JARMILA KLÍMOVÁ: Skrytý plán nechat více lidí onemocnět? Co je za tím? [odtajněno]

Aby lidi neslyšeli všechny ty nadávky, tak ti to vždycky říkám.

Hele, už natáčíme.

Posledněs to vzal i s hodinama, takže to si pamatuju.

Ty hodiny chyběj.

Hm.

Ty tady na terase nejsou.

No tak zase třeba příště.

Teďka zas máme kvikyníky.

Tak to se hezky blíží.

Vítejte, milí diváci a sledující, v tomto akritici rozhovoru s mým nejnasranějším hostem.

No to, Tomáši, ale ale dost jako hned od začátku, jo?

Hned.

Dobře, to si budu pamatovat.

[smích] Jo, jo, jo, jo, jo.

Dobrý.

Ano, zdravíme, zdravíme.

Ano, budeme slušní, nebudeme vulgární.

No, ale já tě hned hnedka budu korektní.

Ano.

[smích] Tak nebudeme nic, že jo.

To pak bysme neříkali nic skoro. Potom nebude nic.

Ano.

Tak já tě trošku budu triggerovat na začátku.

Ježíš.

Já vím, že máš jemnou vzpurnou povahu.

Tak já jsem vybral takovou otázku, která tě uklidní, a to je na sudetské Němce.

Tě zabiju.

[smích] Víš, co to je?

Ta poslední věta před smrtí.

[vzdechy] Eh, víš co?

Mě bude 60.

Já jsem byla indoktrinovaná výchovným školským systémem za bolševika.

Pamatuju si od první do čtvrtý, pátý, šestý třídy, jak vždycky okolo těch květnových svátků přišla paní učitelka do třídy.

Měla staré noviny z roku 45 a ukazovala nám ty vyvražděný, vypálený — ratata, koťata — hrůzu, strašlivě.

Ty noviny vypadaly opravdu vůči tomu věku naprosto adekvátně.

Tam ležely ty mrtvoly, za nima byly ty doutnající stodoly.

Glorifikovala se rudá armáda.

Američani neexistovali, že jo.

Ty, ty nás vůbec nepodsouváli tak v žádném případě.

Ale mělo to aspoň nějakou autenticitu.

Aspoň nějakou.

I když to bylo ideově nějakým způsobem, že jo.

Paní učitelka taky potřebovala platit složenky.

V pořádku, ale někde se tomu dalo nějakým způsobem věřit.

Rozhodně tam nebyl fousz jakýkoliv, řekněme, řekněme bagatelizace nebo čehokoliv, co dneska teda jde na příčinou společností.

Jenom proto, abysme se zalíbili jako liberálním, jako progresivistickým tendencím a byli dostatečně politicky korektní napříč Evropou, která po pádu směřuje k úpadku.

A byť samozřejmě to, co nám vyprávěli, když mně bylo 10, bylo tendenční, ano, ale když to srovnám s tím, co se vypráví dneska, tak jako pardon.

Tak k tomu jako nemám.

A pozor, teď jako když to budeme jenom to, co se vypráví dětem ve školách.

Zrovna nedávno jsem koukala na jeden rozhovor, který byl na téma, jakýx upravování historie ve výuce na základních školách.

To by si zvracel.

To je něco takovýho.

No to ano, jsem hned na začátku vysílání.

Dobře to uvedl.

Jo, děkuju ti.

Ano, dostali jsme se hezky do varu.

Jo, to, co oni jim tam dokážou prostě navykládat, je něco, nad čím ti ale fakt zůstává rozum stát. Ne jenom v tom kontextu, jak se to vypráví, ale to, že prostě někdo, komu je minimálně 40 plus, [frknutí] že se k tomu propůjčí a tam si říkáš, tak buď je to otázka naprostá absence základních historických znalostí, nebo je to něco, čemu se říká — počkej, já jsem teďko slyšela nedávno výborný termín — intelektuální bezvětří.

To se mi moc líbilo.

To je intelektuál.

Anebo je to tak zaplacený, říkáš, ty vole, já vím, že už jako staří mafián říkali, každej se dá koupit.

No a teď jako nevíš, co si máš vybrat, když to posloucháš, když vidíš, kam se to — kam až, jak se říká — bože, jak hluboko jsme klesli.

