MAINSTREAMOVÝ DETOX

11:21

SOBOTA 15.SRPNA15.SRPEN 2026

Dan Šustr 2. díl: Nevěřte ničemu, co si sami nemůžete ověřit. S tím přežijete i zprávy v televizi

Rádio Universum

Dan Šustr 2. díl: Nevěřte ničemu, co si sami nemůžete ověřit. S tím přežijete i zprávy v televizi

Přepis videa

Zobrazit / skrýt přepis

Milí posluchači, vítejte u pořadu Rada starších.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Až vám někdo v televizi bude tvrdit, že se není čeho bát, možná je právě čas zpozornět a začít zdrhat.

Přesně tak se na svět dívá hudebník a spisovatel Danuster. Nevěří oficiálním pravdám. Svou nedůvěru vtělil do nové knihy Dystopie Fahrenheit 2084, temný román o zítřku, který psal posledních devět let.

Při jeho čtení vás možná bude mrazit z toho, jak přítomné rysy ta fantastická budoucnost má. Určitá naději se ale skrývá v tom, co Dan Schuster o svých textech říká — že jsou návodem na tichou soukromou vzpouru.

Vidí snad hloubavý umělec a filolog něco, co většina ostatních přehlíží?

Milí posluchači, mým dnešním hostem je opět Dan Schuster alias Old Shooter. Old Shooter je jeho indiánská přezdívka.

Vás, Dana Šustera určitě znáte z tiché dohody skupiny, která před čtyřiceti lety vznikla a dobývala hit parády s hity Marioneta, Kotva a kříž. A kromě toho je to také autor knih Mine Kochbuch, Chleba, špek, zelí a chlast. A naprostou novinkou je jeho dystopie Fahrenheit 2084.

Dane Šustre, jsem ráda, že jsi tady. Vítej.

>> Děkuji. Já jsem taky rád, že jsem tady. Zdravím tebe, Martino, a zdravím posluchače.

>> Mě by zajímala ještě jedna věc — jak to jde dohromady s tím, když píšeš knihu, protože tu také nosíš v hlavě. Vím, že Fahrenheit 2084 si psal docela dlouhou dobu a nosil si ho v hlavě taky dlouho. Nebi se to, že když začne fungovat Danuster, spisovatel knih, tak v tu chvíli malinko upadá Dan Šuster textař?

>> Ne. To vznikalo, to vzniká souběžně. Třeba Fahrenheit byl rozepsaný od roku 2000. Já jsem našel prostě první dokument uložený z roku 2017, kdy jsem to začal nějak psát, ale já jsem to potom vlastně během covidu přerušil a dva roky jsem dělal Mindchbook. Takže je to s přestávkou devět let a dopsal jsem to loni o prázdninách. Takže v podstatě to trvalo od září do konce dubna — nějakých devět, osm, devět měsíců. Protože jsme si dali záležet, tam bylo hodně korektur. Jak jsem to přepisoval, psal jsem to na etapy, tak opravdu tam bylo dost věcí, které bylo potřeba sladit dohromady. Proto to tak dlouho trvalo, ale já na to nelituju.

>> Takže ty jsi se ptala, jestli můžeš dělat obouruč, jestli můžeš psát knihy a nosit je v hlavě a k tomu dělat texty. Ano, tak ne. Vlastně já když jsem studoval na střední škole, tak jsem toužil se stát spisovatelem. Na střední, tak na vysoké škole jsem rozepsal asi tři knihy. Žádnou jsem nedokončil. Já si myslím, že prostě jsem neměl trpělivost. Ono to opravdu — ono je takové pravidlo v literatuře, že zpravidla samozřejmě jsou výjimky, ale co se prózy týče, tak prózu píší lidé až zhruba po čtyřicátém roce života, protože je k tomu potřeba nějaké životní zkušenosti, je k tomu potřeba nějaký vybroušenější nebo lepší jazykovou výbavu, jazykový styl. To je takové pravidlo. Vím, že to existuje.

No a mně se — já jsem prostě neměl trpělivost. Žádnou z těch tří knih, kterou jsem rozepsal, jsem nedokončil a zjistil jsem, že mně vyhovuje vlastně ta rychlá, krátká, aktuální lyrka, což jsou ty písňové texty.

