Čtu vlastenecká média | Jaroslav Nahodil | Zuberecké chodníčky 2026

Takže dobrý den.

Mým úkolem je zamyslet se nad tou druhou skupinou, to znamená nad těmi bojovníky, nad těmi, co čtou ta alternativní média. Tam máme tady označeno vlastenecká média.

To základní rozdělení na ty tři skupiny, které bylo uvedeno v těch předchozích prezentacích, tak už máme za sebou.

Takže pojďme se podívat na to, co charakterizuje tady ty bojovníky. To znamená aktivně bránící se část lidstva.

Předpokládám, že vlastně tahle pasáž, o které budeme mluvit, by vám měla být tak nějak nejvíce blízká, protože předpokládám, že většina z vás se v nějaké míře pohybuje právě v té oblasti nebo respektive jsou mezi těmi bojujícími, to znamená těmi aktivně se bránící části lidstva.

Takže jaká je základně charakteristika těchto lidí?

Zaprvé rozpoznali lež a odmítají hrát roli loutky. To, co říkal Zdeněk, prostě najednou to prozření: aha, tady nám někdo lže. Protože pokud si člověk neuvědomí, řekněme, pokud sleduje klasická média a všemu věří nebo nic mu tam nedochází v něčem v rozporu s ním, tak vlastně věří. Nemá důvod nevěřit, ale ve chvíli, když najednou – aha, tady nám někdo lže – už je to první semínko k tomu, abych hledal případně někde jinde.

Charakteristický rys těchto lidí je, že částečně pochopili příčiny zla. Říkám schválně takhle částečně, protože berme to, že ti bojovníci jsou – je to celá škála. Je to od těch, kteří teď dostali prvotní impuls a začnou bojovat, a pak už jsou to ti bojovníci skutečně letí, ti, kteří už se dostávají do té fáze tvořící tu novou společnost. Takže tady je to skutečně široká škála, takže i ta míra pochopení těch příčin zla je pochopitelně různá, protože nelze očekávat, že, jak tady Zdeněk říkal, prozřel třeba u dvojčat v Americe, takže okamžitě začne chápat veškerý způsob, jakým je řízená společnost a podobně.

Třetí charakteristický rys je, že projevují silné emoce hněvu nebo odporu. Já si myslím, že to je právě typické ty emoce, to v podstatě základně charakteristika bojovníků.

Potom je tady v tomhle jako poslední, to znamená zastavili se ve fázi odporu a nedospěli k fázi tvoření nového. Tím tvořením nového bude potom mluvit pan Škvařil. Ale v podstatě teď se pohybujeme v tom, že jsme v té fázi odporu. My bojovníci bojujeme. Nelíbí se nám, co se tady kolem nás děje.

Jak my bojovníci posuzujeme média nebo jak se na ně díváme, čili jaká média sledujete, bojovníci, za média?

Předpokládám alternativní, protože mainstreamu se nedá věřit. I když neznamená to, že se na ty mainstreamová média nedíváte, protože je dobré vidět, co říká ta druhá strana, protože potom, když se s někým bavíte a budete mít jenom tu představu z určité alternativy, tak prostě nemáte šanci pochopit toho druhého, který čte ten mainstream. Takže je dobré mít přehled, ale pro vás základně ta alternativa.

No a v podstatě jediným zdrojem jsou tedy ta alternativní a vlastenecká média.

Z hlediska užitečnosti – co je pro vás jako bojovníky užitečné si přečíst?

Já si myslím, že ukazování špatností nebo respektive – ano, ve chvíli, když čtu informace o tom, že je něco špatně, tak mě to utvrdí v tom, ano, mám pravdu. Čili ten můj boj je oprávněný, protože jinak, kdybych četl samé dobré věci, no že ten systém dělá všechno dobré, tak pak bych neměl důvod bojovat, že jo. Takže ukazování těch stávajících špatností je vlastně pro mě užitečné.

