PhDr. Jiří Jaroš Nickelli - Jak Američané unesli Štěchovický archiv ČSR

Dobrý večer, přátelé.

Tak jak vždycky se říká, Petr Bureš TV nezačíná přesně, tak se mi to povedlo i tentokrát. Velký vykřičník tam byl, ale doufám, že teďkon už jedeme.

Budu potřebovat vaši zpětnou vazbu.

>> Slyšíme se.

>> Zatím, slyšíme se.

Vidíme se.

Já zatím nic nevidím. Ani neslyším. Ani tady se mi to zatím neobjevilo.

Už se mi to objevilo. Reklama.

Dobře, takže přátelé, je to asi v pořádku. Povedlo se.

Michal píše: "Ano, děkuju, děkuju moc, moderátor. Děkuju."

Tak a já vás teďkon tedy představím. Pan doktor Jiří Jaroš. Nik naprosto úžasné, fantastické téma, které může navazovat. Pokud jste někdo byl včera na streamu, tak může to možná postupně se tam odhalit a navazovat i na ty, na ten můj hřib, kterej už není náš. Ale ne, my teďkon budeme řešit nejprve ty dokumenty.

Pane doktore, prosím vás pěkně, je to vaše. Já sbírám ty dotazy a pojďme na ty dokumenty, které vlastně tím nějakým způsobem byly ocizeny. Je to vaše. Děkuju.

>> No, zdravím všechny posluchače, diváky na kanále, jak říkají radisté. A dnes si řekneme něco, co připomíná trošku barnumskou reklamu, a sice jak Spojené státy nás připravili o nacistickou dokumentaci a tím způsobili veliký handikap České republiky v restitučních soudech. A je to vlastně věc, která má historické kořeny. Stala se v roce – tedy za vlády prezidenta Beneše – a podíleli se na tom jak Američané, tak nevědomky i Francouzi. Vznikl tenkrát velký diplomatický skandál a americké velvyslanci se tenkrát omlouvali, ale nic nenapravilo.

To znamená, že Československá republika přišla o 32 velkých beden nacistické dokumentace, která pocházela z činnosti prvního říšského protektora svobodného pána Konstantina von Neurata, z říšského vedoucího, tedy ministra protektorátu K. H. Franka, a z dalších činností nacistických pohlavárů, kteří nastoupili po atentátu na Heydricha – to znamená Daliga a dalších těchto vládců protektorátu.

Českou republiku to velmi poškodilo, protože dodnes probíhají restituční spory, kde chybí případná dokumentace. Jedině nález takzvané Neuratovy návštěvní knihy v Kongresové knihovně Spojených států amerických ten rozřešil otázku takzvané Neuratovy šlechty.

Ono by se ta moje kniha, kterou jsem o tom napsal – já jsem ji nazval Tajemství Neuratovy knihy – ona by se mohla jmenovat Tajemství Neuratovy šlechty. Ovšem možná, že za ten titulek bych byl žalován na ochranu osobnosti, protože by se hrnuly různé protesty proti tomu, že oni nikdy Neuratovou šlechtou nebyli. Což ovšem je lež, protože tam byli všichni podepsaní a navštěvovali Neuratu a doslova k němu dole jezdili.

Takže co se vlastně tenkrát v tom roce 1946 stalo?

Všechno to začalo ve francouzské okupační zóně. Tam byl objeven nacista jistý Aschenbach, který veliteli francouzské okupační zóny generálu Koenigovi řekl, že zná místo v Československé republice, nebo v bývalém protektorátu, kde je uložena nacistická dokumentace říšského protektora a všech pohlavárů.

No, generál Koenig, který byl velmi kovaný antifašista – tedy byl to spolupracovník generála De Gaulla – takže to byla osoba, která zaručovala serióznost. Tak se dal nachytat americkou rozvědkou, že oni se o to postarají. No, taky se postarali.

