Jaroslav Novák 1/3: Krajina přestala fungovat. Voda, lesy a odpovědnost státu

Tohle je rychlý přehled o docela kontroverzní teorii biotické pumpy a radikální kritice naší současné klimatické politiky.

Autor Jaroslav Novák ve svém textu tvrdí, že úplně přehlížíme geniální přírodní mechanismus, který řídí naše klima, a místo toho se řítíme do propasti kvůli nebezpečné posedlosti emisemi CO2.

Jak přesně ale tenhle přehlížený přírodní motor vlastně funguje?

Zaprvé pojďme se podívat na fenomén takzvané biotické pumpy. Představte si to jako naprosto obří přírodní vysavač. Zhruba 1200 l vodní páry se při kondenzaci smrskne do pouhého 1 l vody. Tenhle extrémní úbytek objemu vytvoří podtlak, který k sobě z oceánů nad pevninu doslova vcucne miliardy kubíků další vlhkosti a přitom uvolněným teplem ohřívá okolí.

Pokud je to ale taková obrovská síla, proč o ní neslyšíme v hlavních zprávách?

Za druhé — a tady text docela nabírá na kontroverzi — přichází obvinění z démonizace CO2. Novák tvrdí, že je tento jev záměrně potlačován institucemi, jako je Centrum check GLUE při Akademii věd. Príliživě svádějí oteplování čistě na oxid uhličitý, aby šířili strach a mohli ovládat společnost. Jde tu fakt o mocenské spiknutí.

Nejsme jako společnost tunelově zaměřeni jen na jeden kousek obří klimatické skládačky.

Ať už je to jakkoliv, jaké z toho plynou následky?

Za třetí čelíme ekonomické zkáze způsobené evropským systémem emisních povolenek, známým jako ETS. Záchava klimatu nás podle textu stojí samotný průmysl, na kterém vlastně celá naše civilizace stojí. Vypadá to prostě tak, jako bychom se snažili uhasit požár tím, že raději zbouráme úplně celý dům.

Zkrátka to vypadá, že ignorujeme mocné přirozené cykly vody v prospěch destruktivní hoňby za oxidem uhličitým. Zda nás nakonec zachrání samotná přírodní fyzika nebo nás mnohem dřív potopí emisní povolenky, to ukáže asi až čas.

Takže pojďme si to rozebrat.

Dneska se ponoříme do takového — no, docela nekompromisního textu od Jaroslava Nováka. Ten totiž vyloženě bije na poplach kvůli stavu našich lesů a hlavně kvůli mizející vodě.

Přesně tak. A myslím, že je to téma, které se dotýká nás všech, i když to tak na první pohled možná nevypadá.

Hned na úvod ale musím udělat takovou menší odbočku. Autor do toho apelu dost prázdně míchá i silně politicky zabarvené názory. Kritizuje tam třeba nákupy zbraní nebo budování větrných elektráren a podobně. My se tady dnes nebudeme stavět ani na jednu stranu. Nechceme ty názory soudit ani obhajovat.

Jo, jde nám čistě o to předat ty myšlenky v původním textu, zjistit, proč nám vlastně podle něj přestává fungovat krajina jako celek.

Jasně. Proč se ale vůbec musíme bavit o nedostatku vody u nás? My přece netrpíme nějakými extrémními vedry, že jo?

To sice ne, ale to pochopení začíná už u toho, odkud se voda bere a na čem naše civilizace vlastně stojí. Voda totiž není jenom to, co pijeme nebo čím zaléváme pole. No jasně, hygiena a tak dále.

Přesně. Bez ní prostě nezajistíme základní hygienu, čímž autor myslí i tak obyčejnou věc, jako je ředění odpadů v kanalizacích. A spousta lidí si třeba vůbec neuvědomuje, že vodu nutně potřebujeme i pro přenos energií, třeba pro parní stroje a elektrárny.

Aha. To mě vlastně v téhle souvislosti dřív nenapadlo.

Vidíš. A do toho vstupuje ten náš hlavní geografický problém. Já bych to přirovnal k tomu, že my tady fungujeme jako taková obrovská střecha uprostřed Evropy. Nejsme obklopeni oceánem a cokoliv na tu naši střechu naprší, má okamžitou tendenci stékat do okapů, tedy do našich řek a prostě odtéct někam k sousedům.

