Ing. Vítězslav Pilmaier: K podstatě věcí 8.9.26 ŠOS sílí, dolar ustupuje. Co se děje kolem Ukrajiny?

Dobrý večer, přátelé.

Napište mi, prosím, jestli jsem slyšet.

A vítám vás na pravidelném pořadu s Víťou.

>> Jitko, ty jsi se změnila. Od kdy máš fousy?

To víš, dala jsem si záležitost, že teď to prej frčí, takže jak jsme >> jo, jo, jo.

Jak jsme již avizovali, dneska nás čekají dvě témata s Víťou, takže uslyšíme něco o cestovatelské dvojici ze Spojených států, která po návštěvě Moskvy zavítala do Kyjeva, ale zejména se podíváme na médii pečlivě vymlčené setkání šanghajské organizace pro spolupráci.

Víťo, dobrý večer. Máš slovo.

>> Ahoj lidi, já vás zdravím, ale dřív než půjdeme k hlavním tématům, musím vám ještě něco oznámit. Něco, co si myslím, že je relativně důležité.

Tím nemám na mysli volby v Sasku, ty si probereme potom, ale mám na mysli to, že 1. září začal nový školní rok. A zatímco u nás jsme řešili školní rok tak, že jsme dětičky vypravili do školy, prvňáčkům jsme dali něco s sebou, aby si zvykaly na prostředí a okoukávaly sebe vzájemně a paní učitelku a třídu a tak dále.

Tak já jsem si vyslechl vystoupení pana Zelenského 1. září, kde promluvil k dětem z první třídy. A ty děti vzhledem k tomu, že pokračují nálety na města v Kyjevě, tedy na Ukrajině, tak zahajovaly školní rok v bunkru. A to je velmi smutné.

A pan Zelenský neopomněl jim v tom svém proslovu říci, že za to, že jste tady v těch bunkrech, můžou Rusové, protože vlastně jak na nás útočí, tak jsme vás museli dát do toho bunkru. A potom pokračoval dalším obviněním a že za to můžou i ty západní diplomati, kterým na mysli myslí jako Ukrajině nedali patrioty, abychom se mohli bránit.

A místo toho, aby nám dali patrioty, tak ty západní diplomati, jak říkal dětem, si odjeli na dovolenou. Jo, místo toho, aby řešili protivzdušnou obranu na Ukrajině.

A vlastně jeho myšlení, když si to tak vezmete, je zvráceného i v tom, že když si vzpomenu na rok 2014, kdy proti všem, bych řekl, normálním zákonům, proti lidství, proti lidskému uvažování, Turčinov vyhlásil takzvanou protiteroristickou operaci na jaře 2014 a ukrajinská armáda zaútočila na civilní obyvatelstvo v Luhsku a v Doněcku. A poté, co narazili na odpor a bránili se, tak v určité chvíli pan Porošenko, tehdejší prezident Ukrajiny, prohlásil ve svém proslovu, že jejich, znamená doněcké a luhanské, jejich děti se budou učit a budou se schovávat ve sklepech, zatímco naše děti budou v nádherných podmínkách a budou se zdravě rozvíjet.

To proč vám to říkám, abyste si uvědomili, že ten fašismus, banderovský nacismus, kterej tam zakořenil a který se tam rozšířil, že je tou příčinou toho konfliktu, a že příčinou toho konfliktu není žádné Rusko, žádní Rusové, ale jsou to vyprovokovaní revanšisti v podobě banderovců a nacistů. Byli vyprovokováni západem právě v jejich choutkách rozebrat jeden stát, který se jmenuje Rusko, aby si mohli přisvojit zdroje surovin a energií, které jsou na území Ruska.

To jsem vám chtěl říci, že ten zmetek si prostě dovolí takhle manipulovat dětmi a těch manipulací je samozřejmě z jeho strany ještě i více. My se k němu ještě vrátíme, pokud mi zbyde čas.

Co je další dobrá zpráva, nebo spíš ne dobrá, ale velmi významná zpráva, jsou výsledky voleb v Sasku, kde vlastně vyhrálo AFD s velkou převahou a bude sestavovat vládu v tom saském parlamentu. Má téměř polovičku mandátů. Má 39 mandátů, potřebovala by 42, protože celkově je tam 80 mandátů, jí chybí tři hlasy. Bude hledat, s kým být v koalici.

