Yuk Hui: Kde domov náš? Tradice v době bezdomovectví

[hudba]

Moc vás zdraví. Jmenuji se Tereza Matějčková. Tohle je můj filozofický podcast.

Kde domov můj?

Asi žádná jiná evropská hymna nemá ve svém jádru takto filozofickou a zároveň takto velmi osobní existenciální otázku jako ta česká. Ale kde domov můj? Možná to není jenom otázka Čechů, ale možná je to vůbec otázka moderního člověka a docela naléhavá otázka moderního člověka.

Tak to aspoň hovoří čínský filozof Juk Huej ve své knize Postevropa, která říká, že nejvýraznějším, jedním z nejvýraznějších znaků současné nejenom západní, ale i východní kultury je bezdomovectví. Přišli jsme o domov, nemáme se kam vrátit, nemůžeme následovat nějakou nostalgii a zároveň domov bytostně fyzicky potřebujeme. Co s tím dělat?

Tomu se věnuje právě kniha čínského filozofa Juka Hueje. Postevropa, která vyšla nedávno v nakladatelství Karolinum, myslím skutečně před několika týdny. Překladatelem je Martin Pokorný. Je to relativně útlá kniha, nějakých 100 stránek, která vychází původně z přednášek tohoto čínského myslitele, který však žije v Rotterdamu. Doufám, že jeho jméno vyslovuju správně: Juk Huej. Nikdy jsem se čínsky neučila.

Jeho kniha stojí nejenom na otázce, co je to domov a jakým způsobem se promění člověk a jakým způsobem se promění kultura tehdy, když o domov přicházíme, ale také na tom, co znamená postevropa pro Evropu — že přichází o své výlučné postavení, které jí tak dlouho náleželo. Zároveň autor pochází z Hongkongu. Možná by se nabízelo, že by řekl: „Dobře, tak teďka přichází období čínské kultury, období čínské filozofie," ale on právě i toto odmítá. Říká, musíme tu věc a musíme vůbec tu otázku domova a otázku nějaké globální nadvlády položit jinak.

Mimochodem, Postevropa je také zajímavý pojem z domácího hlediska, že je to pojem Jana Patočky, na kterého Juk navazuje nejenom v této knize, ale vůbec napříč svým dílem. Jeho dílo je specifické tím, že vychází z fenomenologie i z české fenomenologie, spojuje ji s čínskou filozofií, s japonskou filozofií a skrze ně promýšlí současný digitální kapitalismus a kulturní kapitalismus.

Digitální kapitalismus není náhoda. Ostatně on také studoval informatiku. Je to člověk, kterému je studium algoritmu blízké. Není to něco, k čemuž by přistupoval nějak z vnějšku. Zároveň si všímá, že právě digitalizace a moderní informační systémy — to je něco, co nás z domovů vyhání. Jakkoliv je samozřejmě ta teze širší, zdůrazňuje, že právě technologie, nejenom digitální technologie samozřejmě, ale digitální technologie má opravdu velké momentum v tomto smyslu. Říká autor — a já jsem tedy velmi zajedno s ním — že neustále právě v akademickém prostředí akademicky vzdělaní lidé, intelektuálové, zdůrazňují ten pohled diverzity, diferenci. Ale zároveň pojďme nyní, říká Juk, zreflektovat to, že žijeme v extrémně sjednocené kultuře, globálně sjednocené kultuře, kde digitální technologie po celém světě a ve všech kulturních a společenských oblastech zavádějí stejný typ myšlení, stejné hodnoty, stejné ekonomické systémy. My žijeme zkrátka v éře bezprecedentního technologického zestejnění.

A to je právě také důvodem, proč všichni žijeme jakoby v nějaké letištní hale. Jednotlivá místa na světě se už stále více sobě podobají. Vlastně tím přicházíme o nějaký domov, protože domov je místo, kde se jinak cítíme, kde myslíme jinak. Domov je, kam se můžeme stáhnout, když jsme unavení. Je to nějakým způsobem určitá specifická chuť. Zkrátka stojí to na velmi výrazné diferenci, kterou jsme ale postráceli časem.