A potom pádné argumenty. Pádné argumenty, hrdinské činy v uvozovkách – hrdinské – ale v podstatě už jen to paní Bednářová jako příklad. Pokud by se o tomhletom taky nemluvilo, no tak každý si řekne: nemá to cenu, nebo nemám šanci s něčím takovým uspět. Pádné argumenty, to je pro bojovníky určitě důležitá věc.

Otázka dobra a zla. Zlo je to, co chápu, že je zlé. Protože tady ještě nemusí být plné pochopení toho zla v celé šíři a toho, co je dobré a co je špatné, ale v podstatě do té míry, do jaké jsem pochopil, jak ten svět funguje a co se okolo mě děje, tak vlastně to beru jako rozlišení dobrého a zlého.

Takovým základním kritériem je to, že nikdo mi nebude říkat, co je dobré nebo co je špatné, protože já už jsem to pochopil. Jsem přesvědčený, je to moje pravda a za tu svou pravdu bojuji. Takhle to je vlastně u těch bojovníků.

No a já jako bojovník, jaký mám tedy smysl života? Co je smyslem života bojovníků?

On obecně tahle společnost si přestala klást otázku, co je smyslem života na planetě, co je smyslem života každého z nás.

Chci naplnit svou vizi. To je to, co je ten bojovník – čili ten má nějakou tu představu. Čili rozpoznal jsem lež a odmítám hrát roli loutky. Jo. A čili chci bojovat za lepší zítřek, který mi vlastně tahle současná společnost nenabízí. Takže ano, to je smyslem života.

Takže jsem bojovník, chci bojovat.

Z hlediska pojetí pravdy a pojetí svobody – jak bojovníci vnímají svobodu? Mají pocit svobody nebo nemají?

Čili cítím se být spoután. Čili tahle společnost mě nějakým způsobem drží a nedovoluje mi být svobodný. To znamená zase musím bojovat, abych se stal svobodným. Musím něco udělat proto, abych si uvědomil, že je potřeba bojovat a proto se snažím něco dělat.

A jaké jsou moje hodnoty a cíle?

Především si ta svoboda a moje spravedlnost a moje pravda. Jo, to znamená – to je bohužel někdy u těch bojovníků. Záleží, kde se nacházíme. Jestli jsme čerstvě probuzeni, tak v té chvíli tu naši pravdu, kterou jsme teď právě získali, tak to je ta jediná pravda a prostě za ní jsme ochotni položit život.

A v podstatě co k tomu jednoznačně napomáhá, jsou sociální bubliny, jo? Takže v rámci toho máme každý nějakou sociální bublinu a v rámci těch sociálních bublin se upevňuje určitá konkrétní pravda a ty technologie jsou nastaveny tak, aby nám v podstatě nabízely to, co nám – když zjistí, čemu se věnujeme nebo co sledujeme – tak už nám tam dávají jenom tu naši pravdu a toho se tedy držíme, čili té naší pravdy a té naší spravedlnosti.

A jako cíl v každém případě bojovníka je změna současného stavu. Mnohdy však bez toho, že bez té znalosti té vize. Jak říkal Zdeněk – ve chvíli, když prozře, že dvojčata tedy asi nespadla sama, tak v té chvíli těžko má vizi, jak by se tedy dala ta změna uskutečnit. Prostě je to dlouhá cesta, dlouhá cesta a vnitřní cesta, než se dostanu někam dál.

I ty bojovníky bychom si mohli rozdělit do takových třech základních skupin. Je to hrubé hodnocení, ale vychází to více méně ze zájmu jednotlivých lidí.

Takže ta první skupina je: bráním rodinu, národ a tradice – čili jsou zaměřeni na tuhleto, na to stabilní.

Potom druhá skupina je: snažím se vrátit zpět do doby, kdy bylo dobře.

A ta třetí je vyloženě: bojuji proti globální elitě a podobně.

