K. DOSTÁLOVÁ: Na Hradě neprobíhá politika, ale zákulisní hra poradců a mediálních spojenců. verox.cz

Hezký večer.

Srdečně vás všechny vítám u pravidelného pondělního vysílání pořadu Napravo.

Jmenuji se Kateřina Dostálová a vy sledujete naše vysílání živě na platformě aby bylo jasno a na platformě Verox.

Dnes bych vám chtěla přiblížit, co je nepolitická politika, co se tím myslí. Nepolitická politika, která se opírá o občanskou společnost, provází ji duchy zákonů a hlavně spousta intrig.

Samozřejmě podíváme se na summit v Ankaře, podíváme se na předběžné opatření Ústavního soudu, podíváme se ústy a ukázkami politiků a poradců na to dění, kterém jsme se teď ocitli.

A když mluvím o nepolitické politice, tak já bych vám chtěla říct, že ten střed, který dnes sledujeme mezi vládou a hradem, není nepodobný tomu, co jsem zažila já v roce 97. Akorát bych řekla, že dnes je daleko víc nebezpečný vzhledem k tomu, v jaké jsme se ocitli geopolitické situaci.

Já říkám autentický pohled, protože jsem to žila.

A když říkáme, že se budeme bavit o nepolitické politice, tak samozřejmě ta stála vždy na těch stranách, které nám postupně mizely z té politické scény. Teď se zjevují aktéři té doby na obrazovkách a já za těch uplynulých skoro 30 let vždycky, když jsem viděla Ivana Filipa, Daniela Kroupu, Tomáše Kalvodu, Jana Kalvodu, už si ani nevzpomenu pořádně na jméno, na obrazovkách v průběhu těch 30 let, tak jsem si říkala vždycky: aha, něco se děje.

A dnes bych řekla, že ty ambice jsou upřeny na hnutí STAN a na ty strany a ty aktéry, kteří z naší politické scény zmizeli.

Takže se určitě podíváme na STAN.

A na závěr jsem vám připravila ukázku, úhel pohledu historika a slavisty Michala Terrého, mého oblíbeného autora, protože já už těch pět let pořád přemýšlím a poslouchám řadu diskuzí a čtu toho hodně o tom, kam zmizela naše paměť, proč jsme se nechali zmanipulovat za ty poslední roky tak nevídaným způsobem a on nám poskytne vodítko.

Úplně na závěr, abych nezapomněla, mám připraveného Cyrila Svobodu, ukázku, protože nám řekne, jak se dívá na aktuální politickou situaci v Německu. To je pro nás určitě teďka důležité.

Tak pojďme na začátek.

Připravila jsem si ukázku a když jsem hned v úvodu řekla intriky, nepolitickou politiku a občanskou společnost provází intriky, tak se podíváme na ty intriky, hradní intriky v této ukázce.

Pojďme na to.

Teď já slyším ze strany opozice, že to je mezinárodní ostuda, co se děje, že se nedokáže prezident domluvit s vládou, respektive, že Andrej Babiš nechce vzít Petra Pavla do Ankary a je kvůli tomu mezinárodní ostuda.

Tak já jsem pravidelný čtenář deníku Financial Times a v den, kdy byla podána ta žaloba, vyšel na druhé straně relativně dlouhý článek o sporu mezi Andrejem Babišem a Petrem Pavlem.

Přečetl jsem si ho a měl jsem pocit, že ho napsal někdo z hradu. Neříkat jméno, ale někdo z hradu ho napsal, protože tam byly jenom argumenty té jedné strany, ne strany druhé.

Takže jsem potom pochopil, že to může být jakási koordinace, že když je pořádná žaloba, tak aby se taky řeklo, svět to zajímá, tak určitě ano, tento text jsem četl. Jinak jsem si nevšiml nikde v žádném zahraničním tisku, že by toto téma někoho zajímalo.

>> Všimli jste si opozičních politiků, jak neustále slyšíme ty důrazy na to, jak budeme poškozeni v zahraničí, kde se o tom píše a takto se to dělá.

Ano, takto se to dělá.

V den, kdy byla podána kompetenční žaloba hradem prezidentem Pavlem, se v Financial Times objevil tento článek.

