Pavel Kalvach 1. díl: V zemích s menší svobodou dosahují školáci lepších výsledků díky přísné kázni

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

My Češi jsme v měření průměrné inteligence na 41. místě na světě.

Za tato místa se už opravdu medaile nedávají.

K těm nejchytřejším národům má patřit Singapur, Hongkong, Čína, Japonsko, Taiwan.

Znamená to, že se nám rozum přesouvá do Asie. Odhalí skutečně takzvané IQ testy to, zda jsme myšlenkově brilantní nebo duchamdlého?

A jak s IQ komunikuje takzvané EQ, tedy řekněme emoční nebo možná sociální inteligence? Vytrácí se na západě s rozumem také lidskost?

Britský fyzik Steven Hawking říká, že inteligence je schopnost přizpůsobit se změně.

Ale copak svět opravdu změnili a ovlivňovali v minulosti ti, kdo se dokázali zařadit?

A pokud opravdu hloupneme, co vše nám to přinese?

Že by měl pravdu spisovatel Ladislav Muška, když řekl: „Nejúčinnější zbraní proti nenávisti je inteligence. Proto je tolik nenáviděn."

O zákoutích lidské mysli, tajemství rozumu, řeči i chování si budu povídat s významným neurologem, profesorem Pavlem Kalvachem.

Pane profesore, jsem ráda, že vás tady mám.

Dobrý den.

>> Díky. Vážím si toho, že jsem tu s vámi. Manželka řekla, že u vás se dost společnosti, takže toho si cením.

>> Ano. Vaše manželka má brilantní vkus, což hází dobré světlo i na vás.

>> Děkuji vám. Děkuji a ještě zdůrazním, že jste působil jako předseda České neurologické společnosti a viceprezident Evropské federace neurologických společností. Vyznamenán evropskou cenou LINF za přínos výuce neurověd. Pracoval na Jelity a je autorem knihy Blahodárná setkání nad záhadami duše. To vše profesor Pavel Kalvach.

Pane profesore, já jsem tady hovořila o tom, že podle průzkumu, nevím do jakých měr se jim dá věřit, jsme na 41. místě na světě, co se týká IQ.

Vy jste vysokoškolský pedagog, přicházíte s mladými lidmi, ale i s kolegy s přednášejícími na vysoké škole a vysokých školách i v zahraničí dnes a denně.

Řekněte mi, kdy naposled jste si říkal, že to s námi jde z kopce?

>> Tak děkuji za toto téma. Je určitě atraktivní. Vy jste zmínila, zda se náhodou rozum nepřesunuje do východní Asie. Kdybychom to brali jenom podle těch inteligenčních testů a těch škál, tak by to třeba bylo málo přesvědčivé, ale ono je to mnohem přesvědčivější ve všem ostatním — jako je výstavba, jako je zvládání vesmíru, geologie, výroba aut a všechno možné. Takže všechno ukazuje, že se tam posunuje rozhodovací účinek na tomto světě.

No, když jsem pozoroval, kdy jsem poprvé začal litovat, tak skutečně jsem z toho byl smutný, protože jsem zpozoroval, že je velmi těžké navázat hlubší rozhovor v dnešní době.

To, co jsme zažívali jako mladí kluci, že jsme se mohli bavit o filozofii nebo číst knihu o tom, že se společnost posouvá do postmaterialistických fází svého vývoje, kde se bude — kde bude možné, že se lidi přestanou handrkovat, kdo má lepší auto a dražší obraz a dražší kožich — a budou pomáhat chudým částem planety.

Tak tyto prognózy z 50. let se nenaplnily.

Dnešní bohatý západní svět nedělá téměř nic pro pozvednutí toho chudého světa a ty disproporce jsou hanebné a kolosální.

Nad tou nespravedlností jsem se zamýšlel už dlouho, přinejmenším 20 let.

A nad tím, jestli nám neklesá ostrovtip a bystrost celková, tak se zamýšlím také tak přibližně asi tuto dobu.

Takže když jsem to pak našel v literatuře, tak jsem zjistil, že to potvrzuje moje obavy.

Podobně jako jsem to četl v knihách od Benjamína Kurase, který je vizionář skutečně prvotřídní a popsal nám v několika knihách, že se propadáme dolů. Dá se říci, že asi někam do Žumpy.

