LENKA KLICPEROVÁ: Po měsících na frontě: Tohle je pravda o Ukrajině, kterou neuslyšíte v televizi.

Vítejte. Jsem jak se to říká na šťopkách, nebo jsem úplně napnutý z toho, co řeknete, protože já jsem to, milí diváci sledující a kritici, zmiňoval tady mému hostu před vysíláním. Že to vůbec poprvé, co vy jste nominovali válečného reportéra, válečnou reportérku z různých oblastí, kam asi nejedeme na dovolenou. A těším se moc na to.

Děkuju, že sledujete. Děkujeme vám za vaše komentáře.

Jak říkám, nemusíte všechno vidět stejně jako hosté. Proto budu rád za debatu, když budete debatovat dole pod tímto vysíláním.

A my se dneska podíváme s Lenkou Klperovou, která je hostem. Jenom uvedu pár zajímavostí.

Česká novinářka, dokumentaristka a fotografka, také oceněná a bývalá šéfredaktorka časopisu Lidé a země. A válečná reportérka, což jsem zmínil.

A já jsem si na vašem webu vyhledal teďka před vysíláním, Lenko, že vy jste působila, pracovala v řadě afrických zemí — od Angoly přes Namibii, Nigérii, Tanzánii, Kenu, Etiopii, Mali, Burkino Faso, Čad, Niger či Demokratickou republiku Kongo. Ale nejenom tedy v Africe, také jste byla v Afghánistánu. Na Wikipedii máte Sýrii a Irák. Takže to je značná část zkušeností, které vy máte.

Kdyby vás zajímal host, koukněte dolů do popisku. Tam máte odkazy, můžete se propojit s Lenkou, sledovat její tvorbu, můžete dokonce přispět. V aktuální době je sbírka na Doniu. Takže pokud by vás to zajímalo, koukněte a děkuju vám také za vaši podporu.

Nemáme žádné noty zprava, zleva, protože vy krásně podporujete. Za to vám moc děkuju.

Děkujeme vám přednostně za sdílení, vám všem, protože tady třeba zazní některé odpovědi na otázky, které se třeba nedostávají lidem lidem kolem vás, přátelům. Takže děkujeme, že sdílíte a především to slouží pro debatu opravdu.

Tak děkujeme. Lenko, vítejte ještě jednou a díky za váš čas.

>> Děkuju za pozvání a těším se na čas společně strávený.

>> Jak jsem vyjmenovával ty země, tak spoustu lidí si to nedovede představit. Máte nějakou vzpomínku z těchto válečných zón nebo různě ohrožených zón, která vás pronásleduje do dneška? Třeba vás změnila úplně od základu váš pohled na život, na západ, nebo na to, co vlastně řešíme a co bychom měli řešit?

>> No takto. Jak jste jmenoval ty africké země, tak to už je celkem dávná historie, protože já jsem Africe se věnovala ve svých začátcích intenzivně. To je pravda. Ale naposledy jsem byla v Africe — myslím v Somálsku 2017. A pak začaly v podstatě kontinuálně válečné konflikty. Nebo už probíhaly, ale já jsem se věnovala víceméně válečným konfliktům na Blízkém východě. Ať už to byl Irák nebo Sýrie, Libanon. Pak začala válka v Náhorním Karabachu. A pak už hladce navázala Ukrajina. A to už pátým rokem mě zaměstnává nejvíc. Takže já už jako na tu Afriku moc času nemám.

Ale když to půjde, tak bych se chtěla vrátit do Nigeru, který je velmi zajímavý, protože to je jedna z těch zemí Sahelu, kde se hodně hovoří o tom, jak je tam uplatňován ruský vliv, což mě zajímá. Uvidíme, jestli to půjde, jestli to bude bezpečné, jestli bude kerosin po prázdninách. To je taky otázka. Ale snad jo.

Takže to jenom k těm procestovaným zemím. A já nikdy jsem nebyla cestovatelka. Vždycky jsem se tomu slovu bránila. Já jsem novinářka. Vždycky do té země jsem jela zkoumat nějaký problém, který jsem si na začátku zadala. Takže to nebyly třeba tak, že bych tam žila půl roku nebo rok. To by se asi nedalo stihnout.

