Charta 77, Anticharta a pohled zvenku 1989-2026 | Petr Kratochvíl a Oldřich Sládek

Jak jsme se ztratili a jak jsme se našli? >> Jsme se našli. >> Hele, tak jsme se vrátili. Jo, máme za sebou kus života. >> Mhm. >> Eh, je to jako čmouha. Jo, takhle ta čmouha. Ale donesli jsme si s sebou něco, co se jmenuje srovnání. Máme možnost něco srovnávat. >> Mhm. A shodnem se na to, že všude jsou dobrý lidi, všude jsou špatný lidi, ale mentalita těch národů je opravdu jiná. >> Mhm. Mhm. >> Španělé jsou úplně jiný. >> Mentalitu tvoří historii. Mentalitu tvoří historii. >> Formuje. >> Tak tak >> seš víc zmlácenej, seš víc vítěz. >> Ano. Ano. >> Tak mi řekni, proč my jsme furt tak strašně zmlácení. Já o tom přemýšlel. Já jsem šťastnej, že jsem v Čechách. >> Mhm. >> Miluju tudle krajinu. >> Mhm. >> Eh, chlubím se, když jsem v zahraničí. Jaký tady máme památky? >> Mhm. >> Ale my jsme nevybudovali ty památky. A když si tuhle otázku dáš a kdo je vybudoval? A teď si vemeš všechny ty věci v těchhle souvislostech. >> Mhm. Tak si říkám, na na co jsem já hrdej? Češi jsou tady hrdý jenom tehdy, když vyhrajou ve fotbal te nebo teď to jede, teď jedou vlaječky. Teď, teď jede nacionalismus. Já si říkám, to přece není možný. Odehrávají se tak strašně těžký věci >> pro naše rodiny, eh, pro všechny kolem nás a nikoho to nezajímá. Lidi jsou netečný v podstatě, >> když dovolíme, aby tenhlecten komunistickj zmetek byl naším prezidentem, tenhle rozvědčí, tenhle to je přece vlastizádce. >> Mhm. >> Můžu to doložit, proč si myslím, že to je vlastrádce >> a budu se za to prát, že to je vlastizrádce, že nás nevedou dobrým směrem. Dobře, ale jako jako potřebuješ jako jít do hloubky na to, aby j prostě přišel v podstatě na na zub, že jo. No a to jako jsme v době, která nejde do hloubky, která je povrchní a kde stačej prostě hezky upravený vouszky na známku a a máš to, že jo. A marketing tam zatím samozřejmě už je velkej, jo. Takže nejde o hodnoty. Teď jsme úplně mimohodnovej rámec. >> Oldo. >> Ano. >> Ale poďom pojďme nenadávat politiku, ale lidem. >> Hm. že todletlen že to dopustí po 35 letech, abysme tady měli takovýhle >> takovýhle lidi, ať je to Babiš nebo tady ten nebo tamhle ten, >> vždyť je to všude samej komunista, že komunismus nebyl potrestanejm >> tak jako nebyl potrestanej fašismus a nacismus. Já to promiň, Petře, přejušov, ale já to teď vidím jako teď je jako po 35 letech, 36 letech je to takovej nějakej jako fácit nebo jak bych to řekl, takový jako tak kde jsme v podstatě jako jo, ale když půjdeš zpátky a půjdeš opravdu na ten začátek půjdeš klidně i před 89, ale řekněme 89 jako tak vlastně člověk sledoval zvenčí napnutej v podstatě jako co se začne tvořit, jak se to začne tvořit jako jak jsme se oba shod nadšení, že jo. Člověk přehlížel miliony věcí, který v ten moment už dávno byly dohodnutý a už to jelo. Takže vlastně tam to hledejme vlastně to, co je dneska. >> Já jsem to taky vytěsnil. Ta euforie byla větší >> než než se se eh nějakým způsobem smířit s tou realitou, >> protože jsme nikdo nevěřil, že to padne. Nikdo. Nikdo. Lidi vevnitř to nevěřili a lidi venku to samý. všichni nebo slyšel jsem i od kamaráde. Podíváš se ještě jednou na Hračany a nikdy více. >> Jo. Takže Takže tak. No, >> já jsem chodil těm hranici českej, tam bylo napsáno >> na tý tabuli Československá socialistická republika a já brečel. Já chtěl dom. >> Na jaký straně? Na Rakouský. >> Na Rakous. >> Já jsem na Rakouský byl taky u drátu dole u Zojma. >> A brečel jsem. >> Aha. Aha. >> Já jsem hrozně chtěl