A to spojení té nepolitické politiky z médií, to je jeden z hlavních rysů, protože to je prakticky tandem. Bez toho by to nešlo, protože nepolitická politika nemá tu oporu dole v lidech a musí si ji vyrábět právě přes ta média.

A já vám teďka chci ukázat dva pohledy na to, v jaké jsme se ocitli situaci, co nás čeká a bude to pohled z hradu a bude to pohled z černínského paláce ze strany vlády.

Ten pohled z hradu je něco, s čím já jsem vždycky bojovala a kvůli čemu jsem vstoupila do politiky.

Pojďme si pustit Petra Koláře.

>> No, tak se stane, že opravdu nám všem tady ujede vlak a my najednou budeme na periferii ticha.

>> A zjistíme najednou, že jsme prostě z té obdivované polistopadové krásné země, která byla dávána za vzor toho, jak se prostě má udělat transformace politická sametovou cestou, jak můžete mít prezidenta, který jste světovou, kdy najednou zjistíte, že boxujete v úplně jiné váhové kategorii, než kam patříte a že najednou budete prostě outsider, budete loser.

A tady je patrné, že ta iritace z těch různých škodičů a kazisvětů, které v Evropě vždycky se najdou, už motivuje řadu evropských politiků k tomu, aby hledala nějaké východisko, což může být výchorychlostní, více rychlostní Evropa a budeme my chtít zůstat za dveřmi a koukat, jak oni tam jedou si hezky a budujou si tu svoji představu, nebo budeme chtít být radši u toho. A tady to je potom opravdu o celé té společnosti, jestli to prostě dovolíme nějaké chvíli fungující vládě, aby to způsobila tu ten handicap nám a zdrželi nás a vyřadili nás z toho hlavního proudu, nebo prostě budeme využívat všech možností, které máme té občanské společnosti, abychom tomu zabránili.

Ta nehrdost, to ponížení se, to je všechno takové, to nemít vlastní nohy, někam se přifařit, někam se okamžitě hned přidat, kde to bude lepší.

Ale víte, ono to má velmi jednoduché a krásné pozadí, protože my se podíváme na obrázek z Ankary. To je z článku z Wall Street Journal z druhého července 2026.

V Ankaře se uspořádá souběžně se schůzkami lídrů také průmyslové fórum pro vedoucí pracovníky z oblasti výroby zbraní a vládní plánovače, aby projednali, jak zrychlit a rozšířit produkci.

Představitelé očekávají, že na úterní akci oznámí kontrakty, předběžné dohody a smlouvy o společné výrobě v hodnotě miliard dolarů.

Co vám mám říct?

Spátřit Petra Koláře a všech těch, kteří se tak zuby nehty chtějí udržet toho jakéhosi vlaku, jakého té naší nesamostatnosti, té naší jakési podřízenosti, té libské burzy a toho všeho, co dodáváme.

Já jsem vždycky chtěla mít vlastní nohy a mně se to podařilo.

Ano, ono je to samozřejmě těžší, ale můžete si najít spojence, dobré a spolehlivé spojence.

A já si myslím, že to, co reprezentuje Petr Kollář, to je jejich severoatlantická vazba všech těch, kteří se tak drželi těch 35 let svých pozic s demokraty, s americkými demokraty, s Bidenovou administrativou a s Kamalou Harris třeba a jim ujel vlak, tak teď se obrací směrem k Bruselu.

A pro nás bude důležité vidět, co se děje v Evropě.

My to samozřejmě vidíme, ale jak jsem řekla, že vám chci ukázat dva různé pohledy, a ten hradní a ten vládní, ten z Černína.

Já mám takovou radost, že teďka zase můžu říct černínský palác.

Já jsem napsala komentář, když nastoupila Fialova vláda, jak strašně trapné ponížení pro mě bylo, že do toho paláce, kterého já si velmi považuju – já jsem kousek vedle bydlela – nastoupili piráti.

Ale dám prostor paní velvyslankyni Evě Filipy.

