Ilona Švihlíková 2. díl: EU se pod vedením Německa militarizuje vůči Rusku. Mírový plán neexistuje

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Normalizace války, normalizace militarizace, normalizace zabíjení.

Těmito slovy popsala ekonomka Ilona Švihlíková směr, který si podle ní zvolila dnešní evropská elita.

V předchozí části rozhovoru varovala, že se militarizuje nejen průmysl, ale i celá společnost.

Válka se tak má brát jako něco žádoucího, ne jako selhání rozumu.

A válečná hysterie podle ní umožňuje mnohým z nás manipulovat vlastní obyvatelstvo.

Zbrojení se přitom nabízí jako spása pro průmysl, který jinak upadá.

Kam až jsou tyto elity ochotny zajít a co takto nabraný kurz může znamenat pro zemi, která je uprostřed a jejíž hlas se sotva počítá?

Na to budeme hledat odpověď dnes.

Milí posluchači, i dnes je mým hostem ekonomka s velkým přesahem do politologie, mimo jiné také autorka knih Jak jsme se stali kolonií – od velké recese k velké transformaci – docentka Ilona Švihlíková.

Buďte vítáni.

Dobrý den, Martino.

Děkuji.

>> Paní docentko Ilono Švihlíková, pokud se podíváme na ty kroky Evropy, jsou patrné a to nejen v tom, co jste říkala vy – militarizace ekonomik, ale militarizace politiky.

A do toho ještě odvaha Evropské unie vést ekonomickou válku s Čínou.

Notabene ještě ve světle dalších válečných světových konfliktů nebo konfliktů ve světě.

Tak toto připomíná jen to pohádkové: obětujeme obě křídla.

Jste řekla dobře.

>> Když se pak podíváme na prezidenta Petra Pavla, kterého jste zmínila, dává vám nějaký ekonomický, politický, ideologický smysl to, jak on teď intenzivně tlačí osobně na přijetí eura a otevřeně mluví o státním sjednocení Evropy?

>> Ano, Spojené státy evropské – myslím, že použil ten termín.

Je zajímavé, že ti, kteří mu tohle píšou, protože my ho nepodezíráme, že má tohle z vlastní hlavy, že jo, to jako si asi nemyslíme – takže se domnívají, že to u České populace bude rezonovat.

Já si myslím, že nikoliv, ale koneckonců mohu se mýlit.

Už jsem se mýlila v těch volbách, tak co bych se nemýlila znova.

Je to součást uvažování té řekněme evropské elity.

Zase to slovo tady mě úplně zraňuje jazyk, když to říkám.

A výborně to zapadá třeba do toho, co si myslí poslední.

Jo, on tam vlastně v souvislosti s jeho projevy, nebo když se podíváte na to zaměření celkově, které on dlouhodobě prezentuje, tak to je přesně ono, jo.

To znamená, ta pozice Evropy se má měnit směrem k militarizaci vůči Rusku.

No, tak to je dávný německý sen, že?

První se jim to nepovedlo, takže by to třeba zkusili znova.

Samozřejmě ta Evropa se má sjednocovat, protože jinak bude příliš slabá, aby čelila hrozné Číně, hrozném Rusku, hrozným Spojeným státům.

No a může se sjednotit jedině pod vedením toho Německa taky, že jo – kdo je tam jiný, jo?

To znamená, tohle je ta jedna linie uvažování, do které prostě prezident, který by teoreticky měl zastupovat zájmy českých občanů, velmi dobře zapadá.

Vlastně všechny ty jeho výroky z poslední doby jsou v téhle linii.

>> Když se budeme dívat na krizi jako na příležitost, myslíte si, že může dojít k nějakému prozření a oklepání se třeba vzhledem k nejistým dodávkám plynu z oblasti Perského zálivu a celkově k nárůstu ropy a zemního plynu?

