Pavla by porazil jen Miloš Zeman. Knížák jako umělecké dílo. Má každý migrant právo žít v Evropě?

Motor Evropy se zadřel.

Salon écha o krizi evropských automobilek.

Slepota vůči islámskému terorismu, kam nás dovedlo alibi nenávisti.

Rozhovor s Frančiškem Skálou o cestách, kráse a světech, které si musíme chránit.

To a mnoho dalšího v týdeníku Echo číslo 32, který je právě v prodeji.

[hudba]

Nutno k tomu doplnit, že ten pomník na Malostranském náměstí už měl do roku 1919, že tam stál myslím roku 1858, tedy poměrně dlouhou dobu. Pak ten pomník byl rozebrán a nebyl zničen, ale uložen v lapidáriu Národního muzea na výstavišti.

Takže aspoň oproti třeba mariánskému sloupu máme co rekonstruovat jako skutečně ten původní pomník.

Asi by bylo dobré trošku něco říct k tomu životopisu Radeckého, jo?

Proč vlastně by měl být tak důležitý?

Protože máte pravdu v tom, že dnešní česká společnost, pokud lidé ho vůbec znají, tak ho právě znají prostřednictvím spíše té karikatury písniček.

No jasně.

Jo a různě, že jo. Známe všichni Radeckého Marš, ale zpravidla v nějaké karikované podobě, jako třeba Richard Miller to kdysi nazpíval.

Radecký, to je obdivuhodný životopis. To není žádný handicap. To byl vlastně člověk původu šlechtického, ale spíš taková nižší šlechta, který navíc k tomu vojenství ani neměl dispozice. On fyzicky byl poměrně slabý a lékaři doporučovali, ať dělá cokoliv jiného, jen ne vojenství.

Nicméně osud ho zavál tímhle způsobem. Jeho odhodlání, jeho užovnatost, se navíc v té armádě, kde udělal úžasnou kariéru, vypracoval od píky – skutečně od těch nejnižších pozic až do těch nejvyšších. Disponoval nesporným vojenským talentem a osobní odvahou. To nebyl ten typ vojáka, který by seděl ve štábu a dirigoval to stovky kilometrů, ale skutečně si to odžil na tom vojenském poli. Navíc byl nadán podivuhodným věkem – dožil se víc než 90 let, což také není úplně obvyklé v 19. století.

Narodil se 1766, umírá 1858. Čili za svůj život zvládl sloužit pěti císařům. I díky tak dlouhé kariéře to napomohlo jeho významu.

Nezkrácené epizody podcastu Echo Porada najdete na Echo Prime. Získejte navíc přístup ke všem textům, komentářům i esejím našich autorů. Vše. Připojte se k nám na ecoprime.cz.

Jo, on už byl úspěšný v Napoleonských válkách, ale ten hlavní jeho věhlas je potom spojen s obdobím Jara národů a revoluce 1848, kdy se mu podaří v čele rakouských vojsk potlačit italské národně osvobozenecké hnutí. Byť jen na čas – 10 let později to Habsburkové slavně prohrají. Ale v těch letech 1848–1849 je to velký vojenský úspěch.

A co je ještě na tom Radeckém z našeho hlediska zajímavého, že to byl etnický Čech, který se za svůj český původ nijak nestyděl. Česky uměl skvěle, což ne každý českýrozenec nebylo vůbec automatické. Byť samozřejmě s ohledem na to, v jakém prostředí se pohyboval, tu češtinu používal minimálně. Jeho komunikační jazyk byl německý.

Ale proto existují dobré argumenty pro to, proč ten pomník znovu instalovat na Malostranském náměstí.

Jo, čili první, už jsem tady řekl, že Radecký nepochybně byl výraznou historickou osobností. Je nepochybným jedním z největších vojevůdců evropských 19. století a navíc je to osobnost nesporně českého původu. Takže možná je to čeština ještě si ho – to je první důvod. Navíc vojáků my jaksi úspěšných moc nemáme. To je další důvod.