Jo, to je úplně přesné přirovnání. K nám přes hranice totiž nepřiteče prakticky vůbec nic.

Jenom něco málo řekou Odrou z Německa a kousek Dunaje z Rakouska, jestli se nepletu.

Přesně tak. Takže jsme vlastně stoproc odkázáni jen a jen na to, co spadne z nebe. A tu vodu logicky musíme zadržet dřív, než nám steče do těch pomyslných okapů. Co ale podle autora textu způsobuje ty obrovské výkyvy v dodávkách téhle vody z nebe? Protože někdy neprší měsíce a pak přijde najednou průtrž.

No, běžně v médiích slyšíme o přírodních fenoménech, jako je El Niño, nebo třeba o změnách golfského proudu a podobně.

Jasně, to se řeší neustále. Jenže Novák tvrdí, že tyhle přírodní vlivy tvoří zhruba jen čtvrtinu celého problému. To nejvíc fascinující na tom je, že ty zbylé tři čtiny, celých 75 % viny padají podle něj na antropologické příčiny, tedy čistě na lidskou činnost.

Počkat, to jako fakt? Svádět 75 % viny čistě na lidi mizí hodně odvážně. Vždyť za sucho může přece primárně to, že prostě zrovna neprší, ne?

Spíš o to, co se s ní stane na zemi. Novák ukazuje, jak naše krajina ztratila schopnost tu vodu nasáknout. Jakože už nefunguje jako houba.

Přesně tak. Vezmi si ornou půdu a takzvané technické plodiny. To jsou třeba ty obrovské lány řepky pěstované pro průmysl.

Jo, ty žluté lány vidíme na každém kroku.

No a ta těžká zemědělská technika a taky nevhodné osevní postupy tu půdu udusejí do takové míry, že prostě ztratí póry a funguje ve výsledku jako beton. Takže voda do ní vůbec nevsákne a jenom po ní tak nějak sklouzne rovnou do řek.

Jo, přesně to se děje.

Dobře, to dává smysl. Ale jak do toho zapadají ty větrné elektrárny, které autor tolik kritizuje? To mi v kontextu zadržování vody přišlo hodně zvláštní. Jak to přesně souvisí s tou nutností změnit státní priority? Zní to jako dvě různé věci. Ale jeho argument spočívá v tom, že budování obrovských betonových základů a přístupových cest pro tyhle větrníky v horách fyzicky narušuje ty křehké vodní režimy v lesích.

Aha. Takže se tím zase ničí ta přirozená lesní houba.

Přesně. A když k tomu přidáš masivní urbanizaci, asfaltování ve městech a obecně špatné hospodaření s vodou a lesy, tak celý ten vodní cyklus prostě zkolabuje. Novák tohle všechno spojuje do jednoho velkého celku.

Takže co to všechno ve finále znamená? Protože autor bere tenhle lokální ekologický problém zničené půdy a eskaluje ho v podstatě až na úroveň kritické národní bezpečnosti.

Ano, on se totiž už neobrací jen na ekologii, ale přímo na vládní činitele a na bezpečnostní radu státu.

Páni, tak vysoko.

Chce ty lidské chyby urychleně napravit. Požaduje, aby se z vody stala absolutně nadřazená strategická surohina. A to má dopad i na to financování státu. To je ten apel, aby se miliardy plánované na nákup zbraní raději přesměrovaly rovnou do nápravy lesního a vodního hospodářství, že?

Přesně tak. Jde o zmírnění hrozby sucha i povodní. Chce nastavit mantinely, aby žádný jiný zájem neměl přednost před schopností krajiny udržet vodu. Nesmí se podle ní prosazovat nic, co vodní hospodářství poškozuje, a to včetně těch zmínených větrních elektráren.

Tedy i když budeme mít ty nejlepší armádní nebo energetické technologie, bez fungujícího koloběhu vody se celá společnost zkrátka zhroutí.

Zcela nepochybně.

