To nejlepší z týdne #2: 11. září, Evropa, válka a česká armáda

Válka vlastně vypadá jak počítačová hra. To znamená, sice vás zastřelí, ale vy stlačíte reset a fungujete dál. Nic se neděje.

Ty sledovačky, buzerace na letišti a všechny možné další věci, které už dneska nevnímáme, ale které předtím nebyly.

Určitě je evropská bezpečnost slabší, když se buduje proti Rusku.

A co je nejhorší, když ses ptal na tu roli té naší armády, tak my tam na těch misích bohužel hrajeme úlohu užitečných idiotů.

První zásada je neprodávat se nedůstojně. Eh, nebýt tak chtivý prostě každé koruny.

Před 25 lety změnilo 11. září nejenom Spojené státy. Začalo období válek, strachu, bezpečnostních opatření a nového dělení světa.

Nejde jenom o to, co tehdy začalo. Jde především o to, kdo bude určovat pravidla zítra, jak se v měnícím se světě zachová Evropa a jestli Česko vůbec ví, co chce chránit.

Vybrali jsme pro vás pět nejsilnějších pasáží z rozhovoru na Petr Bureš TV z tohoto týdne. Příjemný poslech.

Je to událost, která ať chceme nebo nechceme, nás vrhla do takového stavu, kdy civilizace, kterou se dalo říci, že má nějaké ideály, tak tímto okamžikem ty ideály ztratila.

Když si to vezete, jaké to mělo důsledky, že v podstatě nejdřív ve Spojených státech a pak ve všech dalších státech – protože v té době už byl svět jednopolární a Spojené státy tehdy určovaly celosvětové politiky – a bohužel místo aby si vybraly vládu, která byla vládou vzájemné úcty, vládou vzájemného porozumění, tak to byla vláda absolutní americké dominance.

Všechno, co bylo ve prospěch amerických elit, bylo správné. Všechno, co nebylo správné. Přestože to bylo morální podle normálních lidských kodexů, tak to bylo špatné.

To je ten nejhorší důsledek v podstatě tohoto procesu, který byl viditelně odpálen před těmi 25 lety. To jsou ty sledovačky, buzerace na letišti a všechny možné další věci, které už dneska nevnímáme, ale které předtím nebyly a kterým by se lidé bránili. Tak to prošlo právě díky tomu.

No, druhá věc taky samozřejmě je ten Bůh, že jo, a vůbec to měli hodně nahnutý, že jo, i politicky, protože se zdálo, že neobhájí mandát, a díky tomu se všichni spojili zase okolo té vlajky a taky se jim to de facto zabilo několik much jednou ranou, jak se říká.

Poslední éra začala 11. zářím. Ale dnes se uspořádání, které v něm vzniklo, viditelně dále mění.

Jan Černogurský mluví o zranitelnosti střední Evropy a o tom, zda lze evropskou bezpečnost stavět proti Rusku.

Momentálně je Evropa, střední Evropa na tom je velmi dobře, a vlastně jsme odkázáni a zejména potom, když z politických důvodů Evropská unie má na tom velkou zásluhu – když nemůžeme kupovat relativně levnější energie od Ruska, ale naopak musíme kupovat relativně dražší energie od západu, zejména od spojených států – tak naše ekonomické, ale i politické možnosti se budou horší.

A proto je potřebné, abychom si uvažovali takto dlouhodobě, ale zároveň abychom zvažovali ty možnosti a ty komponenty našich vzájemných vztahů.

Závislé, opakuji, na prezidentských volbách každé čtyři roky, nebo na ceně nějakých nerostných bohatství – raz vzhůru a potom jde dolů, konec. Zlato. Ale eh, že jsme schopni si povědět, že dobře, takto jsme schopní – dlouhodobě – a dajme tomu i se skromností, ale udrží se, když nám to vyjde, tak potom třeba bez kompromisu. A proto se spoléhejme na státy, které jsou v samé životě na nějakém zájmu závislé a které mají takový přirozený životný zájem na udržení nebo změně nějakého stavu.

Všechno ostatní je teorie, která nemusí obstát před praxí.

Já hryznu do jablka, které pro český mainstream je velmi kysele.

Je evropská bezpečnost stabilnější možná bez účasti Ruska?

Určitě je evropská bezpečnost slabší, když se buduje proti Rusku.

Evropská bezpečnost by mohla být stabilnější, kdyby se budovala s tím, že je zaměřena proti Rusku a dokonce i dává nějaké záruky, že proti Rusku nepjde.

V takovém případě by se Rusko nevybouřovalo proti tomuto západu a západ by… já nevím… bojoval by, nebo tedy vyzbrojoval by proti státům Tichého oceánu nebo tak nějak.

No to už teď si vymýšlím.

Čili bezpečnost Evropy bez Ruska není dokonalou bezpečností.

