Dan Šustr 1. díl: Poučená generace hudebních kritiků odešla

Milí posluchači, vítejte u pořadu Rada starších.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Rada starších, nebo se jí také říkalo Rada moudrých, poradní sbor, který měly snad všechny přírodní národy. Nebylo na škodu, když mladistický zápal usměrňovali ti, kteří už lecos zažili a věděli své.

Proto název tohoto pořadu.

Čemu se budeme věnovat dnes?

Rockové hudebníky obvykle považuje okolní společnost za poněkud nezvaratelné, extravagantní, až dostali dávno ikonický podtitul sex, drogy, rock and roll. Čas od času se ale narodí specifický jedinec, který vnáší do této hudby trochu jiné finesy. Zpravidla skrze básnivé či občansky apelativní písňové texty.

Náš dnešní host je ale ještě trochu jiného druhu. Vystudovaný germanista a bohemista, sečtělý typický intelektuál z druhé půlky 80. let, kdy bylo tak lákavé namísto vysedávání na povinném marxismu ve škole prolézat zaprášené regály antikvariátů, případně pak trávit večery ve filmových klubech a hltat dobové artové ikony Feliniho, Bergmana, Michalkova.

Kdo je tedy mým hostem?

Zpěvák, kytarista, skladatel, který stojí 40 let v čele skupiny Tichá dohoda. Vydal celou řadu studiových alb a dalších nosičů. Je také v čele projektu Two Wings. Je to ovšem také specialista na marketing a my se dnes scházíme mimo jiné i kvůli jeho knihám. Vydal nekorektní kuchařku Mine Kohbuch. Chleba, špek, zelí a chlast. A novinkou je jeho dystopie Fahnh 2084.

Dan Schuster alias Old Shoteřh je mým dnešním hostem.

Dane, jsem moc ráda, že se konečně vidíme.

>> Dobrý den, zdravím posluchače a i tebe, Martino.

>> Eh, Dane, já jsem se snažila alespoň trošku zachytit tvou širokou rozkročenost. Lingvistika, rock, texty, kapely, knihy.

>> Co vystihuje Daniela Šustra teď?

Já myslím, že pořád to samé. A já bych k tomu řekl, že když se na to podíváme z hlediska mého vzdělání, tak já jsem po absolutoriu jazykové školy, to znamená školy s rozšířenou výukou jazyků v Ostrovní ulici. To byla vyhlášená škola, Vojtěžská, potom se šlo na Ostrovní. Pokračoval jsem na střední škole na gymnáziu Jana Nerudy v pražské Helichovce, kde vlastně jsme byli poslední ročník, který měl to štěstí, že jsme měli výuku latiny. I když řekněme, že jsou tam samozřejmě nějaké zbytky, a jsem rád, že jsem to absolvoval, protože si musíme přiznat, že latina, ta klasická lingvistika nebo klasické vzdělání, prostě tím je protknutá celá naše západní kultura, joždí ty dva tisíce let. A ty jednotlivé jazyky, ať už je to angličtina, francouzština, němčina, potažmo čeština, samozřejmě si přejaly mnoho těch původně latinských slov. Čili díky tomu mám takový určitý obecný základ.

Po maturitě na gymnáziu Jana Nerudy jsem pokračoval na filozofické fakultě, kde jsem studoval bohemistiku, neboli češtinu a germanistiku, neboli němčinu. To znamená, studoval jsem jazyky a literaturu. Čili abych to zkrátil, jsem vyučen v oboru slova, psaní a literatury.

No a to je právě otázka, kterou si pokládám: kdy se z lingvisty stane rocker, nebo jestli se z rockera stal lingvista?

Já osobně si myslím, že to je známá věc. Každý člověk, když potom nastoupí nějakou svojí životní profesionální dráhu, v podstatě v ní zpravidla postupuje podle postupů, jaké se naučil během studia. Čili pokud někdo například vystudoval nějaký matematický nebo logický obor, tak je vysoký předpoklad, že jeho způsob literárního uvažování bude přísně logický nebo mnohem logičtější než u jiných oborů.

A tady máme třeba krásný příklad Mariána Kechlibara, který je studovaný matematik, ale Láďa Větvička taky je vystudovaný matematik. Čili jejich přemýšlení je takové velmi logické, pregnantní.

