„Do konce roku musí být dohoda." Vondráček vs. Niedermayer o rozpočtu EU | ČT24

První debata.

První host je odborníkem na evropské záležitosti.

Poslanec Evropského parlamentu Luděk Niermajer.

Dobrý večer.

>> Dobrý večer.

>> Místopředseda výboru pro evropské záležitosti poslanecké sněmovny Libor Vondráček.

Dobrý večer, pane poslanče.

>> Dobrý večer.

>> Tak vyjednávání nového finančního rámce, pánové, má řekněme několik os střetů, které zatím můžeme identifikovat. Vezmu tu první a to je celkový objem toho rozpočtu. 2 biliony eur nebo míň, nebo víc. Pane Niermajere, jak velký má být evropský rozpočet na ta léta 2028 až 34?

>> Eh, to se nedá oddělit od toho, na co ten rozpočet má sloužit. Evropská unie je pod nebývalým tlakem geopolitického prostředí. Zároveň má problém s konkurenceschopností. Podle Mária Dragného je třeba navýšit investice a to v některých případech tím evropským způsobem. Čili to všechno by asi vyvolávalo potřebu buďto přesměrovat ty peníze z toho rozpočtu tím správným směrem, tím směrem k těm prioritám, to znamená k obraně, k podpoře ekonomiky, nebo navýšit, jenomže realita je taková, že reálně za to jsme někde úplně jinde.

Čili bych řekl, že je to o třech otázkách z hlediska členských zemí. Zaprvé, zda se pokusit a jak to bude úspěšné, zmodernizovat ten rozpočet, aby přinesl vyšší hodnotu pro Evropany. Druhá otázka je, jakým způsobem ho financovat, aby to bylo přijatelné pro ty, kteří platí i pro ty, kteří dostávají. To znamená nalezení toho konsenzu, protože rozpočet se schvaluje jednomyslně. A v třetí rovině pak každá členská země, stejně jako náš premiér, jako naši premiéři, vždycky bojují o to, aby do rozpočtu poslali co nejméně a dostali co nejvíce, což je samozřejmě něco, co nemůže fungovat.

Promiňte, pane poslanče, ale na tu moji úvodní otázku. Ta šestice zemí přeci má jasnou odpověď. 2 biliony to být nemohou. Musí to být o 400 miliard míň. A o to se sníží všechny ty kapitoly, když to tak.

Takže ta odpověď na tu otázku může být.

>> Eh, ano. Politická realita vede k tomu, že ten rozpočet je stále pod velkým tlakem. Předsednické země – už dvě předsednické země to vyjednávají – stále pracují s tím, aby uspokojily vzájemně ty země, které mají jakousi důležitou pozici, protože jsou to ti hlavní, kteří financují ten rozpočet. Aby byli uspokojeni. Čili je tlak na to, aby se rozpočet snížil a bohužel zároveň je tlak na to, aby se zhoršila jeho struktura. To znamená, aby namísto těch celoevropských programů, které směřují na ty nediskutovatelné priority, co nejvíc peněz se hned obratem vrátilo do členských zemí. Čili je to takové docela smutné cvičení.

>> Pane Vondráčku, 2 biliony o 400 miliard míň v eurech mluvíme pochopitelně. Nebo ještě víc než ty 2 biliony, jak byste si vy představoval? Eh, celkový finanční rámec na ta léta.

>> Já se určitě nikdy nebudu radovat z toho, když Evropská unie chce rozhodovat o větším množství peněz, protože to znamená, že nám bude vstupovat ještě ve větším množství oblastí do života, bude se snažit rozdělovat a přerozdělovat peníze do oblastí, do kterých to třeba dosud tolik nedělala. Typicky právě obrana. Bezpečnost Evropská unie nevznikala v padesátých letech ještě jako Evropské společenství jako něco, co by mělo konkurovat vojenské alianci NATO. Měla jasně vymezená pravidla.

Tak jak vidíme v posledních letech, kdy stále víc a víc si rozšiřuje to, čemu se Evropská unie věnuje, tak vidíme, jaké to má dopady na naši ekonomiku. A ten původní záměr ekonomické spolupráce byl určitě správný, ale s tím, aby Evropská unie si kladla nové a nové priority, tak s tím já určitě nemůžu souhlasit, protože to je na úkor nezávislosti a suverenity naší země v těchto oblastech o sobě rozhodovat samostatně.