Prošli jsme tu dneska opravdu zajímavou linku od té naší absolutní závislosti na dešti přes identifikaci lidských chyb v krajině až po to radikální volání po přesměrování státního rozpočtu a změně priorit.

Je to obrovský strategický přesah s každým kouskem půdy.

No, vyvstává tu pro nás všechny na závěr jedna obrovská otázka k zamyšlení.

Jsem docela zvědavá.

Jak by se změnila každodenní hodnota obyčejné sklenice kohoutkové vody, kdyby se k ní od zítřka přistupovalo jako k nejdůležitější strategické surovině státu, cennější než naprosto jakékoliv technologie?

Když se v medicíně stanovuje nějaká diagnóza, tak tam většinou panuje takové to jasné očekávání naprosto absolutní preciznosti.

Je to, no, je to skoro jako nějaký technický obor.

Jasně.

Prostě rentgen ukáže jasnou zubatou čáru a lékař jenom konstatuje zlomeninu. Hotovo.

Přesně tak.

Je to vlastně binární, čisté a hlavně snadno zařaditelné do škatulek.

Jenže jak se proboha takováto diagnóza stanovuje u celého obrovského ekosystému?

Jako jak se diagnostikuje případný — v uvozovkách — zločin na 1000 hektarech lesa?

Hm.

Tam najednou ten pomyslný rentgenový přístroj úplně přestává fungovat, že jo.

Vůbec nefunguje.

A ocitáváme se ve velmi kalních a dost hlubokých vodách složitých přírodních a vlastně i právních procesů.

A přesně to je předmětem naší dnešní hluboké analýzy materiálů.

A to dnešní téma — to je ukázkovým příkladem toho, jak těžké je aplikovat docela rigidní trestní právo na nesmírně dynamické přírodní prostředí.

To teda ano.

My tu dnes máme k dispozici vlastně naprosto fascinující dokument, který slouží jako velmi detailní strategický manuál.

Je to v podstatě takový architektonický plán, jak vůbec koncipovat právní podání orgánům činícím v trestním řízení.

No a to konkrétně ve věci správy státních lesů.

Konkrétně jde o šíření kůrovcové kalamity a specificky se to týká oblasti Šumavy.

Naší misí dnes bude rozebrat, jak tenhle manuál vlastně radí přeměnit ty velmi silné a často pochopitelně dost emotivní obavy o stav té krajiny do — a to je důležité — chladně logické faktického a hlavně právně neprůstřelného dokumentu.

Přesně tak.

Ale je naprosto klíčové si hned na začátku, ještě než se do toho ponoříme, jasně stanovit mantinely naší diskuse.

Cílem dnešního rozboru v žádném, ale opravdu v žádném případě není hodnotit, zda na té Šumavě k nějakým trestním činům skutečně došlo nebo nedošlo.

Ano, to je zásadní říct.

Naše analýza nestraní žádnému z těch táborů.

My tu nejsme od toho, abychom rozsuzovali ten letitý spor — ten spor mezi ekology, kteří prostě prosazují ponechání přírody jejímu vlastnímu vývoji, a lesníky, kteří naopak volají po nějakých aktivních zásazích.

Hm.

Jasně.

My se dnes díváme výhradně na tu poskytnutou strategii a analyzujeme čistě jen její argumentační strukturu.

Zkoumáme vlastně, jak funguje právo a psychologie v momentě, kdy je nutné takto obrovský komplexní problém nějak srozumitelně předložit policii.

Tak pojďme si to tedy rozebrat od samotných základů, protože to je fakt zajímavé.

Často dochází k situaci, kdy nějaký — řekněme — frustrovaný občan nebo prostě nevládní organizace prochází tou zdevastovanou krajinou, vidí ty obrovské plochy úplně suchých stromů a cítí takovou tu palčivou nespravedlnost.

No, to si asi každý dokáže představit, že jo.

A vzniká tam silné podezření, že se stala nějaká fatální chyba, možná i trestný čin zanedbání povinností.

A hned se objevuje touha vzít to a okamžitě to nahlásit.

Jenže hned ty první odstavce toho našeho analyzovaného manuálu před takovým unáhleným postupem hrozně důrazně varují.

Velmi důrazně.