domů. Ale ty ses nemohl vrátit, protože by tě zavřeli, >> takže dobře, my jsme to jako přežili. Někdo měl štěstí, někdo neměl štěstím. >> Já jsem měl štěstí. Mně se splnil >> do detailu americkej sen. >> Tak jak jsem četl o americkém snu, mě se >> splnil.M Mhm. >> I ten do Ronald Reagan mě napsal dopis, >> že je pyšnej, že dokazuju tím, že Amerika je země eh neomezených možnostených možností. Jasně, jasně. >> A já na to byl strašně hrný. Mm mm. >> Ale přesto jsem chtěl domů. >> Mhm. >> A když jsem se vracel domů, >> Mhm. >> tak ty starý migranti říkali: „Nevracej se, proč se vracíš? Nic se nezmění." A já jsem se do krve prál, že se změní, že se všechno změní. že lidi budou úplně jiný. A oni mi říkali, ty co lhali, budou dálh ty, co kradli, budou dál krást. A co vychovávali děti tak, jak je vychovávali, tak je tak je takhle dávou vychovávali. >> A já jsem se s nima pohádal. >> Aha. A tak se stalo. >> Měli pravdu. >> Tak tak tak. Jo, hrozně těžký téma, jo, protože >> hrozně těžký téma. jako v tý době v tý době už byly v podstatě rozdaný karty a přesto nám my jsme si mysleli, že se opravdu něco tvoří. Já jsem si byl vědom, že to je jedinečnej okamžik v dějinách, kterej zažiješ jednou, jestli vůbec, že jo. A udělat takovej great reset teda, že to jako vynuluješ a teda tak nějak nápadně necháš padnout celej ten východní blok tak nějak jako rychle, kdy jsme seděli teda ještě já teda v tom Německu a říkáme, tak kde jsou ty Češi? A teď se vracíme zase, kde jsou ty Češi? všechno popadalo a kde to je jako jo no teda jako teda si pomohli nějak že jo. >> No a teda tak jo, tak to padlo a teď jako co? A já okamžitě jako ještě byly německý hranice zavřený, takže já už jel jako přes Rakousku Č Rakousko první otevřelo tak hned dolů a musím říct tenkrát tak já jsem taky jako z vícero z emigrantský rodiny, takže já jsem byl pro něj ten, kterej to jde jako vočuchat, jak to tady vypadá a tak jak to vypadá, říkám: „Ty jo, jako euforie, ale muzeum války, jo, pro mě to bylo muzeum války jako >> a no nic prostě, ale ale byla byla tam ta ten náboj prostě ten náboj tam >> byláboj a >> já teda musím říct, že můj Můj výjezd byl, že jsem koukal v Německu na volbu Václava Havla, >> jak tam prošel v těch kratších kalhotách potom po tom nádvoří, což z mého hlediska je taková malá zednářská zpráva, ale necháme to na straně. No a zapalil jsem kufr a jel jsem rovnou do Čech a zažil jsem ještě velké oslavy ve futuru, kam jsme jenom teda jako vyvolení. No a já jsem si říkal nádhera, teď to začne, ať to bude a teď jako kam, jakým směrem půjdem. >> Jo, člověk si myslel, že je to na nás. >> Ano, >> že teď to začneme jako dělat my. >> Taufie byla hrozná, úžasná. Já jsem všechno vytěsnil, >> všechno jsem >> vytěsnilm >> jestli existovala opravdová svoboda nebo okamžik svobody, skoro až anarchistický svobody, tak to byl tenhleten okamžik. No, >> byl, >> mně bylo skoro líto těch policajtů, kim si všichni vysmívali a oni museli pořád nosit ty samý uniformy a než se teda zakavali do těch novejch. No, >> já to mám spojený ještě s takovým tím, ale to jsem nevnímal v tu danou chvíli, protože jsem nechtěl to vním. >> Mhm. Mhm. >> Ta přetvářka těch lidí byla strašně rychlá a byla to přetvářka. A já jsem si potom dával otázku, ty co tam cinkali těma klíčema, kdyby ji se jich zeptal, co chtějm >> jestli kapitalismus nebo socialismus, >> socialismus s lidskou tváří. >> Socialismus lidsk tváří. >> Definitivně, >> jak by se rozhodli? >> Jo, >> definitivně. >> Definitivně by se rozhodli pro socialismus