Ilona Švihlíková 3. díl: Česko se dívá do zpětného zrcátka na svět, který už ale neexistuje

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Nepohodlné lidi dnes není třeba upalovat ani zavírat. Stačí je ekonomicky zničit. Nikdo je nezaměstná, nikdo jim nedá zakázku. Tohle je způsob, jak se ničí oponenti, a je to hrozně elegantní, konstatovala v předchozí části našeho rozhovoru ekonomka Ilona Švihlíková.

Systému pak podle ní stačí říci, že ti lidé neuspěli, protože nic neumí. Prochází to naprosto fantasticky, dodala.

Nejenom u nás jsou ti, kteří jediní vědí, jaké jsou ty jediné správné hodnoty, o které opřít svou důstojnost. Nejen u nás gesta nahrazují obsah a ideologie vytlačuje realitu.

Jenže mechanismus, který umí zlikvidovat kritiky, se u kritiků nemusí zastavit a dojem občanů, že jich se to netýká, tak může být velmi vratký.

Milí posluchači, ekonomka a politoložka docentka Ilona Švihlíková je mým i vaším dnešním hostem. Jsem ráda, že se opět vidíme. Vítejte.

>> Dobrý den všem posluchačům.

>> Paní docentko, Ilono Švihlíková, jak by se v této situaci mělo dál chovat Česko? Jak by měla reagovat naše republika?

Protože když sestoupíme z těch nadoblačných geopolitických výšek dolů, podívejme se na obyčejného člověka, který dnes může u nás žít v obavě z nejrůznějších nápadů, které už tady byly. A teď narážím na bývalé totalitní praktiky. Já mám na mysli třeba fenomén nadměrných metrů bydlení, násilného nastěhovávání občanů do majetku vlastníků nemovitostí, o znehodnocení měny nebo můžeme mluvit o jejím totálním zničení skrze zákaz hotovosti a převod všech transakcí do digitální sféry.

Toto nejsou nějaké mé výmysly. Tyto nápady můžeme slýchat od pirátů a nejen od nich, od jiných progresivistů, kteří mluví jako o pokroku, o sdílených bytech, o sdílených autech, o revizi a nebo odstranění takzvaných investičních bytů. Myslíte si, že je to to reálné nebezpečí?

To nás dostáváme do situace, kdy se znova objevuje ta tendence vytvořit nového, jiného, lepšího člověka. To není nic nového. Tohle prostě chodí celými dějinami.

A samozřejmě pak následuje i ta druhá etapa, a to je trestat toho, kdo se buď nechce stát novým, lepším člověkem, a nebo to dělá špatně, tak je potřeba ho potrestat. Ale to najdeme prostě od inkvizice až po zkušenosti jako relativně nedávné.

Takže to mě zas tak nepřekvapuje, přímě řečeno, že se nám tohle zase vyjeví v nějaké jiné podobě s různými návrhy.

Teď to, co mě překvapuje, je, že ta doba, kdy máme ještě pořád relativně nějaké informace, vyvolává takovou obrovskou pasivitu většiny lidí. A nejen v České republice.

Takže přestože se dějí věci, proti kterým by asi naši předkové prostě na tu barikádu šli, tady jako nic. Jsou to přijímáno s takovou tichou utrpností a nebo to není ani zaznamenáno.

Jedna věc je samozřejmě, že schválně je prostě šířeno obrovské množství balastu. To znamená, málokdo si dává tu práci s tím odlišovat balastní informace od základních trendů. Respektive ty velké trendy a pár z nich jsme probrali teď. O tom se radši vůbec nemluví.

Ono je potřeba to rozmělnit do nějakých maličkatých střípků, což se dost dělá na západě. Když to na tom východě od nás je to spíš ten film, a tam má něco nějaké příčiny a má to nějaké důsledky a pak to nějak jede dál. To je spíš to samozřejmě Rusko. Takhle uvažují Číňané. To znamená uvažují v nějakém časovém koloběhu.

Kdežto u nás většina těch takzvaných mainstreamových zpráv jsou střípky. Kauza vyhasne, jedeme dál. Další.