Ta instrukce zní úplně jasně.

Podání prostě nesmí být textem, který by předem konstatoval vinu konkrétních osob.

Ale proč — proč je samotný ten tón a řekněme psychologie toho textu pro ty vyšetřovatele tak strašně kriticky důležitá?

Fascinující na tom je, že to naráží na samotnou podstatu toho, jak vůbec instituce v trestním řízení denně fungují.

Policie a státní zastupitelství, ty jsou prostě zavaleny prací až po uši.

To si umím představit.

Který rovnou hlásá, že prostě tam ten konkrétní ředitel je zločinec a on zničil ten les, tak to okamžitě vyvolává institucionální obrannou reakci.

Jasně.

Oni to hned odloží.

Z právního hlediska totiž pisatel takového textu vlastně překračuje své kompetence.

On si hraje na soudce dřív, než se vůbec začaly shromažďovat nějaké důkazy.

Aha.

A pro ten formální proces je to obrovský problém, protože úkolem oznamovatele je legitimně žádat o prověření faktů, ale určitě ne vynášet nějaké rozsudky.

Tady se vlastně obloukem vracíme k té medicínské analogii z úvodu, protože to je úplně jako když pacient vtrhne do ordinace, s rozběhem rozrazí dveře a začne na doktora křičet: "Mám tuhle vzácnou smrtelnou nemoc.

Vy za to můžete a já okamžitě chci transplantaci jater."

No přesně.

S takovým vstupem ten odborník přece prostě nemůže vůbec pracovat.

Reakcí bude, že spíš zavolá ochranku, než aby nasadil nějakou léčbu.

Ale když ten pacient přijde, v klidu se posadí a věcně popíše ty symptomy, zmíní délku trvání bolesti, ukáže na konkrétní místo a teprve pak požádá o diagnózu, tak to už prostě tvoří nějaký racionální základ pro reálné vyšetření.

To je výborné přirovnání a v našem případě jsou těmi symptomy právě ty obrovské odumřelé lesní porosty a tou žádostí o diagnózu je právě to formální podání, o kterém se bavíme.

Přesně.

A z psychologického hlediska těch vyšetřovatelů je prostě věcnost tou nejtěžší, ale zároveň nejefektivnější zbraní, protože emotivní obviňování má hroznou tendenci skončit hned v šuplíku jako nějaké neopodstatněné stěžování si.

Jasně.

Vypadá to pak jen jako další běžný sousedský spor, který se prostě nějak vymlkl kontrole.

Přesně tak to vnímají.

Ale jakmile na ten samý stůl dopadne taková strukturovaná chladná žádost o prověření naprosto konkrétních a objektivně ověřitelných faktů, tak ta instituce už to nemůže jen tak smést ze stolu.

Je to zkrátka úřední záznam, který tu policii vyloženě nutí k akci a k nějakému formálnímu vypořádání se s každým jednotlivým bodem toho podání.

Dobře.

Takže jakmile je tedy jasně stanoveno, že emoce musí jít úplně stranou a nastupuje absolutní faktická chladnost, objevuje se před námi obrovský logistický problém.

Jak se přesně takové abstraktní — víte — ty symptomy v krajině, jak se strukturovaně převádějí na papír, protože namísto pouhého vypisování struktury nám ten manuál ukazuje velmi chytrou taktiku, jak vlastně vytvořit ucelený příběh bez jediné emoce.

Hm, to je pravda.

A ten manuál je v tomhle hrozně metodický.

Nežádá se o to potrestání viníků, jak jsme říkali, ale navrhuje se začít budováním naprosto neprůstřelné časové osy.

A ta strategie budování časové osy, ta je tu úplně klíčová.

Ten dokument neříká prostě jenom napište, že je les zničený.

To by bylo moc jednoduché.

Přesně.

On naopak navrhuje detailně popsat ten časový vývoj kalamity a to úplně vrstvu po vrstvy. Ptá se, kdy se přesně objevila první ohniska toho kůrovce. Jaká byla vlastně v té době dostupná stanoviska té státní správy a jaký byl přesný rozsah těch odumřelých půrostů v těch konkrétních měsících a letech.

>> Hm.

