Čeští elfové, Detektivní parta, Paukner a Babiš: Kdo koho odhaluje?

Čeští elfové.

Skupina našich občanů pracuje anonymně, jejich mluvčí veřejně. Podle svých slov bojují proti cizím dezinformačním kampaním. Monitorují český internet, hledají dezinformace a upozorňují na lidi a skupiny, které podle jejich analýzy šíří manipulativní obsahy.

V jejich posledním monitoringu se mezi označenými cíly útoků objevilo také jméno novinářky Zdislavy Pokorné a detektivní party.

Další lidé, kteří řeší komunikaci a nedělají to z povzdálí, vymýšlejí konkrétní situace a přímo do nich vstupují, zkoušejí reakce druhých a v jednom z případů použili i falešnou identitu. Vojtěch Pšenák se vydával za anonymního autora Tomase Pauktnera a dostal se tak k ministrovi zahraničních věcí Petru Macinkovi.

Pak je tu Thomas Paukner, anonymní autor, který píše o různých kauzách, hledá jejich souvislosti a zároveň zůstává v anonymitě, což se nelíbí jeho kritikům, a kritika se zase nelíbí Pauknerovým zastáncům.

Do komunikace vstupuje i politika. Andrej Babiš tvrdí, že od roku 2014 dostala určitá skupina reklamních a mediálních firem od desítek českých institucí celkem více než 5 miliard Kč a že peníze následně směřovaly k vybraným médiím.

Čtyři různé příběhy, čtyři různé způsoby, jak se někdo snaží něco odhalit, ale také čtyři situace, ve kterých bychom se měli ptát, co skutečně víme a co si pouze myslíme.

[hudba] Dámy a pánové, přeji vám hezký den. Petr Bohušá, Modrý jelen.

Švýcarský psychiatr a zakladatel analytické psychologie Karl Gustav Jung se během svých cest po Novém Mexiku setkal s indiány, příslušníky národa Pueblos Taosu. Jejich náčelník Ochvia Bjano, jehož jméno znamená horské jezero, mu tehdy řekl něco, co Junga hluboce zasáhlo.

„Podívej se," řekl Ochvia Bjano, „jak krutě běloši vypadají. Jejich rty jsou tenké, jejich nosy špičaté, obličeje jsou zbrázděny a znetvořeny vráskami. Jejich oči mají jakýsi strnulý pohled. Stále něco hledají. Co hledají? Běloši pořád něco chtějí. Jsou neustále neklidní a ustavičně v činnosti. Nevíme, co chtějí. Nechápeme je. Myslíme si, že jsou šílení."

Jung se ho zeptal, proč si myslí, že jsou všichni běloši šílení. Odpověděl: „Říkají, že myslí hlavou, ale přirozeně – čím myslíš ty?" zeptal se Jung. „My myslíme tady," řekl náčelník a ukázal na své srdce.

Jung později popsal, jak hluboce ho toto setkání zasáhlo. Poprvé se na svou vlastní civilizaci podíval z perspektivy člověka, který stál mimo ni.

Dokážeme se někdy podívat s odstupem sami na sebe?

Čeští elfové jsou skupina, v níž většina členů nezveřejňuje svou identitu. Podle svých slov monitorují takzvané dezinformační weby, sociální sítě a řetězové emaily a upozorňují na dezinformační kampaně. Na svých stránkách se představují jako lidé, kteří mapují, analyzují a aktivně bojují proti cizím dezinformacím na českému internetu.

Sami o sobě píší: „Jsme studenti, lékaři, učitelé, hasiči, podnikatelé, umělci, řemeslníci, vědci, policisté, vojáci. Jsme občané. Jsme ti, kteří odmítají přihlížet cíleným dezinformačním kampaním cizích aktérů. Jsme ti, kteří odmítají nečině přihlížet umělému rozdělování naší společnosti na nesmířitelné tábory. Jsme čeští elfové."

Za skupinu navenek vystupují dva její mluvčí: Vít Kučík a Bohumil Kartou. Většina ostatních členů zůstává v anonymitě. To samo o sobě ještě neznamená, že jejich práce není důvěryhodná. Právě proto je ale důležité vědět, na základě čeho své závěry dělají.