Pak to popsali další — Dark Triad — ve světovém vývoji Death of Dispair, smrt ze zoufalství, která narůstá hlavně v západních státech.

A toto všechno běží společně takovým nešťastným směrem dolů.

Pane profesore, pojďme si tyto jevy nějakým způsobem pojmenovat a možná i rozdělit, protože jedna věc je — řekněme — postupné hloupnutí naší civilizace, myšleno tím pravděpodobně spíše té západní — a potom také jakýsi rozklad, degradace lidské společnosti po stránce etické, lidské, hodnotové, mravní.

A pak asi dojdeme i k závěru, že spolu oba jevy možná souvisí, ale mě by přesto zajímala ta věc: proč se nám tedy rozum, jak jste řekl, rozhodovací pravomoce posunuli právě do východní Asie. Čím to je?

>> Já myslím, že je důležité, jak která společnost se těší ze života, na život a na budoucnost.

To, co jsem pozoroval v Indii i v Číně, tak to bylo prostě otevřené hledání budoucnosti, do které se s chutí pouštějí a na ní se těší.

Tak například když jsem se zeptal studentů v Indii, jestli u nich ve škole panuje taky šikana, což je velmi bolestivé místo v našich školách. Každou chvíli nám to předvádí televize, kdo zas koho mlátil, a vždy to skončí bezmocným vyjádřením psychologů, kteří jsou přizváni, aby k tomu tématu něco řekli, a nikdy neřeknou nic důležitého o tom, jak tu šikanu zastavíme.

Tak když jsem se ptal toho Inda, tak nevěděl, o čem to má být, protože takové věci nezná.

A když jsem mu to vysvětlil, tak řekl: „No tak proč, proč bychom byli na sebe zlí nebo proč bychom podráželi učitele, když je k nám zády, abychom si z něj dělali šašky nebo podobně. Vždyť my mu za to tady vděčíme, že se nám věnuje a tak dále."

>> Já taky, pane profesore, promiňte, že do toho skáčím, ale když mluvíte o indických studentech a o indické společnosti, tak tam je přece ten systém natolik kastovní a někdo z kasty nedotknutelných se nikdy nikdy na vysokou školu nedostane. Tak to znamená, že alespoň ta kasta, která tam je, spolu takzvaně drží při sobě.

>> No, já tak dalece Indii neznám, protože jsem tam byl jenom 14 dní, takže můžu mluvit jenom o svých dojmech z kurzu, který jsme tam prováděli, a kde jsme teda s těmi studenty občas promluvili taky o jejich dojmech a podobně.

Samozřejmě ty kasty — což co mám načtené z literatury — tak třeba ještě v roce '48, když Indie končila s anglickou nadvládou, tak tam měla 60 milionů těch nedotknutelných, se kterými nikdo nechtěl mluvit a podobně.

Jestli se to od té doby zlepšilo, to nevím.

A jak se provinují na té nespravedlnosti toho rozdělení třídního, to taky nemůžu popisovat v žádných statistických číslech, ale vím, že v tom národě Tamil Nadu, kde jsme měli ten kurz, tak tam je 90 milionů obyvatel a mají tam asi přes 1000 uměleckých škol a velké množství lékařských fakult a tak dále. Vyhladili analfabetismus, což bylo také významná složka ještě tehdejšího života před 50 lety, a to školství je pro ně vítaná platforma, na které se rozvíjejí.

Takže když jsme tam zažili Mezinárodní den učitelů, tak jsme přišli na tu fakultu a tam byly dívky na zemi v kleče a zdobily podlahu na uvítání učitelů. Lepily tam nějaké lepidlo a na to dávaly barevné korálky a tam bylo welcome on the teacher day a pocty k učitelům.

Takže bylo vidět, že studenti si jich váží a národ si jich váží.

>> To jste u nás v březnu asi nezažil.

>> To jsem [smích] u nás neviděl.