To zní jako mravenčí práce.

>> To ano.

Ale to nejdůležitější z toho je, že se ptá, kdy přesně padla ta kontroverzní rozhodnutí o ponechání těch suchých stromů na místě. Cílem je zkrátka předložit vyšetřovateli jasnou mapu, na které se časově potkává to fyzické šíření škůdce s konkrétními administrativními kroky, nebo, a to dost často, naopak s úplnou nečinností těch úřadů.

>> A tady to začíná být opravdu zajímavé a hlavně hrozně složité.

Dokument totiž radí položit orgánům otázku, zda byla přijata takzvaná, a teď cituji, přiměřená opatření k ochraně lesa. A tady se, no, tady se prostě musím pozastavit a hrát tak trochu ďáblova advokáta.

>> Povídejte.

>> Jak vůbec může někdo v trestním právu definovat slovo přiměřené? Když se tu celou dobu bavíme o živé, neustále se měnící přírodě. Vždy to je absolutně, ale absolutně subjektivní území. Když se úřad rozhodne ponechat v lese stát suché stromy, které jsou napadené kůrovcem, tak ten klasický lesní hospodář to logicky vidí jako naprosté selhání, ignorování obrovské hrozby, protože z těch stromů se ten škůdce okamžitě šíří na ty okolní zdravé lesy.

>> To je klasický lesnický pohled.

Jasně.

>> Jenže na druhou stranu nějaký biolog to samé rozhodnutí přece může hájit jako ten vůbec nejmodernější vědecky podložený ekologický postup, postup, který prostě chrání přirozené procesy a vlastně tvoří prostor pro novou generaci možná odolnějšího lesa. Takže jak může proboha nějaký detektiv od stolů, který má v ruce jen trestní zákonník, rozseknout, co z toho je to přiměřené opatření?

>> To je vynikající otázka.

A máte pravdu, ta propast mezi pohledem toho lesníka a pohledem biologa, ta je prostě obrovská a autoři toho manuálu si téhle vášnivé debaty plně vědomi. Ale jeho genialita, a to slovo se nebojím použít, spočívá v tom, že radí těm vyšetřovatelům tuto ryze biologickou subjektivitu prostě chytře obejít.

>> Obejít, jakože se tím vůbec nezabývají?

Ano, on se totiž nesnaží nutit policii, aby nějak rozsoudila, kdo má pravdu v ekologii. Místo toho úplně překlápí ten biologický problém do striktně byrokratického procesu. Ptá se totiž na jedinou věc – zda byly tehdejší kroky řádně odborně odůvodněny.

>> Aha.

>> Právo v tomto kontextu vůbec nemusí řešit fotosyntézu ani životní cyklus nějakého brouka. Řeší výhradně a pouze ten proces rozhodování toho státního úředníka. Ale počkat, počkat, tady to přece naráží na další problém, ne? Co když si obě ty strany, jak ten lesník, tak ten biolog, přinesou svoje vlastní odborné posudky, které si ale budou absolutně protiřečit. Vy to se přece v těchto kauzách děje naprosto neustále, že jo. Ekologové mají svůj posudek, lesníci zase svůj posudek. Jak tohle má ten vyšetřovatel rozplést, aniž by se musel chtě nechtě stát expertem na tu biologii?

>> Hm.

To je přesně ten moment, kdy do hry vstoupuje to zkoumání administrativního procesu a nikoliv té samotné přírody. Vyšetřovatele totiž primárně nezajímá, který ten posudek je objektivně nějak pravdivější, řekněme, z hlediska dějin vesmíru.

>> Jasně.

Oni nehledají absolutní pravdu.

Ne, zkoumá se čistě to, jestli v ten konkrétní moment, kdy pan ředitel nebo nějaký úředník podepisoval to rozhodnutí o tom, že se ty souše tam ponechají, tak jestli vůbec existoval nějaký relevantní písemný a oponenturou podložený odborný podklad, ze kterého to rozhodnutí tehdy vycházelo.

>> Rozumím.

Takže se zkoumá ten papír, co měli na stole.

>> Přesně.