>> No a tady jsem rozepsal ten Fahrenheit v roce 2017 a zase to vypadalo, že to nedokončím. Napsal jsem Kochbuch a tím, že se ten Kochbuch podařilo dopsat, tak já jsem při tom Kochbuchu zjistil, že už mám tu trpělivost to vysedět. Takže jsem se vrátil k tomu Fahrenheitu a vyseděl jsem Fahrenheit.

>> Ty jsi v jednom z rozhovorů zmínil, že když se rocker chce vyjádřit k situaci, která ho obklopuje — mezinárodní politické — tak k tomu má hudbu a text.

>> Hmm.

>> A v určité době, zejména pak třeba na CD Hlasitá revoluce z roku 2017, což je tedy mimochodem stejný rok, jak jsi zmínil, že je první poznámka v tvém počítači k Fahrenheitu, tak tehdy jsi vydal písničku Zakázaná slova. A pak třeba i do tohoto řadu pro mě spadá CD Válcovna vkusu nebo 11. přikázání planeta. Jsou to zkrátka téměř protestsongy.

>> No, ale kdybychom šli zpátky do roku 92, tak tam máme třeba píseň Reklamní anděl. Bible je pryč a místo ní televize. Jsem reklamní anděl a nad tebou lítám. To vlastně byla moje reflexe toho, jak brutálně vtrhla do našeho televizního vysílání reklama. A mě k tomu inspirovalo to, že já jsem tehdy chodil po mejdanech a vždycky, když jsem šel z toho mejdanu na záchod nebo do koupelny si umýt ruce, tak jsem přesně poznal, na jaký prací prášek běží reklama. Prostě ten tam byl. Takhle vlastně vznikl Reklamní anděl.

Potom Kotva Kříž — tam bychom taky tulák po hvězdách, že jo. Jo, čili prostě. Ještě jedna věc — abychom se dostali — samozřejmě je tady trochu problematické to, že já jsem si nezpíval svoje texty, ale samozřejmě jaksi — což dosvědčuje Fahrenheit — přechýlit do ženské osoby text je pro mě prostě hračka.

>> Hmm.

>> Když teď vlastně jsem se legraci ve své písni o tom, jak do našeho života vtrhl marketing — jak se ten rocker v tobě smířil s tím, že se s reklamou živil?

>> Tam je víc věcí. Zaprvé já musím říct, že pokud něco nedopadlo dobře, tak to ještě neskončilo. A já jsem díky tomu — vidíte to. My jsme nemohli činnost, co vlastně měli jsme zákaz činnosti? Neměli. Jak se teď vžilo v souvislosti s Facebookem, tak vlastně jaksi nás — my jsme byli vlastně zakázáni soukromou firmou.

Nás nikdo nezakázal. My jsme nikdy nebyli zakázaná kapela. My jsme byli jenom ztišeni, staženi z trhu, zrušeni soukromou firmou, gramofonovou.

A takhle ta reklama. Ono to bylo takové na snadě. Spousta lidí z toho oboru prostě pracovala v reklamních agenturách. Takže samozřejmě přes nějaké osobní kontakty jsem šel dělat do reklamní agentury a právě na tom bylo to nejparadoxnější — jak se vždycky říká, nikdy neříkej nikdy.

Co by sis tipovala, že jsem dělal v první reklamní agentuře?

>> Prací prášky.

>> Protože jsem to totiž řekl. Ano. Takže samozřejmě jsem skončil u pracích prášků, ale ještě navíc to bylo dané tím, že ta reklamní agentura dělala společnost Henkel. Takže moje práce byla spíš překladatelská na adaptacích těch reklam. Prostě Persil a Palmex, Rex. A já jsem to potom dělal a vždycky jsem si říkal — to by mě v životě nenapadlo, že budu dělat prací prášky. To je takový můj oblíbený humor.

Ale my jsme právě tam jsem poznal strašnou spoustu skvělých lidí. Dělám za to strašně rád, protože zaprvé jsem se naučil úplně nové věci.

