STANISLAV KOMÁREK: Žijeme v iluzi pokroku.Lidska povaha se za tisíce let téměř nezměnila.

Pomalinku pouštět, tak už nás možná zřejmě diváci a kritici a všichni sledující vidíte.

My vás zdravíme v tomto vysílání na vaši žádost.

Hostem je pan Stanislav Komárek, kterého jste nominovali v anketě. Je to český biolog, filozof, spisovatel především, a také bych doplnil etolog, antropolog a historik biologie.

To je toho hodně.

Já jsem to tady říkal Stanislavovi předtím, než jsme začali, že ten jeho přesah je obrovský.

Proto i věřím, že vás ten rozhovor bude bavit, protože uslyšíte úhel pohledu trochu jinak na věci, které jsou ze současnosti, z aktuálního dění nejenom v české společnosti, ale i ve světové.

A koukněte na odkazy dolů pod toto video. Pokud byste si chtěli pořídit nějakou z knih nebo navázat na to, co tady budeme řešit přímo s panem Stanislavem, tak tam máte odkazy, nemusíte hledat.

Zároveň vám také děkuju za vaši podporu. Tyto rozhovory nemají žádné noty zprava, zleva. Nepodléháme žádnému korporátu, který by nás sponzoroval. Jsme nezávislí a to díky vám. Takže moc děkuji.

A vám děkuju, Stanislave, za váš čas a za to, že jste přijal pozvání.

Dobrý den, diváci. Nebudu vstupovat během rozhovoru. Budu se ptát hosta. Proto můžete posílat otázky nyní. Budeme za to moc rádi, protože více lidí se zapojí do debat a třeba nám řeknou svoje vlastní zkušenosti, za což jsem velmi vděčný.

A Stanislave, když si povídáme o tom sdílení, je dneska nějaké téma v české společnosti, které vy vnímáte, že si o tom povídat není úplně dobré, i když to může být obrovským způsobem prospěšné?

Takových témat je v podstatě celá řada. No, každá společnost má nějaká tabuová témata. To by to nebylo zvláštní. Problém je v tom, že naše česká, ale obecně západní společnost tvrdí, že tabuová témata nemá. To je samozřejmě omyl.

Já nevím, za komunismu také naprosto nebylo možno se bavit třeba o tržních mechanismech. Ono to potom nějak ve skrtu nazrává a jak známo po revoluci se pár let nemluvilo o ničem jiném než o trhu a neviditelné ruce trhu, a pak se to nějak ustálilo. Čili toto vždycky nějakým způsobem tady je.

A já se domnívám, že jedním z klíčových témat v současnosti je tematizace rozdílu mezi lidmi. A já se tady do toho nechci dál zaplítat, protože to se vždycky zvrhne v nějakou divou dispozi.

Všimněte si jednu věc: dneska se nediskutuje, dneska se nálepkuje, nadává. Ty fronty jsou pevně opevněné. A z jakého důvodu se říká názorový protivník? Protivník je nám bytostně protivný a potom v těch dalších stádiích už mu upíráme i základní lidské kvality.

A toto souvisí s jednou věcí, a to je všeobecná komputerizace. Protože jak známo, počítače pracují na principu ano, ne, zapnuto, vypnuto, like, dislike. Svět takhle nefunguje. On je takový, graduální.

Ale i v minulosti došlo v některých dobách k velké názorové polarizaci. Pozdní třicátá léta dvacátého století — to bych věru nechtěl zažít — ale velmi to připomíná styl dnešní. Snad s tím rozdílem, že zatím stále jen zesilujeme slova a zatím ještě nedošlo na činy. Ale trochu se obávám, až jednou dojde, že by já raději sledoval svět z Městského hřbitova v Kardašově Řečici.

Hořko sladká slova.

Stanislave, já to tady poslouchám, co každý pátek od hostů vysílám posledních pět let, a která se mnohým jeví jako nálepkovací. Pojďte říci, jak to vzniká v té společnosti. Je to řízená reakce? Je to sociální inženýrství, nebo se tak ten dav nebo jednotlivci samostatně rozhodnou, že najednou přijdou k nějakému způsobu přemýšlení, že tady je protivník, jsem tady já, kdo zastává nějaké pozice?