V případě už zmíněného Hormuského průlivu – můžeme se z toho začít prohlížet, že nás mohou tyto politické výchovné kroky zlikvidovat ekonomicky?

Já si tím nejsem úplně jistá.

Ona ta realita vás samozřejmě jako realita nakonec vždycky zvítězí nad politickými proklamacemi.

To rozhodně, ale já si myslím, že ten soubor těch evropských představitelů, zejména Evropské komise, dlouhodobě – třeba taková paní Kalasová – ukazují, že jsou, abych tak řekla, velmi odolní vůči realitě.

Ti lidé žijí v úplně jiném světě a nejen, že nechápou, co se děje v rámci zemí EU.

Oni hlavně vůbec nechápou, k čemu dochází v rámci světa, jak se mění poměr sil a jak vzniká nový svět – to znamená k jakým obrovským změnám dochází v rámci toho, s kým státy kooperují, komu více věří, komu méně, jakým způsobem kooperují, jak třeba se snaží balancovat jednotlivé partnery.

To je třeba Indonésie, když dám jeden z těch konkrétnějších příkladů – jak se mění vůbec ta světová ekonomika.

A já si myslím, že tohle jim uniká z těch oken těch bruselských kanceláří a že vidí ten svět takový, jak by ho rádi oni měli – tedy jako Evropskou unii, která jako hlavní mravokárce všechny poučuje, trestá, uvaluje neustále osmdesátipak balíčků sankcí a nakonec z toho jaksi vychází posílená vítězně – ale že vůbec netuší, co se skutečně v tom světě odehrává.

A protože se snaží utlumit tu debatu a utlumit jiné názory, tak jim to v řadě případů může i vycházet.

Nezapomeňme taky na to, že řada zemí Evropské unie má akumulované značné bohatství.

To není o tom, že se zhroutíte hned druhý den.

Tady prostě pořád je z čeho žít.

To je proces, který může se stát, že dojde kolapsu ze dne na den, ale většinou to prostě probíhá postupně.

A já si myslím, že už delší dobu si řada občanů EU neuvědomuje, jak klesá jejich životní standard oproti tomu, co třeba bylo před 20, 30 lety.

Ne nadarmo se hovoří o tom pomalém vaření té žáby, jo.

To znamená, pomalu postupně ty lidi zvykají, že prostě určité věci nejsou, nebudou, jo, postupně zvykají, že je normální čekat na operaci rok a půl, že je normální stát ve čtyři ráno frontu na zubaře – a prostě říkat: no, ale zase tady máte ty nákupní centra, že jo, úžasný.

To je, když vezmu příklad u nás, ale to najdeme v řadě dalších zemí EU.

Takže tady na to si myslím, že spoléhají a na rovinu řečeno, ono jim to docela slušně vychází.

Oni zase jsou samozřejmě pod tlakem určitých skupin, ale jejich pozice stále zůstává poměrně silná.

>> Vy jste tady zmiňovala, že Evropská unie vlastně nemůže takzvaně ztratit tvář a změnit svou masivní podporu Volodimira Zelenského.

Myslíte si, že budeme stále kvůli tomu odkládat ukončení války na Ukrajině?

Pod takovým tím heslem: udržujte požvár, přijedeme za hodinu – nebo na to vlastně Evropa nemá vliv a namlouváme si to, že v tom můžeme sehrát nějakou roli?

>> Má, má v tuhle chvíli bez sporu – většina zemí EU tu válku chce.

Chce, aby pokračovala jednoznačně, chce, aby pokračovala do posledního Ukrajince naprosto.

Což je neskutečně nehumánní od lidí, kteří se zakrývají neustále tím, jak mají ty nejvyšší hodnoty.

Takže většina těch představitelů EU na to vsadila všechno.

Myslí si, že to může mít třeba pro ně i nějaký ekonomický benefit a zároveň se domnívá, že Rusko neprovede žádnou zásadní odvetnou akci na jejich území, že to prostě neudělá.