Zároveň, když hovoříme o postevropě — a ta kniha skutečně je o Evropě z hlediska čínského myslitele — je tam určitá dobrodružnost v tom, že autor píše: „Evropanství je bytostně technologické." V tomto smyslu Evropa vyrůstá, nebo duch Evropy je s technologií spjatý od antiky. A tady už samozřejmě vidíme, že technologie samozřejmě nejsou jenom digitální technologie, ani to nejsou jenom nějaké těžké stroje, ale třeba už jazyk je určitý typ technologie. Písmo je velmi mocný typ technologie, které ihned také proměňuje kulturu, zrychluje kulturu. Ostatně Platon taky vůči ní brojil, vůči písmu — nacházíme v jednom z jeho dialogů kritiku písma. Ale zároveň a tady to je zajímavé, to jsem si nikdy takto neuvědomila — zdůrazňuje, že v dialogu Menon učí Platonův Sokrates, nebo dovádí Platonův Sokrates otroka, nevzdělaného otroka k tomu, aby nahlédl geometrické formy. Vede ho k tomu tím, že kreslí ty formy v písku. A už toto zvnějšnění, které zpětně působí na naši mysl — zvnějšnění, které zpětně působí na naši mysl — je technika.

V tomto smyslu říká, že vlastně celá filozofie, západní kultura je na zvnějšňování a znitňování. A to zvnějšňování, proč to zvnějšňování, abychom zvýšili efektivitu, je v nějakém ohledu na tom postavena.

Takže — zároveň, ano, takže ještě jednou. Evropanství je bytostně technologické. Ale zároveň vidíme, že Evropa je převalcovaná z jedné strany Spojenými státy právě v tom, co jí kdysi bylo vlastní. Z jedné strany Spojenými státy, z druhé strany právě tou Čínou, ale možná především tou Čínou — všechny ty čipy, to je Čína. A v tom smyslu — co s Evropou?

Není to otázka, kterou bychom si mohli klást až nyní, nebo kterou si kládl až nyní Huej, kdy skutečně se zdá, že Evropa nějakým způsobem na mnoha úrovních zaostává — politicky, ekonomicky, technologicky — a teďka veřejný prostor plní tyto nějaké stezky, kritika nebo snaha zreformovat Evropu, Evropskou unii a tak dále.

Ale Jok Huej se skutečně na to dívá filozoficky, a je to pro něho klíčový ten pohled. Samozřejmě je to filozof, tak co bychom od něj očekávali. Ale ten jeho důraz na to — že ten problém, kterému nyní čelíme, je zajímavý — je důležitý. To znamená, on říká: my nečelíme ekonomickému, politickému problému, ani primárně technologickému, ale skutečně problému v myšlení.

Protože ty technologie, právě ty současné, mají extrémně velký vliv na to, jakým způsobem myslíme, jakým způsobem vedeme svou pozornost, jakým způsobem se vztahujeme k druhému, k sobě, ke své minulosti, vůbec k jazyku, k obrázku, k obrazu. Takže to je zkrátka pro něho ta krize, kterou nyní sledujeme — není to krize geopolitická, není to krize ekonomická, je to krize filozofická. A vychází skutečně v tom, jakým způsobem ji popisuje a diagnostikuje, z Jana Patočky. Ačkoliv se od něho dost výrazně bude potom distancovat a vzdalovat.

Ale říká, Jan Patočka skutečně v nějaké klasické podobě předvedl to, co nějak tak řekněme možná tušíme nebo co se v mnoha ohledech formulovalo, že Evropa není primárně nějaká geografie, ale Evropa je určitý kulturní projekt, ne duchovní projekt.

A teďka, že jo, postavený na čem?

Tak velmi často se říká filozofie, náboženství, judaismus a křesťanství.