A všechno jakoby to bylo na jedné úrovni. To znamená, jako influencerka A se pohárá s influencerkou B, je na stejné úrovni jako zmanipulované volby v Rumunsku a to je na stejné úrovni jako to, že Trump nedokáže vycouvat prostě z Iránu a huláká na Netanyahua, jakoby to bylo prostě všechno stejné a je to jenom střípek ničeho. Vlastně to nevypovídá o ničem.

Plus samozřejmě ty moderní technologie hodně vedou k tomu, že spousta lidí neudrží tu pozornost, hlavně ta mladší generace, že už nečtou. Takže prostě jedou jenom ty titulky a přepínají neustále sem tam a z toho si nevytvoříte žádný obrázek o světě.

A potom je mnohem lehčí prostě ty lidi manipulovat neustálým opakováním, že Rusko je zlo, Rusko je nebezpečí, Rusko nás přepadne, budou tady jet ruské tanky.

Mě neskutečně překvapilo, když se vrátím k tomu. Stačilo, že takováhle věc, s prominutím, tak neskutečně zarezonovala v české společnosti. Já jsem z toho byla v šoku, že takováhle blbost, že budou ruské tanky v Brně, že to vůbec někdo mohl prostě brát vážně. Ale ono to jako zarezonovalo a ovlivnilo to asi velmi, velmi výrazně volby.

Takže tohle je ten způsob, jak uvažuje západ ke své vlastní škodě, nutno říct. A my jako periferie prostě tohle přejímáme s plnou pompou.

Takže tady vidím jeden z velkých problémů toho, proč je většina lidí velmi pasivních a vlastně si nechává líbit věci, které já v dost značné míře nechápu. Ale tak něco to vypovídá prostě o tom národě. Schopnost postavit se za určité své zájmy asi někam úplně zmizela.

>> Pravděpodobně vždy změna přijde z těch zemí, které na tom budou nejhůř v rámci třeba té Evropské unie.

>> No, ta otázka takto. Vzhledem k tomu, v jakém stavu je česká společnost, si myslím, že od nás žádná změna nevyjde. To ani omylem. Vím, že řada mých kolegů se domnívá, že naopak my budeme ty poslední, případně kdo by jako přes nějakou tu vlnu prošel.

Nedokážu říct, kde ta změna začne. Jako logicky bych uvažovala, že ve Spojených státech, protože většinou v té zemi, v tom dominantovi toho systému, což je dominant takzvaného západu, se tyhle věci objevují v té nejbrutálnější formě, a následně se šíří dál. Takže to by byl můj odhad, ale určitě ne česká společnost. Nechce žádnou velkou změnu a není na ní vůbec připravená.

Mně se to neříká lehce, ale je to tak.

Když vzpomenu slova Miloše Zemana, ten vyzýval k rozšíření ekonomické diplomacie východním směrem. Všemi směry bych řekla já.

To já považuju za jednu z nejnebezpečnějších věcí, dělat ze sebe dobrovolně terč. Kdyby tady teď si vzal slovo Oskar Krejčí, tak by začal povídat o tom, jak vždycky ty velké geopolitické stezky nás obcházely a že to je vlastně dobře, že to prostě šlo spíš přes tu Vídeň nebo horem přes Polsko, ale to, co nemůžu odpustit té minulé vládě, je, že vlastně svojí politikou z nás udělala terč a dala nás vlastně na popředí té militarizační hysterie a podařilo se jí s tím ovlivnit velkou část české společnosti.

Takže určitě v našem zájmu jako národa, kterej má 10 milionů lidí zhruba, je nebýt terč a pokusit se vrátit se ke staré dobé diplomacii, kterou bychom měli aplikovat všemi směry, protože my se prostě nemůžeme nikam přemístit.

My prostě sedíme tam, kde sedíme. Můžeme si říkat, že to praotec měl udělat jinak, ale prostě už nás tady praotec umístil a musíme se s tím nějak vypořádat.

Mimochodem, něco podobného teď zaznělo i v Spojených arabských emirátech. Někdo chytřejší tam z nich řekl: „No, ten Irán tady vlastně je, že jo. Ona ta perská říše tady je 2 500 let. Ona se asi nikam neodstěhuje a my se prostě musíme naučit, jak s ní koexistovat a musíme prostě najít nějaký modus vivendi."