Navíc, jak už jsem také řekl, nejde o novou sochu, ale jde o obnovu původní historické památky. Zastánci obnovy Radeckého pomníku říkají, že přece to nemá být oslava habsburské monarchie, ale naopak ten pomník může být připomínkou naší složité historie v její celé komplexitě. Vlastně nezamlčujeme nepohodlné momenty, které jsou nepohodlné z hlediska našich dnešních politických potřeb.

Je tam i argument konservatorský, který bych v tomhle případě bral vážně. Z hlediska urbanistického se ta socha vrací na své původní místo. Navíc ten pomník je považován odborníky za jedno z nejkvalitnějších sochařských děl tohoto typu v Praze. Což třeba oproti mariánskému sloupu – já jsem sice laik, ale ta replika ve mně nezanechala nijak silný dojem.

Přičemž právě aby otupili i to ostří sporu, zastánci obnovy Radeckého pomníku v těch debatách připouštěli, že vlastně by určitě bylo na místě ten pomník opatřit nějakými vysvětlujícími tabulemi právě, aby se tam odhalila komplexita dějin.

Myslím si, že kdyby byly doplněny takovédle edukativní tabule, které by vysvětlovaly, proč vlastně tenhleten vojevůdce může způsobovat společenské spory, že by to mohlo být užitečné.

No to by bylo, ale jinde se to nezapomeňte, co jste chtěl.

Zase se vrátíme k Radeckému, ale třeba tenhleten spor o tu vysvětlující tabulku, že jo, byl u Benešovy sochy. Tam někteří taky jaksi chtěli na tu rozporoplnost Beneše upozornit jeho pomníku. Čili tady máme další pomník, že jo. A to se nějak nesetkalo s úplným čistým přijetím.

Hele, jo, ale jsou případy, třeba u Zdeňka Najedlého, ke kterému bych se taky rád dostal, kde po dlouhou dobu ta vysvětlující tabulka fungovala velmi dobře. Čo o to, jak se lidé na to tvářej.

No, tady u Radeckého asi to nebude vzbuzovat tolik emocí, protože přece jenom už je to – lidé o něm jako široká veřejnost o něm moc neví.

Tak jo, máte tam pravdu.

Kdybyste se pak dostal, co byla ta rozporuplnost – to, co jsme říkali, že byl velký vojevůdce a sloužil státu 57 let, ale co vzhledem jaksi k Čechám byla taková – co je na něm rozporu plného?

Asi kdyby nás teď poslouchali, tak se ptaj, co je na něm rozporu plného. Vždyť on jako sloužil monarchi.

No jasně, je to voják, který slouží státu.

Hlásí se ke svému původu národu. Čili vždyť on sám asi by na sobě neviděl žádnou rozpornost.

A to je právě o té politice paměti. Prostě teprve v té paměti je zkonstruován ten rozpor. Přičemž to vyplývá z následujícího.

Tady v Echu pár týdnů zpátky proběhla moc hezká debata, které se účastnily hvězdy našich ranných novověkářů, jako je Vítvnas tady byl, a s ním taky byl i Ivo Cerman, historik působící na Jihočeské univerzitě. Jejich debata byla otištěna i v Echu číslo 26, jestli si pamatuju dobře.

Ivo Cerman tam mluví o tom, že vlastně existuje určitá česká legenda novověkých dějin.

Ta legenda vypadá zhruba následovně, že teda Habsburkové nastoupili 1526 a těch prvních 100 let to s nimi jak však šlo, že teda někdy ukázali svoji krutost jako v případě prvního stavovského povstání 1547, ale že to tak nějak šlo a vlastně tu renesanci a humanismus jsme zvládli i za těch Habsburků, že jako dobrý.

No, ale pak říká, no a pak najednou po tom roce 1620 my si představujeme, jak bychom se najednou ocitli za nějakou železnou oponou, eh, jo.

