„Armáda zradila. Teď se cítím svobodný.“ Unikátní svědectví veterána, který odmítl očkování.

Předchozí části příběhu jste viděli. Správnou motivaci vojáky začleňte, natlačte je do toho, aby prostě do toho šli.

Takže vesty s reflexními prvky neproběhly. To nakonec prostě skončilo zjevně jenom na úrovni nějaké teorie, kterou nám samozřejmě jakoby oznamovali.

Na nástupech praporu nám dávali čočku a jakoby dost hlasitě kritizovali. Potom vznikl systém, kdy jsme chodili na jídlo jako poslední, takže tam byly všechny ty roty a dole až neočkovaní.

Měli jsme zákaz do tělocvičny chodit a všechny tady takovéhle blbosti. Okolo všichni vojáci dostávali covid průběžně, upadali, někteří na tom byli výrazně hůř, ale prostě my jsme furt nesměli a pořád. A mezi náma paradoxně nikdo nebyl.

Já jsem si jednou otočil, když zase přišel velitel a byl jsem jeden ze dvou lidí v kanclu a on říká: „To co?" A já říkám: „Ne, ne, prostě ne." A oni všichni tak úplně jako: „Jak ne?" Říkám tak ne, prostě ne.

Já se nenechám naočkovat. Je to bordel. Nevěřím tomu. Konec příběhu.

Bavili jsme se o tom, jak jste v armádě odolal nátlaku na očkování. Řekl jste ne a následně jste se rozhodl v armádě skončit úplně. Jak probíhal váš odchod z armády?

Je to velkolepej odchod, protože vy řeknete svýmu veliteli, že skončíte. Ten jde za velitelem roty. Tomu řekne, že končíte. Jdete s ním, on jde s ním, potom to nahlásí, napíšou to do knihy, to jde za velitelem praporu a ten velitel praporu si to otevře a řekne ve středu ve 13 hodin ho přijmu prostě na hlášení a jdou tam všichni.

Já se postavím před ten kancel. To mě taky připadalo úplně legračnější a oni vejdou dovnitř a řeknou: „Počkej tady. A ty si všichni takhle poseď za ten stůl."

Jo, takhle prostě to v čele je velitel. Tady jsou takhle další velitelé a vstupte. A já jsem tam nastoupil a pane velitele, prostě to četařborek.

Jo, to jsi kde jsi? To já už si nepředstvím, co jsem mu říkal. A teď všichni tam tak jako: „Jak to s váma je? Proč to chcete odejít? Takovýho člověka tady potřebuju prostě."

A já jsem měl fakt normálně nacvičenej takový ten covid a ty lidi už prostě nevěřím systém. A já jsem to... říkám já jsem unavenej už, já už chci jít domů, prostě, vážně, jo. Já jsem vážně unavenej.

A on jak jako: unavenej? Říkám: „Ty jo, to bude 14 let, vole. Už prostě na to nemám, jako jo, jako teď to bylo náročný, ale prostě rodina a kredity."

A on rozmyslí si to a nakonec teda mě dal jakoby ještě dva měsíce jako na rozmyšlenou. Ve finále mně řekl: „Nejdřív za čtyři měsíce." Jo, takže jsem si ještě od začátku, toho února jsem si to dokončil a k 1. červnu tuším jsem odcházel pryč. Ale už jsem byl prostě jakoby vyřešen ze systému.

Už jsem naštěstí téměř u žádného výcviku nebyl a už jsem jenom dělal, jak se říká, 24hodinové směny, což bylo mimochodem krásný, protože jsem tam ušil třeba první boty své dceři. Začal jsem šít botky.

Teď to už můžu přiznat, že jsem si tam přinesl šící stroj a v době, kdy jsem měl pauzu, tak jsem ušil druhé dceři panenku.

Jo, takže jsem tam zkoušel všechno možný, abych se nějakým způsobem zabavil a začalo mi to dávat smysl.

