Profesor JEFFREY SACHS - ŽIVĚ - ČESKÝ DABING - Rozhovor - Ekonomická budoucnost světa_3.9.2026

Dobrý den, dobré odpoledne, dobrý večer, vážení přátelé.

Já vás opět vítám na kanále Pod pokličkou.

Je dnes čtvrtek 3. září už 2026, kolem 6-7 hodin večer, to už je asi jedno.

Nicméně po tom včerejším fantastickém zážitku s profesorem Jeffreym Sachsem přímo naživo vám dnes přináším, tedy jak je mým zvykem, český dubbing všech těch zahraničních rozhovorů.

Vždycky to tak bylo, takže ani dnes to není výjimkou.

Nebudu to zdržovat.

Děkuju za vaši fantastickou podporu, komentáře už pod tím originálem.

Jasně, že spousta z vás té angličtině nerozumí.

Nicméně právě proto dělám ty české dubbingy u těchto videí.

A "321 chill je tu vás Jeffre Sachs" na kanále Pod pokličkou v českém znění.

Není to Barandov dubbing, je to Pod pokličkou dubbing.

Přátelé, příjemný zážitek, příjemný večer, příjemný poslech, ostrý obraz a dobrý zvuk vám přeje kanál Pod pokličkou.

Tak dobrý den, dobrý večer, dobré odpoledne, pane profesore Sachsi.

Je to pro mě taková čest a potěšení, že ani nevím, co na to říci.

Jo, tak tomu jsme se tam smáli trošku, že jsme se vlastně zdravili tak nějak po tom půlroce.

Dámy a pánové, představuji vám jedinečnou, světově proslou osobnost a celebritu.

Ne, není to celebrita z Hollywoodu, ale z New Yorku a z oblasti ekonomie.

Je to snad nejznámější člověk, který má, jak víte, bohaté zkušenosti.

Celoživotní ekonom, autor a mezinárodně uznávaný poradce v oblasti ekonomického rozvoje, globálních financí a mezinárodní politiky. Působil jako poradce vlád už před rokem 1989, na konci 80. let - v podstatě mi to už minule říkal, že byl tady ve Východní Evropě, myslím, že v Polsku, možná i v Československu. A po roce 1990 i v Sovětském svazu, kde pak i v Ruské federaci, kde dělal ekonomického poradce těm vládám, mezinárodním institucím po celém světě. Byl jedním z předních hlasů volajících po odlišném přístupu k mezinárodním ekonomickým a geopolitickým vztahům.

Profesore Sachsi, moc vám děkuji, že jste k nám přišel na náš kanál opět. Vlastně, já ještě dodám - po šesti měsících, po tom nevydařeném našem rozhovoru.

Říká profesor: "Je mi velkým potěšením, je skvělé být tu s vámi."

Já říkám na to: "Je to pro mě, pro nás čest."

Nebudeme mluvit o žádných válkách, o žádném Donaldu Trumpovi, o ničem takovém, jak jsem vydával teď v poslední době u vašich rozhovorů. Jak vás ti tazatelé bombardovali pořád jenom s válkou a s Trumpem, protože vy nejste odborník na války.

Vy nejste Scott Ritter ani Larry Johnson, ale vy jste ekonom.

Ale nejprve mi dovolte položit vám jednu malou osobní otázku. Protože i když jste již po celém světě velmi známou osobností, tak pro nás tady v České republice a na Slovensku - tedy v Československu, jak já říkám - je zvláštní to, že žijete ve šťastném manželství se svou ženou Soňou, která pochází z Prahy v Československu. Tehdy v Československu.

Říká na to profesor Sachs: "To je naprosto správně. Ano."

Pokračuju já: "Pro nás tady v Česku a na Slovensku, čili v Československu - dnes tedy ČR a Česká a Slovenská republika. Je to něco neuvěřitelného."

Asi bych to přirovnal k tomu, když Donald Trump tehdy v 80. letech potkal naši československou Ivanu, pozdější jeho ženu, dnes již tedy zesnulou, s kterou má dceru Ivanku.

Ale to není tématem našeho rozhovoru.

Dovolte mi se vás tedy zeptat malou osobní otázku, která bude určitě zajímat i naše diváky.

Jak jste se vy dva vůbec seznámili?