Je jiná otázka, že dosud světová a evropská politologie – ten americký politolog, ale jeho jméno si nepamatuji – tvrdil, že je rozhodující, aby se Německo nespojilo s Ruskem. Protože v takovém případě by Německo a Rusko… to by byla Evropa na kolenou.

Ale teď najednou o spojení Německa a Ruska vůbec nepřichází do úvahy. Ani se o tom nehovoří a ani Německo vůbec neuvažuje o tom, že by se chtělo nebo mělo spojit s Ruskem.

Právě naopak. Německo, německý kancléř Merz vyhlašuje, že Německo se má stát nejsilnější armádou Evropy.

O tom, co nacistické Německo zapříčinilo v Evropě v druhé světové válce, tak Evropa zatím psychologicky, ekonomicky, vojensky není jinak připravená na Německo jako nejsilnější vojenskou mocnost Evropy. Německo si ještě alespoň půl století musí počkat.

Z Evropy se teď podíváme na širší mapu.

Peter Staněk popisuje nové energetické cesty, vznikající spojenectví a svět, ve kterém už západ neurčuje všechna pravidla.

Válka vlastně vypadá jak počítačová hra. To znamená, sice vás zastřelí, ale vy stlačíte reset a fungujete dál. Nic se neděje. Žádná mrtvola, nic.

A druhé přesvědčení je to, že v podstatě válka je něco přirozeného, něco normálního, něco, co je běžné a čeho se nemusíte bát. To je druhá filozofie a ta je právě podporována všemi těmi hrami počítačovými a všemi těmi zprávami a tak dále.

Ještě to polechtá vaše ego, nebo protože se dozvíte, že aha, teď Izrael opět bombardoval nemocnici v jižním Libanonu a zabil tam 12 lidí. Víte, ale to je v Libanonu, ten je daleko. My si tady hovíme v poklidném prostředí a můžeme jít na pivo.

A todleto taky snižuje práh citlivosti k válce.

No a samozřejmě todleto všechno, to přesvědčování médií, přesvědčování o tom, že vlastně válka je normální, tak to snižuje ten práh citlivosti a ochoty k válce.

No koneckonců, když je to počítačová hra, tak proč bychom se báli nějaké války, nějakých útočných dronů a podobně.

Ale toleto všechno funguje až do jednoho okamihu, kdy vám takový proudový Geran s 250 kg trinitotoluenu bouchne nad hlavou, tak najednou všechny ty iluze o tom, jak ta válka je přijatelná, normální a podobně, najednou zmizí.

No a najednou pak je hlavní problém s očištěním oblečení od jistých produktů.

A všichni ti, kteří mluví o válce i na ČT1 a podobně, tak stačilo by udělat jediné: poslat je na jednu jedinou hodinu na frontovou linii mezi Ruskem a Ukrajinou, ať to zažijí na vlastní kůži, ať zažijí to, co jsme my zažívali na vojně, kdy stačilo slyšet jeden výstřel ze 150 milimetrového kanonu tankového a věděli jste, co se chystá.

A když jste viděl místo výbuchu a ten kráter, který tam vznikl, tak jste taky pochopil důsledky.

Ale všichni tihleti digitální maniaci a všichni tihleti idioti, který si myslí, že válka je počítačová hra, to nikdy nezažili a neviděli.

No a problém je v tom, že to vystřízlivění pravděpodobně velké části veřejnosti přijde až tehdy, až jim začnou bouchat ty drony nad hlavou nebo přímo na nich.

No a pak pochopí, co znamená současná válka. No a může to být taky velice prosté a použijete biologické zbraně a najednou všichni zemřou na velice rychlou ebolu, která vás likviduje za 36 hodin. Skvělé.

No a když vemete, nechci být cynik, ale když vemete ty analýzy historiků i švédského SIPRI, tak z těch posledních 6 000 let byly léta bez války, o kterých víme pouze 112 let. Všechno ostatní byla válečná období. Samozřejmě větší nebo menší.

Někdy to byly světové války a někdo například zapomněl, že první světová válka nebyla první světovou válkou, ale byla to sedmiletá válka v 18. století, která zahrňovala většinu zemí tehdejšího světa a taky to byla světová válka.

No jenomže člověk je zřejmě nepoučitelný a když si vemete současné filmy, knížky, videohry, 90 % z nich obsahuje buď válku nebo kriminální činy. No a to není moc dobrá psychologická příprava společnosti na odpor k válce.

A já se zeptám, kde jsou ty mohutné protiválečné demonstrace v 80. letech, kdy chtěli Američané rozmístit pershingu v západní Evropě. To byli statisíce lidí a ti politici museli reflektovat na ten masový odpor k válečným přípravám.

