PhDr. Petr Hampl, Ph.D. - Co se děje v hlavách libtardů?

Dobrý večer, přátelé.

Povedlo se nám to dneska od 7 minut později, jak vždycky, ale máme tady pana Petra Hampla.

Viděli jste, jaké máme téma.

Já mu předám slovo.

Budu opět sbírat vaše dotazy a kdyby něco, pane Hampl, jsem tady.

Jo, je to teď vaše.

Takže diváci, máte tady pana Hampla.

>> Aha.

A je vám začít rovno mluvit, jo?

Dobrý večer tedy.

>> Děkuju.

Dobře.

Takže já zkusím navázat na to, o čem jsme si včera povídali nebo dneska po telefonu.

Ano, děkuju.

A ta otázka vlastně byla, nebo to, o čem jsme se bavili, byl ten problém, který by se možná dalo nazvat: jak je možné, že jsou tady lidé a není jich málo, kteří nejen se chováním jako blázni, ale kteří myslí jako blázni a pravděpodobně tomu věří těm svým, já bych skoro řekl, chorobným výpočtům mozku?

Což pak vede k tomu, že jsou přijímána politicky naprosto nesmyslná rozhodnutí. Nebo oni ti lidé to nerozhodují, ale míní to podporují ta naprosto nesmyslná rozhodnutí o Green Dealu a o různých válkách a o různých jiných věcech.

A ta logická otázka tedy je: jasně, někteří lidé zatím mají finanční zájem, ale někteří zatím ani ten finanční zájem tak úplně nemají.

A kde se tedy tohle bere?

Říkám to správně tu otázku?

Je to téma, na které mám začít?

>> Určitě.

Děkuju pěkně.

>> Jo, dobrá.

Takže já se do toho dostanu.

Já, s dovolením, nejdříve odkážu na knihu, která se jmenuje Prolomeň hradeb. Tu první verzi jsem vydal, tuším, že v roce 2017. Je to, já bych řekl, zatím jediný sociologický bestseller v českých dějinách.

A pokud by to ještě nemáte, dá se to koupit na internetu. A pokud by se to chtěl pořídit někomu v cizině, tak v Arktosu, to je takové celkem velké britské nakladatelství, vyšla tahle verze, která se dá koupit na Amazonu a docela se to prodává i v Americe.

A ta kniha je trochu o migraci, trochu o islámu, ale ta hlavní otázka té knihy zní: jak je možné, že příslušníci finančních a mocenských elit — říkám množné číslo, protože to je spousta skupin, to je velice různorodé — jak je možné, že tihleti lidé přijímají naprosto nesmyslná rozhodnutí?

A co je, dle mého soudu, ještě podstatnější a ještě zajímavější: ti lidé jsou psychologicky a svým chováním a svým pohledem na svět úplně jiní, než jací lidé v Evropě vládli o generaci před nimi.

Přitom to jsou v mnoha případech lidé ze stejných rodin, ale i když jsou ze stejných rodin, opravdu ty mechanismy, které je tvoří jejich mysl a které způsobují, kdo z nich se dostane až úplně nahoru, jsou to prostě jiní lidé.

Já bych řekl, že to vždycky bylo tak v dějinách — ti lidé, kteří vládli, byli takoví tvrdí, bezohlední, egoističtí. Byl mezi nimi hodně psychopatů. Takže je to prostě asi v každém režimu a asi to tak i v každém režimu bude, protože když jde o politickou moc, psychopat se vždycky vehne nad slušným člověkem.

To tak v životě chodí.

My se můžeme snad jenom snažit, aby to nemělo příliš patologickou podobu, ale takto to prostě bylo do nějaké míry vždycky.

Ale to, co je v naší době jiné, je to, že ti, kdo jsou nahoře, jsou takoví — já bych řekl — že to nejsou prostě ti zločinci těch předchozích generací nebo nejsou to ti bezohlední lidé, ale zároveň velké osobnosti. Jsou to spíš takoví davovými ubožáčci, vystrašení. Každého z nich tam vlastně nenajdete nikoho, kdo by měl nějaký názor, nenajdete tam žádnou osobnost.

Dle mého soudu.