Podle dnešních zpráv a podle toho, jak se vyjádřila sáda Sarah Wagennecht, tak prohlásila, že nemá problém být v koalici s AFD. A v podstatě na základě toho by tahle dvoukoalice získala zásadní převahu.

Pro nás je zajímavé to, že tahle dvoukoalice je pro spolupráci s Ruskem. To znamená, že Merz bude mít z toho zamotanou hlavu na jedné straně. Ale bohužel AFD se trošku vyjadřovalo před volbami v tě skupině protisudečsky, byla skloňována právě AFD, že jakoby podporovala snahy sudetáků. Já doufám jenom, že to byly úlety, nebo že to byly nějaké, řekněme, předvolební kalkulace a že k tomu nedojde.

Můžeme rozebrat potom, když bude čas, i podrobněji tyhle volby, jak si to stojí. Ale každopádně je tu tenhleten náznak. Rozhodně si řekněme, že Sasko je jedno ze tří zemí na východ od bývalé železné opony, které chtějí spolupráci s Ruskem. A pokud by to tažení AFD pokračovalo i v těch dalších jedné až dvou zemích, tak by to mohlo být velmi zásadní pro ovlivňování Bundestagu.

Další věc, kterou jsem vám chtěl říci, narazil jsem na to zcela náhodou. Tetsuo Arima vám to nic neříká, mně to nic neříka, ale je to emeritní profesor Vasedské univerzity. 6. září vydal takové vysvětlení a budu ho citovat:

„Kdyby Sovětský svaz neporušil jaltskou dohodu a rychle nerozšiřoval svůj vliv, atomová bomba by na Japonsko nebyla svržena."

Tohle prostě vysvětlení má a vlastně se snaží přenést dopad atomových bomb na Nagasaki a Hirošimu jako přenést na odpovědnost Sovětského svazu.

Je tam důležité, abyste si zapamatovali ta slova: „Sovětský svaz neporušil jaltskou dohodu a rychle nerozšiřoval svůj."

To znamená, kdyby se Sovětský svaz necpal v Asii, kam ho pozvali, kam ho pozvali Američani, tak by nehodili atomovou bombu. Prostě je tu takováto zvrat.

On ten Arima samozřejmě tvrdí, že by to atomové bombardování potom nebylo nutné a nemuselo by být. Nebylo by nutné k donucení Japonska ke kapitulaci.

Dále říká, že ta bomba měla spíš úkol zastrašit Sovětský svaz, jednoznačně zabránit poválečnému rozšiřování sovětského vlivu.

Tak on na jedné straně říká, že kdyby nerozšiřoval svůj vliv, tak by nebyla atomová bomba. A na druhé straně říká, že atomová bomba byla shozena, aby Sovětský svaz nerozšiřoval svůj vliv v Asii.

Takže on de facto se snaží vyjádřit myšlenku, že určitou odpovědnost za bombardování atomovou bombou nese Sovětský svaz a samozřejmě potažmo Rusko.

Arima to neřekl poprvé. On už předtím, když jsem dohledával zdroje, si s touhle myšlenkou zahrával v roce 2020. A on tam hovoří, že vysvětlení Američanů o záchraně milionu životů na konci druhé světové války tím, že se hodí ta bomba, bylo problematické a že významným cílem americké atomové politiky bylo vojensky a diplomaticky čelit Sovětskému svazu.

V těchto tónech se nese i tvrzení amerického historika Gara Alperovice, který jasně říká, že použití atomové bomby nebylo pouze vojenským rozhodnutím, jak nás učili Američani, že to udělali právě z vojenského důvodu. Nebylo pouze vojenským rozhodnutím, ale rovněž diplomatickým signálem Stalinovi.

Eh, nechci o tom dlouho mluvit, protože bych vám musel potom celou tu osu ukázat.

Ale velmi zajímavý bylo, že rozhodující jednání v Japonsku o kapitulaci a ukončení války probíhalo v noci z 9. na 10. srpna 1945. A když se vezmou do ruky záznamy, tak tam je vidět, že oni vůbec nediskutovali a neřešili nějakou atomovou bombu, i když už bylo po prvním zásahu. Jo, 6. srpna byl první zásah atomovou bombou. To vůbec neřešili, ale byli rozhodnutí podat kapitulaci na základě toho, že 8. srpna Sovětský svaz vyhlásil Japonsku válku a tehdy se právě sešel premiér Kantaro Suzuki s takzvanou velkou šestkou.