Vzali si toho Aschenbache, vzali si dva Francouze jako doprovod a dojeli do republiky do Štěchovic. Víte, Štěchovice, to je taková zajímavá lokalita. Dnes se o Štěchovicích – a nejenom dnes, ale celá léta – se o nich mluví pouze z jednoho úhlu pohledu, a sice jako místa, kde byl zakopán Štěchovický poklad. Že znáte jistě tu osobu pana Mužíka, který věnoval tomu řadu lidí pátrání, potom pokladu a takle. Ale zapomnělo se na to, že tam byly vlastně poklady dva. A jeden ten byl nepeněžní – a to byl archiv nacistů. A ten obsahoval 32 velkých beden plných nacistických seznamů kolaborantů, šlechticů, církevních řádů, které spolupracovali s nacisty a podobně.

A samozřejmě, že Američané o toto projevili eminentní zájem. Správně měli ponechat tento archiv Československé republice, Benešově vládě. A to oni neudělali. Oni ten archiv prostě odcizili.

Přijelo tam komando kapitána Robertse. Byli tam také ti dva Francouzi, kteří vůbec netušili, do čeho jdou. A co se stalo?

Velitel skupiny odepřel československému důstojníku místní posádky v hradisku Štěchovic, který se dostavil na místo uvést účel pobytu a počínání, a prohlásil, že má tajné poslání a povolení československých úřadů. Žádné povolení neměl.

Skupina pokračovala v práci v úterý, kdy dokonce její hlídka vystřelila na československého vojáka, který se přiblížil.

Téhož dne na večer skupina konečně vynesla v vyhloubené štole 20 až 30 beden, které byly opatřeny pečetěmi bývalého německého státního ministerstva Prahy i pečetěmi bývalého protektora, a naložila je na auta. Z nichž pak tři odjela ihned směrem ke Štěchovicům a ku Praze.

Tři bedny se při nakládání poškodily a podle několika stop v obsahu – což nevíme, jestli to byly vypadlé listiny nebo fragmenty dokumentů nebo fragmenty pečetí – to bylo neurčeno. Které zůstaly na místě, lze soudit, že v nich byl mimořádně důležitý materiál.

Na místě pak zůstalo několik odlomených pečetí, ve štole zbytky výbušnin a obal z potravin a konzerv, jaký užívá americká armáda.

Třičlenná skupina se zdržela ve Štěchovici v místním hostinci, odjela pak rovněž ku Praze a byla později zadržena v hotelu Alcron. Jedním z nich byl americký kapitán.

Takže to je citace z mé knihy, která dosud nevyšla. Vyšla jenom samizdatem a jedná se teď o její vydání. No, uvidíme, jestli se to naplní.

Samozřejmě, že Benešova vláda protestovala. Protestovala jak u francouzské vlády – ta se postavila za Benešovu vládu – a obě se obrátily na americké velvyslanectví, které se zachovalo velmi lichotivě. Kdy se začalo omlouvat, že šlo o nedopatření a že jim tedy ukáží, co tam je za materiály.

Naše vláda tam poslala z ministerstva zahraničí nějakého úředníka, nějakého doktora Zavadila. Tomu ani nepomohli vůbec, a ještě nějakého dalšího vojenského atašé, nebo co to bylo za funkci. A ti dostali jenom možnost nahlédnout do místnosti, kde ty bedny byly. Neměli ani právo se těch beden dotýkat a nemohli tak zjistit, kolik těch dokumentů bylo ukradeno.

No, tou omluvou americké ambasády to skončilo. Benešova vláda nikdy zpět tuto dokumentaci nedostala.

A po letech podnikl právník docent Benda – který je žák ústavního právníka a profesora Ústavního práva Karlovy univerzity, doktora Václava Pavlíčka, kandidáta věd – tak dostal možnost odjet do Spojených států. A představte si, že v knihovně amerického kongresu nalezl návštěvní knihu pro Konstantina von Neuratu. A tam byla podepsaná skoro všechna šlechta, která chodila k Neuratovi na návštěvu a přísahat věrnost říši, aby si zachránili svůj majetek.

Docent Benda o tom napsal obrovskou knihu. To je ta kniha. A na konci té knihy, která má 806 stran, měla dvě vydání – jedno bylo v senátu a druhé v nakladatelství Tuláček – a je v podstatě určena jenom pro odborníky.

Tak v téhle knize se objevily faximile z té návštěvní knihy.