To je i jeden z důvodů, proč vlastně všechny velké politické atentáty, které byly za posledních třeba 10 let, byly na ty nacionalistické nebo patriotické politiky. Protože na té druhé straně není na koho střílet.

Jo, rozumíte?

U nás můžete dělat atentát — já nevím — byl na Fica.

Dokážeme si představit atentát na Babiše, dokážeme si představit atentát na Macinka. Ale za minulé vlády na koho tam měl být atentát?

Na paní Pekarovou, na paní Pekarovou, nebo jo?

Rozumíte?

Vždyť ti lidé jsou tak bezvýznamní, tak já bych řekl až směšní, jo?

Každého z nich můžete nahradit stovkou úplně jiných.

To znamená, v té knize jsem se pokusil ukázat — cituji tam opravdu stovky studií — jak se ti lidé psychologicky změnili z generace na generaci a proč se tak změnili.

Já to teď tady nebudu vykládat, jenom připomenu, že v téhle chvíli je to docela zajímavé, protože se opět na Západě objevuje zase jiná generace politických vůdců, která už není taková davová a konformní.

Jo, když si vezmeme Donalda Trumpa, můžeme s ním sympatizovat nebo ho můžeme nenávidět. Ono je to tak půl napůl, jak kdo, a řekl bych, že oba ty tábory mají nějaký důvod. Ale nikdo nemůže říct, že by Donald Trump byl šedá ovce nebo že by tak prostě jenom, rozumíte, zapadnul do davu.

Donald Trump nikam nezapadne.

Ten nevýrazný není.

A když se podíváme na všechny ostatní vůdce — ať už lidi, kteří vedou AfD, nebo Viktora Orbána nebo koneckonců Elona Maska, který se stal politickou postavou — všichni jsou velice výrazní.

V tomhle se zase podobají těm vůdcům, kteří byli v Evropě do 80. let.

Jo, často jsou bezohlední, často jsou psychopatičtí, sledují svůj osobní zájem místo zájmu celku.

Tohle vždycky patřilo k těm lidem nahoře, ale jako by se vracel ten starý způsob vedení.

Nicméně pořád v téhle chvíli ještě převažuje. A v Evropě totálně převažuje tahleta — já tam mám — nová aristokracie.

To ale jde mi o to, když tam mluvím o aristokracii. Nemám na mysli ty rytíře, kteří bojovali s meči.

Mám na mysli takové ty navoněné paruky a napudrované paruky a dvorské intriky a zženštilost a všechny tyhlety věci.

A když se podíváme do dnešního stavu ODS a do těch bank, které s nimi souvisí, a do těch různých neziskovek, tak tam jsou přesně těmito typy lidí.

A to, co je pro nás podstatné — já bych řekl — je v tom všem davovost. To je jedna z charakteristik té nové vládnoucí třídy — když se chová jako DAV.

Když se podíváme na ty stovky, 150 starých knih o davové mentalitě, o psychologii davu a tak dále, to naprosto přesně sedí. Ovšem ne na nějaký obecný dav, ale na lidi, kteří dneska sedí v Evropské komisi nebo v Evropském parlamentě nebo byli v Čechách donedávna na místech ministrů.

A myslím si, že když se na ně koukáme jako na DAV a všimneme si té mentality, tak nám to dá dobré vodítka pro porozumění a hlavně pro prognózování jejich chování.

Mám takový příklad z poslední doby.

Já jsem to dneska dával na svůj web.

Všichni si pamatují rok 2015 — migrační krizi.

Hrnuly se všude ty migranty, a pamatujte si na ty cedule „uprchlíci vítejte" a na každém nádraží ty nadšené lidi. A to, jak každý musel dělat veřejné prohlášení, že miluje migranty a podporuje migranty, a že těch džihádistů tady musí být co nejvíc a musí se sem dostat a jak nás přijdou zachránit.

Všichni si pamatují na tu hysterii.

Všichni si pamatujete i na ty, já bych řekl, opě jako hony na čarodějnice na každého, kdo se odvážil veřejně zpochybnit nebo dokonce být protimigrační.

A uplynulo deset let a vidíte, že dnes už tady ty výstupy nejsou.

A mezitím se nestalo to, že by ti lidé nějak prozřeli v tom v tom smyslu, že by někdo dal nějaký argument a oni by si řekli, to je pravda.

