MAREK ORKO VÁCHA: Máme vše a stále jsme nešťastní - PROČ? Život v systému nevědomí. [odhalení]

Jo, těším se na to.

>> Víte co?

Vy jste po dlouhý dobu člověk, kterej úplně jako srší energií, jako to [smích] jak to děláte?

>> Eh, hele, mě to baví.

Já fakt ještě nechci umírat, protože jsem naprosto nadšenej tím životem na této planetě.

Každé ráno děkuju Pánu Bohu, že mám ještě jeden den a eh tak.

No tak co k tomu říct?

>> To je krásný, krásný.

To je krásný vidět eh po nějaké době.

No, milí diváci, vítejte kritici všichni, co jste tady s námi a děkujeme, že sledujete.

Hostem dnešního vysílání je Marek Vácha.

Vy jste si přála jenom, abych řekl Marek Vácha, ale já jenom se doplním pro některé diváky, kteří třeba nemyslím si, že vás někdo vidí poprvý, jako, protože jo, >> často vás zvou lidi do podcastu.

Eh, máte tady napsáno: římskokatolický kněz, teolog, molekulární biolog, bioetik, pedagog, spisovatel a ještě k tomu skaut.

Ano, ano, >> to je velký výčet. Máte krásný přesah a odkazy na hosta najdete dole, diváci, koukněte.

Můžete si případně objednat knihu nebo sledovat Marka dál na sociálních sítích.

Také vám děkuju za vaši přízní a podporu.

Tyto rozhovory nemají žádné noty zprava a zleva a to díky vám, že je ve vaší moci to všechno na svobodné vůli.

Moc děkuji za podporu.

No a děkujeme vám za sdílení, protože věci, které tady budeme dneska s hostem si povídat, mohou inspirovat někoho dalšího kolem vás a vy o tom ani nevíte.

To mě často chodí ty zprávy, že něco tam zazní, co je zrovna pro někoho.

Takže děkujeme moc, že sdílíte.

A Marku, vám moc děkuju za váš čas.

Já opravdu si toho vážím.

>> S radostí.

Radost s radostí.

>> Jste činorodý, máte toho.

Eh, tak pojďte nám pojďte.

My jsme začali.

Jinak diváci, pro vás, já většinou vybírám otázky, ale protože to je první rozhovor, já jsem vás zahltil různýma anketama, tak já dneska si budu povídat tady s Markem na aktuální témata doby.

A kdybyste si ptáli, tak třeba příště od vás můžu vybrat otázky.

Kdyby si Mark ještě udělal čas, tak se to dá udělat.

Ale jenom vám to říkám pro informaci, než se do toho pustíme. Marku, eh, dnešní doba je asi to slyšíte furt, kontinuálně zrychlená.

Je to taková vohraná už věta, že dnešní doba je rychlá, ale je to opravdu pravda.

To záleží, jak si to každý udělá.

To opravdu záleží na tom, jak si uděláme ten den.

E, já spíš na tu otázku bych odpověděl tak, že my všichni máme 24 hodin a teď je důležitý, čím to naplnit.

Jo, já bych řekl, že žádná doba nebyla tak agresivní, co se týče takového nesprávného využívání času.

Jo, a e >> bude následovat přednáška, jo?

E, když mě bylo 17 let, škoda, že mi to nikdo neřekl.

Jsem četl všechno, taky teď nebylo moc knížek, nebylo moc filmů, byl komunismus.

Dneska je mi 60 a já vím, že už si nemůžu přečíst všechny dobré knihy, které bych chtěl.

Že už na to nemám čas, že už nemůžu vidět všechny dobré filmy, které bych chtěl.

Dokonce ani nemůžu napsat všechny knihy na témata, která bych chtěl.

Už si musím přepečlivě vybírat, na co se podívám.

Takže já si nemyslím, že by doba byla nějaká rychlejší, ale je agresivnější v tom smyslu, že děláme věci, které nejsou špatné nebo nějaké zlé, hříšné, kdepak, ale jsou úplně zbytečný.

Jo.

Kolik času člověk věnuje sociálním sítím?

Jo, opravdu je to důležitý, toto, jo, nebo ty věci jsou třeba důležité, ale jsou možná ještě mnohem důležitější věci.

Takže eh důležitý je si uvědomit, že mám ráno těch 24 hodin, musím spát, musím jíst, všechno.