Opravdu, jako prostě úplně odlišný, diametrálně odlišný svět od toho vlastně jaksi od toho akademického nebo toho lingvistického studia, samozřejmě od toho hudebního světa nebo světa zábavního průmyslu a prostě seznámil jsem se s obrovským množstvím profesionálů a třeba vlastně grafikem Markem, kamarádem, který mi dělá všechny ty obaly na knihy i na CDčka, takže prostě tady třeba opravdu jako úplně jsem poznal prostě úžasnýho přítele, kamaráda, se kterým vlastně spolupracujeme.

Naučil jsem se tam strašnou spoustu věcí, takže já jsem za to rád.

Jo, já jsem za to rád.

Vlastně ten hiatus nebo ta pauza byla vlastně jakoby další etapou. Někdo by mohl říct vysokou školou života. Máme univerzitu, ale člověk se musí neustále vzdělávat, že jo. To je to průběžné celoživotní vzdělávání.

Takže já říkám, já díky tomu vlastně dneska jsem i jaksi schopen dělat spoustu věcí. Když jsem pracoval v televizi, tak jsem se naučil stříhat, jo, takže já prostě dneska opravdu takové ty základní věci jako nějaký dokument a podobně, si prostě nastříhám sám a můžu si s tím hrát.

Mě to naopak strašně baví, protože je to ten Gesamtkunstwerk, protože můžu dělat i s grafikou, můžu dělat i s filmem. Naprosto ideální. Já si myslím, že to je jako super, že jsem se prostě tyhle věci mohl naučit.

Určitá myšlenková zkratka, která je vžitá, je, že rocker je rebel.

Ty jsi připustil, že jsi vlastně se svým vzděláním, se svým přístupem, se svojí hloubkou, se kterou ses do věcí pouštěl, byl možná někdy mezi těmi rockery trošku cizincem a možná pak, když jsi přišel mezi intelektuály, tak jsi zase pro ně byl rocker. Popisuju ti trošku svůj příběh.

Tak to je a člověk z toho může velmi mnoho vytěžit, protože se prostě zkrátka učí a učí se také přizpůsobovat, učí se spolupracovat.

Ale řekni mi, jsi ve své podstatě rebel?

Já nevím. Já prostě opravdu jako nejsem schopen tohle říct. Já se snažím jednat, jak se říká, podle nejčistšího vědomí a svědomí. Jestli mi rozumíš. Jo, já prostě takhle vůbec jako neuvažuju. Já když cítím někde nějakou nespravedlnost, tak ale nejsem člověk, který by šel házet kameny nebo který by křičel, ale prostě snažím se, jak se říká, ševče, drž se svého kopyta, tak to vyjádřit tak, jak prostě nejlépe umím.

Jo.

Když jsi přišel se svými, jak jsme to nazvali, svým způsobem protestongy, tak se také vlastně už převracela doba, nastával ten rigidnější věk, kdy se začalo říkat, kdo má lepší myšlenky. A teď ty přišel jsi s takovýmito texty, zakázaná slova, planeta opic a do toho teď Main Kochbuch, Fahrenheit 2084. Nejsi znovu cizincem mezi svými, protože nevím, jak to berou třeba mnozí tví hudební kolegové.

Je mi to jedno. Je mi to fakt úplně jedno. To je jejich problém. Já spíš narážím třeba na to, co se strhlo kolem Otyklíře.

Já Otyklíře osobně vůbec neznám, takže jako nejde o něj, jde o ten příběh. Já takhle, já se znám s Romanem Holím vlastně od 80. let. Já bych nerad do toho vstupoval jakkoliv, protože prostě říkám, Otyklíře neznám. Já položím jenom jednu otázku. Jak je možné, že jim teda nevadilo, pokud byl prokazatelně nějakým tím spolupracovníkem tajné bezpečnosti, to jim nevadilo a ve chvíli, kdy vstoupil do nějaké politické strany, tak s ním ukončili spolupráci. Jo, mně to jako nerozumím, jo, prostě buď jsem principiálně nějaký, jak se tomu říká, mám kategorický nekompromisní postoj, tak potom jako platí-li B, tak by mělo platit i A. Tady to jako takže tomuhle jedinýmu jako nerozumím, co se týče těchto věcí.