No a teď se jednalo o ten odchod, protože to byla série různých podpisování dalších věcí a mně došlo, jak je to bizární. Třeba abych dostal nějaký peníze, to je tam odchodná částka, když člověk odejde po ukončení těch odsloužených let. A když jsem to prostě sekl, protože jsem před sebou měl ještě myslím dalších pět let služby podepsané, tak to bylo na mojou žádost a tím pádem se to zkrátilo na půlku. A tím pádem mě jako odbili, jo, dali mi odbyt, ne?

Jo, ale i tak to byla půlka z toho, co jsem měl a bylo to slušný prachy. Říkal jsem si, že na ten začátek to rozhodně pomůže.

No a začal jsem hledat práci a to byla ta největší psina po 14 letech začít hledat práci. Já říkám, já jsem vyučenej zedník. Sice umím s kůží, šiju, začal jsem šít boty, dělám různý repliky historických věcí, dělal jsem různý kožené opasky, brašny, ženě jsem ušel kabelku a další takovýchle spoustu věciček, ale není to na uživení a v žádným případě na soukromej sektor, ne?

Prostě nemůžu s tím podnikat, takže musím jít makat rukama zpátky, což jako nebyl problém. Fyzická zdatnost tam nějaká byla, tak si říkám, že se vrátím, prostě budu někde. Tak jsem to vyrazil, ale nic jsem nenašel.

A pak teda jsem narazil na kamoša, který pracoval v betonárce a říkal: „Jo, já tě vezmu, v pohodě, prostě není problém." A tak jsem borům říkal, oni všichni: „Kam teda valíš, co budeš dělat?" A já říkám: „Do betonárky jdu válet beton." Prostě úplně a oni úplně se zbláznil.

My jsme ráno vyrazili na pochod jako jeden z posledních, co jsem měl s nima na zádech nějakou zátěž a borci mě říkaj: „Ráno vycházelo slunce. A oni říkají: Opravdu ti nebudou chybět tady ty placený procházky?"

Víš, jakože já říkám ne, opravdu, nemám pocit, že o tohle bych mohl přijít. Věřím tomu, že si dokážu najít chvilku a vyrazím sám.

A nastoupil jsem teda do té betonárky.

Jaké to bylo být po tolika letech zaměstnaný jinde?

Bylo to docela prozření. Bylo to takový fakt šok. Nebudu tvrdit, že ne, ale bylo to skvělý a byl v tom obrovskej vtip, protože já jsem celý ty dva roky bojoval proti respirátorům.

Říkal jsem si, že když mě někdo radí, abych po lese nosil na hubě respirátor, když je venku čistej vzduch. A paradoxně během covidu mi připadalo, že byl nejčistší vzduch, který kdy byl. To bylo úplně úžasný, jak nádherně se dýchalo venku.

Jo, tak jsem nastoupil do betonárky, kde byla taková prašnost a byly tam takový jedovaté podmínky, že jsem respirátor na hubě nosil každej den ty dva roky, což mě opravdu jako pobavilo. Ale tam byl ten důvod, to mělo nějakej smysl, to právě nebyla ta šaškárna.

Takže jsem nastoupil do betonárky a řekl jsem: „Pokud se něco nezmění, za dva roky odcházím." Jo, průdušky jsem měl docela zadrbaný, fakt, že tam byl binec. Takže si někdo může říct, to je strašná betonárka, hrůza.

Jenomže já jsem díky tomu získal obrovskou možnost se podívat na druhou stranu, protože zaprvé jsem byl voják z povolání, veterán. Mám tu kartičku, co jsem občas někomu ukázal. To válečný veterán, mám to v peněžence, je mě to úplně na prd.

Prostě je to taková blbost, jo. Ale o to si člověk mimochodem musí taky říct, to si musíte zažádat, aby vám to dali. I za to, že chcete peníze jako odchodný, i za všechny věci si musíte zažádat.

No, takže jsem byl v té betonárce a co bylo skvělý, tak jsem měl možnost být konfrontovanej s lidma z takové dělnické třídy a oni všichni prostě hlásali, že Ukrajinci do tanků, tady nemají co dělat.

Eh, prostě je to strašný, je to bordel. Ať táhnou bojovat za svou zem a ne neberou nám tady práci.