A křesťanství potom podle některých tezí, že jo, protestantismus vede ke kapitalismu.

To znamená, i vlastně ten kapitalismus v nějaké ohledu je zase produktem určitého typu myšlení.

A v tomto, co jo, a to znamená máme jakýsi relativně jasný pramen, samozřejmě zpochybnitelný, ale zkrátka ta filozofie, kterou spojuje, s čím spojuje ten klíčový pojem, je pro Jana Patočku péče o duši.

O duši.

A péče o duši není nic psychologického, ani to není nic moralistního, ale je to poukaz na to, že člověk se nespokojí se svými názory, ale hledá pravdu.

Eh, a jak hledá pravdu?

Skrze kritiku, skrze sebekritičnost.

Evropská kultura je silná svojí vlastně sebekritičností a schopností tedy překračovat sebe sama, transcendovat sebe sama ve prospěch ne pouze názoru, ale vize nějaké pravdy.

Jo, to znamená, já chci ve svém životě stabilizovat své názory, nikdy se mi to nepodaří zcela do jako objektivnějších pozic až dokonce do pravdy, že jo.

Pravda je v nějakým ohledu to nejstabilnější v tomhle smyslu.

Zatímco názory pročišťuju, odlučuju, přejímám slepě, ale pravda je vždycky už nějaká práce, práce na mě samé.

A jde to, toto jde ruku v ruce s ochotou snášet krize, s ochotou snášet otřesy, protože kritika, sebekritika, kritika druhého, sebekritika kultury je náročná a je to schopnost tedy bořit vlastně samozřejmosti.

A v tomto smyslu, jako je péče o duši, takto i kulturně pojatá, opravdu v nějakým smyslu jako jádrem evropského ducha, na čemž by se možná skutečně shodli leciální intelektuálové.

A skutečně Patočka toto píše také v jakém kontextu po druhé světové válce, kdy také vidí, jo, není to tedy poprvé, co Evropa, není nějaká novinka, ale kdy on sám také vidí, že zkrátka Evropa ztrácí, že vyprázdněla tento svůj existenciální tah směrem spíše k budování technologií, které nás vedou spíše k efektivitě, výnosnosti, než k otázce pravdy.

To zní strašně šablonovitě nyní, ale jsme ještě v úvodu a já to budu ještě dále rozvíjet.

A Juk Chuj dosud vlastně ještě souhlasí s tím, co je to s tou otázkou, co je to vůbec tedy Evropa a říká: „Ano, Evropa připouští a vidíme to skutečně u různých myslitelů, jo, vidíme to nejenom u Patočky, vidíme to u Edmunda Husserla, vidíme to u mnohých osvíceneckých myslitelů, vidíme to u Kanta, vidíme to u Karla Löwita.

To znamená tento důraz na sebekritičnost, na ty zakládající postavy, na židovství, na křesťanství.

A zde souhlasí.

Souhlasí také vlastně s tím, že pádem Evropy bylo vlastně přecenění, nebo za pádem Evropy stojí vlastně přecenění a nepochopení také techniky.

Eh bude kritizovat techniku, ale není autorem, který by ji chtěl odmítat, jako třeba Martin Heidegger, který je jinak velmi silným vlivem v díle tohoto čínského myslitele, ale vlastně říká, nesmíme tu techniku a její sklon zestejňovat všechny oblasti napříč geografií podceňovat, a to se stalo a říká, to se stalo právě i Asii.

A teďka ale kde se vlastně odmítá?

Odmítá to, že by vlastně něco, co vidí v pozadí Patočkova myšlení, že nakonec péče o duši je nějaká jako univerzální hodnota, kterou si každý, ne pouze Evropan, ale člověk, má přisvojit.

Jo.

To znamená vlastně odmítá přece jenom takovýto ještě obecný, globální, zestejňující nárok na všechny ostatní.

A vlastně zdůrazňuje, že takhle to právě nepůjde.