Jak to vzniká a jak se to vyvíjí?

Tohleto je v nás hluboko zakořeněno, řekl bych geneticky. Lidé po tisíciletí — dá se říct přes milion let — žili v kmenovém společenství. My a oni. A oni jsou zlí, my jsme hodní. Oni jsou hloupí, my jsme moudří. Ale zároveň oni jsou sice úplně pitomí a úplně zvabělí, ale zároveň jsou strašlivě nebezpeční. A je lépe se s nimi vůbec nebavit. Rovnou je majznout sekerou lotem.

Čili o tomto není třeba lidi příliš přesvědčovat. Taky ne o vlastních hodnotách a vlastní superioritě. To koneckonců dělá i AI, která svým zákazníkům lichotí.

Na to, ale na to se Georgi dobře ptáte. To je velmi chytrá otázka. To kdo by toto neslyšel, neměl by to rád? V podstatě to kmenové myšlení se vždycky znovu a znovu oživuje a může potom velmi přetéct, přebublat.

Koneckonců Češi a Němci žili v české kotlině mnoho set let. Já nevím, trochu se pošťuchovali, trochu si zase vydělali různé ligace, ale prostě tam byli. A najednou v průběhu pozdního devatenáctého a dvacátého století až do roku 45 se najednou jaksi úplně znepřátelili. A věc skončila odstuhem. Tehdy prakticky nikdo z jen trochu významných českých myslitelů nebo politiků se ani velmi lehce nezeptal, zda to bylo dobře.

A prostě takto se potom udělá ve světě ten pořádek.

Dneska by to asi nebyl návrat tradičního nacionalismu, ale kdo ví.

A v podstatě po velmi dlouhou dobu dějin bylo důležitější než komunikační jazyk náboženské vyznání. Sá ta hrůza třicetileté války vyrostla z tohoto. Ono to mělo i jiné důvody, to měl, ale mělo jistě i jiné důvody, ale primárně jsi protestant nebo nejsi, jsi katolík. A to přeoralo celou střední Evropu. Ty následky byly horší než z obou světových válek dohromady. Nemyslím na absolutní počet mrtvých, ale na zničení země a podobně.

Jen velmi málo katastrof na světě je povahy živelné nebo přírodní. Drtivá většina katastrofí je povahy společenské a tomu je dost těžko nějak účinně bránit.

Každá jednající strana má dojem, že jí to dobré. Prakticky nikdo se ráno nevzbudí a neřekne si: Sakrá, já bych dnes udělal zlo, aby bylo opravdu velké. Ale co já bych dnes vykonal dobrého?

Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími. A toto se tak zdálo v těch devadesátých letech, že něco podobného už je dávná minulost. Sice jsem nikdy nevěřil úplně Francisu Fukuyamovi jako prorokovi věčné konzumé pluralistické idyli. Ale současný stav bych si tehdy představit neuměl.

Ta devadesátá léta byla v něčem velmi svobodomyslná.

Eh, úplně se u nás začínalo s létím téměř od začátku a sice po pobytu v Rakousku, kde jsem byl osm let, tak už jsem věděl, že s tím vítězstvím eh pravdy a lásky na lýži a nenávistí to bude nějak jako časově limitované, nebo že to nebude tak plné, ale přece jenom tohle se nerýsovalo.

Ono zase na druhé straně dneska se všichni máme dobře toho jídla, pití, možností vzdělávání, cestování.

Akorát, že člověk potřebuje k životu smysl.

A ten se ze všeho našeho konání vytrácí.

A to je dobrá rada, co s tím dělat, protože taková ta ustátá společnost je stále formálnější a vlastně já nevím, život chudých na venkově nebyl z dnešního hlediska žádný med. Chaloupka nízká, koza, kravka, pár slepic a osm dětí. No, tak zhruba tohleto malého Bobše.

Ale dneska jsem ho našel v Google Boxu, který chodí pravidelně kontrolovat, aby tam byl.

No a na druhé straně ono to jako mělo nějaký smysl — všechno to konání, kroku, uživit se, přežít.

Obávám se, že u jeho chalupníka by nad studií a u dětí nebylo mnoho pomyšlení.