Kdybyste nám mohl třeba aspoň jednou, dvěma větami na to něco říci.

Říká profesor Sachs: "Ano, seznámili jsme se v prvním ročníku na univerzitě, konkrétně to bylo na Harvardské univerzitě v Americe na podzim roku 1972. Takže je to už dávno. Stáli jsme tenkrát ve frontě na film a moje velké štěstí bylo, že vedle mě stála Soňa. Fronta se pohybovala velmi pomalu. No a tak jsme se dali do řeči a seznámili se. A představte si, to už bylo před 54 lety. A to bylo vlastně největší štěstí v mém životě."

No, já vám gratuluji, profesore. Takže jsi šťastný muž, určitě i šťastná žena, řekl bych.

Profesor říká: "Díky, já doufám, že ano. Musím jí poděkovat."

Potom teď pokračuju zase já.

Musím jí poděkovat touto cestou, že nás dala nás dohromady. Protože to byla ona, která nakonec mi pomohla k tomu termínu. Já jsem jí psal pár zpráv během posledních několika měsíců od našeho posledního setkání toho 30. března.

Bohužel jsem ale tehdy měl problémy s technikou a ten rozhovor byl z vaší strany fantastický, ale bohužel se mi nenahrál zvuk.

Teď je všechno snad v pořádku.

Mám to nyní pro jistotu, trojitou zálohu, pojištěno ze všech stran - jak zvuk, tak obraz.

A pojďme tedy na to.

První otázka by tedy byla. Rád bych začal tématem, které může rozhodnout o ekonomické budoucnosti Evropy a možná i globální ekonomiky.

Samozřejmě jde o krizi v Perském zálivu, ale také o aktuální dění po celém světě a celosvětovém dění.

Pane profesore Sachsi, Šanghajská organizace spolupráce - SCO - tedy ve zkratce anglicky, která byla založena v roce 2001, jen pár měsíců před bohužel tím smutným incidentem z 11. září, právě ukončila svůj summit pro rok 2026 v Biškeku v Kirgistánu.

Dnes má tato organizace 10 řádných členů.

Opravte mě, pokud se mýlím.

Je tam Čína, Rusko, Indie, Pakistán, Írán, Kazachstán, Kirgistán, Tadžikistán, Uzbekistán a Bělorusko.

Kež bych mohl uvést i Československo, respektive Česká a Slovenská republika.

To by bylo moc fajn, kdyby i my jsme byli členy takovýchto seskupení, takových a takovýchto uskupení.

Ale je to téměř kompletní Sovětský svaz s několika asijskými zeměmi.

Jaké je podle vás nejdůležitější poselství pro svět, které z tohoto samitu vzešlo?

Na to reaguje a odpovídá profesor Jeffre Sachs:

"Tato Šanghajská organizace spolupráce představuje třetinu světové produkce a asi 42 % světové populace. To není zanedbatelná část světa. A když se podíváte na mapu, mluvíme o Rusku, o Indii, o Číně, o středoasijských zemích, například třeba i o Iránu - to je vlastně srdce civilizace. Dalo by se říci, že už asi 2 000 let nebo dokonce déle."

"Na západě, respektive i v Evropě a ve Spojených státech si rádi myslíme, že my jsme pupek světa, že my jsme středem všeho. Není to zdaleka pravda. Ale ve skutečnosti, když se podíváte na dlouhou historii posledních 2 500 let, je jím spíše Střední Asie, Východní Asie, jižní Asie a Persie. Dnešní Írán - který, jak víte, dnešní Írán, tehdy vlastně historicky vytvořil první mnohonárodnostní říši. Řekl bych, že to bylo za vlády krále Kyrose Velikého."

"A jak tyto země, které se právě scházejí - ty se setkávají v Biškeku, nyní se setkávají ve Vladivostoku a budou se potkávat se ještě v Indii za pár dní - k tomu se ještě dostaneme. Oni nám na těchto setkáních vzkazují: Podívejte, Spojené státy a Evropa, vy se nechcete zapojit, vy se nechcete zapojit."

Chtějí pokračovat ve své imperiální mentalitě, pokud to tak mohu nazvat, vůči své vlastní zemi, říká profesor Sachs.