A co změnilo můj názor na svět? Já bych neřekla, že to bylo něco, nějaká jednotlivá zkušenost. Ale samozřejmě soubor těch zkušeností, který sbíráte po ty roky. Učíte se pořád. Učíte se improvizovat. Učíte se s tím světem nějakým způsobem vycházet, tak abyste ty nebezpečné oblasti přežil. Sbíráte a absorbujete do sebe zkušenosti z cizích zemí.

Já si nedokážu představit, že bych dokázala žít jinak. Že bych jela jednou za rok na dovolenou — já nevím do Řecka. Což jezdím, miluju Řecko a na dovolenou chci do Řecka. Jo. Ale tady ty všechny země jsou pro mě prostě práce. Ale zároveň jako neskutečné obohacování mě zevnitř tím, jak ty zkušenosti nabírám. Jestli je to pochopitelné.

>> Jak si to člověk může představit? Válečná reportérka. A je to tak, že jak byste to popsala? To je to, že vy máte foťák a vydáte se sama na vlastní pěst a děláte fotky. Jako nedávno jsem viděl film, kde hrála Kirsten Dunst. Nevím, jestli jste to viděla. Civilní válka se myslím, že jmenuje. A je to příběh v podstatě profese, kterou vy děláte.

>> Mm.

>> A je to opravdu tak, že jak byste to popsala? Vy tam přijedete do té oblasti a najednou tam začnete chodit s foťákem po tom rozbombardovaném místě. Nebo jak to probíhá, abysme to zprostředkovali trochu divákům?

>> Eh, liší se to válka od války. Samozřejmě ty procesy můžou být různé. Ale ten princip je pořád stejný.

To bych byla asi turistka, kdybych tam přijela. Ale ono to ani nejde. Takže je to úplná hloupost říkat, že nějaký novinář je turista, který někam přijede, akorát má foťák. To takhle opravdu není.

Každá ta válka má svoje pravidla a musíte vědět, jak se dostat třeba do těch zón, kde ten konflikt probíhá. Protože tam samozřejmě většinou je to uzavřené pro civilisty a jako nemůžete prostě jen tak přijet a jen tak se tam namotát. Většinou musíte mít nějaké povolení, nějakou jednu z těch bojujících stran. Protože současné konflikty nefungují tak, že jeden týden budete na Ukrajině, druhý týden budete v Rusku. Jeden týden budete v Arménii, druhý týden budete v Ázerbájdžánu. To zkrátka jako dávno.

Nebo já nevím vlastně, jestli i ta doba vůbec někdy byla taková, že si novinář mohl objíždět jako za druhé světové války. Taky jste nemohl třeba týden referovat na straně nacistického Německa a pak najednou překročit linii a být v Rusku. Nebo nevím kde jinde. To je jedno.

Ale vždycky jde o to, že vy si musíte — já takhle já si vybírám tu stranu, která je napadená. Protože těžko by se mi asi morálně žilo nějak s tím, že podporuju nějakou agresi. Takže asi nikdo ode mě nemůže čekat, že budu na straně Ázerbájdžánů v konfliktu v Náhorním Karabachu. Nikdo ode mě nemůže čekat, že budu prostě na straně Ruska, který napadlo Ukrajinu. Což je fakt, který nemůže nikdo popírat. Soudnej.

Ale můžou to mít lidi jinak. Můžou být velké agentury, které mají týmy vyčleněné. Jeden tým pokrývá Ukrajinu, druhý tým pokrývá Rusko. Ale je jich opravdu málo. Do toho Ruska se žádná seriózní agentura nebo médium moc nehrne.

A to je první věc. Že vlastně musíte vědět, s kým, na čí straně budete ten konflikt pokrývat. To prostě nejde jinak. Můžete si stokrát říkat, jak můžete být objektivní, nebo chcete být objektivní. A já bych velmi ráda si třeba zajela do toho Ruska a pokrývala to i z ruské strany. Ale prostě technicky to nejde.

Nedostanu tam povolení. Eh, nebudu pro tu stranu důvěryhodná z logických důvodů, protože prostě tady více než pět let pracuju s jejich nepřítelem.

Jo, eh, prostě takhle to zkrátka je.