dneska. >> Mhm. Ale Havel to taky říkal. Havel, na tom začátku to vypadalo jako, že vlastně uděláme pár korektur, začneme bejt svobodný a najedeme dál, že jo. >> Ale já spíš se chci bavit o těch lidem, >> protože mě už nedá nebaví nadávat politikům a stébákům a rozvěječíkům. >> Mm. >> Todle přece všecko, co se tady děje, způsobil tento národ, protože ve většině volí takový lidi, jako je Rozvědčík, jako je Stbak a tak dál a tak dál. A většina, co já si dělám takový soukromej průzkum mezi svejma tady jako lidma, >> všichni pláčou po tý bejvalý době a všichni by tam šli dneska nazpátek, co já znám tady kolem sebe. >> Což mně přijde absolutně hrozně smutný, ale je to neuvěřitelně k nasrání. Či si říkáš proboha, proč? >> Protože klid a protože velké prestříká. Jako je o nás postaráno. >> Nechtěj svobodu. Po fidelní jistoty. >> No jasně. >> Oni nestoj o svobodu a řeknou mě opět po 35 letech, měl jsi táhnout na nazpátek. Vypadni odsuď. Ty sis nás zradil. Tady někdo musel zůstat, kdo s těma ličkama bude cinka. >> To jo, jasně. Jasně. To ten argument jsem zaš taky. Oni není, ale oni mají pravdu. Petře, jak chceš, aby někdo měl opravdovej pojem o svobodě, když v ní nevyrost? Jako ono je to těžký, jako buďme trošku taky jako jo. Eh, já to zase nechci házet jako všechno jako na na ně, protože je to jak malý děti. Já je pos, já je vlastně sledoval od toho narození, od toho roku 89, kdy pro mě bylo jako největší šok, že eh včera ještě teda platí komunismus, najednou během jednoho ne teda jako neplatí komunismus, tam je ta maminka s tou 16 letou dcerou, který se najednou stanou rovnocennýma, protože pro obě začíná nová doba. Tam tý mamince končí vlastně ta výchova podle starýho mustru a začíná nová doba a ani maminka, ani dcera neví, která byje, kam to půjde, co mají dělat, nevědí. OK. A teď z tohodle má teda jako vzniknout to nový. Pak přišla ještě malá poznámka. Pak přišla vlastně ta emigrace, která teda nabízela, hej, my vám s tím pomůžem. >> A tady bylo slyšet, ne, ne, my si to uděláme po našem. >> Tak se stáhlo todleto. No a začalo se to dělat po našem. Z toho nic se začalo péct. A přesto nebylo nic. Přesto tady byly páni Šwácenbergové. Přesto tady byly jako jasně daný rozhozený karty, jakým směrem to půjde a pak už to tak šlo. No. >> Ano. >> Je to výhoda, že máme srovnání a nebo se z toho stává nevýhoda? Je tam je tam větší kritičnost, která se tady jako nerada nosí, jako tady prostě lidi jako neradi slyšej kritiku a kritika je vlastně proto, aby ji si porovnal trošku hodnoty, byl jo, i zrcadlení sebe sama. >> A já si nemyslím prostě ty jsi se s tím setkal, já jsem se s tím setkal, že člověk na ty lidi tady tenkrát působil jako arogantně. Všude jsi byl jako i když to člověk vůbec. Já jsem naopak byl jako jsem se upozaďoval, ale stejně to z tebe smrdí. Na smrádci prostě >> ta svoboda z tebe smrdí. >> A to jsme ještě oba dva zažili úplně jinou svobodu. Já když jsem byl v Americe v roce 96, tak jsem se vrátil zpátky do Německa po letech a říkám svým příbuzným nebo vlastně i jako kamarádům říkám, tak jestli my máme pocit tady, že žijeme ve svobodě. A přitom jsem jako nezažil nic extra. Já jsem jenom vystoupil z auta. Já jsem jenom nasákl atmosféru, nic jsem neprožil, nikdo mi nic nedal, nic jsem nezažil v uvozovkách, ale já jsem eh cejtil něco, co jsem tady v Evropě nepochopil a tam jsem pochopil ten rozdíl, co je vlastně ta definice tý americký svobody a tý svobody, co je tady. No >> přesně. Já jsem odešel z toho Rakouska. >> No, z toho důvodu, že jsem si