Ani se nestalo to, že by udělali zkušenost, protože víme z mnoha příkladů, že zkušenost nepomáhá v těchle věcech.

Jo, víme, že tam byly ty příklady, že třeba někomu znásilnili a zavraždili dceru a on pak měl jedinou starost, aby se tam neobrátil proti migrantům a ještě navíc té dcery dělal sbírku na podporu dalších migrantů a tak dále.

To znamená, ono opravdu jak nám to připadá jasné, že když člověk udělá takovou tragickou zkušenost, že se mu to v té hlavě musí otočit, ale velmi často se mu to v té hlavě neotočí.

Ale to, co je typické pro DAF.

Vy DAF nemůžete přesvědčit argumenty a DAF se časem unaví.

Jo, prostě on je tak rozjetý. V tu chvíli by zabíjel, zapáloval domy, choval se nějak totálně destruktivně, a když mu necháte nějaký čas, ti lidé se unaví, rozejdou, najdou si něco jiného.

To se přesně stalo s tím migračním davem.

Deset let už to vyvandlo, už se unavili, našli si nějaké jiné kšefty, jiný trismus a tak dále, a ten totálně promigrační postoj je pryč.

A takhle, když se najednou budou dávit davově, když je budeme analyzovat davově, tak opravdu máme velkou šanci, že jim porozumíme, že dokážeme předvídat, jak se budou chovat.

To je jedna věc, kterou jsem chtěl dnes na úvod říct.

A druhá věc, kterou mám na úvod, pokládám za velmi podstatnou.

V každé společnosti je to tak, že názory, postoje, velká část mentality a tak dále sestupuje ze shora.

Vždycky nižší vrstvy trochu napodobují vyšší, ať chceme nebo ne. Ať jsou ty nižší vrst nebo ty lidovější vrstvy sebevědomější nebo méně sebevědomé, vždycky to funguje tak, že ti dole napodobují ty nahoře ve společnosti než naopak.

To znamená, když se ti nahoře chovají takhle hanebně, totálně davově, iracionálně, zbaběle, tak potom samozřejmě ti, kdo chtějí patřit do té party, kdo se chtějí dostat nahoru, je samozřejmě napodobují a často to ještě přehánějí a přehrávají.

A ti, kdo jsou ještě níž, ti to napodobují méně, ale ti to taky trochu dělají.

A najednou vidíme, že to ovlivňuje celou společnost a potom vidíme lidi, kteří nejsou vedoucí politické strany, ani členy představenstva banky a nic takového, a ti lidé mluví, já bych řekl, ještě fanatičtěji než ti lidé, co jsou třeba v té velké neziskovce nebo někde ve vedení Pirátů.

Ale to k tomu patří.

Ale vždycky pro tu analýzu je podstatné dívat se na ty napodobované, protože ty jsou tím vzorem.

Já nevím, jestli to takhle stačilo na ten úvod.

Dobře. Ovšem my jsme se ještě tady asi všichni pořádně nesešli, takže zatím to ještě vypadá, že nemáme žádné dotazy, aspoň jsem neviděla.

My tady ještě pořád řešíme, že se všichni zdraví a tak dále. Počkejte, je tady ještě něco? To jsem všechno byla já, opravdu nevidím.

Takže se zatím všichni zdraví a tak dále.

Dobře. Eh, to, co jste řekl a vždycky řeknete, tak je prostě jasná záležitost.

Já už před hodně dávným časem jsem vlastně řídila stream, otevřela jsem ty aplikace a bylo to s Honzou Skalickým a s vámi, a vy jste mu tam říkal vaše vědomosti ohledně toho, jak a co.

Nebudu to zbytečně rozebírat, ale to bylo přesně ono. To bylo absolutně přesné.

A já jsem v tu chvíli vlastně řekla a napsala i vlastně moderátorovi, že já mám — já vždycky říkám heslo „humpl", to znamená, když někdo něco, tak já vždycky heslo „humpl" a u vás se najde odpověď.

To znamená, že počkáme, když tak na ty lidi, a já bych možná, když jste mluvil o tom davu, ještě bych chtěla, jestli byste mi neodpověděl na takovou otázku: zda-li by dokázal jako teďkon DAF, nebo prostě skupina lidí na sebe navázat další lidi a prostě něco změnit.