>> Takže vy se řadíte k té šestici zemí, která nějaký rozpočet tady bude. Teď to nebude bez rozpočtu v Evropské unii, aby to bylo co nejméně. To znamená, vy byste podporoval těch mínus 400 miliard, jako Německo, Rakousko, severské státy a tak dále.

>> Určitě je potřeba škrtat, je potřeba snižovat množství těch eurobyrokratů. Dneska jich je asi 80 000 těch úředníků přímo placených z Evropské unie a to se nebavíme o těch, kteří se tou evropskou agendou zabývají v jednotlivých státech. A já myslím, že peníze na to, aby se splácal dluh next generation EU, se musí hledat na straně výdajů Evropské unie. Ne, že bude chtít více a více peněz, nějaké evropské daně nebo třeba další půjčky. Tohle opravdu není správná cesta.

Čím jsme otevřeli tu otázku, kde ty peníze sehnat, pane Niermajere, mají to zaplatit členské státy svými příspěvky, nebo...

Já bych tady ještě připomněl jednu věc. Zaprvé, pan Vondráček se tradičně mýlí. Evropská unie nevzniká jako nějaké sdružení volného obchodu nebo něco takového. Vznik Evropské unie byl projekt, jehož cílem bylo zajistit mír v Evropě. A ten mír je nyní velmi vážně ohrožený.

>> Úplný základ ale Evropského sdružení uhlí a oceli se tady velmi souviselo s vojenskou výrobou. Uhlí a ocel, protože jsou základní suroviny pro zbrojení. Ale zároveň je dobré si uvědomit – vy mluvíte opravdu o astronomických sumách – ale ta suma je 1 % HDP.

>> Tak prosím ještě vteřinu. Pan Vondráček se hlásil na tu vaši připomínku, že to vzniklo jinak. Velmi krátce.

Já chci pokračovat v té otázce, jak se naplní ten rozpočet. Velmi rychlou reakci, prosím.

>> Děkuju. Velmi rychle řeknu, že tam, kde přes hranice putuje zboží, tam přes hranice nejezdí tanky. Takže myšlenka volného obchodu je prevence vůči tomu, aby spolu země válčily.

To je ale obrovský omyl, což dokazuje mimo jiné vznik první světové války, která vznikla v situaci, kdy byla velmi rozvinutá, velmi rozvinutá obchod, mimo jiné velmi intenzivní obchod mezi zeměmi, které potom vstoupily do válečného konfliktu. Ale to je prostě tradiční problém.

Ale kde vzít ty peníze?

>> To se naplní z rozpočtů čistě členských zemí nebo těch vlastních nějaké vlastní zdroje – daňové, emisní povolenky, úvěry. O tom se teď mluví.

Já osobně si myslím, že jsou výhodnější ty vlastní zdroje. Pokud jsou dobře nadefinované, pokud ten vlastní zdroj se týká něčeho, co opravdu nemá hranice, jako v případě emisních povolenek. U nich musíme být opatrní, protože změna toho systému by mohla být pro nás nevýhodná. To bych opravdu velmi nerad. Ale ty vlastní zdroje mají výhodu, že to tak trošku odpolitizují, protože ty přímé platby z těch národních rozpočtů jsou ty, které pro ty, kteří chtějí vystoupit nebo zničit Evropskou unii – já teďka nevím, jestli svobodní vystupují nebo ničí – tak to je pro ně položka, která je velmi provokativní.

Čili ty vlastní zdroje Evropské unie ten rozpočet stabilizují. Bohužel na ani jednom z toho se nedaří najít shodu. Ty země, které pobírají hodně peněz Evropské unie, mají tu velkou čistou pozici.

Eh, je jim to vlastně jedno, ale v zásadě jim vyhovuje ten systém, kdy ty bohaté země tam hodně hodně zaplatí a proti těm vlastním zdrojům vlastně existuje velmi široký odpor a to včetně zemí, které jsou příjemci peněz z evropského rozpočtu.

Čili vznik toho rozpočtu je něco, co je dost podobné kvadratůře kruhu.

A je zřejmé, že to řešení bude kompromis — kompromis, jehož cílem bude dosažení kompromisu, ale nikoliv vytvoření opravdu dobrého rozpočtu, který by pomohl Evropské unii.

>> Pane Vondráčku, když mi třemi slovy odpovíte na to, jestli vystupujete nebo ničíte a hned potom budete pokračovat tím, jak naplnit rozpočet Evropské unie — pouze příspěvky státu nebo nějaké další zdroje, tak jak jsem je vlastní zdroje popisoval?

