Vítězství Ústavního soudu. Kvaziprezidentský stát. Brusel proti Zelenskému | Zprávy Veroxu 9. 7.

Dobrý večer, vítejte u zpráv Veroxu.

Je čtvrtek 9. července.

Začněme summitem Severoatlantické aliance v Ankaře. Ten měl být původně zahraničně politickou událostí. Nakonec se z něj stal domácí test moci.

Prezident Petr Pavel po jednání v Ankaře mluvil o konstruktivní atmosféře, o jednotě aliance, o větší evropské odpovědnosti za vlastní obranu a o pomoci Ukrajině. Podle dostupných informací se mluvilo o částkách v řádu desítek miliard eur pro Ukrajinu a také o nových nákupech vojenského vybavení. V českém přepočtu jde o sumy, které se už dávno nepohybují v politických prohlášeních, ale v rozpočtech, fakturách a budoucích účtech daňových poplatníků.

Premiér Andrej Babiš summit označil za úspěšný. Uvedl, že Česká republika má v budoucím roce dosáhnout 2 % hrubého domácího produktu na obranu a že obranné výdaje mají vzrůst o 36 miliard Kč. Mluvil také o setkání s Donaldem Trumpem a o debatách o balistických střelách i o potřebě evropského systému podobného patriotu.

Jenže otázka nezní jen, kolik budeme vydávat na obranu. Otázka zní, kdo o tom bude rozhodovat. A právě tím se dnešní Ankara zapsala do české politiky.

Politolog a bývalý diplomat Petr Drulák označil spor mezi vládou a prezidentem o účast na sumitu za porážku vlády a trapnost pro prezidenta. Za skutečného vítěze označil Ústavní soud. Podle Druláka se ukázalo, že právě Ústavní soud je dnes jediným opravdu svrchovaným orgánem české politiky.

To je věta, která by neměla zapadnout, protože pokud platí, pak už nejde jen o jeden summit, jde o posun celého politického systému. Ústavní soud v této věci vystoupil formou předběžného opatření a tím otevřel otázku, zda se v České republice vládne politickou odpovědností, nebo soudním výkladem v okamžiku, kdy se některé části mocenského systému dostanou do sporu.

Podobně o tom mluvil bezpečnostní analytik Jan Skalický. V rozhovoru pro svobodné rádio tvrdil, že Ústavní soud si v kauze účasti Petra Pavla na summitu NATO ohýbal ústavu a legislativu podle vlastního uvážení. Podle Skalického rozhodnutí postrádalo právní oporu a soud tím podle něj sám sebe dále diskvalifikoval.

Publicista Petr Holec pak téma posunul ještě dál. Podle něj Ankarou věc nekončí. Naopak, právě po Ankaře je podle něj třeba soustředit se na roli prezidenta Petra Pavla a na to, zda se z České republiky nepokouší vzniknout jakýsi kvazi prezidentský stát, aniž by se změnila ústava. Holec tvrdí, že se hraje o převzetí moci skupinou kolem prezidenta a Ústavního soudu.

Je to velmi silné tvrzení, ale právě proto je třeba se ptát, proč vůbec vzniká situace, kdy část veřejnosti začíná vnímat soud a prezidenta jako mocenský blok proti vládě.

Součástí ankarského příběhu byla i mediální epizoda kolem podání ruky mezi Donaldem Trumpem a Andrejem Babišem. Z fotografie vznikla malá politická kauza. Jedni tvrdili, že Trump Babiše odbil, druzí namítali, že výřez fotografie bez kontextu jen ukazuje, jak rychle dokáže politická nenávist přeměnit obyčejné gesto na zbraň. Deník to upozornil, že videozáznam dává celé scéně jiný kontext, než samotná fotografie.

A právě to je příznačné. Česká politika se stále častěji nevede o skutky, ale o výřezy, ne o událost, ale o úhel kamery. Ne o závěr jednání, ale o to, kdo komu podal ruku, kdo se kam díval a kdo měl na fotografii horší výraz.

Jenže zatímco sociální sítě řešily ruku, v Ankaře se řešily zbraně, peníze a válka. Donald Trump podle dostupných záznamů hovořil o tom, že měl pozitivní rozhovory s prezidentem Zelenským a že podle jeho zdrojů Vladimír Putin chce konflikt urovnat. Zároveň se mluvilo o možnosti poskytnout Ukrajině licenci na výrobu systémů Patriot.

To je podstatné. Znamenalo by to další krok od jednorázové vojenské pomoci k dlouhodobému válečnému průmyslovému režimu a právě to vyvolává odpor části veřejnosti.

Před americkou ambasádou se konala demonstrace proti NATO. Moderátor demonstrace označil NATO za agresivní organizaci a uvedl, že Česká republika by z aliance měla vystoupit. Kritizoval války v Srbsku, Libii, Iráku a Sýrii.

