Čí je ČT? Novinářka o vazbách na Hrad a opozici i o výchově loajálních redaktorů.

Bavíme se tady o České televizi.

Jakým způsobem si tato mediální instituce vybírá své redaktory. Pamatuju ještě doby, kdy se novináři ve školách učili třeba jak informovat bez vkládání určitého názoru do tohoto sdělení. To šlo stranou. Kde se teď berou ty kádry, abych to řekl tak nějak postaru?

>> Tak já nevím, jakým způsobem vybírají oni, protože to je interně. Já vím, co se týče toho, jak jsem to viděla, nebo se navážu na to, co jsem říkala. Je tam potřeba dělat personální audit. Když to řeknu, tak já nevím, prostě tam se student žurnalistiky nebo někdo, kdo by se chtěl stát redaktorem České televize a splňuje ty podmínky z vysokoškolského vzdělání, tak se tam nedostane, protože musíte pracovat, musíte být zainteresován, ať už je to v nějaké nadaci, v nějaké neziskovce. Prostě proto je potřeba udělat personální audit. Tam je to všechno propojené.

Je to propojené, a když zjistíte ty vazby, které jenom slyšíme. My to jenom slyšíme, napojení sponzorů prezidenta Petra Pavla na Českou televizi. To znamená, že to je potřeba rozkrýt. Až to rozkryjeme, až to odstraníme, tak pak bude probíhat opravdu velmi otevřená soutěž na to, aby se tam někdo stal redaktorem.

A to je přesně o tom, že oni si tam vybírají lidi, kteří dopředu už zpracovávají, které vědí, že samozřejmě musí být šikovný na tu práci, ale který možná nemá vlastní názor, protože oni nepotřebují mít člověka s vlastním názorem. A to je přesně to, co pořád se snažím těm lidem vysvětlit.

Dneska je to o tom, že my pořád řešíme financování a veřejnou službu, ale vezměte si, kolik se za den stane v České republice a ve světě událostí. Kolik toho vidíme během dne? A to, jakou událost si vybereme, v jakém rozsahu o ní budeme informovat, je věcí těch zodpovědných osob, které to vysílání řídí. To znamená, že on si nevybere úmyslně něco, co tam nepotřebuje, ale my mu to nedokážeme prokázat. Nebo si tam zařadí informaci nebo zprávu, která je mu doporučená, v uvozovkách. To my taky nedokážeme. Pak tomu redaktorovi řekne, jak to má udělat a koho má oslovit, a on to natočí. Ten divák u té televize nemá vůbec šanci to poznat.

A proto já říkám, že musíme sledovat obsah a kvalitu toho vysílání, protože se to třeba zrovna ukázalo za dobu covidu. Proč jsme za dobu covidu neměli vůbec žádné reportáže o lidech, kteří trpěli na čekání, kteří mají problémy po očkování? Ale my jsme pořád poslouchali jenom jednu stranu. A v okamžiku, když se objevil člověk, který měl jiný názor, no, tak dostal nálepku, dehonestaci, mediální šikanu. A když to řeknu, potom se ho vlastně každý bál oslovit, protože už měl tu nálepku a už byl prostě ve společnosti znemožněn.

Takže dneska si ta Česká televize vybírá vhodné, lojální lidi. Nejlépe ty, kteří nemají svůj vlastní názor, a pěkně je zpracovává. A to není jakoby tak, že by hanila ty mladé lidi, ale ty mladé lidi musíte naučit tu práci. A když je nenaučíte tu práci, když jim neřeknete, co mají dělat, tak oni to nevědí. Jo, není to o tom, že by to bylo a priori, že by to nebyli schopni nebo že by oni prostě nemají ty informace, protože jim nikdo neřekl, že by si je měli zjistit, protože je nikdo nevedl. Jako se říká, nikdo není učený z nebe. Ti lidé se to musí také naučit, ti mladí.

>> Kde je podle vás ten moment, kdy se práce redaktorů u nás zvrhla? Kdy se začaly v takové míře dělat reportáže, tak říkajíc, na objednávku, tedy záměrně zkreslené nebo i dehonestační? Lze říci, že to se samozřejmě netýká jen České televize.