>> A jejich literární vyjadřování je nadobyčejně skvělé.

>> Tady se musíme dostat k tomu.

Já se dostanu k tomu, jak se ze mě stal hudebník.

>> Právě.

>> A teď mluvíš spíš jako profesor než jako rocker.

>> Protože [smích] protože ano.

Tak znovu, čili oni si studovali matematiku, mají to logické myšlení a mají ten dar, který dostali, že umí krásně pracovat s tím jazykem. Oba dva vlastně přestože studovali matematiku, tak vládnou krásně tím jazykem.

A jenom pro posluchače, kdyby náhodou se nechytali, tak Láďa Větvička má u nás na rádiu Univerzum svůj blog Větva na větvi. A u Mariana Kechlibara doporučuju jeho knihy Zapomenuté příběhy. Už byl také několikrát naším hostem.

>> Ano, ano, samozřejmě.

Já jsem mu právě říkal tehdy, když jsem byl na křtu prvního nebo druhého dílu těch Zapomenutých příběhů, že mi to připomíná Zweigovy Hvězdné hodiny lidstva. A samozřejmě tím, že on není vystudovaný germanista a nemá tu literaturu, tak na mě trochu koukal, že úplně nevěděl, co mám na mysli. Ale kdo samozřejmě zná Zweigovy Hvězdné hodiny lidstva, tak opravdu mohu doporučit. Jsou to velmi podobné příběhy. Nějaké prostě důležité události v lidské historii, v lidských dějinách.

Abych se dostal k tomu, za co se já považuju, no tak já se opravdu považuju spíš za člověka slova a psaní. Ale zjistil jsem, nebo bylo mi dáno nějaká schopnost se vyjadřovat hudebně, přestože nemám hudební vzdělání. To je to samé, co mají ten Láďa s tím Mariánem, kteří mají zas ten dar toho slova.

Takže si myslím, že jsem dostal dar té hudby, a moje odpovědností je prostě to nepromarnit tu hřivnu, kterou jsem dostal. Takže se jí snažím nějakým způsobem zúročovat, rozvíjet.

A pro mě samozřejmě, co by tedy vyučeného ve slovech, je psaní textu mnohem snažší část. Čili hudba je něco, s čím se trošičku víc namáhám, i když samozřejmě dostávám to odkud, já nevím odkud to přichází. Ale se slovy samozřejmě umím trochu líp pracovat.

>> Dobře.

Ono se básnictví nebo textařina tak úplně vyučit nedá. I když umíš báječně jazyk, tak jak zpívá Jarek Nohavica, slova k slovům v písni vkládat. To zvládnou nemnozí.

A tvoje texty, jak určitě posluchači znají z Tiché dohody, jsou promyšlené. I z tvé sólové desky Old Shoterhle... eh zmínil jsem tu tvoji naprosto skvělou hudební stránku. Ty říkáš, nemám hudební vzdělání, ale ty jsi multiinstrumentalista.

Bylo to třeba trochu vydřené, že něco ti šlo lehčeji, ale třeba kytara nebo další nástroje, které bravúrně zvládáš?

>> Já nemyslím, že bych cokoliv bravúrně zvládal.

Já si na to dokážu prostě zahrát, co potřebuji, co si vymyslím. Ale u těch ostatních nástrojů, flét, foukací harmonika, opět banjo, mandolína, to jsou staré nástroje.

Do na klavír jsem tedy chodil jako dítě, ale moc mě to nebavilo, moc jsem se toho tam nenaučil, takže jako nějaký základ tam mám a když potřebuji, tak si to prostě na tom klavíru najdu nebo na těch klávesách.

Eh, prostě mám štěstí nebo jsem ten typ, který vezme do ruky nějaký nástroj a za chvíli mu to jde, nebo aspoň si dokáže na to prostě něco vytvořit a zahrát, co potřebuje.

Vypadá to, že tě ty věci potkávají s určitou lehkostí.

S čím ses v životě nadřel?

No, se vším. Úplně se vším.