No tak takhle.

A to upřímně řečeno ještě jako navíc teď se svojí dceru — že jo — poslední čtyři roky jsem sledovala na střední škole. Tam teda dějepis neměli, protože ta škola teda byla odborně zaměřená.

A stejně, když jsem viděla tu náplň toho studia — jasně, střední odborná škola s maturitou — si říkám, ty jo, to je úroveň, takže co my jsme měli v šesté, v sedmé třídě na základce.

To přeci nemohou myslet vážně.

Jo, myslej to vážně.

A někomu to jako nepřijde divný, že prostě dítě, který teďka ona maturuje — že jo — takže už teda k tomu obsahu toho studia jim stačí tak strašně málo, aby to bylo, aby jim to prošlo těm dětem.

Jo, je to hrozný.

Kam se podívám, je to prostě hrozný.

Pardon.

Co jsem možná ještě zabrousila mimo téma.

Ale ono to do toho patří, protože když těm dětem předáš naprosto redukcionalisticky a účelově zkreslenou nějakou historii, nebo filozofii, nebo cokoliv dalšího, tak pak se nemůžeš divit, že když se těch dětí nebo té nastupující mládeže zeptáš na sudetské Němce, tak — no.

No, protože to tady jako úplně — to neruší ten mozek od přemýšlení.

Opravdu ne.

Hrozný.

Hele, a co konkrétně tam bylo?

Co ti hapovalo z toho, když sis povídala s dětmi?

E, že tam bylo tak zabalené tou nějakou propagandou, nebo co třeba konkrétně?

To ne, že bylo zabalené — to není o zabalenosti. To je o tom, že se věci úplně vypouští.

Že klíčové momenty, které jsou historizující, se úplně vymazávají, takže ti z toho zůstane jenom jakási úplně vokleštěná kostra, která vůbec nezohledňuje skutečné historické souvislosti, spletitost těch věcí. Na kterou teprve potom můžeš porozumět různému významu. A to když se úplně odstraní, tak ti zůstanou jenom ty základní, jakýx výkřiky — eh populistické — a ten, kdo nemá tendenci o tom víc přemýšlet, tak těm populistickým výkřikům věří a začne je považovat za historická fakta.

V tom je to obrovské nebezpečí, a to se děje prostě napříč celou společností.

Hm.

Diváci nebo divačky, e, jakou máte vy zkušenost s dětmi, když třeba se s nima učíte nebo povídáte? Máte podobný pocit, nebo to máte ještě jinak?

Napište nám komentáře.

Jinak sledujete rozhovor s Jarmilou Klímovou, o kterém jste si řekli a dostala nominaci.

A ty jsi léčitelka a propagátorka zdravého životního stylu a jsi poměrně — jsi v tomhletom poměrně oblíbená.

Eh, jsou lidi, kteří mi psali i po rozhovorech, že třeba koukali opakovaně.

Jo, moje hlavní role jsou otázky.

My se do nich pustíme.

Jinak koukněte, kdyžtak dolů do odkazu — tam najdete webovou stránku, sociální sítě Jarmily — tak můžete sledovat.

Také vám děkuju za vaši přízeň a podporu, a děkujeme za sdílení, protože dneska si budeme povídat právě možná o tom kontextu — a nejenom o zdraví, ale také o celé společnosti, protože to sociokulturní prostředí k tomu patří.

Tak děkujeme, že sdílíte.

Eh, [odkašlání] abysme uzavřeli toto téma, Jarmilo, tak eh, jak ty vůbec chápešs ten sjezd, teda, protože to je opravdu — co jsem otevřel sociální sítě, co jsem otevřel — tak je to jako téma má být smíření, ale já nevím, jestli to je kocourkov jménem Česko, že to smíření teda obnáší tohle.

Nevím, jak v tom číst tuhletu chvíli, protože to otevírá debatu.

My jsme měli i ve vysíláních pamětníky, [odkašlání] kteří třeba právě měli rodiče nebo prarodiče eh v koncentračním táboru, a dokonce jedna z nich řekla, že měli s tímhle sjezdem počkat, až umřou pamětníci.

Pak by to měli jednodušší.

>> Dobrá poznámka.

>> Jo.

>> Ano, měli by to jednodušší.