Je jich tam celá řada.

A já, protože jsem studoval dlouhou dobu kauzu Salm, kauzu Valderody, kauzu Coloredo Mansfeld, tak mě zajímalo, jestli jsou tam ty podpisy.

Samozřejmě, že tam ty podpisy byly, co totiž znamenala návštěva toho Konstantina von Nejeráta.

Konstantin von Nejerath byl, jak známo, válečný zločinec, který byl odsouzen Norimberským soudem – původně k 15 letům tvrdého žaláře. Pak mu to snížili na 10 let a poté on dostal po osmi nebo sedmi letech mrtvici mozku nebo infarkt. Prostě byl zdravotně postižen, takže ho propustili a dožil si v klidu – tedy v Německé spolkové republice.

Norimberský soud byl zajímavý tím, že poprvé v dějinách soudních procesů válečných zločinů soudila šlechta, příslušníky šlechty.

Proč to říkám? Protože to tak bylo, protože předseda Norimberského soudu byl Sir Lawrence, anglický lord. Žalobce francouzský byl generál de Tasini, šlechtic. A bylo tam ještě řada dalších šlechticů.

Britská šlechta vůbec nechtěla připustit původně, aby nějaký Norimberský soud byl prováděn, protože to vlastně znamenalo poukázat na společenskou třídu, která kolaborovala s nacisty. A uvědomte si, že britská šlechta byla rodovými svazky často propojena s německou šlechtou. Takže tam to vyvolalo velké pobouření.

Ovšem nic se nedalo dělat, protože tlak veřejnosti byl tak veliký, že ani Británie nedosáhla tenkrát zrušení Norimberského soudu.

No a já jsem si položil badatelskou otázku, jak to souvisí s těmi našimi restitucemi, protože tam byl souzen právě tenReich Protektor, k němuž docházela německá šlechta, která se přihlásila k Říšskému státnímu občanství a k takzvaným norimberským zákonům.

Proto se ten soud také konal v Norinberku, protože to bylo město, kde bylo v roce 1935 vyhlášeno pět zákonů – zákony na ochranu německé krve a německé cti. Proto se jim říkalo norimberské zákony a proto v té budově, která náhodou zůstala po bombardování v celku, se tam ten Norimberský soud konal.

A jedním z těch souzených byl právě Konstantin von Nejerath, který byl prvním vládcem protektorátu.

A musíme si uvědomit, že protektorát se nespravoval sám, jak bylo řečeno ve výnosu Hitlera. Veškerou moc v protektorátu měl Reichs Protektor a potom po atentátu na Heydricha to byl zastupující protektor. Protože Heydrich byl zastupující protektor po Nejerátovi.

A každá německá šlechta, která se přihlásila k Říši, si spěchala k Nejerátovi zajistit své statky, a proto se podepisovali v jeho návštěvní knize.

A samozřejmě, že ten docent Benda tam nalezl řadu podpisů těch šlechty, včetně podpisů jako byly Lichtensteini, Coloredo, Mansfeldové, Sereniové, Thunhochensteinové, podstátský Lichenstein a řada dalších.

Jo, takže není možno říci, že ta šlechta, která se dneska například představuje v tom seriálu pro veřejnost „Modrá krev", že nekolaborovala s Hitlerem a střídavě kolaborovala.

Já osobně jsem zjistil na Moravě tedy jen tři šlechtické rody, které nekolaborovaly s Hitlerem a postavily se proti Říši a ponechaly si velmi rizikové protektorátní občanství, protože každý šlechtic, který si ponechal protektorátní občanství, riskoval perzekuci a zabavení majetku.

A na Moravě to udělal jenom rod, který sídlil v Lišni, rod, který sídlil v Boskovicích a rod, který sídlil ve Žďáru nad Sázavou. Nebudu je jmenovat. Jejich postoj v té době byl statečný.

Zatímco šlechta, která podala věrnost prezidentu Benešovi, tak později tuhletu věrnost odvolala.

Klasický případ byl případ Coloredo Mansfeldu, kdy jistý člen rodiny Weegard prohlásil a napsal dopis, že to bylo jeho mladické poblouznění a že se dal na správnou cestu k Říši.