říkal, to je zlouže podvocha. Já jsem tam žádnou větší svobodu necil. Bylo mi tam hrozně nepříjemný, ale to i v Německu, to i ve Francii, to i v Anglii. >> Já kde jsem se cejtil svobodně byla Amerika, tam jsou všikoho nezajímá, co seš, kde seš. >> Já řeknu oni se mě zeptaj, a co seš? Já říkám, herec. On říkou:„No, ale čím se živíš? Jako normálně. >> Jasně. No >> jasný, >> že se nikdo nestydí za jakoukoliv práci, protože jakákoliv práce je dobrá práce. >> Jasně. >> Což tuhle pokoru Evropani nemaj. >> Mhm. >> Nebo neměli v týhle době. >> M hm. >> Mě by zajímalo dneska ten stav, jak dale to koresponduje >> s tvejma prožitkama tenkrát dneska svět je jinej. Definitivně všude. Všude všechno jinak. No >> úplně. No a my jsme tady v tom, že se teda tady jako teda jako my mentalitně ztrácíme stále jako jako jsme, protože jsme malí, protože jsme nepochopili vlastně svojí velikost. Dobře, na jedný straně teda můžeme říkat, že jak jsi říkal, ale my jsme ty hrady a zámky nepostavili, tak co jsme teda jako jako tady hráli stafáš těm bohatým, těm modrokrevnateým? Byli jsme jenom ty přisluhovači. >> No, za Rakouska, Uherska. >> Proč jsme tak malí? Proč přecej jsme tak malý? >> Byli dobrí sluhové. a dobří koči. Eh, já jako patriot s tím nechci souhlasit a nechci se s tím smířit. >> Ano. >> Za žádnou cenu. Já kdybych byl v tý lucerně a měl nosit i kněžně tu eh tu lucernu, >> tak s ní praštím vozem >> a řeknu„Paní Kněžno, děte Mě to je úplně jedno, kde se přeš. To je moje pováha. Dobře. Je to česká povah. Rebelie. >> Je to paradox. Je to paradox, protože my jsme se teď jako na těch sudetoněmeckejch dnech bavili s jednou Němkou, která tam eh říkala takový, že její babička říkala, že ještě za eh Franc Josefa, za císaře Pána, když přišli ty sudečtí Němci si k němu studovat, teda stěžovat, že že jako s těma Čechama to úplně jako jako nejde, tak on jen prej řekl: "Na mý Čechy mi nešahejte." A a on a já říkám, jak jste si to jako zdůvodňoval, že takhle jako by nás bral jako a on říká:„No, protože jste byli revoluční, my jsme byli ty, který poslouchali, který pracovali, poslouchali, pracovali a vy jste byli pořád ty, který vzdorovali. Trošku ten švejkovskej moment tam takovej ten úhoř, kterej vlastně je nechytitelnej. Jo, tak jestli je to vzdor nebo vychcanost nebo nebo >> je je to Já by Já bych se vrátil, kde můžu bejt hrdej. >> Mhm. Mhm. A vždycky dostanu potom přetržku, protože já nevím, proč na to lidi nejsou hrdí. Pro mě Jan Hus je můj vzorm, >> ale pro mě bratři maší jsou vzormzní. >> Co to je k není kontroverzní to, co tady vzniklo a že všichni už šlapali zase vodu, >> pracovali pro komunistickou stranu Českoslovu. >> Pro mě to není kontroverzní, protože protože ta doba, ty nemůžeš to vytrhnout z kontextu. Eh, i ta doba byla úplně jiná, hned poválečný stav. Eh, >> právě proto, >> no ne, právě proto. >> Oni dál bojovali a já bych dál bojoval. >> Ano, ano, přesně tak. Přesně. Tam je kontinuita. Dneska se nacházíme ve strašně zvláštní eh době, kdy todle bude zapotřebí, protože my musíme začít jasně uvažovat, že s tímhle nesouhlasíme. A když nás bude hodně, tak prostě musíme přestat spolupracovat. Tenhle svět celej jde do To víme. >> Peter Tle v podstatě to říká, on to říká Elon Musk. Je to nezastavitelný, tak jako byla období páry, období elektřiny, tak teď je to umělá inteligence, která nás vede. Nejenom, že lidi ztratěj práci, ale oni si hrajou na bohy. Není jich moc a mluvěj vážně o depopulaci. >> Mhm. >> A v tý Kanadě už to rozbíhaj. A v tý Austrálii taky ten >> Konws