Pavel Kalvach 2. díl: Digitální svět sám o sobě intelekt nezadáví, zabíjí ho duševní prázdnota

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Svoboda přišla a rozum začal klesat.

Podle měření inteligence se nejsilnější západní generace narodila mezi lety 1970 a 1980. U nás jsou to Husákovy děti.

Neurolog Pavel Kalbach v předchozí části rozhovoru potvrdil, že se nám v letech normalizace rodily děti, které byly posledními, co ještě rozvinuly vysoký intelektuální standard.

Vysvětlení zní znepokojivě. Lidé přestávají usilovat, když se přestanou bát, řekl.

Nesvoboda prý bývá spojená s přísností ve škole a přísnost s výkonem.

Náš host přesto po biči nevolá. Mluví o druhé kleci rozumu, o té společenské, kde záleží třeba na tom, jestli lidi dusí například cenzura.

Právě u této klece jsme minule skončili a položili jsme otázku, zda se společnost musí opět začít bát, aby začala myslet.

Milí posluchači, i dnes je mým hostem neurolog, profesor Pavel Kalvach.

Působil jako předseda České neurologické společnosti, viceprezident Evropské federace neurologických společností a je autorem knihy Blahodárná setkání nad záhadami duše.

Pane profesore, jsem ráda, že vás tady mám. Vítejte.

>> Tak díky za pozvání. Těšil jsem se. Ovšem přišel jsem s určitými obavami, abyste mě nepoložila příliš těžké otázky.

>> Vám, víte, že vím jenom omezené množství nápadů.

>> Nemusíte se mě bát.

>> Díky.

>> Přívětivá kolektivní průměrnost. Myslím si, že chtít být průměrný, zapadat mezi ostatní, nosit stejné džíny a tričko, stejné značky patří k určitému vývojovému stádiu dětí, kdy prostě chtějí být v houfu.

Ano.

>> Jakým způsobem pracovat, aby pak toužili třeba vyniknout, být chytřejší nebo nejchytřejší, být jiný. Eh, ta společnost, která tady momentálně je, glejeltu myšlení i názory. Je možné, aby v tom jaksi ve velkém vyrůstaly osobnosti?

>> No, ono se to prostředí stará o to, aby nevyrůstali. Ale ještě horší je, když se to dokonce zakazuje. A vy jste měla nějaký pořad, kde jste ukázala, jak se lidé obávají práce zákonem o tom, jestli vybočili z obvyklých názorů celospolečenských. Takže tam jste vytkla to rozhraní, když chce někdo říci něco, co si myslí a ostatní společnost to nesdílí.

Ale tento bod byl vždy zdrojem pokroku, protože to byly případy Jordánů, Bruna a Galilea Galilejího, kteří když si něco mysleli, třeba že viděli nebeská tělesa a chtěli to té zpozdilé společnosti říci, no, tak po nich skočili a upalovali je nebo jim vyhrožovali.

>> Vy ve své knize zdůrazňujete, že jedna věc je si něco myslet a říkat to pro své nejbližší okolí. Ale v okamžiku, kdy se člověk začne vymezovat vůči obecně uznané doktríně, tak v tu chvíli má rozum, ale ztrácí štěstí.

No, to vycházelo z obrázku od Václava Jiraska, kde byl doktor s pacientem a doktor mu snímá z hlavy elektrody EEG a říká: „Můj milý pane, je mi líto, ale vy máte víc rozumu než štěstí."

No, a Václav Jiranek byl úžasně vtipný a toto ukazuje právě to, že být moc chytrý se může nevyplatit, že ano. A to se těmto lidem bystrého rozumu stávalo na mnoha frontách, že se jim vysmáli a podobně.

Takže třeba o fenoménu rizika vysoké inteligence je bohatá literatura a tam si lze krásně přečíst, čemu to člověka vystavuje, čemu všemu.

>> No, už zaprvé to, že je protivný ostatním, že? Takže na to si musí dávat pozor.

Ano, respektive musí před nimi svou inteligenci zatajovat, a neříkat jim všechno, co ho napadne, když někdo tam škobrtá po nějakých drobných hloupostech.

Takže nesmí být příliš protivný.