Na to se tak tiše nepřiznaně spoléhají, a proto vlastně velmi intenzivně zesílili i tu svoji pomoc, ať už z hlediska tedy úvěrů nebo cestami kooperace v dodávkách zbraní, aby ten ukrajinský režim byl dál udržován při životě.

Takže je to dnes – jsou to beze sporu většina zemí Evropské unie, které velmi silně si přejí, aby ta válka dál a dál pokračovala.

Všimněte si, že země Evropské unie nepřišly s žádným návrhem na mírový plán. To, co prezentovala paní Kalasová, jsou podmínky, jako kdyby Rusko mělo okamžitě kapitulovat. To znamená – je to buď arogance nebo naprostá odtrženost od reality nebo obojí – ale prostě to nemá co dočinění s nějakým serióznějším vyjednáváním o míru a hlavně o budoucím uspořádání. Protože tohle není jenom o míru, stejně jako ten Hormus není o tom, že se tam něco odecpe a lodě začnou vyjíždět dovnitř.

To je o uspořádání světa. To je o tom, jaká bude nová bezpečnostní architektura světa. Není to o tom, že projede tanker XY a poveze tolik a tolik ropy.

Proto je to tak strašné to udělat, protože my tu prostě máme země, které mají jiné názory na to, jak by měl být svět uspořádán, které nemají podporu z Ameriky – tady ani nebude samozřejmě – a které prostě chtějí mít jako minimum nějaké bezpečnostní záruky. To se týká jak Ruska, tak Iránu samozřejmě.

A pokud prostě k té nové architektuře nedojde, tak prostě nebudeme žít v žádném stabilním světě. To znamená, ten úkol je podstatně těžší než najít jenom příměří, ani nemluvě o tom, že to je dočasná věc.

My stojíme prostě před tím, jak změnit architekturu. Ta ekonomická už se mění, ale řekněme zahraniční politickou a bezpečnostní, která bude reálně vyjadřovat to, jak se svět za těch posledních, dejme tomu, třicet let změnil.

Když se podívám na vývoj diskuze o válce na Ukrajině, zatímco na začátku to bylo čistě téma tabu – protože je to jednoznačné, kdo je agresor, kdo je napadený – pak přišlo období, kdy se začalo diskutovat o jakýchsi historických konsekvencích a o Majdanu a o všech možných důvodech. Pak přišla volba Donalda Trumpa, kdy se i Marco Rubio nechal slyšet, že jde o proxiválku Ameriky s Ruskem.

A nyní se dostáváme opět k jakési únavě a jak vy jste řekla, militarizaci – prostě musíme toho agresora zničit.

A já bych k tomu potřebovala přijít na kloub, protože vy jste ekonomka s velkým přesahem do politologie. Řekněte mi: bylo spojení německých technologií a ruského levného zemního plynu tak velkým ohrožením, řekněme, globální převážně americké hegemonie, že zkrátka bylo nutné tyto vazby přerušit za každou cenu?

Tak ono je jedno, jestli jako bylo nebo nebylo. Důležité je, že část americké elity si to beze sporu myslela. Těch pokusů oddělit Rusko od řekněme zemí EU bylo mnoho. To není jenom ta sabotáž – jedna z největších věcí beze sporu Nordstreamu. Aspoň že dneska už nemusíme tvrdit, že to udělali sami Rusové, že jo. To byl další geniální výrok, kterým nás oblažovala česká mainstreamová média a světová média to vymlčela.

Ono se to nestalo, že jo. Vlastně to budeme psát úplně o něčem jiném – že zpěvačka XY bude mít koncert a to je to hlavní, že jo.