Víš, že dobře, že já se jako snažím vyhýbat prostě komentování těchto věcí. Protože prostě určitě mi dají posluchači za pravdu, že často se objevují kolegové z umělecké fronty, něco komentují a vzbuzuje to všelijaké reakce a já jsem si to napsal, to se přiznám, abyste si nemysleli, že tady to střílím z hlavy, protože já si to pořád nemůžu zapamatovat. Jo a je to moje oblíbené: ševče, drž se svého kopyta. Protože šustr znamená česky švec, tak já to beru jako osobní krédo, ne? Sutor ultra crepidam. Je to latinsky.

Jo. A znamená to: ševče, vlastně původní význam byl, že malíř namaloval nějaký obraz a na tom obrazě nesprávně namaloval botu a šel kolem švec a poukázal na tu chybu a malíř se omluvil, řekl: "Jo, děkuju za radu" a opravil to. No a švec začal dělat chytrého a začal mu radit dál. A právě ten malíř na to odvětil. Tady jsou dvě verze. Já bych se asi klonil, pokud jsou moje znalosti silnější nebo si toho pamatuju víc, tak se mi líbí víc ta druhá verze, která je delší: ne supra crepidam sutor judikare. Jo, čili jako: neříkej víc nad ten střevíc, ševče, jo, prostě tomu rozumíš, takže se to jakoby můžeš mluvit o tom, že jsem ho nenamaloval dobře, ale nemíchat se mi do toho dalšího.

Mudruj o tom, o čem něco víš.

Možná.

Eh, ty jsi přišel s velmi rafinovanou metodou, která vznikla asi úplně nenápadně v roce 2011, kdy jsi poprvé použil svoji přezdívku Old Shoterem a zatímco původně to byl nějaký facebookový nickname, tak najednou si z něho stvořil vlastně literární postavu a řekla bych, že si stvořil dalšího Járu Cimrmana a navíc své alterego, se kterým neustále vedeš polemiky právě v knize Mein Kochbuch, chleba, špek, zelí a chlast, čili hipíková nekorektní kuchařka. Eh, jak jsi dospěl k tomuto vnitřnímu dialogu se Shoterhem?

No, těch příběhů nebo těch motivů, proč tak kniha vznikla, je několik. První byl, že jsem si přečetl někde na sociálních sítích nějaký status od nějaké celebrity a opravdu byla to nějaká dáma, herečka nebo něco takového, ale opravdu už si nevzpomínám přesně na to jméno. Taká tedy známá osoba a ona tam napsala, mně se líbila ta formulace: "Každý, kdo má v pozadí otvor, už napsal kuchařku."

Jo. A mě to pobavilo ten otvor v tom pozadí. A teď jsem tak o tom přemýšlel a říkal jsem si: "No jo, tak ten otvor bych měl, tak kde je ta kuchařka?" No, ale a teď jsem si říkal, ale to je vlastně opět marketingově dobrá legrace, když se udělá rockerská kuchařka, to tady ještě nebylo.

A druhý motiv, který mě jakoby k tomu pohnul, tak já se věnuju ve volném čase myslivosti a samozřejmě ta myslivecká latina, že jo, a ty příběhy nejrůznější a teď já nevím, jestli je to pravda nebo ne. V té knize je to zmíněné. Byl jsem na jednom potlachu mysliveckém a tam právě vyprávěl jeden myslivec, jak byli někde na Sibiři lovit medvěda a on říkal: "No, tak naložili nás tam do BVP, jo."

A teď jsme tam jako jeli a byli jsme tam jak celej týden a jediný, co jsme měli, byla vodka, chleba a zelí.

[smích] Špek.

Špek, vodka, špek, chleba.

Jo.

No takhle, takhle.

Vodka, chleba a špek.

A máme to.

Jasně.

[frknutí] To je vlastně všechno, co potřebujete jako k tomu přežití, jo.

Takže to bylo jakoby inspirace k tomu podtitulu a k tomu vlastně zvláštnímu rozdělení na ty kategorie: chleba, špek, zelí a chlast, že jo. Chleba jsou pokrmy jako z mouky logicky, že jo, prostě pečené věci, špekškery, masové záležitosti, zelí, zelenina, chlastou nějaké ty domácí vína nebo pálenky. A ale ono vlastně já jsem to původně myslel právě tak, jak se říká, že vždycky těch kuchařek se prodá strašně moc, tak já jsem ani tak nemyslel na tu kuchařku. I když je pravda, že všechny ty recepty jsem poctivě vařil, fotil a já se nepovažuju za kuchaře a tomu říkám výroba domácích potravin, jo.