Mně se totiž zdá, že spíš teďkon všechen ten DAV, neboli i skupiny lidí, jsou pořád jenom nějakým způsobem ovládáni skupiny nebo lidi.

Eh, takže jestli je vůbec možné, abychom nějakým způsobem prostě dokázali aspoň třeba mluvit s někým tak, abysme ho trošku naťukli, abysme mu třeba ten červík prostě do té hlavy dali.

Todle mě zatím nejde vůbec.

Dobrá. Já teda s dovolením řeknu ještě odbočku, která si myslím, že je velice podstatná, kterou jsem neřekl na začátku. Sice, eh, kdykoliv je to tak, že jsme v té situaci, že my nějak vidíme svět rozumně a teď vidíme, že tady jsou nějací proti nám lidé, kteří jsou prostě blázni nebo zmanipulovaní, nebo prostě fakt, že to je naprosto strašlivé a je to zjevné, že to je strašlivé, tak v té chvíli by nám v hlavě mělo svítit tisíc vykřičníků, takových těch rudých vykřičníků. Protože jestliže mně to připadá, že to je tak jasné a že ti lidé na druhé straně jsou úplně vyšinutí, blázni a pomýlení, potom je vrcholně pravděpodobné, že těm lidem na druhé straně připadá, že oni to vidí úplně správně a že to je úplně jasné a že já jsem totálně vyšinutý, zmanipulovaný a podobně.

A v těchto věcech je vždycky velmi těžké se vyznat.

A myslím si, že vždy ten první krok ke každému hledání porozumění by mělo být to, že vůbec přijmeme takovou lidskou relativitu. Jo, že prostě ano, je to tak, že já jsem opravdu silně přesvědčen, že mám pravdu, ale akceptuju, že ty také můžeš být silně přesvědčen, že máš pravdu, a jsme vůbec ochotni se o tom mluvit a pokládáme se jako lidé za rovnocenné. Jo, prostě dokud ho budu považovat jenom za, já nevím, objekt nebo něco takového, objekt mého přesvědčování, tak to nebude fungovat, protože on stejným způsobem mě bude považovat za objekt. A v nejlepším případě dokážeme sedět vedle sebe, v horším případě mezi námi vznikne nepřátelství.

Eh, ale nicméně k té otázce, co rozhoduje o tom, které ti lidé změní politické názory nebo že změní politické názory a jestli v tom můžeme něco dělat. Tak na tohleto existuje spousta studií a zdá se, že nejčastější závěr z těch studií je, že lidé si tvoří politické názory podle toho, jaké politické názory mají jejich přátelé.

Jo, to znamená, jestliže z mých 10 nejlepších kamarádů osm bude přesvědčeno, že musíme válčit do posledního Ukrajince i posledního Čecha, tak potom je vysoká pravděpodobnost, že já ten názor taky přijmu, i když může být hloupý a iracionální a nevím co všechno, ale prostě když má člověk výrazně jiné názory než jeho nejbližší kamarádi, lidé v práci a tak dále, člověk se opravdu cítí divně.

A potom zvláště ve věcech, které pro nás nejsou tak důležité, protože popravdě řečeno, jaký já mám názor na válku na Ukrajině, je úplně stejné. Rozumíte?

Stejně můj názor na válku na Ukrajině nějak neovlivní. Stejně to neovlivní řízení našeho státu. Možná to ovlivní potom, jak volím, jaký hod nějaký volební hlas, ale to znamená, ono to vlastně není až tak důležité.

To znamená, že pro lidi je velmi snadné a lákavé přizpůsobit se názorům svého okolí.

A pozor, tohleto se neděje jenom na jedné straně, tohleto se děje i na naší straně, jo? Když si všimnete, s kým se kdo kamarádí a jaké má názory, tak vidíte, že ty případy, kdy lidé jsou dobří přátelé a mají úplně odlišné politické názory, že ty případy jsou vzácné. Ne, že by nebyly, ale jsou vzácné.