A teď teda, abychom tam nasypali ty nejpodstatnější věci, které stojí za to, aby byly udělány, abychom řekli, co je nejpodstatnější, co má být řečeno.

A píšete-li knížky, nebo malujete-li obrazy, nebo píšete-li symfonie, tak napište ty nejlepší, na které ještě máte čas.

[smích] >> Děkuju za [frknutí] tento krásný úvod.

Eh, asi to vezmu rovnou z toho, co mi přišlo.

Teďka se tam zmínil i to, že si vybíráte víc a víc a víc, protože toho chybí.

Myslíte si, že dnešní lidé se bojí myslit na smrt, ačkoliv by to pro ně mohlo být tak prospěšný, nebo co je důvod toho, že víte, co často slyšíme od lidí, kteří třeba prožili kus života, >> tak říkají: "Všechno zkoušej, do všeho jdi, kdybych to věděl dřív, kdybych to věděla dřív."

>> Mhm.

>> Čím to je, že si uvědomujeme míň naši smrtelnost než naši předci?

Nebo čím to je, že >> plítváme časem?

To určitě ano.

A toto mě nahráváte, tak když mě zastavte, jo, protože tak díky své profesi, lékařská etika, tak se člověk dostává, taky jsem farář, jo, tak se dostáváte k těm lidem, kteří jsou na smrtelné posteli a nějak s nimi třeba komunikujete.

A eh když jdete do literatury, tak se tam dozvíte, že třeba australská sestřička nějaká Bronie Wareová eh si všímala toho, že ti lidé na smrtelné posteli říkají vlastně podobné věci a ona to potom sumarizovala a bylo to těch pět zásadních věcí.

Za prvé: Škoda, že jsem nežil podle sebe a že jsem hodně žil podle představ, které o mně měli jiní lidé.

Za druhé, škoda, že jsem tolik neprojevoval své emoce.

Kybelá Rosová, která tady tohle začala, řekne geniální větu.

Eh, dávejte lidem kytky teď, až je budete dávat na rakev, bude už pozdě.

Jo.

A já mám k tomu osobní vzpomínku.

Eh, jsem se přátel s Petrem Horou Hořejšem.

To byl ten chlapík, co napsal "Toky české minulosti" a on už věděl, že umře a vždycky, když jsme si telefonovali, tak mě 80letý chlap říká: "Mám tě moc rád, Marku." A vždycky takhle končil ten hovor: "Marku, mám tě moc rád." A mně to přišlo napřed vlastně trochu nepatřičné, jakože takhle mě říká a pak jsem to pochopil tady toto.

Jo.

Za třetí, eh, lituji, že jsem tak tvrdě pracoval.

Jo, když jste mladí, tak pracujte, budujte katedrály, pracujte na 1000%, vymýšlejte a tak, ale opravdu člověk nežije proto, aby se upracoval k smrti, ale opačně, pracuju proto, abych žil.

Škoda, že jsem netrávil víc času se svojí rodinou a se svými blízkými. A za páté: škoda, že jsem nebyl šťastnější.

A tady tohle studujete, říkáte si, tak to je výborný.

A pak si řeknete: pro pána krále, tohle bychom přece měli učit studenty nejpozději v prváku na Gymlu.

Vždyť tohle je ten vzkaz těch umírajících a tohle bychom měli říct těm studentům.

Jo.

Eh, buďte… Jaké místo má ve vašem životě rodina a přátelé?

Projevujte svoje emoce.

Jo, dobře si udělejte představu o tom, e, kolik času chcete dát práci.

Určitě chcete udělat díru do světa.

Studujte, cvičte, pracujte.

Ale pamatujte, že tady nejste proto, abyste se upracovali k smrti, jo?

Říkejte lidem kolem vás, že je máte rádi.

Jo, žijte podle sebe a ne podle představ druhých.

Takže zdá se mi, že to, co říkají ti lidé na smrtelné posteli, je vlastně obrovský vzkaz i našim posluchačům teďka, jo.

Eh, toto vám říkají lidi, kteří umírají. My ještě neumíráme, tak pojďme teda podle toho proměnit svoje životy.

No a teďka odpovídám na tu vaši otázku.

Toho si všímá už Jung.

Tak Jung umřel 1961.

On má esej, který mně dneska přijde trochu vtipný.