Víte, toto se v tom seriálu „Modrá krev" nedovíte. Stejně jako se třeba nedovíte to, že knížeti Salmovi nesebrali majetek komunisté v roce 1945, ale že mu to sebral prezident Beneš na základě jeho kolaborace s nacisty, protože byl ve třech nacistických organizacích a dával na Wehrmacht 40 000 Kč na Winterhilfe – čili na zimní pomoc, což byla tenkrát cena na malý statek.

A nám trvalo desetiletí, než jsme zjistili všechny okolnosti, které dokazovaly tuto kolaboraci přes všechny překážky, které nám dělaly pozemkové úřady, archivy a tak dále.

Nakonec jsme to všechno shromáždili a po 20 letech nám dal za pravdu Nejvyšší správní soud a po Nejvyšším správním soudu nám několikrát dal za pravdu Ústavní soud, byť se zaťatými zuby.

Takže to je jenom jeden příklad. Ono těch kauz bylo daleko víc a ještě řada těch kauz běží.

Totéž se týká těch restitucí, které byly církevní. Byla řada církevních řádů, které kolaborovaly s Hitlerem, nebo jako řád německých rytířů se dali bez odporu znárodnit Hitlerem.

Klasický případ je tedy řád německých rytířů u nás na Moravě, který požadoval v restitučním řízení 50 000 ha lesa, zámky Bludov, Sovinec, Úsov a sídlo, velmi samozřejmě, Bouzov – nejznámější, kde dříve bylo sídlo velmistra – a potom také zámek Bruntál, kde bylo sídlo posledního velmistra Evena Habsburského, který byl členem Habsburského arcidu.

Víte, Slovensko a Česká republika byly jediné dvě země, které pustily sem řád německých rytířů. Poláci je vyhnali. Neexistovalo, aby jakékoli nároky řád německých rytířů vznesl v Polsku. Ti by je hnali.

Prostě jenom my jsme tedy v rámci restitučního zákona, kterej prosadila zejména KDU-ČSL – ke její necibiž toto řečeno – jsme si to dovolili. Ona prosadila v roce 92 novelu restitučního zákona, která nikdy neměla být.

A sice: původní restituční zákon, který byl namířen proti komunistickým křivdám – i když bychom nad tím mohli přimhouřit oči – byl katastrofální. Jednalo se o překročení 25. února 1948.

Dejme tomu, ale čeho dosáhla KDU-ČSL? Dosáhla novelizace tohoto zákona a ten přesunul restituční hranici do roku 1945, a zde nastala vlastně druhá – dalo by se říct – pobělohorská katastrofa České republiky, protože vznikly nekonečné restituční soudy.

A teď si vezměte, když se budeme pohybovat v číslech. Takový Ulrich Frenskinský, který byl na severu Čech, žádal restituční majetek v hodnotě 157 miliard Kč. Řád německých rytířů asi 50 miliard korun – tedy odhadovaný majetek. V tom nebyla ještě započítaná Karlova Studánka. Ty lázně chtěli taky. Nepodařilo se jim to naštěstí.

Dále tady máme restituci Mercedes Trinsteinové, která chtěla na jižní Moravě zámek Mikulov a panství v hodnotě 50 miliard.

Vrcholí to rodem Lichtensteinu, jehož majetek byl daleko větší – zhruba třikrát čtyřikrát větší než v samotném Lichtensteinu.

Kdyby restituovali majetky na Moravě, tak by tři čtvrtiny Moravy padlo Lichtensteinu, asi za 750 miliard Kč. Přitom právě i ti Lichtensteini chodili k tomu Nejerátovi a přisáhali věrnost Říši, takže jsou tam podepsáni.

Jednak je tam podepsán princ Hans Lichenstein a potom je tam podepsán podstátský Lichenstein.

Oni tvrdí tedy, že podstátský Lichenstein měl kromě jména nic společného s Lichtensteinem.

Víte, to jsou takové argumenty, ze kterých právníkům vstávají poslední zbytky vlasu na hlavě, pokud nějaké mají.

Takže v podstatě kdyby tento proces došel naplnění, tak by v té České republice už jsme opravdu neměli žádné lesy, například žádné polnosti.