Ovšem taky jako studium.

No, když my jsme šli na vysokou školu, šlo se na ní zhruba 3 % populace před revolucí a po ní tak osm, maximálně 10. Teď plán je asi 60 nebo 70 %.

Jo, čili ono se to stává takovým zvláštně naředěným a mají-li něco všichni, je to téměř jako kdyby to neměl nikdo.

Když ve středověku někdo uměl dobře číst a psát, tak to byl specialista. Asi jako když dneska umí pilotovat helikoptéru.

Nikdo netušil, že přijde společnost, kde gramotnost bude prakticky 100 %.

Teď, co počítačová gramotnost.

A nikdo netušil, jakou povahu budou mít jednou sociální sítě.

A kdysi bylo jako velké nadšení pro to, jak s internetem přichází demokratizace všeho. Ano, dnes si každý může otevřít svůj vlastní kanál, já nevím jak to víc, Vaňouse.

A ta záplava mluveného slova a textu je tak veliká, že i kdyby v tom něco rozumného někde bylo, ono se to tam ztratí.

Jo, jako když v amazonském pralese bude někde ukrytá myška, tak ji teda nenajdete.

Takže zná známá sentenci, že všechno zlé je pro něco dobré, se musí taky vyvažovat tou druhou, že všechno dobré je pro něco zlé.

Krásně řečeno.

Stanislave, vy jste tam mluvil, my se dostaneme k otázkám o tom kmenovém uspořádání, jak to v sobě máme a neseme si epigeneticky, zřejmě historicky, několik staletí.

Pár diváků vám psalo občas do komentářů pod rozhovory — tak jak to tedy je s tím Ruskem?

Vojáci rozkládají pračky a nejsou schopní obsadit Ukrajinu.

Ale hned v druhé větě politika slyšíte, že jde obsadit Českou republiku.

Je tohle ten způsob — je tohle ta aplikace mediálního probouzení v nás, to kmenové vnímání, že ten nepřítel je úplně blbej, ale zároveň nás zničí?

Ano, samozřejmě.

Eh, ono se to lépe ukazuje na historických příkladech.

Řekněme, nacismus učil, že světové židovstvo je zcela netvůrčí, jenom nahubo a špatně kopíruje árijské vzory. A zároveň je ale strašně rafinované a ty chudáky arijce vždycky vošidí.

Německý lid byl v tomto pojítku vysoce inteligentní a vysoce tvůrčí, ale taky zcela bezelostný.

Takže se pak dostáváme do těch paradoxů a to je vždycky při jednání s nepřítelem.

Ono to, že je něco paradoxní, neznamená, že na tom taky nemůže něco být, ale jsou to příliš zjevné protimluvy. A tohle je těžko k tomu říct něco jiného, než že to je vedlejší efekt toho tribálního, kmenového smýšlení.

Zdá se, že je do jisté míry funkční, nefunkční. A protože tedy některí diváci si toho všímají, někteří tedy ne.

Vědí to podle vás ti lidé, kteří nás tímto způsobem tvarují, ať už to jsou velká média, politici, že jsou si vědomi toho, co jste vy zmínil?

Já to slyším poprvé od někoho.

Dneska to slyším od vás, že jsou si toho vědomi natolik, že to využívají pro tvorbu agresivity ve společnosti.

Čtu v tom dobře, nebo jak to vidíte?

Vědí to, používají to vědomě, nebo je to nevědomá součást a složka?

Je vždycky lépe, když se provádí nevědomě.

Toto koneckonců — Vídeň, město Freudovo.

Pak jsem teda trochu přesedlal na Junga, ale to nevědomí tam vždycky hraje velmi důležitou roli. A já si nemůžu úplně vyloučit, že v médiích či v politice je někdo, kdo to tomuto dobře porozuměl a víceméně cynicky to používá.

Ale moc bych to nečekal.

Každá věc vždycky účinkuje lépe, když ten, kdo jí provozuje, jednak jí sám opravdově věří a jednak ji nemá reflektovanou.

Vezměme si to zase na jiném starém příkladě.

Kalvinismus viděl — je to v pěkné korelaci s názvem vašeho kanálu — v bohatství, tady tam jeden kmen toho Boha.