A právě oni tam diskutovali, že by se měla přijmout závěrečná rozhodnutí postupské konference, že jo, a měli chtěli mít jenom jednu podmínku, a to je, aby kapitulace se nedotkla císaře. Eh, druhá část, taková ta militantnější, ale chtěla ještě dávat další podmínky, tak vlastně se oni nedohodli na základě rozsahu podmínek.

A nakonec se sešla císařská konference, které v závěrečném jednání se zúčastnil osobně císař Hirojito a jasně řekl: ukončit válku.

Takže jenom abych vám to připomněl, že to překrucování pravdy, falšování historie, jo, kterého jsme svědkem v naší současnosti a které vlastně předvádí i na japonské straně odborníci, takže musíme být připraveni s těmi faktami, historickými zápisy a tak dále, dokud ještě existují pro tu argumentaci, že nemáte pravdu, neobviňujte jiný stát, zavinili jste si to sami nebo sami jste to vyvolali na sebe.

Takže to jsem jenom chtěl jako tyto záležitosti vzpomenout, protože jsou to podle mého názoru z hlediska světové politiky a budoucích, bych řekl, eh nějakých vyjadřování se politiků, velmi důležité. Víte odkud ten vytrvale, protože přesně takhle začalo to obviňování Sovětského svazu jako z toho, že byl spoluúčastník zahájení druhé světové války, že jo.

A začal to vlastně prezident Duda v ten 1. září 2019 u příležitosti 80. výročí a vlastně pan prezident Duda odstartoval právě ten narativ o spoluvinně Sovětského svazu v zahájení druhé světové války.

Dávejme si na to pozor a pojďme tedy na to, co jsem nejraději bych chtěl s vám probrat.

Když si vezmete to první září, tak to první září bylo i důležité. Eh, takže, seš tam?

>> Samozřejmě.

Jo.

>> Takže co potřebuješ?

Tady obrázek.

>> Žádný obrázek. Já jenom jsem potřeboval se dostat ke svým poznámkám. Už to mám.

Takže lidičky, 1. září zasedala Šanghajská organizace pro spolupráci a vlastně u této příležitosti byla, dá se říci, 25. výročí založení, ale je třeba říci, že tato organizace nevzniká na volném místě, ale de facto využívá platformu, která se jmenovala Šanghajská pětka a kterou tvořili Rusko, Čína, Kazachstán, Kirgistán a Tádžikistán, těchto pět států.

A tato pětka byla založena v roce 1996. A teprve v roce 2001 se k nim připojil Uzbekistán a tím vlastně vznikla ŠOS - budu používat tuto zkratku pro Šanghajskou organizaci spolupráce. A v Šanghaji v roce 2001 to bylo uzavřeno a tím pádem to bylo šest států.

Původní záměr ŠOS byla bezpečnostní spolupráce mezi Ruskem, Čínou a těmito středoasijskými státy, co jsem vyjmenoval. To znamená, že šlo především o boj proti terorismu, proti separatismu, proti extrémismu, zabezpečení hranic a byla tam i vojenská a bezpečnostní spolupráce.

Víceméně se potom postupně v letech začala ta agenda rozšiřovat na ekonomiku, dopravu, energetiku, obchod a politickou spolupráci. Dostaneme se k tomu, ale chtěl bych říci: prosím vás, dost často se v zahraničním tisku objevovalo, že vlastně je to organizace, která je jakoby něco proti NATO, co vůbec není pravda, protože neobsahuje články o vzájemné vojenské pomoci.

Jo, to si vezměte, že jenom abyste věděli, že kdyby to tak bylo, tak by asi těžko v roce 2017 vstoupili do ŠOS Indie, Pakistán, kteří měli mezi sebou menší válečný konflikt. Jo, a Indie měla s Čínou za sebou i váleční konflikt, že jo.

A vlastně potom tam byly i problémy s Íránem a nakonec v roce 2004 - to je takový nekonfliktní stát - se připojilo Bělorusko.