Ale je potřeba si uvědomit, že z důvodu toho, že vlastně ne vždy si plně uvědomuji veškeré příčiny, tak mnohdy i když mám osobně představu, že vlastně vykonávám dobro, tak mohu taky někdy páchat dobro.

Tady to páchání dobra mnohde je jaksi méně mírně vykládáno.

Dokonce i někde je nějaká přednáška o páchání dobra, kde páchání dobra bylo to, že někdo dělá dobro a je to bráno jako, že páchá dobro a skutečně dobro je děláno.

Nicméně v tomto pohledu vykonávání dobra je skutečně to, co je prospěšné a směřuje to k žádoucímu cíli.

Kdežto páchání dobra může být i někdy to házení toho hrachu na zeď, protože v podstatě já si myslím, že dělám to nejlepší, ale v důsledku to nemusí být tak úplně pravda.

Z pohledu toho, když bráním tu rodinu, tradici, tak je to otázka jako vykonávání dobra, čili obnovování, spojení s duchovními světy, trénink, obrany i příslušnosti a podobně, ale s cílem a s myšlenkou vlastně vědomého prožití toho a kdyby nastala taková situace, dokaž se k tomu postavit.

Ale páchat dobro budu ve chvíli, když budu rozdávat letáky, jak se připravte na to, že bude katastrofa. Připravte se na to. Tři dny budete mi muset být bez všeho. To znamená, že ze strachu potom něco dělám. Jo, to už je zase potom to páchání dobra.

Obdobně ta druhá skupina. Snažím se vrátit zpět do doby, kdy bylo lépe. To sdružování do komunit a tak dál. To je všechno samozřejmě v pořádku, ale návrat zpět do podmínek, které byly dřív, není možný.

Čili mnohdy i třeba u Slovanů, když to vezmu takhle, pokud by se chtěli vrátit do nějakého starého právního občinného zřízení, dneska už prostě svět je jiný a nemůžeme se vrátit do stejné řeky, jo? Jsme někde jinde, myšlenkově jsme někde jinde, svět se posunul, takže jako vrátit se a myslet si, že až se všechno vrátí zpátky, tak bude zase ráj na zemi. Nebude. Prostě jsme jinde, společnost je jinde a prostě nejde to.

A v té třetí skupině těch, co bojují proti té globální elitě, trénink sebe sama, posilování, vůle rozhodnosti, ať je to formou demonstrací a podobně, všechno v pořádku. Ale zase pokud je to jenom z důvodu zviditelňování ohrožení a vlastně strašení, tak je to kontraproduktivní.

Bojovníci a alternativní média mají některé základní charakteristiky, které jsou naprosto shodné.

Takže motivace – upřímná snaha vlastně napravit svět. To mají bojovníci, snaží se napravit svět a ta alternativní média taky.

Důležitá je energie, protože vlastně i ti bojovníci mají emoce a díky emocím získávají energii, takže mají oheň, zapalují oheň, což je naprosto v pořádku.

Ale je dobré si uvědomit, že ten oheň dokáže osvítit, ale dokáže taky spálit. Zase je to otázka toho té míry, ale v každém případě tu energii mají oboji, jako to je typický znak.

No a samozřejmě sílu. I bojovníci mají odvahu říkat pravdu, protože bojovník, pokud bude jenom doma v kuchyni, v obýváku s manželkou, se budou bojovat, tak asi těžko dojde k nějaké změně ve vnějším světě.

Ale důležité je, že oboji, obě vlastně tady ty skupiny mají odvahu říkat to, co se ostatní bojí třeba vyslovit.

Slabinou obou, jak těch alternativních médií, tak i vlastně bojovníků je, že je sklon zaměnit boj za smysl života, protože ten smysl života by neměl být jenom boj, jo, a informování za zbraň, jo. Čili zase je to ta míra, to je otázka toho vykonávání dobra a páchání dobra.