A hlavně se zkoumá, zda byly v tom procesu rozhodování zohledněny všechny zákonné povinnosti, které ten daný úředník prostě měl. Byla to jen nějaká svévole, nebo to bylo rozhodnutí podložené tehdejšími reálnými daty? Ten manuál tak vlastně transformuje tu velkou filozofickou debatu o přírodě do naprosto suchého jazyka administrativní odpovědnosti.

>> A to už je něco, co ten detektiv dokáže reálně vyšetřovat.

Hledá papír, hledá razítko, podpis a procesní postup. To dává smysl.

>> Přesně tak.

No a jakmile se začne zkoumat ten proces samotný, automaticky to vlastně otevírá dveře k jednomu z nejdůležitějších právních konceptů vůbec, se kterým ten analyzovaný text docela dost pracuje. Je to ta známá otázka takzvané péče řádného hospodáře, což zní jako velmi suchý až nudný právní termín, ale v praxi to vlastně definuje celou podstatu toho našeho problému.

Naprosto souhlasím.

>> Protože péče řádného hospodáře v podstatě znamená, že se o ten svěřený majetek, což je v tomto případě ten státní les, musíte starat s takovou pečlivostí, jako by to udělal jakýkoliv průměrně rozumný a odpovědný vlastník. Jenže definovat rozumného vlastníka u takové věci, jako je les, nás zase vrací k tomu původnímu konfliktu. Je to někdo, kdo chce maximalizovat zisk z toho prodáného dřeva, nebo je to ten, kdo chrání ten ekosystém pro další staletí?

>> Hm, to je to dilema.

>> A tady, eh, tady ten manuál dělá podle mě dalších hrozně důležitý krok. Přesouvá celou tu debatu od těch teoretických konceptů rovnou k naprosto exaktnému vyčíslení škod.

>> Ano.

A zjišťování konkrétní škody je prostě v každém trestním řízení naprostou nutností. Pokud zkrátka někdo selhal v té roli řádného hospodáře, právo automaticky vyžaduje jasný důkaz o tom, jaká konkrétní hmatatelná ujma tím vlastně vznikla. Ta analýza těch ekonomických dopadů zde nespočívá jenom v nějakém smutném konstatování, že nám uschly stromy. To nestačí.

>> Musí se to nějak rozpadnout na čísla, předpokládám.

>> Přesně.

Ekonomické ztráty se musí rozklíčovat na velmi, ale velmi konkrétní položky. Na jedné straně je to hned to okamžité znehodnocení té samotné dřevní hmoty, protože mrtvé, už vysušené dřevo má prostě na trhu výrazně nižší výkupní hodnotu než zdravý poražený kmen.

>> Hm.

To je ta přímá ztráta.

>> Ano.

A na straně druhé jsou to gigantické a paradoxně velmi často opomíjené náklady na tu budoucí obnovu celého toho obrovského území. Znovu zalesnit plochy o velikosti několika tisíců hektarů, to znamená v nějakém dlouhodobém horizontu doslova miliardové položky, které půjdou ze státního rozpočtu.

>> Jasně.

A dokázat něco tak masivního a finančně náročného, to vyžaduje vyloženě arsenál důkazů, že jo. A ten způsob, jakým ten text kombinuje ty různé typy důkazních materiálů, to mě na tom fakt baví. Představuje to vlastně obrovský kontrast měřítek. Na jedné straně ta strategie navrhuje opřít se třeba o satelitní snímky a historické letecké fotografie.

>> Hm.

Ten pohled z chora.

>> Přesně.

To je pohled na destrukci doslova z vesmírné orbity. Vyšetřovatel díky tomu může normálně sledovat, jak se ta barva obrovských území na mapě v průběhu let postupně mění z té zelené na hnědou.

Vlastně to ukazuje šíření problémů v čase a prostoru na makrourovni.

Ale pak – a to je ten vtip – v naprostém kontrastu k tomuhle vesmírnému pohledu navrhuje ten manuál ponořit se do těch úplně nejhlubších, nejzaprašenějších archivů plných šanonů.

Jo, ty archivy jsou totiž úplně klíčové k tomu propojení té obrovské makrodestrukce s konkrétní lidskou odpovědností jednoho člověka.