Takže zaprvé tedy eh rozmyslet si, s kterou z těch stran budete pracovat v tom konfliktu.

A eh za druhé pak musíte získat povolení na vstup do té válečné oblasti, kterou vám většinou vydávají ti vojáci té strany, z které, eh, z které k tomu konfliktu budete přistupovat.

A je to někdy náročný proces, no.

Nebo respektive skoro vždycky v tom filmu byl moment, kdy ta daná reportérka v ní něco zlomilo.

Určitej druh, možná toho, že smrt člověka je ještě to téma, protože to tam prostě takhle se to sype.

Máte vy takovoule nějakou zkušenost, eh, kdy se najednou ve vás něco jako trošku zlomilo a už jste si říkala: „Ty jo, tak my lidé jsme fakt jako z rozvodu" nebo něco v tomto smyslu?

Jenom se ptám z vlastního zájmu. Pak přijdeme k otázkám diváků, nebojte.

Eh, no, eh, ten pocit, že eh s tím lidstvem to je opravdu na šikmé ploše a jde to, jde to kontinuálně furt dolů, eh, ten mívám docela často, jo. A často mívám i takovej ten pocit, eh, té strašlivé nespravedlnosti, která se třeba děje na těch civilistech, který jsou v těch daných oblastech.

Eh a vy třeba víte, že jim jako nemůžete pomoct, jo, že to není ve vašich silách, nemůžete vlastně udělat nic. Maximálně, eh, je nafotit, natočit, dát to do nějaké reportáže, ale nemůžete jako změnit nějaký jejich osud. Eh tím, že o nich napíšete, asi na konkrétních osudech můžete měnit jako velmi málo.

Hm, jako já třeba často si různé skupiny lidí v Česku připisují nějakou nenávist k Rusům, jo.

Eh, já jsem jako nikdy plošně necítila žádný takovýdle city, eh, k nějakému etniku. To asi ne.

Já velmi dobře si dokážu představit, že existuje spousta dobrých Rusů, spousta Rusů, kteří, eh, s kterými bych si mohla, eh, běžně popovídat, eh bez toho, aniž bysme se zabili, jo.

Eh, takže to takhle nemám.

Jo.

Jediný, co jsem kdy měla takovýdle jako opravdu pocit, že bych ty lidi fakt jako nenáviděla, tak to byli příslušníci Islámského státu, což není etnikum. To si prostě vyberete, připojíte se k Islámskému státu, který dělal neskutečná zvěrstva na Blízkém východě, zejména na ženách.

A tak tam já do dneška cítím jako obrovskou nenávist k tady té skupině lidí. Eh, ale jinak, no, jinak zlomový no, není to zlomový věci, jo, protože prostě přijedete na místo nějakého válečného masakru nebo eh z té vybombardované budovy a cítíte tu strašnou nespravedlnost a pocit, že byste to chtěli změnit, ale prostě to nejde.

Jo, jako ten jednotlivec nemám moc velkých nástrojů na to měnit, ale cítím tu frustraci v tomhle směru, jako že nejsme poučitelný jako lidstvo. Eh, nedíváme se do vlastní historie, abychom neopakovali pořád ty stejné chyby. Že ta nespravedlnost v tom koloběhu se pořád opakuje dál a dál a vždycky na ní doplácejí ty, eh, nejposlednější, eh, který nemají moc, nemají peníze. Jsou to prostě obyčejní lidé, který se do toho soukolí běhu těch událostí dostali ne svojí vinou, nevybrali si to.

No, tak tudle nespravedlnost jako vnímám docela často a to asi nevznikne jako z mých, z mého života, no.

>> Jak se s tím dá pracovat?

Já si to nedovedu představit, protože ta emoce, o které mluvíte, to třeba prožívají diváci dneska, když se koukají na zprávy, tak to zažívají, ale nemají ten kontakt s tou hmotou, tak jako vy, když jste na tom místě a vidíte to. Tak co vám pomáhá? Jak to překonáváte? Jak s tím pracujete? Protože si dovedu představit, že to může být i občas na hraně vyhoření, když se člověk dostane do takhle náročné situace?