A vlastně zdůrazňuje, že právě Čína, právě Japonsko mají ve svých školách, ve svých tradicích, nejenom samozřejmě filozofických, ale vůbec duchovních, kulturních, uměleckých, mají vlastně svojí kultivaci člověka, která je spíše, než na množení pravd nebo na hromadění pravd a tezí, založená na činnosti.

Eh, že se tam neptáme primárně potom, kdo jsem já a staň se tím, kým jsi, ale prostě co to znamená kráčet po cestě, jo?

Co to znamená?

Je tam kultivace sebe sama skrze rituální činnost, ať už je umělecká, ať už je to kaligrafie, nebo různé čajové obřady, nebo různé, v uvozovkách, tělesné cvičení, které není jenom tělesné cvičení, a potom také kultivace skutečně ticha, kultivace všímavosti, kultivace pozornosti, která, ne že by zcela nebyla v západní tradici, ale přece jenom zde je to jako primární, moje duše, a argument, jo, argument a kritika.

No a on říká: „Dobře, ale tak to opravdu nemusí být a ne každý, ne pro každého musí být centrální pojem duše." A teďka proč to říká Juk Chuj?

On to neříká proto, že Evropa by se toho měla vzdát a přijmout nyní kultivaci činnosti nebo přijmout asijskou cestu.

Právě naopak.

On říká, já nechci vlastně nabízet Čínu nebo Asii, což je vůbec jako problematický pojem, protože nemá takové jednotné východisko.

Nemá jedno náboženství, nemá jednu tradici, nemá nějaké tyto zakládající postavy, ne v této jednotnosti.

Ale on říká, Asie není alternativou pro mě, ale je určitou metodou, jak rozbít tento evropský univerzalismus.

Ne proto, abychom vám to vzali, nechte si to, ale abyste skrze nás ještě lépe porozuměli sami sobě a třeba také slepým místům toho vašeho východiska.

A byli vůči sobě ještě více sami sebou, to znamená kritičtější.

A ten odkaz na Asii je tady nějakým ohledem zrcadlem, má být Asie jako zrcadlem Evropy, kde vidí, že zkrátka třeba pojem přírody, pojem subjektu, pojem duše, pojem racionality, pojem modernity zde v nějakým ohledu znamená něco jiného, ale nejenom obsahově, významově, ale má v té kultuře také jinou pozici.

Eh, třeba a to je samozřejmě taky schématické, jo, ale cituje japonskou školu, která zdůrazňuje, že japonské myšlení se zabývá se tím, zatímco to západní, řecké, je tou ontologickou otázkou, co je něco, co je bytí.

Jo, primární je tady bytí, zatímco zde je primární nicota a to jsou a neznamená to, že by pro západní filozofii nebyla něco podstatná ta otázka a nebo pro východní bytí, ale zkrátka už mají jiné postavení a jinou funkci.

A to, o co jde Chuei, je vymyslet – tedy ne snad nebo zformulovat – ne nějak jako vítězoslavní nástup asijského století nebo tisíciletí v filozofii, ale vlastně ukázat, jakým způsobem se filozofie skutečně má rozvíjet skrze své diference, stát si za svými diferencemi, stát si za svým jazykem a skrze dialog. Což je taky strašně nadužívané a je to trošku klišé, ale dostanu se k tomu, protože si myslím, že Juk to má docela zajímavě promyšlené. Tak vlastně se stávat více sebou samým a být ostražitější vůči všem těmto homogenizačním sklonům, unifikačním sklonům, zestejňování, které vidíme ne na globální úrovni primárně, ale skutečně na rovině našeho života, na rovině našeho domova.

A proto – a to mi nakonec připadá v nějakém ohledu na té knize nejzajímavější – kdy on skutečně pokládá tu otázku: Co je to vlastně domov? Potřebujeme domov? A jestli potřebujeme, kolik domova potřebujeme a není to nebezpečné?