Už za Baracka Obamy tu byla snaha, ale spíše řekněme ekonomická, obchodní, investiční – oddělit Evropskou unii od Ruska a izolovat Čínu. A to byly ty dvě dohody, které se vyjednávaly. TTIP, tedy transatlantické obchodní a investiční partnerství, které vzbudilo velký odpor v zemích EU, ale z jiných důvodů než z odtržení od Ruska. Geopoliticky to bylo jasné – měla tam být navázanost silná na ty Spojené státy. Tu dohodu se nepodařilo dokončit, protože víme, že prezident Trump, který následně nastoupil v roce 2016, nemá rád ten typ dohod. Odpovídá to jeho naturelu.

Tu dohodu TPP, transpacifickou, která vlastně obkružovala Čínu, tak tu Trump shodil ze stolu, protože jeho voliči byli velmi silně proti té dohodě. A opět Trump nemá rád multilaterální dohody. Je to styl myšlení, který mu je cizí. Neuvažoval tímto způsobem. Ale to byl ten první pokus.

Pak samozřejmě přišel Nordstream. Možná si posluchači vzpomenou ještě, když tam byl Biden a vedle něho stál tehdejší kancléř Scholz, jak Biden prostě říkal: „My to nedovolíme ten Nordstream, jo? Pamatujete si na ten díl?" To bylo všude. A pak zmizelo to z médií. Ta tiskovka už není k dohledání, ale v mé paměti je. A Scholz tam prostě stál jako doslova malý žáček. Koukal do země a vedle něj stál senilní – ale to je jedno – prostě prezident Spojených států, který vlastně řekl, že zničí infrastrukturu jiné země, spojence, a on – ten Scholz – ani slovo nepípnu. Prostě tam stál skutečně jako trdlo.

A to už byl jeden z těch momentů. To, že Spojené státy – nebo respektive minimálně součást elit ve Spojených státech – vnímá Evropskou unii jako možné ekonomické ohrožení, bylo vidět i u dalšího zákona. To byla ta IRA. Teď nemyslím Irskou republikánskou armádu, myslím Inflation Reduction Act. Ono to s inflací zas tak nic moc společného nebylo, ale to byla ten velký balík podpor, který schvaloval Biden třeba na podporu zelených technologií a dalších inovací. A to byl tak obrovský balík – ne přímo dotací, spíše daňových úlev, ale to je teď jedno – který vlastně sami Evropané v Davosu si stěžovali: „No jak tohleto máme prostě zkousnout? To nás staví do těžké pozice, jo?" A tehdy Američani řekli: „Buďte zticha, jde vám o zelenou planetu, tak to musíte vydržet, jo?"

To znamená, tahleta rivalita a snaha tu Evropskou unii ponížit a ekonomicky oslabit není spjatá jenom s Trumpem, ani omylem ne. A stejně tak to odtržení mezi EU a Ruskem je podstatně dlouhodobější úvaha, která se projevila třeba právě za Baracka Obamy. Takže nemůžeme to spojovat pouze s Trumpem nebo s tou současnou administrativou.

Je to prostě širší část úvah – části americké elity – která se domnívá, že by minimálně některé země Evropské unie mohly poškozovat americkou ekonomiku a že je potřeba jim dát pár výchovných facek.

Už dávno víme, že svět je multipolární. Teď jenom vlastně čekáme – a to je nebezpečné to říct v českém prostředí, jo – teď čekáme jenom ty kostičky, které jsme vyhodili do vzduchu, kde dopadnou a jak se přeskládají.

Když říkáte, jak hluboké jsou kořeny snah, aby Evropská unie byla nepřátelská vůči Rusku a Rusko vůči Evropské unii. Dá se vysledovat, kdo všechno z toho měl kromě Američanů prospěch tady z tohoto stavu? Už toto spadá do té multipolární architektury?

Tak beze sporu. Beze sporu Spojené státy, jo, protože Spojeným státům se vlastně tím otevřel prostor pro obrovské dodávky z kapalného zemního plynu, ale hlavně vytvoření závislosti, jo.