>> Pane profesore, eh, znovu se vrátím z jiného úhlu pohledu k té otázce. Proč si myslíte, že se tedy ten rozvíjející se rozum, ten tah na bránu, eh vydal směrem do východní Asie? Eh, přičemž bychom řekli, že u nás na západě jsme proto měli velké podmínky, protože najednou se nám uvolnilo spoustu času tím, že jsme mohli [frknutí] eh předat nejrůznější banální denní práce nejrůznějším eh pomocníkům, eh pračkám, sušičkám, troubám, nákupům. A tudíž nám zůstalo spoustu času a zjevně jsme ho nevyužili k tomu, abychom si četli Vergilia v originále.

>> Proč se tedy eh nenaplnilo to, že když se má nějaká společnost dobře, začne růst po všech stránkách?

Ano, to tady také v určité fázi nepochybně platilo. Tady nejméně 300 let se tady rozvíjela západní civilizace tak bujným a nádherným tempem, že vytvořila obdivuhodná díla, ať to bylo v architektuře nebo ať to bylo v básnictví a v próze. Vše tady došlo do obdivuhodných rozměrů.

Vy jste tam něco zmínila o tom zbylém čase. Tak v tom já nacházím skutečně souvislost s tím historickým úkazem, že eh západní národy si díky své krutosti vůči otrokům eh šetřily dosti času pro vynalézání vtipných věcí. A to znamená, že pistolnické národy, jako byla svého času Velká Británie a potom Spojené státy americké, si nestoudně obstaraly otroky. Ti otroci vytvářeli národní bohatství významnou měrou a ti myslitelé se mohli schovat do svých laboratoří a tam mohli přemýšlet o tom, jak vynalézt telefon a jak vynalézt e spojení bezdrátové spojení nebo všelijaké tyto fígle. A bohužel taky si neustále zdokonalovali ty zbraně.

Přitom eh současně vytvořili koloniální systém, ve kterém tvrdě utlačovali ty bezbranné národy, které byly ještě takového znášenlivého smýšlení a nebyly vyzbrojeny na to, aby se dokázaly ubránit. Takže příkladem tedy jak ta Indie, tak ta Čína trpěli po dlouhá léta tento útlak násilnický a podrobovali se. Ti lidé si užili spousty utrpení. Pak je ještě k tomu zastihla ta revoluce, hlavně tedy v Číně ta divoká revoluce v 60. letech. Takže to bylo další utrpení, japonská okupace a tole všechno.

No a teď se konečně vysvobodili. Takže to je obrovský startovní moment k tomu, aby se mysl rozproudila explozivním způsobem a mají ty lidi nadáni, tak ho potom mohou krásně využívat. Do také je pravidlem, že po těch prodělaných utrpeních se startuje nová doba. Asi tak jako to bylo tady u nás po válce, kdy lidi na sebe začnou být slušní a hodní a zjistí, že si musíme pomáhat, a to je ta nejkrásnější doba, kdy se ta daná civilizace může vyvíjet.

>> Pane profesore, eh Pavle Kalbachu, teď rozumím tomu, proč říkáte, že nárůstu rozumu v určitých oblastech napomohla také tyranie pokročilejších národů.

>> Předchozí právě ukončená tyranie.

Ano.

>> A eh vy jste říkal, 300 let se rozvíjela západní eh společnost a rozum eh skutečně dokázal eh nás pravděpodobně poslat do vesmíru a dokázali jsme mnohé objevy a také se rozvíjela kultura, literatura a Čína s Indií, řekněme dobře, v té době stagnovaly, ale v 17. století. To byli ony, kdo byli velmocemi.

>> Všichni.

>> A znamená to, že se zkrátka jenom budeme pořád střídat?

>> No, že se to po tom světě vlní a vždycky jedni docílí úspěchu, pokud si váží toho stavu a mají ten tah na bránu takzvaný. A ten já vidím jako nejužitečnější na tom poli té inteligence, protože kdybychom se vrátili zpátky k tomu inteligenčnímu klientu, tak musím poznamenat, že inteligence se skládá ze dvou základních složek. Jedna je ta tekutá inteligence, to je ta bystrost, kterou máme z genetiky rodičů a co nám poskytlo dobrodinění toho narodit se v chytré rodině. Takže to je talent.