Taky je tedy úkol pro jak ta alternativní média, tak pro ty bojovníky: porozumění a přejít do fáze tvoření. Čili to je důležité.

Samozřejmě dostáváme se k tomu klíčovému, o čem tady už také byla řeč.

To znamená, že na nás čekají různé pasti, respektive z toho informačního prostoru a z našeho okolí jsou různé informace – pravdivé, nepravdivé, polopravdivé – ale také různé pasti ve formě imitačně provokačních činností.

Je to záměrné jednání, které napodobuje určité chování, určité situace. Snaží se vlastně vyvolat ve vás emoce.

Je tady na tom slajdu několik příkladů, ale ty nejsou podstatné.

Podstatné je, že existují imitační provokační činnosti. Jsou to všechny ty vlastně aktivity pod falešnou vlajkou a podobně, takže si to jako můžete asi představit.

Ale teď jde o to, jak jako konzument těch alternativních médií se mám stavět, nebo jak si mám vybírat ty články, které se objevují – jestli jsou pro mě nebo jestli se jí mám věnovat nebo ne.

A dostáváme se k těm třem Sokratovým sítům.

Sokrates v podstatě přišel za ním jednou jeho přítel a říkal mu: „Chtěl bych ti říct něco o našem společném známém." A Sokrates říká: „No dobře, a to, co chceš říct, je to pravda?" A on říká: „No, já nevím, no asi jo, ale nejsem si jistý."

Hm, dobře. A je to dobrá zpráva, dobrá informace? A on řekl: „No, až tak moc vlastně není." A Sokrates řekl: „Dobře, a je to aspoň užitečné, když se mě to řekneš?" A on říká: „No, to si nejsem jistý. Víš co, tak mě to vůbec neříkej."

Takže to jsou tři Sokratova síta. Proto se o nich takhle bavíme a proto teďka si projdeme ty jednotlivá síta a jak se k tomu můžeme, nebo jak je můžeme využít v reálu, protože popravdě řečeno, můžete to využít i v jakékoliv vaší komunikaci i třeba s partnerem, protože ono je někdy dobré zvážit, proč vlastně něco říkám, jaká jsou ta tři Sokratova kritéria a jak se k nim stavět.

První je to: je to pravda?

To znamená, když čtu nějaký článek, tak se ptám: je to pravda? Ale říkám to z pohledu: je to podložené důvěryhodnými zdroji? Existují nezávislé důkazy? Ano nebo ne? Nejedná se o dezinformaci, polopravdu nebo o co se jedná?

I ten novinář nebo kdokoliv tak nikdy nemá jistotu, jestli to skutečně pravda je nebo není pravda.

Poctivost je cennější než přesnost v tom smyslu, že když něco sděluji, tak řeknu: „Podívej, já nevím, tohle se ke mně dostalo, zkus si to ověřit. Nebo tamten to říká a tak dále, ale domnívám se..." Čili poctivě přiznám, je to 100% pravda?

Můžu říct: ano, mám to ze své vlastní zkušenosti, tohle za tím si stojím. Ale ve chvíli, když tohle nevím, tak potom přiznat: ano, je to tak nebo není. Přiznejme si to.

My vlastně, my jako bojovníci v dnešní době sociálních sítí, my jsme i alternativními médii, protože kdo neposílá maily svým známým? Čili my posíláme informace, my se vlastně pasujeme do role alternativy. Tím, že rozesíláme maily určitého charakteru, tak vlastně šíříme informace a potom je od nás poctivé, abychom k tadyhle té informaci řekli: „Mám ji od toho nebo od tého," protože nevím, jestli jste se s tím setkali, ale někdo vám pošle nějakou zprávu a vy se ho zeptáte: „Myslíš si, že to je pravda, že jsi mi to poslal?" A on řekne: „Já nevím, já jsem to ani nečetl, já jsem to dostal a já to posílám dál."

Nee, to není dobré. Kolik zpráv, které se k nám dostávají, jsou dobré?