Eh má ten esej člověk po 40, jo, protože pro Junga 40 let bylo to životní poledne a pokud člověk jako stárne dneska.

Já si myslím, že to posunulo o 20 let dneska, že jako dneska v 60 letech ještě člověk má děti a podobně.

A ale Jung tam říká výbornou věc.

Pokud na svoji smrt myslíte často před 40. rokem života, tak to teda může být někdy patologické, ale pokud na ni vůbec nemyslíte po 40, pak to patologické je zcela jistě.

Jo.

A říká: všechny velké náboženské systémy v podstatě nejsou nic jiného než příprava na smrt.

A taky ano, já jsem katolický křesťan, člověk si to neuvědomuje.

A modlíme se: Zdrávas Marie, milostiplná, Pán s tebou, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Každé ráno se připravuju na chvíli, kdy se nyní a v hodinu smrti naší protne do toho jednoho okamžiku.

Takže já v tom nevidím nic morbidního, nic takového, ale spíš to uvědomění, že mám tady tu úsečku života, která se zkracuje a že fakt jako stojí za to, abych tu energii, kterou ještě mám a čas, který mi tady ještě zbývá, abych to investoval do proměny tohoto světa k lepšímu, k dobrému, k pravdě, dobru, kráse, nebo něco takovýho.

Jo, k tomu ještě jedna poznámka pod čarou, kdy je to fakt zajímavý, kdy říká se: kdybychom žili věčně, tak nemáme odpovědnost.

Všechno se dá odložit, jo.

Na všechno je čas.

Lonkas tam říká krásně: ti olympští bohové se vlastně můžou chovat jako výrostci.

Hostiny, nektar tam teče, ambrozii konzumují, tam se bohyně hádají, která je nejkrásnější, že jo.

Paridův soud.

Héra tam žárlí.

Zeus, Zeus teda má nějaké záležitosti s nějakými jinými bohyněmi a podobně.

V podstatě výrostci. Pravý život je dole na zemi, protože smrtelníci ví, že už tady mají jenom kousek té úsečky a že se musí moc a moc snažit, aby tady za nimi něco zůstalo.

Takže čas je obrovský důležitý pro to, abych si uvědomil, co tady ještě chci na této zemi udělat.

No a pro mě, slyšíme to tisíckrát, neboť tak Bůh miloval svět, tak si najednou řeknete: no dobře.

A tak jestli Bůh tak miloval svět, pak já bych teda mohl taky milovat svět a potom investovat čas a energii, kterou ještě mám, do budování tohoto světa, je docela dobrý projekt.

Diváci, co vy na to?

Napište nám.

Děkujeme za sdílení.

Marku, vám za vaše slova.

Já jsem si napsal ty body.

My bysme mohli každý ten bod si na něj podívat, ale povězte, povězte nám, povězte mi.

Eh, hosté občas zmiňují Krista, Ježíše Krista.

Eh, co vy považujete v dnešní době za nepochopené širší veřejností z jeho učení, z jeho odkazu, co třeba stojí za to se nad tím zamyslet do hloubky, protože to protíná i možná těch pět témat, které jste tady střelil?

Jo, jo, jo, jo.

Tak to fakt jako stojí za to.

A eh tak Ježíš Kristus tam v jedné chvíli říká: eh, celá ta tlustá Bible, kterou možná jste někdo drželi v ruce, eh to, čemu říkáme hebrejská Bible, starý i nový zákon, tak to všechno by se dalo stáhnout do jedné jediné věty.

Eh, miluj Boha a miluj svého blížního jako sebe samého.

To je to. To je celý.

A eh k tomu teda poznámka, že eh my vedeni dobrou vůlí eh slyšíme tu první půlku věty: to miluj svého blížního a někdy to fakt děláme úplně jak do sebezáhuby, jo.

Investuji do své rodiny, eh do své farní komunity, do svých pacientů, do svých studentů.

Eh říkám si: přece oni za to stojí, přece stojí za to.

A my tam vůbec neslyšíme tu druhou půlku věty: to jako sebe samého.

A to říká Jean-Yves Nikolaj, jeden dogmatik francouzský, říká, že možná tomu slovu sebeláska jsme udělali vlastně medvědí službu, že pro nás je slovo sebeláska pejorativní a je to spojeno s nějakým sobectvím, nebo tak a máme se dívat eh na své blížní.