Takže já jsem spíš opravdu mám rád ty věci, třeba co se týče tradiční zabíjačkové věci a tak dále. Teďko jsem i přešel, už jsem si pořídil udírnu, takže jako udím a tak dále, klobásy.

Nicméně první půlka je filozofická, ale důležité je vlastně, že nevím ještě, jestli nezvážím vydat právě jenom tu první polovinu samostatně a to je to svět podle Old Shoterhanda, jo?

A ten svět podle Old Shoterhanda to je opravdu takové zamýšlení se nad věcmi, které nás obklopují takovým tím selským rozumem, jo?

No a proč jsem tam vytvořil toho Old Shoterhanda?

Protože a jo, ještě pozor, pozor, pozor.

Víš, co mě pohnulo vlastně k těm úvahám? Poslech Rádia Univerzum. To myslím vážně. Jako opravdu já jsem poslouchal Rádio Univerzum. A tím, jak tady byly ty zajímavé rozhovory, tak já jsem si říkal: Ty jo, hele, no ono všechno je to vlastně trošičku jinak. Vždyť jo. A to je zajímavý tohle.

Já tady dokonce cituju Rádio Univerzum, jsem si zapomněl. Je to tak, že tady byl nějaký ten lékař, co říkal, že vlastně pod placením zaměnili ti vědci tu škodlivost cukru za tuky.

A to mě to vlastně inspirovalo.

Ano.

A to je tady přímo v té knize, to tam cituju.

Jo, já už nevím teď, jak se ten pán jmenuje, to bych to musel najít, ale opravdu to mělo nějaký jakoby prostě opravdu bezprostřední vliv. Samozřejmě ještě další věci, ale tak to si toho moc považuju, že jsme mohli stát u kořene.

Jo, čili ta opravdu ta první půlka, já nevím, namátkou můžeme se dostat třeba k té Shoterhově břitvě, že jo.

Ano.

A já ještě než to nalistuješ, tak já se tě zeptám, protože jsem četla anotaci a kdo to je Shooter Hand?

Tak a teď by mě zajímalo, co jsi ty a co nejsi.

Já jsem všechno. Starý hipík, původem pražák žijící na vesnici na svém ranči. Prošedivělý milovník kapely Pink Floyd. Dobrý kumpán. Stále to sedí.

Jo.

Retro chlápek, který pije desítku a tu zemák. Balí si cigára.

Mhm.

Jezdí v Trabantu po Fotrovi.

Mhm.

Pěstuje konopí.

Mhm.

A rád dělá vše po staru.

Tak agnostik, který ničemu nevěří. Nevěř ničemu, co si nemůžeš ověřit.

A to je Shoterhova břitva. Nevěř ničemu, co si nemůžeš ověřit.

To jsem teď řekla.

Promiň.

Nevadí, nevadí.

Ne, to jsme to, co jsi řekla. Shoterhova břitva je prostě přístup k tomu, jak posuzuje jakékoliv informace. Čili nevěří ničemu, co si sám nemůže ověřit.

Jo.

A co se týče toho, tak já teda kromě Pink Floyd tak poslouchám veškerou hudbu z let šedesátých, sedmdesátých. Tam i ta kapitola, kde on v tom Trabantu pouští ty Beatles. Tak mě se stalo třeba, že jsem vezl autem a on říká: „Ty tady máš Beatles, ty posloucháš v autě Beatles?" Já říkám: „Jo," a se jako diví, jako proč bych, jako je to přece základem, že jo? To je základní kámen té moderní populární hudby.

Ty máš dokonce tu odvahu, že jsi přiznal, že raději Beatles než Rolling Stones?

No dobře, ale tak to je jenom nějaká věc. Já proti Stoneům nic nemám, ale mám radši Beatles. Nevím, prostě jsem spíš Beatles, ale na Beatles, ale to je to jako nemá nic jako že bych něco měl proti Rolling Stones.

Je ne?