Třeba v té kauze Salm žádali hraběnky, tedy starohraběnky, abych jim neupřel ten titul. Altgräfinnen.

Oni totiž tam se pořád říkalo kněžny, ale to není pravda, protože oni byli starohraběnky.

Ten starohraběcí titul byl pouze na Moravě u dvou rodů, a sice u Alduana a u Salmu.

A to byly takzvané okněžněné rody, protože ti Salmové sem přišli jako produkční šlechta. To znamená šlechta, která se přiženila a nabila tady koupí některé majetky, jako bylo panství Blansko, později panství Rájec.

No a celá hodnota činila je to v podstatě půl okresu Blansko.

Oni chtěli dvě továrny.

Jedna ta šamotová továrna dodávala do Sovětského svazu vyzdívky samotových pecí.

V době, kdy byl podepsán ten protokol Molotov–Ribbentrop, tak oni, protože Sověti poctivě dávali suroviny Němcům, tak Němci zas museli dávat těm Sovětům.

A to vlastně pomohlo vybudovat ty závody na Urale, které potom vyráběly ty tanky, které hnali Hitlerovce zpátky do Evropy.

Takže to je taková ironie dějin.

Abychom se vrátili k těm restitucím.

V téhleté knize je popsán zaprvé profil, charakter toho Konstantina von Neeráta, jeho proces s ním, potom souvislost jeho činnosti se Štěchovickým archivem a souvislost toho Štěchovického archivu s restitučními institucemi, to znamená s nacistickou dokumentací, o kterou československá republika a později Česká republika jako nástupník přišla.

Takže proto trvaly ty restituční soudy taková desetiletí.

Vemte si, že třeba kauza S trvala 33 let.

Kauza Valderode trvá dosud. Trvala 29 let a když jsme shromáždili všechny podklady o kolaboraci milého doktora de For Valderode, včetně jeho služby ve Wermachtu, tam jsme museli psát do bundesarchivu německého, kde ty doklady jsou, protože vlastně z té Ameriky ta návštěvní kniha a všechny ty doklady o té kolaboraci se dostaly nikoli v České republice, ale dostaly se do Německa s odůvodněním, že Konstantin von Neerá byl souzen v Německu na Liberci a že to patří tedy Německu.

Takže když dneska chce nějaký badatel dokázat, že třeba jistý Valderode byl ve Wermachtu, tak musí zaplatit několik set euro bundesarchivu za to vyhledání, zatímco ty materiály by měly být správně tady v České republice.

Takhle to fungovalo po válce.

Takhle to funguje dnes.

A proto českoněmecká deklarace kvůli reparacím je tam, kde je. To znamená odsunutá stranou, jo?

Protože ty reparace a restituce spolu souvisí, protože veškerý ten restituční majetek se nezapočítával do majetku, které mají být restitucí poskytnuta.

To bylo zvlášť, protože podle Benešových dekretů, které nemají žádnou kolektivní vinu. Víte, on ten posel, když nám to vykládá, tak se dopouští trestného činu šíření poplašné správy a náš stát na to nereaguje.

To jsme tak slabí stát.

Asi ano, protože Benešovy dekrety nemají ani jednu kolektivní vinu.

Ani jeden z jediných dekrů nemá kolektivní vinu, protože tam se bylo to, jak říkají i ústavní právníci, například profesor Pavlíček nebo profesor Musil, který je znám tím úžasným nálezem v kauze Coloredo-Mansfeld o tom, co to byla přihláška k němectví, který se rovnal Stalingradu, tedy restituentu, jo, protože zprvu řekl, že to byla velrada státu a že tedy ten, kdo podepsal dobrovolně Fragebogen, čili přihlášku k němectví, nemá nárok na české občanství a tudíž nemá nárok na instituce.

Vy víte, ale tím se zabývá pár odborníků, kdežto média šíří modrou krev a jiné pohádky Andersena nebo Grimmu spíš v tomto případě o tom, aby oblbovali veřejnost.

No tak to je jedna věc.

Já bych byl rád, kdyby se třeba někdo zeptal těch těmčin.

(Ano.)