Hele, já jsem si myslela, že jako od toho zase odstoupíme, že to nebudeme tady dál rozviřovat, ale možná, že je dobrý upozornit na jednu věc.

Oni tam pořád operují s tím termínem smíření a tak dále.

Ale uvědom si ten obrovský paradox, který se v té společnosti teď v souvislosti s tou propagací a s tou přípravou toho sjezdu rozpoutal.

Máš pocit, že v té společnosti se teď rozprostřelo smíření?

No, to se děje úplně pravý opak.

Jo, tady prostě dlouho, dlouho, dlouho se tyhle otázky nepotřebovaly nějak dramaticky tady přehazovat vidlema.

Budovaly se tady vztahy s Německem a tak dále, bylo to také to.

A oni teď přicházejí s nějakým pseudo praporem smíření a uvědom si, co to v té společnosti udělalo.

Úplně pravý opak.

Rozpoutaly se tady, otevřely se staré rány neošetřené.

Rozpoutal se tady v podstatě - nechť to hysterie ne, ale rozpoutal se tady vzpomínky, které byly zapomenuté, které možná by s tím časem vyvanuly, ale udělalo se tady něco, jak říká básník, jako vyvanuly se vlny z dola, roztahly se širá kola.

Vždyť se podívej, co se děje v tisku, co se děje na sociálních sítích, jak se vlastně znovu eskaluje ta nenávist.

A teď teda ještě jedna věc - ono to těm oficiálním česko-německým vztahům opravdu neprospěje, protože to, co je na těch vládních úrovních, to dejme tomu nějakou takovou korektnost má, ať si o tom myslíme cokoliv.

Ale to, co oni tady díky tomuhle sjezdu důchodců - to prostě najednou si to najednou se ty Češi rozpomínají a říkají: „To si z nás děláte srandu? To myslíte vážně? My už jsme byli v klidu a teď jste nás přijeli dráždit jako hadabosou nohou."

Hm.

Tak asi už přestaneme být takhle smířliví.

Jo, já si myslím totiž, že to v tom širším konečném důsledku udělá úplně pravý opak, který ale vlastně paradoxně už tady měl být dávno nastolený.

Vidíš, že najednou zase znova přicházejí na stůl Benešovy dekrety.

Najednou znova a o které se ještě navíc teďka bude drát Maďarsko.

To bude taky zajímavé.

Najednou tady znova přicházejí na stůl reparace.

Jo, tady 20 let se nemluvilo o reparacích, protože hlavně ať jsme politicky - a ono se to najednou víří. Ty vado, kdyby my jsme opravdu teď chtěli po Německu reparace, to by nás žádný státní rozpočet vůbec nemusel zajímat.

Jo.

>> Ano, to není nic nadnesenýho. To jsou číselné nuly někam k prostě obyčejnému člověku, který si vůbec nedohlídne.

A tenhleten prostě špatně živý chlápek, který sem přijel svoje ego.

Já si myslím, že přesně jak to psal Vidlák, že až se vrátí zpátky, tak mu řeknou: „Ty vidíš, co jsi způsobil, ty debile. Mohli jsme mít klid."

No hele, uvidíme, co z toho bude.

Já čekám.

Uvidíme.

No, abysme uzavřeli to téma, tak závěrečná otázka.

Všiml jsem si těch sociálních bublin, samozřejmě.

A ty názory se tam poměrně dost třídí.

>> Jasně.

Samozřejmě.

Stalo se podle tebe téma smíření a toho, co se stalo historicky, předmětem dnešních politiků? Protože na jedné straně dnešní koalice nebo dnešní vládnoucí strany řekly, že jsou proti tomu, že neříkají lidem ty souvislosti, jak to vznikl ten spolek, na jakých základech vyjmenovávají ta jména, mluvějí o těch Benešových dekretech, že ještě nedávno to byl hlavní cíl, teďka to už není přímo písemně, ale říkají: „No jo, to je dlouhodobá doba," takže se tváří vlastenecky.

Pak máme opozici, která se zase tváří obrovským způsobem jako progresivně, že musíme ve společnosti to téma opakovat a právě tím se to usmiřuje. Jsme ve svobodné společnosti, že oni si zase - ta jedna taková vlastenecká a ta druhá taková progresivní, liberální, takováto - tedy nevlastenecká strana. No, tak se to tady na tom moje vnímání.