A prosím tě [odkašlání], že tě ještě přerušuju tady k tomu Beatles. Ještě krásná věc, kterou jsi popsal v jednom svém povídání, kdy jsi poslouchal jejich desku, LPčko.

Mhm.

Abbey Road. To bylo Abbey Road.

Ano.

Teď to skončilo. Oni to utnou tu hudbu a ty říkáš, a proto byly LPčka tak dobrá, protože pak si člověk musí nechat ten čas, kdy to zpracuje a jde obrátit desku a poslouchá druhou stranu. A proto ty tvrdoší i na CDčkách označuješ první, druhá strana.

Ano, ano, ano, ano.

Výborně, děkuju.

[odkašlání] A ještě jedna věc, že vlastně ta alba Abbey Road díky tomu, že tady vyšlo v gramofonovém klubu, což zase vděčí mamince, že prostě objednávala ty desky, takže jsem díky ní třeba poznal Blind Melon, prostě to, co tady tenkrát vyšlo, Jimi Hendrix, že jo. Gramofonový klub prostě vydával od každého z těch významných představitelů prostě po jedné desce zpravidla nějaký výběr. U Beatles naštěstí teda Abbey Road.

No a já v podstatě to Abbey Road označuju jako za takové svoje hudební zázrak, jo, kdy prostě já jsem nevěřil vlastním uším, co to slyším. To opravdu to bylo, já jsem byl jako úplně. Takové dvě věci jsem zažil dvakrát v životě a podruhé to bylo, když jsem viděl poprvé Monty Python španělskou inkvizici.

Španělskou inkvizici nikdo nečeká.

To jsem ať naprosto nečekal.

[smích] Takže když jsem poprvé slyšel Abbey Road, tak jsem nevěřil vlastním uším, co to slyším. A potom, když jsem viděl španělskou inkvizici, tak jsem nevěřil [smích] vlastním očím a uším.

[vzdechy] Já jsem si našla ještě jeden výrok Shoterhanda, který pravil: „Ty vole, vynechám určitou pasáž, která je hrubá na nás, co si hrajeme na slečinky a pokračuju. Ať už politik nebo odborník v televizi bude tvrdit, že je všechno v pohodě a nehrozí žádné nebezpečí, všeho nech a zdrhej."

Ty Danej ještě nezdrháš, takže zatím dobré.

Já jsem ti říkal, že já trpím jako opravdu silným optimismem, jo, co se týče života a vůbec i té situace.

Ale chtěl jsem říct, tato Shoterhova věta shrnuje přesně to, co dával Láďa Větvička asi před dvěma nebo třemi dny. Tam byla nějaký dlouhý elaborát, já si opravdu nevzpomenu, jak se ten člověk jmenuje. A bylo tam prostě asi dvacet vět, kde prostě popisovalo přesně, že když tohlecto nebo táhleto a tak dále, když ti vláda tvrdí tohle, když ti odborníci tvrdí támhleto, jo, že vakcína je bezpečná a tak dále, ale tenhle bonum shrnuje naprosto všechno.

Až ti bude nějakej v televizi tvrdit, že je všechno v pohodě a nehrozí žádný nebezpečí, všeho nech a zdrhej.

A před obrazem toho vlastně je ten nešťastník, já už nevím, jestli to byl nějaký zástupce primátora nebo radní, co stál v Praze na nějakém tom Karlově mostě a tvrdil, že je... Vor, eh, Němec to byl tehdy a řekl, eh, když těsně předtím, než přišla přílivová vlna, řekl, situace je, řekl bych, ehm, nad míru výtečná. A zápětí na to se zaplavilo metro.

Ano.

A u nás v ulici byly 3 metry vody, že jo.

[Smích]

Teď nevím, jestli jsem řekla správně to jméno.

No, já opravdu nevím, kdo, ale prostě to je přesně ono, jo.

To znamená, eh, prostě nabádá tím Shotterh vlastně k tomu zase k té Shotterově břitvě, co si sám nemůžeš ověřit, a tomu nevěř.

H.

Ty jsi o některých svých textech a knihách řekl, že to je tak trochu návod na individuální soukromou vzpouru v hlavě.

Hm.

Eh, máš nějaký spouštěč, kdy si řekl Shotterovu břitvu? Musím si všechno ověřovat. Když ti něco tvrdí, zdrhej.