A že to, co se děje po Bílé hoře, že to už vlastně nejsme my, že to je nám implikováno hodně zvenčí a ještě se to navíc děje jako na náš úkor, jo.

A ten Cerman se ptá: „No, ale eh jak kdyby to teda takhle bylo, tak jak je možný, že teda jsme stihli to osvícenství 18. století, stihli jsme i liberalismus 19. století a nakonec tedy v závěru té habsburské monarchie z toho Češi vyjdou jako docela prosperující, solidní, solidní [frknutí] moderní národ, jo."

A říká: „Hele, my na ty Habsburgy svádíme spoustu věcí, za který bysme jim lát neměli, jo, že eh jako jistě byly situace, kdy se Habsburkové chovali nevybíravě, ale která evropská dynastie se nechovala nevybíravě, jo, ten strašlivý úbytek obyvatelstva, který je v éře Ferdinanda II a Ferdinanda II. v tom období bezprostředně po Bělohorském."

Ono to není jen tou represivní politikou. Dokonce je v menší míře způsoben ten na ten úbytek obyvatel represivní náboženskou politikou, ale prostě je třicetiletá válka, která je strašná všude, nejenom tady, jo. Čili to taky není jako nějaká čistě habsburská vina.

Abych uzavřel Cermanovi reflexe, tak eh on tam pak říká: „No zkrátka ta 400letá habsburská éra má střídání lepších a horších období, ale takhle to vypadá v dějinách každé evropské země. V tom vlastně nejsme nijak výjimeční, jo."

Čili eh myslím si, že to je taková jako kultivovaná výzva k revizi toho našeho nazírání na habsburskou éru a uznávám, že jak ta Radeckého socha v tom může sehrát i eh pozitivní, pozitivní úlohu, že se nám podaří lépe, protože se o tom teď bude debatovat a reflektovat, jak tedy s těmi Habsburgy naložit.

Navíc máme 400 let od jejich nástupu letos nebo 500 let, pardon. Jo, takže ještě důvod navíc, proč se k tomudle období, o kterým si jinak moc nepovídáme, tak jako proč se k němu vracet.

>> Přičemž samozřejmě ten Radecký není jednoznačný. Z našeho hlediska určitě z hlediska politického štěpení vyhovuje více politickým konzervativcům. Vy jste zmínil, že pravice ho fedruje, zatímco pro pokrokáře znamená jeho osobnost spíše problém. Ale jak jsme si řekli, paměť není oproštěna od současných politických bojů.

>> Jo, kdybychom mohli říct, co je teda pro a co je proti, co je ten problém.

>> Jo, jo, čili no, ty argumenty pro, ty už jsem víceméně shrnul, no. Ty argumenty proti jsou následující, že zaprvé je Radecký symbolem habsburské nadvlády, jo, že sloužil habsburskému státu, když byl...

>> Čili sám o sobě už to tam...

>> Když byl po roce 1918 pomník odstraněn, tak byl odstraňován jako symbol rakouské monarchie, od níž se ta česká státnost v podobě nově vzniklého Československa chtěla jednoznačně distancovat.

>> O tom se bavíme pořád. Jo, přičemž ale nutno tady jako bych ještě poznamenal, že vlastně jak ta česká národní kultura, jo, čili to pozdní národní obrození, ta druhá polovina 19. století, on já dlouho s tím Radeckým nemá žádnej problém, jo. Který velikán české literatury, jo, třeba Svatopluk Čech, složí poému na Radeckého, jo, čili eh původně ten český nacionalismus vlastně eh s není proti Radeckému. Ba dokonce jak ho využívá ke svým potřebám, protože eh Radecký je pro ty české nacionalisty skvělým příkladem toho, že byl Čech, který se za to svoje češtví nestyděl a v té habsburské monarchii vlastně i Čech mohl dosáhnout nejvyšších poct a skvělé kariéry, jo.