Problém je v tom, v našem směrování, kam Česká republika má jít do budoucna. Domnívám se, že časem i v dalších zemích zvítězí konzervativní strany, které budou přemýšlet trochu jiným způsobem. Takže si nemyslím, že Evropská unie v této podobě vydrží. Nějaká spolupráce asi bude. Možná se vrátíme k něčemu, jako když začínala Evropská unie – EHS. Spolupracovat budeme, ale dokonce z různých platforem slyším názor, že to centrum Evropy může být klidně ve střední a východní Evropě s našimi názory, s našimi pohledy, jak bychom tu Evropu měli udržet bez té strašlivé byrokracie. Nebudu se zmiňovat do detailu, jaké byrokracie to objevíme.

Čili spolu budou spolupracovat státy, které spolu spolupracovat chtějí a mají nějaký společný zájem.

Když si vezmete euro – Petr Pavel třeba prosazuje euro. Státy, které mají euro, mají vyšší inflaci než ty, které ho nemají. Čili to je mnoho detailů, které hovoří proti té stávající formě Evropské unie. Spojené státy evropské, jak to nedávno vyslovil Petr Pavel, vy to nevidíte jako budoucnost. To jde dozadu. Jsou to přání lidí, kteří to tak měli, tak si to jako v sobě vstřebali a ukotvili a nevidí ty pohyby, které se skutečně hýbou jinam dopředu.

Určitě bych měla připomenout, že paní velvyslankyně Eva Filipy je poradkyní ministra zahraničních věcí a ministerstvo zahraničních věcí sídlí v Černínském paláci.

Bylo pro mě to vždycky takové uklidnění a balzám na duši – takový ten klidný racionální pohled na to, co se kolem nás děje. Eva Filipy velmi dobře zmínila, že to centrum by mohlo být ve střední Evropě. A víte proč? Protože náš největší spojenec, Spojené státy americké, ve své bezpečnostní doktrině, kterou zveřejnili, chtějí spolupracovat s Evropou a chtějí spolupracovat s národními státy.

A teď, když se vrátím k Petru Kollářovi, tak on tam jako ty škodlivce – když jste slyšeli ta slova – to je opravdu otřesný slovník plný exprese a nenávisti. Ale já to slovo nenávist nemám ráda. On tam říkal, že ti škodlivci, jinak také říkáni potížisté, tak ti měl samozřejmě na mysli Orbána, Fica a dnes je jejich úhlavní nepřítel Andrej Babiš. A paní velvyslankyně velmi dobře říká, že ano, oni ustrnuli v té byrokracii, v tom euru, v těch Spojených státech. Ne, ne, ne. Tento pohled už není ten pohled, který nás má čekat v budoucnu.

A vlastně ti představitelé těch intrik, duchů a té občanské společnosti, kterou zmínil Petr Kolář, tak v podstatě to jsou ty síly, které chtějí zastavit změnu.

Samozřejmě, že se musím dostat k Ústavnímu soudu. A víte, co mě dneska šokovalo? Já jsem vám řekla, že ten můj pohled bude autentický, že jsem to žila.

Mým poradcem, právníkem, když jsem nastoupila v roce 98 do poslanecké sněmovny, byl pan doktor Petr Barttoň – ještě mladý začínající právník. Dnes je členem Ústavního soudu. Pan prezident ho jmenoval. Já se přiznám, že mě velmi šokovalo a mrzí, že tento můj poradce či spolupracovník mé poslanecké kanceláře – my jsme měli stejné vidění světa – se dnes přidal k té většině Ústavního soudu. Ale to vám říkám jenom jako zajímavost v tom smyslu, že to, co vám říkám, jsem opravdu zažila.

Já jsem si přečetla velmi zajímavý, skvělý rozhovor s panem prezidentem Klausem, který upozorňuje na jednu věc. Tady se neustále pořád mluví o nějaké zvykovosti. Zvykovosti v tom smyslu, že prezidenti vždy byli hlavou delegace na summitem NATO. Jenomže nikdy od roku 89, od roku 90, 92 – jak to chcete počítat – se nestalo, že by ten rozkol mezi postojem vlády, která je zodpovědná, a neodpovědným reprezentantem, prezidentem, byl tak hluboký a veliký.

A my se teďka podíváme na obrázek, protože to mě velmi zaujalo, to, co tady říká pan prezident.