>> No, já si myslím osobně zaprvé, že to byl tichý podprahový, prostě takový se blížící se proces. Jo, já když jsem odcházela z České televize, no, přestala jsem pro ní pracovat v roce 2009, tak do té doby jsme opravdu měli velmi přísná pravidla. Neustále jsme museli odpovídat na nějaké stížnosti. Na radu jsem chodila neustále. Prostě byla pravidla, museli jsme mít opravdu ověřené zdroje a museli jsme dát prostor úplně každému. To znamená, že já osobně si myslím, že se to stalo tím, že se do toho procesu začali vstupovat lobistické vazby, podnikatelské vazby, evropské vazby a americké nebo globální vazby. Protože my moc dobře víme, že Česká televize, jako veřejnoprávní média, dostávají peníze z Bruselu. Dostávali peníze z cizích grantů a dotací a nedostávali je zadarmo, aby si mohli vysílat, co chtěli. Dostali k tomu samozřejmě instrukce, jak to mají dělat. A to ten divák v žádném případě nemůže jakoby pojmout, protože žijeme v chaosu informací. A člověk je pohodlný. To znamená, že v 90 % nebo v většině z nás si zapneme televizi a buď se dívá na komerční televizi, nebo se dívá na veřejnoprávní. Nepřemýšlíme. My prostě vůbec nepřemýšlíme. Nemáme kritické myšlení. My prostě bereme ty informace tak, jak nám oni říkají, a ono je to v pořádku. Jenomže my jsme přestali vnímat to, že ta Česká televize už není veřejnoprávní televize. Ona už neplní tu veřejnou službu. Ona už nám neříká ta fakta, ona nám prostě manipuluje s fakty.

Víte co? Já osobně si myslím, že Česká televize by neměla soutěžit s komerčními televizemi, co se týče sledovanosti. No, ale vzhledem k tomu, že generální ředitel má přitom, aby dostal roční odměny, bonus, má splnit procenta sledovanosti. No tak co si budeme povídat? Česká televize by měla prostě nesoupeřit s komerčními televizemi. A ona s nimi pořád soupeří.

To znamená, že oni nejdou po faktech, po informacích, které jsou třeba suché, nezajímavé, neatraktivní. A oni dělají úplně stejnou, vlastně tu emočně manipulativní. Jo, čím víc lidí brečí na obrazovce, my se nedovíme, že se nabourala auta, ale my vidíme plačící rodinu, která pláče prostě nad pozůstalým. To znamená, oni cílí na emoce, na podprahovost těch lidí, kteří vůbec nepřemýšlejí o tom vlastně, co se stalo.

Takže my jsme to jakoby postupem času takto začli vnímat. Oni zjistili, že to vnímáme, že to takto bereme. Ale na druhou stranu, lidé, kteří to zjistili, přestali platit koncesionářské poplatky. A v době, kdy to šlo, odhlásili televize. Protože, když se podíváte na roky, kdy oni vybírali koncesionářské poplatky, nedařilo se jim, protože lidé opravdu ve velkém odhlašovali televize. To znamená, že vlastně oni velmi jednoduše převzali soutěž. A teď kdo má více krve a kdo má více nářků, tak to prostě vychází dobře.

A to podle mě nemá dělat veřejnoprávní televize. A je potřeba si říct, co vlastně naše společnost chce. Takže jestliže se shodneme na tom, a říká to nebo většina se shodne na tom, že potřebujeme veřejnoprávní média, protože potřebujeme občany informovat.

A já největší přínos vidím v tom, že když dojde třeba k nějaké krizové mimořádné události, která zasáhne nějakou, ať už území, celé území nebo část území, tak vím, že si na tu Českou televizi zapnu a že tam prostě se dozvím, jestli jezdí spoje, jestli nejezdí spoje, jestli lítají letadla. Já už tam nepotřebuji ty emoční výlevy, jo?

Nepotřebuju tam vidět, kdo tam z politiků jezdí a složí tam jednu bedingu s ovocem a veze tam jednu mouku.

Já potřebuju vědět, dostat informace.

To je ta veřejná služba. To je to, co by Česká televize měla dělat. To je to, co nemusí dělat komerční média.