>> Zaznamenali jste názor, že to, co bylo za covidu označováno za dezinformace, se nakonec ukázalo jako pravda.

Řekněme si to na rovinu. To, co jsme dříve označovali jako dezinformace o covidu, se nakonec ukázalo jako skutečné dezinformace o covidu, které zabily mnoho lidí. Na jejich šíření se podílely kanály ruské propagandy ve všech svých jazykových mutacích, kromě jediné – vlastní ruštiny. Svým občanům ruská mašinérie sdělovala přesný opak než lidem vně Ruska, tedy nám. Své lidi totiž na rozdíl od nás zabít nechtěli.

>> Čeští elfové ve svých přehledech uvádějí mimo jiné, kdo je cílem útoků dezinformačních webů a koho naopak tyto takzvané dezinfozdroje vnímají pozitivně. V jednom z posledních monitoringů se mezi označenými cíli objevila novinářka Zdislava Pokorná. Ta reagovala na síti X:

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje? Poslední týdny byla docela slušná nálož hejtu a bude hůř. Osobní útoky proti Zdislavě Pokorné rozhodně nebudeme podporovat."

Jenže měli bychom si položit jednu důležitou otázku: jak čeští elfové určují, že jde o útoky a nikoli například o kritiku novinářské práce?

Podívejme se na monitoring českých elfů. Na mapě jednotlivé lidi a skupiny označují podle toho, kdo je cílem útoků takzvaných dezinfobebů a koho dezinfobeby vnímají pozitivně. Jenže samotná mapa nám neříká to nejdůležitější – kde podle českých elfů leží hranice mezi osobním útokem a kritikou novinářské práce.

Protože pokud někdo kritizuje novináře, ještě to automaticky neznamená, že na něj útočí. Může kritizovat jeho zdroje, jeho způsob práce, jeho interpretaci událostí. Může tvrdit, že se plete a samozřejmě může překročit hranici a začít člověka urážet nebo napadat osobně. A s tím my nesouhlasíme. Ale právě proto potřebujeme znát tu hranici.

Kolik příspěvků bylo do této analýzy zahrnuto? Které z nich označili jako útok? Podle jakých kritérií? Kdo hodnocení prováděl? A je možné jednotlivé závěry zpětně ověřit z veřejně dostupných podkladů?

Z výsledného monitoringu vidíme výsledek. Nevidíme ale celý proces, který vedl k závěrům českých elfů.

Zdislava Pokorná je investigativní novinářka. Právě proto bychom od ní i tady měli očekávat kritický přístup. Nejen konstatování: „Já se tomu nedivím, že mě tam dali," ale především: Jak jste na to přišli? Jaká data jste použili? Co si představujete pod útokem? Kdo rozhodl, že právě tento příspěvek je útokem? Nemohou mít někteří kritici Zdislavy Pokorné v něčem pravdu?

A ještě se vraťme k jedné větě, kterou jsem citoval na začátku. Čeští elfové o sobě říkají: jsme ti, kteří odmítají nečině přihlížet umělému rozdělování naší společnosti na nesmířitelné tábory.

Jenže neměli bychom se potom ptát i na to, jestli způsob, jakým sami označují jednotlivé lidi a skupiny, nemohou naopak společnost jenom rozdělovat?

Někdy se říká, že nejlepší způsob, jak odhalit pravdu, je někoho nachytat. Co když ale nejdřív vytvoříme situaci, do které člověka záměrně uvedeme, a potom jeho reakci použijeme jako důkaz pro jeho selhání?

Právě to se teď řeší kolem ministra zahraničních věcí Petra Macinky a detektivní partii.

Petr Macinka, ministr zahraničních věcí a člen bezpečnostní rady státu, šel v srpnu na rozhovor s člověkem, který už několik měsíců vystupuje anonymně pod jménem Thomas Paukner a na internetu píše o různých kauzách, upozorňuje na jejich souvislosti a postupně si získal pozornost části veřejnosti.

Jenže Thomas Paukner v místnosti nebyl. Pod kuklou byl Vojtěch Pšenák z detektivní partiy.

Skupina Macinku oslovila podsmyšlenou identitou a připravila situaci, o které později řekla, že šlo o bezpečnostní experiment.