>> Heh, no, já když jako pracuju v terénu, tak to mám ulehčené tím, že tam mám tu kameru, což říká většina fotografů a je to tak.

Eh, navíc já musím udělat v tom terénu nejenom tu fotografickou práci, ale natáčím. Eh, jsem si sama sobě překladatelkou teď třeba v tom konfliktu na Ukrajině. Musím si najít toho respondenta.

Takže tam je jako strašně moc činností, který ten mozek odvádí od toho, aby se prostě teď zasekl na nějakých emocích. A pořád musím přemýšlet: ano, je to jako tragédie, která se tady odehrává přede mnou, ale jestli tady mám být k ničemu, tak musím mít dobře zapnutý zvuk, dobře nastavený obraz. Eh, musím být schopná reagovat na řeč toho, eh, toho respondenta.

Takže je tam jako spousta věcí, který nedovoluje těm emocím se nějak úplně jako naplno pro provalit, jo, řekněme.

Ale jako stává se mi, že prostě začnu, začnu brečet u rozhovoru, jo, protože prostě jsem člověk a to neštěstí je lidské. Když máte před sebou fakt na dosah ruky, eh, to cítíte prostě silně toho druhého. Já si myslím, že mám dost velkou empatii. Eh, tak je to jako náročné.

Když uvedu příklad, abych byla konkrétní, tak třeba nejtěžší reportáž, co jsem asi v životě dělala, byly vždycky s ženama, kterým bylo strašlivě ublíženo, jo.

A v poslední době třeba na Ukrajině to byly matky nebo manželky vojáků, kteří jsou považováni za nezvěstné. To znamená, že oni nemají tělo. Pravděpodobně ti lidé jsou mrtví, ale ty ženy nemají tu jistotu. Oni prostě pořád čekají, jo, že se třeba stane nějaký zázrak, jo, že se třeba ten jejich milovaný, ať už to byl syn nebo manžel, že třeba ztratil paměť a je někde v nějaké nemocnici a jenom se k němu nemůžou dostat, nemůžou zjistit, kdo je.

Eh nebo že třeba i když na tom místě, kde zahynul, jsou třeba svědci, vidí, že tam, já nevím, došlo k explozi minometného granátu, eh, že tam zůstala ležet ta těla, ale oni pořád mají tu naději, že třeba tam potom přišli Rusové, vzali ho a on je někde v zajetí a že se třeba jednou objeví, jo.

I když ta šance je třeba půl procenta nebo půl promile, tak oni tomu pořád věří.

A to je, eh, to natáčení s nimi bylo jako fakt strašně těžké emočně. Já jsem ho vlastně probrečela. Celou dobu jsem brečela od rána, od té chvíle, kdy jsem tam přijela a začala mi první z těch žen vyprávět na kameru svůj příběh až do konce, do té poslední. A prostě jsme tam spolu brečeli všechny.

Eh, jsem to točila vysloveně fakt po slepu, protože jsem měla pořád zalepené oči slzami. A do dneška to považuju třeba za jednu z nejvíc jako náročných pro mě emočně věcí.

A pak druhá věc je třeba smrt mého kamaráda Martina Krejčího Taylora. Ten, když zemřel, tak ve mně se vlastně asi jako spustily všechny ty stavidla, který mi tam pořád ty emoce nějak držely a furt jsem byla nějak schopná fungovat.

A když on zemřel, tak já jsem asi tři dny jenom brečela. Prostě to ze mě šlo úplně, eh, všechny ty stressy, všechny ty emoce nahromadění. Ale dneska už jsem schopná po třech letech jako o něm mluvit bez toho, aniž bych se rozbrečela, což považuju teda za velký posun.

A myslím si, že on by byl rád, jo, že už konečně nebudu.

No tak to jsou takovéto emočně náročné, řekněme, okamžiky. Ale těch je relativně málo na to, jakou dobu tuhle práce už mám za sebou a dokážu to nějak v sobě zpracovávat bez nějakých velkých traumat. Protože si vždycky řeknu: "Co já jsem, jaký mám právo tady nad sebou truchlít?" V těch konfliktech potkávám lidi, kterým se toho děje poznání víc než mě.

Já pořád jsem jenom ten pozorovatel.