Tak v první řadě unie ničí naši ekonomiku, takže my tvrdíme od začátku existence naší strany, že by pro nás bylo lepší odejít a přestoupit do jiné evropské organizace.

Jsem prosil.

Tak teď to naplnění rozpočtu, prosím.

>> A co se týče naplnění rozpočtu, já si opravdu myslím, že ten rozpočet by měl být co nejmenší.

Rozumím tomu, že dneska plánují kolegové v Bruselu v sedmiletkách, dříve se plánovalo v pětiletkách. Samozřejmě ty peníze se rozprostřou do těch sedmi let. Pokud mají touhy a ambice utrácet v tolika různých oblastech, včetně třeba právě i té obrany a zbrojních zakázek, tak by chtěli těch peněz mít více.

Ale já jsem proti tomu, aby naše — ptám se jenom, jestli jenom národní příspěvky nebo i nějaké vlastní zdroje, daně, určité daně, ETS a tak dále.

Jsem proti ani vyšším národním příspěvkům, ani speciálním daním, protože vyšší národní příspěvky znamenají to, že ze státního rozpočtu se více peněz než dosud odčerpá směrem do Bruselu a vlastní zdroje znamenají, že si Evropská unie bude sáhat přímo do kapes lidí nebo přímo do nějakých pokladen firem.

A všechno je to na úkor prosperity a konkurenceschopnosti podnikatelů, protože už dneska je evropská ekonomika ne úplně v dobré kondici a pokud si ještě třeba 1% obratu u těch velkých firem, tak jak plánuje Evropská unie v jednom z pěti návrhů, jaké by měly být vlastní zdroje — pokud si prostě ještě 1% peněz odčerpá do svého rozpočtu Evropská unie — no tak to bude znamenat jenom další problémy pro naše firmy.

To se týče těch, kteří chtějí nějak prosperovat mimo Evropskou unii. A není to dobrá cesta ani sáhat do rozpočtu států, ani sáhat do kapes a pokladen přímo lidem.

>> Je to problém pro podnikání, tak jak říká pan Vondráček.

Na to se hodně těžko odpovídá, protože především ten návrh na zavedení evropské korporátní daně — ten je nereálný, k tomu prostě nedojde.

Já bych byl rád, kdybychom se posunuli v některých daňových otázkách, ale ne nutně zrovna tímhle způsobem.

A zároveň ten evropský rozpočet je důležitý proto, protože financuje například transformaci ekonomiky, transformaci směrem od fosilních paliv. Právě ta závislost, do které se dostala naše ekonomika během poslední dekády, nás uvrhla do dvou velmi vážných ekonomických krizí a tak dále.

Čili úplně nerozumím tomu argumentu pana kolegy, ale zároveň bych řekl, že myslím si, že ten rozpočet by neměl být o subvencích podniků.

Vidíme u nás, jak ty dotace — zejména různým velkopodnikatelům — jsou nebezpečné. Vidíme, jaké škody působí v ekonomice. Ale proti tomu si zase myslím, že ta myšlenka vytváření širší, účinnější společné obrany je z mnoha důvodů atraktivní.

Nejenom kvůli tomu bezpečnostnímu ohrožení, které vidíme, ale také kvůli tomu, že když postavíme bezpečnostní systémy společně, tak budou výrazně levnější a výrazně efektivnější, než když se budeme snažit je budovat odděleně.

Já se rovnou posunu tedy do té obrany, když už to tady padlo. Vlastně od vás, od obou — pane Vondráčku, vy jste říkal, že Evropská unie nevznikla jako nějaká konkurence Severoatlantické alianci. Ale my jsme teď v situaci, kdy aliance — respektive Donald Trump — chce, aby ta Evropa sama vydávala víc na vlastní obranu. Tak není to nutnost vlastně, aby Evropská unie měla vyšší obranné výdaje?

>> Nemyslím si, že bychom měli prvořadě dělat to, co si přeje Donald Trump, byť ho považuju určitě za lepší volbu než Kamalu Harris.

Ale pokud Donald Trump říká, že Evropa má utrácet více peněz, tak to není ten důvod, proč bychom to případně měli dělat.

Měli bychom to dělat kvůli naší bezpečnosti.

A on to neříká tak, že by to měla dělat Evropská unie. Když už bychom se opravdu bavili o jeho slovech, chce to po těch členských státech a tam patří třeba i Norsko, které v Evropské unii není, ale je v Severoatlantické alianci.

Takže já si myslím, že nebrání nic tomu, aby státy budovaly silné národní armády připravené zajistit bezpečnost pro své území, které ale spolupracují s těmi okolními státy, s aliančními partnery a v případě potřeby si budou pomáhat.