Chtějí pokračovat ve svých válkách a konfliktech. Chtějí bombardovat Írán, protože se jim zkrátka chce.

My ale ve skutečnosti, my tady v Asii, ve střední Asii, ve skutečnosti chceme žít dál. Jsme vzájemně propojení, fyzicky na sebe navazujeme, obchodujeme spolu, potřebujeme silnice, elektřinu, digitální sítě, dálnice, vodu, přístavy, letiště a to je to, co chceme. To je to, na čem pracujeme.

A tak je tato organizace Šanghajská – Organizace pro spolupráci – ve skutečnosti velmi praktickou organizací a nabývá na významu, protože Evropa a USA mají přístup k nám nebo k nim přístup. No, když nás chcete poslouchat, dobře, když nás nebudete poslouchat, tak vás vyřadíme, prostě zrušíme vás.

A zbytek světa se pak na to dívá a říká: Co? Vy tvoříte jenom 10 % světa a my jsme tady většina. Jak to myslíte, že nás zrušíte nebo vyloučíte ze hry? Pokud se chcete vyloučit sami, to je jedna věc, ale nás nevyloučíte z ničeho.

O tom vlastně celá ta Šanghajská organizace je.

A za 10 dní, v podstatě už za necelých 10 dní, se bude konat setkání zemí BRICS. To je důležitá souvislost, protože zahrnuje opět Rusko, Čínu, Indii, Írán, ale také země mimo Asii, mimo Eurazii. Patří k nim tedy například Egypt. Patří tam Brazílie a Jihoafrická republika například.

Ale v zásadě jde o totéž. Jsou to dynamické, takzvané rozvíjející se ekonomiky. To znamená, že sice nejde o nejbohatší místa na světě z hlediska příjmu na obyvatele, ale obvykle se jedná o rychle rostoucí části světové ekonomiky.

USA říkají a dívají se na to tak, že vy se podřiďte nám a my vám řekneme, co máte dělat. A Evropa říká: My s vámi budeme obchodovat, pokud se nám budete líbit. Jinak ne.

No a oni se na nás dívají a odpovídají nám: No, promiňte, ale my si budeme dělat, co my budeme chtít, ať se vám to líbí nebo ne. Už nejsme vaše kolonie.

Pokračuje dále profesor Sachs: To bylo i z jeho úst – svět vedený západem. To byla jedna fáze v historii, ale ta fáze už skončila. Nyní máme svět, který je otevřený všem, aniž by mu diktovaly podmínky Británie, Francie nebo Spojené státy. A to je svět, ve kterém se rozhodujeme žít.

Tak to právě teď probíhá. Opravdu žijeme v multipolárním světě. Už je to tady znovu. To v praxi znamená, že v USA – v USA – říkám já – nemohou ostatním zemím poroučet. Brusel nemůže ostatním zemím poroučet. USA a NATO nemohou jen tak říct, jdeme na Ukrajinu.

Rusko zcela rozumně na to odpovídá: Ne. My vaši armádu na našich hranicích nechceme.

A z toho vznikají tady tyto konflikty. Rozhodně bychom šli do války, kdyby se Rusko pokusilo zřídit vojenskou základnu v Mexiku. My bychom na to nereagovali způsobem: „No, to je rozhodnutí Mexika." Ne, řekli bychom: Rusko, drž se dál od našeho sousedství.

Jednali bychom úplně stejně, jako nyní jedná Rusko čtyři roky na Ukrajině a předtím vlastně už na Krymu v roce 2014. To samé řeklo Rusko i o nás.

Kdybychom byli o něco empatičtější – a to neznamená soucit ani naivitu – znamenalo by to uvažovat z pohledu druhé země. Pak by nám na tomto světě panoval mnohem větší mír. Kdybychom se prostě zeptali, jak oni vnímají to, co děláme, místo toho, abychom jen tvrdili, že si můžeme dělat, co chceme, pak bychom se skutečně dostali za hranice těch strašných válek, které nás naprosto destabilizují a ničí.

Tady teď opět pokračuji já. Mockrát děkuji za tak podrobnou odpověď na toto téma, profesore. Právě dnes také začíná ještě jedna událost – Východní ekonomické fórum. Myslím tím, že to je ve Vladivostoku, včera to bylo o 29. hodin předem. Východní ekonomické fórum ve Vladivostoku v Ruské federaci.