Dobře, když odhlídnu od toho, že třeba Martin Krejčí Taylor už byl mi blízká osoba, velmi osobní, ale jinak se mi neděje nic. Moje rodina je tady v pořádku, já odjedu do války a s trochou štěstí se z ní i vrátím. Takže se snažím být na sebe docela tvrdá, protože prostě musím.

Obdiv k tomu, co děláte. Já si to nedovedu představit a už jenom to, že se o to takhle dělíte, tak moc vám děkuju. Vím, že to není vždycky jednoduché o tom mluvit.

Jenom vás poprosím, Lenko. Možná vám tam lítají papoušci nebo vaši ptáčci?

Papoušci, slyšíte je? On právě ten mikrofon bere nejvyšší hlas. Jestli to je možné nějak upravit? Děkuju moc. Užila jsem příležitosti, že byli z tohodle pokoje venku. Oni jsou prostě svobodomyslní a já jsem svobodomyslná, tak bych nemohla omezovat ani papoušky na pohybu. Jsem to samé, co vy, a moc vám děkuju, protože by nám to tam zvuk zbytečně rostl.

A my se dostáváme teďka k tématu Ukrajina, které zajímá jistě i diváky. Jenom pro jemné připomenutí: situace se vyvíjí od roku 2014. V roce 2022 začala plnohodnotná invaze, to co Rusko nazývá speciální vojenskou operací. V roce 2025 jsme viděli, že ta strategie se trochu změnila. Obě strany intenzivně začaly využívat drony, elektronický boj a útoky na logistickou infrastrukturu hluboko v týlu protivníka. Začali jsme vidět, že i Ukrajina si daří zlikvidovat některá místa přímo na území Ruska.

Nicméně v roce 2026 válka zůstává neukončená. Rusko kontroluje celý Krym a významné části východní a jižní Ukrajiny. Ukrajina si zachovává státnost, funkční armádu a podporu většiny západních zemí. Frontová linie se mění jen postupně a za vysokých ztrát na obou stranách. Mírová jednání nevedla k trvalému řešení konfliktu. Konflikt se stal jednou z největších bezpečnostních krizí v Evropě od konce druhé světové války.

A já se vás zeptám úplně jednoduše. Dneska v České republice vidíme, jak ta debata je polarizovaná. Vystřídala se nám i vláda. Minulá vláda znatelně podporovala Ukrajinu. Také to bylo vyčítáno. Na druhou stranu, nová vláda se staví podle některých víc chladně k Ukrajině. Někteří to říkají více realisticky. Zase záleží, jak na to pohlížíte.

Ta válka trvá teďka už několik let a vy jezdíte tam a mluvíte s těmi lidmi. Co slyšíte nejčastěji od těch civilistů? Je jejich přání ukončit tu válku za jakoukoliv cenu, vytrvat, nebo se to liší tak, jako u nás v zemi se liší názor na Spartu? Jak to tam probíhá?

Samozřejmě, že ty názory jsou různé. Nemůžete očekávat, že Ukrajinci budou jednat jako jeden muž a myslet jako jeden muž. To pochopitelně ne. Ale myslím si, že převažujícím názorem, a to jak na východě, tak na západě Ukrajiny, je samozřejmě ukončení konfliktu, ale ne za jakýchkoliv prostě podmínek, které Rusko nabídne.

Jsou tam jasně dané ty mantinely, které Ukrajinci cítí jako pro ně zásadní, a nebudou chtít mír za každou cenu, aby přišli o funkční armádu, aby přišli o ta území, o která neustále bojují. Protože stále ještě není naplněn cíl speciální vojenské operace, kterým bylo dobytí doněcké a luhanské oblasti.

Z obou dvou pořád ještě zbývá. I když u luhanské oblasti je to nepatrný zlomek, je to opravdu asi jeden procent území, asi sedm nebo devět vesnic, které ještě ovládají Ukrajinci. Fakticky celou Luhanskou oblast už Rusko dobylo.