To znamená, když prostě na někom závisíte a máte obtížnější možnost diverzifikace, tak nutně ta vaše pozice je prostě oslabená.

A to se týká samozřejmě i třeba dodávek vojenského materiálu ze Spojených států a podobně, jo. Když prostě chcete masivně zbrojit, tak to někdo v tom může vidět právě hezké zakázky pro americký zbrojní průmysl.

Takže beze sporu. Ne celá americká elita, ale velká část beze sporu z toho jako radost má. Eh, to si myslím, že asi jako ten největší bonus.

Část evropských elit to ideologicky přejímá. Tak ta je zase napojená hodně na tu určitou část Spojených států, řekněme na ty hlavně neokonzervativní kruhy, které tímhle způsobem hodně uvažovali – lidi jako je Nulandová a podobně – tak tam prostě nějaké ideové spojení. Ten anglosaský svět bezesporu – jako Velká Británie.

Vždycky prostě chtěla vidět Rusko, které je buď velmi slabé, nebo ideálně neexistuje. To je jako prostě ten anglosaský svět by byl krásný, kdyby tam nebylo to hrozné velké Rusko.

A určitě bychom našli i další příklady. Eh, může to vyvolávat i některým prostě kruhům v Číně. Na rovinu řečeno, protože si mohou říct: „Tak dobra, tak prostě ten takzvaný západ je zaseklý tam. Teď je navíc ještě zaseklý v Íránu a o to méně sil a méně možností má jít proti nám, že jo."

Plus Čína to tak dělala vždycky – má schopnost se velmi dobře učit. A co já vím, tak mezi Ruskem a Čínou je velmi intenzivní informovanost ohledně právě využívání zbraní. To znamená, že Čína se vlastně učí na Rusku a Ukrajině, co by mohla nebo nemohla dělat v případě, že by vypukla válka o Taiwan.

Já si myslím, že se to nestane, teda upřímně řečeno, ale Čína má tendenci takhle uvažovat, jo. To znamená, může to být část. Protože ta čínská politika není monolit, ani omylem – když my si ji tak představujeme, jo?

Eh, mohou si říct některé země, třeba střední Asie: „Vydat se, tak Rusko je prostě nepřijatelný partner, tak my – Kazachstán a další Azerbajdžan – my teď to vyplníme, najdeme alternativní trasy, že jo. Je tam ten takzvaný střední koridor, my tady budeme jak dopravně, tak z hlediska třeba energetických dodávek najednou zajímaví."

Takže může těch států být celá řada, kteří to mohou vidět jako pozitivní nebo minimálně jako určitý typ příležitosti. Ale myslím si, že ten hlavní benefit je jednoznačně pro Spojené státy.

Proto si myslíte, že prezident Trump měl jenom velké řeči, když tvrdil, že skončí válku s Ruskem, protože to není v jejich...

Trump nepatří Trump nepatří mezi tuhletu neokonzervativní elitu. On je sám úplně jiný proud. Ale jak se ukazuje, tak v tom republikánském proudu je v tomhle ohledu hodně osamělý. A hlavně on se obklopuje lidmi, kteří to vidí jinak.

Rubio je prostě neokonzervativec. Kdežto JD Vance je takovej jako možná čistý trumpovec než Trump sám, bych řekla. Jo, Vance je MAGA. To je opravdu jako čistá a intelektuálnější MAGA než Trump, který řadu těch věcí vnímá pocitově.

Pro Trumpa je ta válka vyhozené peníze. On chce s Ruskem dělat byznys a jeho hlavní terč je Čína. Jo, on nepovažuje Rusko za zásadního protivníka Spojených států. To je pro něj Čína.

A teoreticky by se rád vypořádal s Čínou. To Rusko mu tam de facto jakoby trošku vadí v cestě.

A teď samozřejmě ještě o to víc ten Írán, kde se naprosto idiotsky Spojené státy na popud Izraele samozřejmě zasekly, jo.