No, ale pak ho to vystavuje ještě dalším věcem. To je ta zádumčivost a hlubokomyslnost, která mu nedovolí v noci klidně spát, protože se mu vynořují nové náměty. Nebo dokonce ho před spaním stíhají myšlenky, jestli prožil den v maximálním úspěchu nebo přínosu pro další život.

Čili jestli ten den byl plodný. A pokud on spytuje svědomí a řekne si: „Vždyť já jsem měl ještě tyto nápady a nikde jsem je nezapsal a mohl jsem s nimi posloužit i ostatním," tak ho ta vysoká inteligence taky prohání.

>> Asi to hezky shrnul klasik, když říká: „Poznal jsem, že čím více vědění, tím více bolesti."

>> No ano, ano, samozřejmě.

To znamená, že pokud by někdo chtěl vyniknout, tak mu nabízíte slzy a pláče a aby se s tím jen plížil nenápadně podél zdi a dávkoval to ostatním po částech. Protože ono také nelze s tím chytrým názorem někoho přesvědčovat nějakým násilím, že ano.

Někomu připomínat, že on neví, jak to má promyslet a že je to ve skutečnosti takhle. To bývá dost marné a je potřeba to někde nabídnout tak trochu bokem a nechat ho, aby k tomu přišel sám a radoval se, že na ten nápad přišel sám.

Mě stejně jen stále znepokojuje ten trend, že podle oněch průzkumů civilizace západní spíše hloupne.

A nevím, jestli vy jste viděl film Idiocracy. V češtině je to přeložené jako Absurdistán.

>> Mhm.

A přestože je to taková trošku za vlasy utažená komedie americké provenience, popisuje situaci, kdy v budoucnu se ten nejprůměrnější člověk dneska probudí po hibernaci a zjistí, že je nejchytřejší na zemi.

>> A když tento film s námi sledoval náš syn, tak říká: „Takhle vy nás vidíte? Já tak některé spolužáky vidím."

Chci to trochu odlehčit, ale myslíte si, že skutečně jako celkově, v tomto případě spíše správné slovo je kvůli blahobytu, směřujeme do myšlenkové pohodlnosti, infantilizace? Mozek obrůstá tukem. Je toto skutečně vize, nebo jí může ještě něco zvrátit?

>> Obávám se, že to je to podstatnější na vývoji, co to způsobuje. Protože ta saturace všech těch osobních lidských potřeb vede k netečnosti.

A třeba tenhle rozhovor, který tady teď vedeme, je velmi těžké nastolit s někým jiným. Já neznám člověka, který by byl ochoten obětovat čas na takovýto rozhovor a nebo dokonce vymýšlet, jak se bránit. Protože všem je to úplně jedno.

Oni mají svoji grilování v sobotu naplánovanou. Bazén bude pravděpodobně obstaran dobře a přijde ta společnost. No, tak se tam bude křičet a chvílemi, že ano.

Ale rozhovor žádný tam nebude. Budou tam floskule, fragmenty, výroky, vršplechty a hýkání. A to bude náramná zábava.

Ale bavit se o tom, kdy zmizí český národ kvůli tomu, že neudržuje žádnou natalitu, tak to by už nikoho nebavilo.

Na to nemá nikdo nervy. Když je tak báječná zábava, no tak přece si nebudeme kazit obzory nějakými špatnými vyhlídkami.

Teď se třeba ukazuje, jak to vypadá s natalitou celé planety.

Bílá rasa už se podílí jenom deseti procenty na natalitě té planety. To znamená, že se narodilo za jeden rok asi sedm milionů dětí bílých rodičů a těch ostatních je myslím 132 milionů těch ostatních ras.

Takže to odpovídá tomu trendu té ztracené natality.

My už dneska ztrácíme jako český národ asi 30 000 lidí ročně.

V tom filmu Idocracy je docela hezky popsáno, jak se vlastně ti chytří lidé nemnoží.

Mhm.

A neustále... No, teď nemůžeme přivést ta krize, podívejte se, co se stalo, jak vypadá světová burza. Zatímco vedle sousedi, cože?

Ano, ano.

Ty jsi zase byl u sousedky a množí se raketovou řadou.