Ale v doněcké oblasti je to trochu jiné. Tam Ukrajinci stále ještě kontrolují významná města jako Slaviansk a Kramatorsk, kde v podstatě jsou i takovým symbolem toho, jak začala ta široká invaze v roce 2022. A další z těch důležitých měst, Konstantinivka, je pod velmi silným ruským tlakem. Myslím si, že bude třeba do konce roku toto město dobyto. Ono už je v podstatě v důležité části úplně zničeno, což je taková klasická ruská taktika, kterou sleduji od začátku vlastně tohoto období té širokéinvaze. To je prostě rozmlátit, rozbít to město úplně na padrť. Tím pádem už tam nepřátelští dronaři nemohou mít ani úkryt a musí se stahovat pryč z toho místa dál.

To je taktika, kterou vlastně Rusko volí od nástupu právě té dronové války. A je to pořád taková brutální, žádná sofistikovaná strategie — prostě použít tu hrubou sílu, kterou oni mají, a využít množství té staré, levné a nesofistikované munice, které mají plné sklady. To jsou právě ty naváděné letecké pumy zvané CAB, které ničí ta města.

Zkrátka z doněcké oblasti: jestli válka potrvá tímhletím tempem, tak jim bude trvat ještě dlouho, než dobyly ta města Kramatorska a Slaviansku úplně. Protože tam se Ukrajinci poučili. Na rozdíl od Pokrovsku, který už je dávno ruský, tam vybudovali docela fortelné obranné linie. Už si myslím, že ta oblast je dostatečně dobře opevněná, aby to Rusku trvalo možná i dva roky, než budou skutečně s doněckou oblastí hotovy a naplní ten cíl té speciální vojenské operace.

Ale to je otázka, protože do dvou let se může stát cokoliv. V té válce nastávají různé obraty právě tím, jak se nesmírně rychlým tempem mění prostředky, které se v té válce používají. Ať už to jsou drony, tak teď už se zase pracuje na tom, jak ty drony využívat co nejlépe, jak se s nimi dostat co nejdále, jak to udělat, aby nebyly zachytitelné. Je na to spousta metod. Obě strany, jak ruská, tak ukrajinská, v tomhle směru nesmírně inovují a velmi rychle.

Na ruské straně se to děje prostřednictvím skupiny Rubikon, což je speciální jednotka v rámci ruské armády, ale ona není jenom obyčejná vojenská jednotka. Je to vlastně vývojové centrum velmi samostatné, které sdružuje ty nejlepší dronaře. Rubikon, když řeknete někde na frontě před vojáky, tak všichni mají k němu respekt, protože to je prostě skutečně ten nepřítel velmi obávaný.

Na ukrajinské straně jsou samozřejmě taky takovéto jednotky. Řekla bych, že velmi solidní, velmi talentované, protože na tuhle stránku té války potřebujete nějaký druh talentu, abyste dokázal pracovat s tou technologií, s tím, kde se nacházíte, jak to prostředí vypadá, jak vypadá okolní příroda nebo zástavba.

Takže Ukrajinci v tomhletom bych řekla, že jsou na velmi dobré úrovni.

Možná bych i řekla, že trochu lepší, aspoň z toho, co můžu soudit ze rozhovorů s ukrajinskými drnaři. Jsou možná jako o něco lepší přece jenom než ta Rubikon, ale jak říkám, Rubikon bych rozhodně považovala za velmi kvalitní jednotku.

Není to pravda to, co se často píše v českých médiích, že Rusové vítězí jenom tou hrubou silou a že používají jenom maso do mlýnku. Není to pravda.

Jsou různé brigády, jak na ruské straně, tak na ukrajinské. Na ukrajinské jsou taky špatné brigády, které používají lidi jako maso do mlýnku, ale jsou tam i skvělé brigády, které si váží života svých vojáků a dělají všechno proto, aby nepřicházeli.

Ale teď jsem se hrozně rozpovídala, vlastně nevím, co byla původní otázka.

>> Jo, odpověděla jste na to. Vy jste mi i nahrála. My jsme měli jednoho elitního vojáka na rozhovor a já jsem se ho skoro v závěru toho rozhovoru zeptal, jak on sleduje mainstreamová média, když tam o tom informují, o tom stavu a o tom všem. A on se rozesmál a řekl: "70 % na základě zkušenosti nevěřím. To, co tam píšou, je blbost." On to takhle zjednoduš il.