Takže zdůrazňuji jednu věc: ŠOS není žádná vojenská aliance typu NATO. Prostě neobsahuje články čtyři, pět, to co má NATO. To znamená, že je to spíše politicko-bezpečnostní a ekonomická organizace, že jo, a řeší především regionální bezpečnostní mechanismus.

Když si to tak vezmete, že jsou v této organizaci i státy, které mají napjaté vztahy, a přesto díky této platformě dokážou je nějakým způsobem ochlazovat, dá se říci, že vlastně vytváří platformu na budoucnost, která právě překáží západu.

Jo, v roce 2002 byla už etablovaná tato organizace a byla podepsána Charta a byla dohodnutá regionální protiteroristická struktura, která bylo to podáno i deklarací hlav státu.

A vlastně v tomto roce se mění ŠOS na institucionalizovanou mezinárodní organizaci. To je velmi důležité. Už to není nějaká schůzka nějakých hlav, který si něco řekli, něco prohlásili, něco někde vyjádřili, ale tady organizace dostává právní základ a zároveň už má vlastní mechanismy na řešení kontrolních otázek.

V roce 2003, poté co proběhla plná institucionalizace a zasedání bylo v Moskvě, se již začali soustředit na řešení a uvádění jednotlivých mechanismů do praxe, jak v oblasti bezpečnosti, hospodářské politiky, hospodářské spolupráce a v oblasti koordinace zahraniční politiky. Zároveň byl jmenován generální tajemník ŠOS.

To znamená, že ŠOS se dostal z fáze: něco jsme založili a teď to začínáme používat.

V roce 2004 byla vytvořena takzvaná bezpečnostní struktura. To bylo zasedání v Taškentu a týkalo se to především boje proti terorismu a opatření proti hrozbám jako novým bezpečnostním hrozbám. V té době získává Mongolsko statut pozorovatele. Vzniká tedy trvalá bezpečnostní infrastruktura.

V Astaně v roce 2005 nastává zásadní zlom, protože do ŠOS byly přijaty země jako Indie, Irán a Pakistán. Všechny tři země jsou velmi významné. Eh, Indii nemusíme pochybovat. Irán po těch zkušenostech, co dneska máme, taky ne. Pakistán jakožto stát, který je držitelem atomové bomby, taky ne. Byli zatím přijati jako pozorovatelé, že jo.

A vlastně na těchto jednáních, když se propojili tyto státy, tak se začalo hovořit o místě a přítomnosti USA v jejich regionu, jo? Zejména se to týkalo právě i základoven a obsazení Afghanistánu, jo, a potom základen, které byly budovány v Uzbekistánu a v Kirgistánu.

Eh, začali řešit otázku: jak dlouho mohou nechat v prostoru střední Asie rozmístěné americké vojenské síly. Tato otázka do dneška není vyřešená. Naopak začíná být komplikovanější, protože nám to komplikuje ještě k tomu Arménie s Ázerbájdžánem.

Ale každopádně tehdy poprvé o tom měli řeč, diskutovali o tom a vlastně tím pádem se ŠOS už začíná posouvat z čisté regionální bezpečnostní organizace do polohy geopolitického nástroje, to znamená, že působení na region.

V roce 2006 Shanghai přijímá dlouhodobý plán rozvoje a jsou to především ty oblasti, které nás nejvíce můžou zajímat, jako je energetika, doprava, vzájemný obchod a informační bezpečnost.

Byly přijaty konkrétní programy na spolupráci proti terorismu, separatismu a extrémismu a to s konkrétním výhledem na období 2007 až 2009.

Ty se potom realizovaly.

V roce 2007 bylo zasedání v Biškeku a tady se už posiluje téma energetiky a informační bezpečnosti.

To znamená, že už začíná vytvářet i vlastní pojetí regionální bezpečnosti, který se neopírá na přítomnost západních vojenských struktur.

To je novinka.

Vzpomeňme si, že v roce 2007 vystupuje Putin se svojí koncepcí euroazijské bezpečnosti na mnichovské konferenci, kdy se mu, jak on říká, přátelé, později partneři, de facto se mu tam vysmáli.

A následně na to vlastně začali pracovat na provokacích proti Rusku.