To je výraz Boží přízně.

Díla spravedlivého seče — když si když si koupí krávu, tak hodně dojímá mnoho telat.

Když si když si založí fabriku, tak fabrika prospívá. A tudíž tohle třeba je velice hluboko zakořeněno v americkém myšlení dnes. Ale mnohem lépe to fungovalo, dokud ti podnikatelé skutečně věřili, že je to výraz přízně všemohoucího.

Ono to jako nemůžeme nikdy apodyticky vyloučit, ale pak se začalo mluvit o tom, že je to řekněme vedlejší efekt samooběhu kapitálu. A to do určité míry odkouzlilo, ale bylo to mnohem účinnější v té původní formě.

Takže ta triviální nenávist je taky účinnější, když je nereflektovaná.

Před pár lety jsem psal úvod k Jungovým esejím z roku 1917.

On tam se děsil v té první světové válce — jak Švýcarsko nebojovalo, ale tam si mohl běžně kupovat noviny obou stran, jak zaslepeně a nenávistně se ty kampaně vedou.

No, více než 100 let uplynulo. A na věci, přes všechny přednášky o psychoanalýze, kurzy, sebepoznání a všechno tohle, se na tom nezměnilo vůbec nic.

To je asi jako kdyby se 100 nebo 150 let po Edisonovi dál svítilo loučí. A kupodivu tohle nemá velkej dopad na chod společnosti.

Je pravda, že řada lidí je z tohoto rozčarovaná. Ale jak by řekl Buddha, taková je smutná pravda o povaze bytí.

Takže já se domnívám, že ta reflexe je malá.

Eh, představa, že svět ovládá nějaké hyperinteligentní a hyperzlé centrum, je taková trochu pozůstatek víry v politiku — že všechno řídí.

Když už teda není politika jako hodná, tak je politika aspoň nějaká zkaženě za zelí.

Ale nejhorší na tom je, že to, co se jeví jako rafinované spiknutí, se jako z větší části spikuje samo.

A s tím se teda nedá nic dělat.

Děkuju moc, Stanislave.

Ještě závěrečná otázka této naší úvahy či rozmluvy — diváci, jak to zatím vnímáte vy, napište nám. A děkujeme za případné sdílení.

Jak z této pasti ven?

Je to vůbec možné, když jsme lidmi?

Protože nějaká část společnosti se pohybuje v kontinuálním strachu, v obavách a slyší poprvé tato vaše slova, která jste řekl.

Je možné na mentální úrovni, na úrovni jednotlivce pracovat s realitou, ale zároveň nepodléhat těmto procesům, které mohou vést do stresu, strachu, napětí.

Možná i ten strach je žádoucí, já nevím, jak to vidíte. Jako co je realita?

A realita je to, co my za realitu považujeme.

Jistě ta pravda se dá vyličit jenom do určité míry.

A pokud třeba někdejší Sovětský svaz vydával víc peněz na propagandu ve smyslu, že toaletního papíru je dostatek, než na jeho výrobu, tak ono se to jako nedá úplně zanést pod koberec.

Ale nicméně třeba řada Němců za poslední války věřila, že když už je Rudá armáda na Odře, tak že nová tajná zbraň náhle obrátí — a vyhraje.

Čili v tom voluntarismu je — dalo by se říci — to, co vybíráme, ale také strach je naše hrozivá reakce. V africké savani se někde hodil, protože za každým keřem mohl být léopard, lev, nepřátelští bojovníci s oštěpy, nebo jáma, do které se dalo spadnout.

A potíž je ta, že to byly strachy — abych tak řekl — jako byť reálné.

Oni se samozřejmě báli i nepřízně duchů, bohů a tak podobně.

Ale my dneska v podstatě silám, kterých se bojíme, jsme vydaní, dá se říci, zcela na pospas.

A to je takové — jistě máme, že vzbuzování strachu a obav je z části od některých politických frakcí vědomé, ale to se taky dělalo vždycky. Vždycky se něčím strašilo.

Barokní církev strašila peklem. Věčné zatracení není legrace.

A potom se strašilo Turkem, Pohanem.

Když se nezaplatí daně na armádu, tak to je k zahynutí.