O tom je diplomacie samozřejmě, ne válka, ale diplomacie. Takže tohle prostě musíme – musíme my. A bylo by dobré, abychom v rámci našeho ekonomického přežití pochopili, že ten svět se mění. A to si myslím, že tady ta vláda už dělá. Teda, abych na ní nebyla moc přísná, snaží se lépe vnímat, že ten svět se posouvá a že je potřeba prostě navazovat ekonomické i další vztahy se zeměmi, které se nám třeba mohou zdát být kulturně vzdálenější, ale mohou být pro nás velmi ekonomicky zajímavé.

Pro obě strany by to mělo být – obě strany si mají něco přinášet. Typickým příkladem třeba Kazachstán, nebo i snaha napravit ty velmi poškozené vztahy s Čínou, což je destruktivní a nedává to vůbec žádný smysl.

Tady návštěva pana Taiwance mě vystrčila. Takže tam si myslím, že vláda se snaží o určitou korekci v tomto ohledu a to si myslím, že je dobře.

No a potom nám víceméně zbývá prostě čekat. Protože, jak říkám, z téhle země – já nechci být velký pesimista – ale fakt si myslím, že z téhle země prostě nevyjde žádné hnutí změny, ani nic prostě extrémně kreativního či imaginativního. A že k nám to prostě dopluje zase s nějakým zpožděním. Obávám se, že to tak bude.

Když se podíváme na ostatní evropské země – vy jste zmínila, že změnu očekáváte z Ameriky – ale myslíte si, že v Evropě není žádná země, která by byla už zralá třeba na vystoupení z eurozóny, nebo alespoň na dělání potíží?

Ale jasně, že v řadě těch zemí prostě máte proudy, politiky, určité lídry, kteří se staví proti tomu a snaží se nabídnout nějaké nové pohledy. Jsou v Itálii, jsou v Německu, jsou ve Francii, samozřejmě.

Jo, ale není tam pořád ta úplně nazrálá společenská situace k tomu, aby se nejen formálně dostali k moci – oni a potom je ostatní obkrouží ten deep state, jak se to stalo Trumpovi v tom prvním období, ten deep state ho úplně udusil – aby skutečně mohli začít dělat nějaké razantnější změny.

To znamená, ano, jsou tady nějaké prvky jiných struktur. Ve Velké Británii je to určitě faráž, ale je to otázka do jaké míry je to podhoubí na to přijímat tyto věci.

Ono něco úplně jiného je být proti něčemu a třeba někoho podpořit ze zoufalství. Může být řada Němců, která podporuje AFD, protože třeba dlouhodobě volili CDU, CSU a teď prostě cítí, že už nemohou. Třeba po svých zkušenostech s migrací, potom co ztratili práci v průmyslu – tam zmizely stovky tisíc dobře placených pracovních míst – tak chtějí zkusit něco jiného. Ale to nutně neznamená, že budou stát za nějakým razantnějším programem.

Jo, já si pořád myslím, že prostě ta Evropa jde dolů z obrovské výšky. To teď neříkám, že se všem lidem vede dobře, vůbec ne. Ale prostě pořád je tam ten utlumující efekt těch minulých dekád, kdy se to bohatství různými cestami akumulovalo.

A ona jedna věc je být s něčím nespokojen a druhá věc je říct, jak to udělat. To znamená mít vůbec tu vizi. To já tak moc nevidím. A pak to úplně nejtěžší je ji dokonce realizovat. A to třeba za situace, kdy se proti vám postaví domácí tajné služby, nebo zahraniční ambasády a podobně.

Proto si myslím, že nejvíc šanci na úspěch dávají změny ve Spojených státech. A tam ta společnost, co já vím, je opravdu ve stavu velikého rozkladu, obrovského rozkladu.

Jo, když prezident Trump hovoří o tom fentaninu, tak nepřehání ani na okamžik. To je opravdu morální, totální degradace – to, co se děje ve velké části Spojených států. To dennodenní násilí, ty masové střelby, o kterých my ani zlomek toho neznáme.