V roce 2008 bylo v Dušanbe podepsány dohody o společných protiteroristických cvičeních, boji proti nelegálnímu obchodu se zbraněmi, municí a výbušninami.

Ale co je tam velmi důležitý, objevuje se otázka bankovní spolupráce.

To znamená rok 2008, který je ale ještě víc znám čím? Zasedáním sumitu NATO, na kterém byli do NATO pozváni dvě země – Gruzie a Ukrajina, což byl bod té provokace proti Rusku.

A tady vlastně přesto, že tehdy agentka Merkelová byla zdrženlivá a bránila se tomu, tak nicméně prostě ustoupila tomu tlaku a mladému Bushovi vyhověla a nabídka těmto dvěm zemím byla poskytnuta.

Bohužel v té době vládl v Gruzii americký agent Sakašvili.

A který byl vyslán z Ameriky, bylo mu napomoženo, aby vyhrál volby v Gruzii a vlastně s pomocí Američanů provedl přepadení Severního Kavkazu a vlastně se dostal do konfliktu s ruskými ozbrojenými silami, které to odvrátily.

Tento jejich útok a při své protiofenzivě Rusové postupně postupovali až k Tbilisi a pouze na základě rozkazu Putina vojska do Tbilisi nevstoupila.

Já jsem ještě v této souvislosti chtěl, když už jsem mluvil o té Ukrajině, připomenout ještě jednu věc. V roce 2004 vlastně poprvé probíhá ta oranžová revoluce na Ukrajině, která se snaží dosadit Banderovce do vlády.

Probíhají prezidentské volby, které v legitimních prvních dvou kolech vyhrál Janukovič.

Ale západní pozorovatelé pomohli Evropě, a nejenom Evropě, ale i Americe jakoby to druhé kolo znelegitimovat, aby se stalo nelegitimní.

A vlastně bylo nutno provést nové kolo, třetí kolo.

Nazýváme ho třetí kolo, i když oficiálně to bylo jakoby náhradní druhé kolo, kde byl zvolen pro proevropský, pronatovský kandidát Juščenko.

Potom v tom roce 2008 ty volby zase prohrál a vlastně tady začíná to první období nárůstu nacionalismu na Ukrajině.

V roce 2009 zasedá ŠOS v Jekaterinburgu.

A to je vlastně, dá se říci, první geopolitický summit po roce 2005 a byly tam řešeny otázky světové finanční krize, regionální bezpečnost, Afghanistan, terorismus a ekonomická spolupráce.

Byla přijata jasně definovaná úmluva Šanghajské organizace pro spolupráci o boji proti terorismu a mechanismu politických a diplomatických opatření při ohrožení regionálního míru, bezpečnosti a stability.

Zúčastnili se tohoto zasedání i ti všichni čtyři pozorovatelé, to znamená Mongolska, Indie, Pakistánu a Iránu.

Tím pádem se vytváří platforma pro další rozšiřování, protože to vysílalo signál dalším státům, které by mohly projevit spolupráci s tímto seskupením.

V roce 2010 je zasedání v Taškentu a řešila se otázka, jak dál řešit otázku rozšiřování a proto i schválili zásady, respektive pravidla pro přijímání nových členů.

To de facto vytvořilo rámec pro pozdější vstup Indie a Pakistánu.

Zdůrazňuju, že předtím byli Indie a Pakistan jako pozorovatelé.

Tady už by to bylo začlenění.

Zároveň si ŠOS vytvořil i institucionální podmínky pro budoucí rozšíření.

Hovořilo se tam i o mechanismu regionální společnosti a o hospodářské spolupráci.

A bylo zajímavé, že se diskutovaly i otázky, které se týkaly oblastí daleko za hranici ŠOS, a to znamená tehdejší takzvané arabské jaro, libyjská krize, krize v Sýrii, pokračující válka v Afghánistánu.

A už se tam i posuzovalo rostoucí napětí mezi Ruskem a západem. Zdůrazňujeme, že to je rok 2010, kdy se tam už diskutovalo právě to.

V roce 2012 bylo zasedání v Pekingu a tady už se začalo cítit působení Číny na tuto organizaci a Čína prosadila na tomto zasedání takzvaný strategický plán dalšího rozvoje Šanghajské organizace pro spolupráci a zároveň stanovili si hlavní úkoly v jednotlivých oblastech na celá desetiletí.