Tak já chviličku. Můžu, pane doktore?

(Ano.)

Takže v každém případě dělala jsem, co jsem mohla a mám tady za to. Já si vždycky, když něco také projedu, tak třeba to není ani dotaz a je to třeba jenom nějaká poznámka nebo nějaké vyjádření, takže já to pošlu také dolů a přečtu to.

Já se ale omlouvám. Než začnu, tak já bych chtěla strašně moc poprosit, přátelé, nic vám to neudělá, lajky pod to video.

Kouká 425 lidí, ale už na nás koukal přes tisícovka a máme tady teď už začalo 160.

Děkuju, děkuju, protože víte moc dobře, srdíčka vidím.

Děkuju moc.

Víte moc dobře, že jde o ten algoritmus.

Z todle nikoho nic nestojí, že to tam kliknete.

Takže já, abych dostala také své pracovní povinnosti tady, tak vás o to poprosím.

Děkuju, děkuju.

Já to tam vidím.

Děkuju moc.

Tak a pojďme tedy na nějaké ty záležitosti.

Daniel tady píše: „Vůbec mě to nepřekvapuje. Kdopak asi nejvíce vydělal na druhé světové válce? Zkuste hádat. Dokázal byste, pane doktore, k tomu něco říci?"

Tak určitě nejvíc na druhé světové válce vydělali Američané.

Potom takový druhý stát, který si nechal zaplatit náklady, byla Británie.

Jo, protože podívejte se, Pařížská reparační dohoda byla dohoda, která stanovila, že žádný německý majetek se nesmí vrátit zpět do německých rukou.

To znamená, že když se prováděla ta šetření, tak by podle Pařížské reparační dohody žádné soudy restituční tady nemohly existovat, protože by se prokázalo, že drtivá většina té šlechty kolaborovala s Hitlerem a tudíž nemá právo podle dekretálních nařízení na osvědčení o státní a národní spolehlivosti, které umožňovalo navrácení československého občanství a tím navrácení majetku potomkům této šlechty, pokud nekolaboroval.

No a těch případů bylo strašně málo.

Jo.

Takže vlastně můžeme říci, že většina té šlechty, která byla podepsána v Neeráově knize – a tam je jenom výběr, který provedl docent Benda – tak ti tam bylo zhruba takovejch 150 podpisů, možná víc.

A to je jenom výběr.

Čili těch kolaborantů bylo daleko více.

Jo.

A nejsou tam církevní řády.

Je známo, že třeba cisterciáci kolaborovali s Hitlerem, jo, někteří premonstráti a podobně.

Takže ono to není tak jednoduché.

Ono se na to poukazovalo.

Hned po roce 1945 vycházely knihy.

Já třeba mám knihu od spisovatele Pavla Finka „Hnědá bestie" a tam jsou uvedeni někteří opati těch řádů, kteří kolaborovali s Hitlerem.

Byli to zuřiví papežníci, jo, protože to všecko vlastně souvisí s pangermanismem, který se tady hlásil od Bílé hory, že?

Takže uvědomte si, že toto je dějinný proces, který začal Bílou horou.

Byl přerušen vznikem Československé republiky v roce 1918.

Byl znovu nastolen protektorátem a byl znovu ošetřován Benešovými dekréty, protože uvědomme si, že zakládací listina československého státu se nazývá Washingtonská deklarace.

Na rozdíl od jiných deklarací, které jsou pouze prohlášení politické, tak toto je státoprávní deklarace, takže ta měla váhu státoprávního aktu a ta řekla, myslím v bodě 12, teď nejsem nejsem přesně umístěn v tém, že tedy církevní velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci stejně jako šlechtická privilegia na majetek bude zrušena a následkem toho byla první pozemková reforma, která způsobila velké a výrazné omezení majetku šlechty.

Čili už tenkrát reformní zákony stanovily, že pozemková šlechta nemůže mít víc než 250 ha. Čili z těch tisíciletých hektarů se to smrsklo na těch 250 ha a pokračovalo se v tom dál.