Ale když se podíváte třeba na tu americkou bezpečnostní strategii i na ty dřívější Trumpovy výroky, tak ta část amerických elit kolem něj je více orientována na nepřátelství vůči Číně.

A teď otázka: jakým způsobem by se projevovalo? Jestli i vojensky nelze vyloučit – více než na Rusko, které je prostě považováno za někoho, s kým se dá udělat nějaká pěkná, zajímavá dohoda.

A teď jak se tady v tomto obraze má najít Česko a najít si svoji cestu?

Eh, zvláštní je, že Evropská unie navzdory tomu, že celkově chudne a má velké potíže energetické, tak přesto vlastně má na to jeden jediný recept: více Evropské unie.

Ano, to jako bylo za minulého režimu, že jo. Když byly problémy, tak to nebylo tím, že socialismu – nebo ať to... Asi to byl socialismus – prostě, že toho bylo málo a že je potřeba přidat.

A vlastně my se dostáváme svým způsobem trošku do předlistopadového myšlení. Já bych řekla do totalitního myšlení. To můžeme mít různé barvy, no.

Eh, protože Evropská unie se začíná prosazovat v tradičních věcech, které charakterizují kapitalismus – to znamená volný trh, svobodné podnikání. Eh, směřuje k čím dál větší podvázání tržních mechanismů. Užívá páky v podobě dotací, regulací, deregulací a dalších brzd.

A vlastně ty země, které chudnou – vy jste říkala ne všechny v Evropské unii, ale u některých je to již markantní – tak vlastně musí čelit novým nařízením. Třeba jak čerstvě Evropská komise připravila a díky lisabonské smlouvě – nebo k vůli, nevím, co je přesnější formulace, asi k vůli – je to tedy zákon platný pro všechny členské země o zacházení s plasty. Už nestačí jejich třídění, trvá se na jejich obětovném použití a to pod drakonickými sankcemi.

Eh, vypadá to teď, že jsem jako úplně vybočila. Já jenom se vlastně ptám: kdy toto může skončit? Kdy si ty země řeknou: „Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti chladem, ale třídíme a ještě zpracováváme a budeme zpracovávat více plasty a budeme si dávat do těla více mikroplastů..." a tak dále a tak dále. Je to celá nůše témat, kterou to generuje.

Jak dlouho si myslíte, že to může vydržet?

Já tohle nedokážu úplně odhadnout, protože řada těch problémů byla patrná od začátku. Teď si jenom uvědomme, že třeba ten takzvaný Green Deal, ta zelená tranzice a další s tím spjaté dokumenty – jako je Fit for 55 – vlastně nemají žádnou podrobnou analýzu dopadu.

Ani v České republice nenajdeme podrobnou analýzu na jednotlivé typy domácností, na jednotlivé sektory průmyslu. A vlastně, jo, my plánujeme něco velkého, ale nemáme dostatečnou představu o tom, co to velké vlastně může způsobit. A pak, jak na to reagovat?

Vlastně si říkáme: „No, tak bude nějaká energetická chudoba, tak něco od těch lidí vybereme a pak to zase jako předozdělíme, jo?" To je třeba jeden z těch směrů, jo. Že se nám objevují různé druhy chudob. Tak já nevím, jak když dělám nějaké změny a potom říkám, že kolik lidí mi tady upadne do chudoby, tak to asi není úplně ideální stav.

Ale ta míra ideologičnosti je skutečně veliká. Já nedokážu říct, jak dlouho to bude trvat, protože si vždycky myslím: to přece už není možný, jo.

A ona je ta míra otřesenosti těch takzvaných elit od běžného života obrovská.

Míra ideologičnosti je taky obrovská.