Ve studiu byly podle detektivní party ukryté makety zbraní a atrapa výbušného zařízení.

Parta zveřejnila záznam rozhovoru a popsala ho jako test toho, jak ministr vyhodnotí nečekanou bezpečnostní situaci.

Podle jejich interpretace Macinka v experimentu selhal.

Jenže samotný Petr Macinka to vidí jinak.

Tvrdí, že Vojtěcha Pšenáka poznal a věděl, že pod kuklou není Thomas Paukner, a odmítá, že by se vystavil skutečnému nebezpečí.

"Vy, pane ministře, víte, kde je Thomas Paukner, ke kterému jste šel na rozhovor?"

"Netuším. Ale ten člověk tam šel... ten."

No, tak protože se tu objevil nějaký fenomén Thomas Paukner, který pracuje investigativně a tak dále, a potom, když jsem dostal zprávu, že chce své působení rozšířit a začít dělat rozhovory a tak dále, tak jsem říkal: dobře, tak já klidně tady tohle nemám problém podpořit.

Přišel jsem na rozhovor, jakých jsem poskytl opravdu velmi velké množství.

"A tam vidíte tohle. Tam vidíte tohle. Vstoupíte do místnosti, kde je tohle."

Viděl jsem tady toho pána, tak jsem si říkal, ten není nějaký podezřelý, e, jestli on to asi nebude pan Pšenák.

"Přijdete někam, kde vás čeká zakoklenec. Zjistíte, že to asi není Thomas Paukner, o kterém nikdo pořádně neví, co to je. Eh, to za druhé a řeknete si, že tam zůstanete s někým, kdo vám lže o tom, kdo je, a poskytnete mu rozhovor. Oni vám řekli, že jsou Thomas, že to je Thomas Paukner."

"Ale to nikdo přece neví. Vy víte, kdo je Thomas Paukner?"

Většina pozornosti se soustředila právě na Petra Macinku. Nechal se nachytat. Podcenil bezpečnost. Proč šel na rozhovor s anonymním člověkem? Proč jeho ochranka odešla? To všechno jsou legitimní otázky, ale všimněme si ještě něčeho.

Celou situaci vytvořila detektivní parta. Nezachytila nějakou existující událost a neodhalila něco, co se stalo samo od sebe. Vytvořila vlastní scénář, vlastní příběh, vystupovala pod falešnou identitou. V dopředu připravené situaci dostala jiného člověka a potom jeho reakci použila jako důkaz jeho selhání.

A právě tady se dostáváme k důležité otázce. Je rozdíl mezi tím odhalit, co se stalo, a tím, že situaci sami vytvoříme a pak sledujeme, jak se člověk zachová. Když někoho dostaneme do předem připravené situace a on se nechá nachytat, můžeme se samozřejmě ptát, jak to nepoznal. Ale co jsme tím ve skutečnosti zjistili? Zjistili jsme něco o tom člověku nebo hlavně o tom, jak reagoval na situaci, kterou jsme sami nachystali.

To je ještě hlubší problém. Nejde o to, že média o akci detektivní party informují. Samozřejmě, že o ní informovat mají. Otázkou je něco jiného. Nehrají média spolu s nimi jejich hru?

Detektivní parta svou akci nazvala experimentem a zveřejnila vlastní interpretaci toho, co se stalo. Média řeší, jak mohl ministr naletět, jak mohl přijít bez ochranky, co takový experiment vlastně ukázal, kde je hranice mezi investigací, provokací a pastí.

A ještě jedna věc, kterou bychom při hodnocení podobného experimentu neměli přehlížet. Pokud někdo používá podobné metody opakovaně, měli bychom se ptát, proč to dělá, co tím sleduje a jaké má cíle, protože i to je součást příběhu.