Tak to jsou otázky, kterými se budu zabývat.

A znovu začnu řekněme s takovou biografickou krátkou skicou: Kdo je Juk Hue?

Je to poměrně mladý filozof, ročníku 85, byť jsem našla několik verzí. Ale on na svých stránkách věk neudává. Myslím si, že nejčastěji, co jsem narazila, bylo skutečně 1985.

Je to člověk, který skutečně žije mezi několika světy, mezi Čínou. Byť je otázka, protože on říkal, že to se opravdu začíná stále více podobat Hongkongu a Rotterdamu, kde nyní vyučuje.

A zajímavé je, že ta kniha, která, jak jsem říkala, vychází ze série přednášek, je mimochodem velmi dobře napsána. Je to čtivá kniha, krásně přeložená i pro nefilozofy.

On v takovém preludiu zmiňuje určitý autobiografický rozměr té otázky – to, co je domov. Vlastně na obecné rovině řeší něco, co je zjevně zcela jeho bytostná a osobní otázka.

Já vám přečtu úsek z té knihy:

„Při snaze tuto otázku návratu zodpovědět jsem byl donucen konfrontovat se sebou samým a se svou zkušeností neustálého poutníka a imigranta. Co znamená domov pro přistěhovalce? Domov, jako jsem já, nucený neustále se přizpůsobovat novým prostředím a učit se nové jazyky. Stejně tak jsem byl nucen formulovat určité věci, které se mi sice honily hlavou, ale za celá léta jsem nebyl schopen náležitě vyjádřit. Tuto knihu lze proto číst jako autobiografii, byť takovou, že v ní schází já, nebo přesněji řečeno, je v různých okamžicích pohlceno různými postavami."

A Juk Chuj se patří k současným výrazným filozofům techniky, médií, ale z části také umění, protože skutečně sleduje tu hranici toho, jakým způsobem moderní technologie proměňují umění a samozřejmě i tu hranici mezi médiemi a uměním.

Narodil se tedy, jak už jsem říkala, v Hongkongu – to znamená v místě, kde se sama o sobě mísí čínská civilizace, britské koloniální dědictví a globální kapitalistický systém.

A zároveň studoval – a to je taky zajímavé pro jeho dílo – informatiku i filozofii zároveň. Informatika je disciplína navazující na kybernetiku, která podle mnohých – třeba podle Martina Heideggera ve 20. století – nahradila filozofii. Podle Niklase Lumana později také nahradila filozofii. A vlastně ti myslitelé – Niklas Luhmann s určitým potěšením, což je německý sociolog – říká, že vlastně filozofie dosloužila, protože nyní jediné, co můžeme, je jako sledovat svět jako síť systémů, které je třeba popisovat, rozumět jim a v omezeném smyslu je také řídit, byť oni mají svojí vlastní dynamiku.

To znamená, jaký je rozdíl mezi kybernetikou a filozofií?

Filozofie v nějakém smyslu se skutečně ptá na to, jde do nitra, jde na to: Kdo jsem já?

A kybernetika říká: To jsou všechno prázdné otázky. Vlastně my jsme ve vnějšku a to je jediné, co můžeme dobře popsat. A pojďme se zabývat vlastně komunikací – ani ne člověka, ale komunikací jednotlivých systémů.

A skutečně jak Juk Hue říká, no on ten kybernetický pohled na svět, informatický pohled na svět vlastně zvítězil. Ale člověk se v tomto světě cítí extrémně sám, vykořeněný – jak se říká, to je taky strašné klišé – vykořeněný. A myslím si, že to budí nevhodné konotace, ale také obrovsky vyčerpaný.

On si všímá v jedné zajímavé pasáži, jakým způsobem se touha vyčerpala nejen v Číně, ale na západě. Vidíme, že tady v globalizovaném světě se vyčerpala i samotná myšlenka vyčerpání, že určité psychické stavy jsou už globální.