Čili ten obraz Radeckého se začne v českém prostředí vlastně kazit až od konce 19. století, jo, kdy to české prostředí ho začne stále méně vnímat jako Čecha, stále více jako Rakušana.

>> Představitelé mon.

Eh, čili to je vlastně tragédie eh habsburské monarchie, že zkrátka nad těmi etnickými identitami, že se prostě nepodařilo vytvořit tu sdílenou rakouskou společnou identitu. Ta naopak postupně slábla. Jo, čili zkrátka, že v případě habsburské monarchie se nepovedlo to, co se podařilo malému Švýcarsku, že nad těmi etnickými identitami oni si vytvoří funkční identitu zastřešující.

Ano.

>> Jo. Takže tadleta zastřešující identita rakouská postupně slábla a ten Radecký vlastně to odnáší tím, že on je vlastně více chápán rakousky než do určité míry, že jo. To je i britská, britská ta, no, že jo. Jestli Skotové, Angličani...

>> Jasně.

>> Velšani, tak jsou [frknutí].

>> Jasně, to je, to je dobrá analogie. No.

Eh, druhej problém eh s Radeckým je to, že vlastně jak svůj největší věhlas získává díky potlačení italského národního hnutí, jo.

A to teď právě jak bylo v těch dnešních debatách často akcentováno, že tedy vojensky porazí italské nacionalisty, kteří usilovali o sjednocení a nezávislost Itálie.

Eh, přičemž ti odpůrci pomníku Radeckého oprávně říkají: „No, hele, jsme v Evropské unii, snažíme se tvářit, že jak jsme součástí rodiny evropských národů, tak není úplně vhodné ve veřejném prostoru vyzdvihovat člověka, vracet sochu člověku, který potlačoval národně osvobozenecké snahy jiných národů."

Ono vlastně, když se nad tím zamyslíme, tak je to takový jak trošku pokrytecký, že jo, že prostě Češi usilovali, česká emancipace, ta je fajn, ale vlastně Italové taky usilovali a chtěli se emancipovat a my budeme oslavovat tady vojevůdce, které je potlačil, jo.

Čili...

>> Čili samozřejmě logiku to...

>> Přátelskému soužití v Evropě, to jak rozhodně tímhletím nepřispějeme.

>> Jo.

Eh, řekněme politicky radikálnější kritiky namítají, že zkrátka Radecký svým rakoustvím a věrností trůnu není součástí české demokratické tradice. Že sice jo, byl rodem Čech, ale svou kariéru spojil s rakouským impériem a nikoliv s českým národním hnutím, jehož výsledkem je dnešní český stát, jo.

A proto vlastně [odkašlání] ti kritici nevidí důvod, proč by v dnešní Praze zrovna tahleta persona měla být oslavována, jo.

[frknutí] Navíc i pragmatický argument. On ten veřejný prostor má omezenou kapacitu, tak bysme se měli zamyslet nad tím, čím si ho zaneřádíme.

A jistě by bylo na prospěch věci dávat tam spíše věci, které budou více konsenzuální a budou lidi spojovat, než tam dávat symboly, které tu společnost rozdělují.

[povzdech] V roce 2021 je to přístupné v archivu Českého rozhlasu, který provozuje pořad Jak to bylo doopravdy. Tak v tom pořadu měl Jiří Rrak, náš jeden z největších, ničí expert, na pozdní Rakousko toho dlouhého 19. století.

Tak Jiří Rak tam právě v tom pořadu "Jak to bylo doopravdy" měl jeden díl věnovaný osobě Maršála Radeckého a on tam říká jednu věc, která ani v těch dnešních debatách nebyla moc připomínána, že problém s tím Radeckým nebyl jen v tom, že byl s českýma očima stále více vnímán jako hlavně Rakušan a stále méně jako Čech, ale ten Rak nám říká, že potom v období první světové války se socha jevila, která rezonovala veřejném prostoru, ale že se u něj vlastně schází německých nacionalistů, a že vlastně ten symbol Radeckého se stále více posunuje k rakouskému němectví, že vlastně to je velký vojevůdce, ke kterému se teď za té první světové války vztahujeme.

