k Jirkovi velkou sympatie a úctu a on tu přiblížil celou řadu — řek bych — důvodů.

Já nebudu opakovat.

Jirka má obrovskou kuráž a je neuvěřitelně důsledný.

A on tu i zmínil věc, která je typická pro všechen švindl, který se neustále stupňuje. A sice, když něco dokazuje zločinnost těch či onech sil minulosti, tak oni ty dokumenty prostě brakují.

Oni je kradou.

To není tak, že by se ztratily — Jirko, je to tak: někdo je vybrakoval, samozřejmě, protože se nehodili. A to je praxe mnohem delší, než se zdá.

To dokonce v dějinách Sovětského svazu, o němž tady už byla řeč — když nastoupili po roce 53 někteří chlapci — tak vyrabovali 19 pytlů různých dokumentů, kde bylo i o nich, prostě co se na čem se podíleli, a tak dále.

Náš Richard Sachr, jak známo, schoval... Kolik jich bylo?

30 000 nebo kolik?

>> 18 000.

>> 18.

No, možná i víc, nevím.

To je jedno.

Prostě všichni ti dnešní papaláši, co po roce 89 byli vedeni v jistých svazcích a tak dále, tak z důvodů, které byly tehdy označeny za velmi ušlechtilé, prostě se ta dokumentace ztratila — respektive schovala se do nějakého trezoru a tak dále.

Ale já se dostanu k jádru toho, co tu Jirka i popisuje v té své knize.

Já myslím, ti, kdo se postavili fašismu a bojovali s ním do roku 45, by měli těžkosti, aby udrželi žaludek na místě při pohledu na to, jak se s tím tématem zachází dnes.

Být antifašistou důsledným — to není jenom, že není v módě. Ono to začíná být nebezpečné, riskantní.

To, co tu popisuje Jarda Doubrava — co viděl na vlastní oči — tak co o tom říci víc? Maličké děti povražděné prostě těmi, kdo jsou hrdí na nacistický rodokmen a neskrývají to.

Některý to mají vytetováno dokonce na svých tělech.

No a u nás se přijede Ben Poslt, uspořádá tady tu neuvěřitelnou provokaci a pak nás ještě sprostě pomlouvá.

Znáte ten jeho rozhovor, který mu zveřejnila paměť národa?

Dostává 35 milionů Kč ročně z veřejných zdrojů a dá slovo tomudle Posltovi, a ten řekne, že na tom náměstí, kde jsme protestovali proti jeho sjezdu, že tam byly svastiky, že tam byly hákové kříže.

Nechci se ukvapovat nějakými pojmy, které by si zasloužil — tenhleten bych to tak nazval manekýn.

Prostě manekýn pro nadměrné velikosti, možná tak.

A Jirka Jaroš Nikeli byl vláčen dlouhé roky soudy za to, že si troufnul trvat na dokumentárním doložení nacistické minulosti těch, kdo byli bráni zpět mezi nás, že jsem si ničeho nedopustili, a tak dál.

Je to hrůza.

Těch případů je víc.

A já, když dovolíte, využiju tadyto příležitosti k položení otázek, ze kterých vás možná zamrazí: Jsou schopny ty dnešní takzvané elity — elity absolutně bez zásluh — udržet u moci dlouhodobě aniž by rozpoutaly velké války?

>> Ne.

>> To je strašná otázka. Ať mi někdo vyvrátí to, co je řečeno tou řečnickou otázkou.

Rád se s takovým argumentem seznámím, ale ono to má ještě jeden rozměr: Mohou tuto politiku provádět bez toho, že by znovu uváděli do chodu hnědý mor, že by ho znovu strkali do popředí politiky?

Ne, není možné.

>> To je to dohromady, přátelé. Je to strašné zjevení, a nám nezbývá nic jiného, než si tohle se vší vážností uvědomit a samozřejmě pokračovat i v boji o pravdu dějin.

To, co dělá Jirka Jaroš, vyjde ještě jedna jeho knížka.

Ono se to podaří nakonec — tomu nevěřil, ale už se na tom pracuje.

A víte, i ty, i ti takzvaní Sudeťáci — nebo ten pojem sám o sobě, pochopitelně, švindl, že jo, to víme všichni.

[frknutí]

Nikdo jim nepřipomněl tady, když je přijímali na hradě, a já nevím, co všecko ty šílenosti — ze zástaty hradního pána nad srazem prostě sudetsko-německého lehajaftu.

Neuvěřitelná věc.

[frknutí]

A nikdo jim nepřipomněl roli, kterou sehráli v tom září 1938.

Já teď budu malinko říkat, co kdyby: Zkuste si představit, že by Daladier a Chamberlain nedostali do pracek to falešné alibi v podobě vřískajících prostě Němců z pohraničí — a nejenom z pohraničí — které je terorizují československý stát.

Čím by Daladier a Chamberlain obhájili tu hanebnost, kterou spáchali v tom Mnichově?