Všiml jsem si toho teprve před pár dny, že se tady ty věci budou dít. Říkám tomu takovou zlatou svatou trojici. V Česku tomu říkáme svatá trojice, v tomto případě summitů, respektive setkání nebo mítingu. Tento měsíc je toho plný.

Vlastně to začalo Biškekom, pokračuje to přes Vladivostok a bude to končit – vlastně nebude to končit – ale ten měsíc bude nabitý tím, že bude setkání v BRICSu ještě v Indii.

Je to jen náhoda, nebo to někdo zorganizoval záměrně, takto po sobě nalepené, tyto tři obrovské události pro země mimo západ, takzvaný?

Na to reaguje profesor Sachs: Ano, je to zajímavé. Před pár hodinami jsem ve Vladivostoku se zúčastnil videokonference. Můžu vám vyprávět úžasný příběh.

Rusko je, jak všichni vědí, rozlohou největší země na světě. A já jsem v roce 1991 působil jako poradce Borise Jelcina a jeho ekonomického týmu. Na začátku roku 1992 jsem se dostal na ministerstvo energetiky asi v 10 večer. Mě tam přivezli v Moskvě a vzali mě tam na schůzku s mladým ministrem. Bylo to asi v lednu 1992 a do té budovy ministerstva jsem se dostal v 10 hodin večer.

Svítila všechna světla, byli tam všichni, kteří tam být měli. Byl jsem z toho opravdu překvapený. Ptal jsem se jich: Co se děje?

Řekli mi: „Pane Sachs, ve Vladivostoku je právě ráno. Je to o nějakých 11 časových pásem dál." Jo, rozloha té země je prostě neuvěřitelná. Na to nikdy nezapomenu. A to bylo před 34 lety. Ale opravdu to na mě udělalo obrovský dojem. Rusko je obrovská země. Mimochodem je to tak už od 17. století, jestli si to dobře pamatuju. Není to tedy nic nového.

A ať už je to náhoda, že se koná Dálněvýchodní ekonomické fórum, ať už jde o BRICS nebo Šanghajskou organizaci spolupráce, pravdou je zaprvé to, že se ve světě koná spousta setkání. Dokonce myslím, že i G20 se teď někde koná, dodávám já.

Jo. Za druhé však ne všechna se točí kolem nás, nás na západě. A o to tu jde. Děje se toho spousta, zejména v Asii, a to, co děláme, říkáme a vymýšlíme, se tam vlastně téměř nezmiňuje. Oni si prostě žijí své životy tam na východě.

A myslím, že to je také součástí empatie – že se celý svět netočí kolem toho, co říká Uršula von der Leyenová, ani že by mohla Číně něco diktovat, nebo že by Spojené státy mohly vyhlásit Íránu ekonomickou karanténu, jak to tam prostě Kašpar vzkazoval Íránu.

Svět takový není, ale oni si to myslí. Oni na západě a v Americe. Jo, říkám já.

Ano, to je komedie. Nebo bohužel jsme svědky tragikomedie v tomto případě, kterou jsme sledovali za posledních – chtěl jsem říct šest měsíců – ale je to možná už taky 250 let od vzniku Spojených států.

Na to dodává profesor Sachs: No, vždycky to nebylo tak bizarní, jako je to právě teď.

Do toho já ještě pokračuju v otázce: Teď ta tragikomedie opravdu právě vstupuje do kin po celém světě – v uvozovkách do kin po celém světě. A my jsme bohužel diváci celého tohodle spektáklu, ale lístky na to představení začínají být čím dál drahší, až nesnesitelně drahé.

Reaguje na to profesor Sax tímto: Samozřejmě to není komedie v tom smyslu, jak si ji představujeme, protože spousta lidí umírá a je vyhnána z domovů kvůli právě těmto válečným štváčům.

Je to naprosto zbytečné.

Proč vedeme tuhle válku s Íránem? Proč je vůbec krize v roce 2026? Je to absolutně bez důvodů. Bez žádného důvodu.

Tuto válku nevyvolal Irán. Tato válka nevznikla proto, že by Írán odmítl diplomatické řešení. Írán již v roce 2015 souhlasil s přímým mezinárodním dohledem nad svým jaderným programem a tato dohoda byla jednomyslně ratifikována Radou bezpečnosti OSN.