Ano, diváci, tak jak koukám na ty sociální bubliny. No, a dělo by se to, kdyby se toho nechápali politici, opozice i vládnoucí strany? I to by o tom skoro nikdo nevěděl, že se něco takového chystá.

>> Tomáši, prosím tě, já jsem doktor.

Já nejsem jako Eliška... Jo, já si opravdu nepřipadám, že jsem kompetentní tohle hodnotit už z toho prostého důvodu, že jedna úroveň hodnocení je to, co vidíme my, co se k nám jako k normálním občanům dostane a co je cíleně formulováno pro národ.

Druhá věc je, co je vždycky závětří zatím.

Já sice mám spoustu zajímavých klientů, ale vůbec si netroufám hodnotit všechny ty spletitosti, ze kterých se tohle upřádá.

A já si myslím, že vždycky se budeme mít šanci nahlédnout za tu oponu až zase s nějakým zpožděním.

Takže v tuhle chvíli dělat nějaké strašně chytrolínské sociologicko-politické závěry to vůbec není na místě.

Vůbec.

Jo.

Podívej se, s kým se třeba teď je žádoucí nebo s kým jako je jednat míru na Ukrajině.

No, s politikem, který má za sebou 40 let politické praxe a který už není v popředí, ale ví a pamatuje.

Takže vždycky ty věci vyjdou na povrch až s nějakým zpožděním a budou hodnotitelné vždycky potom v dalších souvislostech.

Až se z toho nakonec upředu.

Jaká nitka.

Pojďme to nechat být.

Já si myslím, že je dobrý být ostražitý pozorovatel, nenechat se tady opíjet nějakou progresivistickou propagandou a debilními kecami o smíření.

Pojďme pozorovat.

To si myslím, že je nejrozumnější.

>> Díky za tvá slova.

Diváci, jak to vnímáte vy a jak cítíte?

Napište nám.

Děkujeme za sdílení.

Tobě, Jarmelo, díky za tvoji otevřenost a já jdu na otázky, které tady jsou.

První otázka.

Proč podle vás dnes dramaticky přibývá úzkostí, depresí a psychických problémů hlavně u mladých lidí?

>> No, víš, co mi připadá úsměvný?

Tuto otázku jsem poprvé dostala před 30 lety, 25 lety, 20 lety, 15 lety a ta otázka je pořád stejná.

Akorát že pokaždé se mi zdá, ježíš, ono toho přibývá, a za tři roky ježíš, ono toho zase přibývá, přibývá, přibývá.

Akorát že možná ty konsenzuální vstupy, které eskalují samozřejmě tuhletu patologii, se možná trochu víc sčítají, je toho víc a proměňují se.

A já si myslím, že teď třeba za pět let zase to budeme přisuzovat nějaké jiné věci.

Je to ten celospolečenský chaos.

Teď chaos a zmatenost.

Jo, já jsem si tak ještě předtím, než jsme začali si tady spolu povídat, včera večer jsem si říkala, na co se mě tak už bude ptát, a čekala jsem něco podobného, takže jsem si to v hlavě třídila a říkala jsem si: „No určitě přijde nějaká taková celospolečenská otázka."

Tak holka, jako co na to řekneš?

A fakt jako mně přijde naprosto relevantní tady toto téma toho zmatení, toho chaosu a té nejistoty asi vyzdvihnout, protože upřímně řečeno, i když se odhlédneme od společenského kontextu a třeba to zredukujeme jenom na klasickou psychiatrii a příčinnou souvislost psychiatrických diagnóz, ze kterých se potom rekrutují takové věci jako úzkosti, deprese a tak dále, jo, v tom úzkém kontextu, tak tam vždycky do toho vstupuje jako iniciace, jaká míra životní nejistoty, jo?

A teď prostě individuální životní plán. Ty lidi se dostanou do nějakých krizových situací, že jo. Neuměj plánovat dopředu, protože se jim něco zboří, nějaké plánování, že jo. A nastává nejistota a nastává chaos, která samozřejmě primárně budí úzkost.

To je hrozně jednoduchá a čitelná kauzalita.