Takže já bych řekl, pokud jde o to změnit názory nějakého člověka, tak první věc je prostě být normálně s ním kamarádi. A ty procesy jsou popsané, jak když je někdo v nějaké partě a všichni se dívají na svět stejně, on samozřejmě říká, že je na to hrdý, že má své názory, ale postupně se cítí trošku divně, a potom nakonec neřekne, že vy máte pravdu. Řekne: "Vždyť já jsem to říkal vždycky. Já jsem celou dobu tvrdil, že..." a připojí se k tomu k tomu většinovému názoru v té partě.

Takhle to většinou chodí. Takže já bych řekl, to je jedna věc. Druhá věc je: pokud chceme, aby ostatní přebírali naše názory, buďme úctyhodní. Chováme se tak, aby ti ostatní si nás mohli vážit. Dávejme si velký pozor, abychom nepůsobili jako magoři.

A ještě bych řekl jednu podstatnou věc: nebuďme malicherní. Myslím, že zvláště v téhle v té alternativě je to strašně silné, kde spousta lidí má názor na úplně všechno a v úplně každé věci je ochota se hádat do krve, i když těm věcem popravdě moc nerozumí. Viděli jenom dvě videa, tam bylo napsáno něco hodně emotivního a člověk si udělal názor a už je ochoten se hádat. Prostě tahle připravenost se hádat, ta strašně škodí, jo?

Lidé raději přebírají názory od přátelských lidí, od milých lidí, od laskavých lidí a od lidí, kteří se nehádají tak moc. Jakmile člověk tu agresivnost, tak je to špatné. Další věc je – já bych řekl – takový ten pesimismus, negativismus. Prostě lidé nechtějí přijímat názory od lidí, kteří vidí svět totálně černě a všechno špatně a pořád vidí, jaká bude největší pohroma, katastrofa za tři dny, že už bude válka a všechno. Lidé chtějí přijímat názory od lidí, kteří jsou zábavní, se kterými se dá smát.

Prostě všechny tyto věci hrají roly. Já bych řekl, nejlepší cesta je prostě vést své životy a organizovat své životy tak, abychom byli šťastní, abychom své životy dobře zvládali, a to je nejlepší způsob, jak být atraktivní pro další lidi i s našimi názory.

>> Jsem tu zpět. Ano, to je úplně perfektní. Snažím se taky takovýmhle způsobem fungovat. Určitě tam všechno mi sedí. Já jsem si to i psala, pardon. A teď mám ještě dotaz. Dobře, jsem milá, hodná, jo, a tak dále. Prostě je to i kamarád, s nějak jsem s tím člověkem. Já za chvilinku přejdu na dotazy, lidé už dávají dotazy, ale úplně poslední. A on mi řekne: "Tráva je modrá." A já utrhnu tu trávu, takhle mu ji přinesu v klidu, v pohodě, ukážu a on mi na to řekne: "Právo, tráva je modrá tu chvíli." Co jako?

>> Já myslím, že tohleto je super příklad, protože tím se dostáváme do té situace – máme tady kus trávy. Ty ho, Jitko, vidíš jako zelenou.

>> Ano.

>> On ho vidí jako modrý.

>> A kdo má pravdu? Jak to poznáme? Není nějak objektivní hranice, jo? V některých věcech můžeme jít třeba k nějakému přístroji a tam měřit vlnovou délku, jo, a říci, jestli ta vlnová délka je modrá nebo zelená. A ve spoustě situací nemáme takový přístroj, jo?

Často je to tak u těch složitých společenských věcí, že existuje 10 silných důvodů, proč je globální oteplování největší hrozba. Existuje 10 jiných silných důvodů, proč globální oteplování vůbec neexistuje. To znamená, že každý si může najít ty své důvody a podobně.

Já v tomhle vám připomenu jeden experiment, který před časem dělali ve Spojených státech. Vzali tam dvě skupiny lidí. Já už ani nevím, na co to měly názor, ale týkalo se to nějak vězeňství a co vede k tomu, že se recidivisté vracejí do vězení.

Tak to zorganizovali, že jedna skupina hájila to, že za to mohou špatné geny a špatná výchova, že to jsou prostě špatní lidé. Ta druhá skupina hájila to, že za to může špatná sociální situace a tlak společnosti. To jsou takové ty levicové, pravicové názory.