Co se tedy stalo? Podváděl Irán? Ne, v žádném případě. Írán dohodu důsledně dodržoval, zatímco Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa od ní v roce 2018 odstoupili.

Je to tedy s lítostí, musím říci, poněkud imbecilní a dementní chování. Tuto válku jsme nepotřebovali. Mohli jsme se kdykoli během posledních 11 let dohodnout tak, jako jsme se dříve dohodli, na bezpečnosti jaderné energie, na míru, na normálním obchode.

Pardon. Spojené státy ovšem toto nechtějí. Chtějí ostatním zemím poroučet.

Podívejte se na Ukrajinu. Je to úplně stejný příběh jako přeskopírák. Spojené státy v roce 2014 aktivně podporovaly státní převrat v Ukrajině. Něco z toho jsem viděl i na vlastní oči, říká pokračuje dál profesor Jeffrey Sax.

Chtěli vládu, která by byla pro NATO, ale tehdejší prezident chtěl neutralitu, protože byl velmi chytrý. Věděl, že Ukrajina leží mezi západem a Ruskem. Když jste uprostřed, řeknete si, snažíte se dělat neutrální politiku. Říkáte jim: my nechceme se přiklánět na žádnou stranu.

A Spojené státy si tehdy vymysleli, že ne, vy nebudete neutrální, budete součástí NATO. No a na to Rusko nereagovalo vůbec, ani náhodou.

A Spojené státy opět pokračovaly svým klasickým: kdo jste, abyste se k tomu vyjadřovali. No a tak USA pomohli tohoto člověka svrhnout.

Mimochodem Evropané, západní Evropa, respektive Brusel s Janukovičem, den předtím – tak, den před jeho svržením 21. února 2014 uzavřeli dohodu, že zůstane u moci, že vznikne vláda národní jednoty a na konci roku 2014 se budou konat volby.

Pak ale následujícího rána došlo k násilnému převratu, k tomu takzvanému Majdanu, jak my ho dneska známe. Tyto pravicové síly obsadily vládní budovy a Spojené státy okamžitě prohlásily, že my podporujeme ten převrat.

A Evropa, protože Evropa se řídí pouze tím, co řeknou Spojené státy, neřekla, nevzkázala Američanům: hele, my s nimi už máme dohodu. Drželi hubu a krok, říkám já.

Pokračuje profesor Sax: Oni podepsali – podepsali jsme dohodu den předtím. Janukovič je stále prezidentem. Řekli tehdy to, neřekli tehdy Evropani. Přesně tak, jak sám říkal, že jim stále je.

Evropa se okamžitě přidala na stranu Spojených států, jako to dělala vždycky, protože teď dodávám já. Nemohl jsem do toho vstupu a do toho rozhovoru, nechtěl jsem rušit profesora. Říkám já:

No, protože Evropa je od roku 1945 americkou kolonií, ta západní, takže oni budou vždycky jenom dělat to, co jim ameriský páníček z Washingtonu poručí.

Pokračuje profesor Sachs a Evropa potom prostě se chová tak a říká, ukazuje: vidíte, jak je Rusko každý den agresivní.

A to je tedy ta pokřivená mentalita a falešné narativy, které slýcháme dnes a denně.

A to, co jsem právě řekl, je zcela faktické, ale když to řeknete v Evropě, tak oni vám řeknou: „Vy jste Putinův agent, vy jste agent Kremlu, zastánce Putina."

To říkají i mě, říká sám profesor Sachs.

Eh, říkám vám fakta o tom, co se den za dnem dělo a jak jsme mohli této válce zcela zabránit. Kdybychom jen trochu naslouchali a chovali se tak, jak bychom požadovali, aby se k nám choval Rusko, Čína nebo kdokoli jiný.

Je to stará myšlenka, je to staré pořekadlo. Říká se tomu zlaté pravidlo. Chovej se ke druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.

Kdyby náš svět fungoval podle zlatého pravidla, žádné z těchto válek by nebylo. To mi můžete věřit, říká profesor Sachs.

Pokračuju já s dotazem: No, bohužel ti, co jsou u moci, ti nechtějí, abychom tak jednali. V tom je ten zásadní problém.