Jo, kdybych měl říct dobře, tak kdybych to vzal do důsledku, tak ani to alternativní média bych řekl toho Sokrata, že je to dobré, tak to nebudu teda šířit dál.

Tak by vlastně kolik zpráv by najednou zmizelo, co by znám z těch médií zůstalo?

Prakticky skoro nic.

Ptám se: vede ta zpráva k porozumění nebo jenom ke zvýšení úzkosti? Posiluje mi vnitřní svobodu nebo bezmoc? Vyvolává ve mně chuť se schovat nebo něco udělat?

Takový sdělení, díky kterému se zvýší moje pochopení, čili někam se posunu — byť to není ta dobrá zpráva, že by to byla ta pozitivní — tak to má pro mě efekt, protože něco mě to dá, něco mě to posune.

Ale ve chvíli, pokud je to jenom zpráva, která zvyšuje třeba můj hněv, tak v podstatě potom je to pro mě vůbec užitečné, abych to četl?

Jako si přiznejme, sám to mám taky v mailových schránkách. To jsou často desítky mailů, kde se opakuje vlastně pořád jedno a to samé a nikam to člověka neposouvá.

Pokud to někam posouvá, tak vlastně to má smysl, nebo je to lze to považovat za dobré.

V podstatě to souvisí i s tím třetím kritériem. To je užitečnost.

To znamená: dává mi to kontext? Čili každá zpráva, která mě bytě negativní, ale nějakým způsobem rozšiřuje můj obraz — to znamená doplňuje mi mozaiku — tak je určitě užitečná.

I když to může být velmi negativní, ale ve chvíli, když mi to doplní ten puzzle, to políčko, které mi tam chybí, tak je pro mě víc než užitečná.

Posunuje mě to k vlastnímu poznání nebo k činu? Čili obsahuje návod, inspiraci, nebo to jenom kritika?

Číst deset zpráv o tom, že Petr Fiala je takový nebo onaký, to už vlastně už mě to nikam neposune.

Nechává mě tam, kde jsem, nebo mi ukáže cestu kousek dál?

Takže skutečná užitečnost je praktická a duchovní hodnota sdělení. To znamená: jestli mě to nějakým způsobem někam posouvá?

Už rozumíte třem Sokratovým sítům? A přiznám se, že i v rámci partnerství, když chci něco občas říct, třeba i někde něco přečtu a chci to říct manželce, tak se zamyslím, jestli to projde těmi síty nebo ne.

A pokud to neprojde, tak si řeknu: radši budu mlčet, protože proč bych ji zbytečně třeba kazil náladu.

Jsme ty mezi těmi bojovníky a chceme se posunout kousek dál. To znamená: chceme se posunout do té skupiny, která tvoří novou společnost.

To znamená: to, co tady bude následovat v té přednášce po mně.

Takže co k tomu je potřeba?

Pochopení, utváření práva. To znamená: světlé nebo tmavé právo, pochopení rozdílů mezi svrchovaností a suverenitou a potom pochopení smyslu života, pojmu pravda, dobro a zlo.

To znamená: to, co jsme tady měli vlastně na začátku v té základní charakteristice.

Takže změna nepřijde svržením systému, ale přerodem vědomí. Čili nejdřív se musí lidi změnit a pak teprve může nastat ta fáze toho přerodu — vědomý přerod — a může se ta společnost měnit.

Změna chápání práva. Buď to je právo světlé nebo tmavé a čím se to liší, nebo jak my to charakterizujeme?

Když si vezmete tři základní pojmy: moc, právo a pravda.

Ve stávající společnosti, co je klíčové, co je zdrojem všeho? Moc.

Jo. To znamená, že moc určuje právo a teprve právo určuje, co je pravda.

Není to trošku zvěšené?

K čemu to vlastně vede?