To přeci potřebovali jako klíčové alibi.

Poté, co od 17. září 38 sami sudeťáci brutálně vraždili naše vojáky, policisty, četníky, finance, poštovní úředníky a také jejich rodinné příslušníky.

Je to tak.

Kdyby se nemohl odehrát Mnichov tak, jak se odehrál tehdy — jsme s Ivanem o tom točili jednou velký pořad — oni by ty dějiny šly možná docela jinak.

Německá generalita běhala za Hitlerem a říkala mu: "Proboha, na celé Československo, na Rusko si nemůžete dovolit prostě zaútočit.

To by bylo příliš riskantní.

A my bychom to třeba vyhrál, ale za jakých okolností? A tak dále a tak dále."

A u nás se dočtete i od Pavla Šafra, což je jeden z lídrů obskurantismu v médiích [frknutí] — šéfredaktor iDNES, já nevím kolika médií už — že musíme bránit sudeťské Němce před českými fašouny.

Todle vyjde tak, jak vyjde, prostě.

A ten samý Ben Poslt nám nadává, že jsme slovanští extrémisté, že máme na demonstraci svastiky.

On si nevšiml, že byly přeškrtnuté.

To dělá, že si nevšiml, že to byl protest proti fašismu a tak dále.

Já už zdržuju dlouho, přátelé.

To téma je strašlivě živé.

Asi jsme před ještě — já nevím kolika lety — netušili, že se tohle stane.

To má bohužel železnou logiku.

Kdy je aktivován hnědý mor, kdy jsou aktivováni fašisté všeho druhu? Když se těm elitám nedaří, kdy se jim to hroutí, když si nevědí rady, jak se u těch kory udržet a potřebujou, aby za ně někdo udělal tu špinavou práci.

To je přeci — zjednodušeně řečeno — zdroj nových a nových vln prostě oživování hnědého moru.

Já jsem velmi rád, že mezi námi jsou i lidé jako Jirka Jaroš Nikeli a samozřejmě Jarda Doubrava, kteří s tím křižují kordy.

Budeme s tím křižovat kordy i my ostatní.

A děkuju vám za pozornost.

[potlesk]

Zvládneš to?

Můžeš to.

Vážení přátelé, třetí v pořadí autor je Jiří Novák se knihou Kancléř tří prezidentů.

Tak nám to pojď přiblíž.

Vypaď.

>> Eh, přeji vám všem moc hezké odpoledne a děkuji za pozvání.

Jsem hrozně moc rád, že jsem se mohl přijít.

Eh, tato knížka je vzpomínková.

Je to knížka o mém tatínkovi, který jako jediný v dějinách Československa byl kanceléřem tří československých prezidentů — a to vlastně Antonína Zápotockého, Antonína Novotného a generála Ludvíka Svobody.

Já bych při té přírodě, než začnu mluvit, bych sem hrozně rád pozval svojí kamarádku a přítelkyni magistru Janu Wolfovou, která by něco řekla o mém tatínkovi, něco jiného, než je v té knížce a než bych já vám prostě vyprávěl.

Milá Jani, prosím přijď sem.

Děkuji.

[potlesk] Dobrý den, dámy a pánové.

Já jsem moc ráda, že jsem seděla vzadu, protože jsem o to hlouběji mohla poslouchat, co se tady vepředu říká.

A uvědomila jsem si, že jsme všichni zpřízněni, že máme všichni v podstatě stejné názory a myšlenky.

Tu první byla Jugoslávie. Toho Foldinu jsem do té Jugoslávie vzala já jako poslankyně sociální demokracie, která jako jedna z mála byla proti bombardování, výrazně hlasovala proti, dokonce se postavila i Miloši Zemanovi, což Jarda Foldina, ale hlavně Jarda Doubrava velmi dobře ví a bylo nás tehdy 11. Já jsem sem potom přivezla 1000 jugoslávských dětí, aby tady mohli zažít krásné prázdniny, protože mi bylo strašně když jsem tam seděla v hotelu Jugoslávie, když jsem tam zažila čínskou ambasádu a podobně, tak to byla ta první myšlenka.

Eh, ta druhá je, jsem moc ráda, že tady také vidím lidi, kteří mluví o nacismu a fašismu a o Německu, protože zase z rodiny já jsem poloněmka.

Moje babička s dědou byli Němci nebo Rakušané a protože byli výrazně proti Hitlerovi, tak oba skončili v koncentračním táboře.

Děda ho nepřežil, babička ho přežila a bez problémů mohla být v České republice nebo v Československu dokonce jako protifašistický bojovník. Nikdo ji nikam nevyháněl. S nikým neměla problémy, protože ona byla štubová Lidických žen — děli, co ta babička pro ně udělala.

Takže nikdy v životě jsem neslyšela, že by někdo byl nacionalista nebo vůči ní nějak negativní, a to je myšlenka, kterou na mě přivedl kolega Skála.

Já těm Německům vyčítám jediné a to jest, že mlčeli.