A badáte dnes například v Německu nějaké statisícové demonstrace proti válce? Jo, teď jste viděli v Berlíně a v Lipsku demonstrace, kdy bylo několik tisíc lidí a to bylo všechno.

Čili ten duch války se pustil ze řetězu. Toho ducha války jsme pustili zláhavě. A nejenom, že ho nedokážeme dostat zpět. Dnešní elity ani nechtějí, aby se vrátil do té laviče.

Velké přesuny ve světě nakonec vedou k docela prosté otázce. K čemu má vlastně sloužit česká armáda?

Marek Obertel na to odpovídá také na základě vlastní zkušenosti ze zahraničních misí.

Tak já také už jsem v podstatě mnohokrát řekl, že největším dluhem armády České republiky vůči našemu státu, občanům a vůbec jako celkově veřejnosti, je vlastně to, že armáda neplní v podstatě svoji základní povinnost stanovenou i zákonem o zbrojených silách. To je to, že armáda má v první řadě umět bránit území vlastního státu. Od toho ji máme, to je vlastně o té vnější bezpečnosti a tak dál.

No, jak jakkoliv eufemisticky řečeno, nebo jakkoliv bychom se na to chtěli podívat z toho nejlepšího úhlu pohledu, tak prostě tédleté schopnosti samozřejmě nedosahuje ani v tom nejlepším snu.

Jako proto je často nazývána armáda vlastně expedičním sborem, což je ten pravý výraz pro to, jaké operační schopnosti vlastně naše armáda má, protože jak už jsem řekl, obrana státního území je hypotéza, která se nemůže nikdy naplnit za současného stavu.

Já jsem teda ještě zažil roky, kdy jsem byl příslušníkem československé lidové armády ještě na počátku svých studií až do roku 90. Takže můžu posuzovat i schopnosti té armády, která byla tehdy. Byť měla vojáky v základní službě, kteří na to občas chtěli házet ten bobek nebo se chovat všelijak, ale ta operační schopnost byla obrovská.

Samozřejmě prvoročák byl ten správný voják, který byl vycvičen a zvládal všechno a tak dále. Ten druhoročák už ležel na tom bytě trošku, protože tam šlo o těch 220 000 vojáků, které jsme měli mít. A to bylo právě to číslo, které bylo schopno v té první fázi v návaznosti na spojenecké síly potom vlastně tu naši zemi opravdu ubránit v případě napadení.

Samozřejmě větší formy konfliktu, to je vždycky problém. To je problém i dnes a byl by to obrovský problém samozřejmě, kdyby něčemu takovému došlo.

No a ten současný stav – nejen že ta armáda nemá tu schopnost základní, kterou by mít měla, ale my jsme se bohužel začali od roku 1999 podílet aktivně na tom mezinárodním zločinu, který v podstatě aliance po světě páchá. Protože bylo mi to mnohokrát vyčítáno, že to takhle říkám, ale já to konzistentně říkám prostě těch posledních 12 let.

Jestliže masakrujete nějaké země a její obyvatelstvo a infrastrukturu a všechno v podstatě bezdůvodně bez vyhlášení války, bez schválení Rady bezpečnosti OSN, tak jak jinak nazvat takovou misi než mezinárodním zločinem?

A takových misí proběhlo za těch – dnes to je už přes 30 let – hodně a my se jich účastníme v roli člena Severatlantské aliance od roku 1999.

A co je nejhorší: když ses ptal na tu roli té naší armády, tak my tam na těch misích bohužel hrajeme úlohu užitečných idiotů. Byť se nechci dotknout řadových vojáků, kteří na těch misích pracují většinou velmi dobře. Naši vojáci jsou tam hodnoceni většinou velice dobře v rámci těch aliančních sil. Ono to taky o něčem svědčí. Možná, že pořád ještě tady přetrvává jakýsi duch toho skutečného výcviku. Prostě ne hraní si na něco, jak jsem to zažil na mnoha aliančních cvičeních v zahraničí, kdy jsme si tam něco předstírali, ale v podstatě aliance fakticky nikdy necvičila.

To byly všechno velitelsko-štábní cvičení na papíře a podobně. To až teď vlastně v souvislosti s ukrajinskou krizí probíhá – v tom Pobaltí nebo na běloruských hranicích nebo na hranicích kaliningradské oblasti – tak tam probíhají už nějaká ostrá nasazení, řekl bych formou cvičení, ale ta velitelsko-štábní hry válku ani nepřipomínaly.

Takže s těmi užitečnými idioty, což jsem už mnohokrát řekl, jde v podstatě o to, aby na stožárech té dané operace viselo co nejvíc vlajek. Jo, o to tam jde.

Takže jestli máte v kontingentu čtyři vojáky jednoho státu, což bylo v mém případě, když jsem velel polní nemocnici v Afghánistánu a vlastně celému kontingentu v Afghánistánu, tak jsem měl v kontingentu čtyři litevské vojáky, ale na stožáru tím pádem už ta litevská vlajka vlála. A tudíž ten zločin páchalo 23 států, ne 22.