Takhle to fungovalo nějakých 70 let a myslím si, že zatím si nikdo úplně netroufl na členský stát, aby na něj zaútočil.

Eh, nemyslím si, že by ta situace měla být příliš odlišná a nemyslím si, že bychom měli budovat paralelní struktury v Evropské unii a suplovat to, co prostě dneska funguje v rámci NATO.

V podstatě jediný, kdo si troufnul zaútočit na jiný stát NATO, byla asi Turecko na Řecko.

Jinak si to nikdo opravdu netroufnul.

Takže proč to měnit?

A ta poznámka pana Níermayera, že je levnější a efektivnější to dělat v nějaké společné dohodě a ne v 27 — to neplatí.

>> Ono se to v mnoha oblastech děje, že jsou společné nákupy států. Ale nepotřebujeme k tomu asistenci Evropské unie, protože když se do něčeho pustí Evropská unie, tak to zpravidla nemívá dobré výsledky.

Takže já bych se radši spolehnul na to, jak to doteď dělaly státy, kdy mnoho těch věcí se prostě nakupovalo společně a nebyla potřeba k tomu nějaká bruselská paralelní struktura.

>> Pane Níermayere, nepotřebujeme paralelní strukturu k Severoatlantické alianci — národní silné armády.

>> Já bych byl rád, kdyby Severoatlantická aliance fungovala.

Samozřejmě Donald Trump i nad to dává docela výrazný otazník. Ale já si myslím, že my musíme také naplnit jeden z cílů, se kterým Evropská unie vznikla.

Je to koneckonců ve dnešním znění zakládacích smluv a my tam máme princip kolektivní obrany.

To znamená, že stejně tak jako je princip na to, že byl-li jeden člen napadnut, ostatní mu pomohou. To samé platí uvnitř Evropské unie.

A pan kolega tady pomíjí fakt, že řada zemí Evropské unie nejsou členy NATO a ty musí také nést férový podíl na zajištění naší obranné schopnosti.

Čili myslím si, že se potřebujem dostat o hodně dál, než jsme.

Existují určité společné nákupy NATO, které už běží poměrně dlouhou dobu a výsledkem toho bylo, že Evropa, její stav armády neodpovídá výdajům, které jsme do toho dali.

Naše bojeschopnost neodpovídá velkému počtu vojáků a techniky, který máme. A proto si myslím, že bychom měli řadu kapacit budovat společně — a to zejména v těch oblastech, které nově vznikají.

Je to dronový boj, je to elektronický boj, systém protivzdušné obrany, který vyžaduje jak nástup nových technologií, velké, velké know-how a také nějakou koordinaci výrobních kapacit.

Čili nemluvím tady o tom, že bychom měli odstoupit od toho systému, kdy NATO i ta obrana Evropské unie stojí na armádách členských zemí, ale mluvím o tom, že některé ty kapacity, které teďka vytváříme od nuly, bychom měli budovat společně.

Bude to rychlejší, efektivnější a levnější.

Premiér Babiš mluví o tom, že Česká republika je proti škrtům zejména v kohezní a zemědělské politice.

Na zemědělskou politiku ten plán vyčleňuje už v tom návrhu, v tom mohutnějším návrhu, méně peněz, než je tam teď.

Je to, pane Nindermajere, v pořádku?

Je potřeba snižovat dotace do zemědělství?

V případě, že členské země nejsou ochotny navýšit rozpočet a pohybujeme se na tom 1 % HDP, mimochodem tolik, o kolik dnešní koalice navyšuje, včetně zpátky toho Nextu.

To je zhruba tolik, o kolik jenom meziročně navýší naše vláda zřejmě zadlužení.

Tak v okamžiku, kdy není reálné ten rozpočet zvýšit a chceme posunout ty peníze tam, kde budou nejlépe sloužit Evropanům, tak nezbývá nic jiného, než je odebírat z těch oblastí, které slouží hůře.

A není žádným tajemstvím, že jak koheze, tak zemědělské dotace z hlediska účinnosti, z hlediska jejich dopadu na fungování ekonomiky nejsou zrovna tím nejlepším příkladem využití veřejných peněz.

>> Pane Vondráčku, mají se snižovat dotace do zemědělství?

To je otázka určitě důležitá, ale já bych se postavil proti tomu principu, který tady byl vyřečen, že nejlépe slouží něco jiného než toto.

