CO SE MUSÍ ZMĚNIT V POLITICE? - Trialog zakladatelů

Dobrý den, vítám vás u dalšího trialogu.

Tentokrát je to trialog zakladatelský a pozvala jsem si dva zakladatele našeho spolku, Petra Druláka.

Ahoj, Petře.

>> Ahoj.

>> A Michala Semína.

Ahoj, Michale.

>> Ahoj.

Máme takové tři základní témata, tak se do nich pustíme.

Tak já bych s vámi ráda promluvila o další knize, kterou jsme v rámci našeho spolku vydali.

Já ji ukážu na kameru.

Je to Změna režimu politiky.

Je to vlastně druhý díl.

Ten první se věnoval změně režimu z pohledu institucí a už jsme jí tady představovali.

No a teď, vlastně tento týden jsme měli milou povinnost jí představit v Praze.

Jinak ji budeme představovat a už jsme to myslím i udělali po celé vlastně České republice všude, kde máme naše větve.

Takže budou naši správci organizovat besedy a ty budeš, Michale, vybírat a zvát autory těch jednotlivých kapitol, protože je to vlastně stejné jako vždycky.

Ta naše kniha je souborem příspěvků, kapitol od mnoha autorů a ti autoři jsou, jak už to je pro nás příznačné, zprava i zleva.

To znamená, my se k těm daným tématům opravdu snažíme vytvořit takové texty, takové pohledy, které nejsou jenom levé nebo jenom pravé.

No, ale já už vás pustím ke slovu.

Já jsem se do toho tak nějak na začátku pustila sama.

Tak Michale, ty seš vlastně člověk, který je jeden z editorů, samozřejmě společný i s Ilonou Švihlíkovou i s Petrem, ale vím, že prakticky nejvíc se těm článkům a vůbec komunikaci s autory věnoval ty, takže je to z velké části tvoje dílo.

Tak prosím řekni.

>> Tak je to společné dílo 19 autorů.

>> No, to je hodně.

>> A jednoho nakladatelství.

Nakladatelství Dofén.

>> Mhm.

Což si ceníme, že nám toto nakladatelství naše knížky vydáváme.

Máme tam vlastní edici.

Toto už je vlastně šestá kniha v řadě a přispělo do ní celkem 19 autorů.

Je tam celkem 21 příspěvků, protože dva příspěvky mají vlastně dva jsou psány v tandemu, proto je jich tam o dva víc.

Je to skutečně takový vážně míněný pokus, není to jako náhodný pokus, ale vážně míněný pokus zformulovat úplně alternativní způsob vládnutí na dobu po změně režimu.

My jsme vlastně to téma otevřeli nejen těmi knížkami, ale i konferencemi a tak dál, že je zapotřebí opravdu provést nějaké hluboké systémové změny v České republice, protože ten dosavadní systém se zadřel a přestává být funkční, přestává být demokratický, přestává poskytovat to, co jsme od něj před těmi 36 lety očekávali.

A samozřejmě nestačí zůstat jenom na úrovni těch řekněme obecných proklamací nebo takových politologických vizí a chtěli jsme přijít i s něčím konkrétním, praktickým pro jednotlivé rezorty.

Takže, tak jako vláda má rozdělena na ta různá ministerstva rezortní, tak my jsme pojali tuto knížku podobně, že jsme oslovili odborníky ze všech těch oborů veřejné správy a ti zpracovali svojí vizi, svojí představu, jednak popsali reálný stav, v jakém stavu se naše země v té dané oblasti nachází.

Pojmenovali ty základní neduhy.

No a navrhli vlastně koncepční řešení, jak z toho ven.

Dobře, děkuju.

Ty, Petře, máš jakou nejoblíbenější kapitolu?

Ty tam máš svoji, to je kapitola o ministerstvu zahraničí.

Ta je dobrá.

Ta je dobrá.

Ale vlastně já tam mám taky kapitolu.

Dobře, tak tyhle dvě můžeme vynechat, ale tak jako já si říkám, no, co je ti tak jako nejbližší z těch kapitol?

Samozřejmě všechny jsou důležitý.

Já tady nebudu hodnotit jednotlivý kapitoly tímhle způsobem.

To opravdu ne, protože já si myslím, že ti autoři, kteří tam mají kapitoly, tak odvedli kus práce.

Michal taky s nima pracoval, s těma kapitolama, aby to mělo nějaký podobný vlastně rámec.