A to druhé je potom ta inteligence krystalická, to znamená ty nasáté vědomosti, ano. Buď pilným studiem a nebo proděláním takových zážitků, ze kterých si pamatujeme eh kvalitní vzpomínky. Takže to jsou všechno jednotky krystalické inteligence. A ta tekutá inteligence s těmi jednotkami té krystalické džongluje a z toho vzniká potom ten výdej těch inteligentních tvarů a názorů a poznatků a třeba uměleckých děl.

No a pravděpodobně s dosažením blahobytu docházejí společnosti k jakémusi stavu únavy a lhostejnosti. A to se opakuje s železnou pravidelností, ať to byla římská říše, která docílila najednou pohodlí. Začaly se ty lidi takzvaně poflakovat, že jo, povalovat a začaly přemýšlet o nepříjemnostech a dokonce o nemravnostech. Eh, stejně tak to bylo třeba s perskou říší. Podobně to bylo s tou britskou říší, která dosáhla určitého blahobytu. Oni neuznali, že ten blahobyt může být motorem k tomu, aby ho rozdělili taky mezi ty ostatní.

No a někteří tam zařazují i rozpad Sovětského svazu a i když tam asi ten blahobyt zas tak překotný nebyl, ale teď se to chystá v dalších. Takže na západních zprávách se dovídáme o systému sedmi stupňů, kdy národy kolabují, a eh to je ukázáno na řecké říši, řeckou kulturu, dějiny, jak se propadly, jak je převzali Římani, pak jak Římani se zase ponořili a tak dále a je to vypočítáno na sedmi stupních toho kolapsu. A tento kolaps je možné si najít na internetu, kde se předpovídá, že Spojené státy jsou nyní v pátém stupni e tohoto vývoje.

>> [frknutí]

>> Eh, pane profesore, když vás tak poslouchám, tak se trošku obávám, že nutně musíme dospět k znalosti, že pokud člověk nemá nad sebou eh velký bič a malý dvůr [smích], tak prostě nutně eh půjde eh po schodišti dolů. Ale zároveň vy říkáte, že blahobyt sám o sobě by brzdou rozvoje inteligence být nemusel.

Nemusel.

>> Ale stalo se to někdy?

>> Já mám pocit, že když jste jmenoval všechny ty říše, tak ono e není potřeba jej jmenovat. Stačí říct všechny civilizace. Vždy to, co je katapultovalo na vrchol, se časem stalo důvodem jejich rozkladu.

>> No, vy mě vedete k tomu nejcennějšímu, co bychom z toho pak měli nakonec vyvodit. To znamená, jak tedy zabránit, abychom se, abychom neopakovali zase totéž, co prodělali ty předchozí, kteří potom zmizeli v prachu historie.

Takže vážit si dobytého standardu a použít toho standardu na další rozvoj, to myslím, že by bylo nádherné, protože lidi přestávají usilovat, když se přestanou bát. A když bylo motorem toho strachu třeba to, že ten člověk zmokne nebo v krupobití ho to rozseká, nebo eh uragán mu zničí střechu nad hlavou a tak dále. Pokud byly tyto nebezpečí na obzoru, tak se lidi snažili a dokonce drželi dosti silnou pospolitost, ve které si pomáhali. Jakmile tato nebezpečí zmizí, tak se ta společnost rozkládá ve své rozmařilosti a začne se povalovat. A toho dokladem je například ten rozvoj drog, že jo.

Dneska jsme zrovna ráno při hlášení řešili případy devatenáctiletých kluků, kteří přicházejí s tím, že čichají NO2, čili rajský plyn, neboli takzvaný lahgás, jak se tomu říkalo, opakovaně, aby si zlepšovali náladu, až si tím poškodí zadní provazce svalů a nemůžou pořádně chodit, takže se stanou rozřesenými a musí do nemocnice a dostat vitamín B12 a prostě poučení, že musí skončit s tím čicháním.

No tak to je jeden z úkazů.

Předtím je Kratom, který se taky rozhostil prostě jako oblíbená hračička – jako prima bylinka se to v podstatě vyskytovalo ve vietnamských večerkách.

A když si vezete, že ve Spojených státech denně zemře pětapadesát lidí na předávkování fentanilu a šestkrát víc jich je přijato do nemocnice na jednotky intenzivní péče, ještě se podaří je zachránit a pustí je zpátky do terénu, což je pro ně bohužel ulice jenom. Tak se oni zachrání, ale za pár dní jsou tam znova.