To je pravda, říká profesor Sachs.

A dál pokračuju ještě já: A nejde o politiky. Já se domnívám a nejsem v tom názoru sám, že existují, že jsou prostě politici, většina z nich, kteří byli jenom dosazeni jako loutky těch loutkovodičů, aby plnili rozkazy ze shora těch mocných.

Otázka ale zní: kdo jsou ti mocní lidé nad těmi politiky, ty loutkovdiči takzvaní? Existuje taková mocná skupina a proto jsme svědky tohoto smutného divadla po celém světě, té tragikomedie, protože zatím stojí ti boháči, ti bohatí lidé u moci.

Na to reaguje profesor Sachs: Je to velmi zajímavé. Bohatí lidé si dosazují politiky do funkcí, aby ti pro ně pak pracovali.

Ale co zůstává? Politici přicházejí, odcházejí. Ale co zůstává?

Bez ohledu na to, kdo je u moci, jestli je to tamten nebo onen, ten zásadní systém, ten zůstává. Můžete tomu říkat vojenskoprůmyslový komplex nebo bezpečnostní systém v USA, třeba CIA. Můžete tomu dávat ten deep state, spoustu názvů, to je úplně jedno.

Je to však pořád jakýsi trvalý stav, který nám – který nám sděluje: My požadujeme naše výsady, abychom mohli dělat to, co chceme, a jsme připraveni svrhnout vlády, zorganizovat operace pod falešnou vlajkou, vyvolat barevné revoluce, zničit jiné ekonomiky nebo je bombardovat, pokud to bude nutné, abychom dosáhli svého.

A to je ten trvalý stav, pokračuje profesor Jeffrey Sachs.

My jsme měli prezidenta Eisenhauera, který byl generálem a ve druhé světové válce patřil k předním americkým generálům a velitelům. A právě on nám v posledních dnech svého funkčního období v lednu roku 1961 řekl: „Dejte si pozor na vojenskoprůmyslový komplex. Dopadnete, dopadne to velice špatně, jestli si na ně nedáte pozor a necháte je, aby si dělali, co chtěli."

Byl to on, kdo tento pojem představil americké veřejnosti.

Ale generál, který nám říká, že ví, o čem mluví, proboha, ten člověk to věděl moc dobře. Říkal, jak mocní byli už tenkrát v 50. a v 60. letech a byl dost chytrý. Vždyť to byl generál a hrdina druhé světové války a byl dost chytrý na to, aby to dokázal do určité míry kontrolovat, ale nakonec proti tomu ani on nezmohl nic.

Ale ti dnešní prezidenti, ti už žádnou kontrolu nevykonávají, jen plní příkazy tohoto permanentního státu, tohoto systému. A to dokonce i tehdy, když to americký lid vůbec nechce, když je touto válkou v Íránu znechucen.

A na to dodávám já, ale ne v tom rozhovoru, ale teď:

No jo, ale kde jsou ty lidi v ulicích? Jak to, že v Americe ještě není revoluce? Jinak se to samo nezmění. To je to samé jako u nás v Evropě, ve světě. Nic se samo od sebe nezmění, bohužel.

Pokračuje profesor Sachs: Protože co to přináší? Zvyšuje to ceny benzínu, zvyšuje to ceny nafty, paliva, elektřiny a tak dál. Vytváří to nestabilitu. Nic tím nedosahuje. Nic.

Nic se tím nedosahuje.

Američané jsou dost chytří na to, aby věděli, že šlo o naprostou provokaci ze strany USA a Izraele. Nemělo to nic společného s bezpečnostní hrozbou. Nemělo to nic společného s iránským jaderným programem, protože už 20 let říkají, že chtějí vyjednávat a vyjednávali a pak jsme tu dohodu roztrhali. To je na tom všem tak smutné a absurdní.

Děkuji profesore za fantastickou odpověď. Mám pro vás další dotaz. Eh, sám bych to lépe vyjádřit nedokázal, protože vidím svět úplně stejně, tak jak jste ho právě popsal.

A dovolte mi na chvíli odbočit od té války a podobných témat, protože jsem vás viděl už v tolika pořadech. Všichni se vás ptají pořád na toho Donalda Trumpa a na ty války, ale já bych rád změnil téma na ekonomiku, která je bohužel s tímto chaosem samozřejmě propojena.