A my tuhle kauzalitu z těch individuálních životních příběhů, ale teď opravdu naprosto legitimně můžeme rozšířit do té společnosti nebo do těch mezi ty společenské jevy, které eskalujou ten na té širokté psychociální platformu, na jejichž základě vidíme, jak prostě opravdu téměř až geometrickou řadou opravdu narůstá psychická nemocnost nebo minimálně zranitelnost, jo, psychická vulnerabilita nejenom mladé generace, ale vlastně když budeme uvažovat dospělou generaci, no, tak řekneme, já nevím, nějakých 25 až 60, jo, což je taková ta nejširší skupina, protože ono to zasahuje všechny věkové skupiny, jo, každá věková skupina samozřejmě si z toho vybírá něco.

Ty starší jako říkaj, no tak tady byly historicky nějaké jistoty, jako teď prostě nejsou žádné. Ty mladší nemají na jaké jistoty vzpomínat, protože se jich ještě ani nedožili a už je zase chaos. A oni se ani nestihli vlastně v jakýchsi jistotách etablovat ve společnosti a jenom plujou v takovýchto tekutých písků, víš co? Tam se nemá z čeho chytit.

A ta mladá generace 25, 30, jo, pluje v těch tekutých písích. A jejich jakoby oni nemají životní plány, nebo respektive, oni je nemají jako na čem jako pevným stavět. Oni jsou nuceni tou společností jako chvilku tudy, chvilku tam, jo. A to vlastně degraduje nebo rozbíjí to, čemu říkáme jako soudržnost osobnosti.

Je hrozně jednoduchý, že z toho následně vyplývají všechny veškeré vulnerability, to znamená nemocnost, zranitelnost toho psychického stavu, toho neuropsychického systému.

A do toho ještě vstupuje vlastně další jev, a to je to, že se vlastně na platformu mladé dospělé generace dostávají ty sněhové vločky. Už jsme o nich taky myslím mluvili, že jo. To je ta generace, která se nesmíte jim vůbec nějak ublížit, protože oni jsou z toho hned, jak to říct, slušně rozvrkočeni, že nesnesou vlastně vůbec žádné příkoří.

A teď si vem, že tyhle lidi se tam začínají potkávat a že se to kumuluje. To znamená odolnost nastupující generační populace je v tak mizerném stavu, že zkusme to srovnat s nastupující generací třeba 50 let zpátky. Kdyby byla tam generace takhle, ty lidi by tá čtyřicítka vůbec nepřežili.

Jo, pojďme to srovnat s Husákovými dětmi. Já jsem teda těsně před nima, že jo, ale vždyť my jsme museli čelit tomu, že jsme věděli, že doma se něco říká, ve škole se něco říká, museli jsme to celé ustát a nesměli jsme se z toho poranit. Museli jsme si jako ustát nějaký morální kredit, nějakým způsobem tím projít, jo?

A vem si, že my jsme generace, která je na odchodu, a nastupují tyhle třasořitky. Já jako nevím.

No a když je tam ta otázka, jako proč? No, protože všechny tyhle jevy se kumulují a otisují do celého toho mentálního pole té společnosti.

Jsem srozumitelná?

>> Jo, [odkašlání]

>> Chápu. Chápu tedy, že to spojuješ hodně se sociokulturním prostředím.

To nelze prostě oddělit.

Jo, já jsem vždycky jako chtěla mluvit o zdraví a medicíně a tak dále, ale už jako možná i já, nevím teďko, jestli to bylo v nějakém našem rozhovoru, jsem připustila, že už není možné hovořit o zdraví, zachování psychického, psychosomatického, komplexního zdraví, aniž bychom se zcela vyhnuli sociální a politické situaci.

Fakt to nejde, protože veřejné zdravotnictví je zpolitizované, farmaceutický průmysl je zpolitizovaný a tím terénem plujou ty lidi, že jo. Jsou ovlivňovány veškerou tou loby, veškerou tou reklamou, tím jak se s nimi cíleně zachází, na co jsou lákáni v nějakých pojišťovnských systémech, že jo.

Teď, ježišmarj, už zase mě to vede k tomu, jako co se na nás chystá, že jo, s tou národní očkovací strategií, jo. Vem si, že se chystá to, že když nebudeš správně naočkovaný, tak už ti třeba pojišťovna nebude proplácet něco. Podívej se, čím tím plujeme a přidá to jako psychické pohodě a stabilitě? No asi ne, že jo.