No právě, ono to jako je, ale ne, ale vždycky nakonec se to podaří, protože já mám jako takovou dobrou víru vlastně v dobré konce a teď se mi stalo, eh, že mi to osvětlil Petr Žantovský, který mi na křtu té mé nové knihy v Praze, tak když jsme potom už seděli a povídali jsme si, tak on mi říkal, že to má od Josefa Banáše, toho slovenského spisovatele, který přijel odněkaď z Indie a odtamud si přivezl, eh, nebo spíš krásný prostě bonmot, že všechno vždycky dobře dopadne a pokud to dopadlo špatně, ještě to neskončilo.

Ano, to je prostě naprostá pecka.

A já tak nějak si myslím, že vlastně takhle to v životě je, že všechny ty karamboly se nakonec prostě vyřešily a všechno dopadlo dobře.

Dokonce si nejsem jist, jestli autorem toho výroku není John Lennon.

Eh, takhle to autorem není ani Josef Banáš, ale on to tam přivezl.

Ano, ano.

Eh, řekni mi, když se podívám na tvé směřování, to znamená v tom roce a ty jsi, co se týká eh soundu rockové hudby, skutečně pravověrný retro šedesátých až sedmdesátých let – kytara, ty klávesy, jen tak, aby to zahustilo hudbu.

Tak by člověk čekal, že půjdeš studovat angličtinu. Nota bene, když jsi šel studovat v době, kdy to vypadalo, že se nepodíváš ani do Německa, což se ti nakonec povedlo, a rozhodně určitě ne nikde do Británie nebo do Spojených států.

Tak proč ses vlastně rozhodl pro eh němčinu?

Takhle, zaprvé je potřeba si uvědomit, v tom v minulém režimu prostě ty obory, kde byly jasné prostě potom další na to návaznosti jako třeba zaměstnání, případné výjezdy.

To znamená, pokud jste právě studovali angličtinu, tak jste už měli eh prostě jednou nohou jste vlastně byli někde v nějakém mezinárodním obchodě nebo prostě v nějakém kontaktu s anglofónní částí světa, což bylo ale tehdy ten zlý kapitalismus, jo.

To znamená, kdo se dostal na anglistiku, tak prostě automaticky se počítalo, že může jít do diplomatických služeb do obchodu nebo že aspoň bude třeba překládat z angličtiny nebo bude třeba dělat nějakého zahraničního zpravodaje v Anglii nebo v Americe.

Takže tam se samozřejmě dostávali jenom někteří. To je jedna věc.

No a druhá věc je samozřejmě tady, prosím vás, je to rodinná tradice, protože moje maminka byla překladatelka, redaktorka právě z němčiny.

Dokonce potom v závěru svého života pracovala ve vydavatelství, eh, ježišmarj, jak se to jmenovalo, to jsem zapomněl, ale prostě kde pracovala na učebnicích, jo, prostě dělala učebnici českého jazyka a byla taky vystudovaná germanistka, tak jako bylo to takový lehký přání.

A druhá věc je, že já jsem jako nevěděl úplně přesně co, ale chtěl jsem studovat tu literaturu, bavila mě ta čeština, tak jsem k tomu si vzal tu němčinu, no, protože jsme to měli jako z domova.

Prostě nemám s tím žádný problém. Dnes jsem velmi rád, protože musíme si uvědomit, že prostě eh český prostor je vlastně téměř celou svojí historií propojen s tím prostorem německým.

Vidíme to právě teď i třeba s těmi nějakými dozvuky té druhé světové války, co se týká prostě toho odstupu těch sudetských Němců.

To nejsou dozvuky, no, nebo [smích] >> ozvěny, ozvěny, ale prostě máme tady právě spoustu zajímavých věcí, kdy prostě třeba to byl ten pražský kruh, pražská židovská literatura mezi válkami, že jo, Kafka, Meyrink, Brod a tak dále.

Čili prostě ta německá kultura je prostě, nebo ten německý jazyk měl velký vliv na český jazyk.

Taky vlastně Jungmann, když vypracovával ten slovník jazyka českého, nebo Dobrovský, tak spoustu vlastně těch původních obrozeneckých buditelů, intelektuálů vlastně psala ještě v němčině, že jo.

Když jsi tady s tímto eh nastavením eh přišel mezi rockery a já jsem, e, k rockové scéně ústav a také jsem mezi nimi strávila.