A my bojujeme za německou ideu, to je chápání říšských Němců, stejně jako rakouských Němců tomu konfliktu první světové války, čili to je další krůček k tomu, proč došlo k odsouzení české společnosti, že ten Radecký prostě začal být chápán jako symbol němectví.

Přesně tak. Pak je naprosto přirozené, že v tom roce 1919 ho z toho malostranského náměstí odstranili.

A ještě jednu zajímavou věc Jiří Rak v tomhle pořadu říkal, že když vidíme ten vývoj vzpomínání na Radeckého, jak se vyvíjela ta politika paměti, tak se na tom odráží vlastně, jak se historicky proměňuje češtví. Jak došlo k posunu od územního k jazykovému češtví. Prostě zkrátka do první poloviny 19. století Čech to znamenalo, kdo je spjatý s českou zemí.

Zatímco v důsledku národního obrození a toho Jungmanova programu se to češtví přestane definovat územně, ale začne se definovat jazykově. Zkrátka to jsou ti, kdo mluví česky, pocházejí z české matky a otce a jen ti jsou Češi, zatímco tamhle jsou nakonec sudetští Němci, co tady nemají co dělat. Čili kořeny toho etnického konfliktu vlastně tkví v té změněné definici češtví v průběhu času.

Jo. A právě Rak vlastně tím bývá přesídlován mezi historiky poslední starý Čech, což si myslím, že je v jeho případě velmi výstižné.

Tak jak on v tom pořadu říká, že zkrátka v 21. století, i s tím, jak se zesilují migrační proudy uvnitř Evropské unie, ta etnická definice Čecha, jak se prosadila v 19. století, je vlastně nepraktická. Pléduje tam o návrat k tomu územnímu chápání, že zkrátka Čechem je ten, kdo má české občanství a kdo, jak se říká ve středověku, trpí se zemí. Čili ten, kdo tady je a trpí se zemí, tak je Čechem bez ohledu na to, kdo je jeho matka nebo otec.

No, což by zase znamenalo, že Čechem se nikdo nemůže stát prostě, protože např. Holeč nemá tu českou matku, což jsou vlastně kořeny toho nebezpečného nacionalismu.

No, pojďme tedy. Byli jsme u Radeckého. Teď pojďme se podívat na jiný pomník, který zmizel tak jako ve stejné době jako Radecký, ale kolem toho bylo daleko větší divadlo, protože byl to jaksi spektakulární výbuch lidového hněvu, jak by se to dalo nazvat, ale který se už zase podařilo obnovit. A to je případ Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Tak co tedy říci k tomu problému a k té obnově, která taky se neobešla bez různých kontroverzí, které trvají dodnes? Někdo to stále nenávidí, někomu ta kopie Mariánského sloupu nevadí. Ale prostě se to stalo. Tak co k tomu?

To je také zajímavá historka. Máte pravdu, že Mariánský sloup je určitě ještě mnohem kontroverzněji případ než obnova sochy Maršála Radeckého. Přičemž ten Mariánský sloup je v mnoha ohledech zajímavý. Začnu tím, že na něm se krásně také ukazuje, jak se proměňují významy historických artefaktů, co lidem symbolizují, jakým lidem rozumějí. A že vlastně původní záměr může být úplně jiný než jak to potom vypadá za 200, 300 let. Čili je to záležitost současného vztahování se k něčemu z minulosti, jaký význam tomu dáváme.

Čili kam tím mířím, je to, že vůbec ten Mariánský sloup nebyl žádnou oslavou bělohorské výhry a potlačení českých stavů. On, když je budován v těch později... Ano.