Znáte takovou tu píseň ze Sušilovského sborníku, moravskou lidovou — o tom, jak pohan péče děťátko, tedy zjevně křesťanské, kterého se zmocní, a pak ho bude konzumovat.

Takže ten strach taky jako — patří.

Dneska se spousta lidí léčí s různými úzkostnými poruchami. Abychom naši velkou a významnou dobu snášeli, tak už jako musíme polykat rozmanitá psychofarmaka, protože už to jako není k výdrži.

To je stínová stránka toho, že máme lepší lékařskou péči, než měl byzantský císař — podstatně.

Takže také ztrátou nějaké víry ve svět a zásvětí nabývá náš život obrovskou cenu, ale z větší části se už jenom žije, aby se žilo. Také možná trochu, aby se konzumoval.

Kam pojede momentálně? Když mám hodně peněz, tak pojedu někam. Když máme málo peněz, tak pojedu do Chorvatska.

A takhle postupně — celý život jsem se snažil nějak prosadit myšlenku eutanázie, která by smysluplným způsobem kompenzovala neobyčejnou sílu moderní medicíny při uchovávání života a životních funkcí, ale obávám se, že dneska je to dál, než to kdy bylo.

Zatímco prodat či darovat dům může kdokoliv, tak nějak jako trochu důstojně odejít je zakázáno každému.

Vaší otázka je krásná a možná se nabídne příležitost do budoucna, diváci, pokud byste chtěli pokračování. Ale já se ještě zeptám — vy jste to mnohokrát zmiňoval, Stanislave — česko-německé vztahy.

My jsme teď po události — sjezdu sudetských Němců v Brně — ta samotná událost vzbudila kritiku, podporu.

Zdá se, že společnost se na tom vybouřila do jisté míry.

Jak vy jste vnímal ten společenský diskurz s odstupem? Jak jste vnímal tu společenskou debatu nad tou událostí?

Je to úplně stejné jako to, o čem jsme tady už mluvili.

Na jedné straně ti, kdo zaprodávají republiku opět historickému nepříteli, na druhé straně jaksi propagátoři nadnárodní spolupráce.

A já mám k německé kultuře velmi specifický vztah.

Jednak jsem podnes rakouským občanem. Můj syn je Němec, také je Rakušan a Čech. Má tři občanství.

A v takových vnímavých letech — řekněme od 24 do 31 let — jsem byl vlastně součástí německojazyčné kultury.

Potom jsem se vrátil, no dneska už dělám v němčině opět chyby. Z nichž, když jsem psal, tak nikdo nepoznal, že nejsem Němec. Když jsem promluvil, tak jsem měl samozřejmě silný cizí akcent, ale to jako potom dává dosti jiný vztah.

No, každý národ má nějaké problematické vlastnosti.

Čím je národ větší a významnější, tím větší jsou taky jeho stíny.

A tohleto — výhodou malých národů, jako jsme my Češi — je to, že udělali jen malé kulturní a myšlenkové výboje a také jen malá svinstva, protože jejich síly nestačí.

Ještě nápadnější je to u malých národů. Nás je řekněme deset milionů. Estonsku je necelý milion, takže tam je toto ještě v mikroskopičtějším měřítku. Ale my bychom ty pobaltské národy lépe chápali, protože jsou nám podobnější.

V biologii je to vidět. Řekněme jetel a akát — jsou blízce příbuzné rostliny z jedné čeledi, ale jednou je to malá bylinka a podruhé je to strom. A podobně něco jiného je kocourek, macíček, kterého máme doma, a něco jiného je tygr sibiřský.

Také by se dalo říci, že jsou to kočkovité šelmy — kočkovité šelmy.

Takže ty národy — je to také jako jedno, že národ je to, co se za jeden národ považuje.

Američané, kteří jsou velmi rozdílní, tak používají — „American Nation" — a chápou se jako národ jeden.

Čili tohle — přesvědčení, že s globalizací ty národy a jejich zájmy budou mizet — se ukázalo jako mylné, nebo rozhodně ne tak intenzivní.

Těžko.

V dnešní době se každá událost zdramatizuje takovým způsobem. Snad je to nutné pro proplachování emocí. To na tole bylo patrno už dávno — když byly mediální diskuze vždycky vedeny tak, že se pozval jeden z jednoho tábora, druhý z druhého tábora, a pak jsme se tam na sebe vrhali.