Ano, něco tu hovořiš jako kdyby trochu přednášel.

Nebyl jsi trochu pro ně jako spadla z oblaků?

No, ano.

Eh, tak bylo to jako nějak oboustranné překvapení nebo oboustranné neporozumění, bych řekl.

No, já teda jsem byl v té menšině, takže jaksi eh [odkašlání], jsem byl, jsem se dostal do té pozice té bílé vrány nebo černé ovce, to je jedno prostě.

Eh, no úplně se to jako nepotkalo.

To znamená, my jsme vlastně nikdy s tím, co jsme dělali, a velice správně kvituju, že si řekla, že jsme retro šedesátých až sedmdesátých let, protože nám se jaksi neustále předzuje, že jsme devadesátiletá hudební skupina.

Ano, my jsme v té době z určitých důvodů, o nichž se můžeme pobavit, prostě byli nejvíce vidět, slyšet, ale my nejsme devadesátiletá kapela, my jsme prostě šedesátiletá.

Vznikli jste v roce 86.

Ale ano, ale myslím stylově.

A pokud někdo toto přijme, toto moje vysvětlení, a poslechne si vlastně tímto prizmatem prostě tu naší tvorbu, tak mu to všechno začne fungovat.

Proč tam jsou chvílema akustické, tady foukací harmoniky, různé, já nevím, housle a tak dále, ale prostě taková už je naše eh hudební novinařina, no, že prostě bohužel teda ta poučená generace, kdy ještě posledním mojikánem možná je ten Petr Žantovský, který ještě pamatuje právě ta osmdesátá léta, tak bohužel už teda jaksi ode víceméně odešla, že jo, Vojta Lindauer a další legendy, Jiří Černý.

I když Jiří Černý, musím říct teda, že Jiří Černý, ten nás teda absolutně nepochopil.

Tichou dohodu.

Hm, hm. Vůbec.

Mhm.

Jak já jsem to pochopil tehdy, kdy on někdy v roce 95 objevil YouTube při nějakém televizním přenosu.

Mhm.

No, ale YouTube stálo při, dá se říci, zrodu eh vašeho stylu.

No, s tím se váže taková docela krásná historka.

Kdo si vzpomíná z pamětníků, tak dřív se tady běžně neprodávaly zahraniční desky LP a existovala takzvaná černá burza a na tu burzu se chodilo a tam se buď kupovaly nebo vyměňovaly ty desky. A já jsem na tu jednu burzu přišel a měl jsem myslím jenom snad 200 Kč.

Prostě neměl jsem moc peněz a jsem si říkal: „Ježíš, já si dneska nic neodnesu, já si nic nekoupím." a stál tam nějaký člověk a říkal: „Hele, nechcete tady někdo tuhle desku za 20 Kč?

On to nikdo nechce." A já jsem si říkal: „Tak to zkusím." A byla to deska You Can't Catch Me. [smích]

Iniciační.

Iniciační.

Eh, ty jsi měl ještě štěstí.

Já, jak tě potřebuji dostat z tvé bohém mystiky, tak řeknu zkraje, že jsi dokonce strávil v Německu semestr eh na Humboldtově univerzitě, pokud jsem to správně nastudovala.

Eh, řekněme, bylo to pro tebe přelomové, eh [odkašlání], za minulého režimu to musel být jako skutečný zážitek.

Takhle je potřeba si uvědomit, že Humboltova univerzita se nacházela v tehdejším východním Berlíně, čili prostě tam ty hranice – ty hranice byly otevřené, jenže právě.

No a teď já jsem tam samozřejmě nechtěl jet, protože to bylo v roce 87 a my už v roce 86 vlastně existovala a hrála Tichá dohoda.

My jsme s tím měli docela velký problém.

Taky potom po návratu my jsme si trošku neporozuměli, proto se ta první formace rozešla, jo, čili mělo to negativní dopad. Půl roku v těch 20 letech nebo kolik, 22 letech, kolik nám bylo, tak prostě je strašně dlouhá doba a bohužel prostě mělo to ten negativní dopad na fungování Tiché dohody.