Potom byla druhá pozemková reforma, tuším kolem roku 26, že? Hlavně se o tuto pozemkovou reformu snažili agrárníci, ministr Švehla, protože agrární strana si říkala strana rolnického, malorolnického lidu. Takže to mělo být ty statky rozdělené pro domácí kolonizaci a řada věcí se tedy skutečně stala, jo, že tedy lichtenšteini i lichtenšteini byli omezeni. Jo, Tun Hohenstein omezen, Koloredové, všichni přišli o řadu těch dvorů, které byly rozparcelovány pro české zemědělství.

To se skutečně stalo a odtud vznikla ta zuřivá nenávist té pozemkové šlechty vůči československému státu už od toho roku 1918.

Hlavním hlasatelem byl šlechtic Lordman von Arabě Bukvoy na Nových hradech, kteří tam pořádali různé protestní pochody a také se zasazovali v roce 1918 o odtržení těch čtyř provincí od Československé republiky. Protože tam vznikly ty takzvané župy, které se měly připojit k Bavorsku a k Rakousku. Čili na jižní Moravě to byla Deutschzone, eh na Šumavě to byla Böhmerwald, eh v severních Čechách to byla Deutsche Nord-Böhmen a na Jesenicku a pouze na Jesenicku to byla Sudetska, že jo, Sudety, čili to odpovídá i tomu antickému názvu těch Sudetů.

Protože si uvědomte, že ten antický geograf Claudius Ptolemaios, když líčil to pomezí římského impéria, tak on nazval ten hercýnský les, kde byli ti Germáni, Teutoburský les a hercýnský les. U nás byl hercýnský, v Německu byl Teutoburský, že? Od toho tam byli ti Teutóni taky, Alamáni a všechny ty kmeny, že jo, Švábové, a u nás byli tedy ti Markomanové a na Slovensku Kvádové, kteří se tam porovnávali s těmi řeckými kotami. Ale jenomže oni neobsadili celé území, oni obsadili – u nás to byla jenom ta takzvaná archeologicky podmokelská skupina, což je tam v okolí Podmokel.

Ono je otázka, jestli vůbec ta Markomanova říše byla říše a jak to dopadlo potom, protože Řím je porazil, že? A přes Moravu táhli potom Langobardové. Jenom prošli a skončili v Itálii, že, založili tam v Ravenně to své království.

No, takže to je věc zas jiná, ale to se dostáváme skutečně s těmi Sudety až do té antiky, že? A oni od toho odvozují ta svá jakási domělá práva na to území. Jo. A to vůbec není pravda, protože to území už dávno bylo obsazeno. V jižních Čechách to měli Keltové a všechny ostatní oblasti, to znamená Morava, eh severní Čechy a tak dál. To to měli všechno už Slované nejméně od 4. století. Až někteří archeologové říkají, že to bylo od kultury popelnicových polí, která se k nám dostala z Polska.

Jo, takže tady platí také teorie, kterou archeolog profesor Skutil napsal. V 46. roce knížku "Naše pravlastně střední Evropa", tam propaguje tu keltoslovanskou jednotu. Jo, proto jižní Češi mají i některé antropologické vlastnosti, které třeba zelené oči, že, a podobně. Tak to jsou ty keltské prvky tam.

No, ale jinak je to všechno slovanské, protože Slované byli indoevropský kmen, že. To jenom Germáni si vymysleli, že oni jsou naprosto čestné teorie. No a to dneska hlásají tady ti Pospělovci a celá ta banda, která nám chce ukrást znovu pohraničí a chce se sem invazivně dostat. Čehož dokladem byl i ten brněnský sraz, což je největší ostuda České republiky od roku 1918. A je neuvěřitelné, že pan hradní prezident tomu dal záštitu.

Na to jsme se zas dostali do jiných příběhů.

>> Vůbec nevadí.

>> Takže jestli se ještě někdo chce na něco zeptat, určitě je tady hodně.

>> Já vás zase chviličku nechám odpočinout, protože... No, já to vůbec nezvládám. Všechno tady všechno začalo svítit, blejskat, barvit se, protože Tomáš Hůrka poslal 20 Kč. Děkuju pěkně. Příspěvek Zdeněk poslední poslal 200 a ještě máme nového člena, což jsem bohužel tenkrát jsem věděla, kam šáhnout. Teď se to trošku změnilo, takže já to nevidím. Ani tady v tý aktivitě nevidím, takže bohužel nevím, kdo je novým členem, ale Petr bude mít určitě radost, že má dalšího nového člena v komunitě. Pěkně děkujeme.