No dobře, ale eh sebeláskou tady tohle všechno začíná.

Takže říká se možná trochu jako vtípek: eh, sebeláska je zhoubná, jestli je jí málo.

Jo, takže pokud se sebeláska chce obkopit věcmi, no, tak je to špatný.

Tak to je zhoubné samozřejmě, ale jsem schopen milovat své blížní do té míry, do jaké jsem schopen milovat sebe.

Antika říká: „No, co je to láska? To je vůle k dobru, že chci pro druhého to dobré."

Jordan Peterson se nám to říká jazykem, kterému všichni rozumíme a říká: jestli budete milovat svého blížního a nebudete milovat sebe, budete jeho otrokem.

A to je pravda.

Jsem četl kdysi ty věci o těch hipiích, jak to bylo a to byly nadšení lidi o tom make love, tom Woodstocku a všechno.

Jo a okamžitě tam byli lidi, kteří to začali zneužívat, jo, tak make, no tak mě kup pivo.

A oni to opravdu dělali.

Byly si z nich vlastně osobní otroky a než vlastně se na to přišlo, tak tihle naivní snílkové teda říkali: „No make love."

No tak ano, tak budeme dělat přece to, co ti ostatní lidi chtějí.

A opravdu jim ty piva kupovali a pak zjistili, že to nefunguje.

Že musím mít sebeúctu k sobě, abych ji mohl mít k druhému člověku.

Musím mít respekt k sobě, abych ho mohl mít druhému člověku.

A eh teď to už možná bude příliš scholastické.

Eh když je to vůle orientovaná k dobru, no tak co teda chci, jaká je mu láska k Bohu, co Bůh potřebuje?

Bůh má všechno a Bůh, jak víme, nedává něco, ale dává sebe sama.

Takže v sebelásce eh miluji Boha, umožním Bohu, aby se mi dával, aby mě proměnil a pak já můžu eh proměňovat svět kolem mě.

Takže možná tady tohle úplně nevnímáme to, že máme milovat bližní, ale taky, že máme milovat sami sebe.

A k tomu ještě chci dodat, že ono někdy je opravdu jednodušší, jakoli zní to hloupě, eh odpustit druhým lidem, kteří mě třeba nějak ublížili nebo podobně.

A někdy je to mnohem jednodušší než odpustit sebe sama, jo, protože jsou věci, které klidně odpustím druhým, ale sobě to je někdy úplně nemožné.

A někdy jungiáni říkají, že ono je někdy jednodušší napravovat nespravedlnosti tohoto světa a chránit tuleně a zachraňovat velryby, Timyho a podobně, než udělat pořádek ve své vlastní duši.

Takže eh to funguje na všech stránkách.

Milovat druhého určitě.

Hladovým dávat najídstivým dávat napít.

Ale Jung říká možná ten nejodpornější ze zločinců se skrývá v tvé vlastní duši a co s tebou bude, když mu nedáš ani tu číši studené vody.

To znamená: láska k druhému člověku vždycky začíná sebeláskou.

A pamatujme, že nemůžu být prospěšný ani sobě, ani své rodině, ani své komunitě, pokud v mé duši bude hromádka popela místo plamene.

Takže tohle bych řekl jako první věc.

A tu druhou eh to je neuvěřitelné, jak je tady tahle věc zhoupnuta a jak se pořád drží, že odměnou za své dobré skutky přijdu do nebe a trestem za své hříchy přijdu do pekla.

V obou výrocích je to úplně špatně, jo, protože kdyby tomu tak bylo, kdybych teda se snažil dělat, občas pustím někoho v metru, abych si zasloužil nebe a nesmím hřešit, abych nepřišel do pekla, no tak to je pozice kalkulujícího hráče, jo?

E, nejsem trestaný za svoje hříchy, ale jsem trestaný svými hříchy.

Jo, to, že dělám něco zlého, něco špatného, tak to především jako likviduje, likviduje mě.

Takže, ehm, přestaňme být hokináři s Bohem a pamatujme, že jestli přijdu jenom do nebe, tak to je z důvodu milosrdenství Božího a do pekla Bůh nikoho netrestá.

Do pekla jde ten, kdo chce.

A opravdu možný to je.

Tak, děkuju moc.

Ehm, mnoho otázek. Možná začnu tou první.