Nicméně, takže mě tam poslali trošičku proti vůli. Jaksi jsem se různě snažil, ale nevyhnul jsem se tomu.

Nicméně jsem za to velmi rád, protože dvě věci.

Uvědomil jsem si, že zhruba po měsíci a půl jsem šel takhle po ulici a najednou jsem si uvědomil, že přemýšlím německy. To znamená, že ve chvíli, kdy vám přeskočí jakýkoliv cizí jazyk do toho, že v něm začnete přemýšlet, tak jste ho opravdu přijali a vlastně máte ho jako druhý jazyk, protože už v něm přemýšlíte. Myslím si, že takhle to funguje. Aspoň takhle jsem to zažil já.

To je první věc.

A druhá věc, samozřejmě já jsem se snažil tam jaksi se pohybovat nebo dostat do té hudební scény a měl jsem štěstí. Jednou jsem šel po ulici a proti mně šel takový ježatý kluk, nebo na ježka ostříhaný kluk v kožené bundě s kytarou pod paží, nebo s tím obalem koženkovým, jak tenkrát byly pod paží, tak jsem ho oslovil, kde se tam hraje nějaká hudba a on říká: „Pojď se mnou." A tak jsme šli, šli a za chvilku jsme přišli k té Humboldtově univerzitě, ale obešli jsme ji zezadu a zezadu byla přístavba, taková moderní, prostě taková ta hranatá krabicovitá budova s těmi velkými okny.

My jsme prošli dovnitř, vyšli jsme do prvního patra a tam byl počítačový sál, ale to byly ty sálové počítače, ty s těmi pásky, jo. A to bylo prostě jich tam bylo třeba po každé straně 10 a my jsme mezi nimi prošli a na konci bylo takové prosklené velké okno a dveře, abychom vešli dovnitř do té místnosti za tím proskleným sklem.

A to byla vlastně místnost techniků, kde se opravovaly nějaké ty součástky, ještě snad elektronky a tam už čekali nějaký další kluci a ještě dvě děvčata. Tak on řekl: „Hele, to je tady kluk, je z Prahy, chce poslouchat nějakou muziku." Já jsem koukal, co se bude dít.

A oni začali z takových těch plechových šedivých skřínek, jako bývaly v továrnách nebo ještě potom ve školách, tak začali vytahovat nástroje a zesilovače, postavili to tam a začali hrát. A byla to punkrocková skupina Dead Ulbrichts – jak byly Dead Kennedys, tak tohle byly Dead Ulbrichts.

No, já jsem potom s nimi strávil ty tři měsíce zbývající, což teda jaksi úplně na ty studijní výsledky nemělo nejlepší dopad, ale samozřejmě naprosto perfektně jsem se naučil německy, včetně toho berlínského dialektu, jo, což je vlastně taky důležité, a oni mě protáhli.

Já jsem nevěřil opravdu, co tehdy bylo za noční život nebo ty mládežnické kluby. Prostě po Praze byly tři, čtyři a tam prostě to bylo na každém rohu. Krásně to tam žilo a prostě byl to úplně jiný svět.

No, já jsem se dostala do východního Německa jednou na výměnný pionýrský tábor. Eh, to už bylo asi pět roků před revolucí. A proto jsem se tě ptala na to, jestli to pro tebe bylo v něčem trošku životměnící, protože přeci jen jak to východní Německo mělo za souseda Západní Německo, tak to fungovalo jinak. Fungovalo jinak a ta atmosféra, kterou ty popisuješ, tam byla jiná. Tak mělo to na tebe nějaký vliv, že jsi zjistil, že se třeba němčina hodí pro rockovou hudbu?

Takhle bych to úplně neřekl, ale spíš jsem si opravdu uvědomil a do dneš si to myslím, je to vidět i po tom sjednocení, že ti bývají takzvaní východní Němci, ti Enderáci, jak se říkalo, že jo, tak oni opravdu my jsme měli něco společného, tak nějak, že jsme věděli, že vlastně jsme v tom společném světě, řekněme tom socialistickém, když to nehanlivě řeknu, že jsme ve stejném průšvihu, tak jsme jaksi byli na jedné lodi, no.