A nemyslím si, že by nejlépe sloužilo něco, o čem bude úplně centrálně rozhodovat právě Evropská unie.

Takže jestli si budou členské státy více v rámci nějakého balíčku peněz rozhodovat o zemědělských dotacích, o jiných dotacích, o kohezních dotacích, přijde mi to jako daleko lepší princip, než ty peníze nechávat na obrovské hromadě v Bruselu, protože ta centralizace vždycky vede k neefektivitě, vždycky vede k tomu, že ty peníze se neutrácí tak, jak potřebují lidé v daném místě.

Prostě to nemůže reflektovat potřeby lidí.

Takže pokud ten návrh je tedy škrtnout dotace do zemědělství a více dělat nějaké společné aktivity, společné nákupy, obranné nebo třeba Agora EU, dotace v rámci European Media Freedom Act a další, které prostě mají nakupovat některé novináře tak, jak rozhodne Evropská unie, tak proti tomu zásadně protestuju a pořád mi přijde lepší, ať tedy jednotlivé členské státy rozhodují v rámci kohezních fondů nebo v rámci těch zemědělských dotací, než to nechávat jako bankomat do Evropské unie a vůbec nebude mít jistotu, jestli nám to doputuje do České republiky a za co to bude utraceno.

>> No, tak ono to tak být nemá.

Ono to dokonce má být v jednom obrovském balíku, kde se o tom má rozhodovat na národní úrovni, kolik se dá na migraci, na zemědělství a tak dále.

Ale ta otázka byla poměrně jednoduchá.

Míň dotací do zemědělství.

Pokud to bude plošně v rámci celé Evropské unie, tak já v tom vidím — pokud to bude takovýmto způsobem plošně, pokud se současně sníží byrokratická zátěž pro evropské zemědělce, tak aby třeba dokázali lépe čelit své konkurenci v rámci Mercosuru, tak v tom nevidím problém.

>> Premiér Babiš říká, že by se ale neměly snižovat dotace do zemědělství, takže tady jste ve sporu s českým premiérem.

Tak má na to jiný názor.

Určitě nemáme na všechno stejné názory s Andrem Babišem.

>> Pane Nindermajere, ten celkový rozpočet nemá být tak nepřehledný.

Má být rozstrukturován do čtyřech základních oblastí.

Jedna má být, řekněme jakási národní kapsa, když to tak řeknu, kde bude zemědělství, koheze a celá řada dalších věcí.

Další částí, dalším tím balíkem, obrovským balíkem má být konkurenceschopnost, potom globální partnerství, pak je tam něco na vlastní činnost Evropské unie.

Takto by to mělo být rozděleno a ptám se hlavně na ten první balík, kde právě má být zemědělství, koheze, migrace a celá řada dalších věcí.

To bude přehlednější a lepší pro rozpočtování Evropské unie?

Já myslím, to hodně odpovídá tomu, co třeba premiér Babiš opakovaně říkal během své minulé vlády, že on chce mít větší flexibilitu v tom, jestli ty peníze posune víc třeba do toho zemědělství nebo víc na dopravní stavby nebo jiným směrem.

Čili toto odpovídá na volání členských zemí.

Čili a může to být rozumné, si myslím, protože určitě neplatí to, že je možné předepsat ty poměry rozumně efektivně všem členským zemím, ale zároveň to bude tak, že ta členská země připraví ten plán, který pak musí odpovídat některým prioritám.

Třeba informace, třeba investice do modernizace, investice do reakce na klimatickou změnu a tak dále.

To tam musí být pokryto, čím mně to připadá tady toto smysluplné.

Dává to členským zemím větší možnost o tom rozhodovat.

Já bych byl také rád, kdyby jim to dávalo větší zodpovědnost za ten výsledek.

Protože bohužel i naše země je příkladem země, která přesto, že dostává opravdu velké peníze z evropského rozpočtu, tak ta konvergence k průměru Evropské unie se nám jaksi zastavila a bylo by nešťastné, kdyby to takhle pokračovalo.

Myslím si, že ty členské země by měly vzít větší zodpovědnost za to, že ty peníze nejenom využijí samozřejmě bez korupce a jiných katastrof cestou, ale aby ty peníze opravdu přinesly určitý posun nahoru ve směru bohatství, kvality života a konkurenceschopnosti.

Pane Vondráčku, takhle velký balík, který si bude každá země přerozdělovat víceméně za splnění určitých podmínek, ono to úplně libovolné nebude, ale za splnění určitých stanovených cílů, tak balík, který si sám každá země bude přerozdělovat, to by vám vyhovovalo?