>> Jo, díky, díky za tvé sdílení, Jarmilo. Co vy na to, diváci? Jaká je vaše zkušenost? Jak to prožíváte? Napište nám. Děkujeme i za sdílení.

Další otázka pro tebe. [odkašlání] Jaký dopad má podle psychosomatiky dlouhodobý stres z ekonomické nejistoty, válek a globálních krizí na lidské tělo? Takže dopady.

Eh, hele, já bych se asi zbytečně neopakovala, ale jak nemám ráda WHO dneska už, jo, s tou zdravotnickou organizací, tak je potřeba ovšem bejt vždycky jako trochu objektivní nebo objektivizovatelný.

Je potřeba na její jakoby pozitivní účet přičíst to, že — a teď mě oprav, jestli je to 25, 30 let zpátky, nevím — Světová zdravotnická organizace definovala pojem zdraví jako komplexní soubor tělesných, fyzických, sociálních, ekonomických a náboženských pohod.

To znamená, že už tenkrát se do charakteristiky a vnímání zdraví zcela jasně propisovalo i to, že s tím ekonomická situace souvisí.

No, proč by to dneska mělo být jinak? Protože zase, co když prostě mám ekonomickou nejistotu? Zase je to ta nejistota, zase je to ten chaos, malomyslnost, úzkosti, strachy.

No a přes ten neurovegetativní systém se to pochopitelně propíše do toho buněčního zdraví. Nepotřebuji to víc rozvádět.

Ano, souvisí.

Teďka.

>> Hm, děkuju. Jak se na lidském zdraví podepsala doba sociálních sítí, neustálého výkonu a digitálního přetížení? Sleduješ to třeba u svých klientů, Jarmilo? Ty změny, ty jako se třeba právě [vzdechy] debatuje o těchletěch tématech, tak třeba konkrétně u určitých případů vidíš, že se děje něco, co by se třeba ještě před 20 lety vůbec neodehrávalo v tom mozku nebo v tom komplexu zdraví vlivem sociálních sítí?

>> Hm. Eh, poslední slovo: digitální přetížení, jo. A jako možná od toho je dobrý se odrazit.

Je to přetížení mentálního systému v sociálním poli, který se vymyká evolučním tendencím a evolučním schopnostem člověka přežít v tlupě.

Vysvětlím.

Historicky i neurofyziologové opakovaně zkoumali, kolik lidí v sociálním poli je jednotlivec schopen identifikovat ve vztahu k nějaké sociální návaznosti, aby byl schopen sám sebe v tom sociálním poli ukotvit a ustanovit.

Základní sociální tlupa tvořila 30 až 50 lidí. Širší sociální tlupa tvořila 100 až 150 lidí s fyzickými kontakty, v době kamenné opravdu to tak bylo.

A teď jsme se dostali do jiného prostředí. Otevřeš Facebook, a tam máš desítky tisíc lidí. Já tam mám nějaké pár tisíc přátel, dalších pár tisíc sledujících.

A kdybych měla ve všech ohledech vyhovět všem, tak bych vlastně ztratila orientaci. A pokud se mám pokoušet vyhovět těm požadavkům, tak nepochybně se začne postupně a plíživě vytrácet moje vlastní identita.

A to je princip toho přetížení. I když to na první pohled vypadá jako velký moment vhledu.

Já se natolik rozmělním v tom prostoru, že ne v tom smyslu, že si chci hrát na něco a podbízím se, ale já přirozeným, neuvědomovaným způsobem se postupně odpojuju a rozmělňuju, rozvolňuju kontakt se svojí centrální integritou.

Samozřejmě, lidi, kteří vůbec nevědí, že toto riziko existuje, do toho jdou a nevšimnou si, že se to odehrává v jejich osobnosti a že se stávají sociálními vazaly. Jsou přetíženi tou předimenzovanou, enormní potřebou být k dispozici obrovskému množství vztahů, které náš mozek a naše sociální integrita primárně nejsou schopny pobrat.

My na to nejsme nastaveni.