Eh, no tak to je těžká nekázeň, která vyplývá z velmi uhozeného vzdělávacího systému a u nás se tato ležernost dostává do toho vzdělávacího systému taky.

Pane profesore, za malou chvíli se k tomu dostaneme. Dostaneme se i k tomu, abychom si řekli, jak z toho ven.

Už jsme se o tom svého času bavili i s profesorem Miroslavem Bártou, který napsal knihu Sedm zákonů právě o tom, jak se civilizace rodí, rostou, padají.

Ale já bych přeci jen s vámi, protože vy na to máte svůj specifický názor, ke kterému jste dospěl desítkami let práce v oblasti neurologie, tak já bych přeci jenom ještě ráda ten problém i pojmenovala v celém tom jeho rozsahu.

A mně je ten lidský rozum stejně jako to IQ trochu záhadou.

A vlastně nejsem si jistá, jak je možné na základě výzkumů na téma inteligence národů, že maxima hodnot na západě, co se týká IQ, dosahovala generace narozená v letech 1970 až 1980.

Jsem celkem ráda, že do ní spadám také, ale jsou to takzvané Husákovy děti, ale mně to jenom lízlo. Ale řekněte mi, jak si to vysvětlit, proč právě v době normalizace přicházely na svět děti, které zkrátka podle měření toho IQ na tom byly nejlépe v tomto století a v tom minulém pravděpodobně rovněž.

Já se klaním vaší důkladnosti, protože vy to skutečně rozebíráte až do nejhlubších principů.

Ten fenomén náboru té inteligence má co společného skutečně s tou svobodou taky. Což jste tady tak trošku tangenciálně zmínila, že třeba v těch letech normalizace se nám rodily děti, které pak byly poslední, které ještě rozvinuly ten vysoký intelektuální standard.

Tak v těch studiích, které se zabývají tím světovým IQ a v jednotlivých národech, se také sleduje proč. Čili se tam to IQ těch národů srovnává s HDP, srovnává se to s lety školní docházky, srovnává se to se standardem a spokojeností života, ale také se svobodou.

Takže se srovnává třeba IQ Iránu s IQ Japonska a tam se používá ukazatele, jaký je rozdíl mezi IQ toho národa a jaké je IQ školáků na konci osmé třídy.

Protože ten konec osmé třídy ilustruje to, co způsobuje poslední období, kdežto to dlouhodobé IQ národa to ztělesňuje tradici a soustavný stav věcí.

No a tam se ukazuje, že třeba ten Irán, který má tu osobní svobodu menší než to Japonsko, tak má v těch osmích třídách relativně lepší výsledky. Ne tedy absolutně lepší než to Japonsko, ale má je lepší než o kolik postupují ti japonští školáci v té osmé třídě.

A z toho vznikl fenomén, že národy trpící určitou nesvobodou si pěstujou to IQ relativně lépe v těch školách.

A tam je nějaký společný ukazatel toho, že ta nesvoboda bývá často spojená s přísností ve škole a že v té škole si nemohou tak vyskakovat, jo, protože tady u nás třeba vznikl fenomén, že s náborem svobody může být student ve škole naprosto nezávislý a může se učiteli posmívat.

Nebo co mně říkají učitelé, že tam jsou školáci soutěží, kdo přijde do třídy o přestávce poslední, že jo, takže se tam kupí před dveřmi a nemůže se pořádně začít a takovédle drzosti.

A ten učitel je postaven do bezmocné funkce, protože tomu způsobují naši ministři školství, kteří z toho nemají rozum a znemožňují učitelům a řiditelům, aby ve škole udržovali přísnou morálku a aby ty děti se adekvátně vyvíjely v poctivé snaze a v poctivém úsilí.

Teď do toho vstupují s takovými nařízeními, jako že se nebude zkoušet a že odměňovat děti za samé jedničky, že je vezmou do planetária zadarmo.

To, že je to nemístné, protože co chudáci ty děti, kteří mají špatné známky, tak ty by přece měly do toho planetária taky zadarmo, že jo. A takovédle nesmysly.

Tak ta škola musí přece preferovat toho, kdo se snaží.

A v tom se manifestuje úsilí té společnosti jako celku.