Čím více peněz bude garantováno, že Česká republika skutečně bude moci podle svého nejlepšího uvážení využít, tak tím lépe.

Ale vy jste to řekl už v rámci té otázky — za splnění určitých podmínek.

A jednou z těch podmínek je třeba i to, že v tom uplynulém období přes 30 %, a ta čísla se trochu liší, 34 %, 37 % peněz, které utrácely členské státy jakoby podle svého uvážení, muselo jít na takzvané zelené projekty.

Muselo se tam točit odůvodnění, proč se to vynakládá na boj proti CO₂, dekarbonizaci a tak dále.

To znamená, ty peníze prostě nejsou peníze, ale jsou to stravenky, které nám Evropská unie také třeba může zadržet, když se jí nelíbí nějaké naše politické kroky.

A proto já si opravdu nepřeju obecně navyšování toho rozpočtu, protože Brusel může ty peníze zadržovat a může tímto způsobem — čím více peněz spravuje a potom nám vrací zpátky, tak tím větší to má vydírací potenciál.

Ptám se, proč ty peníze rovnou nemůžou zůstat v České republice a proč je máme o to více posílat do Bruselu.

Takže ať ten rozpočet je, pokud možno, co nejmenší, ideálně minimálně v takovém poměru, jako je dnes, ale lepší by bylo, kdyby to bylo ještě daleko méně vůči HDP.

Poslední věc, pane Vondráčku, pomalu se Česká republika blíží k době, kdy se zřejmě stane čistým plátcem, přestane být čistým příjemcem.

Asi to nebude v tomto rozpočtovém období, o kterém se teď bavíme, v tom 2028 až 2034.

Nicméně jste připraven vysvětlovat svým voličům, že Česká republika bude čistým plátcem do Evropské unie?

No, tak my jsme ani to, že jsme byli matematicky čistí příjemci, nepovažovali za důvod, proč bychom měli za každou cenu setrvat v Evropské unii.

Takže pro naše argumenty to určitě nebude problém.

Bude to spíš problém pro ty, kteří se snažili vysvětlit, že přes všechny nařízení a směrnice, které se českým občanům nelíbily, tak kvůli právě eurodotacím musíme v té Evropské unii zůstávat a všechno to přetrpět.

A sice teď je to saldo něco přes bilion korun — kolik jsme poslali peněz a kolik jsme dostali zpátky — ale to, že také vedle toho jsou nějaké alikvotní náklady na dodržení byrokracie, směrnic, nařízení a všeho, a že Peter Mandelson už v roce 2004 spočítal jako britský eurokomisař pro hospodářství, že to jsou 4 % HDP, což za dobu našeho členství v Evropské unii činí přes 4 biliony Kč.

Tak to už se tolik lidé nedozvídají a proto my i přes tuto kladnou bilanci a to saldo, tak jsme prostě říkali, že pro nás už to přestalo být v nějaké době výhodné za každou cenu zůstávat v Evropské unii.

Rozumím, pane Nindermajere. Vy už si připravujete, jak to budete vysvětlovat lidem. Česká republika je čistý plátce, protože jí ekonomická úroveň vzrostla.

Já jsem rád, že kolega připomněl případ Británie a je dobře se dívat, jaké benefity přináší v uvozovkách vystoupení z Evropské unie.

Je obrovskou chybou tvrdit, že výhodou, hlavní výhodou členství Evropské unie jsou peníze.

Naopak tam jsou mnohem důležitější faktory.

Nejdůležitější je možnost zapojení do společného trhu. Garance bezpečnosti, obrany, stability — to je všechno, co je spojené s Evropskou unií.

A to jsou hodnoty, které jdou daleko, daleko nad rámec těch peněz, které dostáváme.

A podívejte se, my se staneme čistým plátcem v okamžiku, když dostihneme, řekněme, průměrnou úroveň Evropské unie.

A já myslím, že to by byl velký úspěch a je to důležité.

Já bych byl mnohem radši, kdybychom už byli na tom průměru Evropské unie a nedostávali ty unijní miliardy v tom rozsahu, v jakém dostáváme, než když se plácáme stále kolem těch 90 % a nedaří se nám ten výkon dostatečně zrychlit.

Uvidíme, jestli to nastane v tom příštím finančním rámci.

Možná ano, možná ne.

Luděk Neermajer, Libor Vondráček.

Pánové, děkuju vám.

Na shledanou.

Děkuji. Na shledanou.

Díky. Na shledanou.