Bylo zajímavé, že byla přijata deklarace, která volala po vytvoření takzvané bezjaderné zóny, neboli zóny bez jaderných zbraní ve střední Asii.

Připomňujme si, že Čína, Rusko i Pakistán jaderné zbraně měly.

Takže na základě i té konstrukce, kterou předložil Putin v roce 2007 v Mnichově, tak to bylo vzato i za základ, jak by se měla utvářet bezpečnostní struktura a uspořádání právě v Euroasii.

Vemte si to – rok 2012, to znamená pět roků po návrhu Putina.

Pro nás je i důležité, že ty provokace proti Rusku pokračovaly, protože v roce 2012 vlastně Ukrajina přijímá zákon zakazující ve státní správě ruský jazyk.

Byl uzákonněn pouze jeden úřední jazyk a to ukrajinský, což samozřejmě vyvolávalo znova neklid na ruskojazyčných místech Ukrajiny.

V roce 2013 už je v Biškeku jednoznačně cítit sílu Číny, která se dostává jakoby do čela celé organizace.

Xi Jinping tam představil svojí verzi čínské politiky vůči celému regionu.

De facto on tam tehdy poprvé vyslovil ty otázky hedvábné cesty a pásu a prostě to, co se později změnilo na tu iniciativu Číny „pás a stezka", to znamená vytvoření celé hospodářské dopravní infrastruktury Eurasie.

Můžu říci, že právě tahle myšlenka a vytvoření určité bezpečnostní infrastruktury plus ta iniciativa čínská vyvolala velký neklid právě u hegemonů, kteří ovládali světové obchodní stezky nebo cesty, protože jak Amerika, tak i Anglie si zakládali na tom, že mají pod kontrolou hlavní obchodní cesty po moři. A tady najednou Čína přichází s konceptem, který se neopíral o oceány a moře, ale opíral se o kontinent, což potom i dál už vy to asi tušíte, co čemu to mohlo dál vést.

V roce 2014 probíhal summit v Dušanbé a tam už se řešila právě vzniklá ukrajinská krize.

To už je po Majdanu, že jo.

Bylo i definováno, že se jedná o konflikt západu vůči Rusku.

Řešily se otázky sankcí proti Rusku, jak se k tomu postavit, ale zároveň v tom roce 2014 je otevřena otázka na základě prosby Sarata - to je války v Sýrii a samozřejmě pokračující obsazení Afghánistánu.

To znamená, že tento summit ve své podstatě se zabýval ani ne tak rozvojovými programy jako konflikty a krizemi, které se týkaly členů organizace, že?

A dá se říci, když vezmete Sýrii, tak to se týkalo potřeby, kdy bylo Rusko pozváno na pomoc Sýrii, takže i tam se opakoval ten zástupný konflikt se západem.

No, jediné, co tam bylo rozvojového, to bylo, že se začal připravovat rozšíření ŠOS.

V roce 2015 bylo zasedání v Ufě a byla vlastně zahájena přijetí Indie a Pakistánu jako plnohodnotných členů.

A samozřejmě, že tu atmosféru tam kazil, již tak to i definovali, konflikt Ruska se západem.

Já bych spíš řekl konflikt západu s Ruskem, protože to slovo pořadí určuje iniciátora konfliktu. A de facto se tam řešilo už i ta otázka těch západních sankcí, které začaly dopadat na Rusko a jak s nimi řešit.

Jo, jak je řešit.

Proto i v tom roce 2015 na základě toho, jak se chovala Evropa a západ, vlastně Rusko oznamuje svoje obrácení se směrem k Asii a oznámení politiky multipolárního světa. To znamená místo bipolárního nebo monopolárního prostě oznamuje Putin tu cestu k tomu multipolárnímu světu.

A zdůrazňuje se, že vlastně ŠOS vytváří pro tuto politiku i velmi vhodný rámec.

V roce 2016 je zasedání v Taškentu, že jo.

Definitivně jsou přijati Indie a Pakistán.

Samozřejmě se řeší otázka Afghánistánu, nastupujícího terorismu, bezpečnosti, ale už zase pro mě velice dobrá věc, že ekonomická spolupráce a řeší se postoje mezinárodní situace víceméně. Se začínají v textech ŠOS objevovat vyjádření o spravedlivější polycentrickém modelu světového řádu.