Takže si řekněme, že chceme veřejnoprávní média, jakou chceme veřejnou službu, v jakém rozsahu, kolik na ní stát chce dát a kdo ji má dělat.

Můžeme klidně zkombinovat model, jako má třeba BBC. BBC poskytuje veřejnou službu a část programu si dělá komerčně, to znamená, že si vlastně sbírá sponzory a financuje se podle toho, jak má peníze.

Ale my tohle — my jsme se prostě smířili s tím molochem, že existuje. My jsme se smířili s tím, že ten moloch ovlivňuje veřejné mínění, že štve a rozeštvává společnost, a nic s tím neděláme. A ještě do toho hodíme vidle s tím, že měníme zákon uprostřed roku.

Místo toho, abychom opravdu změnili pouze financování a začli řešit veřejnou odbornou debatou napříč politickými stranami, jak má vypadat veřejná služba.

A mimochodem jenom proto, že ta televize — že opozice velmi dobře ví, komu ta televize slouží — tak to odmítá. Protože kdyby se opozice bála toho, že by mohla ta televize sloužit vládě, tak by naopak o tom chtěla diskutovat. Ona to brání.

Ona jenom — já jsem ještě neslyšela to, když se bude pod vláda ovlivňovat, tak to jako tam bude někdo sedět na lince a bude si volat s vedoucím vydání a on to bude nějaká z úřadu vlády prostě řídit. To je naprostý nesmysl.

Ale vlastně ta hysterie, co vzniká, tak dokazuje nám všem, že je tam něco špatně a že to je hodně špatně, a oni se toho bojí, aby se na to nepřišlo. A to je podstata toho všeho, co je.

Protože by se provalily vazby na opozici, provalily by se vazby na Hrad a provalily by se vazby — vlastně ty penězotoky, které tam tečou do České televize a z čeho se vlastně využívají ty různé projekty.

[hudba]

Diváci, pojďme si teďka něco povědět o novinářské profesi.

Jedna z klíčových věcí, co každý novinář řeší, je pokládání otázek. Záleží na tom, kdy ji pokládáte a koho se ptáte. To, že někdo nepokládá otázky, je součást dnešní doby. My ty otázky pokládáme a má to svojí daň.

Správný čas je pro novináře samozřejmě riziko. Když je covid, všichni chtějí očkovat nevyzkoušenýma preparátama a vy se ptáte odborníků, kteří mají dekády praxe v daném oboru, jestli to očkování je nejlepší možné a jestli tam je nějaká slizniční imunita a kdy očkovat, koho očkovat, jestli jsou tam nějaký kontraindikace, jestli tam jsou nějaký rizika — tak samozřejmě jdete proti tomu proudu a má to pro vás rizika.

V dnešní době jsou to rizika, a hlavně na sítích je vám snižován dosah, je to zametáno pod koberec.

Další příklad může být to, co se dělo okolo střelby na fakultě. Bylo tam spousta otazníků. Dneska je ta kauza víceméně soudně zakázaná, aby se řešila u jiného média. My jsme byli jedno z prvních médií, které tomu ty otázky kladlo v době, kdy pan Rakušan na ministerstvu vnitra říkal novinářům, že se o tom nesmí psát a že se mají ptát přes ministerstvo vnitra. To jako vážně? Ministr vnitra vám bude říkat, na co se jako novinář máte ptát? To nepřišlo nikomu divný. Nám jo. My jsme ty otázky pokládali.

Kladli jsme otázky ohledně toho, jakým způsobem jdou peníze na Ukrajinu v době, kdy tady byla silně proukrajinská vláda, která řešila pomoc Ukrajině, aniž by někdo řešil, jestli tam ty peníze vlastně dojdou.

Základní motiv novináře je kontrolovat, řešit, nemlčet.

Dovedete si představit, že by nějaký novinář kladl otázku o tom před rokem 89, jestli komunismus má být spjatý se Sovětským svazem a jestli se máme s ním družit? Dovedete si představit, jak by strana s takovým člověkem zatočila?

Já to nechci srovnávat. Ta doba je dneska úplně jiná, ale chci tím říct to, že je důležité, kdy tu otázku pokládáte a komu ji pokládáte. Protože s novinářskou profesí je spojeno riziko toho, že kladete nepříjemné otázky v době, kdy se to nehodí, kdy proti vám stojí lidé, kteří si na vás ukazují.