Tady prostě vidíš, že ta společnost je v obrovském pnutí. A tam si myslím, že ten prostor pro něco jiného je rozhodně velikánský – v těch Spojených státech. A je tam i mnohem větší ta schopnost organizace zdola. To v rámci jednotlivé komunity si myslím, že je tam velmi dobře vyvinuté. Ne, že by to řešilo ty sociální problémy, ale toto tam je. A ta protestní kultura tam je. A myslím si, že v řadě míst je i ten intelektuální potenciál na to prostě přinést nové myšlenky.

Jo, nejsem si tím úplně jistá. Byla bych radši, kdyby to byly evropské země, na rovinu řečeno, ale tam možná to podceňuju, možná jsem zbytečný pesimista. Já to tam tolik nevidím, ale budu velmi ráda, když se budu mýlit. Budu velmi ráda, když třeba podcením francouzskou touhu po změně.

Jo, myslím si, že ta touha není tak velikánská. Tam ta protestní kultura je staletí.

To jo, ale říkám – budu ráda, když se budu mýlit – takže když podcením tu evropskou kreativitu, schopnost představit si něco jiného. Ale nejenom si to představit a taky potom politicky realizovat. To je to nejtěžší.

Eh, pořád se snažím najít nějaké východisko pro nás, přestože tady ve středu Evropy nejsme ostrov. Ale řekněte, jakým způsobem bychom měli teď postupovat, protože jsme navázáni na evropské struktury. V mnoha rozhodnutích vlastně už nemáme svojí státní subjektivitu.

Přerušili jsme vztahy s Ruskem. Dodávky plynu ze sibiřských plynovodů neproudí. Chtěli jsme plyn do Evropy vykrýt z některých zázračných zemí, jako třeba z Kataru.

O to by nebyl špatný nápad, kdyby se nestalo to, co se stalo.

Ale ten Katar není přímo zasažen válkou v Perském zálivu, takže se pořád snažím najít východisko pro nás, protože jinak vlastně skončíme ten rozhovor tak, jak jsme začali – že to myšlení je, že jsme ve vleku. Ale my jsme no, a jako často dobrovolně.

Jo, to je prostě určitá část elit, kam patří i ten prezident. Přesně tohle říká. To znamená, že jsme malí, slabí.

Kdyby tady byl klasik, tak řekne: „Dosti těchto řečí."

Jo.

A že vlastně se musíme spoléhat na to zahraniční. Ono to opravdu začíná v té hlavě.

Jo.

Když si to přestanu myslet, tak se začnu jakoby taky trošku jinak chovat.

No co můžeme dělat?

My můžeme v téhle situaci, kdy podotýkám znova, tady není poptávka po radikální změně. To znamená, kdyby s ní někdo přišel, teď je jako — teď neříkám prostě kdo — tak ty lidi prostě ho nepodpoří.

Jo, když je v těch Spojených státech třeba ta mobilizační schopnost velmi dobrá, si myslím, a částečně asi i v Francii, tak tady není prostě ta poptávka z těch globalistických sil. Tady je naopak — tady jako je poptávka udržet status quo.

No tak co můžete dělat?

Můžete nějakým způsobem prostě v té situaci manévrovat, že jo. Můžete se snažit napravit ty největší excesy.

Jako ekonoma si musím prostě udržet manévrovací prostor, to znamená rozhodně žádné euro. Určitě dluhopisy v rukou občanů — to si myslím, že je dobrý nápad, abych taky vládu pochválila. To si myslím, že je krok správným směrem.

Jasně. Nezmění to výrazně tu držbu, která je hlavně u těch dcerek nadnárodních firem, ale zaplať Pánbů za to.

A hlavně si musím prostě budovat ty protistruktury, protože my tady máme strašně silné ty mediální struktury, který jsou i proti téhle vládě, která, jak říkám, není vůbec radikální ve svých postojích. Není vůbec.

A přesto ta mediální fronta je tady propojená. To znamená, to je určitě jedna z těch linií. To znamená mít ty alternativní — to, co děláte vy částečně i já a částečně spousta dalších lidí.