Hm. >> To je varující. My dneska to víme, ale většina lidí to vytěsní a radši jde na hokej a křičí: "Kdo neskáče, není Čech Jste Češi, tak nejste Češi, vy skáčete jenom při hokej." >> Mhm. >> Jak teď lidi vzbudit? My máme zase všude samý kolaboranty. To, co se stalo s Ukrajinou, vyprovokovala Amerika a >> NATO. Mm. Nikdy by Američan si nenechal líbit, aby ruský vojska šly do Mexika nebo byly součást nějakýho společenství. >> A todle, když mě na to odpoví tady pan Kolář a pan prezident, že to je nesmysl, no, tak jsou to špatný lidi a nemyslej to dobře, protože to není pravda. Ten selskej rozum tě učí jednu věc, co dává smysl a co nedává smysl. Mm. >> Vnitřní kompas. Kdo ho používá? >> Tak. >> Mhm. >> Základ je rodina. >> Mhm. >> Češi jsou fantastický, ale většinou skončili strašně špatně nebo byli vyhnáně. >> Ty fantastičtí. No, já nechci odejít. >> Mhm. Znovu. >> Mhm. >> Nikdy neříkej nikdy. Jo. >> Eh, když to bude nutný, tak přece tady neumřu, aby masa šílenejch postkomunistů a postašistů >> eh mě hodila do jámy. No to ne. Tak samozřejmě. >> Tak ona ona chybí ta rozlišovací schopnost. Tak. k tomu 89, protože já vím, že tam jsou ty základní kameny, o kterých jsem se bavil, že to je v podstatě všechno stavěný na písku, jo. A eh jak rychle rychle ztratili tu víru ty lidi. A já jsem to opravdu tenkrát tak viděl, že že vlastně ta většina lidí, který třeba neměli v úmyslu utýct nebo necejtili ten tlak, že že by měli utýct nebo cokoliv, tak vlastně jsou v takový jako nucený emigraci v tom novým systému, který právě, jak jsi říkal, e jinak jinak rádi třeba přijmuli ten socialismus s otevřenejma hranicema, větší svobodou, větší materialistický věcí a tak dále, což je technicky nebylo možný, že to bylo jasný, ale oni to věřili. Takže vlastně ty, který emigrovat nechtěli nebo neviděli v tom, včera jsme se bavili v restauraci taky s takovou dámou, která říkala: "Ne, nám nic nerozumím. My jsme, já jsem o tom ani nevěděla." Takže se žilo úplně v pohodě. Teď je to podobný. Teď je to přesně podobný. Takže lidi ten >> jo a nebyla tu bíra. Měli, měli relativně lidi co jíst, kde bydlet a tak dál. Takový ty sociální jistoty byly, takže oni jako tomu Klasikovi nic moc nechybělo, víš co myslím? A najednou jim někdo řekl, najednou jim někdo řekl, já když pamatuju ty vobrázky, když jezdili ty herci a a ty po český republice a přemlouvali ty lidi na těch zastávkách, tak jsi viděl, jak oni nechtěj. Oni nechtěj bjt rušený v tom spánku, i když je šedivej, tmavej, nesvobodnej. Nechtěj bjt rušený. No a najednou museli, takže tady je spousta lidí, který najednou se objevili v novým systému a nechtěli v něm být. >> Já tole absolutně beru, >> no, >> protože jsem si to zažil v tom New Yorku, >> že jsem si opakoval komunistický věty. No, to je podvod, to je pozládku kapitalismu. >> Mhm. Mhm. >> Tady nechci bejt, tady nechci žít. Umírají lidi na ulici. Tady prošlo pět černchů, tam byly 10. Já tady nemůžu žít. To je peklo. Bylo to těžký. A kdybych beýval, mohl se vrátit domů z toho New Yorku, řekněme po půl roce, tak jsem se vrátil, >> ale jelikož mě hrozil kriminál, tak jsem to vydržel. >> A po dvou letech člověk zjistí, o čem to je, co ta svoboda je, co je kapitalismus, jakj ten, jak ten svět funguje, jaký má pravidla. A pak už jsem se vrátit nechtěl. To znamená tady lidi, kdyby měli víc času na to si zvyknout na jinej systém, tak to dokážou, ale nemohli to dokázat, protože ty, co se dostali krizů, to všechno A já se těm lidem nedivím, že nemají rádi bohatý lidi, protže bohatý