Když je Mariánský sloup budován v těch letech 1650 až 1652, tak je to hold, ocenění za statečnou obranu Pražanů proti švédskému obléhání v závěru třicetileté války. Což vlastně už tahleta symbolická rovina z toho úplně vymizela potom v průběhu 19. a 20. století. Tahleta si už nikdo jako nepřipouští. Přičemž jen na okraj k tomu poznamenám, že ty švédské protestanty, kteří se snaží dobýt Prahu, necelých 30 let po Bílé Hoře, tak vlastně nikdo je už nevítá jako osvoboditele v tom roce 1648.

Naopak ti Pražané statečně hájí město během jejich obléhání a za to jako katolici. Ano, jo.

Přičemž když se koukneme trošku víc do minulosti, Praha byla úspěšně okupovaná v roce 1631 jinými protestanty, saskými vojsky, a s těmi Sasy se vrátí i někteří exulanti a pobývají nějaký čas v Praze v tom roce 1631, to máte více než 10 let po Bílé hoře. Tak ta situace není zdaleka jednoznačná. Samozřejmě ten katolický establishment dostane strach a utíká z té Prahy, ale část těch Pražanů vlastně má radost, že přichází protestantská okupace a začnou rabovat kláštery a katolické domy.

Zatímco vlastně o těch téměř 30 let později, když obléhají ti Švédové, tak ta společnost už je opravdu úplně jiná. Tam už nějaký protestant přesně tak, že tady vlastně paměť jako vymizí.

Přičemž jo, ten Mariánský sloup, sice se na jeho postavení přičinil císař Ferdinand II, ale není Praze nějak vnucen jako symbol vnější moci a proti vůli Pražanů. Čili vlastně čtvrt tisíciletí, prostě 250 let, ten Mariánský sloup vlastně není nijak kontroverzní stavbou. Kontroverzní se začne stávat až v průběhu druhé poloviny 19. století s tím, jak se v rámci českého národního hnutí prosadí či začne převažovat ten nekatolický narativ českých dějin nese Palackým, Masarykem, Jiráskem, a začne převažovat nad tím rakousko-katolickým vyprávěním českých dějin. Což zase souvisí s tím prosazováním etnonacionalismu v rámci hranic habsburské monarchie.

No a v tom se tu hrála roli jiný pomník zase, že jo, který stojí na Staroměstském náměstí dodnes.

To mířím. Jasně.

No, ten by si vyžádal svůj vlastní pořad. Ale zpátky k tomu Mariánskému sloupu, jo? Čili když se podíváme schématicky na tu argumentaci, která se vyskytuje, tak právě tedy zastánci obnovy sloupu argumentují tím, že přece vždyť původně to je naprosto legitimní oslava obránců Prahy proti švédskému obléhání. Čili je to připomínka hrdinství Pražanů a nikoli porážky českých stavů. S tím to nemá vůbec nic společného.

Jo. Druhý argument, já možná tady budu trochu zaujatý, že zatímco u toho Radeckého tam jako můj postoj není úplně vyhraněný.

V případě того mariánského sloupci jsem považoval spíš za nešťastnou, tak do těch mých věcných argumentů bude asi trošku i pronikat moje osobní emoce.

Tak se omlouvám, ohlašuji předem.

Ale druhý argument, který se ve prospěch sloupu užívá, je řekněme nábožensko-kulturní, že ten sloup s panenkou Marií symbolizuje křesťanské tradice a kontinuity českých dějin.

Jo.

A ti zbourači říkají, ale vždyť náboženské památky jsou běžnou součástí evropských měst a neměly by být posuzovány podle nějakých pozdějších politických konfliktů.

V tom mají sice pravdu, ale na druhou stranu Česká republika dnešní je jedním z nejvíce sekulárních států a společností na světě, tak vracet tam takovoudle navíc vysoce spornou katolickou památku zkrátka té společnosti nějak nepomůže – spíše rozhní ještě vnitřní konflikty.

Další argument je, že je to významná umělecká, historická památka.