Marko, moc děkuju.

Ehm, jak poznám, že je to ta zdravá sebeláska? Jak to mohu poznat, jestli už nejsem lakomý nebo lakotný a nebo jestli zároveň nejsem už využíván druhými? Jak já poznám tu míru?

Jo, jo, jo.

Ehm, tak to už jsou jako velmi praktické věci.

Ehm, ehm, já na to odpovím trošku ehm širší.

Jo.

Ehm, ehm, my když slyšíme to slovo morálka, tak my tam slyšíme návuk o hříchu a asi nejspíš ještě šesté přikázání. A takový Tomáš Akvinský, když říká, co je to morálka, tak říká: „Přátelé, to je náuka o tom, jak být šťastný štěstím, kterým je šťastný Bůh." To je celý, jo? Je to náuka o tom, jak být šťastným.

Takže ehm, dobře. Máme-li trochu problém s tím, že mám dojem, že jsem trochu lakomý, tak se to učím a učím se třeba, že v metru dám pšichtuť naflétnu nějakou 10 Kč nebo podobně.

Ale na druhé straně Aristoteles říkal vždycky: to má být někde uprostřed. To je potom slavné na Aristotelovi, že říká, vždycky ta ctnost je někde. Střídmost – říkají Francouzi, jo – že odvaha znamená ne to, že vyběhnu ze zákupu a dostanu si košili, ale není to taky to, že uteču z boje. Je to někde mezi. A právě vztah k penězům pro Aristotela je někde mezi marnotratností a mezi lakotou. Je to někde jak uprostřed.

Takže každý, nechaň si najdeme tu linii. Já to mám pro sebe tak, že ehm dávám a když dávám opravdu s čistým srdcem, takže na to zapomenu, tak je to v pořádku. Ale jak už bych si to potom vyčítal nebo se užíral myšlenkama, tak radši to nedělám.

Děkuju moc.

Vím, že se na to diváci občas ptají, když se s nimi i potkáváme.

Ehm, vy jste vyjmenoval ty myšlenky, čeho litují lidé před smrtí. A první ten bod je: co si dělat nebo nesnažit se tak zalíbit druhým. Prostě ne, aby nám nezáleželo na tom, co si o nás druzí myslí.

Ano.

Ehm, kde se tohle v nás kultivuje, bere, že máme takový strach z toho, že nás druzí odsoudí? Kde se to v nás bere podle vás a co můžeme dělat teďka v tom životě, abychom se toho nebáli? Když nám jsou tady lidi, co to sledují, jim je 20 let a když řekl: to mě 20 let, já mám před sebou kariéru – tak já budu dělat, já budu říkat všechno, co si myslím a budu úplně otevřený.

Tak asi mě nezaměstnají někde, že jo.

Takže ehm, jestli rozumíte, jak s tím pracovat s touhle krásnou myšlenkou.

Jo, ehm, tohle je obrovský, obrovský důležitý.

Tak pochopitelně nemusíte říkat všechno to, co víte. A platí důležité pravidlo: ehm, že si všichni dobře rozmysleme, než budu někoho kárat. Jsem li rodič? Musím. Jsem vedoucí, asi taky. Jsem novicmistr v klášteře? Musím taky. Ale nejsem si úplně jistý, jestli to mám být já, kdo má pojmenovávat nepravosti lidí, kteří jsou kolem mě.

Jo, možná to vidím špatně.

Ehm, možná to ode mě nevezmou.

Ehm, upřímnost neznamená to, že musím pojmenovávat všechny chyby všech mých bližních.

Jo.

A toto je opravdu obrovský téma, protože ehm, víte, my fakt dneska žijeme v té době a já to někdy říkám na přednáškách, jo, ehm, lidem: tak se podívejte teďka po očku kolem sebe doprava, doleva a zkuste objevit jednu špatnou vlastnost vašich sousedů a ono vám to nebude trvat tak dlouho a objevíte.

A my žijeme v době, kdy když objevím nějaký hřích, špatnou vlastnost lidí kolem mě, okamžitě to dáváme na sociální sítě. A ještě jsme tak drzí, že říkáme: nalijme si čistého vína. Je to vlastně skutek odvahy. Někdo to musí pojmenovat. Nechoďme kolem horké kaše. Někdo musí říct, že císař je nahý a podobně.