Pan prezident tady vlastně říká, že útěk Ústavnímu soudu je útěk od politického řešení problému. Pro mě je naprosto nepřijatelná chyba a nikdy bych ji neudělal. Tuto chybu.

Druhou věcí je žertovný způsob. Ano, jak Ústavní soud zareagoval – před sebou máme jeho materiál. Je to složitý právnický text, který musel vznikat týdny. Nemohl být napsán za několik hodin. Tím bylo jasně dáno najevo, že Ústavní soud nebo někdo z Ústavního soudu de facto tu žalobu prezidenta psal a proto už na ní měl připravenou odpověď.

To je fakt české specifikum a je to z toho rozhovoru. Doporučuji vám ten rozhovor.

A proto jsem vám zmínila to, že ten právník, o kterém jsem vám mluvila – to je v podstatě člověk, který se stal součástí té připravované věci. A já vím, že to bylo historicky okomentováno – Petr Macinka to nazval „ústavním půjčem" a já si opravdu myslím, že to byl právě ústavní půjč. Přidávám se k jeho názoru. Ale já si to můžu dovolit. To je pravda.

Chtěla bych říct, že mě na tom zaolej ještě jedna věc. Poslechla jsem si dva právníky – Cyrila Svobodu a Jindřicha Rajchla – a oba dva upozorňují na jednu důležitou věc: na meritum věci. A to se týká delegace. Té delegace. A vlastně ta kompetenční žaloba nebyla o té reprezentaci prezidenta, ale byla o té delegaci.

Pustíme si Cyrila Svobodu.

Zároveň tady bylo zmíněno, že byly dána akreditace členům delegace. To je v tom přibližném opatření. Toto je podle mě neurčitý výrok. To znamená, že je nepřezkoumatelný. V tom výroku „zajistit akreditaci členů delegace" – a člen delegace je, kdo to je? Je to paní Pavlová nebo není? Kdo to je? Nikdo netuší. To je neurčité. A zároveň je to přibližné opatření, které se týká osob, které nejsou účastníky řízení, nejsou hlavními a vedlejšími účastníky, nejsou na straně žalovaného ani žalobce. A to je také zajímavé. Na tyto mé tři otázky, které jsem položil ve veřejném prostoru, jsem nikdy od Ústavního soudu nedostal odpověď.

Opakuji znovu: proč nebyla doručena žaloba? Proč se nemohl žalovaný vyjádřit k návrhu? A proč se to týká osob, které nejsou účastníky řízení?

To je strašně důležité, protože osoby – ta delegace – nejsou účastníky řízení. Úplně tu samou věc.

To mě zaujalo, když jsem poslouchala Jindřícha Rajchla na XTV. Kdyžtak si to pusťte, protože on tam přímo – on se tak jako u toho usmíval a říkal: „Víte, proto já mám ráda ty ukázky a dívám se na ty lidi, protože já taky sleduji jejich minulku." Nevím, já to mám takhle prostě. Když se podíváte, musel rozlomilče – a říkám: „No, ale to meritum věci je v té delegaci." A já vám chci říct jedno: já jsem přesvědčená, že my máme zvolen aktivistický Ústavní soud.

Varovala jsem už před třemi lety, když prezident jej jmenoval a okomentoval to slovy, že bude ji jmenovat Ústavní soudce podle aktuálního stavu společnosti, což mě vyděsilo. Já to tady opakuji snad už několikrát a já vám teďka ukážu něco o panu předsedovi Ústavního soudu.

Samozřejmě víme, že aktivista je, porušuje zákon o soudech a soudcích, účastí se demonstrací, podepisuje petice proti vládě a tak dále.

A já se podívám se na obrázek.

Já vám chci říct, že můžete podepsat petici. Já děkuji Liboru Vondráčkovi, předsedovi Svobodných. Já jsem tu petici okamžitě podepsala. Výzva k rezignaci předsedy Ústavního soudu Paxy a tu bez problémů najdete na stránkách Svobodných. Tuto petici můžete podepsat, můžete se přidat.

Já za to Liboru Vondráčkovi samozřejmě děkuji, protože si myslím, že musíme být aktivní, nemůžeme to jenom sledovat.