To je vždycky důležitý, že to není v podstatě nějaký sborník náhodilých příspěvků, ale že to je kniha, která je vedena určitou koncepční myšlenkou.

>> Jo.

Takže jsou tam třeba kapitoly, které souvisí s tou kapitolou zahraniční politika.

To znamená, má tam kapitolu, myslím, Honza Schneider, která je věnovaná zpravodajským službám, a Mirek Belica, která je věnovaná zahraničnímu obchodu.

To jsou dvě kapitoly z mnoha dalších, které jsou zpracovány podstatně kvalitně, protože všechny jsou zpracovány kvalitně.

Ale mně jde o tu souvislost, jo, že vlastně když mluvíme o zahraniční politice, tak je to poměrně širokéléma a že i v tom našem v té naší knížce zasahuje do tří kapitol.

To myslím si, že jsem rád, že se nám podařilo najít vlastně autory na tohle téma a je to také, myslím si, že podstatné ukázat tu souvislost z této knihy s tou knihou předchozí, Změna režimu instituce, která vlastně dává takové obecné rysy té systémové změny, té změny režimu.

A tady v těch politikách už skutečně jdeme do konkrétních věcí.

Takže já třeba v té své jsem se zabýval tím, jak by mělo vypadat ministerstvo zahraničí, co by se mělo dělat jinak, a řada dalších těch kapitol vlastně nese podobnou pečeť.

>> Mhm.

Dobře, děkuju.

A taky vlastně my v té knize máme takovou inspiraci, je to vlastně i souhrn, i ty jsi to vlastně řekl dobře, první a druhá spolu souvisí.

Tak já myslím, že my o tom můžeme v podstatě mluvit tak nějak dohromady a my tam máme ty zajímavé i příklady změn režimu v jiných státech, kde se to buď podařilo, nebo kde se to nepodařilo.

Máme tam Orbánovo Maďarsko.

Taky se to dá jakoby propojit, protože navazují na sebe, že jo.

Není to jakoby první nebo druhá úplně oddělená.

Taky když jsme měli představení, tak se nás tam někdy ptali na otázky, bylo vidět, že se nepřečetla ta první knížka a ty jsi tak hezky napádal k tomu, že je potřeba si přečíst, jak ten první díl, tak až potom ten druhý díl, ano, protože některý věci pak třeba nejsou srozumitelný, když se začne tou dvojkou.

Jo.

No, tak my tady máme, že jo, ve Svatopluku určitý koncept a ten koncept prostě vytváří určité výstupy a tohle je jeden z těch výstupů, ale je právě v určité nějaké struktuře, která kterou jsme se dohodli a kterou považujeme za důležitou.

Co je taková stálice, je to, že máme vlastně právě ty autory, jak jsem to zmínila, zprava i zleva, což zase v tom českém prostředí není úplně někdy zřejmé, protože někdo říká vlastně, že jsou to dva nesmířitelné tábory a někdo říká, že už vlastně žádná pravice levice není.

A oboji je vlastně špatně.

Oboji je špatně, protože tady samozřejmě pravice a levice jsou důležité identifikační body politického boje, které mají obsah, ale nejedí se jeden politický boj, vedou se víc politických bojů a ten velký politický boj, který vlastně dneska vedeme za svrchovanost proti těm strukturám nadnárodním, které si tuhle zemi kolonizovaly, tak tam samozřejmě ta národně orientovaná levice, národně orientovaná pravice má určitou vlastně má společnou frontu, jo.

Je to prostě přirozené spojenectví, které ve Svatopluku vlastně chceme kultivovat.

Takže my v tomhle jsme — to je jedna věc, kterou vlastně držíme důsledně a nejenom v téhle knize, ale ve všech svatoplukovských aktivitách. My jsme rádi, když můžeme spolupracovat s lidma právě s těmi rozumnými lidmi zleva, zprava bez ohledu třeba na to, jaké zastávaly názory v minulosti nebo co všechno dělali tady.

Tak já si myslím, že to je něco, co prostě ke Svatopluku patří.

Určitě je to tak.

Tak tohle byla, já bych řekla, podstatná gebeurtenis, zásadní událost tohoto týdne. Svatopluk představil svoji knihu, ale děje se toho daleko víc — děje se toho víc i ve světě. Tak bych byla ráda, abysme se trochu podívali na Blízký východ, protože tam se odehrávají věci, které jsou v podstatě docela nepřehledné, bych řekla, v současné chvíli.