Ehm, jak pán Ježíš v evangeliu řešil tvého bratra? Na nic nečekej, hned tady na Facebook.

Jo, to je vtip. To říkal pán Ježíš přesně naopak.

Jo, ale přátelé, zkusme to udělat naopak. Zkuste se podívat důsledně doprava a doleva po lidech, kteří jsou kolem vás, a zkuste tam najít tu jednu zlatou nitku, tu jednu dobrou vlastnost a pojmenujte ji. Slova formují skutečnost, jo? Slova, slova tvoří to, co tady třeba dřív nebylo a teď tady je – pojmenujte to a zjistěte, že to může být nejdůležitější věc, kterou jste pro toho člověka udělali.

Slovo není jenom informativní – když si říkám, jak dopadl sportovní zápas – ale slovo může být performativní. To znamená, že tvaruje skutečnost, která tady dřív nebyla. A teď tady je. To je třeba promoce nebo soudní rozhodnutí nebo svatba na úřadě. Třeba řeknu: ano – tak to je performativní slovo. Navozuje se nová skutečnost. Zaklínadlo, požehnání, kletba, ehm, jo – řekne správná slova, skála se otevře.

A tohle nejsou jenom pohádky. Tady to říká se třeba i pro manžele. Ehm, zkuste každý večer důsledně pojmenovat jeden drobný, konkrétní dobrý čin, který moje manželka udělala. Ne to, že jsi laskavá, ale to, že třeba tady tuhle jednu konkrétní věc dobře udělala. A naopak.

Proč? Protože pokud pojmenujete nějakou dobrou vlastnost vašeho studenta nebo vašeho kamaráda, je to možná nejdůležitější skutek, který jste udělali pro něho tento den, možná tento rok a možná tento život. Protože slova jsou performativní, vytvářejí skutečnost, která tady dřív nebyla, teď tady je a může ten student takhle rozkvést.

Ty jo! On ten třeba můj oblíbený učitel jako ocenil můj talent, ocenil moje nadšení, ocenil moje nadání – asi bych měl se věnovat malování, hře na klavír nebo podobně.

Takže ehm, zkusme to udělat naopak. Nebo řekněme to minimalisticky: nemluvte špatně o druhých a střesnete se těch, kdo tak činí.

A tohle si můžu svou vůlí rozhodnout, jo, abych opravdu myslel pozitivně a snažil se na lidech, kteří jsou kolem mě, objevit to dobro, které v nich je. A v každém nějaké to dobro je. Pojmenujte to a uvidíte, že ti lidi rozkvetou.

A pokud máte pocit, že vám někdo neděkuje, neoceňuje vás a nechválí vás, tak jediná možnost je, jak z toho jít ven. Poděkujte, oceňte, pochvalte lidem, kteří jsou kolem vás. Třeba dělají nějakou věc, za kterou mě nikdy nenapadlo, že bych měl poděkovat, ale vlastně najednou si uvědomuju, vlastně jo, já bych tady tohle měl pochválit, ocenit nebo poděkovat.

Slovo je tvůrčí, slovem formuje se skutečnost. Takže ehm, moc doporučuju ehm důsledně vůli o tomhle přemýšlet.

A možná ještě jednu věc řeknu. Ehm, taky by to byla přednáška, jo. To je obrovský, obrovský důležitý a toto je možná nejdůležitější věc, kterou tady dneska chci říct, tak uvidíme.

Ehm, ono to tak někdy je, že chodíme po ulici a přemýšlíme o nějakých věcech a ehm, dejte si obrovský pozor na to, na co myslíte. Z celého toho Desatera biblického.

Ehm, tak, my většinou ignorujeme to přikázání 9 a 10. Ehm, nepožádáš manželky a aniž požádáš statku jeho. To vůbec nevím, co to má znamenat.

A ono je to vlastně proti žárlivosti nebo proti závisti.

No dobře, ale to je obrovský hlubok.

Eh, to jsou přikázání, která říkají: "Hele, dej si pozor, člověče, na to, o čem přemýšlíš."

Všichni tu zkušenost máme. Jdete po ulici a přemýšlím o tom, jak se ke mně okolí nezachovalo, jak to bylo přes čáru, jak mě lidi ublížili, jak to bylo naprosto nepřijatelný, že by se s tím něco mělo dělat.