A teď vám chci ukázat další obrázek a to je článek z Lidových novin od pana doktora Petra Kolmana. „Je čas napravit ústavní omyl. Vraťme nepřímou volbu prezidenta. Včera bylo pozdě."

Ano, Petr Kolman, také vyučující, často publikující právník, učí na Masarikově univerzitě, má také zkušenost s politikou, takže je to člověk relativně zasvěcený a já s ním naprosto souhlasím, protože jestli je něco esencí populismu, tak je to přímá volba prezidenta. Já s ní nesouhlasím. Byla bych ráda, kdyby se to vrátilo zpátky.

A napsala jsem k tomu komentář. Jenom vám chci přiblížit to, protože jsem se účastnila dvou voleb prezidenta na hradě – té první i druhé volby prezidentské prezidenta Václava Klause. A ta druhá volba v žádném případě – můžu vám říct, že jsem tam byla – neprobíhala tak, jak jste dnes a denně mohli číst v novinách a médiích.

Oni si prakticky připravovali svůj chlebák. Jak jsem vám řekla, že jsou spojeni s tou občanskou společností a ne s politickou politikou. Oni jsou propojeni, ty dvě platformy dohromady, tak si připravovali už dopředu veliký krajíc chleba, potravu pro sebe, pro ta média, která dnes upadají, protože volba prezidenta hlavy státu. A já to považuju za neskutečný populismus.

A ve světě dnešních technologií, digitalizace, je tak strašně jednoduché na hrad zvolit třeba na párkách.

Tak ale pojďme dál.

Já bych se teďka chtěla dotknout prezidenta jako takového, protože mě zaujal rozhovor Vadima Petrova. Vadima Petrova určitě znáte. Je to člen velké rozhlasové a televizní rady. Souhlasím s Xaverem Lubošem Veselím, že má skvělý facebookový účet. Doporučuji, abyste ho čétli. Ale tady s Vadimem Petrovem nesouhlasím. Pojďme si to pustit.

„Naše vláda si nepřeje, aby byl přítomen na sumitu v Ankaře," řekl Babiš poslancům o Pavlovi.

To je nekonečný příběh. Přemýšlím, jestli mám začít tím, že se Babiš už naštval, že se ho to tak jako celý dotklo, nebo tím, že mi toho Petra Pavla je vlastně líto, že mu pořád říkají: „Ty seš prezident, ty seš hrdina, ty seš, prostě ty musíš bojovat do posledního dechu, to se od tebe očekává."

Tak on bojuje, ale v té politice potom se dostává ne do boje, který je úctyhodný, ale který je trapný. A to už je to, co se teďko děje ty poslední dny, možná týden, kdy se dostal do pozice, kdy to je trapný.

No a pak přijde ještě Babiš a ještě ho dorazí tím, že řekne: „Ale já s ním nepotřebuju mluvit, když na nás dal žalobu a já prostě s tím nemám co řešit. A si to vyřeší Macinka, ministerstvo zahraničních věcí, kolik tam lidí chce."

Ten říkal, že jako 35 nejdřív. Pak se k tomu zase nepřiznal, že vlastně žádali o 35 lidí v doprovodu, takže teďko to je míň. Teďko tam vyměnil ty bodyguardy za fotografa a prostě nějakého influencera na hodiskovýho mluvčího.

No, je to prostě trapný.

A vlastně si říkám, že ten Petr Pavel na to, jak je sošný, jak opravdu vypadá hezky, jak nám dělá radost z toho, jak opravdu vypadá, to strašně kazí tím provedením celý té akce. Já nesouhlasím. Já si myslím, že prezidentu Petru Pavlovi je to ale úplně, ale úplně jedno, co si o něm myslíme.

Jo, protože mně se dneska moc líbil Jaroslav Plesl. Viděla jsem ho na CNN Prima v duelu s Martinem Šmarcem, jak se bavili o Ankaře a on tam říká: „Vždyť přece ten člověk skládal slib Sovětskému svazu jako voják socialistické lidové armády. A panebože, vdyť si jenom vezměte ty požitky!"