A já jsem vlastně si to dala do spojitosti s tím, že země, které mají průměrné IQ nad 90, se právě množí méně než ty, které ten průměr mají nižší, kromě Izraele a Mongolska.

Ano.

Ano.

Na to jsou grafy.

Čím to?

No, proč se tydle dvě enklávy jako z toho vymknuly?

To si myslím, že je dáno nějakými historickými okolnostmi. Buď ten židovský národ zažívá nějakou epochu nebo zažíval nějakou epochu relativního klidu nebo úspěchu možná. A to Mongolsko má třeba nějaké jiné normy rodinného života nebo tak. Takže to bych z toho nedovedl říci, ale pokud to z toho vypíchneme, tak je to zavádějící.

Rozhodující je ten celkový trend, že všichni s tím nižším IQ se množí mnohem úspěšněji a nedělají okolky, tak je to mnohdy tím, že mají ještě spořádaný život, že třeba mají sňatky, že jo. U nás už to je pro dnešní noblesu, pro dnešní bonvivány nějaký bráce, nějaký sňatky, no to přece nebudeme nic slibovat. Vždyť to jsou sliby na celý život. No, to se nebudeme s tím párat, že jo. Natož pak, abysme šli do kostela s tou svatbou, že jo. No, to už je pod naší důstojností.

Takže to je ta povýšenost toho davu, který si tu cestu do té žumpy prostě dláždí skutečně svědomitě.

Když jsme vychvalovali IQ zemí, jako je Singapur, Hong Kong, Japonsko, tak ti ale také přece zažívají velký rozvoj, velký blahobyt a přesto podle těchto výzkumů tah na bránu neztratili. Čím to je?

No, protože to teprve přijde.

Takže my jim můžeme přát, že je to taky čeká. Bohužel nás budou následovat a já jsem jim to jednou napsal, když jsem děkoval Číňanům za obrovský pohostinství, který mě tam poskytli při poslední návštěvě v roce 2024, tak jsem napsal takové poděkování a do něj jsem zapsal, že mě ale dělá velkou starost, že oni se vydají na podobnou cestu jako my a že by bylo dobré, aby si včas promysleli, aby to nedopustili, protože dnes jsou ještě v té fázi, že na pláži nikdo není tetován.

Když jsem se jich ptal, jak je to možné, tak mě na to řekli: „Einsicht über die macht du nicht." Já bych to teď nepřekládal. Ti, co tomu porozumí, budou dobře vědět, že to je ten důvod, a ti ostatní ať se nestekají zbytečně.

A další podobné věci jsem se jich ptal, jak prožívají takzvanou nesvobodu. Oni taky říkají: „No, vy v tý Evropě pořád říkáte, jak my tady máme potlačené ty svobody a tak dále. My si zas vážíme toho, že tady panuje poctivost, nikdo nic nekrade, na všechno se dá spolehnout, kdo vám něco slíbí, tak to taky udělá a takovéhle věci."

Takže toho oni si vážili a říkali, že prodělávají určitou trajektorii vývoje, která se odlepila od bídy a poníženosti a tak dále a postupuje zvolna vzhůru. Takže já jsem jim do toho dopisu napsal taky, co je čeká, jak se to začne pomalu ta společnost klakatovat a vobrnovat nad vším, co je namáhavé a podobně. A doufal jsem, že to tam dají do nějakého časopisu, ale mám dojem, že se to nestalo.

Jenomže když naše společnost – a tím myslím třeba bývalé země východního bloku – když procházely svojí dějnou změnou, revoluční rok 1989, tak nás také mnozí varovali. Varovali nás filozofové, varovali nás i lidé, kteří nám byli nablízko jako bardi, jako třeba Karel Kříl nebo pan profesor Ulč a byli to další filozofové, Erich Fromm, Být nebo mít, a mnoho dalších.

A my jsme také neposlechli.