A technicky tomuto stavu se říká peklo. Jo, peklo není budoucno, ale peklo je pekla, neviditelno.

Takže to slovo "odpuštění" — otočím kohoutkem a ta špína se vyleje — je přesně o tomhle. Aby se mysl zase žehlila tou jiskřivou vodou a abych všechny tady tyhle eh zlé myšlenky dal pryč.

Jinými slovy: dej si pozor, člověče, na to, na co myslíš. Dneska přijdou lékaři a psychiatři a řeknou, že to prodlužuje život, když má člověk v sobě radost a pozitivní a tak dále. To je druhá věc.

Ale pamatujme na to, že můžu kormidlovat směr, o kterém přemýšlím, lidi, na které myslím a tak. A znovu a znovu si musím dávat pozor, abych myslel na ty dobré, pozitivní věci, abych spíš oceňoval, děkoval a chválil, než abych si říkal, jak jsou ti lidi kolem mě pitomí.

>> Děkuju moc, eh Marku, za vaše slova. Diváci, jak to vnímáte vy? Napište nám, jestli to vidíte takto nebo jinak. A děkujeme za to, že sdílíte třeba zkušenosti ze svého života, když jste se rozhodli jít touto cestou, kterou tady host pojmenoval.

Mě napadá na to, Marku, že dneska na nás vybíhá — když to řeknu z pohledu třeba některých diváků — tak oni vidí, že máme novou vládu a hned lidi jsou nespokojení. Že to je takový už možná trend, že je jedno, jestli tam je pan Fiala nebo pan Babiš — že se to takhle jako luští.

Je to náš jako určitý křesťanský odkaz nebo má to křesťanskou hodnotu ve správném slova smyslu, že se to děje? Nebo už se dostáváme úplně mimo nějaké ty civilizační rámce, které nám jsou blízké jako středoevropanům. Co to je? Je to novodobý jev nebo je to klasika? Nebo je to díky svobodě slova, že máme pocit, že všechno je špatně, když se třeba někdo zvolí? Jak si to vysvětlit?

To nevím, jestli je to jako vlastní české národní povahy tady toto, ale řekl bych, že z křesťanství to nemá teda vůbec nic společného, jo? Ba naopak — tady je obrovský důležitá myšlenka taková, že ty důležité věci vždycky chodí zespodu. A americká ústava začíná krásně v té preambuli. Je to nadšení těch otců, zakladatelů. Eh, bude teďka výročit, že jo — to je 1776, jestli si dobře vzpomínám. Tak tam bude "We the people", jo? My lidé, kteří neseme odpovědnost za tenhle národ.

Takže říká se: nečekejte, že to za vás vyřeší váš politický vůdce nebo náboženský vůdce. To by byla magie. Nevzpomínejte na zlatý věk, který nikdy nebyl, ani na utopii, která nikdy nebude. Nečekejte, že vaše problémy za vás vyřeší Bůh — jste věřící nebo jeho absence, jste-li ateisté.

Žádná doba nebyla neproblematická. Teď žijeme tady v téhle reálné době a ty dobré projekty — když je neuděláte vy, nebudou udělány vůbec.

Jo, v tomhle smyslu skutečně náš život je spíš uměleckým dílem. Eh, věda — ono to tak úplně není, ale přece jenom věřím, že i kdyby nebylo Mendela, tak dneska máme genetiku. Že i kdyby nebylo Vocna a Kríka, tak máme dneska dvoušroubovici. I kdyby nebylo Darwina, tak dneska máme přirozený výběr.

Ale kdyby nebylo Karla Čapka, nemáme Krakatit, Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, Válku s mloky. Kdyby nebylo Gaudího, nemáme Sagrádu Famíli. Kdyby nebylo Alfonze Muchy, nemáme Slovanskou epopej.

To znamená: symfonie, které když nenapíšete vy, nebudou napsány vůbec. Eh, básně, které když je napíšete vy, nikdy nevzniknou. A ty určité dobré projekty, které když neuděláte vy, tak nebudou udělány, nebudou udělány nikdy.

To znamená [odkašlání] — nemusíme úplně spoléhat na naše politiky, ale důležité je, že pokud mám pocit, že by někdy něco mělo vzniknout, tak je to asi na mě, abych tady tohle udělal.