Pane profesore, do jaké míry ale můžeme stále aplikovat na současné děti prvorepublikové školství?

Pravdou je, že tehdejší frekventant klasického gymnázia se skutečně nepotýkal s tím, že na matematiku nemá buňky, protože prostě buď byl na gymnáziu a pak měl buňky nejenom na matematiku, ale také na starořečtinu, na němčinu, možná francouzštinu, ale dnes je doba jiná, možnosti jsou jiné.

Informace získáváme na jeden klik.

Do jaké míry je možné přetahovat ty vzorce třeba prvorepublikové do dnešní doby?

No, byly by užitečné ty vzorce vrátit, protože ty děti se tehdy vyvíjely pod, řekl bych, tvrdým dozorem a musely z toho vyústit k nějakému vysokému duševnímu výkonu.

I když ne všichni, že jo, protože všechny děti do toho nenutily, že musejí mít všichni gymnázium a podobně.

Takové pokusy se dělají dneska, že se na všech školách tak sníží požadavky, že můžou mít všichni veškeré školy a všichni můžou mít tituly a tak dále. Takže tím jste to rozmělní a prostě nemá to ten patřičný účinek.

Kam to máme zaměřit teď – jestli to školství vlastně můžeme stále držet v těch stejných mantinelech, že by ty děti dostaly rákoskou jako se to dělalo, nebo jestli zkrátka ta doba už není vratná a jestli skutečně to, že se ten přístup tak rozvolňuje, znamená, že děti v sedmé třídě neví, kolik je jedenáct plus šest, ale říkají, já vám to zatančím? Jestli aby jsme tady nevypadali jako dva staromilci, si tady ohříváme polívčičku a děti by mohly možná přece jenom klečet na hrachu?

To víte, to víte, že nám to mnohý posluchač vytkne, řeknou, to jsou staré řečičky, ale například se dneska velebí takové věci, jako že se učit se něco na spaměť, že je nemístné, že jo.

Naopak je to obráceně.

Dokud se lidi učili na spaměť dlouhé básně latinské, řecké a tak dále, tak z toho měli veliký intelektuální zisk a pomáhalo jim to řešit i jiné další věci.

To, že se dneska řekne, vždyť on si to může najít a takhle, no, to jsou řečičky rošťáků, kteří jsou líní odvést nějaký větší duševní výkon.

Ale ta snaha o to vzdělání se musí kombinovat taky s potřebnou snahou o výchovu.

Takže to by mělo jít společně, aby vysoké vzdělání se spojovalo taky s vysokou morálkou.

A k tomu má ta škola, bych řekl, ještě méně dneska prostředků, aby pěstovala tu morálku. Kde já bych viděl, jako třeba první bod, kdybych byl učitelem, že bych přišel do té třídy a řekl bych: "Tak podívejte se, žáci, to, co můžete udělat nejošklivějšího je, budete-li ubližovat slabší." Tak vytipujeme si tady, kdo bude ochráncem pořádku. Silní kluci jsou tady tyhle, tyhle a ty nedopustí, aby někdo ubližoval menšímu kamarádovi. A to bude první, co se tady bude sledovat.

Ale k tomu by musel mít ten učitel tu autoritu, kterou mu ředitel a školní inspekce odebírají. Ty ho podrážejí neustále.

>> Co se týká IQ, tak vyšší hodnoty než Češi vykazují také Rusové.

A tam vy právě říkáte, že prostě tam panují takové ty ještě staré pořádky.

Ano.

>> A já tudíž vlastně pořád se snažím nepotvrdit to, že by jakýsi autoritativní režim, notabene totalitní, prospíval rozvoji lidského ducha víc než svoboda.

To s tím se pořád něco ve mně pere.

[smích] >> Ano.

No tak výborně, že to můžeme zkoumat. Tak nedovedl bych říci, že by Rusové měli to vyšší IQ. Já větší. Já myslím, že to máme asi tak stejné.

>> Narazila jsem někde na tu zmínku, ale procenta nevím.

Mnoho lidí nám namítne, že to jsou nepřesné výzkumy, protože není možné udělat ten průměr z nějakého obrovského počtu respondentů. Takže samozřejmě, že tam nějaké závady jsou. Když se to v nějakém státě zjišťuje ve školách a v jiných napoli a v jiných ve městě a podobně, tak mohou vznikat různé diference, které to pak necharakterizují přesně.