Určitě v jistém smyslu je to pravda, že ten původní sloup nepochybně patřil mezi nejvýznamnější barokní památky ve střední Evropě tohoto typu, aspoň podle zaměřit, že ho čeští vlastničili – zastánci řeknou, že Luza. Jo, čili že je to akt vandalismu.

To v tom není sporu.

Ale teď jde o repliku, čili nikoli o instalaci původního sloupu.

A přestože nejsem umělec, nejsem kunsthistorik, už jen na první pohled, když chodím kolem jako běžný chodec, tak mi ta replika přijde nepovedená.

Ano, moc se nepovedla. Je to z čistě uměleckého nebo sochařského hlediska.

Jo, proti tomu stojí argumenty, které jsou proti té obnově, které bych sumarizoval asi následovně: ten sloup je symbolem protireformace. Symbolizuje něco úplně jiného, než byla jeho původní intence v 17. století, když ho stavěli. Postupem doby se stal symbolem násilné rekatolizace a vítězství jedné navíc menšinové konfesní skupiny. Katolíci byli menšina vždycky.

Takže proč to tedy vracet do toho prostoru, když je to vlastně spojeno s procesem, který jako vnímáme spíše negativně?

S tím se pojí druhý argument, že samozřejmě katolíci jsou mezi námi, jsou občany jako každý jiný, mají právo na svoji paměť jako jakákoliv jiná skupina. Ale proč to dávat na Staroměstské náměstí?

Prostě katolicismus si můžeme připomenout a jeho tradici v českých dějinách tisíci jinými způsoby. Tak proč volit zrovna toto, co je tak strašlivě kontroverzní a pro významnou část té české společnosti nepřijatelné?

Ono z toho vzniká zajímavý mix, když člověk jde po Staroměstském náměstí a zamyslí se. Máte tam po levé ruce husitskou vůi. Před sebou vidíte na Týnském chrámu ten obrovský kalich, který tam byl taky navrácen. Po pravé ruce máte mariánský sloup. A za zády máte na Staroměstské věži seznam 27 českých pánů a datum na dlažbě ještě vyskládané.

Je to takový zajímavý paměťový mix historie.

To zase je takový nechtěný úsměvný důsledek, který stojí za zamyšlení, byť myslím si, že ta negativa celkově převažují.

Další rovina kritiky je jednostranná interpretace dějin. Obnova mariánského sloupu zároveň může sloužit jako rehabilitace pobělohorského uspořádání a relativizace útlaku, který postihl tu protestantskou většinu během 17. století.

A co bych ještě připomněl, je to vlastně i určitý symbolický rozkol s první republikou. Sice je pravda, že zbourání sloupů po jejím vzniku byl akt vandalismu, ale byl to projev nějakých nálad. Ale vlastně. Jednak ten sloupek nebyl už znovu obnoven za celou první republiku.

Naopak Masaryk hlásá, že Tábor je náš program, a ještě v roce 1925 pro jistotu vyvěsí husický prapor s Kalichem nad Pražským hradem.

Čili ta symbolika první republiky se utvářela úplně jinak než v návaznosti na tu rakouskou katolickou tradici.

Takže ti, co se hlásí k tomu katolicismu, by si mohli uvědomit, že se zároveň hlásí k Masarikovi, a určitá pravicovější část politiků by si měla uvědomit ten hrozný rozpor.

Eh, no Masarik není. I když vyzdvihuje tu protestantskou linii českých dějin, tak není antikatolik. Je antiklerika. Odmítá církev jako mocenskou instituci, která si nárokuje ovládání veřejného prostoru a politiky. Jinak s vírou a s náboženstvím nemá problém.

No, určitě ke katolicismu příliš vřelý vztah není. Určitě méně než Edward Beneš, ale není to programový antikatolík, bych tak řekl. On je prostě antiklerika.