No, tak protože se nedostali ke kormidlům ti patřičně zodpovědní lidé. Já jsem rád, že tohle zmiňujete. Taky jsem to ani tak moc dálece nevěděl, kdo všechno nás varoval, ale za to jsem to věděl ve zdravotnictví, protože sem přijeli už tehdy různí vysoce postavení kolegové z Ameriky a ti říkali: „Pro Krista Pána, co blbnete, co si to tu zavádíte. My se těchhle úkazů potřebujeme v Americe zbavit. To soukromé podnikání ve zdravotnictví je hrubá závada, která přivádí neustále ty lékaře a ty zdravotníky na myšlenky, jak to vykázat a jak to vošvindlovat a takovéhle věci. To je nebezpečný trend, že jo."

No, bylo to marné. Byli tady lidé, kteří naopak dokonce přišli takzvaně vyškoleni z Ameriky a proto tady dělali chytrý, protože tady panovala ta úcta k těm Spojeným státům americkým, kolébka demokracie, že jo. Tak to nás přetrvává. Tak to, že je to všechno mezitím dávno úplně jinak, tak to oni nepostřehli.

Takže tady zaváděli tu opičárnu po té Americe a dneska se to projevuje v mnoha věcech, že to zdravotnictví se nedá doplatit, protože každý dělá řadu vyšetření, která nejsou zapotřebí, protože kola se musí točit a tak dále. Takže tam jsem ty varování slyšel a v podstatě se to pak uplatnilo a potvrdilo, ale že varovali i ostatní.

A Erich Fromm například – to jsem myslel, to byly spíše ty jeho filozofické traktáty „Být nebo mít", kdy zdůrazňoval, ale těch filozofů, kteří notabene nepatřili k tomu proudu frankfurtské školy. Vidíte, nevím, jak bych dopadla v IQ testech, ale zrovna si teď nemůžu na ta jiná jména vzpomenout, tak těch bylo samozřejmě mnohem více.

Jen si říkám, kdy se stane, že se ten blahobyt stane toxickým?

Hm hm.

Kdy? Jestli se to dá nějakým způsobem odhadnout, protože těžko se přemýšlí ušlechtile, když člověk myslí jenom na to, aby neumřel hlady.

Takže jistá dávka blahobytu nebo alespoň dostatku se musí dostavit, aby člověk měl fyzické a mentální síly na to, aby se nějakým způsobem rozvíjel. Ale kdy se nám to tak přesmekne?

No jo, tam je fenomén té lidské nekázně, která není ochotná se nad těmito nebezpečími zamyslet, protože ten blahobyt souvisí se soutěživostí a v tom, jak jsou nastaveny ty lidské parametry – kdy ta soutěž se neustále genuinně a automaticky provozuje – tak není možné z toho vystoupit, protože kdo by řekl: „Tak my už máme tady toho blahovitu bohatě, teď se uklidníme, zavedeme čtyřdenní pracovní týden třeba a můžou lidi místo jednoho pracovního dne plavat, zvyšovat si fyzičku, jogovat a věnovat se třeba malování."

Tak jednak je tam nebezpečí, že když uvolníte lidem čas pro volné aktivity, tak ne všichni je využijí ušlechtilými činnostmi, ale budou tam mnozí, kteří budou hledat druhé zaměstnání, zaměstnání nějaké, kterým se opět povýší nad ostatní a tak dále.

Ale hlavně, který národ by omezil úsilí o takzvaný stálý rozvoj. No, tak se začne dostávat do horších a horších míst, až prohraje s těmi ostatními státy. Takže se neustále soutěží a zastavit tuhletu soutěživost lidstva, to by vyžadovalo obrovské přemontování povah a asi je to téměř neproveditelné.

Já jsem nedávno zmiňovala knihu německého neurovědce Manfreda Spitzera, jeho knihu Digitální dimenze, a je velmi snadné z neurologie najít velkého viníka, kterými jsou sociální sítě a zdigitalizovaný život.

Ale vy to hloupnutí populace do souvislosti s rozvojem moderních technologií tak úplně nedáváte, nesouhlasíte s tím.

>> Máte pravdu.

Myslím si, že to, že si někdo ulehčí kalkulačkou výpočet, neznamená, že tím končí jeho snaha a úsilí.

Pokud má ten člověk dostatečně vysoké cíle, může ten výsledek z té kalkulačky použít pro další myšlenkovou výstavbu projektu, kterým se zabývá.