To je taková zábava, jako byly boje v aréně ve starém Římě — když v Koloseu proti sobě štvali slona a nosorožce tak dlouho, až se napadli.

Pak teda lid tleskal — tenkrát, že jo, když nebyla televize a nebyl internet, tak se na to musel jít podívat naživo.

Ale — je to zábava, která v posledku vede k mnoha újmám.

Děkuju moc za vaši odpověď, Stanislave.

Teď to vnímáte vy, diváci? Napište nám. A já jdu na otázky, které tu jsou.

Často upozorňujete na civilizační proměny společnosti. Myslíte si, že dnešní Evropa prochází kulturním úpadkem nebo jen hlubokou transformací?

Hele, to — todle je v podstatě otázka, která „kulturní úpadek" a „hluboká transformace" jsou — dva názvy — lichotivý a urážlivý pro jeden a tentýž proces. Jako já nevím, pejsek a čokoláda nebo něco takového.

V určitém smyslu je to jistě úpadek a v určitém smyslu je to transformace do něčeho jiného.

Tohleto, tohleto bylo, ehh, bylo jako vždycky. Ta římská říše se rozpadla, ehh, nebo postupně upadala až se rozpadla, ale ona jako ta Itálie se nepotopila do Středozemního moře, nebo některé ty věci se uchovaly dál.

No a co je tedy dnes ehh velice nebo jak nejvýraznější, je prostě pokles počtu narozených dějin.

To je věc, která tu nikdy nebyla.

I v roce, já nevím, 1944 se narodilo poměrně dost dětí. Vidíte, by k tomu zdánlivě nebyl jakýkoliv rozumný důvod.

A ehh to může vést, ehh, vede to pouze k tomu, že zpočátku lidé doplňují ehh doplňují přistěhovalectvím, ehh protože někdo na ty penze pracovat musí. A ehh koneckonců ta římská říše taky jako dost se prestrukturovala, ty staré římské rodiny pak už měly jenom velmi malý percentuální podíl. Křesťanství se stalo státním náboženstvím. Takže ehh to jako, ehh, ale obecně za to společnosti, které se nemnoží, dávají najevo, že to jako jejich uchování nestojí za to, nebo ehh tady není žádný démon, který by ehh který by tomu bránil.

Ale řekněme extrémní individualismus nakonec lidi požene do jednotlivých simulačních boxů, kde si budou povídat s nějakým chlácholicem z umělé inteligence, který umí vyprávět, jak jsou nejlepší, skvělí, ehh, ehh miluje pouze je, a ehh s jinými lidmi jsou problémy. Ehh ani se psy jsou menší problémy než s lidmi.

No tak se jejich chování šíří.

Jistě je možno celou věc vidět i tak, že jaksi život je taková dočasná porucha ehh ve věčné říši smrti, a že lepší není být než být v podživotu.

Třeba v choravistických tragédiích říkají — je lépe se nikdy nenarodit.

Buddhismus také jako — buddhistky v klášterech nesmí ehh mít děti a provozovat sex právě z toho důvodu, aby ehh aby ehh nepokračovali dál v řetězech — v řetězích inkarnací, které jsou — které jaksi jsou nešťastné. Ahh takže je lépe vyvanout.

Takhle je to možné jistě vidět taky.

A bych si to musel aspoň říci nahlas.

>> Co poměrně >> taky jako ehh takové téma.

>> Které ehh jako máme život.

Jsme pro život, ale ve skutečnosti jako nejsme.

>> Děkuju vám za vaše odpovědi a za vaši otevřenost.

Stanislave, otázka. Já jsem si toho všiml, ehh, těch různých tabulek demografických a mezi rasami, mezi kontinenty. A Evropa opravdu ve velkém ehh úpadku nebo nerůstu, bych řekl, ehh. Někteří to i parafrázují slovy, že opravdu bílá rasa v Evropě zjevně umírá.

Týká se to západních zemí především v tuto chvíli.