lidi se chovají tady neuvěřitelný arogantně a blbě. A jsou to, jsou to šmejdi. Většinou zbohatřili velice rychle. >> V Dobrovský třeba. >> Mhm. >> Jo. Eh, Kolláš taky už bude velice bohatej a tak dál a tak dál. >> Babiš ani nemluví. >> Jasně, jasně. >> To znamená, ten příklad jim byl dán, vždyť oni kradou. Vždyť oni jsou to gangstři. No, tak my zase budeme krás. >> Mhm. >> A tím pádem se to celý zase totálně zbořilo jak domeček z karet. Hm. >> A neskončí to dobře. >> No, jsme zase u Karla Krilla, že přesně jak to popsal, jakože >> je tady tolik >> ty novodobí znovu kradou. >> No, >> já už taky myslel, že je vykradeno, že už jako není co krás, že už se nic nevymyslí jako a ono ještě víc. No, >> teď přijde ta čtvrtá říše. >> Mhm. >> To je evidentní. Zase si pozvali bavoráky. Já tě vůbec to nevyčítám těm bavorákům, co jsem přijel. Já bych taky přijel, kdyby mě někdo pozval. No zase dostali zvací dopis, tak jako sovětští vojáci v roce dostali zvací dopis v roce 8. >> Mhm. Mm. >> My všechno svádíme na jiný. My neneseme za nic zodpovědnost. 50. nás nevraždili sovětští vojáci, ale Češi, Čechy >> popravovali a zavírali. Mm. >> A my si dokud si todle všechno neřekneme a nepřiznáme si, co jsme, proč jsme, tak nemáme šanci. My se musíme někam obrátit k někomu, kdo bude naším vzorem, kdo bude >> Tak to děláme celou historii. >> To znamená, že teď když skončil tenhleten projekt Evropský unie, tak zase kde je ten velkej, kam mít pokřídlo, že jo. Pořád do aleluja. Jo. Takže no a jsme zase u toho tématu malost a potřeba malosti nebo nepotřeba malosti, že jo. Ale ty musíš tu malost nejdřív definovat a to je ta kritika a ta se nepřipouští prostě. Ta je ta je špatná, protože jak něco tady kritizuješ, tak si hraješ na něco lepšího a seš v koncích. Bez kritiky to nejde. To se nedostaneš k ničemu novýmu. >> No a takhle se točíme pořád v kruhu. No, pak je tady závist. tu taky nesmíme opomenout, protože ta je taky je v mnoha oblečcích je je prezentovaná a komplikuje tu obnovu. A já bych ono asi lidem popsal to, >> ano, >> že todle, co se tady odehráv, je nic, že to je sranda. >> Ano. >> Že to je píseček >> Mhm. toho, co se opravdu odehrávalo a že jdeme do obrovskýho průseru, světově do obrovskýho průseru a že jestli na to nebudeme připraveny lidsky a nebudeme sexovat k sobě hezky a navzájem si opravdu pomáhat, takže všichni budou plakat a všichni to odnesou. My v podstatě jedinou záchranu máme v lidech. >> Mhm. Mhm. Ne se rozhádat, to oni chtěj a v tom se jim dobře funguje. >> A tole, když lidi nepochopěj >> a doposať to nechápou, >> nechápou, >> protože jsme tam, kde jsme právě proto, >> ve městě, v bytě, v rodině. >> Jasně. >> To je jediná možnost. >> Jasně. Tak tady tě utrhli teda z tý z tý máminy, z toho máminnýho prsa. Ten ten socialismus, kterj se teda jako tě zavřel teda do toho vězení, ale ale vlastně ti dával jako papat, aby j mlčel. Tak j si zvyknul jako na to pohodlí, na ten klid, na to ticho, na žádná konkurence, prostě klid a najednou z nuly na 100 a konkuruj. A teď jsou tady připravený ty vexláci, už jsou tady připravený v podstatě ty lidi, který to mají v charakteru a už to dělají vlastně ten svůj kapitalismus v tom komunismu a ty to přebíraj a teď na nikoho neberou ohled a ten národ jako kouká 10 let, 15 let prostě proto jak říkám, já jsem se na to díval jako na děti a říkám: "Aha, tak teď je vám pt let." Hm. >> Tak dobrý, tak v klidu. No, teď je vám 15 pubert. Teď to prostě teď rozkrádají se ty banky a krachuje todle a všichni jste nenažraný a teď vám 