Měli tedy tyhlety dvě skupiny a teď těmhletěm dvěm skupinám přidali řekněme sérii důkazů, ze kterých bylo vidět, že to vlastně není úplně jednoznačné ani pro jednoho, ani pro druhého, že ta situace je složitá, že jsou některé případy takové, jiné onaké, že hrají roli různé faktory, že někdy opravdu v tom jsou ty společensko-sociální věci, někdy zase, že to je opravdu čistá zločinnost, často se to nedá posoudit, prostě je to jak v reálném životě, že to je těžké.

A ti lidé, kteří vedli ten experiment, čekali, že když uvidí všichni, že to je takhle složité, tak se na základě toho dokážou nějak smířit nebo budou schopni spolu spolupracovat. Jenže se stalo něco jiného.

Stalo se to, že obě ty strany, když viděly tuhletu složitost, tyhlety složité důkazy, tak jejich mozky začaly fungovat selektivně. To znamená, každý si z těch složitých faktů vybral jenom ty, které potvrzovaly jeho názory, a ty druhé prostě vytěsnil. Vůbec se mu to nedostalo do hlavy.

Ale nebylo to tak, že by ti lidé chtěli, aby to bylo cíleně, jo. Prostě tak fungují naše mozky. Automaticky si hledají to, co potvrzuje naše názory. Automaticky vymazávají to, co je proti našim názorům.

Takže výsledek byl ten, že ty dvě skupiny se obě utvrdily, každá v tom svém názoru. Obě si udělaly takový docela silný názor, že ti na té druhé straně musí být zkorumpovaní a neschopní a vidět to úplně špatně, a pustily se do sebe s ještě větší vervou.

A já se obávám, že když jsi tady mluvila o té červené a o té zelené a modré trávě, že velmi často to je něco takového, jo, prostě to, ať chceme nebo nechceme, ten problém je tvůj, ten problém můj, ten problém je všech našich posluchačů.

Naše mozky mají tendenci vybírat si v té složité realitě hlavně to, co potvrzuje naše názory, a pak to vede k té zelené modré trávě.

Takže já bych řekl, že v tomhle případě si nejlepší říct tomu kamarádovi: „Hele, tak se o tom nebudeme bavit."

A já musím říct, že obecně velmi oceňuji to, když lidé, se kterými třeba dívám nějaké obchody nebo se kterými kamarádím a vím, že jsou názorově úplně jinde, dokážou mít tu velkou rozsáhlost, že vůbec nepřipnají politické názory a bavíme se prostě normálně jako lidi o tom, co nás bojuje.

Jak mi kdysi řekl jeden kamarád ještě v těch migračních dobách, jeho manželka byla taková naprůžená, že se baví se mnou a ona říká: „Nemluvme politiku, mám tak výbornou slivovici." Myslím, že to není tak špatné.

>> To je moc hezké.

Tak já jdu na ty dotazy.

Zděnek, já to takhle vlastně pustím, pardon, jako vždycky.

Zděnek, posledník se ptá, jak vidí pan doktor vývoj v Evropě?

Já bych řekl, že o vývoji v Evropě nevím nic, nic víc, než co by věděli čtenáři.

Jenom připomenu svou základní tezi, že i když existují nějaké základní ekonomické a politické trendy, ten vývoj nakonec bude v každé zemi trochu jiný.

Každá země si to vybojuje po svém, nebo v každé zemi to bude svůj vývoj.

To se týká jak islamizace, kde vidíme, že v Anglii to má jiný průběh než ve Francii, ve Francii jiný průběh než v Německu, v Německu jiný průběh než řekněme v Rakousku nebo ve Švédsku.

Nemluvě o zemích jako Česká republika.

To samé platí v ekonomice, to samé platí prostě ve všech možných zemích.

Takže já bych řekl, koukejme se na ty země.

Tam se odehrají ty důležité věci.

Ty se neodehrají na úrovni Evropské komise.

Ty se odehrají na úrovni Německa, Španělska, Maďarska, České republiky.

Tam se dívejme.

>> Děkuji.

Tak další je Maxi Pestík.

Už to běží. Kdo asi dostane jedničku s hvězdičkou za perfektně zorganizovanou akci těch 50 000 uprchlíků?