A uvědomme si, že v řadě zemí, nejenom v České republice – Velká Británie dospěla téměř do dokonalosti – se prostě děje to, že když jste nevhodný, tak budete zničen. A my obě dvě, Martino, o tom víme své – jak jednoduché je někoho zničit. Ne tím, že ho prostě upálíte na hranici nebo necháte zavřít do vězení, to můžete taky. V Británii to jde báječně, ale prostě tím, že ho ekonomicky zničíte.

Paní Jourová to řekla – vyhladovíme. Jasně. To znamená, vy ho prostě ekonomicky zničíte. Nikdo nezaměstná, nikdo vám nedá zakázku. Ježíš, přejde se na druhou stranu chodníku, jak já říkám. To tohle je ten způsob, jak se prostě ničí ty oponenty. Vy nemusíte nutně všechny zavírat do vězení. To by taky za chvilku měli problém, kam všude ty lidi dávat. Tak to prostě uděláte takhle a je to hrozně elegantní, protože řeknete: „No vidíte, oni neuspěli v tom systému konkurenčním. Vidíte, asi nic neumí, že?"

To znamená, tohle je velmi nebezpečný a zase jím to naprosto fantasticky procházíívá. Nejenom u nás, ale to všechno může fungovat do té doby, dokud lidé budou moct tvářit. Ale nezapomeňte, ta Evropa je pořád hodně bohatá, akumulovaná, mimo jiné i tím, co všechno ukradla – my ne, ale ty ostatní západní země, co ukradly rozvojovým zemím.

Tady je obrovský naakumulovaný bohatství, který se nemusí zhroutit ze dne na den. Ano, přispíváme k tomu, že ta míra zranitelnosti těch ekonomik roste, včetně těch situací, které jste popsala – třeba blackoutu – to bezesporu. Ale jako ono pořád to je pokles z obrovského blahobytu ve srovnání třeba se zeměmi jižní Asie. Ty kromě Singapuru samozřejmě, tak je to pořád ten pokles z velikánské výšky. A to ideologické působení nepodceňujme.

Protože když se podíváme třeba na názory mladé generace, tak já se jim nechci smát nebo je urážet vůbec ne. Prostě oni nějakým způsobem jsou od malička vtaženi do toho, že je fajn se přilepit na vozovku a že ten, kdo jezdí s autem se spalovacím motorem, prostě kazí a bere mu jeho budoucnost.

A asi jsme my nedostatečně komunikovali s tou mladou generací a málo jsme s ní pracovali a jsou tam asi velcí – nechci říct, že celá, ale prostě velká část té generace je obrovským zastáncem těchto úvah a těchto politik. Takže ta situace není zdaleka tak jednoznačná ani v rámci EU.

Já se držím té naději, že ta reálná ekonomika, jak už jsem říkala, vždycky zvítězí a prostě můžete si vydávat, jaké letáky chcete, ale fyzika je jenom jedna. To je celkem jedno, co je napsáno na letáku. Prostě ta přenosová síť nějak funguje nebo nefunguje a na letáku můžete mít stokrát, že EU je cesta k prosperitě nebo k čemu. Takže ano, ale nedokážu odhadnout, jak dlouho to ještě může trvat. Já jsem si myslela, že ten pohár těch nespokojenosti lidí by byl už dávno překlopený a ono ne.

Ono ne. Zatím se pořád může značná část populace Evropské unie dívat na to, že antirůstová opatření Evropské unie jsou právě pokrok. Ale máme tady další situace, které jsme už naznačili, zmínili nebo se k nim vyjádřili, a to je růst cen. Protože přeprava zkapalněného plynu, především ze Spojených států, neobyčejně navršuje cenu této komodity a tím pádem cenu všeho navázaného.

Když už zmiňujeme Hormský průliv, tak pokud se nám tam takzvaně zadrhnou hnojiva, tak to může způsobit hlad velké části světa, zejména v těch chudších africkich zemích, jako je Mauretánie, Gambie a další – Burkina Faso – tak tam beze spodu hrozí desítky milionů navíc lidí, kteří budou mít hlad.