20. Dobrý, dobrý. A teď už jako pomaličku, pomaličku, pomaličku. No a teď je nám 35. Tak teď jako už teda jako etablovaný a už jako jedem. Teď jako je ten klídek a teď jedem. Jenomže ono v ten moment, když já jsem vždycky říkal, že Češi se vlastně historicky nemají šanci dožít orgasmu, jo. A to je to, co se teď děje. To znamená, teď už by jako někteří řekli, tak a teď už to má a ono zase ne, jo, protože se na nás valí prostě spousta jinejch věcí, že jo, a zas to nebude dokonce trvat, jo, a zase se blížíme tý magický 40, že ten systém zase prostě eventuálně padne a dnešní hodnoty budou, že to normální lidi nemůžou přežít a to není strašení. Jako jestli někdo chce svobodu, tak mít nebude. A když mě tady soused řekne, já už se těšímí, >> já už se těším na totalitu, >> jo, >> já v ní umím žít, řekne můj soused, >> jo, tak to je dobrý. >> Nebo já se těším na Číňany, ty jedou, >> ty nám pomůžou. >> Jo, >> oni všichni tady chtěj, aby jim někdo pomohl. >> Ale je spousta lidí z kriminálu, který taky vyjdou a řeknou: "Těším se tam zpátky, protože je tam vo mě postaráno, že jo. To je pořád to skadlý." >> Na pěkný. >> No, no, no. Je velice je velice nebezpečný >> osvobodit otroka, který chce žít jako otrok. Mhm. Mhmm. >> Jo. A to je náš to jako nevysvětlíš. No tak to jako nevysvětlíš tole. Ta to už jako je po 35 letech docela pozdě toleto začít vysvětlovat, že jo. >> Pak nemá vůbec cenu. My jsme si začali povídat >> a tak je to takový jako do jsme si nepopovídali. Jo, >> se ne, neznáme se tak dlouho na že jo. Tak dobře. >> Já tě znám od narozeniny, >> jo? >> Mhm. >> Tento charakter, který ty představuješ, je mi tak strašně blízkej, jako bych to byl já sám. Proto si můžeme povíd. >> Přesně tak. >> To není jenom tím, že jsme oba dva prožili část svého života někde jinde. To je v něčem jiným. Jo, jako maličko, jo, protože člověk jako z něčeho jako vystoupil a ne na paušální 14 let 14denní výlet někam do Španělska, ale zkusil j opravdu od nuly. Já a ty jsi měl samozřejmě mnohem větší štěstí, ale myslím si tak, jaks to dneska řekl, že jsi měl trošku plán. Já já já z toho cejtím jako jako i kdyby to byl ten American Dream jako tak je to plán. Já jsem šel jako jeden z těch opravdu jenom za tou svobodou. Opravdu. Proto já jsem vlastně jako šíleně dlouho tak nějak to nečet. Úplně. Já jsem >> já, >> abys věděl, jaký jsi měl plán. Co to je za plán? >> Je to především svoboda. >> A to znamená, >> když tady mě řekli, když nebudeš pracovat, my tě zavřem do vězení, protože seš >> příživný. >> Příživník, >> my tě nikam nepustíme, když to a tak dál. To byla pro mě svoboda, protože jsem chtěl pracovat sám na sebe. Ne na někoho, ale na sebe. To byl cíl. Ano. Ano. >> Ten cíl mě nesmírně bavil. Vůbec mě nešlo o vydělávání velkých peněz. To přišlo samo. Mm. Mhm. >> A úžasný bylo a to je ten americký sen, že to, co jsem dělal, mě tak strašně bavilo, že bych to dělal i zadarmo a já jsem ještě k tomu dělal spoustu peněz. >> Není to nád? >> Je to štěstí. Mhm. >> A je to štěstí. Mám víru. >> Mhm. Mhm. >> A je to pokora. >> Tak >> bez Tibetone. >> Tak. Tak. Tak. Protože jsem měl >> Jo, jo, jo. >> Okna, >> jo. >> Uklízel jsem, vysával jsem v hotel koberce. >> Černoši za mnou chodili a říkali:„Nevysávej tak rychle, my bysme taky museli vysávat rychle." Jo, >> moje maminka, zkušenost mojí maminky z Kanady. To nedělej tak rychle, nedělej tak rychle. No. >> Jo. >> Takže všechno za to mi, ale je to nepřenosný. >> Mhm. >> Jo. Snažím se těm dětem a mám jich sedm, jim předat ty věci. Je to těžký. Je