Pokud se nezabývá ničím a potřebuje si jenom spočítat, jak mu vzrostly úspory na jeho kontě, tak použije tu kalkulačku a tím jeho intelektuální úsilí končí.

Ale pokud je to člověk, který se něčím zabývá, potřebuje ty digitální přístroje, aby mu urychlily tu práci a on se mohl dostat o něco dál.

Pokud se zajímá o rychlost světla a jakým způsobem se ohýbá to světlo kolem planety, nebo jak se ohybá kolem měsíce nebo podobně, má úkol dostatečně vysoký a dostatečně důstojný a potřebuje spoustu těch kalkulaček, aby to vypočítal.

Takže myslím si, že samotná existence toho digitálního světa, který urychluje myšlenkový proces, sama o sobě nezadovoljuje ten intelekt, ale duševní prázdnota, kde ten člověk nehledá žádné výsledky – ta ano.

A proto si myslím, že ta záliba v těch telefonech je vlastně projevem pustiny, že ty děti nemají dostatek radostných cílů.

Myslím si, že dřív, když byly ty skautingy a každý věděl, že tam musí přeplavat bazén dostatečnou rychlostí a udělat 15 shybů a 120 kliků a já nevím co všechno, no tak prostě ta parta těch kluků někam tíhla a o něco se snažila.

Byly tam nastražené mety, které bylo záhodno dosáhnout.

A na telefon nebyl čas, i kdyby byl k dispozici, kdežto dneska je čas na telefon pořád.

Na to, aby člověk mohl ve své mysli formulovat nějaké směřování, pokud není již dopředu nadán – jsou totiž typy zvídavých dětí, lidí, kteří mají pořád plné hlavy myšlenek, otázek – ale na to, aby člověk dokázal formulovat nějakou ideu, potřebuje, aby se chvíli nudil, aby v mozku bylo možná trochu prázdno.

>> Ano, ano.

Vážně. Bohužel přítomnost sociálních sítí, telefonů, internetu toto znemožňuje, protože neustále zaměstnáváme mozek krátkými zprávami, roztomilými koťátky na Facebooku, tím, kterou celebrita zakopla, nebo jestli se rozhodla, že napíše své novorozené dítě do křestního listu tak, aby si jednou mohlo vybrat.

A toto všechno zaměstnává mozek.

>> Je toto zhouba přemýšlení, nebo se z toho může časem vyvinout nějaký jiný druh inteligence, jiný druh vnímání?

>> Hm, no to, co popisujete, je ten permanentní kvač, jak to nazývali Němci – ten small talk a takové to žvanění nepřetržité.

To nám leze do těch telefonů, že jo.

Sotva chcete někomu zavolat, už tam máte protiútok, že si máte updatovat tohle a že můžete dosáhnout lepšího kontaktu se skupinou, když tam budete registrovat nějaké další členy, a já nevím, bůh ví co.

Prostě nesmysl na nesmysl.

A mnoho lidí tomu podlehne, protože si myslej, že to je ten skutečný svět.

Nakonec zprávy nám také dávají najevo, co je ten skutečný svět. To je prostě pořád to zbrojení momentálně, že jo.

Takže my se máme dovídat, že pořád je potřeba někoho nenávidět a proto vytvářet zbraně, že tam není vůbec určeno, proti komu a každý to bere jako samozřejmost, že toho nepřítele známe a tak dále.

To jsou hlubokomyslné slabomyslnosti a ty převádějí úsilí té společnosti někam do prázdna a vzájemně se tam přidušujeme.

Jeden můj kamarád se teď věnuje intenzivně už měsíce propojováním filozofie a matematiky.

>> Mhm.

Přišel na rovnici, která počítá i s lidským vědomím ve vesmíru a občas se mi to snaží vysvětlit, takže jsem mu řekla, že ano, až to jednou pochopím já, tak je možné, že to pochopí široká populace a ty ostatní planety.

Ale on říká: „Dobře, mám takovouto rovnici, myslím si, že je významná a svým způsobem převratná."

>> Mhm.

>> A co s ní mám jako dělat?

>> Mhm.