Ti kluci i s těmi děvčaty pak za mnou byli několikrát v Praze. My jsme dokonce založili fiktivní skupinu. Na to se těším, protože máme skvělou fotku, přestože ta skupina nikdy nehrála.

A to k tomu se dostanu. To myslím, protože já se teď chystám sepsat paměti, víš? Tak to je další věc.

Třetí kniha. Paměti.

No, paměti. Ale to já ještě musím vymyslet, jak. Ke knihám se dostaneme hned. Ale ještě by mě zajímalo, jak si ji popisoval – tu tvoji hudební minulost.

Eh, Tichá dohoda?

Ano. 86. Nejvíc o vás bylo slyšet v těch 90. To jste skutečně – vaše Marioneta.

Eh, před ní se nedalo utéct, byla všude.

A pak ty popisuješ v některých rozhovorech takový zvláštní svůj smutek nebo lítost, že vás vlastně najednou žádná hudební vydavatelství nechtěla vydávat.

Mhm.

A tak si říkám, kdy jsi měl ty své hudební zlaté časy? Pokud ovšem tě teprv nečekají.

Eh, já mám hudební zlaté časy pořád, ale takhle ne. Pojďme se dostat k tomu, co se vlastně stalo. Pojďme začít Marionetou.

Já jsem k tomu natočil takový dokument, asi deset minut, je to k vidění na YouTubu, kde prostě vysvětluji, že Marioneta je netypická píseň a vlastně vůbec Tichú dohodu nevystihuje.

To znamená, já když to trošičku zase zironizuji, když budu trošičku jakoby poučný, tak řeknu, že to je dezinformace o Tiché dohodě. Prostě nejčastější komentář potom, když slezeme z pdia, je – teď budu teda mluvit hovorově, lidově – „Ty vole, to jsem netušil, že je to takovej nářez."

To je opravdu velmi časté, velmi časté. Po koncertu Tiché dohody.

A tam došlo k tomu, že my jsme vlastně v roce 93 natočili. Tehdy jsme se svezli po té módní vlně těch unplugged koncertů. To znamená, my jsme natočili Unplugd, z toho se vytáhla tahle Marioneta, přestože už rok předtím byla natočená na albu Underpop.

A důvod byl proto, že oni chcěli dopředu vydavatel věděl, co bude jako tou singlovou písní. No a my, protože jsme ještě nic z toho nehráli akusticky, tak jsme vzali Marionetu, nebo doporučili Marionetu, protože jsme věděli, že když jsme ji natočili akusticky na album, když ji natočíme znova – protože už jsme ji hráli na koncertech akusticky – tak na ní nemáme co kazit. Prostě měli jsme jistotu.

Takhle to vzniklo.

Proč říkám dezinformace? No, ta komerční rádia se toho chytila a prostě omýlela to do bezvědomí. Takže my jsme potom opravdu zažívali to, že jsme přijeli hrát támhle někam do kulturního domu. Já nebudu jmenovat kde, to je jedno, ale prostě do kulturáku.

A ten kulturák tam bylo plno a my jsme začali hrát prostě ten náš rok.

No a během třetí písničky tam ty řady začaly řídnout. Ty lidi odcházeli, protože jako nechápali vůbec, co to tam jako na ně čekali. Underpop, ne? Čekali Marionetu.

Ano.

A eh, no a vlastně my, když jsme potom hráli tu Marionetu v programu, tak se nám začali vracet do toho sálu a my jsme to jako řešili docela na hotelích a nakonec jsme se rozhodli, že jí teda na protest vlastně nebudeme hrát. Takže my jí hrajeme jenom výjimečně, když je nějaké výročí, že jo, nebo něco, tak samozřejmě my jako se za ní nestydíme. To je krásná písnička, ale ona nepředstavuje Tichou dohodu, takovou, jaká je.

No, ale byla chytlavá, zafungovala.

Tak jako, ale to říkám nic proti tomu.

Ano.

A ty ji svého času vlastnil, nebo možná ještě vlastníš doménu popdisent.com.

No, to tě vystihuje. Slyšel js, jak?

Já jsem ano. V roce 2000.

Takže ještě zase abysme se dostali k tomu, proč teda ta Tichá dohoda jako za — piš ty paměti?