to těžký. A když potom viděj, že sem pozveme luncanchaft >> Mhm. >> v týhle době, kdyby to nebylo v týhle době, když je fašistická Evropská unie >> a je jasný, co chtěj a chtějí válku s Rusem, >> chtěj >> a rve to tam Merc a rve to tam Británie a rve to tam Francie, Macron s tím svým dědečkem úchylným, >> tak jim to takhle musím vysvětlovat, aby to pochopili. Hm. Víš, ale ty člověk to čte, to je tak automatický, to prostě jako přichází a vysvětlovat jako svoje vidění jako kam jsme se dostali, to je to to je opravdu nepřenosný. No, >> je to nepřenosný. >> No a oni opravdu jako většinově na ty televize koukaj a nebo jim je to úplně jedno jako těm lidem. Takže, takže já když poslouchám svýho tatínka jako, když, když jako a ještě se relativně v tom si říkám na to, že nemáš vůbec žádný jiný informace, tak přece jenom ještě ta stará škola tam jako jsem tam opravdu jsem překvapenej, že to čte, že tam je něco jako ne úplně čistýho jako. Jo, ale když si když se takhle jako na tý návštěvě jako na tu televizi českou podívám, tak řeknu, tak jestli toto jestli toto je dennodenním chlebem, tak to nemůže bejt jiný, než to je. Holdo, já si myslím, že přijde den a když budu optimistickj, tak všichni přestanou spolupracovat, až až prokouknou, o co jim jde těm pár >> lidem, kterým eh já musím bejt optimistickj. >> Optimistickej, ano. >> A přestaneme s nima spolupracovat a stačí, jak říkám, zahodit ty mobily. >> Vypneme my je, neoni nás. Mhm. >> Jelikož vím, že se to asi nestane. >> Mhm. >> To je nejlepší mobilizace. >> Demobilizace. >> Demobilizace. Mám strach, že to celý eh Já to říkat nebudu. >> Mhm. >> Já to říkat nebudu kvůli dětem a kvůli tomu. Nebudu to říkat. Ale >> víra umírá poslední. >> Tak musíme zničit. Fašismus, marxismus musíme zničit do kořen. >> Mhm. >> Ale taky. >> Kolik vás je? My >> já, ty a Robin. >> Tak jo. >> Tak jo. >> Zatím. Zatím. >> Mhm. Hele, já si myslím, že pořád se točíme trošičku, ne jako ve špatným kruhu, ale v tom kruhu tý tý tý malosti, jo. Jak jako já já bych se snažil o to jako jako navrátit těm lidem, jak jim vzít jakoby jenom ten materialistickej pohled jako eh to německý máš něco, seš něco, jo, takovej takovej ten komplex, že musíš nejdřív něco mít, aby j teprve začal něčím být jako což je absolutně jako falešný. A eh teď jako navrátit tu malost, tu potřebnost se pořád schovávat pod něčím větším, proč mít ten komplex, jak lidi zbavit toho komplexu a jak jim dát něco, co mají při vítězství v hokeji jako nějakej trvanlivej stav, jakousi euforrii hrdosti na nás navzájem. A taky je to utopie v podstatě. můžeš říct utopie, ale ono to jako jinak nejde, že jo. Ale teď když tady vidíš právě v těch otázkách tý federalizace, jak oni jim jako pomaličku jako přednášej, tak to bude něco jako vyššího. Tam jako tam jako budete vy se cítit jako velký a ztratíte vlastně ten pocit tý méně cennosti tím, že se rozplynete v tom velkým. >> To říchal Hitler taky. >> No, no, no, no, ale to je to, co nám teď jako tady přednášej. Takže ten tak spousta Čechů má takový jako pocit, že to je jako dobrá myšlenka, že konečně patříme jako, že budem větší, že oni pořád mají pocit, že jako zvenku se na někdo dívá. On se na ně zvenku nikdo nedívá, že jo. Oni sem přijížděj. Je Němci nazývali bylo to to, když jsme u těch hradů, zámků a tý doby tenkrát, tak oni to nazývali Lust Garton. A ta Lust Garten je prostě zahrada plná nejenom neřestí, ale >> potěšení. >> Jo, potěšení. Tak a to je vlastně to veliký golfový hřiště, kde jsi teda ty řekl, že my jsme teda jako