>> No, rozpoutávat vědomí do vyšších sfer, to je samozřejmě vysoce přitažlivé, ale stejně si s tím vědomím nepořídíme víc než svoje antropocentrické mýšlení nebo antropocentrické limitované prostředí, ze kterého nevystoupíme do zevního pozorování, protože pořád jsme odkázáni na těch svých pět smyslů.

K nim přidáváme zjištění, která naše smysly nedokáží postřehnout – třeba fotoelektrické vlnění nebo radioaktivní vztahy nebo podobně.

Toho se domáháme pomocí strojů, které vymyslíme a převedeme to do těch senzorických impulzů, abychom to mohli vidět a slyšet.

Takže to je všechno důvtipné, ale tu skutečnou podstatu toho světa nedohoníme.

A s tím se potýkal Einstein, který směřoval upřímně k cíli a chtěl se dovědět, co možná všechno.

A to bych řekl, že je taky ta nejpříkladnější činnost, kterou nám mohl on předvést jako záchranu před naší zmařilostí, protože kdo by se o tyto vysoké věci zajímal, táhne pořád tu společnost vzhůru.

Přijde tam i na ty další věci, jak pomáhat těm opožděným, protože ta světová nespravedlnost, ta hmotná, je teda šílená, takže tam by se mělo taky zabrat a mohl by tam docílit i těch myšlenek na ten setrvalý mír, což je taky nesmírně důležité.

Pane profesore, vy už jste několikrát na toto téma zabrousil a já jsem už v prvním díle slíbila, že kromě postupného hloupnutí civilizace se budeme věnovat také společnosti a jejímu vývoji, nebo možná spíše úpadku po stránce etické a duchovní. Zkrátka řekněme slušnost v rozkladu.

Řekněte mi, jakou to má spojitost s IQ, když se dostáváme možná k jakémusi IQ, co si pak vysvětlíme?

Tak teď mě nic tak konkrétního v tomto propojení ještě nenapadá a myslím si, že ta společnost blahobytná se stává rozmařilou a netečnou k tomu usilovat výše.

To znamená, že té společnosti začne být lhostejné, třeba kolik je rozvodů, jestli rovnováha mezi úsilím a blahobytem nebo osobní blažeností je dostatečně vyvážená, protože tady by mělo být vždycky úsilí.

Mimochodem, profesor Haslinger to v některých svých vyjádřeních taky krásně klasifikoval – že dětem se má slibovat: až to uděláš, bude zmrzlina, že jo.

A ten trend je potřeba neustále udržovat, čili až si odbloknu…

Jednou to řekla dokonce legračně nějaká sestra těch bratrů Mašínů, což byla taky taková strastiplná tema, kde se naše společnost začala klanět bratům Mašínům.

Ale ta nějaká jejich sestra nebo švagrová řekla, že měla přítele a ten studoval a ona mu vždycky řekla, když se chtěl šmajchlovat, tak: „Nejdřív nastuduj tadyhlety články."

Takže to je ta cesta – úsilí, odměna, úsilí, odměna, že?

A ta společnost si potřebuje klást dostatečně velké tlaky na to úsilí a pak si teprve dopřávat ty odměny.

Ale jakmile to sklouzne o tom, že odměny se nabírají rovnou a to je ten stav těch dětí třeba dneska, že jak si dítě vzpomene, tak už rodič běží a na každým rohu se shání zmrzlina, aby děťátko bylo spokojené. A o tom, jestli utře podlahu, nebo jestli udělá doma nádobí, nebo co, tak to se mluví až na posledním místě.

>> Eh, doposud jsme se bavili hlavně o úrovni IQ.

Eh, mě by zajímalo, jak dalece je tento test, IQ test pro neurovědce důležitý, protože eh já jsem si kdysi půjčila příručku, jak na IQ testy.

>> Mhm.

A když je člověk luští a luští, tak po určité době zjistí, že se nestává chytřejším, ale že si pouze osvojuje ten způsob myšlení a ten přístup, kterým ty IQ testy po něm jdou.

Takže jsem usoudila, že kdybych si takové příručky nastudovala tři, tak mě to mene-mene.

>> No krásné.

Vy máte průnik právě do těch nejpodstatnějších jevů celého tohoto pole.