Rus, Číňan, Američan nebo Izraelec?

No, já musím říct, že mě tady z tuhle čtveřice překvapuje a šokuje, že mezitím tam není španělský premiér.

Vždyť ten španělský premiér viděl půl roku dopředu, že se to chystá.

A jo, ono to přece mělo nějaký průběh.

Ten průběh měl takový, že španělský Nejvyšší soud, to je podstatné, přijal rozhodnutí, že každý, kdo se přes to dostane, má právo žádat v Evropské unii o azyl.

Jo, ten rozsudek postupně nabyl moci.

Vláda měla asi půl roku na to, aby tedy nějak zabezpečila hranice nebo nějak se s tím vyrovnala.

Vláda dělala, že to vůbec nevidí.

Nechala tomu úplně volný průběh, i když věděla, že to bude následovat.

A mezitím se to rozšířilo na té druhé straně.

Samozřejmě, že když vezmete takový rozsudek, tak v době dnešních médií a v době dnešních neziskovek o tom ví za chvíli celý svět.

Lidé se dali do pohybu.

Španělská vláda věděla, že se ti lidé dávají do pohybu a neudělala vůbec nic.

Tak já samozřejmě nevím, kdo kde kdy koho podpořil nebo odpořil, ale jednoznačnou a plnou odpovědnost za to neštěstí má španělský premiér.

Nikdo jiný, možná i španělský ministr vnitra.

>> Hm.

To se rychle přepnu na ty dotazy, protože já si to tady hlídám trošku.

Snad nic nezapomenu.

Maxi jste máme a teďka je Petr Bureš.

Asi vás určitě všechny zdraví z dovolení, protože mi samozřejmě pomáhal na začátku, a tak jsem dal dotaz.

Péťo, jak analyzovat elitu?

Jak ji přečíslit?

Převzít iniciativu?

Tak tohle je hodně těžká otázka a já se přiznám, že jsem velmi skeptický k tomu, že lidové masy mohly porazit elitu.

Když se podíváme do dějin, vždycky to nakonec proběhlo tak, že tam byly dva jevy najednou.

Jeden jev totální degenerace té předcházející elity, takže ztratila schopnost řešit problémy a ztratila schopnost držet moc.

A vedle toho druhá věc, že vyrostla nějaká kontraelita.

Jo, když se podívá na francouzskou revoluci, ona je samozřejmě hezká, že se mluví o tom, že nějaký dav zaútočil na Bastilu, fakticky francouzskou revoluci připravili francouzští průmyslníci, kteří byli nespokojeni s panovníkem a s jeho velmožem.

Předcházející revoluci v Anglii fakticky připravili britští bankéři.

Jinou velkou revoluci, americkou válku za nezávislost, víceméně zorganizovali a prosadili velkostatkáři.

A konec konců, i když měli bolševickou revoluci v Rusku, tak bolševici nebyly žádné lidové masy.

To byla perfektně organizovaná elita.

Víme, že dokonce Vladimír Iličič Uljanov pocházel ze šlachtické rodiny a takových lidí tam bylo spoustu.

Takže opravdu bych řekl, že nečekejme, že se věc sama o sobě, pokud přečístí elitu, že dokáže porazit.

Takové stety v dějinách máme.

To jsou ti různí sedláci, chlumsme a podobně.

Konec konců, to byl věk, kdy nebyly takové zbraně jako dnes.

Nikdy se nestalo, že by povstání porazilo panstvo.

Vždycky panstvo nad povstáním vyhrávalo.

To, co si myslím, že se může stát, k čemu můžeme vyhlížet a co je velmi podstatné a co může být cestou k tomu dobrému, je to, že část té stávající elity začne být svým stavem nespokojená.

To už se děje.

Začnou válčit proti sobě, objeví se tam nějaké skupiny, které budou potřebovat lidovou podporu.

A to je to podstatné.

Myslím si, že to je v souladu i s tím, co by řekli všichni analytici politické moci poslední generace.

Lid není ten, kdo fakticky vládne.

Lid je ten, kdo může za určitých okolností podpořit jednu mocnou proti jiným mocným a dostane za to to, že se s ním zachází o něco slušněji.

Nic lepšího jsme zatím v dějinách neobjevili.