Jo, bylo by to samozřejmě na delší průzkum, ale odkud můžeme brát teď, když diváci to sledují? Z čeho můžou brát tu jistotu, že dnešní média třeba v České republice, potažmo v Evropě, opravdu o tom konfliktu informují tak, jak je, a ne propagandisticky?

Já vám dám ještě jeden příklad. Vy jste řekla, že si vyberete stranu a tam na tu stranu jedete a i ta protistrana to ví.

>> No a >>

Dnešní válka se může jevit mnohým opravdu jako boj o pozornost. Je to nějaký příběh zároveň za tím vším, aby se ty země zapojily, pomohly případně tomu nebo tomu. Diváci si můžou myslet, že třeba vás pošlou do té oblasti, která může být politicky výhodná, protože vy řeknete nějaký příběh. Pracujete s tím, je to založeno na vaší zkušenosti, že to tak je, nebo je to úplně nesmyslné? Že dnešní váleční reportéři jsou i nástrojem té dané politiky, té země, aby šířili nějakou message, kterou potřebují?

Jestli rozumíte, kam tím mířím? Jestli tam je třeba nějaká forma investigativy, kde i ta daná země, ta oběť, řekne: "Hele, je to takhle. Tady tě pustíme, chceš to vidět, chceš to zreportovat, tak tam jdi na vlastní riziko." Nebo to není možné? Jak to je v praxi? Protože vím, že diváci si můžeme myslet: "No jo, tady je Lenka Klicerová, ona si vybrala stranu a teďka nám bude říkat to, co si přeje pan Zelenský."

>> Aha.

Tak to nevím, jak bych teda mohla udělat. Ujišťuju vás, že s panem Zelenským nejsem v žádném kontaktu a ani jsem se o to nikdy nepokoušela.

Takhle, vy samozřejmě máte nějakou omezenou možnost, jak z té války reportovat. Nemůžete reportovat úplně ze všeho, protože jsou prostě místa, kam ani já, i když mám ty hranice poměrně široce nastavené, bych prostě nešla.

Nejsem prostě jako blázen, který se chce nechat za každou cenu zabít v první pěchotní linii. Takže tam se skutečně nedostanu a tam se nedostane prakticky žádný novinář. Nemůžete s nimi dělat speciální operace. To všechno podléhá specifickému řádu a vy můžete být jenom na části těch frontovních linií, které plus mínus nějak ještě se dají přežít.

Já tomu říkám vždycky, že je to přežitelné nebo není.

Ale řekla bych, že většina těch médií nestaví své články na tom, že jdete někam do terénu. Tam je často, často to jsou analýzy, často to jsou články informativní, kde jako nepotřebujete vědět, jak to vypadá zrovna na frontě, ale potřebujete vědět, co řekl prezident Zelenský, co na to řekla třeba Maria Zacharová, a z toho uděláte článek. To není všechno založené na tom, že jste tam byli.

Mě teda docela trápí, že lidi si zaměňují spoustu pojmů. Nedokážou odlišit, co je zpráva, nedokážou odlišit, co je příběh, story, nedokážou odlišit, co je reportáž. To jsou mezi těmito formami zásadní rozdíly.

A když se bavíme o objektivitě, tak vy můžete napsat objektivní zprávu o tom, co se dneska stalo, co kdo řekl, bez nějakého emotivního, citově zbarveného komentáře. A je to prostě zpráva a je to objektivně vzato, co se dělo, zabaleno do jednoho článku, který se jmenuje Zpráva.

Když jedete dělat reportáž, z principu toho, jak ten novinář pracuje na reportáži, nemůže být objektivní. Prostě to nejde. Vy jste tam jako subjekt a jako subjekt nahlížíte tu situaci a jako subjekt se ji snažíte přenést co nejlepším způsobem těm lidem, kteří tam s vámi být nemůžou. To je prostě z logiky věci, jinak to nejde.

To neříká ovšem nic o tom, že musíte někomu stranit. Vy přece můžete dělat reportáž o babičce z frontové linie, kterou evakuují. Je samozřejmě, že se na to díváte svýma subjektivníma očima, ale do té reportáže můžete dát i prvky toho, že třeba zkrátka začlenit to do nějakého kontextu, na který se můžete dívat velmi objektivně, protože pracujete i s jinými zdroji, než jenom s tím, co vidíte na vlastní oči.