A dneska je to velice jednoduché si na vás tím prstem ukázat, protože tady máme sociální sítě, máme tady média, máme tady vlivové skupiny, různé fakticky existující skupiny a spousta dalších faktorů, o kterých určitě samozřejmě víte.

Já bych vás chtěl požádat, abyste nás v práci, co tady děláme, podpořili, abyste nám pomohli. Žádáme vás opakovaně o to a vy na to odpovídáte, a my jsme vám za to moc vděční, protože tohle je klíčové.

V okamžiku, kdy vy nás podpoříte, my můžeme klást nepohodlné otázky. Tak jednoduché to je. Já vás o to žádám a děkuji vám za to.

[hudba]

>> Milion chvilek pro demokracii pořádá demonstrace za obranu demokracie. Když se podíváme na penězovody tohoto spolku a fakt, že se ve své aktivitě spojují s veřejnoprávní Českou televizí — je to v pořádku, že se zkrátka sjednocují v takzvaném boji za demokracii, nebo je to v něčem nebezpečné?

Tak samozřejmě, že to je velmi nebezpečné pro společnost. Co si budeme povídat, vzhledem k tomu kodexu — zaměstnanec České televize vůbec nemá, neexistuje, aby se spojoval s touto politickou neziskovkou. On ani když není v práci, tak nemá na té akci co dělat. On se nemá k ní co vyjadřovat. On je prostě zaměstnanec veřejnoprávní televize.

Nehledě na to, že ji nemůže vůbec moderovat nebo tam vystupovat.

Nebo je to člověk, který třeba není zaměstnancem České televize, ale pro Českou televizi třeba externě pracuje nebo dodává pořady. Ten člověk vůbec nemá — ať si jde, kam chce — ale nesmí to být člověk, který je spojován s Českou televizí.

A teď přesně zase se dostaneme k tomu — když se zeptáte, proč nevysílali demonstrace za covidu proti očkování, demonstrace proti fialové vládě, kde bylo přes 100 000 lidí — tak oni vám řeknou, že tam bylo víc lidí na Milion chvílek, a to je rozhodnutí prostě toho dramaturga.

Oni řeknou, že to hodně ovlivňuje společnost. To je taky jeden z bodů. To znamená, že zase si to ten člověk zdůvodní.

A to, že se zrovna rozhodl, že tam budou dělat živé vstupy, že budou mít k tomu debatu ve studiu — tak on si zase zdůvodní, že to považoval za důležité.

A to je přesně to, na co poukazuji. To se přesně nesmí stávat.

Od toho je Rada České televize, aby posoudila. Ona to musí posuzovat globálně. To znamená jestli se věnovala pozornost ostatním, jaká tam byla časová relevance, a hlavně jak vypadal ten obsah.

Jestliže se přihlásí redaktorka do živého vstupu z proruské demonstrace — nějaké politiků, kde vystoupí proruský politik — tak už ovlivňuje veřejné mínění. Tohle si nesmí veřejnoprávní televize dovolit.

A to je to, na co jsme rezignovali, co už nemá vlastně ani sílu komentovat, protože čím si to komentujete, tak pravdobídci se proti vám obracejí, protože oni nemají argument.

Já chci a omlouvám se každému, kdo mi řekne, jakým způsobem bude vláda ovlivňovat vysílání České televize, když přejde podstátní rozpočet. Já chci vědět konkrétně.

Oni totiž, když nemají konkrétní argumenty, tak vás začnou napadat, osočovat a útočit. To je jediné, co umí. A pouze používat vulgarismy. Oni nechtějí diskutovat. Oni si oblečou černá trička, támhle začnou ječet.

To je vaše televize. A když my, kteří nechceme platit koncesionářské poplatky, ale dobře, tak já ho budu platit, protože já ji sleduji, já to potřebuju k práci, ale já chci, abych to, co tam vidím a slyším, abych tomu věřila — byla to pravda.