Ono to dává smysl.

Satelit vám třeba ukáže, že se kůrovec nějak masivně šířil v srpnu, ale pak ty interní zápisy z těch schůzí, státních podniků nebo z nějakých jednání těch poradních orgánů, třeba z července, ty mohou ukázat, že ty odpovědné osoby měly dávno na stole varování před tímto šířením a stejně nekonaly.

Aha, takže to porovnávají časově.

Ano.

A právě křížové porovnání toho, co se fyzicky dělo venku v lese s tím, co se ve stejnou dobu dělo uvnitř v těch zasedacích místnostech, tvoří tu finální důkazní mozaiku.

Ukazuje se tím reálně, kdo kdy zvedl ruku, pro jaké rozhodnutí a hlavně jaké přesně informace měl v danou chvíli k dispozici.

Tohle je geniální.

A aby se tyhle dva naprosto odlišné světy vůbec propojily – tedy ten fyzický hnědnoucí les a ta papírová byrokratická rozhodnutí – tak dokument navrhuje ještě jeden krok, který já osobně považuji asi za jeden z nejchytřejších tahů vůbec.

Který přesně myslíte?

On důrazně doporučuje požádat tu policii o ustanovení nezávislých soudních znalců.

To zní logicky.

Ale on záměrně nespecifikuje jen znalce z oboru lesnictví, jak by asi každý čekal.

On přímo požaduje zapojení expertů z vodního hospodářství a makroekonomiky.

Proč je tahle diverzifikace těch odborníků pro sílu celého toho podání vlastně tak zásadní?

Když si to zasadíme do širšího kontextu, tak to slouží jako naprosto skvělá prevence proti takzvané oborové slepotě nebo řekněme proti uzavřené odborné bublině.

Pokud by totiž byli jmenováni pouze znalci z toho klasického lesnictví, tak existuje poměrně velké riziko, že celá ta situace bude zase hodnocena jen tím prizmatem těžby a pěstování stromů čistě na produkci dřeva.

Jo, prostě lesníci by hodnotili postupy svých kolegů lesníků.

Přesně.

Ale tím, že do toho procesu najednou vstoupí odborník na vodní hospodářství, se ta perspektiva okamžitě, ale okamžitě rozšiřuje.

Problém té kúrovcové kalamity a správy tak obrovského území, jakým je třeba ta Šumava, najednou přesahuje ty úzké hranice pouhého lesního zákona, protože se ukazuje, že rozhodnutí jednoho ředitele na kopci vlastně ovlivňuje hydrologickou situaci v celých údolích pod těmi horami.

A ten ekonom tam pak dodá ten finální úder.

Dokáže prostě spočítat, kolik to tohle všechno nakonec bude daňové poplatníky stát.

A ta vaše zmínka o tom vodním hospodářství – ta nás teď naprosto plynule otevírá k té úplně poslední, ale z mého pohledu snad vůbec nejinnovativnější části celého toho analyzovaného textu.

Dostáváme se k ekologické a společenské hodnotě toho lesa jako celku, k věcem, které my tady běžně bereme jako naprostou samozřejmost, dokud o ně prostě z ničeho nic nepřijdeme, a které se strašně těžko převádějí na peníze za nějaký jeden vytěžený kubík smrku.

Ten manuál tu totiž funguje v podstatě jako takový, řekl bych, překladový slovník.

Bere tu strašně složitou biologii a snaží se jí doslova přeložit do jazyka majetkové újmy a rigidního trestního práva.

A já bych dodala, že tento překlad je z právního hlediska nesměrně, ale nesměrně ambiciózní.

Ten text totiž velmi explicitně argumentuje takzvanými širšími souvislostmi a upozorňuje vyšetřovatele na takové ty veřejně prospěšné funkce toho lesa.

Co si pod tím konkrétně představit?

Jde tam třeba o schopnost té krajiny zadržovat obrovské množství vody a víte, tak nějak jí postupně uvolňovat do okolí, čímž se vlastně přirozeně brání jak nějakým bleskovým povodním po velkém dešti, tak naopak i vysycháním těch studní dole v obdobích sucha.