Já jsem se teďka dozvěděla takovou aktualitu, to možná nevíte. On si zjednal dokonce vrtulník. Já doufám, že jsme ho neplatili, když byl na Lemanu, aby si fotil ta auta nebo motorky, či co to tam je. Já to nesleduju. Z vrtulníku, houpe se na laně v katedrále.

Eh, prezident Zeman, tuším, že jsem slyšela, že byl snad na, já nevím, 80 cestách za celých 10 let svého prezidentování. Tady už proběhlo, nechci to přehnat, jestli 60, ale prostě neurčuji, no.

Prostě je to papaláž, kterýmu to vyhovuje, a mě ho teda vůbec není, ale víte, líto.

Ale kdo si myslím, že je opravdu chudák? Chudák je Petr Kolář, protože to je v podstatě komplex neodvahy. On chtěl být tím prezidentem a on je odsouzený stát pořád za tou oponou a jenom tahat za ty nitky. Jak je to ponižující, když musel s tím Petrem Pavlem.

A já jsem viděla tolik těch jejich rozhovorů, abych nasála tu atmosféru těch tělocvičen zpocených, po těch dětech a těch nějak neupraveně umytých toalet, jak jezdil po celé republice a seděl vedle toho Petra Pavla a jak trpěl, jak musel s tou Lůzou, s tou spodinou tam být, aby dostal Petra Pavla na ten hrad.

Ten si to užívá.

Takže mně je spíš líto, ale prostě říkám si, to je chudák.

Pojďme se podívat na obrázek, protože ten mě pobavil.

Já mám jednoho člověka, kterého ráda sleduju na síti X. Jmenuje se Karel Šedivý. Spolehlivě mě rozesměje. Vždycky vím, že ho nemůžu číst ve vlaku.

A on napsal: „Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil. Štefánik se zasloužil o vznik společného státu Čechů a Slováků. Eduard Beneš se zasloužil o stát. Petr Pavel je vedoucí. Tak Petr Kolář je vedoucí."

Pojďme se podívat, jak se na to dívají v Echách. Krátká ukázka.

„Petra Pavla to motivuje, takže budeme se mít evidentně na co těšit, tedy v uvozovkách."

A já jsem zaznamenala teda v jednom podcastu, který vyšel dneska ráno s panem prezidentem, že to motivuje i paní Evu. Paní Evu – už promiňte, to asi nebylo vhodné.

„A já jsem říkal, že chceme být věci a ty jsi tady."

„No ne, že paní Evo to taky baví. Začalo taky bavit."

Takže ta ho předtím jako se nám starají o kontent, tedy. Jo.

„No, takže ho předtím brzdila, ale teďka už teď ukáže – to je zásadní moment, že to začíná bavit i paní Evu."

„No samozřejmě, že to baví paní Evu, jako jednou papaláš, vždycky papaláš."

Pojďme se podívat na obrázek.

Jakou zvykoslost nám tady zavádí vlastně prezident Pavel s prezidentovou Evou Pavlovou? Když se Petr Pavel pořád ohání těmi zvyklostmi, tak mu jednu zvyklost poskytněte.

Odeberte Evě Pavlové apanáž ve výši 100 000 Kč měsíčně, protože zvyklost také byla, že manželky prezidentů republiky nikdy žádnou apanáž nedostávaly.

Já to nebudu číst celé, já na to špatně vidím. Ale víte co? Tohle si nedovolil, protože toto by si nikdo nedovolil. Tohle si může dovolit opravdu prostě jen člověk, který je prostě papaláš, baví ho to.

Já nechápu Václava Petrova, že mu může být prezidenta Pavla líto.

No a pojďme se podívat na další obrázek.

Já si myslím, že když to baví paní Pavlovou, tak se určitě oba večer v té Lumbeho vile na Hradě baví i zde nad tímto obrázkem, jak se prostě baví sítě jako tím, že Andrej Babiš, premiér Andrej Babiš jde s Evou Pavlovou na večeři na summitu v Ankaře. Já si myslím, že se tím opravdu baví, protože je taková chvilka této trapnosti. Já si myslím, že to jako trapnost necítí, ale určitě je vteřina proti těm požitkům a zážitkům, které z toho jsou, které jim to přináší.