A vlastně on zdůrazňuje, že bez návratu skutečně k filozofii si nemůžeme v současnosti poradit.

Takže studoval – začal studovat v Hongkongu informatiku a filozofii, ale později přešel skutečně na filozofii a studoval v nejvýznamnějších centrech v Británii.

Studoval pod vedením Bernarda Stieglera, což je jeden z nejvýznamnějších – již zesnulý – filozof techniky navazující opět na Heideggera. To bude dělat také, byť velmi kriticky a z části. A potom působil v Německu na univerzitě v Lüneburg a nyní je v Rotterdamu.

Co se týče jeho dalších děl, tak mě zaujalo, že vlastně v češtině vyšlo už jedno dílo. A ne náhodou vyšla „Technodiverzita" – to znamená snaha promýšlet, jakým způsobem prolomit tu technalitu nebo spíše techno-uniformitu.

A ta kniha vyšla v nakladatelství Umprum. To znamená i tady vlastně šla původně ta první cesta Juk Chuiho do Čech skrze umění.

A jak jsem zmínila, jeho přístup je specifický tím, že spojuje v sobě opravdu tolik, na prvních pohled nekompatibilních tradic.

Je tu zmíněná japonská Kyotská škola, čínská filozofie, čínské myšlení, západní filozofie – tam především skutečně Heidegger velmi často. Zmiňuje Deridu, zmíněného Stieglera, ale právě také Jana Patočku.

A co je také pro něho podstatné, je, že opravdu vychází z fenomenologické zkušenosti. Což si myslím, že – byť možná před několika lety se ještě říkalo, a říká se to asi do dneška – že fenomenologie postupně zcela bude vytlačována z akademického světa, z současné filozofie. Byla vytlačována. Ale vlastně ten počátek od zkušenosti, která je pro člověka klíčová – si myslím, že právě v digitální době, kdy je stále více věcí, stále více našich zkušeností zprostředkované a proto také unifikované skrze digitální technologie – tak začne být zkušenost znovu extrémně důležitá. Vůbec ta schopnost naučit se ji popsat, naučit se ji vnímat, naučit se do ní vstoupit – do nějaké digitálně nesprostředkované zkušenosti.

A tady mi připadá nesmírně zajímavé, že on, autor Juk Hue, velmi fenomenologicky – ne nějak abstraktně nebo myslitelsky – uvažuje o pojmu domova. Domov, co jsme tím domovem ztratili, nebo proč hovoří o tom, že jsme ztratili domov.

A bere to na opravdu takové, jako fyzické rovině, že člověk byl nevyhnutelně po staletí, po tisíciletí od té doby, co byl člověkem, spát s přírodními cykly, což není žádná mystika.

To je prostě to, že se musíte řídit podle slunce, kdy zachází, kdy vychází, že jste napojeni na půdu, která vám dává obživu, na zvířata a nějakým způsobem tedy koexistujete v tomto přirozeném ekosystému.

Nakonec i my jsme jenom pár generací od skutečně lidí, kteří pracovali na půdě od sedláků.

Ale vlastně technologie nás od tohoto jako neustále vzdalovaly a samozřejmě to vedlo k mnohým úspěchům a k mnohým úlevám a tak dále, ale on se vlastně zaměřuje na to dobře.

To je banální, že nám to v mnoha ohledech prospělo, v mnoha ohledech pomohlo.

Já nevím, dětská úmrtnost, věk dožití se zvýšil také díky vědě, také díky technologiím, ale zároveň jako možná vidíme i nějaké pocity odcizení a strádání, které jsou úplně přirozené a také nespekulativní.

Zkrátka, protože člověk byl asi na jiný typ inteligence.

Děkujeme, že posloucháte podcast Pravda neexistuje.

Celé znění epizody najdete v rámci předplatného na echo24.cz.

Pokud nejste předplatiteli Echa, můžete si podcast předplácet samostatně na platformě forEndors.cz.

Děkujeme.