Vyjednává se, nevyjednává se.

Mně se líbilo v článku, který napsal Petr ve svém komentáři, že to nazval podivným příměřím. Tak to jako přirovnal k období během druhé světové války, kdy byla podivná válka. Tak my máme teď to podivné příměří na Blízkém Východě.

Jak to tam vidíte? Jak si myslíte, že to bude probíhat? Kam se to vyvíjí, Michale?

No, tak je to trochu překvapivý vývoj. Někde na konci, abychom přesně mohli ukázat prstem na toho vítěze a na toho, kdo prohrál. Ale s tím, co víme, je evidentní, že ten úmysl, který Američané měli, když tu válku rozpoutali, se jejich cíle nepodařilo naplnit. To je evidentní.

Takže pokud skutečně to memorandum o porozumění vstoupí v platnost a začne se pracovat na nějaké mírové smlouvě, tak je to v zásadě — když jsem viděl ty fotografie Donalda Trumpa, jak Macron roztleskává ten elektronický podpis. To bylo jak téměř kapitulační, mělo to takovou zvláštní atmosféru.

Prostě Američané utrpěli debakl podle mě horší ještě než byl Vietnam. Za předpokladu, že to takhle skončí.

Ano, že toto je ten finální stav. Protože nedosáhli jediného cíle z těch deklarovaných — změna režimu, likvidace programů balistických střel a tak dál. Vlastně situace tam je — hraje Íránu daleko více do karet než předtím.

Takže z hlediska americké zahraniční politiky je to kolosální blamáž, debakl.

A teď jenom přece jenom za ty poslední týdny a měsíce s Trumpem víme, že nelze se spoléhat na to, že věci jsou tak, jak je dneska čteme v těch titulcích. Zítra může být všechno úplně. Ono to tam vypadá, že v podstatě Trump, Amerika se opravdu chce stahovat, chce nějaké příměří ukončit. To vlastně se jim do toho možná ani nechtělo, ale takovým tím největším hybatelem je Izrael.

Hm.

Petře, hodnotím to správně?

No a to je právě ten problém, protože když to Michal srovnává s Vietnamem, tak tam Američané byli páni situace na té své straně a proti nim stáli Vietnamci podporovaní Sovětským svazem. Takže to byla druhá strana.

Ale v té situaci blízkovýchodní Američané úplně nejsou pánem situace, protože ten Izrael tam hraje svoji vlastní roli. A nejenom, že hraje svoji vlastní roli, ale má prostě tu sílu ovlivňovat washingtonskou politiku. To si myslím, že je něco, co skutečně v té analýze je potřeba brát v úvahu.

Tak já si říkám, dneska jsme vlastně — dneska je 19. června, když se natáčí tento trialog. To byl den, měl být den podepsání toho memoranda. A já myslím, že ze symbolického hlediska je vlastně trochu nešťastný, že oni to fyzicky nepodepsali, protože se říkalo, že se sejdou v Ženevě nebo někde ve Švýcarsku. Birkenstock myslím nakonec to byl, ne Ženeva. A že za americkou a iránskou stranu to někdo podepíše.

A teď se říkalo — bude to Trump, bude to JD Vance. Jestli za tu iránskou, jestli prezident Pezeška nebo ministr zahraničí Araghchi.

No a nakonec se to podepsalo nějak elektronickými podpisy, což je poprvé v diplomacii, co slyším o něčem takovém. Ale to, že vlastně se ani do Švýcarska nevydali, tak pro mě je to ze symbolického hlediska velmi nešťastný, velmi nešťastný signál.

To je velmi nešťastné.

A protože ono to, kdyby samozřejmě šlo jenom o tohle, ale tam je vidět na té americké straně ta obrovská rozhádanost, nepředvídanost, hra Izraele. Tak já si myslím, že samozřejmě kdyby se to dokázalo naplnit, kdyby to memorandum skutečně naplnili k tomu, k čemu se tam zavázali, tak by to byla velmi dobrá zpráva pro ten region.

Byla by to — je to vlastně špatná zpráva pro Spojené státy, ale záleží z jakého hlediska se na to díváme.

To je špatná zpráva, když se na to díváme z pohledu ledna 2026.