Se píšu, [smích] proč ta Tichá dohoda vlastně jak přestala být koncem těch 90. let vidět.

Zase musíme se vrátit mediálně a technologicky do toho konce 90. let. To znamená, nebyl internet nebo byl v plenkách. Byl v plenkách od roku 92. Tady byly první nějaké ty na tom ČVUT, myslím, nebo na ekonomce, že byly první nějaké ty stránky, ale prostě internet byl ještě v plenkách. Eh, to znamená nějaké sociální sítě a podobně, mobily v podstatě přišly až v roce 97.

Mě teď rozesmálo, nebo přede rokem asi přišel komentář na nějaké naše nějaké video z roku 94, že to je hrozná kvalita, proč jsme si to nenatočili na mobil v roce 94, že jo.

Jo.

Takže, takže jenom abychom si to jakoby ujasnili: zhruba v těch 90. letech prostě distribuci eh a mediální nějakou viditelnost, slyšitelnost v tomto zábavním oboru, jako je hudba, prostě zajišťovali velké gramofonové firmy. Ty měly distribuci, výrobu, distribuci a měli prostě eh ty komunikační kanály přes novináře, nejrůznější hudební časopisy a přes ta komerční rádia. Ono bychom to mohli přirovnat dneska k těm hypermarketům, jo, potravinovým. A vlastně, kdo byl takzvaně signed, neboli měl podepsanou smlouvu, se říkalo v mezinárodní terminologii, tak automaticky to znamenalo, že s ním pracovali, vydávali mu desky, distribuovali je do prodejních řetězců a zajišťovali mu teda nějaké PR, jo.

No a ve chvíli, kdy se rozhodli, že ne, tak vy jste z těchto všech řetězců vypadli a v tu chvíli jste přestali existovat. Možná bychom dneska mohli říct, je to jako když vám smažou prostě účet na Facebooku, jo? Na té úrovni to bylo. Eh, kdybych to teda přirovnal k těm dopravním řetězcům, dneska se tomu říká zalistování produktu, a když vás vylistujou, no, tak prostě na těch regálech nejste.

A to se přesně stalo Tiché dohodě, protože oni si vymysleli nebo dospěli k názoru, že vlastně všechno v té Tiché dohodě dělá zpěvačka, že všichni chodí na tu zpěvačku, takže dál bude pokračovat jenom zpěvačka. Takže si vytáhli Blanku Šrůmovou a pokusili se s ní natočit sólové album, což natočili.

Eh, ono asi nebylo eh, navzdory tomu, že ona je velmi zajímavá, tak nebylo příliš komerčně úspěšné.

A jak to tak bývá, tak pak od vás dají ruce pryč, když to nefunguje samospádem.

Tak přesně.

A kde jsi teda hledal Danš?

No ne, počkej, počkej, počkej. A teď se dostaneme k tomu pop disidentovi. A já jsem si právě, teď jsem četl někde nějaký, já už nevím, článek a teď najednou tam někdo psal, já myslím, že to byl Jiří Macháček, psal úplně nějaké jiné souvislosti. My jsme přece toho disidenta měli vždycky spojený s tím Disentem, s tou Chartou, s tím Václavem Havlem a tady s těmi chartisty našimi, že to jsou disidenti. A on tam najednou použil to slovo disident v nějaké úplně jiné souvislosti a já jsem tak jako mě to clenutlo do toho nosu jako ten oříšek, že jo, a říkal jsem si: „Ježíš, no jo, vlastně. Pop disident, hele, to je docela dobré a můžu ti říct, že už jsem dostal několik nabídek, že tu doménu ode mě chtěli koupit a já ji neprodám."

Myslíš, že ji ještě užiješ?

Bylo by dobré, kdyby ne.

A vždyť to je zase, to je jako nějaká fantazní značka, proč ji nepoužívá. Ale Tichá dohoda, Tichá dohoda hraje dodnes.

E, ty jsi pak ještě vydal i sólové album, e, protože prostě některé věci se ti nehodily pro zpěvačku a pravděpodobně i eh tvůrčí eh přetlak. Eh, v jaké eh hudební eh epoše, etapě se tedy teď vlastně vy nacházíte?