Vraťme se k tomu fóru Šanghajské organizace pro spolupráci, momentálnímu východnímu fóru ve Vladivostoku a setkání BRICS, které bude v Indii. Když to všechno dáme dohromady — čínskou iniciativu Hedvábná stezka, alternativní platební systémy, národní měny, nové dopravní koridory. Myslíte si, že jsme svědky postupného oslabování západní ekonomické dominance?

Na to reaguje profesor Jeffrey Sachs:

No, není to už ani postupné. Už jen z matematického hlediska Asie nyní představuje polovinu světové produkce. Za posledních 80 let se tento podíl výrazně zvýšil. Ale když skončila druhá světová válka, nebo ještě v roce 1950, řekněme před 75 lety, představovala Asie možná zhruba 30 procent celosvětové produkce. Nyní je to 50 procent. To je dramatický nárůst.

Pokud se na to však podíváte z historického hlediska, Asie se tím vrací do své přirozené pozice. Jak jsem již řekl, země, jako je Indie a Čína, totiž po většinu dějin nepatřily mezi chudé země světa. Byly centry civilizací. Mnoho pokročilých technologií pocházelo právě od nich. Byly prosperující. Byly to země s vyspělým zemědělstvím. My na západním konci Eurasie jsme vlastně byli chudší částí kontinentu.

Došlo tedy k posunu těžiště světové ekonomiky a je zajímavé, že stejně jako lze určit těžiště Země — tedy střed koule, kterou je naše planeta — nebo těžiště mechanického objektu, lze ve skutečnosti změřit i ekonomické těžiště planety tím, že si položíme otázku, které místo je v podstatě nejblíže celosvětové produkci.

A víte, co se stalo? Před třemi stoletími to bylo v Asii, protože tam žila většina lidí a tam se odehrávala většina výroby. Pak počínaje 19. stoletím se to začalo posouvat o několik kilometrů směrem na západ. Posunulo se to tedy ze střední Asie směrem k Evropě, protože Evropa se z mnoha zajímavých důvodů industrializovala rychleji než Asie.

K roku 1900 se těžiště nacházelo víceméně ve Východní Evropě. Pravděpodobně nedaleko Prahy. Dokonce české země byly známou průmyslovou velmocí v rámci Rakousko-Uherska tehdy.

Ale k roku 1950 se těžiště v podstatě přesunulo do severního Atlantiku, protože s nástupem Spojených států se těžiště, centroid, jak bych řekl, vyvážený průměr, posunul blíže k Severní Americe.

Pokud si to teď spočítáte — to jsem právě udělal i v projevu, který jsem přednesl před několika týdny — těžiště se posunulo zpět do střední Asie. Je to tedy doslova tak, že můžeme v průběhu desetiletí sledovat, kde se v průměru nachází světová produkce. A právě teď je to opět v Asii.

A souvisí s tím i určitá dynamika. To, že Evropa je region s vysokými příjmy, stárne a v současné době má stagnující nebo klesající počet obyvatel, kteří stárnou — což je v pořádku. Samozřejmě já také stárnu, všichni stárneme, ale není to dynamická část světové ekonomiky. A to kvůli tomu, co považuji za velké ekonomické chyby, které Evropa udělala. Zejména tím, že se odřízla od obchodu s Ruskem, které bylo hlavním zdrojem levné energie pro Evropu.

Evropa v podstatě řekla nahlas, že ne, my se odřízneme, budeme nakupovat americký zkapalněný zemní plyn za šestinásobnou cenu. No to je geniální. A zase je to tak, jak evropské loutky tancují před svým americkým pálenickem. Nic jiného v tom není. Naprosto geniální.

Evropa stagnuje a zatímco Asie rychle roste. Nejde tedy jen o to, že Šanghajská organizace nebo BRIC tvoří významnou část světové ekonomiky či její těžiště. Jsou také tou rychleji rostoucí částí světové ekonomiky a v současné době zavádějí nové technologie rychleji než v Evropě nebo ve Spojených státech.