To znamená, když bysme se v lednu 2026 řekli, jak má být, jak tam mají být uspořádány vztahy, a podívali se na tohle memorandum, tak bysme si řekli: „No, tak to je docela průšvih." To je to, co říkal Michal.

Ale zase z hlediska června 2026, kdy ti Američané se tam nechali — možná se opravdu nechali těmi Izraelci zatáhnout do něčeho, co skutečně škodilo jejich bytostným zájmům — tak z tohodle hlediska asi ti Američané vyjednali to nejlepší, co mohli.

Jo, já si myslím, že z tohodle hlediska to je vlastně dobrá zpráva i pro ty Američany. Z hlediska dnešní optiky.

Pro koho je to špatná zpráva?

Je samozřejmě Izrael.

Izrael — to jsem se chtěla právě zeptat — bude mít zájem to rozbíjet. Bude prostě dělat věci, které on v podstatě žádné příměří, které kdy podepsal, nedodržel.

Když se podíváme na ty dohody s Palestinci, soustavně je porušuje. Takže já vůbec si nemyslím, že by ten Izrael z tohodle hlediska byl jakkoliv se tím cítil vázán.

A pak je otázka jenom nějakého timingu, načasování, protože my tady samozřejmě — třeba nějaké tři měsíce — třeba může něco i fungovat, nebo aspoň všichni můžou předstírat, že to funguje.

Tak asi — ekonomika poběží, cena ropy bude relativně stabilizovaná — ale jakmile bude po těch volbách, jakmile bude po těch podzimních volbách, tak najednou on bude mít úplně volné ruce zase.

A taková ta hra zpravodajských služeb, že najednou Mosad zasahuje do amerických tajných služeb. Takové ty úniky, které jsou. Myslíte, že s tím mají něco společného nebo co by to mohlo znamenat?

Izraelské tajné služby dlouhodobě — politickou politiku.

Jasně, jasně.

Je zajímavé, že třeba poté jako bývalí ředitelé Mosadu jsou daleko kritičtější třeba k politice Izraele poté, co už opustí ten úřad.

Ale jinak třeba ten současný šéf Mosadu byl jeden z těch, kdo hrál asi velmi důležitou roli v tom přesvědčování Trumpa spolu s Netanyahuem, aby na Írán zaútočil.

Víš jak? Já myslím, že prostě současný Izrael — to modus operandi vlastně těch izraelských elit — je udržovat válku.

No ano.

S kýmkoliv.

Samozřejmě Írán — to je jejich Amalek.

To je vlastně jejich, jako největší nepřítel.

Na něj se soustředí s maximální pozorností, ale oni vlastně vůbec pro fungování toho státu je nutné udržovat celý ten region destabilizovaný.

Jim obecně vlastně nevyhovuje mírová situace.

Jo, čili to si myslím, že oni budou neustále živit nějaké nepřátelství, konflikty, a sami ovšem nejsou schopni ten konflikt vést do vítězného konce.

Tak vidíme dnes, že to nejsou schopni ani s Američany po boku.

Pokud v Americe zvítězí řekněme ta linie, která je nějak spojena s vice-prezidentem Pemcem a Amerika se začne odklánět od té jednoznačné podpory Izraele, ve společnosti, Izrael už zdaleka nemá takovou podporu, jak ji měl dřív.

A tak pro Izrael se ocitá v existenčním nebezpečí, protože je to podobně jako s Ukrajinou. Kdyby západ přestal financovat Ukrajinu, tak je dávno po válce. A ve chvíli, kdyby Amerika přestala financovat Izrael, tak ta situace tam taky vypadá úplně jinak.

No, tak bude po Izraeli.

Jo, já jsem, ale tam je právě důležitý ten moment, že skutečně se to tématizuje v amerických médiích. Že v podstatě to izraelské věci najednou se dostávají na stránky New York Times, jo.

Takže o čem to svědčí?

No, svědčí to o tom, že v tom americkém hlubokém státu skutečně jsou síly, které už toho mají dost, které si říkají, že teď je možná příležitost se od toho Izraele osamostatnit, ten izraelský vliv minimalizovat, a dělají to cestou těch mediálních úniků.

Jo, takže to si myslím, že se to odehrává.

To, co se odehrává na té americké mediální scéně, doprovází i pohyb na americké pravici, která byla vždycky jednoznačně proizraelská.

Ta se samozřejmě rozdělila.

Jsou tam skutečně ti, kteří říkají America first, Amerika na prvním místě a to není Izrael na prvním místě.