Jak se to tedy — vy jste řekl tu větu, že ten národ jako nějak cítí, že si nezasluhuje tu být, nebo že vyčerpán nějakým způsobem. Tak jak jsem to pochopil. Ale existuje proto ještě nějaké jiné možné vysvětlení, proč se to — proč se to děje?

Ehh je možné, abychom něco dělali vůbec jinak, třeba na politické úrovni v České republice?

To se domnívám, že ne. Protože ono to zcela úzce souvisí s vývojem informačních technologií. Ta jaksi izolovanost lidí od sebe ehh souvisí s velkou jako hypertrofií jejich individuálních práv a možností se nějak realizovat digitálně.

Vždyť spousta lidí jaksi pečuje ehh prakticky jenom o svůj ehh o svůj ehh digitálně-mediální obraz, a u jiného — už se o jiného — už se nestarají.

Takže je dosti zvláštní, že katolický myslitel Jáchinta Fiore ehh už v ranějším středověku ehh chápal nebo ehh se domníval, že po ehh chápal dějiny jako ehh na tři úseky rozdělené.

Nejdřív ehh stádium Boha Otce, takové ty starozákonní věci. Pak Boha syna, to je křesťanství.

A potom, že přijde věk Ducha svatého, který se ehh který se projeví všeobecným mehsh.

Ono je to svým způsobem tady.

Hmm.

Můj velký učitel Zdeněk Neubauer vždycky říkal, že ehh duch jako fenomén se nejlépe ehh projevuje v počítačích, protože ehh už je tam vázán na zcela ehh zcela zanedbatelný ehh hmotný nosič.

Ono i my jsme tady — jak komunismus politicky říkal — hmata dobře, duch špatně.

Po revoluci se to se to obrátilo. Duch dobře, hmata špatně. Ale ono taky — ponechme stranou, že tato diference není úplně šťastná. Že ve světě je něco jako motoduch a my máme něco jako dušotělo.

Ale do toho tady teď nechci, nechci zabředávat. Ale ehh to, co chápeme jako netělesné, ehh nehmotné, chceme-li duchové, tak to je ehh přinejmenším ambivalentní.

Koneckonců církev učí, že ďáblové ehh jsou čistí duchové. Nemají, nemají tělo. A ehh víte, už dávno — to už je mnoho let — mě nějak zvali do televize ehh mluvit tam svátečních nebo ehh tak jako tam chodili amatérští kazatelé, a já jsem si zvolil za téma ehh hmatu a říkal jsem, že ehh chudinka hmata si přes všechny své chyby ehh takové naplnění na ní, jakého se jí dostalo, nezasloužila.

No, to mezi médií se vždycky musí něco říci.

A pak mě potkal jeden z mých sousedů, takový celkem nerudný muž, který se mnou předtím několikrát pohádal, a říkal: „Pane docente, vy jste tak krásně mluvil o té hmotě. Nemáte to někde na videu?"

No, takže ehh ano ehh tohleto. My se dostáváme k panství něčeho, ehh, co jsme sice sami vytvořili, ale ehh digitální svět má nás v hrsti. Ne my jej. To, co po tomhle rozhovoru zůstane, je tedy jako digitální stopa. Ale ehh není ani nutné, abychom se ehh k tomu sešli na pivo a stiskli si ruce, kdyby ještě byly jako hmotní.

Děkuju moc za vaše rozpravy.

Ještě mi dovolte se vrátit k tématu — život a smrt.

Jsem tam říkal, že ten život nemusí být vždycky vlastně prioritou a může to být i smrt.

Jak s tím fenoménem podle vás dneska nakládáme?

Co je podle vás smrt a jak vy reflektujete poslední roky ehh tohoto tématu?

Protože máme za sebou covidová opatření, máme za sebou covid a objevují se zase nové věci.

Mnoho lidí i píše, nebo alespoň tady do komentářů, že mají obavy z toho, že třeba nastane znovu podobná situace.

Vyčtete, Stanislave?

No, ona to byla taková jako celospolečenská psychóza.

Ona to jako nemohla dopadnout úplně jinak.