Ale jednu věc tady s Václavem Petrovem velice zase souhlasím, co řekl v tom rozhovoru Uxavera: že on je velice ovlivněn, on je nepolitik, on opravdu tak jako napsal dnes i probuzení, že možná někdy ani nerozumí, a je to poznat z toho přednesu, z té dikce, že nerozumí textu, který čte, jako vlastně té myšlence, tom duchu toho textu, který tam přečítá. A že mu to prakticky píšou poradci, a to jsou ti poradci, jako je třeba Petr Kolář. Oni si do něho promítají svoje ambice, ať už je to Věra Jourová, věčný Jiří PH – nikdy nezapomenu, když kolem mě v Lavnici prošel prezident, tehdy pan předseda Klaus, a vždycky říkal: "Vyčtete to PH" a zvedl obočí. A je tam taky Jirka Macháček a prostě je tam Michal Žantovský, samozřejmě neskutečně ambiciózní člověk, který je prakticky od počátku, od sarajevského atentátu, vždycky u všeho. A já vám teďka představím jednoho, kterého vzpomínám často, ale já si myslím, že je důležitý.

Je to jeden z těch dvou brusičů a pojďme si poslechnout další ukázku.

Já jsem chtěl říct, že když je tu osobnost, která má nějakou autoritu, jako je prezident, a dokáže některé věci zformulovat, zdaleka ne všechny, protože na to nemá ani čas, tak se automaticky stane jakýmsi symbolem té opozice za ty, kteří to vlastně nedělají dostatečně důrazně. Oni to dělají, ale nemá to ten dopad.

Jo, takže se vlastně stává opozicí sám, přestože opozicí být nechtěl a nechce a nechce jí být do budoucna, že to není jeho role.

No, tak hlavně má před sebou druhou prezidentskou volbu, že jo, vzhledem k tomu, že ho role...

Ale ty takhle uvažuješ, protože seš analytik politický, ale já si nejsem jistý, že on takhle uvažuje.

Já si myslím, že on uvažuje.

Jestli tak neuvažuje, tak to je dost špatná zpráva.

To je možné, Jindro. Ale i já si dovolím říct, troufnu si říct, že si myslím, že pro ně je princip důležitější. To je Havlova hra, která se jmenuje Audience, kde ten Sládek říká tomu Vaňkovi: "Principy, principy, to je pro vás, pro inteligenty."

No, jo, má pravdu.

Mě tam velice pobavilo, jak Jan Dobrovský říká, že prezident Pavel nemůže formulovat myšlenky, že na to ani nemá čas. No, já si myslím, že eh houpání na lenách ve svatovické katedrále jako nepotřebuje nějaké myšlenky, ne?

Já už si nechci dělat legraci a jen chci říct, že ano, prezident Pavel odstartoval samozřejmě tímto střetem svoji prezidentskou kampaň. Asi si myslí, že mu to pomůže.

A chtěla bych tady poukázat na jednu věc. Já jsem četla skvělý text pana doktora Petra Piťhy, našeho ministra školství, který byl ministrem školství v roce 92 a který tam poukazuje na to, jak velice neférovou výhodu získává Petr Pavel tím, že on už teďka soustavně jezdí po školách, jezdí mezi studenty, jezdí mezi děti a neustále vede kampaň. A dorůstají mu samozřejmě voliči. Já si myslím, že bychom se nad tím měli zamyslet, ale pochybuji, že by to udělal ministr Plaga.

Teď bych vám chtěla ještě říct jednu věc. Tu kampaň budou provázet intriky. Vždycky se nastolí nějaké téma. Já jsem četla, doporučím vám na Institutu Václava Klause skvělý článek Ladislava Jakla. O čem se budeme hádat příště? Je to takové zamyšlení. Bylo nad tou strážnicí. Zase téma vybuchla. Všichni jsme se bavili o strážnici. Teďka se zase bavíme o tom, jestli se ó tak Lempíř vyfotil s Čestmírem Strakatým a co na to nějaký štít demokracie.

A zaznamenala jsem taky jednu kauzu a tady chci ukázat na to propojení té nepolitické politiky, občanské společnosti, té masy těch nikým nevolených s těmi médii.