A mít samozřejmě prostě připravený ten program, který eventuálně — to je ta imaginace — nebát se toho a snažit se prostě udržovat zdola, co všechno jenom zdola udržovat jde, že jo.

Jo.

To znamená ještě pořád do určité míry je na nás, co kupujeme, kam dáváme svoje peníze, co preferujeme. To jsou taková střípky, jo. Něco z toho jsou úkoly, řekněme spíš intelektuálnějšího typu. Něco jsou úkoly každodenní činnosti našeho každodenního výběru.

My jako český národ máme bohaté zkušenosti s tím, jak přežít v nepřátelském státě, že jo. Byli jsme v něm kolik — 300 let nás to drželo, jo. Takže prostě to můžeme napodobit spoustu těch věcí, jo.

Ale ten rozdíl je v tom, že tehdy — v tom devatenáctém století — ty Češi přesně věděli, za co bojují, a doznačíny věděli i jak to mají dělat, jo. A hlavně věděli, proti čemu stojí.

To dneska spousta lidí to neví — a nevím, že to neví — ale ještě ke všemu je to ani nezajímá, protože řeší hlavně to, jestli se bude vysílat nebo nebude vysílat Stardens, jako jo. To je prostě otázka toho uvědomění — jestli pro ten národ chci něco udělat nebo ne, jo.

A to je úplně, bohužel musím říct, na úplně jiné úrovni dneska než v tom devatenáctém století, kdy prostě ta práce s tím byla jednodušší.

Jasně. Bylo to prostě vzdělání národů, bylo to období toho národního uvědomění — nejen u nás. K nám ta vlna taky samozřejmě přišla, jo, ale je to na ty úkoly tohodle typu, o kterých mluvím — je to podstatně vhodnější než dneska.

Jo.

Nejhorší je, když prostě máte masu lidí, kterým je tak nějak všechno jedno a jediné, čím žijou, je co bude ve slevě u Lidla. Jo, tak to je fakt problém — prostě s tím pak pracovat — a potom vám nezbývá, než se dívat na ty Spojené státy, kde skutečně ten pád — ta společenská degradace je tak strašně rychlá, že si říkáte: jestli já tohle nechci vidět, já to nechci zažívat, já nechci prosazovat taktiku „čím hůř, tím líp". Já jsem to nikdy neměla ráda — tahlety úvahy — když se k tomu třeba spousta politiků upíná, tak mi to nikdy nepřišlo, že to je správné. Ale možná to nakonec tak dopadne.

Eh, mnohokrát tady hosté vyslovovali obavu, že Amerika stojí před občanskou válkou.

Hm.

Potom poté, co byl podruhé zvolen Donald Trump, tak se zdálo, jakoby to ustalo, ale vy to tak nevidíte?

Ne, neustalo vůbec nic. To je jenom to, že nemáme, že se nesleduje vnitřní dění ve Spojených státech. Jo, to je zase prostě — je nám tady prodáván nějakej obraz.

No, Spojené státy jsou neskutečně rozpolcené tím, co dál. Neskutečně. A tam působí velikánské množství vlivových skupin. Jednak samozřejmě, jako farmaceutický průmysl a zbrojaři a ty všichni — prostě chtějí si udržet tu svou moc vůči běžnému Američanovi, který se v drtivé většině případů bude žít mnohem, ale mnohem hůř než před 30 lety.

Jo, mnohem.

Když si vezmete, že někdy v těch šedesátých letech — tak když byste pracovala pro General Motors, že jo — tak byste prostě měla výborný plat, nebo třeba váš manžel by měl výborný plat, vy byste byla doma s dětmi, a měli byste domek se zahradou a dvě děti a psa a sociální zajištění a nedělala byste si starosti s tím, co budete dělat, když vás bolí zub.

Jo.

A dneska prostě — největší soukromý zaměstnavatel — to říká mimochodem Las — ale největší soukromý je Walmart. Jo, a z toho se neuživíte. Budete se hledat další dvě tři práce a spousta těch lidí, který budou dělat pro ten Walmart, budou žít v autě a jestli se jim zdravotně něco stane, tak je to buď zruuje, nebo prostě umřou, protože na tu lékařskou péči nebudou mít.