Dále ten manuál zmiňuje ochranu půdy před masivní erozí nebo také ukládání uhlíku, což je v dnešní době prostě zásadním klimatickým tématem všude.

Ano, to slyšíme pořád.

A nebo je to také schopnost lesa fungovat jako úplně obrovská přírodní klimatizace, která v těch horkých letních měsících vyloženě aktivně ochlazuje celé okolní regiony. A nesmí se zapomenout pochopitelně ani na tu obrovskou podporu biodiverzity nebo na ty rekreační a zdravotní funkce pro samotné obyvatele, kteří tam jezdí.

To zní všechno hrozně hezky.

Ale co to tedy vlastně všechno znamená v praxi?

Jako vyjmenovat tohle je jedna věc, ale jak se proboha něco takového tak abstraktního vysvětluje vyšetřovateli na oddělení hospodářské kriminálky.

Tady se ten manuál podle mě opravdu snaží donutit ty staletí staré rigidní právní paragrafy, aby prostě začaly brát v úvahu úplně neviditelné věci.

On totiž vlastně nutí tu policii, aby jako ten poškozený majetek chápala stín vrhaný korunou stromu nebo schopnost toho lesního mechu nasát litry dešťové vody, čistotu toho vzduchu a celkovou stabilitu lokálního mikroklimatu.

Snaží se zkrátka vzít něco tak komplexního a čistě přírodního, jako je zdravě fungující ekosystém, a naroubat to do té strašně suché úřední kolonky „Škoda na majetku státu".

Je to vlastně taková dost odvážná snaha speněžit nespeněžitelné.

A to otevírá důležitou otázku, která mimochodem dlouhodobě trápí i samotné právní teoretiky u nás i ve světě.

Víte, státní aparát a trestní právo, ty jsou obecně výborně vybaveny na to, aby sčítaly ukradená auta, neverejné peníze někde na účtech nebo tuny chybějící oceli.

To se počítá snadno, že jo?

Jasně.

Ale jak se vůbec vyčíslí ztráta rekreační funkce pro desítky tisíc lidí ročně?

Jak prostě úředně oceníte fakt, že rodiny už najednou nemohou chodit na víkendové procházky na ta svá oblíbená místa, protože se z nich stala nějaká nebezpečná pustina plná padajících souší.

A jaká je vůbec cena trvalé, nevratně ztracené biodiverzity vzácných druhů?

To se asi nedá dát do tabulky v Excelu.

Právě.

A zde se ukazuje zásadní role další rady z toho manuálu – nutnost podložit úplně všechna ta, pro někoho možná abstraktní tvrzení, tvrdou recenzovanou odbornou vědeckou literaturou.

Citování těch vědeckých studií tvoří totiž ten nezbytný most.

Vlastně to překlinuje tu propast mezi tou takzvanou měkkou vědou o přírodě a těmi nekompromisními požadavky trestního řízení na naprostou důkazní exaktnost.

Hm, jasně.

Bez těch čísel ze studií by to byly jen pocity.

Přesně.

Bez vědecké literatury by se ta obrovská rozsáhlá ekologická destrukce prostě úředně zredukovala na pouhou takovou tu subjektivní lítost nad ztrátou nějaké hezké krajiny.

Ale s tou literaturou, s těmi daty se z ní stává naprosto vyčíslitelná a objektivně doložitelná ztráta ekosystémové služby.

Dnes jsme tady s vámi prošli, myslím, opravdu neuvěřitelnou transformací.

Celá ta analýza tohoto strategického dokumentu nám ukázala, jak se dá něco tak živelného, pochopitelného a řekněme hluboce lidského, jako je spravedlivý hněv nad zdevastovaným stavem té přírody, jak se to dá přetavit do precizního, věcného a ledově objektivního nástroje?

Jak místo nějakého křiku na náměstí nebo v té naší pomyslné ordinaci lékaře vytvořit prostě metodicky propracovanou složku. Složku, která úplně organicky propojuje satelitní snímky naší měnící se planety v čase s analýzami zasedacích pořádků, ekonomickými modely a těmi nezpochybnitelnými ekologickými argumenty, které vlastně ten stín lesa překládají rovnou do jazyka paragrafů.