A v řadě oblastí samozřejmě prostě, když nemáte dost hnojiv nebo jsou velmi drahá, tak prostě osejete menší plochu, budou menší výnosy a je vysoce pravděpodobné očekávat, že ceny potravin, jako je pšenice, prostě půjdou nahoru.

Tam jde spíš o to, že ten Hormus vyvolává něco, s čím jsme se možná ještě nesetkali, a to je vlastně takové několikaletné vlnobití. To znamená, že vy v první fázi vidíte ceny pohonných hmot, pak se začnou projevovat ceny zemního plynu, potom ceny potravin, pak třeba taky ceny plastů. To s tím nutně souvisí.

Ono to nejde všechno najednou, ale vlastně je to bržděno tím, že někde ty dopady jsou výraznější. To budou africké země u hnojiv, u pohonných hmot to jsou země hlavně jihovýchodní Asie. Někde je to bržděno tím, že jsou obrovské strategické zásobníky, které se ale rychle vyčerpávají, třeba Japonsko.

Takže ta situace se liší, ale to, že to je obrovský proinflační tlak, o tom si myslím nemůže nikdo pochybovat.

Eh, jak se ekonom dívá na molekuly svobody? Na to, že ruský plyn se dostává do evropských zemí i k nám skrze Ameriku a jediné, co je na něm jiného, jsou mnohem vyšší ceny. Jak se toto dá zdůvodnit občanům?

Možná, že teď vypadám jako počtář a mám v sobě málo ideí, ale to je právě to, že ta ideologičnost Evropské unie je skutečně obrovská. Protože ono je mnohem jednodušší být takový upgradovaný politruk 21. století, než skutečně dělat reálnou funkční hospodářskou strategii.

Vždyť si vzpomeňte – já mám třeba hrozně ráda Černé barony, že jo, a tam ty politruci – no vždyť to jsou úžasné postavy. A teď si, když si vezmete ty současné evropské komisaře, tak to je prostě posunuté jako o pár desítek let dopředu, ale je to stejně prostě prázdný kec, který nemají žádný reálný obsah. Dělají se symbolická, prostě velká gesta.

Což mimochodem dělají majorinně režimy, které mají nějaké totalitářské tendence. Minimálně ten obsah tam není, ale zase jako spoustě nebo velké části evropských občanů to nevadí. Možná se jim to dokonce líbí a řada z nich si prostě připadá morálně na výši.

Já sama znám hromady lidí, kteří prostě zbožňují tahle gesta, protože oni nic jiného v životě nemají. Peníze nemají, v té kapitalistické soutěži neuspěli. Se nesmívám, podotýkám, ale prostě to nemají, tak vo co si opřou nějakou vlastní důstojnost?

No, vo to, že oni mají ty správné hodnoty a budou za ně trpět. A ono těch lidí není zas tak málo. A kdybyste si prošla mainstreamové redakce různých novin, tak jich tam najdete jako na seto jednoho za druhým. To nejsou často bohatí lidé, ale oni se – tohle je to, na čem se opírají. Já trpím, ale trpím kvůli tomuhle.

Paní docentko Ileno Švihlíková, děkuji vám za to, že jste zasadila mnohé indície, se kterými se dnes denně setkáváme, do širšího kontextu – a to jak ekonomického, tak oblasti mezinárodních vztahů. Je to velmi cenné. Díky moc.

Vážím si vašeho pozvání. Děkuji.

Milí posluchači, celý rozhovor s ekonomkou a politoložkou Ilonou Švihlíkovou o militarizaci Evropy, úpadku Německa a hledání české cesty si můžete poslechnout v celku a v předstihu na platformě Herohero. Jednotlivé díly jinak najdete samozřejmě postupně také na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube, tak jak jste zvyklí.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1034916/2700, upřímně děkujeme. Právě vaše podpora nám umožňuje hledat pravdu i tam, kde to není pohodlné.

Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.