To je úplně jiný svět. To je úplně jiný svět.

Jo a já mám někdy pocit, že u nás ty lidi posuzují ty Spojené státy na základě nějakých seriálů, který viděli v sedmdesátých letech, a že vůbec nechápou, čím si ty Spojené státy prošly.

Mimochodem, právě jenom Spojené státy v takové obrovské vnitřní krizi mohly zvolit někoho jako je Donald Trump, protože on je — ať ho vnímáme pozitivně nebo negativně — netradiční osobnost. Teď nejde o to, jestli je maximální narcista a tak dále.

Jasně, ale on se vymyká absolutně z té linie těch amerických prezidentů, jo. Nejde o to, že je úplně jiný než Biden. On se úplně vymyká vším, co dělá, jak nazírá na svět.

Jo, je to abnormální osobnost. A teď nemyslím, jestli to někdo vnímá pozitivně nebo negativně, ale je úplně jiný. Je to chyba v Matrixu, do určité míry, jo. A jedině společnost, která je v tak hluboké krizi, vám zvolí někoho takovéhoto.

Eh, paní docentko Ilono Švihlíková, vy se specializujete na mezinárodní ekonomii a také na oblast mezinárodních vztahů a vlastně se mi dnes zdá, že se stále dostáváme spíše k těm mezinárodním vztahům než k ekonomice jako takové.

No, ono se to často těžko odděluje.

Určitě. Jenom přemýšlím ještě teď nad tím, protože kdykoliv se začneme bavit o Evropě i o Česku, stejně skončíme v Americe. Takže tam se pořád asi vaří ta zásmažka, ze které si pak všichni odebírají na svou vlastní polévku.

Ale je to dominanta toho systému, ve kterém my se pohybujeme.

Pořád ještě dominanta.

I kdy je?

My se pohybujeme, my jsme periferie, my jsme periferie západu a tam prostě pořád jsou to Spojené státy, která prostě tady jsou zeměvojenskou mocností, pro řadu atraktivní. Což říkám, oni se spíš obracejí k tomu, co znají z těch starých filmů, než k té než k té současné realitě.

Je to zeměvojensky dominantní, samozřejmě, jo.

Takže tam pořád jakoby to vztahování se k nim, ať už z hlediska adorace nebo odporu, to pořád funguje.

To pořád funguje.

A hlavně si vezměte, že my jsme se kulturně naprosto oddělili od toho ruského prostoru, který je samozřejmě duchovně, společensky úplně jiný, úplně jiný než ten americký, staví na úplně jiných hodnotách.

A ten prostor východní, třeba čínský, ten jsme pro jistotu ani nikdy nepochopili.

Ani se to vlastně nesnažíme.

Jo, tady teď i v rámci té EU vlastně převažuje snaha tu Čínu nenávidět, jo?

A ono když o někom toho moc nevíte, tak tu nenávist nastavíte poměrně jednoduše.

My už těch cílů k nenávisti máme skoro dost.

No jasně.

A v tom jsou dobří, ale jako jo, to jim jde, to jim nejlíp to jde těm, kteří se zaklínají nejvyššími hodnotami a často pravdou a láskou, tak tyhlety jako většinou jsou v nenávisti úplný špici, teda.

A je tedy zvláštní, že čím více nenávisti, tím více pocitu své vlastní dobroty.

No jasně.

A té morální nadřazenosti.

To nepodceňujte, jo.

Tímhletím jim jde, jim jde hrozně moc o tu morální nadřazenost, protože oni prostě nemají jak miliardy v tomhle ohledu, prostě nemají, jo, nebo to nemají třeba ani nějaký ten vzhled a něco dalšího povrchního relativně.

No tak jako o co se opřou?

O tu morální nadřazenost. A kdo to jsou jim?

No tak to je hlavně ta progresivistická elita, že jo.

Jo.

A to nejsou to nejsou jako často bohatí lidi, který zastávají tyhlety názory.

Naopak to jsou často jako velmi, velmi chudí lidi, ale tohle jim dodává ten pocit té důležitosti toho.

Konečně můžu říct, že jsem lepší než ty ostatní.