Kde, kde se... kde je ten spouštěč, kdy ty jsi začal vést sám se sebou ten vnitřní dialog a vlastně on vedl trošku k takové soukromé vzpouře v tvé hlavě?

Po ovoci poznáte je, jo? Prostě, eh, my bychom se měli třeba dostat jako i vlastně k odkazu Bible a to je naprosto neuvěřitelná prostě kniha, která je plná, eh, jako to je vlastně taky. Já jsem tam psal, to je návod vlastně, nebo manuál, jak se mají lidé chovat, a tam jsou naprosto neuvěřitelné myšlenky, které prostě jsou platné a budou platné prostě pořád, jo.

A, eh, typickým příkladem třeba podívejme se, já to tam zase v tom Kohelechu zmiňuji, eh, jsou pranostiky.

My dneska máme, naši meteorologové mají nejmodernější, nejpřesnější počítačový model počasí, jak jim to funguje.

Hm.

No, takže v podstatě se podíváte na nebe a buď víte, že bude pršet, a nebo že nebude pršet. Ta předpověď vám je k ničemu.

A, eh, to odpozorování toho opakování těch přírodních jevů během těch staletí a možná tisíciletí u těch prostě rolníků, sedláků. Proto těch pranostik je vlastně vždycky tolik, protože každá vystihuje jinou tu kombinaci toho počasí. Že někdy třeba, když je teda ten květen studený, tak se to bude chovat jinak, než když je třeba sucho v květnu a tak dále.

Já teďka tady nechci honem házet, eh, nějaké... z hlavy... z hlavy pranostiky, ale právě když se na to podíváte, zjistíte, že jsou často protichůdné v rámci toho měsíce.

No, proč?

Protože když je buď sucho nebo naopak zima, tak se ta příroda prostě bude chovat jinak za dva nebo za tři měsíce, prostě, a podle toho oni to poznají, protože to působí jinak na ty plodiny, které jsou v zemi, nebo třeba já nevím, na růst trávy a tak dále, jo.

Takže ty pranostiky prostě jsou prověřeny staletími, možná tisíciletími. A ten nejpřesnější, nejnovější počítačový model si můžeme tak jako... No, asi tak.

Musím říct, že tos mi připomněl moji nedávnou historku, kdy jsem byla o víkendu na Vysočině a v takovém obrovském penzionu jsme byli úplně sami.

Hm.

A, eh, ptali jsme se, jestli to je normální, že jsme tam pátek, sobota, neděle sami. A ona říká: „Ne, ne, ne, ta majitelka byla naprosto vyprodána po střechu, ale na netu si lidé ve čtvrtek přečetli, že bude pršet."

Aha.

A všichni to zrušili. A byla neděle odpoledne, my říkáme: „Yti, pršelo včera asi 15 minut." A ona: „No jo, ale když si to přečtete na internetu, tak přece nemůžete věřit tomu, že se podíváte z okna."

To je možná takový trošku podivný vývoj, ale, eh, připomnělo mi to mimo jiné takový podtitul, který má TV CDk a Shoterh na... máš to na stránkách. Tahle deska není pro mladé. Je to reminisence, samozřejmě, na: „Tahle země není pro staré."

To je spíš taková jakoby, jak bych to řekl, trošku provokace, jo. To je spíš naopak, jakoby by to mělo jako ty tu mládež, jako iritovat, naštvat a měli by se jít poslechnout.

Jo, to je... to je to... to je bonmot.

Jo, slovní hříčka.

To je... to je bonmot.

[Frknutí]

Dane Šustre, jsem moc ráda, že sis na mě našel čas. Eh, pevně věřím, že se sejdeme za pár měsíců nebo let znovu a ty budeš vyprávět o tom, jaké jsi uskutečnil nové knihy, nové písně, zkrátka věci, které nám dělají radost, nutí k přemýšlení, a, eh, také musím říct, že jsou nesmírně vtipné, čehož je v poslední době jako šafránu.

Díky za to.

Já děkuju taky. Loučím se. Moc ti děkuju, Martino, a zdravím všechny posluchače a slibuju, že se budu snažit, jako jsem se snažil celý život, protože já to jinak neumím.