Možná, že jednou bude skutečná lidová vláda.

Ale já už jsem starý člověk.

Já bych se opravdu spokojil s tím, kdybych žil v zemi, kde se bude vládnout slušně, kde lidé se budou mít docela dobře, kde se s nimi bude zacházet s úctou, kde se budou zakládat nové fabriky, kde si budeme žít pro sebe a budeme žít celkově svobodně.

Já si fakt myslím, že by to nebylo tak málo.

>> Hm.

Malinko se vrátíme.

Dám to ukážu.

U nás na sedmitisícovém městě nechtějí někteří lidé kandidovat kvůli tomu, že se jim budou městští úředníci mstít, vyhazovat z práce.

Co vy na to?

>> No, já bych řekl, že tohle je typicky to, jak funguje moc.

Tady se ukazuje, kdo má moc a kdo nemá.

Jedna strana drží moc, takže může vyhazovat tu druhou.

Druhá strana moc nedrží.

Až bude pro těm úředníkům stát nějaká struktura, která bude schopná se postarat o většinu těch, kteří byli kvůli tomu vyhozeni z práce, tak potom ta jiná struktura vyhraje.

Dostud jsme takovou strukturu nestavili, tak prostě jsme slabší, tak to vypadá podle toho.

Snažme se, abychom slabší nebyli.

>> Mhm.

Tak tady se budu muset vrátit a stavět další dotaz. Tady je otázka: co by měly státy dělat, aby si s migranty poradily?

Repatriace.

>> Tady jsou dvě věci.

Jednak to, co by bylo ideální dělat. Samozřejmě repatriace. My to můžeme říkat jinak. To znamená, abychom neříkali deportace, ale já myslím, že to, že to jsou repatriace, je hezké. Vracíme je do země jejich domoviny.

A protože ti mnozí z těch migrantů odmítnou říci, odkud přicházejí, že oni často zahodili doklady a že někdo jim poradil, jak to správně dělat, takže to řešení je v tom zaplatit klidně nějaké africké zemi za to, že si je tam vezme. Tak želíka do letadla a někam má odvézt a všichni vědí, že by to bylo nejlepší.

Vidí to všichni, odleva doprava, od shora dolů. Že z těch všech migrantů, co tady jsou, možná 2, 3, 5 % má nějakou hodnotu nebo nějakou schopnost žít s touhle společností, víc rozhodně ne.

Takže to byl ten ideál.

Druhá věc je samozřejmě to, co se reálně stane, nebo co je reálně prosaditelné. A to bych řekl, že záleží na politické situaci každé té země.

Podobně v Anglii už není prosaditelné nic. Tam jediné, co je prosaditelné, je možná organizovaný odchod z toho bílého anglického obyvatelstva nějak někam do Ameriky nebo já nevím kam a nechat tím to území migrantům.

Některé země na tom tak špatně ještě nejsou.

Tak nakonec ono stejně to bude nějaký kompromis. Ale i kdyby nebylo nic jiného, než jenom že se zastaví další migrace a že se zesílí, já bych řekl, nebudu musel říci policejní tlak na to, aby se ti lidé asimilovali, tak to samo o sobě by byl docela dobrý přínos.

>> Mhm.

Tak další otázka tady není, protože samozřejmě začali zase mezi sebou na chatu tady lidé komunikovat. Já teda jo, bude tady otázka.

Já jenom prosím vás upozorňuji, že tady mi neskakuje, že vaše zprávy byly odložené ke kontrole. To znamená, dávejte si pozor na to, co píšete za slova, protože samozřejmě ten YouTube už má připravenno dopředu, že to prostě nějakým způsobem schovává a není to vidět.

Jo.

A teďkon dávám další, takže abyste si nemysleli, nikdo vás netlačí, ale YouTube to tady prostě opravdu drží. Stačí jakýkoliv slovo, který se mu nelíbí, takže okamžitě vaš komentář vlastně tady nezveřejní.

Tak já dávám další.

Dobrý den. Můžete se pana H.P.L. zeptat, jak se s odstupem času díváte na své otřesné chování za covidem a zda se toho poučil? Děkuji a přeji vám dobrý večer.

Tak trochu osobnější.

Pojďme na to.

>> Dobrá.