Když vycházejí tyrsky z české historie – ta skvělá karikatura – tak si vzpomínám, že když byl znovu instalován mariánský sloup zpátky na Staroměstské náměstí, tak i autoři oprásků to reflektovali a dělali si tam srandu z kardinála Duky, který to prezentoval. Že vlastně návrat sloupu je symbolem smíření a obrázky říkají: "No, smíření, no tak se s tím smíř."

Čili ten odpor nekatolických církví a spolků, i s ohledem na jejich relativní slabost v české společnosti, to tolik nerezonovalo. Daleko hlasitější vlastně byli sekularisté.

Vzpomínám ještě, že na internetu jsou i fotky. Poslanec Jan Zahradil tam stál s transparentem, že Česká republika je sekulární stát, tak takovédle haraburdí vracet zpátky do veřejného prostoru.

Přičemž rozhodně s tím vtipem z oprázku souhlasím, že v návratu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí žádné smíření nevidím. Smíření se dělá jiným způsobem. Toto je silové prosazení jednostranného symbolu, který je pro tu protistranu nepřijatelný.

Jakákoliv instalace, která vede k tomu, že se ta společnost rozdělí a jedni vyjdou jako vítězové a druzí jako poražení, je naprosto kontraproduktivní. O žádném smíření v tomhle případě nemá smysl mluvit.

Navíc to není jenom problém české republiky. Jak se celkově evropský prostor stále více sekularizuje, je navíc sporné, proč se vracejí práce, které oslovují vlastně jen relativně malý zlomek té české společnosti.

Proto já jsem návrat mariánského sloupu nedoal číst jako ten deklarovaný akt smíření, ale spíše jako akt mocenských ambicí církevního establishmentu. Že vlastně pod vedením kardinála Duky katolická hierarchie učinila takový politický obrat doprava k národnímu konzervatismu.

A toto je vlastně jeho obrovské symbolické vítězství – že dokázal prosadit tu kontroverzní dominantu do veřejného prostoru.

No, v tom byl důkaz schopný, jak v těch, v těhlectěch jak, ale nemyslím, že je to pro dobrou věci, že by to pomohlo postavení katolicismu v české společnosti, že by to přispělo k harmonii v české společnosti, jo.

Čili já tam vlastně ten benefit s výjimkou toho té symbolické moci církve vlastně jako tam postrádám.

No tak pojďme k ještě jednomu pomníku, který jste zmínil, a to je tedy pomník Zdeňka Nejedlého.

Musíme připomenout, že Zdeněk Nejedlý tedy vlastně pokračoval v té linii od Palackého, jak se přes Jiráska a Masarika v téhleté linii jaksi proti protikatolické prohusitské. A on tomu dodal ještě tedy ten marxistický rozměr, kdy jako z husitů udělal, eh, jaksi první proletáře. A režim mu tedy za to postavil pomník v Litomyšli.

Takže ten pomník je tedy stále předmětem určitých sporů.

Má tam stát, nemá tam stát.

Že my jsme některé pomníky, které jsme si mysleli, že tam nemají nikdy být, jako třeba Koněva, tak i my jsme je zlikvidovali, tak to se tedy Nejedlému nestalo.

Ale jak to je tedy s těmi, eh, kontroverze kolem tedy toho rudého dědka?

Jak se Nejedlému říkalo?

>> Tak že Nejedlý byl s Litomyšlí spjat velmi úzce.

Navíc byl milovníkem Bedřicha Smetany a vyzdvihovatelem jeho díla. Smetana byl také z Litomyšle.

Takže páni, jako důvody, proč v roce 1978 tedy byla Nejedlému, eh, po roce 1989.

Jo, čili, eh, čili proto ten autor říká: "Hele, já bych ho tam raději nechal, že nám škodil Brusel, nebo jestli se vymluvíme na byznysmena se slovenskými kořeny, ale že vlastně tenhleten to schéma se neustále pořád opakuje, že ta společnost má tendenci, tobí jako konzervativec, a vlastně skutečně díky němu se spoustu z toho dědictví..."