A pak si řekla: „No, ten člověk to řekl, tak to asi nebude dobrý člověk. Nebo naopak ten má dobré názory." Já nechci, aby mi to řekl nějaký moderátor. Já si chci udělat ten názor sama. Já mám na to právo. Já mám na to právo i z listiny základních práv a svobod. Nechci, aby mi někdo diktoval, co si mám myslet.

Oni to pořád nechápou a pořád se tváří, že ta televize je jejich. Ona je jejich. Ona není naše, ona je České televize a teď momentálně vlastně všech, kteří do ní nějak zasahují, kteří ovládají. A my to všichni vidíme, že to je prostě televize pro opoziční a pro hradní. To všichni vidíme. To, že si to nechtějí někteří přiznat, to je jejich problém.

**Jako novinářka v současnosti máte své vlastní projekty. Jak v nich postupujete a co aktuálně řešíte?**

Tak já se snažím, protože opravdu jeden člověk nezmůže nic, ale jsem investigativní novinář — novinařinu jsem dělala celý život a myslím si, že jsem spoustě lidem pomohla. Nedávno jsem dělala takovou si rešerši v hlavě a chodila do svého archivu, že jsem pomohla spoustě lidem a mám velkou radost, když se mi třeba jednou za měsíc nebo když se někdo ozve, že se mnou natáčel, že jsem mu hodně pomohla.

Takže se snažím vlastně to, co mohu zveřejnit, tak to zveřejnit. No a já mám takový — už jsem se před několika lety rozhodla nebo mě požádali kolegové z Jihočeského kraje, ať se podívám na hejtmanství pana Kuby, protože to je prostě mu asi postavíme pomník brzy. No a když jsem k tomu naivně přišla, začala jsem se tím zabývat a začalo to hlubinným úložištěm jaderného odpadu, tak najednou jsem zjistila, že mám plný mail těch kauz.

No a v současné době se věnuji právě těm kauzám v Jihočeském kraji, protože pan hejtman Kuba vyhlásil nové hnutí. A jak přiznám se, po dvaceti dvou letech v ČSSD, napíše, že bude dělat poprvé pořádně politiku a pro lidi, tak mi to přijde naprosto směšné.

A on si tam opravdu udělal takové, řekla bych, své hejtmanství, kde platí jeho zákony, kde platí jeho pevná ruka a jeho pevné slovo a samozřejmě jeho současných kolegů.

Takže asi nejznámější kauza teď, to znamená, je černá stavba takové malé chatičky v podobě rodinného domku na kraji rybníku Dechttář, kterou tam postavila náměstkyně paní Kozlová, která řídí sociální služby. No a určitě fotbalové dynamo — to je prostě něco, co je to hrobař, hrobař fotbalový o českém kraji.

A já doufám, že se jednou všechno vyjde najevo — prostě to, co se vlastně ta radnice a hejtmanství tady v té kauze udělalo, protože ta tichostí, ten populismus, zachovat se, zničit vlastně českoboděovický fotbal, to je opravdu do nebe volající. A on si to ještě využije ve svůj prospěch, protože co si budeme povídat, jeho práci především propagují samozřejmě regionální novináři a média. A on má velmi dobré a kvalitní PR.

A protože má dostatek financí, tak má dobré PR. A lidé si vůbec neuvědomují, že vlastně když se podíváte do registru smluv, tak tam najdete, že Jihočeský kraj, statutární město České Budějovice a všechny organizace, které patří pod kraj nebo pod město, mají u těch regionálních televizí, regionálních deníků objednány magazíny, rozhovory, PR, třeba nějaké reklamy. Takže je to vlastně oficiální. No tam vždycky se objekty pan hejtman Kuba, takže si tam udělá svoje okýnko. A takže si vlastně za peníze z rozpočtu udělá svoje PR.

Takže v tom pokračuju a doufám, že budu mít čas to dovolit všechno zveřejnit, protože to je každý den nějaký nový námět.

**Kde vás diváci najdou?**

Tak já mám svůj web — marsalomweb.cz — a tam je rozhraní na Facebook, Instagram a tam si to můžou přečíst, můžou komentovat a je tam samozřejmě emailová adresa, kam mi mohou napsat námět. A musím říct, že jsou občané v Jihočeském kraji — přesto jsem si myslela, že jsou to takoví, co tomu Kubovi naskočí, tak mi posílají velmi kvalitní náměty odsourozené s listinnými důkazy. A takže vlastně mi jakoby ulehčí spoustu práce. Ale řeknu vám, to by člověk mohl vysílat každý den.