"Já jsem někde zaznamenal, že tam byly rozmístěny nějaké atrapy nějakých pistolí a tak dál. Já jsem a to je také možná částečně i odpověď na to, proč jsem tam zůstal. Víte, to je takové tajemství. Já jsem to teda neříkal nikde, protože jsem se nejdřív chtěl domluvit s policií, jestli to je možné. Jo, já nenosím v kapse žádné tajné dokumenty, ale od 15. prosince loňského roku nosím v kapse toto, což je tlačítko, které když zmáčknu, tak se potom začnou dít věci. A proto já jsem věděl, že pokud by oni tam na mě něco vyzkoušeli, tak myslím a trošku se bojím, že ty jejich atrapy, které tam měly nainstalovány, by možná úplně neobstály vůči neatrapám, které by potom vytahovali jiní lidé. A možná vzhledem k tomu, že pokud vím, tak pan Pšenák a tady tyhle jsou všichni v podmínce, tak možná se uchránili od velkého problému, pokud by vůbec nějakou takovou tu provokaci na mě vyzkoušeli."

Do příběhu Thomase Pauknera vstoupil jeden důležitý hlas. Novinářka Markéta Dobiášová tvrdí, že osobně zná jednu polovinu projektu. Prý dostala na konci nabídku, aby se stala jeho součástí, a odmítla ji. Důvod?

Podle ní totiž nejde o klasickou novináristiku. Texty nejsou dostatečně vyfutrované fakty, dokumenty a ověřováním. Byť se tak tváří. Jsou napsané tak, aby zasáhly lajky, nabraly sledující a následně také jejich peníze.

To je samozřejmě velmi vážné tvrzení a je fér zmínit i druhou stranu. Thomas Paukner uvádí, že jde o pseudonym a tvrdí, že jeho texty se opírají o veřejně dostupné a ověřitelné zdroje, jako jsou obchodní rejstříky, výroční správy nebo registry smluv.

Klademe si dostatečně otázku nejen kdo je Thomas Paukner, ale také co vlastně Thomas Paukner ve svých textech zjišťuje.

Pojďme k samotnému Thomasi Pauknerovi. Je to anonymní autor, který během několika měsíců získal značnou pozornost. Jeho texty začali přebírat další lidé a reagovali na ně dokonce politici. Jiní se ptají, kdo přesně za tímto jménem stojí, co je skutečným cílem celého projektu.

A těm, co mu fandí, jsou tyto otázky nepříjemné.

"To znamená, že ten... budeme se dnes bavit o kauze Thomas Paukner. Můžete prosím krátce vysvětlit divákům, z jakého prostředí přicházíte?"

"Marketing, komunikace a zpátky."

"Je Thomas Paukner osoba více osobní mediální agentury?"

"Thomas Paukner je to je Chiméra. To je ta je, eh, podobné doba, že se použilo jméno. Použilo se tak, aby to bylo věrohodné. Čili je to, je to, je to něco, co slouží někomu, závěčně. Nikdo ve skutečnosti nepozná."

Pauknerův deník podle registru CZ.nic registrovala doménu agentura Solda a Pepper vedená Helenou Křesinovou.

Jakou roli hraje tato agentura v projektu Thomas Paukner?

"Všichni dneska se zastavuji na tím, kým, eh, lidem Thomas Cooper. Jestli Thomas Paukner vůbec existuje, jednou jeho Křesinová, eh, co to je Sold a Pepper. Je to v podstatě úplně nepochopitelné. V podstatě, tak jako všechny média se lato je tady. Pak se někdo zeptal na to, co představuje a co sledují, je to útlumem mediálního prostoru nebo řekněme utlumením mediálního prostoru bez jasné vize, s takovým tím jakoby mesiášským rozkazem. Já to čtu za vás, ono si říká... nebo ona nebo oni říkají to za pigem za vás a pro vás. Už se dostal dobře. Chce, vidím jako zásadní problém, je v tom, že se děje nic."

A právě tady přichází jedna z nejdůležitějších otázek celého příběhu. Co se stane, když nakonec zjistíme, že Thomas Paukner není člověk, za kterého jsme ho považovali? Co když zjistíme, že za jeho projektem skutečně stojí marketing, peníze, politický zájem nebo nějaká jiná motivace?

Co když se ukáže, že jeho minulost nebo vazby nejsou takové, jak jsme si představovali?