To znamená stále ještě, ale si uvědomme, že ty státy stále ještě byly ve vleku tehdejšího světového řádu.

Nicméně se tady už v tom roce 2016 objevuje tato dikce, která navozuje budoucí, bych řekl, postupy na uvolňování se z područí západu.

V roce 2017 probíhá zasedání v Astaně.

Jo, konečně jsou Indie a Pakistán přijati za členy, že jo.

A dá se říci, že tím se organizace stává velmi silnou světovou organizací. Nejenom to jako počet není důležitý - že se rozšířila ze šesti na osm - ale důležitý je to, že jsou tam státy, které určují sílu nejenom demografickou, ale i ekonomickou a navíc ekonomickou sílu, která má poměrně slušnou dynamiku rozvoje, že?

A to se týká jak Číny, tak i Indie, částečně Ruska, že?

No a vlastně řeší se ale tam i zdynamizování Kazachstánu a Kyrgyzstánu.

Takže, a co ještě důležité - už tam najednou jsou členy čtyři jaderné mocnosti: Rusko, Čína, Indie a Pakistán.

Takže dochází i k paritě, co se týče atomové síly.

Víťo, přeruším tě.

A teď je sranda - no, teď je sranda, že vlastně se to překlápí na stranu ŠOS, protože jako pozorovatel, který se pravděpodobně časem stane členem, je Severní Korea. A to bude potom pětka.

Tomu se dostanu.

No dobře.

K tomu se dostanu, protože to má...

Jen jsem chtěl pošklebek.

Jo, protože v loňském roce se Korejská lidově demokratická republika vlastně zúčastnila zasedání, jo, byla to víceméně provokace.

Já se k tomu ještě dostanu, jo?

Takže v roce 2018 v Čingdau bylo zasedání.

Už to bylo ale rozšířené zasedání summitu ŠOS. A nejvíc se tam prosazoval právě projekt „Pás a stezka", to jest Belt and Road Initiative.

A já někdy možná ukážu, spíš jsem mohl připravit mapy těch cest, ale obrazně řečeno je to propojení de facto Číny směrem až přes něco jde přes Kazachstán, něco jde přes Mongolsko, něco jde částečně skrz Rusko, ale většinou ty západ-východ jdou mimo Rusko.

To je třeba si uvědomit.

Tam je ta politika Číny, aby se nezadrhla na Rusku, takže ty východozápadní stezky. A potom je jedna zásadní stezka - sever-jih. A to je právě z Ruska, která vede přes Irán do Indie, do Perského zálivu a do Indického oceánu, která se velice rychle teďko dobudovává.

Jo, takže vlastně dá se říci, že v tomto případě v tom roce 2018, kdy Čína prosazuje tu infrastrukturní část hlavně, tak se vlastně dochází jakoby k rozdělení úloh mezi Ruskem a Čínou. Čína bere na sebe ekonomiku, infrastrukturu a obchod a Rusko se zabývá bezpečností, armádou a geopolitikou.

Není to to nejvýhodnější, ale je to tak.

Myslím si, že není to nejvýhodnější pro Rusko, ale je to tak.

Píťo, můžu jenom malou otázku?

No, protože bych se v tom ztratil.

Já jsem děvče nezkušený teďko, takže chci nejdříve poděkovat za příspěvek Pavlovi Sichtrovi.

Pavle, děkujeme.

A abych se tady v tom neztratil, byla tady námitka, což...

Od Alabajuly píše: "Pane Pilmajere, Saakašvili byl dosažen sionisty a ne Američany."

No, já v tom nevidím rozpor, jo, ale řekl bych, že nebudu se vrtat, protože Saakašvili byl na školení v Americe a jestli ho tam sionisti získali, tak ale on přijel z té Ameriky, jo?

Nebudu se vracet i podle následného chování Saakašvilho už v průběhu konfliktu na Ukrajině.

Saakašvili se tak choval, takže to mohlo být na potvrzení toho, co bylo řečeno.

Jo, ostatně, jestli ještě můžu stoupit do toho - to nejsou jenom konspirace jako ta sionistická lobby ve Spojených státech.