Čili ta základní charakteristika vede k nerovnovážnému rozvoji společnosti. To znamená: brzdí to osobní rozvoj, duchovní rozvoj.

Je to posvěcení vlastní cesty na úkor druhých.

Jo, čili je to právo kořistit. Čili tahle společnost je založená na kořisti, silnější vyhrává a podobně.

Právo ovládat a vykořisťovat slabší a je to důsledek právě tohodle nastavení z hlediska moci, práva a pravdy.

No a teď to světlé — základy by měla být pravda. Potom následně vychází právo a z práva moc.

Takže vede to k rovnovážnému rozvoji zvyšujícímu kvalitu života. Urychluje rozvoj, duchovní rozvoj a podobně.

Toto je samozřejmě široké téma.

Takže pokud by my jsme měli — pořádali jsme konferenci na podzim v Bratislavě — takže pokud by měl někdo zájem, na webových stránkách triglavy.cz/riána je odkaz na každé z těchto témat, jednotlivá přednáška, takže je to dostupné, je to na webu, takže se k tomu dá vrátit.

No a teď se pojďme podívat na takovýto obrázek.

Jsou to úrovně řízení. Mnohí, když uvidíte takový obrázek, si řeknou: je to nějaká charakteristika, nějaký trojúhelník, nějaký popis. Ale uvědomme si, že toto je de facto obraz živé společnosti. Za těmito políčky nebo za těmito charakteristikami — to znamená, když máme tady ty úrovně řízení, přírodní zdroje, individuální, rodinné, občinné, ekonomické řízení, odborné, politické, ideologické, procesní řízení, konceptuální — tak to jsou pojmy, řekněme. Ale za těmi pojmy jsou konkrétní lidé, kteří realizují toto řízení. A navíc si uvědomme, že jsou pod vlivem buďto toho světlého řízení nebo toho tmavého.

Takže v každé pozici jsou ty vlivy samozřejmě oba dva a je otázka: kterým vlivům já podléhám?

Protože když se podíváte na dnešní uspořádání a řízení společnosti, tak do jaké úrovně nebo kde jsme samostatní, kde to slouží rozvoji těch jedinců?

Dá se říct, že vlastně na té individuální, rodinné, řekněme ještě na té komunitní úrovni — ty obce jsou ještě tam, protože jsou vlastně bezprostředně v kontaktu s těmi lidmi — tak se snaží působit k rozvoji té společnosti. Ale v podstatě od ekonomické, odborné, politické — tam jsme pod vlivem vnějších vlivů. A o ideologii ani nemluvím.

Ve chvíli, když má dojít k nějaké změně, tak je potřeba, abychom podléhali jiným vlivům, než jsou ty tmavé. To znamená, než je to standardní, to, co je dneska prezentováno tím státním zřízením.

A každý by si měl uvědomit: kde je moje hřiště, kde já se pohybuji v této struktuře? Protože to není jenom nějaký obrázek, to se skládá z nás lidí.

Každý si uvědomme: kde je to naše hřiště a kde můžeme projevovat svou aktivitu.

Závěrem: jaký je úkol bojovníků a současně i alternativních médií?

Vysvětlovat, co je to strukturní a co je to bezstrukturní.

To znamená: co je bezstrukturní řízení? To je vlastně vnášení myšlenek do společnosti. To není to, co se šíří školstvím. Je to vnášení těch konceptuálních myšlenek — těch, které vytváří povědomí, lidské povědomí, uvědomování se v rámci té společnosti — co je naše a co je cizí ideologie, co je pronárodní a co je protinárodní.

To, že mnohé věci považujeme za samozřejmé, aniž si uvědomujeme, že to ve skutečnosti jde proti požadavkům nebo proti potřebám národa.

Takže rozlišovat a vysvětlovat, protože pro ty, kteří se ještě neprobudili, to je jejich základní úkol. Oni toto nechápou a potom se nemohou probudit.

Takže za mě to je vše. Děkuji za pozornost.