Pojďme se podívat na jeden obrázek. Vyšla taková fake AI udělané fotografie, kde byla Světlana Vitovská, Petr Kolář na konceptě v lísomyšl se ústavním soudcem Šámalem. Pavel Šik, po roce ministra zahraničních věcí, k tomu napsal článek. On měl tak jako já ověřený zdroj, člověka, kterého známe, který říkal, že tam ty lidi viděl, a napsal text a omluvil se. Tím je to vyřešené. Jedna banální, stejně banální jako cokoliv jiného, ale navíc síťová záležitost.

Proč jsem vám ten obrázek ukázala? Já poprosím režii, ať mi ho přiblíží, protože to je důležité. Světlana Vitovská pracuje v ČRo, nevím, jestli externě nebo je zaměstnaná. Jestli můžu poprosit režii, ještě jednou chci ukázat ten obrázek, protože tam je ukázáno, že Pavel se má omlouvat Světlaně Vitovské za to, že použil nebo spíš naběhl si na tu fotografii, která nebyla pravdivá. On se omluvil a pod tím dole je důležitá zpráva, co říká premiér této země Andrej Babiš o Petru Pavlovi.

Vážení přátelé, tak čtyři a půl hodiny byla v headlinu veřejnoprávního rozhlasu, který si povinně musíme platit. Naprosto nevýznamná věc, ovšem pro ten tábor občanské společnosti propojenej s médii důležitá, ale premiér byl někde dole. Na to jsem vás chtěla upozornit.

A teď si ještě pojďme poslechnout jednu poslední ukázku.

Ano, tady je ten obrázek. Tady to vidíte. Dole vidíte Andreje Babiše, který prohlásil. Pavel si vykládá ústavu, jak chce, ale nad tím visela banální síťová Facebooková ptákovina s omluvou, ale premiér této země s důležitým sdělením konfliktu, který řešíme už několik měsíců, byl dole.

A my si teďka ještě pustíme posledního Petra Koláře, protože tam vám chci ještě něco k tomu říct. Pojďme na to.

Prezident Pavel, jsem si téměř jistý, bude znovu kandidovat, zvlášť poté, co teď zažívá. A když vidí, jak se vlastně den za dnem odehrává únos státu a je také neustále vyzýván svými voliči a občany, aby nedopustil, aby tento únos došel až do konce. A to se netýká jen veřejnoprávních médií, to se týká nevládního sektoru, to se týká útoku na novináře, to se týká obecně jaksi přístupu k vládě práva a k dodržování pravidel, nejenom tedy ústavy, která je tím nejvyšším zákonem, ale i třeba využívání dotací a podobných věcí.

Takže já si myslím, že prezident, i když na začátku opravdu si jistý nebyl a sám nevěděl, jestli by o něj lidé stáli, tak teď pod tím tlakem veřejnosti a svých voličů do toho půjde jako na 99,9 %.

>> Únos státu.

Tak prezident Pavel pošlapal ústavu, opírá se o ústavu a já se ptám na jednu základní věc. Proč nedostal Petr Pavel otázku o té bysme se namísto těch kauz Strakatý a Šik a Vitovská a Strážnice?

Proč nedostal otázku a proč jsem třeba jako poradce nezodpoví? Co je důvodem toho, že nás chce reprezentovat v Ankaře a přitom tam bude opravdu sedět někde ve třetí, čtvrté řadě a to nás bude poškozovat?

Prezident Pavel nemá zájem o tuto zemi, protože jinak by tam nejel a vyslyšel by to, co řekla vláda, která je na rozdíl od něj zodpovědná za naši zahraniční politiku. A my se v podstatě teďka budeme dívat na únos státu v podání těchto poradců, expertů, sponzorů hradu.

Únos státu armádou Stanů.

>> A proč mluvím o Stanů?

Protože únosu státu, pošlapání ústavy a tak dále. No, protože ono to s jídlem roste chuť.

Samozřejmě ono to nekončí, protože Stan už Vít Rakušan už nechal slyšet, že on podá ústavní stížnost.

A já jsem si to tady musela napsat na pozměňovací návrh Libora Vondráčka, předsedy Svobodných, který se týká Rakušana. Tomu říká léx pomsta – omezení pravomocí prezidenta při pověřování nebo odvolávání vedoucích stálých misí.