Ale těch studií je tolik, že ti lidé, kteří jsou odstřelováni těmi kritiky, se nemusí bát, protože je to ověřeno z mnoha stran. A i pro nás je teda výhodnější tomu věřit, než to vyvracet.

Ale v těch srovnáních, která já znám, tak tam je to naše české IQ asi tak stejné s tím ruským a také s tím americkým. A jen o stopu výš Italové a Angličani. Takže já myslím, že srovnávat nějaké drobnosti o jeden stupeň nebo jeden dva tři body IQ, to nemá velký smysl.

Ale tam, kde už je to o šest a o osm, tak tam už se tomu může věřit dosti spolehlivě.

Když se podíváte, jak vypadaly ty školy třeba na konci 19. století, tak jak se tam vyvíjeli ti největší myslitelé. No, tak to byla pohádka. Ale taky samozřejmě svoje vytrpěli, protože oni se museli otužovat, oni museli vést pravidelný rytmus a prostě museli tíhnout k tomu vysokému intelektuálnímu výkonu.

>> Máme v sobě ještě pořád touhu vyniknout, být nejchytřejší, nebo je to to, co vy říkáte, přívětivá kolektivní průměrnost?

A tím jste narazila na ten základní klíč. Jedna je snaha jednotlivce a ten, kdyby se přetrh, tak to dotáhne jenom do určité míry. A druhá je ta intelektuální úroveň té společnosti, která má ještě v rezervě obrovské možnosti, protože jak jsem už někde popsal, tak člověk se odehrává rozumově ve dvou klecích. Jedna je ta osobní klec, ze které nemůže udělat vyšší výkon, než je mu dáno jeho talentem.

A pak je takhle celospolečenská. A tam záleží na tom, jak ta společnost vypadá, jestli dusí ty lidi například cenzurou, že se nemůžou a nemají právo se setkat s ostatními duchaplnými lidmi, například na platformách veřejné debaty.

A kdyby se umožnilo, aby ti nejnadanější a nejpronikavější duchové té společnosti vedli tu celkovou debatu, tak to tam nasaje velké množství dalších lidí a ta společnost se pohne kupředu. Tam jsou ještě velké rezervy.

>> A u nás tady tento směr vývoje nevidíte?

No, pokud každé zprávy řeknou tím, co řekl Donald Trump právě, no tak to mě přivádí k pláči. A myslím si, že by bylo zapotřebí to trošku aspoň rozvolnit a podívat se, jestli náhodou na světě neexistují ještě jiné zóny než oválná pracovna, abychom se dověděli, jak to vypadá tam, kde se svět rozvíjí radostně.

>> [frknutí] >> Ale pokud si nadiktujeme, že to jsou naši nepřátelé, no tak jsme ztraceni. Protože pěstovat si neustále nenávist a pořád si zdůrazňovat, kdo je nepřítel a toho nepřítele nikdy nepustit ke slovu, aby se nám vůbec aspoň mohl předvést, že?

No, tak to je cesta do hrobu. Protože chceme-li nepřítele posuzovat a chceme-li ho teda nenávidět, no tak bysme měli být aspoň natolik slušní, abysme si ho vyslechli.

Pane profesore Pavle Kalvachu, já vám velmi [hudba] děkuji za to, že jste nás seznámil s vaším celoživotním pozorováním lidského rozumu, lidské inteligence, lidských slabostí, na které jste pohlížel s velkou velkorysos­tí. Díky za to.

Děkuju za ten čas, který jsme mohli společně strávit, protože my lidé z Podzámčí nemáme tolik příležitosti, aby se svým hlasem mohli pronikat někam do nějakých veřejnějších kruhů.

Milí posluchači, celý rozhovor si můžete poslechnout vcelku a v předstihu na platformě Herohero. Jinak všechny díly najdete postupně, jak jste zvyklí, také na našem webu Rádio Univerzum, [hudba] na Facebooku i YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1034916/2700, upřímně [hudba] děkujeme.

I díky vám můžeme klást otázky, na které se jiní neptají [hudba] lidem, které jinde nezvou.

Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.