Tak teďkon todle jsem chtěla říct. Potom jsem chtěla říct opět ty eh lajky. Za ně děkuju. Ano, už se to zvyšuje. Vidím to tady taky, už aspoň půlka z toho, kdo nás sleduje, dala lajčík. A ještě nás čeká další záležitost.

Já si škrtám tady svoje úkoly, co mám. A to je to, že pokud vy, kteří ještě nemáte odběr – to znamená neodbíráte tento kanál Petrbureš TV – tak udělejte, protože pokud se to podaří, tak zbývá opravdu málo. A když zrovna tady jsem teďkon já, tak by se podařilo 95 000 odběratelů. Takže kdo jste ještě neklíkli na ten odběr, odbírat, odebírat, tak pěkně prosím, protože já bych byla velice ráda. To by měla takovej menší úspěch, který nic neřeší, ale je to krásné.

Tak pane doktore, já se vrátím teďkon na to, co jsem tady eh všechno eh všechno zaklikla. Takže chci udělat jednu věc, nejdřív to tady dám napsat a to je: "Kniha je výborná, odhaluje mnohé, co se dnes zvláště hodlají utajit." Takže pěkně prosím.

Teďkon momentálně vám ukážu. Jedná se o to, že Zdeněk tady eh poslední mluví o knize pana doktora, kterou máme. Vydržte mi, na tom hopu a já to takhle chviličku přesně. Ano. Děkuju pěkně. Já to takhle ukážu.

A jestli kraťonce, pane doktore, tak jenom fakt kraťonce něco řekněte, jako takovou reklamičku udělejte této knize. Povídejte.

Víte, na začátku byla dotaz mé dcery: "Taati, proč tam nenapíšou, že byli nacisti?" Tuhle otázku mě položila moje dcera. Dnes má tedy 40 let, ale tenkrát byla 30. Když jsme navštívili zámek Lysice – totiž za socialismu, já záměrně neříkám za totality, protože žádná totalita nebyla – za socialismu byly silaby pro ty návštěvníky zámku, kteří si chtěli přečíst něco víc a nechyběli poslouchát výklad kastelána. A tam bylo třeba napsáno: "V roce 1945 československý stát podle dekretu prezidenta zabavil zámek, protože jeho poslední majitelé byli členové NSDAP."

Jo, toto bylo v řadě zámků a najednou po 90. roce všechny tyhlety strojopisné silaby – tenkrát ještě nebyla počítačová technika rozšířená, že – tak to najednou všechno zmizelo. Já to znám z Moravy, vím od kolegů u památkářů, že to bylo na mnoha českých zámcích taky. Takže najednou vznikla dějepisná díra. A ta se zaplňovala větami jako: "Po osvobození zámek přešel na stát." Čili nic, to je prostě nic neříkající věta.

Tam se neříká, že zámek zabavili komunisté, což už je úplná lež, protože třeba v tom případě Salmu nebo Thun-Hohensteinu, to bylo zabaveno hned v roce 45 právě pro nacistickou kolaboraci.

No, takže vidíte, co všechno se v tom státě po převratu — neříkám revoluce, protože to žádná revoluce nebyla, ale šlo o převrat — který nebyl ani revolucí, ani samet, jak by řekl Voltaire, že?

No, to je můj názor tedy osobně. Někteří mě budou oponovat, ale já v tom nic revolucionárního jsem neviděl.

Ale za to jsem v tom viděl kamarilní převrat, jo, kdy jedna skupina nahradila druhou.

No, ale tím se dostáváme zase do jiných souvislostí.

Skutečně, dnes vlastně — ona už od té doby, kdy nastaly ty restituce — se děje doslova středověká hagiografická literatura, jako životopisy svědků. Jo, takže ti šlechtici se adorovali, jako by byli nevinné oběti protektorátních poměrů.

A ono to vůbec nebyla pravda.