S těmito výroky může divák souhlasit nebo nesouhlasit, ale politicky důležité je něco jiného. Pod tlakem miliardových závazků na zbrojení se v české společnosti znovu otevírá otázka, zda bezpečnost znamená automaticky stále více zbraní, stále vyšší výdaje a stále hlubší zapojení do konfliktu.

Petr Drulák zároveň varoval, že vývoj války na Ukrajině může zvyšovat riziko eskalace. Připomněl, že západ stále otevřeněji mluví o přípravě na střet s Ruskem a že tím se mohou scénáře širšího konfliktu stávat pravděpodobněji​šími než na začátku roku.

To je věc, kterou nelze odbít jako strašení. Je to přesně ta otázka, kterou by si demokratická společnost měla klást předtím, než začne vydávat stovky miliard.

Jestliže první část dnešních zpráv byla o moci, druhá je o penězích a konkrétně o tom, jak se velká politická rozhodnutí proměňují v obyčejné účty domácností.

Energetik Hynek Beran v rozhovoru pro parlamentní listy upozornil, že čeští spotřebitelé podle něj platí uměle navýšenou cenu za elektřinu vyrobenou v českých jaderných elektrárnách. Tvrdí, že výrobní cena jaderné elektřiny je v řádu desítek haléřů za kWh, ale přes vnitřní trh, emisní povolenky a marže se spotřebitelem prodává násobně dráž. Podle Berana se tím vytváří rozdíl v řádu desítek až stovky miliard korun ročně.

To je jedna z nejdůležitějších ekonomických vět dne, protože když se lidem zdražuje elektřina, politici většinou mluví o trhu, Evropě, burze, Green Dealu, válce, emisních povolenkách a nutnosti investic. Beran ale říká: podívejme se na mechanismus. Kdo přesně vydělává na tom, že si domácí jadernou elektřinu vyrobenou v domácích elektrárnách prodáváme sami sobě jako drahé zboží zatížené cenovým systémem, který občan nikdy neodsouhlasil.

Beran zároveň varuje před náklady, které podle něj přinesou nové solární a větrné parky, zejména kvůli potřebě rozšíření a posilování sítí. I lidé, kteří nebydlí u větrníku a nechtějí žádný solární park za domem, to podle něj pocítí na fakturách.

To je podstata celé zelené transformace. Politické rozhodnutí se vydává za technickou nutnost a účet se rozpočítá mezi všechny.

A tady se opět vracíme k Ankaře, protože model je podobný. Nejprve se rozhodne o strategickém směru, potom se řekne, že není jiná možnost a nakonec občan zaplatí.

Dnešní zprávy přitom ukazují, že tento model není jen český.

Ve Francii se do hry o Elysejský palác vrací Marine Le Penová. Podle textu Helen de Lozunové pařížský odvolací soud potvrdil její odsouzení v kauze parlamentních asistentů, ale rozhodnutí dopadlo mírněji. Le Penová dostala trest, který jí podle článku stále umožňuje kandidovat v prezidentských volbách v roce 2027. Oznámila kasační stížnost, čímž se účinnost rozsudku pozastavuje.

Politicky tím vyslala jasný signál: neustupuje, nečeká v koutě. Chce zůstat hlavní aktérkou prezidentské kampaně.

Ať už má divák na Marine Le Penovou jakýkoli názor, její případ ukazuje zásadní evropský problém.

Hranice mezi právem a politikou se stále častěji rozmazává.

Politici, kteří jsou pro systém nepohodlní, se neporážejí jen ve volbách. Často se proti nim vede boj přes soudy a média. Výsledek pak nemusí být jejich oslabení. Může to být pravý opak. Volič si řekne: jestli se jí tolik bojí, možná právě proto ji chtějí odstranit.

Evropský parlament kritizoval rozhodnutí Volodimira Zelenského přejmenovat elitní ukrajinskou vojenskou jednotku po ukrajinské povstalecké armádě, tedy po Banderovcích. Tento krok vyvolal diplomatický spor s Polskem. Polský prezident Karol Nawrocki ho už dříve označil za známku nezralosti Ukrajinců a podle dostupných informací se spor nepodařilo vyřešit ani při jednání se Zelenským na sumitu NATO v Ankaře.

To je mimořádně citlivé téma. Na Ukrajině je UPA částí společnosti připomínána jako symbol odporu proti sovětské nadvládě. V Polsku je ale spojována s volyňským masakrem, při němž byly za druhé světové války zabity desítky tisíc Poláků. Polsko masakr označuje za genocidu. Ukrajina toto označení odmítá.

Zde se ukazuje hlubší problém evropské politiky vůči Ukrajině. Po letech bezvýhradné podpory se začínají vracet dějiny. Evropská unie se najednou ocitá v nepříjemné situaci. Podporuje Ukrajinu, ale musí připustit, že ukrajinský nacionalismus má temné kapitoly.