V tomto smyslu je víra protest proti tomu, že svět ještě není takový, jaký by být mohl. Jo, to znamená, musím udělat všechno proto, aby se ten svět nějak proměnil k dobrému, k lepšímu, nebo takto.

Takže to opravdu jako nejde o to, že bych měl se svěřovat politikům.

A přiznejme si, že právě ve chvíli, kdy ten svět je rozvikladen, komplikovaný — kdy máme pocit, že žijeme v nějaké chaotické době a není jednoduché se podívat, jak to tedy je — tak se okamžitě najde spousta a spousta gurů, kteří se přihlásí a řeknou: "Eh, já vám to vyřeším, spolehněte se na mě, a není absolutně žádný problém."

A proto je doba sekt a doba extrémistických politických stran. Oni vám řeknou: "Tohle je černé, tohle je bílé, tohle dělejte, tohle nedělejte. A svět je vyřešený."

A v té ďábelskosti, v té zlobě — to, co ten Adolf řekl, kdy si přebírám veškerou odpovědnost — ono je to vlastně geniální. Jako v tom zlu je to geniální. Přebírám veškerou odpovědnost. Věřte mě, já to za vás vyřeším.

A doplňuju k tomu eh věc. Karl Jaspers, německý filozof, který měl za manželku židovku, nikdy se nerozvedl — hrozil jim transport, strašné věci si prožili — eh, přežili tedy, jo. Od '37 ho vyhodili z univerzity, nesměl publikovat.

Tak potom píše v roce knížku, která se jmenuje "Otázka viny". A mimo jiné tam píše vlastně hroznou věc, kdy říká: "Mě zatím v tom roce za mnou chodili eh mladí lidi a říkali mě: Jak my ještě můžeme teď důvěřovat svému svědomí, své intuici, svému instinktu? Protože my jsme v to uvěřili. My jsme fakt uvěřili v to, že ten Führer nás vede k šťastné budoucnosti."

Timothy Snyder k tomu dodává: "Ano, ten diktátor vám vždycky řekne lež tak obludnou, tak obrovskou, že normálního člověka nenapadne, že by byl někdo tak drzý, ale on je." Jo, jak ještě můžu důvěřovat svému svědomí?

Takže eh nespolehejme na to, že ten vůdce přebere veškerou odpovědnost, ale člověk opravdu musí jaksi krok za krokem možná budovat to, čemu říkáme občanská společnost.

A v krizi jsme byli vždycky, jsme byli, jsme, budeme. Eh, žijeme v reálném světě. Pamatujme tedy, že máme napsat ty symfonie, máme napsat ty obrazy a ty dobré projekty, které když neuděláte vy, tak nebudou udělány vůbec.

>> [odkašlání] >> Myslíte si, že už jsme v tom stádiu v České republice — to, co jste jmenoval, že tam jsou ty náběhy na tyto osobnosti v české politice, kteří to vytváří, toto eh domění, a že ta česká společnost na to čeká, na takovéhož nějakého, když to řeknu v uvozovkách, "ferera"?

To jsme asi byli vždycky. To asi na tom jsme jako nikdy nebyli lépe.

Eh, teďka řeknu něco hodně subjektivního a nejsem v tomhle silný, takže to neříkám s žádnou autoritou. Taky jenom tak jako člověk o tom přemýšlí. Že přece jenom — eh, možná si to idealizuju, ale byly tady ty osobnosti jako byl Churchill a Margareta a Ronnie Reagan a a takový. A člověk, jak je čte, nebo má pocit, že to byly opravdu jako významné osobnosti.

Dneska mám dojem, teda Macron, Merz, Keir Starmer, že to jsou spíš šašci, že jakoby se vytratili z té evropské politiky nějaký opravdové osobnosti, jo, ne?

Václav Havel byl pro mě jako velká osobnost, Masaryk byl pro mě velká osobnost, jo.

A dneska se člověk jaksi rozhlíží poměrně marně, ale eh, nevadí.

Eh, důležité je to, aby každý z nás — posluchač nebo my dva — abychom vytvářeli ty dobré projekty bez ohledu na to, eh, co se bude dít v té politice, protože eh fakt jako nevěřme tomu, že to za nás někdo vyřeší.

To je problém pro nás dva nebo pro našeho posluchače.

Možná.

>> Já jsem se nad tím tady zamýšlel.

Marko, já si dovolím se vás zeptat.