Eh, ta inteligence může být mnohého druhu, že jo. Takže zvítězit v testech určitého druhu nemusí být dostatečně spolehlivé pro jiné myšlenkové úkony a úvahy.

Eh, nádherně se tím zabývá Aldous Huxley, který zkoušel, do jakého transu se dostává na meskalinu a na těchto LSD a těch drogách prostě, protože chtěl otestovat, co lidský mozek teda dokáže zažít.

No a z toho potom odvodil hlavně ve své knížce „Doors of Perception", čili „Brány vědomí", tak tam odvozoval, jak se lidský rozum vývojově ubírá k tomu, aby řešil svoje praktické úkoly v každodenním životě. To znamená svoje přežívání, to znamená nakrmit se, uspět fyzicky, somaticky a pak taky uspět společensky a docílit úspěchu.

Tam se ukazuje, jak lidi s verbální vynalezavostí mají lepší předpoklady v dnešní společnosti, když jim to hodně mluví, před těmi, kteří jsou intuitivní povahy spíše a umějí třeba rozlišovat hudební tóny nebo barvy na obrazech a podobně.

Takže tam vysvětlil, jak se stáváme otroky té verbální tradice a otroky toho úsilí o ten společenský úspěch. Takže ztrácíme ty umělecké základy a ty umělecké sklony, které nám mohly pomoct zase k výkonnosti v jiných sférách.

No a tím je naše asi to duševní pole omezeno tím prostředím nebo určováno tím prostředím.

Proto ti, co určují ty inteligenční testy, tak ty docilují úspěchu u těch populací, které se tímto způsobem taky nějak vyvíjely, a nemají úspěch u ostatních, protože když vám někdo řekne, že zkoušel v Africe dát černochům nějaké piktogramy, kde bylo obrázky, jak se pumpuje voda třeba, ne? A ten černoch to nepochopil.

Tak to vyplývalo z toho, že on nemá ty grafické zvyky a schopnosti rozeznávat určité obrázky, nebo se zjistilo, že černoch neumí stlouct bednu, protože nezná pořádně pravý úhel, že jo.

Takže to jsou takové věci pro nás celkem nepochopitelné, protože se v těch pravých úhlech pohybujeme pořád.

A takže strašně záleží na tom prostředí, ve kterém se kdo pohybuje, a proto taky s těmito inteligenčními testy někde v Africe narazili, protože tam ti místní obyvatelé dosáhli nízkého skore, a oni pak řekli tomu Angličanovi, který to testoval: „Tak teď to obrátíme a půjdete támhle na ten kopec a tam přenocujete."

Jo.

A ukázalo se, že tomu Angličanovi ty jeho chytrosti jsou máloplatné, když nerozumí tomu, jak rozeznat dřevinný lva na určitou vzdálenost, anebo sestavy hvězd, aby zjistil směry, kudy se vrátí, nebo podobně.

Takže těch druhů té lidské inteligence je hodně a tyhle testy staví většinou na to, co si západní civilizace vymyslela při své průmyslové revoluci.

Pane profesore Pavle Kalvachu, já vám nesmírně děkuji za váš otevřený pohled na současnou úroveň západní civilizace a na to, kolik energie věnujete tomu, abyste nám popsal situaci, kterou žijeme, a zároveň nabídl, kudy z toho ven.

Díky moc.

A já si s dovolením ve své paměti ponechám vzpomínky na náš rozhovor, protože ten v běžném životě nikde není možný. Nikoho nezajímá hloubka věcí.

Takže to je pro mě dneska sváteční událost.

Milí posluchači, celý rozhovor s profesorem Pavlem Kalvachem o měření inteligence národů, o tom, proč nejbystřejší generace západu přišla na svět v letech normalizace, i o tom, co s naším myšlením dělá blahobyt, si můžete poslechnout v předstihu na platformě Herohero.

Všechny díly najdete také postupně na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube, tak jak jste zvyklí.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1034916/2700, upřímně děkujeme.

Díky vám se můžeme ptát všech na všechno.

Martina Kociánová se na vás těší zase příště.

Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte.

Nikdo jiný to za nás neudělá.