Svět se teď jeví velmi rozbitý.

Když se podíváme na rusko-ukrajinský konflikt, evropsko-ruský konflikt, ještě řekněme, přetavený do té čisté militarizace, ale stále se zatápí pod kotlem.

Izraelsko-palestinský konflikt, američko-izraelský útok na Írán.

Ta kaše vypadá hodně horká.

Ale to není jenom tam, že jo.

Vezměte si prostě blokádu Kuby.

To je de facto genocidní blokáda vůči té zemi.

To, co se stalo ve Venezuele, kdy ukradnete prezidenta, jakým způsobem Spojené státy dlouhodobě prostě mění s chutí režimy a zasahují do nich v Latinské Americe, že jo.

Vnitřní problémy řady afrických zemí, jo, kdy prostě zase tam zasahuje Izrael a Saúdská Arábie do Somálska a další, jo. Kdy ty země prostě nějakým způsobem se pozicionují vůči Číně nebo naopak s ní, jo.

Všechno se přeskládává, všechno.

Jo, to jenom my tady prostě nás tady mainstreampvoá média, jak já říkám, i včetně Evropské komise, jsou odolné vůči realitě.

Jo, ty teď to jako nezajímá, ale prostě ono je to všechno v pohybu, protože ten to krátké období, kdy Spojené státy byly opravdu hegemon, což je dejme tomu po rozpadu Sovětského svazu, dejme tomu někam k roku 2008 maximálně, jo, kdy skutečně to byla ten unilaterální svět americký, tak ten prostě skončil jednoznačně.

Ten svět je opravdu multipolární, ale my teď jako nevíme, co s tím, protože na to nemáme instituce, nemáme na to bezpečnostní architekturu. To je to nejhorší.

Ty instituce, které máme, to neodráží dost dobře, ať se to týká třeba Mezinárodního měnového fondu a nebo koneckonců i Rady bezpečnosti a podobně. Ty reflektují jiný svět, svět po druhé světové válce, ne ten současný svět.

Ty velmoci si nevěří.

Ta míra důvěry mezi nimi je hrozně nízká.

To znamená, ten prostor pro diplomacii se vám tím samozřejmě zužuje, jo, ale zároveň je tady spousta ekonomických napojení, která se vytvořila v surovinách, jak jste zmínila, ale i v těch hnojivech.

To nepodceňovat důležitost hnojiv, že jo, v obchodě, samozřejmě v investicích, jo.

A takže vy máte nějakou prostě nějaké sítě, které fungují z hlediska třeba nadnárodních firem, ale ta bezpečnostní sféra a ta zahraničně politická sám hroutí, jo, a začíná se přeskládávat.

A to vám nutně narušuje i tu ekonomickou a spousta zemí je z toho prostě dezorientovaná. Nejsme jenom my a říkají si: "Proboha, co s tím teď jako budeme dělat?" Protože prostě zpátky už se vrátit nejde a Spojené státy už nemůžou tu roli toho unilaterálního hegemona hrát a oni to taky neufinancují, jo, a ani to nejsou schopni kompetenčně zvládnout. A upřímně nikdo, kdo má rozum v hlavě, by to neměl chtít, jo, protože si tím prostě hrajete na Boha a berete si břemeno, který prostě nemůžete zvládnout a nutně budete dělat takový chyby, které vás nakonec zničí.

Kde jsou ty Spojené státy, jo. Válka v Iráku, jo, typicky prostě Afghánistán. Všechny tyhle obří chyby, které a od dneška to smrdí ovoce z nich, jako zamořuje nejenom ten region, často velmi často celý svět, jo.

Takže tohle je ten pohyb, jo.

Na jednu stranu ta ekonomika je prostě chtěla nějaký pevnější prostě vazby, dlouhodobý, stabilnější. To nám svědčí, že jo, ale na druhý straně prostě ta bezpečnostní a zahraničně politická rovina se s tím úplně jako míjí, jo.

A tohle se vám teď tady střetává a střetává se to všude.

To co jste zmínila, to jsou potom už ty situace, kdy by řekl Klausewitz, že válka je pokračováním diplomacie jinými prostředky. Ale prostě ta napětí a konflikty vám probíhají prostě všude.