A to říkám jako člověk, který celý život řeší příběhy jiných lidí. Už mám to, čemu se říká profesionální deformace, za kterou jsem vděčná, protože proto tu práci dneska mohu dělat. Ale v době svého největšího boomu – když mi bylo čtyřicet – jsem si spočítala, že jsem schopná v hlavě udržet něco okolo 800 příběhů. To je velký extrém, ne?

Ale protože moje profese – a to je důležité – selektivně vycílovala můj mentální prostor na to, abych to prostě udržela. Přišla jsem na to poměrně náhodou, když jsem si třídila kartotéku. Pamatuju, vím, ano, vím, vím, vím. Dostala jsem se něco máličko pod 800, takže zhruba 800.

Teď, když jsem si to nedávno, asi před dvěma lety, dělala znova, tak jsem něco okolo necelých pěti set. To je přirozené, to je únava materiálu. Je to v pořádku, a pořád je to ale ještě velké extra, ne?

Zkuste se zeptat někoho dalšího, kdo si pamatuje 500 životních příběhů. Já ano.

A teď to pojď porovnat s tím, kolik lidí má přátel na Facebooku. Nemají trénovanost mysli, jakou mám já, a pohybují se v prostředí, které nejsou schopni obsáhnout.

To znamená, že ta přetíženost jim úplně rozmělňuje vlastní sociální identitu a oni doslova a do písmene neví, čí jsou.

Takže opět se dostáváme k principu zmatení, chaosu, dezintegrace osobnosti, úzkosti, deprese, vyprázdněnosti a psychosomatických nemocí.

Zase je to srozumitelné?

Ano.

A já to slyším vůbec poprvé za celou dobu, co vysílám takový výklad. Takže ti za to moc děkuju.

Diváci, co vy na to? Sledujete to u sebe nebo třeba u některých členů své rodiny? O čem mluví Jarmila? A děkujeme vám za sdílení. Toto je silná zpráva, aspoň za mě. Jak říkám, ještě jsem to od nikoho neslyšel takhle popsané jako od tebe.

A vidíš to. Prosím tě, že mi to odpustiš, že ti do toho vstupuju. A přitom mně to připadá tak jednoduché, tak triviální.

A možná – ještě jestli dovolíš – nebudu s tím dlouho zdržovat – v mém vnímání s tím velmi úzce souvisí, aby si lidé v rámci sebeobrany a sebezáchovy uvědomili, že není povinnost žít online. Mám svaté právo, když dám nějaký post na svojí facebookovou stránku, nereagovat na všechny ty komentáře v tom vlákně.

Aby jste, paní doktorko, nereagovala. Aby jste nereagovala. Nemám povinnost.

Zvlášť když tam čtu věci bez větší váhy, jo, co se toho týče. No, a teď jsem za to kritizovaná.

Ale já mám právo si uchovat svou integritu a ne tak nešílet na Facebooku. Místo toho jít na cigáru a na zahrádku, protože taky potřebuju odpočívat.

A právě ten tlak toho širokého sociálního pole – ten lidé vlastně neunášejí a připadají si špatní, když tomu tlaku nevyhoví. Proto se nechají v tom sociálním poli úplně rozkouskovat, rozmělnit.

Takže říkám: nemáte povinnost žít online. Máte právo být odpojení, protože to je sebezáchova.

Teď dál nebudu.

Já to z vlastní zkušenosti potvrzuju, protože vždycky se zalezu někde do Himalájí nebo na pouště, kde mi je dobře.

Super.

A je, diváci, vy jste zvyklí na moji komunikaci na Facebooku. Někdy čekáte třeba i dva měsíce na odpověď. Takže asi jste možná už dostali odpověď od Jarmily, že já to tak nějak podvědomě vím.

Dostáváte tam vždycky na Facebooku třeba odkaz na podporu, kde je Míša, pomocnice. Když něco řešíte, ona to vyřeší hned. Ale já opravdu třeba někdy neodpovídám. Nějaké dva měsíce, některé i tři, než zareaaguji.

Ale já jsem s tím v pohodě.

No, já taky.

Já už jsem se, já jsem říkala – já už jsem tak stará, že si s tím nebudu dělat hlavu.

To se blbě říká, co?

Ale stalo se to až v okamžiku, kdy opravdu ta stránka překročila 100 000 sledujících. To už se to opravdu nedalo. Tam to skáče.