Úplně nechápu teď přesně, jako, kam míříš tou otázkou. Jestli jste, jestli jste teď Tichá dohoda, když hraje, tak má vyprodáno, jestli eh DanŠuster má pořád důvod a chuť skládat a dělat další nové věci eh pro Tichou dohodu a eh, nebo jestli jste se vlastně přeci jen dostali spíše do té role těch pop-disidentů?

Což se mi tady nezdá.

Eh, no, e to nevím, úplně nevím přesně, jak odpověď na některé části těch otázek. Možná jsem si to měl poznámat, ale co se týče, co se týče, co se týče eh mojí chuti skládat, moje vlastně jaksi veškerá hudební činnost nebo ta tvůrčí činnost je daná touhou nebo nějakým tím puzením prostě tvořit. To znamená, to u mě nepřestává. Já tam mám samozřejmě už připravené nějaké další věci. Něco jsme natáčeli, něco připravujeme, protože letos je to 40 let od založení té skupiny, protože ta byla založena v roce 86. Letos je to 40 let. Já připravuju něco na podzim.

Jo, ale eh já absolutně jako žiju mimo nějakou kategorii, jestli se mi chce nebo nechce. Prostě eh ta tvorba — určitě spousta různých tvůrčích osobností mi to potvrdí. Ono se hovoří třeba o té takzvané prokrastinaci, jo, že prostě spousta umělců prokrastinuje a pak něco udělá. Ale ona podle mého názoru to není přesné. To není prokrastinace. Podle mě je to meditace, dlouhá meditace, protože mně se nezřídka stává, že nosím v hlavě nápad na nějaký text, někdy třeba rok a půl a on ten rok a půl prostě v té hlavě zraje. A potom se mi to stalo teď naposled s tou skladbou Volební blues, teda pro Šoterha, což je taková zase anekdota nebo epigram.

Kdy já jsem, mně se strašně líbí, že jo, Dylanová Maggie Farm, protože to je takový jako opravdu vtipný, vtipné blues, vtipný protest song, a říkal jsem si: „No, já bych to chtěl nějak jako dostat tady do češtiny." A já si vždycky, když dělám teda nějakou adaptaci písně, tak se snažím v tom textu zachovat i ten původní smysl.

No a my jsme natáčeli ve studiu v září a já jsem prostě to chtěl natočit, ale prostě neměl jsem ten text hotový. Prostě neměl jsem k tomu ten text český pořádně. A jel jsem do studia. Druhý den jsem jel do studia autem a normálně, jak jsem si tam pouštěl hudbu, tak tam skočilo Maggie Farm a v tu chvíli během té jízdy mě ten text prostě napadl.

Jo, okamžitě prostě na první dobrou.

Jo, a takovejch prostě jako věcí jsem zažil strašně moc.

Takže já říkám pro mě, já to beru jako nějakou tu hřivnu, kterou jsem dostal a kterou je prostě potřeba rozvíjet.

Takže to je jakoby a co se týče toho, jestli máme hodně koncertů nebo jestli na nás chodí hodně lidí, jestli za to máme hodně peněz, to přece není vůbec důležité, pokud ti jde o tu tvorbu, jo, protože pro mě jakoby tím hlavním vždycky byla ta tvorba.

Pro mě třeba, já jsem vždycky říkal, já nejsem koncertní hráč, ne že by mě koncerty nebavily, ne že bych nehrál rád, ale prostě to je něco jako řekněme posilovna. Když chcete dělat nějaký sport, ale vás baví ten sport, vás baví prostě se utkat na tom sportovišti, ale musíte dřít v té posilovně, musíte trénovat a to je v podstatě něco jako, musíte před ty lidi, musíte dokazovat, že existujete, že fungujete a tak dále.

Jo, musíte mít, ale to je prostě pro mě nutné zlo.

Já bych byl nejšťastnější, kdybych opravdu mohl jako sedět a jenom skládat a psát.

>> Dane Šustre, já ti moc děkuji za to, jakým způsobem proměňuješ talenty, které ti byly dány, za tu obrovskou pracovitost a za to, že zkrátka spoustou své práce děláš radost.

To tedy věru není málo.

Díky moc.

Já taky děkuju a všem přeju, aby se naučili používat Shuterhovu připravku.