Souhra — souhhra činnosti ehh médií, která si ehh vybírají ehh vždycky to nejdramatičtější a nejhrůzostrašnější. Ehh potom ehh činnosti politiků a úředníků, kteří se bojí, že budou obviněni z laxnosti a nedostatku ehh příslušných opatření. A ehh strachu ehh lidí, který je v nich ehh takto podporován. Tak ono to jako nemohlo úplně probíhat jinak. Ale byl to jako dosti ehh dosti děsivý ehh příklad, jak se může ehh moderní společnost zvrnout. A ehh ona by se příště nemusela — se stejně nevrátila do původního stavu, jo.

Ta jako společenská fragmentace a nedůvěra a ehh touha někým manipulovat.

To jako tady bych se snad vrátil k pojmu manipulace.

Všichni se vždycky děsivě bojí, že by mohli být manipulováni.

No, to jsou stejně. Příroda je plná manipulací.

Ehh děti manipulují rodiči, rodiče manipulují dětmi, opylující hmyz manipuluje květinami. Květiny manipulují opylujícím hmyzem.

Ehh ehh nadřízení manipulují podřízenými, ale ti také trochu manipulují zase jimi.

Čili to je něco, co je ve světě naprosto běžné. My si nejsme vědomi toho, že toto se nám v každé minutě našeho života děje. A naprosto si neumím představit, kdyby nová infekce, COVID, přišla nyní, když už máme umělou inteligenci, jak by přicházely takhle smersky a váňovci, okamžitě se vratiť domů.

Teď nemáš vycházky. Jinak z toho budou vyvozeny všechny trestně právní důsledky. Nasaď si ještě jednu roušku, neboť máš pouze roušku obyčejnou, nikoliv chirurgickou. Tohleto, ono to stejně jednou přijde. Nebude virus, bude něco jiného.

V podstatě Jung uvádí pojem enantiodrón, česky něco jako protiběh, protivoběžnost. Každé lidské usilování se posle změní ve svůj opak. To je poměrně smutná záležitost. Říkávalo se odříganýho chleba největší krajíc. To je asi české přísloví, které je tomuto nejbližší. Slovo je řecké a rozvádí to už Hérakleitos z Efezu. Takže to není obtížnost si ve světě odpozorovat, ale čím více tlačíme na pilu, tím opačnějšího výsledku dosahujeme.

Brutální pokus udělat v Rusku ráj dělníků a rolníků vedl k tomu, že vzniklo v podstatě peklo pro dělnickoorolnické vrstvy. Nacistická snaha podmanit celý svět nordickému nadčlověku skončila, jak měla být tisíciletá říše, už za 12 let. A dlouho pak pes od Nordika nevzal.

Tohle máme na mnoha rovinách. Čili my často dosahujeme opaku toho, co jsme chtěli. To není dost, není možno dosti zdůrazňovat. Ale vždycky se na to odpovídá, ne? Ne, musíme ještě více, ještě důkladněji, ještě důsledněji, ještě tvrději. A pak to pravé přijde. Ono nikdy není tak zle, jak nejhorší sirénové houkají, ale také nikdy není tak dobře.

Neumím si popravdě představit budoucí vývojové trendy. Rozhodně to bude velmi silné. Taková státní nadomaminka, která nám to mateřství přichází z realných žen, a ten potom ta mateřská moc je taková, že v něčem znevolňuje a nesnesou odporu.

„Lojížníku, umej si nožičky."

Jediná odpověď je: „Ano, maminko."

Pak třeba Lojzík pustí v koupelně vodu, nechá ji chvilku téct a je pochválen, jak jsou nožičky pěkně umyty.

Ale trochu podobně jedná s pacienty medicínsko-průmyslový komplex. Koneckonců, to je taky způsob, jak různé církve jedují se svými členy. Protože všechny tyto instituce vědí, jak to je, a tudíž mají právo to vyžadovat.

Dnes jsme minimalizovali takové to násilí, že někoho vezmeme klackem přes hlavu. Ale tohleto, no, schí.

Vítá vás pan docent Stanislav Komárek v dnešním rozhovoru. Stanislave, chci vám moc poděkovat za váš výklad a za vaše slova. Já jsem je následoval a naslouchal jsem jim a pro mě byly velkou inspirací. Věřím tomu, že i pro vás, diváci, dejte, když tak vědět, co si odnášíte a co zase naopak vidíte jinak. Klidně se o to podělte.