Tak já mám doma knížku, no, možná bych ji teďko tady někde vyhrabal, ale od profesora Mersheimera - to není žádný konspirátor - která u nás vyšla pod titulem "Izraelská lobby v USA".

Takže ono se to nevylučuje, že jo.

Takže promiň, odevzdávám slovo zpátky.

Tadyť ještě Zdeněk Černoch píše, že Honza Kembell přichází s pojmem multinodální světový řád.

Jako tyhlety věci diskutujeme i s ním a on tam je - víte, pan Kembell velice dobře ví, co říká, co dělá, protože je velice zběhlý člověk, má vysoké zkušenosti právě i v té práci směrem do Ruska a Číny, kde funguje i jako poradce, a takže on ví, na čem pracuje. Ale nemyslím si, že to bude jenom takto.

Jo, jenom aby jsem trošku... Ne, ne, nezapestuji všechno, nemůžu říct.

Jo, ale ještě vstoupím.

Víťo, prosím, jestli to můžeme urychlit, protože tímhle tempem nám unikne potom svatá trojice, jo, Čuk, Gek a Zelenskej.

Jo, že už máme první hodina už se blíží ke konci a ještě jsme nedobrali současný šos klídek.

Jasně. Takže zrychlím hlavně mluvu.

Jo, teda asi.

Takže ten Biškek v roce 2019 začíná tam už vnitřní napětí, protože tam už se hlásí, sotva vstoupili do ŠOSu, tak už se hlásí o své místo na slunci. Tím mám na mysli Indii.

Jo, protože ona tam brojí, že by nebylo dobré, aby ŠOS byl čistě jenom nástrojem čínsko-ruské politiky a žádá, aby byla nastavena určitá vnitřní rovnováha — Rusko, Čína a Indie.

Jo.

A paralelně by byla ta druhá skupina — Pakistán plus ty středoasijské státy.

Já si nemyslím, že ten tenhleten konstrukt je zdravý.

Protože když si vzpomenu na zásady, které byly přijaty v těch hlavních dokumentech a jsou přijaty i v Brixu, tak v podstatě ten princip konzesuálnosti je důležitý a právě Indie je ta, která de facto tu vnitřní rovnováhu narušuje svým postojem v kritických chvílích.

Jo, to se právě objevilo i v současné době, kdy se Indie neuměla postavit z hlediska ŠOSu na tu stranu, kterou ŠOS obhajoval při postoji k Iránu.

A kdy Indie před útokem na Irán se mazlila s Izraelem, že jo. Z Netaniahua se objímali ve velkém a dávali si dárky a tak dále.

A tohleto víceméně ty zástupci ŠOSu té Indie i tomu Modimu vytýkali, že tohleto udělal, ne?

Tím spíš, když se vědělo, že hrozí útok na Irán.

A Mody de facto si chtěl jakoby u těch Američanů přes ten Izrael vysloužit nějaké výjimky.

Stejně je nedostal, stejně dostal přes prsty.

Bylo mu to platné.

A ještě k tomu zastavil práce na přípravě zasedání summitu Brixu.

Takže on toho má na hlavě dost, protože on je ten, kterej podléhá korporátům ze Spojených států amerických, protože oni maj zainvestováno právě v těch guberniích, které v Indii, které udělali z Modyho hlavu státu.

Takže jenom to jsem chtěl okomentovat — tenhleten vztah. Že se mně se to nelíbí, protože to může a bude to vyvolávat a už to vyvolává problémy právě v rámci ŠOSu.

V roce 2020 víme, že byla umělá pandemie COVID-19, že jo. Tak tehdy ten summit byl vedený přes videokonferenci.

Řešily se především ekonomické dopady pandemie, bezpečnost, znova Afghánistán a znova boj proti terorismu.

Víceméně v té době narůstá čínsko-indické napětí a přesto Rusko se snaží s oběma státy udržovat nějaké takové, bych řekl, vzorové vztahy i přes to napětí.

A víceméně víte, že došlo tam v oblasti Galvanu v Himalaji nakonec k venskému střetu, ale nakonec to dobře dopadlo.

Uklidnili se a víceméně sice to není vyřešené, je to příměří, ale je klid.

Jo.

V roce 21 zase dalo Dušan B.