Je to komplikovaná práce, ale já bych řekla, že je to komplikované i na dnešní diváky nebo konzumenty toho obsahu. Měli by se taky vlastně trošku vzdělávat v tom, jak ta média dneska pracují, jak se koukat na různé formy.

Vytáčí mě úplně do běla, když mi někdo napíše na příspěvek na sociální síti, že je to reportáž. To přece je základ pochopit, co je reportáž a co je příspěvek na sociální síti, který má úplně jiná pravidla a jiné zákonitosti, jak to musí fungovat.

A neustálé zaměňování si těchto forem mi přijde jako neštěstí dnešní společnosti.

Já vím, že je to složité, že se v tom současném světě orientovat je komplikované, ale nemůžete čekat jenom od novináře, že to bude zajišťovat. I ten konzument se musí trošku snažit se v tom sám zorientovat. Ale chápu, že ne všichni k tomu mají schopnosti a ne všichni chtějí.

>> Děkuji vám za vaši odpověď. Mám tady pro vás otázky, tak jdeme na ně.

Dlouhodobě podporujete ukrajinský odpor proti ruské agresi? Kde je podle vás hranice mezi novinářskou empatií vůči napadené zemi a rizikem, že reportér začne přebírat její narativ? Jak si tuto hranici hlídáte sama u sebe?

>> No, já moc nerozumím, jaký narativ. Narativ, že Ukrajina je napadena Ruskem, ten nepotřebuji přebírat. Ten prostě vidím a je to pro mě základní fakt, na kterém stavím tu práci.

To nevím, jestli mě chce někdo přesvědčit o opaku, tak ať mi dá nějaká zásadní fakta, která já nevím a která si asi mohla bych zasadit do toho svého kontextu. Ale zatím mi je nikdo nedal.

Jo, pro mě je tady napadená země a že je tady agresor, je prostě pro mě jasný fakt a nepotřebuju to z žádný propagandy přebírat.

Tam prostě dojedu a vidím to sama na vlastní kůži a na vlastní oči.

Pomoc je jako druhá věc a s tím já jako hodně se snažím pracovat, ale ne vždycky mi to asi jde úplně dobře.

Nedokážu být úplně nestranná, nedokážu se odpoutat od toho, abych když můžu, tak někomu pomohla. To prostě mi asi nepůjde nikdy a pokud k tomu mám nějakou příležitost, tak to dělám. Když se snažím to omezovat, tak jakž takž, protože přece jenom moje profese je novinařina, nejsem humanitární pracovník. Takže se spíš snažím propojovat nějaký organizace, kteří se zabývají pomocí na Ukrajině, třeba s těma lidma, kteří potřebujou pomoc, ať už to jsou vojáci nebo civilisté. Teď momentálně asi nejvíc na Ukrajině, ale dělali jsme to i když jsme přijeli kdysi do válkou úplně zničeného syrského Kobaní, kurského města, kde jsme vlastně nemohli dělat ani nic jinýho, pokud chcete zůstat člověk člověkem, protože tam nebyly žádný humanitární organizace.

Tam prostě pro ty lidi nikdo nedělal nic. Byli jsme tam my a my jsme nějakou možnost měli, tak jsme ji využili. Udělali jsme sbírku rychlou. Dovezli jsme tam ve finále asi milion, za který jsme tam postavili školy. Lidem prostě umožnili, aby se nějakým způsobem vybabrali z těch nejhorších podmínek a ti lidé si to do dneška pamatujou, že jsme tam byli první a pomohli jsme jim.

Být jsme nemuseli. Mohli jsme dělat jako — my jsme jenom novináři, my tady jenom natáčíme. Běžte si klidně umřít hlady, je mi to jedno. Já takhle nejsem úplně schopná fungovat.

Když vidím ty příběhy, tak se některým snažím pomoct, byť se snažím soustředit se víc na tu novinářskou práci, ale přesto mi to nedá prostě, než když někde mohu pomoct, tak se prostě snažím pomoct. Nemyslím si, že je to věc, za kterou bych se měla stydět. Takhle to řeknu.