Chápu.

Díky za to, co říkáš. A já jdu na další téma.

Vidíte souvislost mezi dnešní polarizovanou společností a nárůstem autoimunitních či chronických onemocnění?

No, hele, já si myslím, že to jsou otázky, které v podstatě pořád se točí okolo jednoho tématu. Akorát že to vypadá zdánlivě, jako by se dotazovali na něco jiného, ne?

Je to ten společný jmenovatel.

Teď se tomu, teď jako tady v té otázce bylo polarizovaná společnost. Jsou tam zmíněna autoimunitní onemocnění. Nebudeme to dávat do samostatné kategorie, protože je to prostě všechno v jednom pytli.

Ta polarizovanost, to je další nástroj pro tříštění. Když polarizuješ, tak nejdřív to rozdělíš na dvě půlky.

Každou půlku zase rozdělíš na půlku, každou půlku zase, zase, zase, zase až v podstatě takovýmhle jakoby fraktálovým způsobem toho neustálého polarizování již těch polarizovaných částí to roztříštíš na ty propočinitele.

A vlastně to, že ten člověk už v tom nemůže najít ten svůj sociálně pevný bod, tak velmi často to začne vnímat jako svoji chybu. Aha, já jsem nějakej jako poškozenej, rozbitej, blbej, jako jo, že prostě se v tom neumím to.

A to je vlastně první krůček k tomu sebeznevšetlení následného sebeobvinění. Protože ještě čili tomu obvinění, jo, vidíš to, ty seš jako tadyhle boomer a já nevím co všechno, viď?

Jo, my boomři o tom něco víme.

A to je zase postupný krok k tomu sebeobvinění, sebetrestání.

No a to je psychosomatický kontext autoimunních onemocnění.

Takže jsme zase u stejného.

Ano.

Pořád se nám to okolo točí.

Můžeme tomu dávat trošičku jiný, jemně laděnou terminologii podobnou jako Karel Čapek. Tady můžeme vyjmenovat spoustu synonymních věcí, ale pořád jsme u jednoho.

>> Možná proto dám doplňkovou otázku pro tebe, Jarmilo. Co s tím?

My si povídáme tak, jak to vnímám já jako sociokulturní prostředí, o tom, kam se až dokáže jednotlivec dostat, když není integrován a neintegruje, ale prostě jako se nechává nést.

Když to řeknu svými slovy jednoduše.

>> To je hezký. To je hezký. Nechává se nést.

>> No tak co s tím?

Když se bavíme o sociokulturním prostředí, pro mnoho lidí může být strašně složité pochopit, co to vlastně je. Ona to sčítá politiku, náladu souseda. Může to být cokoliv, ale pojď říct za sebe, za ty roky, co teda i tvoje paměť neuvěřitelně funguje.

Co by zásadním způsobem prospělo českému prostředí v tuhletu chvíli? Jaké třeba drobné změny na úrovni mezilidských vztahů vedené až od shora politiky až po okolí?

Co bychom mohli začít dělat jinak, aby jsme se nejenom my sami cítili dobře, ale aby třeba i nejenom naše děti, ale i třeba ten soused se cítil dobře a nějakým způsobem se ho to dotklo a mohl by změnit svoje chování a jednání na základě toho.

>> Co to po mně zase chceš?

>> Jsem takovej parchant.

>> No to to jsem já, ale to jsi řekl ty. Dobrý, díky.

[smích]

Víš co, jak já to s dovolením, já si to trochu upravím, jo? Ty jsi řekl od politiky až po souseda nebo od vrcholné politické scény, jak jsi to říkal.

Jo.

>> Ne.

No, já jsem to říkal jako jaká změna by to byla, aby se to tak propsalo v tom sociokulturním prostředí prospěšnosti z duchovního, duševního a fyzického zdraví nás všech.

No hele, ono to takhle.

Já se musím dostat k pojmům jednoduché, prosté a snadné. Věci, které jsou prosté, často nejsou snadné a lidi to jako neumějí si v tom udělat jasno.

Prostá cesta, která by k tomu mohla vést, je začít zpátky být sociálně skromný. Nepotřebuju mít 50 přátel, stejně stojí za prd, že jo.

Pojďme si říct, že stačí pět, který za to stojej.