No a o to tady jde, protože kdyby to dělal jeden stát, tak bude za agresora. No, někdy ne, ale mnohdy bude za agresora. Kdežto když to páchá koalice 23 zemí alianční, tak je v podstatě omilostněno, protože se řekne, že to je de facto v pořádku.

Takže toto je asi pohled na dnešní armádu. A znovu říkám, tím se nechci dotknout těch jednotlivých vojáků na základních funkcích, kteří si tam tu práci odvedou, stejně jako jsme si ji tam odvedli my.

Spoustě lidí jsme tam ty životy zachránili, vlastně na těch misích, a to byli, jestli to byli Afghánci nebo jestli to byli spojenečtí vojáci a podobně, nebo v Kosovu.

Pokud má stát vědět, co má bránit, musí také vědět, kam patří a jaké jsou jeho vlastní zájmy a naše místo ve střední Evropě.

První zásada je neprodávat se nedůstojně, nebýt tak chtivý prostě každé koruny.

To znamená, že když mám tu možnost něco rozhodnu, tak abych také někdy to rozhodl opravdu jako srdcem, nebo na základě rozumového vyhodnocení, aby tam zase zvítězila také ta láska k vlasti, aby to rozhodnutí bylo upřímné v tom smyslu, že myslím na ty budoucí generace, že mi jde o to, abych po sobě něco zanechal.

Já mám problém s politiky, kteří takto vůbec neuvažují, že je jim úplně jedno za tu šrajtoflí, prostě prodají cokoliv, že je jim úplně jedno, že třeba nebudou dobře zapsáni do historie.

To přece jenom dřív se na ty věci více dbalo. Ti feudálové někteří občas udělali skvělé věci jenom proto, že prostě byla také nějaká čest, a tak dále.

Takže to bych radil.

No a samozřejmě, co je důležité z praktického hlediska, sledovat právě onu mezinárodní politiku. Ta geopolitika se tady nějakým způsobem utváří, a reagovat na každou možnost prostě využít nějaké sebemenší výhody.

A to, co se jeví jako strategický cíl nejbližší, je určitě vytvářet společenství ve střední Evropě. Já si myslím, že ta středoevropská politika je teď důležitá.

Každému vždycky říkám: pohlédni na mapu. Když mi říká, že patříme na západ, na východ nebo někam, nechte těch slovních cvičení. Prostě jsme střední Evropa a máme svoje tradice, hluboké tradice, zajímavé tradice bez ohledu na to, kdo měl kdy navrch. Dělo se tady, co se v tom středoevropském prostoru.

Komunikovali jsme, za různě složitých souvislostí. Takže si všímat, kde je možné něco vydobít, ale ne, abychom byli v té střední Evropě na ocasu. Abychom měli více sebevědomí, jako si říkají třeba Poláci, si vybojovat svůj větší prostor.

Je to samozřejmě početnější země, již trošku regionální mocnost, ale přece jenom ať už mají názor v zahraniční politice, ale to sebevědomí, jak si jim závidím.

Maďaři se o něco tady pokusili. To je otázka, jak to dopadne teď. Já myslím, že to nebude tak strašné, jak to líčí příznivci Orbána.

Uvidíme, co se bude dál dít. Ale my jsme prostě, i ti Slováci byli teď trošku spornější, ale my jako bychom vždycky jenom čekali, kdo co nařídí. Takže trochu sebevědomí, to je to, co mohu poradit. Ale hlavně si všímat toho, že jsme v nějakém prostoru, máme tady nějaké velké partnery, s kterými bychom se měli snažit mít co nejkorektnější vztahy, to znamená velmoci. Je tady potom střední Evropa, kde bychom se měli snažit nejlépe komunikovat mezi těmi, kteří tady prostě jsou od jakživa a budou. Tady asi bychom měli o ty vztahy pečovat, ne jednostranně jenom dneska lízat do Berlína, o Bruselu ani nebudu mluvit, ale aby se vytvářely vztahy ve střední Evropě na všechny čtyři světové strany. A samozřejmě my potřebujeme přátelské vztahy s Ruskem. To je prostě jasné.

11. září a proměna společnosti, bezpečnost Evropy, role české armády, naše vztahy ve střední Evropě a také způsob, jakým si společnost zvyká na válku. To byla témata druhého vydání pořadu To nejlepší z týdne na Petrbureš TV.

Odkazy na celé rozhovory najdete v popisku videa a napište nám prosím do komentářů, které z dnešních témat vás zaujalo nejvíc.

Pokud nechcete přijít o příští vydání, přihlaste se k odběru kanálu Petr Burš TV.

Děkujeme, že nás sledujete a příští neděli opět na viděnou.