**Projekty stojící mimo hlavní proud, jako je ten váš nebo ten náš, nemohou konkurovat České televizi stran financí a materiálního zázemí. Myslíte, že ale i tak jsou ty nemainstreamové projekty, které pracují novinářsky a ověřují si informace — pro mainstreamová média nějakou konkurencí?**

No, já si myslím, že ta konkurence je. Problém je pouze v tom, že se musí hledat. A to je to, co my neděláme. To znamená, že zatímco o České televizi a těch velkých médiích se ví a víme, kde je najdeme, tak o těch malých, co píší, nevíme. A to je to.

Nedávno jsem četla velmi zajímavý článek jednoho pana politologa, sociologa, který říká, že Andrej Babiš vlastně podcenil to, že zatímco opozice má svoje médium, on ho nemá. Jo. A to je to, co já říkám neustále.

Musí vzniknout nějaký oficiální kanál, seřadiště, shromaždiště — tak jak kde má hledejpravdu třeba.cz, kde se mi objeví — zadám klíčové slovo a objeví se mi prostě nabídka od svědomí národa a všechny možné alternativní weby, které tam najdeme. A tímto způsobem si tam zadám jméno politika a objeví se mi, kde ten politik všude vystoupil. Nebo si tam zadám téma.

A pokud tohleto nevybudujeme — protože tohleto má opozice právě na tom nejnavštěvovanějším webu — tohleto funguje, ale my nemáme opak. A pořád říkám, že to je potřeba udělat.

Přitom máme podnikatele, bohaté miliardáře, kteří nejsou spokojeni s opozicí. Jeden miliardář vlastní právě ten — tak vůbec nechápu, proč se ti podnikatelé nespojí a nevybudují takový rozcestník, kde si opravdu můžu najít všechno — televizi, internet, podcasty, rádio, vysílání, audio. Proč už to někdo konečně neudělal?

Protože bychom se tam dostali jak s covidovým zpravodajstvím, tak se zpravodajstvím, co se týče válečného konfliktu, tak bychom se tam dostali s kauzami, které prostě jsou opoziční, ale i vládní, co si budeme povídat. Tohleto tady chybí a právě proto je konkurence, protože lidé, kteří jsou nespokojení, tak budou hledat.

A taky je problém v tom, že my se nedozvíme, že to je konkurence, protože my jsme neustále zásobovaní tím, jak Česká televize je spokojená, jak zvyšuje sledovanost, jak si stojí dobře mezi veřejnoprávními televizemi v Evropě na základě průzkumů a analýz, ale nám chybí ten základní údaj.

Není důležité ta data sesbírat, je důležité ta data prezentovat.

A to je to, co já neustále říkám a už jsem si to ověřila u několika sociologů a agentur.

My nevíme, z jakého vzorku vznikl ten počet lidí, na kterém nám prezentují ty výsledky.

Oni tam musí mít tisíc respondentů.

Ale jak získali tisíc respondentů?

Kolik lidí museli oslovit?

Jakou skupinu lidí museli oslovit – milion, 100 tisíc, 200 tisíc – aby narazili na člověka, který jim řekl: Mám přístroj, nebo teď už počítač, sleduji televizi a dívám se na českou televizi?

Tady ta veličina, tady ta proměnná, tu nikdo neříká.

Neexistuje statistický údaj.

Kolik domácností vím, kolik je, kolik mělo tehdy televizi, kolik se na tu televizi dívalo, kolik se dívalo na českou televizi?

Ten údaj neexistuje.

Takže když oni najdou tisíc respondentů, kteří mají doma televizi, dívají se na televizi, tak se jich pak zeptají, zda se dívají na českou, a tady z tohoto vzorku, z toho tisíce, vlastně manipulují tímto a říkají: Spokojenost s Českou televizí, objektivita České televize je úžasná, sledovanost je úžasná.

Podle mých informací mají tato čísla pouze od lidí, kteří mají peoplemetery.

To znamená, je to jasná záruka toho, že má doma televizi, dívá se na televizi.