A tomu pak odpovídají tady ty úniky. A samotná levice, která samozřejmě byla taky proizraelská, tak ta se už štípla před těmi posledními volbami, kdy Bidenovi odešla část jeho voličů právě pro jeho sionistickou politiku.

Domnívám se tedy, že tam skutečně na spadnutí nějaké zásadní přehodnocení vztahu USA a Izraele.

No a Izrael pak bude odkázán na ty své jaderné zbraně, ale ono to úplně nebude stačit.

Ještě než přejdeme k dalšímu tématu, tak bych se jenom krátce vás ještě zeptala na jednu věc, protože ono to z hlediska toho Izraele vlastně je spojeno s tou otázkou Velký Izrael — vytvoření velkého Izraele v té oblasti Blízkého východu.

Je to v podstatě až nějaká biblická představa, ale která se ukazuje, že je vlastně velice reálná.

No, dřív to byly takový trošku konspirační debaty, ale dneska vidíme, že oni opravdu se to snaží.

Tak jenom krátce, jestli byste k tomu mohli, protože to hraje roli.

Tak kratice.

No, tak to je oficiální politika třeba těch náboženských stran v té současné vládě, ne?

Netanjahu samozřejmě nikdy nic takovéhle otevřeně neřekne.

Jo, ale je to zcela určitě — takové ty strany kolem těch ministrů, jako je Smotrič a Bengvir — tak ti si něco takového přejí a je to v těch jejich dokumentech. Tak to je nesporné. Ale zase těžko by mohli něco takového prosazovat, kdyby to nemělo velkou podporu těch křesťanských sionistů ve Spojených státech.

Jo, takže to je silnější faktor, bych řekl.

To znamená, že pokud ve Spojených státech vliv těch křesťanských sionistů poklesne na tu americkou administrativu, tak samozřejmě sen o velkém Izraeli se rozplyne. Izrael sám vlastními silami není schopen něčeho takového dosáhnout.

No a takže záleží opravdu na tom budoucím vývoji v té vnitřní americké politice.

No, když se podíváme do historie Blízkého východu, tak často ty říše — ať už to byla asyrská, babylonská, novoasyrská — když hledáme chvíli jejich největšího územního rozmachu a podíváme se na tu mapu a vidíme na tu mapu datum, kdy to je — tak je to vlastně chvíle, která je před jejich zánikem.

A myslím si, že něco takového se dneska rýsuje kolem Izraele, pokud nějakým způsobem zásadně nepřehodnotí tu svoji cestu.

Ale já si myslím, že ten Izrael toho není schopen přehodnotit.

Když se podíváme v Izraeli — budou volby.

Na podzim.

A ta kritika toho Netanjahua není kritika jeho zahraniční politiky.

Jo.

Pokud ho kritizují za zahraniční politiku, tak možná v tom, že není dostatečně důsledný, že s Amerikány nedokázal dostatečně přesvědčit.

To znám to, co dneska představuje Naftali Bennett, že jo.

Ten se zviditelnil tím, že říká tomu Iránu: nemyslete si, že tohle memorandum mojí vládu bude jakkoliv zavazovat.

Jo, takže a to je opozice vůči Netanjahuovi.

Myslím si, že Izrael bude nucen srazit s tou realitou.

Tak děkuju.

No a my teď budeme pokračovat, ale přejdeme do naší placené části.

Takže děkujeme všem, kteří nás podporujete.

Jak moc má Izrael, sionismus, Velký Izrael podporu v Evropě?

Případně dostaňme se klidně do České republiky.

Jak je to u nás?

Zase mě potěšilo, že se pokoušejí aspoň něco dělat s tou Českou televizí.

Jo, oni v podstatě nemuseli dělat nic, ale oni teďka přišli — ta vláda se aspoň dohodla, že ty poplatky budou zrušeny, bude to financováno ze státního rozpočtu a myslím si, že dali celkem takový zdravý škrt těm veřejnoprávním médiím — rozhlasu a televizi — který v podstatě já považuju za pozitivní.

To je jeden z nejslabších článků, bych řekl, to je ministerstvo školství.

Tak když si uvědomíme, kdo stojí v čele — Plaga představuje vlastně tu kontinuitu té antiškolské reformy, která se tady zavádí, už dvacet let, ale on ji polil živou vodou a vlastně zesílil všechny takový ty tendence, které my Svatopluku kritizujeme.