Všude je to nehezký pohled.

Jo.

Tak jak říkám, Česká televize nás předtím chrání, že jo, že nám tyhle věci radši jako zatajuje.

A popírání je také jistý přístup k realitě.

Nebo ignorování, že jo.

Ale když se jako podíváte, ono vlastně všechny země jako přemýšlí, co dál.

Všechny i ty velikánské.

Jo, v Japonsku prostě, Jižní Korea, to nejsou úplně bezvýznamní světoví aktéři.

Všichni přemýšlí, co budou dělat s tím, že Čína je silná a mocná.

Všichni přemýšlí, co dělat s tím, že prostě Američané jsou zaseknutí u Hormuzdu a dnešní válka už se vede úplně jinak a s jejich prostě nějakýma limitama minimálně u konvenčních zbraní, jo. Také prostě hledají cesty, jak na to reagovat.

Prostě oni třeba těch politiků není hloupá, oni vědí, že ten svět se mění, ale teďkon co sakra s tím, protože spoustu let to fungovalo nějak a najednou se vám to všechno sype.

Paní docentko, ale my si tyhle otázky vůbec neklademe, jo?

V tom Japonsku si je klade.

Druhá otázka je, jestli odpoví správně pro nějaký prospěch svých lidí.

To je to, věc jiná.

Jo, ale my se pro jistotu o tomhle vůbec nebavíme.

My se vztahujeme ke světu, který už dávno neexistuje.

Jak to může dopadnout?

No, špatně, když jste mimo realitu, že jo.

Když jste mimo realitu, tak nemůžete reagovat a když nemůžete reagovat, tak většinou si to pěkně odskáčete.

Jo.

Potom lepší je fáze, když víte, co se děje, a ta nejlepší je, když víte, co se děje a ještě jste schopni reagovat.

Jo.

A to není vždycky otázka jenom velikosti.

Říkám třeba, často zmiňuji tu Čínu, jasně, ta je obrovská, 1,4 miliardy lidí.

No tak to se reaguje, jo.

Ale ono to taky není vždycky úplně jednoduché, jako uřídit takovýhle kolos, jo.

Ale i menší země se prostě mohou snažit úspěšně reagovat a třeba v té jeho východní Asii aspoň prostě manévrovat a nedělat si zbytečně nepřátele a snažit se udržovat nějaké korektní vztahy s každým, kdo je kolem.

Ale první prostě základ je říct si natvrdo pravdu.

Jo.

A tady prostě my si ji neříkáme, protože se furt díváme do toho zpětného zrcátka, jo. Protože ten svět nám připadal třeba takovej jako přehlednější, jednodušší, jo. Ono je lepší prostě si říct: máme tady ty USA, to je ten vzor, budeme se nechávat řídit, jo, a máme tu EU a to bude ten volný pohyb všeho možného a to bude ta prosperita, budeme vyrábět na jednotném trhu a to bude hezké, jo. Ale tohle je prostě pohled nějjakých 30 let zpátky.

No, to není současnost, jo. Ale jak chcete správně reagovat, když se díváte do zpětného zrcátka? Paní docentko Ileno Švihlíková, moc vám děkuji za tu odvahu podívat se před sebe a ne se stále jen chlácholit tím, že ten odraz v tom zpětném zrcátku se možná nakonec přeci jenom přetaví do současnosti.

Díky za to.

Já moc děkuju za pozvání.

Milí posluchači, celý třídílný rozhovor s docentkou Ilonou Švihlíkovou, ve kterém jsme se ponořili do odtrženosti evropských elit od reality, do skutečných příčin odpojení Evropy od ruských energií i do otázky, jak dlouho může bohatý kontinent žít z podstaty, si můžete poslechnout na platformě Herohero.

Všechny díly jsou vám také k dispozici na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube.

Děkujeme všem, kdo nás posloucháte a také podporujete na účtu 1034916/2700.

Jen díky vám můžeme otevírat témata, která jinde nezazní.

Martina Kociánová vám přeje klidné dny a těším se brzy na slyšenou.

Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte.

Nikdo jiný to za nás neudělá.