Do tohoto obrazu patří i varování europoslance Ivana Davida před takzvaným chat control. Podle dostupných informací se v Evropském parlamentu znovu otevřelo hlasování o režimu, který by umožňoval skenování soukromé elektronické komunikace. Kritici upozorňují, že ochrana dětí je zde použita jako morálně neprůstřelný štít pro masový dohled. David mluví o cestě do totality.

Je třeba to říct přesně. Ochrana dětí je legitimní cíl, ale společnost, která otevře dveře plošnému sledování, musí počítat s následky.

Právě politická nepohodlnost je tématem i na Slovensku. Luboš Blaha kritizoval web, který má podle něj shromažďovat fotografie lidí kritizujících válku na Ukrajině a označovat je za hlasy agresora. Blaha takovou praxi přirovnal k seznamům nepohodlných lidí.

I zde je jádro jednoduché. Ve svobodné společnosti se na názor odpovídá názorem, ne seznamem, ne nálepkou, ne veřejným pranířem. Jakmile se z občana s jiným názorem stane položka v databázi, přestáváme mluvit o demokracii a začínáme mluvit o evidenci nepřátel.

A po všech těchto tématech působí text Jeffreyho a Sony Saxových z Uzbekistánu jako zvláštní, ale důležitá protiváha. V pohlednici z Transoxánie připomínají kraj za řekou Oxos, dávné centrum hedvábné stezky. Není to jen cestopis. Je to připomínka, že svět není jen západ a frontová linie. Existují civilizace, které přežily říše i války. Možná právě proto je dobré takový text číst uprostřed zpráv o zbrojení, protože kultura a diplomacie nejsou slabost.

Po Ankaře, zbrojení, energetice a evropském dohledu se vracíme domů k institucím, médiím a občanovi. Protože právě na vztahu státu k občanovi se pozná, zda je demokracie ještě živá nebo už se jen tváří jako procedura.

Na Veroxu vyšel text Rostislava Kotrče o vrchním státním zastupitelství v Praze. Nese výmluvný název: Z občana Querulant. Když upozorníte na chyby, stanete se problémem.

Jádro je znepokojivé. Pokud občan upozorní na chyby, měl by dostat právní odpověď. Kotrč se ptá, proč se místo přesvědčivé právní argumentace objevují v úředním dokumentu hodnotící výroky o podateli? Jinými slovy, proč se místo řešení věci začne řešit člověk, který na věc upozornil. To je starý mechanismus moci. Když se nechce odpovědět, začne se zpochybňovat tazatel.

Deník publikoval rozsáhlou analýzu Ladislava Jakla o České televizi a Českém rozhlasu. Jakl připomíná, že debata o veřejnoprávních médiích je desítky let znečištěna sporem o vedení a politickou zaujatostí. Podle něj se má vést hlubší debata o samotném systému. Zásadní je jeho připomenutí, že takzvané koncesionářské poplatky ve skutečnosti nejsou žádnou koncesí. Jde o zvláštní povinnou platbu, tedy o zvláštní daň určenou na provoz České televize a Českého rozhlasu.

A tady padá jeden velký mýtus. Když je něco placeno povinně, není to nezávislé na občanovi.

V pořadu Kupředu do minulosti pak docent Petr Sak velmi ostře mluvil o mladé generaci, Evropské unii a ztrátě kritického myšlení. Řekl, že Evropská unie nechce lidi, ale zombí s vymitými mozky. Sak upozornil, že část mladých lidí je vedena k opakování ideologických frází místo diskuse. Pokud škola, média a evropské programy vychovávají člověka, který umí správně cítit, ale neumí argumentovat, nevzniká občan. Vzniká nosič postojů a ten je pro moc vždy pohodlnější než svobodně myslící člověk.

K otázce institucí, dat a důvěry patří i článek Tomáše Fursta na blogosvětě s názvem: Proč je pánbůh trestá. Podle dostupného náhledu se autor provokativně ptá na západní civilizaci, zejména na anglosaské země a téma nadúmrtnosti.

Ze Spojených států amerických přišla ještě jedna kontroverzní linka. Tucker Carlson kritizoval legalizaci medicínské pomoci při umírání v New Yorku a tvrdil, že za jazykem soucitu se může skrývat i ekonomická logika snižování nákladů na zdravotnictví.

Téma je mimořádně citlivé a tím se dnešní kruh uzavírá.

Dnešní zprávy proto nejsou jen souborem jednotlivých událostí. Jsou obrazem systému, který se stále častěji brání otázkám. A přitom právě otázky jsou základem svobodné společnosti. Kdo rozhoduje, kdo platí, kdo kontroluje, kdo má právo vědět a kdo smí nesouhlasit, aniž by byl zařazen na seznam, označen za kwantulanta nebo vyloučen z debaty.

To byly zprávy Veroxu. Děkujeme za pozornost a přejeme vám klidný večer. Sledujte vox.cz. Bez reklam.