Na konci bude apatie, bezmoc a zmír toho pubeskeho zeškového emoci — daj do toho energii svých nadějí. Budou si psát a zán show budou siestovat stále ten pomyslový zázrak jako v 89., kdy podvodci dávali do toho energii a pak nás vyst píčovat na ulici a se zázd zazvonil jako jíšek a se zel — a pokud se ukáže, že skutečnost je jiná, a když jsme si mysleli, může se stát ještě něco jiného, že spolu s člověkem se začne zpochybňovat i to, o čem psal.

Ti, kterým jeho témata nevyhovují, mohou říct: „Podívejte se, kdo za tím stál. Tomu přece nemůžeme věřit."

A pak je tady ještě jedna věc. No limits, no origin, remark a media age.

Takže vážení spoluobčané, teď se soustřeďte. Od roku 2014 tahle struktura dostala od 138 institucí v České republice — pozor — 5 miliard 284 milionů 566 307 Kč. Tenhle systém tady funguje.

No a kdo dostával ty peníze? No samozřejmě vybraná média za ty kampaně, tak aby bylo jasno, o čem tady je řeč.

Andrej Babiš přišel s vážným tvrzením. Řekl, že přes síť reklamních agentur mělo od roku 2014 projít více než 5 miliard Kč a že peníze měly následně směřovat k vybraným médiím. A pokud by se ukázalo, že systém skutečně fungoval tak, jak Andrej Babiš popisuje, byla by to vážná věc. Museli bychom se ptát, kdo o těch penězích rozhodoval, kam přesně šli, která média je dostávala, za co.

5,3 miliardy. Dělali to od roku 2014. Je to strašně sofistikovaný systém. Nakonec ty lidi skončili před soudem, protože samozřejmě ty vrátky se pak někde ukázaly a byly stíháni, ale nakonec to pro ně, jak je dobrým zvykem, dopadlo dobře.

A pokud se ukáže, že Andrej Babiš přehání, pak bychom měli vědět, v čem se plete a jaká jsou reálná čísla.

Ten Stratcom pana Foltina tady nás v letech 2022 až 25 stál 157 milionů. A teďka se soustřeďte, kam šly ty peníze? No, šly na kampaně. Na kampaně šlo 132 milionů Kč. Na jaké kampaně?

No, na kampaně deštník proti drahotě za 23,8 milionů Kč. Nebo Česko informuje — informuje vás, že dnes prší nebo pršelo, svítí slunce — za 34,3 milionů Kč včetně DPH. A kdo dělal ty kampaně?

Tady máte titulek: Vláda Fialova vláda chystá kampaň za 34 milionů. Zakázku dostala firma syna exposlance za ODS.

Takže šlo jenom o peníze zase.

A právě tady je další problém. Andrej Babiš je člověk, kterému část novinářů dlouhodobě nevěří. A když podobně závažné tvrzení přichází od člověka, ke kterému máme předem nedůvěru, je tu jedno riziko: že začneme věřit nebo nevěřit tvrzení podle toho, kdo ho říká, namísto abychom si ověřili, jestli je pravdivé.

Protože jestli někdo tvrdí, že z veřejných peněz proudily miliardy k médiím, tak to není něco, co bychom měli nechat zmizet po jedné tiskové konferenci.

Takže vážení spoluobčané, zase šlo jenom o peníze. Já to tady zopakuju proto, protože média samozřejmě to ignorují.

A pak je tu ještě jedna malá past, do které občas spadneme všichni. Chceme věřit tomu, co se nám hodí. Psychologové proto mají hezký název: konfirmační zkreslení. Když nám někdo řekne něco, co zapadá do našeho pohledu, máme tendenci mu věřit. A když naopak řekne něco člověk, kterému nevěříme, najednou jsme velmi přísní.

Stačí si osvojit pár dobrých návyků. Ptát se, ověřovat, přemýšlet.

Protože jakmile přestaneme přemýšlet sami za sebe, někdo jiný nám ochotně nabídne hotový výklad světa. Co si máme myslet, koho máme obdivovat, koho se máme bát.

A možná právě tady dává smysl Jungovo myšlení srdcem — ne jako opak rozumu, ale jako připomínka, že hlavou ověřujme, srdcem vnímejme a když si nejsme jisti, klidně si nechme otevřená vrátka. Nenechme si od nikoho říkat, co si máme myslet.

Mějte se hezky.