Do Číny jezdím několikrát ročně. Čína je v současnosti nejrychleji se inovující částí celého světa. Jezdíme do jižní Číny, do města jménem Shenzhen, které leží na hranici s Hongkongem. A podle hodnocení OSN je to číslo jeden mezi inovačními centry celého světa. A já to tam vidím na vlastní oči, protože právě tam potkáte humanoidní roboty. Právě tam uvidíte nejmodernější elektromobily. Právě tam se odehrávají velké průlomy. Je to docela zajímavé a velmi dynamické a to koresponduje s myšlenkou, že se posunulo těžiště.

Jen pro upřesnění — v Evropě jsou skvělé životní podmínky. Myslím si, že jsou nejlepší na světě — dlouhá průměrná délka života, spousta volného času, mimochodem pro většinu lidí díky dovolené, svatkům a tak dále. Pracovní doba se postupně zkrátila. Samozřejmě, že ne pro všechny, ale pro spoustu lidí. Ano.

Když se Evropanů zeptáte ne na to, co si myslí o geopolitice, ale jak se jim žije. Sice si stěžují, ale v porovnání s ostatními zeměmi je jejich hodnocení poměrně vysoké.

Evropa má tedy dobrou životní úroveň, ale neměla by se izolovat od Číny. Neměla by se izolovat od rychle rostoucích částí Asie. Nikdy se neměla izolovat od Ruska. Tím, že Rusko vy úplně vyloučíme, Rusko je součástí Evropy — až po Ural, dodávám já.

Rusko bylo velmi důležitým obchodním partnerem Evropy, protože dodávalo levnou energii po celá desetiletí. Dodávalo spoustu klíčových surovin, nerostných surovin. V Rusku je spousta chytrých lidí, technicky velmi vyspělých. A najednou padla zeď. Ne proto, že by ji Rusové strhli, ale proto, že si ji strhl Brusel sám a zavedl 20 balíků sankcí.

Jediné, čím tím dosáhla Evropa, je poškození Evropy samotné. Ale oni se ještě chvástají. No, my jsme přece izolovali Rusko. Promiňte, ale Rusko je v Šanghajské organizaci. Vy ne, Bruseli. Rusko se zúčastní samitu BRICS. Vy ne.

Není to tak, že by Evropa Rusko izolovala. Rusko obchoduje s většinou lidstva, s většinou zemí na světě. Západ tvoří pouze 12 procent světové populace. Není to většina světa.

Na to pokračuji já:

Eh, to je neuvěřitelné, profesore, to jsou skvělé informace. Mockrát vám děkuji za tak energickou odpověď na tuto otázku. To mě totiž přivádí k Rusku a Evropě obecně. Dotaz na vás.

Dosáhla evropská ekonomická strategie vůči Rusku po letech sankcí a ekonomické konfrontace skutečně zamýšlených cílů nebo naopak urychlila rozvoj aktivních ekonomických vztahů mezi Ruskem, Čínou, Indií a Íránem a dalšími zeměmi?

Na to odpovídá profesor Jeffrey Sachs:

Ne, rozhodně jsme přispěli k upevnění Šanghajské organizace spolupráce. Pomohli jsme položit základy, pomohli jsme upevnit i organizaci BRICS. Pomohli jsme vytvořit mnohem větší soudržnost ve střední Asii, jižní Asii, severní Asii a východní Asii.

A do tohoto výpočtu zapojíme také západní Asii, oblast Perského zálivu, protože země Perského zálivu, ty, kde se nacházejí americké vojenské základny, nám říkají: "No, my jsme jen magnety na útoky. Ve skutečnosti nás ale váš deštník vůbec nechrání. Jakmile přiletěly rakety, tak jsme byli prostě v háji a nic nefungovalo. Takže to pro nás nebyla žádná velká obrana. A vy jste hned z našich zemí utekli, vy Američané."

Takže oni teď hledají nová partnerství částečně i s Ruskem a Čínou. Nyní tu máme novou dohodu z Meky, jejíž součástí je Pákistán, Saudská Arabie a Turecko. A brzy se k ní připojí i Egypt a možná i další země. To je něco nového a opět se Asie dostává na své místo.

Pokud Evropa a USA nechtějí hrát s námi stejnou hru, tak prostě my půjdeme dál. Není to úplně tak jednoduché, ale je to něco takového v tomto smyslu.

Na to reaguju já: