Jak jsme se dostali až sem? | Příběh Thomase Pauknera a krize důvěry

Před několika měsíci se v českém veřejném prostoru objevil anonymní autor. Říká si Thomas Paukner. Prakticky nikdo nevěděl, kdo za tímto jménem stojí. Přesto prohlásil, že bude dělat nejlepší investigativní žurnalistiku v České republice. Bylo to odvážné tvrzení.

Během několika měsíců získal důvěru 10 000 lidí. Texty o politických kauzách, fungování státu a podezřeních na korupci sdíleli tisíce čtenářů a reagovala na ně média. Jedni v něm viděli člověka, který otevírá témata, o kterých se podle nich příliš nemluví. Druzí upozorňovali, že vůbec nevíme, kdo za těmito texty stojí.

Jak jsme se dostali do situace, kdy anonymní autor během několika měsíců získal důvěru 10 000 lidí? Tento rozbor není obhajobou Tomase Pauknera ani pokusem ho odsoudit. Pokusíme se společně podívat na to, jak vzniká důvěra, jak se ztrácí a co nám celý tento příběh může říct o společnosti, ve které žijeme.

Dobrý den, dámy a pánové. Jsem Petr Bohuš a přeji vám vše dobré a vítám vás u Modrého jelena.

Co vede člověka k tomu, že začne důvěřovat někomu, koho nikdy neviděl a jehož skutečnou identitu nezná? Právě tady celý příběh začíná. Thomas Paukner se neobjevil jako známý novinář. Neměl za sebou velkou redakci ani zavedenou mediální značku. Přesto se během několika měsíců stal jedním z nejdiskutovanějších autorů českého internetu.

Jsem úplně normální člověk, jakoby pravicově ložený liberál v originálním slova smyslu. To znamená, že jsem člověk, který se snaží o maximální svobodu — svobodu podnikání, svobodu trhů. Líbí se mi tady, nechci se odcizovat pryč. Od roku 2024 zhruba vnímám jakoby nějaké posuny na politické scéně a moje motivace je jednoduchá. Vlastně současná mediální scéna a podnikatelská scéna v těch vyšších částkách obratu, zejména ta, která je přelepená na stát, tak vlastně začíná masivně zneužívat — když to řeknu — klientelisticko-politické vazby. Ale z mě absolutně neznámého důvodu je vlastně schránka jen na tom, co dělá jedna strana politického spektra. Ale vlastně ty kauzy té druhé strany absolutně nejsou zmapované, a když ano, tak je to formou, že si někdo něco napíše a pak se už potom dál nejde.

Nabídl lidem témata, o kterých byli mnozí přesvědčeni, že jim tradiční média nevěnují dostatečnou pozornost. Pracoval s veřejně dostupnými dokumenty, citoval smlouvy, soudní rozhodnutí, údaje z obchodního rejstříku i další veřejně dostupné zdroje. Jeho texty na sebe navazovaly. Ať už jsou závěry Tomase Pauknera správné nebo ne, jedno je nesporné: dokázal si během krátké doby získat důvěru velkého množství lidí.

A právě zde si položíme první otázku. Pokud anonymní autor získá významný vliv na veřejnou debatu, kde končí jeho právo zůstat v anonymitě a kde začíná právo veřejnosti vědět, kdo za tímto projektem stojí?

Každá investigativní práce stojí na dvou základních otázkách: Kdo to napsal a je to pravda? Ve chvíli, kdy začal Thomas Paukner svými texty ovlivňovat veřejnou debatu a tisíce lidí si začali předplácet jeho obsah, přestal být jen anonymním autorem. Stal se veřejným fenoménem.

Jsem jeden člověk, kterej se snaží něco změnit, tak u toho bych to asi nechal. Mám prostě za sebou nějakou kariéru, mám kolem sebe nějaké blízké lidi, nechci pro to prostě vystupovat otevřeně, protože vzhledem k tomu, že na základě třeba informací, které publikuju, se, jak říkáte, hýbou ty ledy poměrně na můj vkus až moc poslední dobou, si myslím, že ten pseudonym je jakoby adekvátní ochrana a snažím se ho vyvážit tím, že publikuju otevřené zdroje.

Je proto přirozené ptát se, kdo za tímto projektem stojí a jaké jsou jeho motivace. Pokud někdo vstupuje do veřejného prostoru, ovlivňuje politickou debatu a současně žádá veřejnost o finanční podporu, jsou to legitimní otázky.

Víte, co? Novinářské standardy. Nejsme v roce 1970, což je za mě škoda, protože tehdy ty novinářské standardy opravdu existovaly a byly masivně dodržovány. Víte, co? Ve světě, kde přestávají existovat pravidla, si vytvářím nějaká vlastní pravidla. A moje pravidlo je vzhledem i k tomu, že používám slowim, že publikuju zjištění na základě otevřených zdrojů. To znamená, že dodám otevřené zdroje, nějak je popíšu, dodám k tomu nějaký kontext a kdokoli na světě, kdo někde potřebuje umět anglicky, si ten zdroj může ověřit. A vlastně mi nikdo nemůže nařknout — na rozdíl od Zdislavy Pokorné, která má zdroje v blízké redakci, důvěryhodné zdroje — že bych to nepoužíval.

Kvalitní žurnalistika stojí na dvou stejně důležitých povinnostech: ověřovat autora, jeho identitu, důvěryhodnost a případné střety zájmů a ověřovat obsah jeho tvrzení. Pokud chybí jedna z nich, obraz skutečnosti zůstává neúplný.

Jeden odstavec z reakcí Thomase Pauknera mě zaujal víc než všechny ostatní. Po zveřejnění článku deníku N, který se soustředil na odhalení jeho identity, reagoval Thomas Paukner velmi ostře. Kritizoval práci investigativní novinářky Zdislavy Pokorné a napsal: „Jak se Zdíša dostala tak blízko k Pavlu Blaškovi, že jí řekl vše o darovaných bitcoinech. Neříká se tomu Pillow talk."

Výraz Pillow talk však doslova znamená povídání v posteli. V angličtině označuje důvěrný rozhovor mezi intimními partnery. V tomto kontextu může u čtenáře vyvolat dojem, že informace o bitcoinové kauze mohly pocházet z intimního vztahu mezi novinářkou Zdislavou Pokornou a bývalým ministrem spravedlnosti Pavlem Blaškem.

A právě tady si musíme položit jednoduchou otázku: z čeho toto tvrzení vychází? Ve zveřejněném textu jsem nenašel vysvětlení. Nelze vyloučit, že Thomas Paukner měl k dispozici informace, které veřejně nepředložil. Tím se ale nedostáváme jen k jednomu výroku Thomase Pauknera. Dostáváme se k obecnějšímu principu.

Ve veřejném prostoru často nerozhoduje pouze to, co je řečeno. Stejně důležité je i to, co je pouze naznačeno. Proto je důležité rozlišovat mezi fakty a jejich interpretací. Neznamená to, že bychom měli automaticky odmítat tvrzení, která zatím nejsou veřejně doložena. Stejně tak bychom je ale neměli automaticky přijímat jako pravdivá.

Jaká je tedy odpověď? To z veřejně dostupných informací nedokážu posoudit.

V předchozí kapitole jsme si položili otázku, z čeho Thomas Paukner vycházel při svém veřejném tvrzení o blízkosti Zdislavy Pokorné a Pavla Blašká. Při přípravě tohoto rozboru jsem také narazil na článek novinářky Angeliky Bazalové, který vyšel 19. července 2024 v deníku N a věnoval se postupu investigativní novinářky Zdislavy Pokorné vůči organizaci Aliance pro rodinu. Deník N zveřejnil informaci, že Alianci pro rodinu finančně podpořil podnikatel Marek Španěl. Ten existenci daru potvrdil, zároveň ale vyjádřil překvapení nad tím, odkud deník N tuto informaci získal.

Angelika Bazalová tehdy napsala: „Nebojácně vznášíme dotaz, zda Zdislava Pokorná není hlasnou troubou biskupa, hlasem, který novinářskou nezávislost jen předstírá."

V novinářských kruzích si o tom totiž cvrlikají vrabci na střeše.

Nejde jen o tento případ.

A cituje také politologa Petra Druláka.

Pokud se novinář nechává zásobovat výběrem z toho, co mu nabízí zpravodajská služba, to je to nejhorší, co se novináři může stát. To pak není žurnalistika, to je propaganda nejhrubšího zřna.

To jsou velmi závažná tvrzení. Stejně jako v předchozí kapitole si proto kladu jedinou otázku. Z čeho tato tvrzení vycházejí?

Tím nechci naznačovat, zda jsou tato tvrzení pravdivá nebo nepravdivá. Chci pouze říct, že podobně závažná tvrzení si zaslouží pečlivé ověření. Právě v tom podle mě spočívá důvěryhodnost veřejné debaty.

Jsem si teď vlastně vyzkoušel mediální popravu a troufnu si říct, že jsem to dokázal nějakým způsobem otočit proti nim. Já si totiž myslím a jsem o tom skoro přesvědčenej, že ty redaktoři těch médií vlastně jsou izolovaný v nějaký bublině. Navzájem sami sebe přesvědčují, že oni mají pravdu. Oni jsou ty arbitři těch hodnot a oni vlastně můžou kritizovat, ale ty kritiku nemusí přijímat.

A myslím si, že určitá část těch novinářů tam jistě agendu má, jo, nějakou politickou agendu prostě o ní tlačí, ale velká část těch novinářů, ne. Oni to dělají buď z přesvědčení nebo vlastně z neochoty přijmout nějakou deziluzi, nebo tomu opravdu věří, což je legitimní.

Otázky týkající se vztahu mezi zpravodajskými službami, médii a veřejnou debatou přitom nezaznívají jen od novinářů nebo publicistů.

V pátek 24. července zveřejnil bývalý prezident České republiky Miloš Zeman na svém profilu na Facebooku vyjádření, ve kterém se znovu vrátil ke své dlouhodobé kritice vedení bezpečnostní informační služby.

V závěru svého textu napsal: „Blíží se doba, kdy vláda jmenuje nového ředitele BIS. Je v zájmu našeho státu, aby to byl člověk s neposkvrněným osobním profilem, který nebude usilovat o politickou moc, zneužívat informace pro svůj vlastní prospěch, ani rozehrávat mediální hry a především nebude napodobovat metody státní bezpečnosti. Klam a dezinformace jsou přípustné vůči cizím zpravodajským službám, nikdy však proti vlastním ústavním institucím, médiím a zejména občanům."

To jsou mimořádně závažná slova. Neuvádím je proto, že bych chtěl posuzovat, zda jsou správná nebo chybná. Připomínám je z jiného důvodu.

Ukazují, že otázky týkající se fungování zpravodajských služeb, jejich vztahu k médiím a možného ovlivňování veřejné debaty nejsou nové. Neotevřel je Thomas Paukner ani Angelika Bazalová.

Ve veřejném prostoru zaznívají dlouhodobě a od lidí s velmi rozdílnými zkušenostmi i názory. Do veřejného prostoru se vracejí opakovaně a právě proto stojí za to o nich vést věcnou debatu.

Dobrý den, Karolína Helínková, Česká televize.

Na tiskové konferenci vlády v pondělí 27. července měl předseda vlády Andrej Babiš následující výstup:

„Chtěl bych říct, vážení spoluobčané, vždy jde o peníze a je škoda, že tady není pan Ťopek Hospodářských novin, který se mě ptal na ten zločinecký systém No Origin, No Limits. To je skupina, která podle jednoho podcastu tady za desítky let získala mediálního prostoru asi 4 miliardy Kč. Naše vláda nedává médiím stovky milionů, jak bývalá vláda."

Nechci teď hodnotit, zda má Andrej Babiš pravdu. To není cílem tohoto rozboru.

Na co bychom si ale měli dát pozor?

Předseda vlády netvrdí, že problém vznikl v posledních měsících nebo letech. „Je škoda, že vy neděláte monitoring, paní redaktorko, jako Česká televize. Mohli byste dělat monitoring. Mohli byste odvysílat reportáž, že v roce 2008 je nejvíc korumpovaný premiér Topolánek z jeho partu. Kmotři chtěli prodat letiště. Ty kmotři byli u toho. A co ještě udělali? Pozemek, který patřil státu, prodali nějakým podivným strukturám a potom se snažili vytáhnout z letiště 4 miliardy Kč. A já když jsem nastoupil jako ministr financí v roce 2014, tak jsem tomu zabránil a to letiště jsem zachránil a to letiště následně začalo produkovat peníze.

Jinými slovy, paní ministryně může doplnit a taky může doplnit jaké kšefty ODS, protože ODS je nejkorumpovanější strana od revoluce tady, jo? No a teďka se nebavím o nevratném poškození naší ekonomiky kupónovou privatizací a dalšími skandály, tak samozřejmě tam měli zase kšefty."

Pokud předseda vlády veřejně pronese tak závažné tvrzení, neměli bychom jeho slova přejít jen jako další politickou přestřelku. Stejně jako diskutujeme o tvrzeních Tomase Pauknera, měli bychom se stejnou pečlivostí přistupovat i k tvrzením Andreje Babiše.

A právě tady se podle mě otevírá mnohem důležitější otázka. Možná nestačí sledovat jednotlivé kauzy odděleně. Možná bychom se měli začít ptát, zda mezi nimi neexistují společné souvislosti.

Právě tímto směrem se teď vydáme.

Po výrocích předsedy vlády Andreje Babiše se podívejme na svědectví člověka, který několik let působil ve veřejné správě.

Robin Čumpelík byl ředitelem odboru komunikace ministerstva průmyslu a obchodu. V současnosti je znám především z projektu Inovace republiky. V rozhovoru popisuje svou dřívější spolupráci na projektech spojených s úřadem vlády a předsedou vlády.

„Jak je to delší příběh, ale vezmu to stručně. Měl jsem na starost Národní oslavy 100 let republiky, když jsme slavili 100 let od založení Československa 28. října — tomu bylo 100 let. Měl jsem z toho radost, že to proběhlo dobře, takže jsem navrhl tehdy úřadu vlády, že bysme se měli prezentovat jako inovativní země, že tady se narodilo spoustu významných lidí z řad vědců, jako je třeba Vladimír Stodl, kterýho skoro nikdo nezná, nebo jako je Josef Sousedík a tak, a že to je určitá tradice, na kterou bysme mohli jako kreativní technologickej národ, moderní národ, mohli navázat prostě na odkaz těch předků.

No a tehdy se pak z toho vyklubal velmi zajímavý koncept. Já stále si myslím, že to byla velmi zajímavá vize, takzvaný Country for the Future, kterou měl na starosti pan Karel Havlíček, tehdejší ministr, dnešní ministr.

No a já jsem byl vlastně pověřen jako koordinátor národní inovační strategie státu, která spadá. V těch letech 2017 až 2021 — vlastně v letech 2019, 2020, hlavně v těhlech letech zhruba dva roky jsem tam působil. Přišel do toho covid, ale to teď nechám celý stranou.

Velmi zajímavá etapa, velmi zajímavá etapa, velká inventura prostě státu, která si myslím, že proběhla a probíhá.

Ale co jsem chtěl říct — takže jsem spadal pod úřad vlády přímo pod premiéra, který předsedal takzvaně radě pro vědu, výzkum a inovace.

Úřad vlády — já to vím taky, že jo, většina občanů se o to moc nezajímá — takže je rada pro menšiny, je rada pro drogovou problematiku, rada pro tohle, rada támhle."

Myslím si, že dokonce je to dobré, že tyhle platformy jsou, měly by být mnohem víc transparentnější a měly by to být oficiální poradenské kruhy, který navrhují věci.

Jo, ale to teď nechám stranou tu vizi.

No, tady s tebou ani nesouhlasím, ale to je jedno.

No.

No, jenom to beru z té zkušenosti, kterou jsem tam zažil, jo.

Takže ty rady, většina lidí neví, že to existuje.

Tadle rada schválila inovační strategii státu a já jsem byl pověřený jí koordinovat, jí řídit. Ale fakticky jsem spadal jako šéf komunikace, což byla poměrně zajímavá pozice – šéf komunikace na ministerstvu průmyslu a obchodu.

No, to je důležitý kontext.

Robin Čumpelík nehovoří jako anonymní autor na sociálních sítích. Popisuje události, které podle svých slov osobně zažil.

Pak přichází mnohem závažnější tvrzení.

Já jsem říkal, že tady je vliv lobistů a podobně, ale že to prostě úplně ještě hozeného jinam – jinými slovy. Já to nevím, jestli to lidi vůbec chcete slyšet, přátelé, jo, protože volby jsou jedna velká iluze.

To je hra prostě pár mocnějších lidí, který mají obrovské peníze a která hlavně potřebují hlídat své pozice, své investice, své dlouhodobé plány a podobně.

A k tomu potřebují jednu z těch výkonných složek a to jsou politici.

No a aby ty politiky mohly ovládat, tak financují politické strany.

Ale většina obyvatel sleduje politické preference, což je až ta finální hra z mého pohledu – tak jak jsem to zažil, tak jak jsem to viděl, tak jak to sleduji.

To hlavní, o co se usiluje, aby mohli ovlivňovat politiku, politiky a politické strany, jsou nálady ve společnosti. To jsou sociální data.

Dneska každý, kdo trošku rozumí sociálním sítím, si dokáže představit, jak ty big data, ty velké sociální data jsou vlivné a jak fungují.

Jako příklad to dávám – nejsem na to expert – ale stejně tak jsou sociologické průzkumy, kdy víme, co si určitý procento lidí myslí o Evropské unii, co si myslí o tom daném politikovi, co si myslí o nákupu českých potravin nebo zahraničí – prostě jaké je jeho rozhodování v praktickém denním životě, co preferuje, co naopak třeba odmítá a podobně.

A tyhle data jsou velmi důležitá pro marketing, že jo, včetně politického marketingu.

A ten politický marketing se pak podle toho staví – jaká tvář funguje v jakém regionu, jaké heslo funguje v jakém regionu, jaká značka strany.

To znamená, abych byl aspoň trochu konkrétní – ve chvíli, kdy dejme tomu vám v sociálním, v nějakém behaviorálním průzkumu, nebo jak se tomu říká, vyjde, že tady je například dost národovců, který samozřejmě jdou napříč stranami. To není to, že bychom řekli, že ten, kdo má rád tuhle zemi a česká jablka, patří jenom do tyhle strany.

Oni vidí ty sociologická data jako celek, tak vyrobí kampaň – buď kampaň nebo dokonce politickou stranu.

Tady si myslím a to, co řeknu, je jako můj subjektivní názor, že třeba strana Trikolora vznikla – v své době vznikla jako investice z toho důvodu, aby se určitý vzorek voličů odlil do nově vzniklé strany a do budoucna se s ní pracovalo v rámci koalice. Tehdy to nezafungovalo.

Nevím, jestli to platil PPF nebo jiná firma z těch firem, který hrají tuhle velkou hru. Těch je pár.

Ty ve finále rozhodují nejen o politických stranách, ty rozhodují dokonce o konkrétních jménech ještě předtím, než ty volby se vůbec vyhlásí – o kandidátkách. Protože to, o čem já hovořím, je nad tím, co jsou volby, než jsou kandidátky, než jsou volební kampaně.

Vlastně oni chystají rozložení těch voleb nebo dokonce rozmělnění hlasů dřív, než ty volby začnou, protože to riziko se ti snižuje.

Jo.

No počkej, a ty třeba když říkáš Trikoloru nebo něco, tak prostě to znamená, co? Že si řekne – nějaká firma si řekne – já tady potřebuju založit stranu, která přitáhne nějakou skupinu voličů, který buď víme, že rozmělníme hlasy a nebo vyrobíme budoucího koaličního partnera.

Řeknu jiný příklad, ať prostě chrlíme toho víc.

To podle mě z mého pohledu je krásným příkladem motoristé.

Mhm.

Jo.

Mám pocit – a zase ať na to odpovídají jiní experti – ale z toho, co jsem viděl, zdůrazňuju to, co jsem zažil – tak vidím, že najednou někdo dá peníze, pak nějakej tady ten… chlad nebo co tady ten šílenec z těch 90. let se najednou začne ukazovat v politice.

S velkou pravděpodobností tam přes někoho proudily peníze Andréje Babiše a vyrobí se figura.

Mhm.

Podle – protože máme sociální data – na to furt mysleme, ne na politické preference, ne na politické preference, ale na sociální data.

A ty ukazují, že ty a ty voliči toho a toho věku volej – já nevím – třeba hnutí ANO – ale mladí lidi tam moc nejsou, že jo. Ty volej ODS, ty volej SPOLU, ty volej Piráty a Zelené a nevím koho.

No, takže jim tam dáme někoho, protože vidíme, že tady problematika aut, problematika ekologie – problematika toho, koho tam dáme – a dáme tam úplně protipól, dáme tam pana Turka, nic proti němu, ale je to totálně zneužité.

Vzali vlastně – já to řeknu tvrdě – vzali nějakého prostě líbivého ksicht, nějakou tvářičku, vystavili ho do motoristů, vyzkoušeli ho v evropských volbách.

Ejhle, zabralo to.

Počkej, a jak oni to udělaj?

Znova zdůrazňuju – nejdůležitější jsou sociologická data, ne?

Ale jak to pak udělaj v praxi podle tebe?

No, jako jak oni pak přijdou za Turkem a řeknou mu, co?

Eh, jak bys to udělal ty, kdybys to chtěl udělat?

Já nevím, já bych tole vůbec nedělal.

Uděláš kompars.

No jasně.

Já bych to taky nedělal tímhle způsobem, ale uděláš kompars, máš ty data, řekneš tole potřebuju, jdeš za agenturou – stejně jako když, já nevím, hledáš nový obal na jogurty – a řekneš potřebuju mladého člověka, aby splňoval tydle… nemyslím.

Já chápu, jak ho vyberou tímhle způsobem. Chápu to.

A pak hledáš personu, která to splňuje?

Dobře.

Najdeš personu, ale teď co? Vždyť přece ta persona nebude dělat to, co chceš.

No, jak kdy, jak kdo?

No a jak?

Ale je to dobrá otázka.

Jakože je to… Já to chápu – mně to přijde zajímavé, hypotézy, všechno je to – a i mám tendenci tomu věřit – ale né… Já k tomu nemám žádné důkazy, což znamená, že nemůžu ti říct jako „jo, je to tak" – ale ty příklady, který dávám, jsou samozřejmě taky… nejsou založeny na důkazech – ale to klíčové, co chci říct, je, že oni nepracují s politickými preferencemi.

Aha.

To možná až v poslední fázi a je to vlastně měřitelnost toho úspěchu, když připravuju nový produkt.

To znamená – to hlavní, co oni chtějí – jsou naše myšlení, jsou naše nálady od společnosti – a podle toho teprve financují strany nebo je zakládají.

Nevím, zda jsou tato tvrzení pravdivá. Ani Robin Čumpelík pro většinu z nich v rozhovoru nepředkládá důkazy. Ostatně sám několikrát upozorňuje, že některé části představují jeho vlastní interpretaci.

[hudba] Nejzávažnější část jeho svědectví však přichází ve chvíli, kdy přestává mluvit o svých názorech a začíná popisovat konkrétní událost.

>> Nikdy jsme se o tom nebavili.

Bavíme se teďka veřejně rovnou před zapnutou kameru. O téhle věci jsme se nikdy nebavili. Čtu to úplně stejně. Šel bych dokonce dál.

Turek sehrál přesně toho, ehm, ten hromosvod, kdy všichni koukali na nějakou úplně přiblblou kauzu a přitom se rolegrační sledovat. Celej národ žije tou blbostí a vedle toho se rozdělují rezorty, řešejí se průsery a tak.

A mimochodem, když se mění vláda, tak ehm, chápu, že jsi zmínil třeba ministerstvo zemědělství, ale první, co potřebuješ, je policie, obrana, média, média. A nad každou vládu, která se mění, tam není rozdíl mezi fialou, fialovým zákulisím a Babišovým zákulisím a tak dále. Chtějí mít vliv tady na ty věci, aby si kryli rizika. Ať už tam jsou nějaké korupční věci, mohou být, nezapomeňme na covid, jo, obrovská korupční, obrovská korupční průser. Když jsme tady zmiňovali piráty, jak to, že neřeknou před volbami jednu věc a pak mají jinej názor na vakcíny a tyto věci.

Jo, ale to je taky do ženy.

Ale oni o korupci vůbec nemluví tady za covidu. To byl jako obrovský, jako v desítkách miliard.

>> Ty tam byl, ne?

Vlastně v té době.

>> Jo, můžem se někde jindy o tom pobavit.

No, jako to je, poslední dobou mě začínají bavit ty komedie Zdeňka Trošky, protože když třeba ve své rodině se mě někdo zeptá: „Hele, jak bylo to?" Já jim začnu vyprávět pouze to, co jsem zažil, a nikomu to nenutím.

A můžeš říct na kameru něco, co začal o korupci?

>> Já vím.

No, tak dobře, tak můžu říct. Třeba na ministerstvu, ehm, na ministerstvu zdravotnictví byla taková nákupčí místnost. Tam pomalu nepouštěli ani ministra zdravotnictví.

Mimochodem [smích], to je tak, to je tak. Jak to říkal Miloš Zeman, každej druhej je idiot. No, mám pocit, že fakt má tu tuhle hláškou tvrdou pravdu.

My jsme tam měli ministra, který je spojený s brutálními kauzami. Babiš sám s ním nechtěl komunikovat. Xkrát ho vyměnil, vrátil, pak tam bylo pět jiných ministrů, jo, a tak dále. No a teď máme stejného ministra.

No, tak tenhle ministr tam pomalu nemohl do té nákupčí místnosti.

Ale Radek Štěpánek, se tak jmenuje Radek Štěpánek, tenista.

>> Mhm.

>> Tak ten tam mohl.

Ten tam byl.

Tak já ještě tehdy naivní blbec, protože to by tě nenapadlo, říkám: „Aha, vy tady pomáháte. Jak vy tady děláte, Radku?"

Teď jsem měl chuť udělat, protože mám rád sport, víš co? Mám rád fairplay, fandím olympismu a tyto věci.

Jo, ale dobry, nikomu to nervu.

Ale když jsem ho tam viděl, tak jsem byl překvapený a říkal jsem: „Ty jo, Radku, co tady děláte?"

Jako a myslel si, že pomáhá. V životě by mě nenapadlo, co se pak začalo odkreývat, že jo, že tam jsou soukromé osoby a ty prostě řeší nákupy na ministerstvo. A kde jsou ty úředníci? Jako kde jsou ty ostatní a co tam jako řeší?

>> Já nevím, to se musí zeptat jejich.

Byl v nákupčí místnosti Radek Štěpánek?

Byl.

Jo a byli tam další lidi. A jako chceš, abych byl konkrétní, tak jsem konkrétní. Tenhle byl tam tenhle člověk a byli tam další.

Ale ne, nenakupovali ty věci úředníci.

>> Mhm.

A počkat, nákupční místnost znamená to, kde se potřakujes nebo ne?

To jsou roušky z Číny, támhle z Číny. Ignorovaly se české firmy, mimochodem, že jo. Nakupovalo se z Číny. Tady, já nevím, tak zase ať jsme zase konkrétní, jo.

Takže tady je plná letna pro demokracii, milochvíje pro demokracii a tady se klanějí politické strany a jednotlivci komunistické Číně a nikdo. A všichni mlčej a nikomu to není divný.

A mimochodem do té Číny letěly letadla společnosti PPF pro ty ochranné pomůcky. Hej, hele, to je divný. Jeden z největších investorů v Číně.

>> Jo.

>> A nikomu to není divný.

A není tady jediný investigativní novinář, který by pořádně o tom napsal. Nejsou tady lidi, který by se zamysleli a pak jdou na letnu a demonstrují za demokracii, ale zachraň.

Faktem je, že to je jenom příklad, ale milion chvilek pro demokracii a celá ta letna vlastně by měla za covid poděkovat čínské lidové republice, jak se to jmenuje, čínská lidová demokratická republika. Takže ona je vlastně taky demokratická.

No.

>> Dobře.

>> Vždycky nechci.

[smích] Dobře.

A ehm, teďka ehm, je to hodně, no. Je to hodně, ale prostě se ptáš na ty nákupy. Byly tam soukromé osoby, ehm, mohl bych o tom časem třeba něco napsat, nebo to. A ehm, hodím to, hodím tu tvoji odpověď ještě trochu jinak.

>> Mhm.

Ehm, napsal jsem knížku „Česká cesta z covidu". Jo, na to stále probíhá taková živá dokumentace těch covidových věcí, takže jsem se na to ptal mnoha lidí, položil jsem mnoho otázek, ale nikomu jakoby v nich úplně necpu to, co mám odžité, jo.

>> Mhm.

>> A po všech těch rozhovorech u Martiny Kociánové a tak se mě nikdy nikdo nezeptal na to, na co se mě ptáš ty, vídíš?

To je tak zajímavé. Jako mně to přijde zajímavé, protože já jsem tam nebyl, nezažil jsem to, netuším, snažím se spíš odlišit, co z toho je tvoje hypotéza a co jsi opravdu zažil. Už proto, abych věděl, jak k těm jednotlivým věcem přistupovat.

Ty se, no, hypotézu jsem řekl možná jedině s tím, jak se domnívám, že designovaný motoristé. A o čem se bavíme, ty trikoly a tyto věci, jakoby dávám příklady, aby si lidi představili, jak se pracuje s těma sociologickými daty.

Toto už není obecná úvaha o fungování politiky. Robin Čumpelík tady tvrdí, že osobně zažil situaci, kdy se podle jeho slov při důležitých setkáních pohybovaly osoby, které nebyly součástí příslušného úřadu.

Nevím, zda je toto tvrzení pravdivé. Přesto si myslím, že podobná svědectví bychom neměli přecházet mlčením.

Už totiž nejde jen o Thomase Pauknera, nejde jen o výroky předsedy vlády Andreje Babiše. Před námi je další člověk, který popisuje události, jejichž měl být podle svých slov přímým svědkem.

Tím se dostáváme na konec tohoto rozboru. Ukázali jsme si řadu veřejných výroků, dokumentů i osobních svědectví. Je čas se zastavit a podívat se na celý obraz.

Na začátku jsme si položili zdanlivě jednoduchou otázku: Kdo je Thomas Paukner?

Postupně jsme se ale dostali mnohem dál. Zabývali jsme se investigativními novináři, bývalým prezidentem, bývalým i současným předsedou vlády i člověkem, který působil přímo ve veřejné správě.

Každý z nich přinesl jiný pohled, a přesto se v jejich výpovědích opakují stejné motivy.

Média dokážou upozornit na korupční kauzu, odhalit střed zájmu nebo přinést nové informace. Dokážou ale stejně dobře odhalit i systém, který podobné kauzy umožňuje. Dokážou propojit jednotlivé události do širších souvislostí, nebo se příliš často zastavujeme u konkrétního příběhu a skutečné příčiny zůstávají stranou.

Protože možná nakonec opravdu nejde jen o Tomase Pauknera. Možná jde o něco důležitějšího, o to, jestli jsme ještě schopni vidět souvislosti.

[hudba]