A v tomhle duchu to jako bylo a mně to připadlo úplně zvrácený. Říkal jsem si, jako ty lidi netuší vůbec, co to je.

Jo, válka.

Všichni samozřejmě z internetu vědí, že teďka produkujeme dělostřeleckou munici ráže 155 a valíme to, budeme to distribuovat Ukrajině. Realita je taková, že nikdo z nich nikdy neviděl náboj ráže 155, ani ho neměl v ruce. Absolutně netuší, co to je a nedejbože netuší, co to udělá, když to dopadne.

Jo, ale přesně vědí, kolik jich teda produkujeme a že to je přece ta pomoc. Tak jako, co se tady do toho. No, takže v reálu ta betonárka šlapala jenom na Ukrajincích, jo, protože bohužel Češi zrovna excelovali, jo. Je to smutný, je to tak.

Ale co bylo skvělý, tam jsem pochopil, proč Ukrajinci nechcou bojovat, jo. Proč spousta z nich odchází, proč odešli prostě. A docvaklo mě to a bylo to úplně jednoduchej systém.

Měl jsem jednoho kolegu, parťáka, a on byl bývalej policajt a sloužil osm let u kriminálky na Ukrajině a on mě říkal: „Já tam nebudu bojovat, protože ta zem mi nic nedala. Já jsem sloužil, bylo to v pohodě, ale ona mi, já jí nic nedlužím a nemám pocit, že bych musel za ni umřít. Opravdu ne."

Prostě já jsem jakoby furt teda to vlastenectví, takový nějaký jako vnitřní. Říkám, moje zem je napadená nepřítelem. Prostě je to jasný, jo. Tam prostě jo, souboj, pušky, něco.

No a potom mě asi nejvíc otevřely oči kluci, který se tam začali objevovat, 16, 17 let, co utíkali jako poslední. A paradoxně utíkali přes ruský hranice. Rusové jim normálně, jim ještě zamávali. Oni normálně pustili přes hranice, aby to takhle protáhli zpátky a ještě jim tak jako naschlé, jo, vojáka, kterej bude proti nám bojovat míň. A bylo to úplně v pohodě.

A tihle borci tam přišli, kluci 16letí, který měli akorát telefon a spoustu přání, aby se někde prostě schovali a nemuseli se vracet zpátky.

No a tady s těma klukama jsem mluvil, někteří z nich uměli docela dobře česky a byl tam zajímavej vhled v tom, že oni mě říkali, že to je jako blbost. Prostě oni nebudou bojovat. Proč bych za někoho, koho jsem nikdy neviděl a kdo mě řekl, běž, vezmi zbraň a zastřel tamhle toho člověka.

Jo, on je logický – prostě má zem je napadená, ale jako kdo to je? Kdo mě řekl, že mám střílet?

Jo, jako když zastřelím tamhle toho kluka, tak to je vlastně co to je? Jo, jako on je voják. On přišel, ale měl zase nějaký informace. On je zase absolutně jakoby zmatenej z informací, který dostal on.

Jo. A teď je hroznej problém v tom, že se jakoby připojit na tu stranu. Já jsem měl trošku dearmádní, jako měl jsem takový antiarmádní nálady, takže jsem byl takovej jak říkám, je to pravda, proč vlastně poslouchat tady takový informace.

A je vlastně důležitý si trošku uvědomit, že za svoje jednání je člověk zodpovědný sám a v žádným případě nemůže člověk vzít zbraň do ruky jenom z toho důvodu, že mě to někdo v televizi oznámil. Jo, je to prostě hovadina, jo.

Takže chápu, že jakoby z prvního pohledu je to strašný. Opravdu to, co udělá nebo stále dělá Rusko, je jasně definovaný. Tam se vůbec nemáme o čem bavit. To, co se tam děje, strašný.

Ale ten kamarád mně říkal, jeho máma mu dala telefon, když odcházel a říkala mu: „Volej mi a vole, snaž se, abys mě volal. Je to jedno z které země, ale volej mi. Je to stokrát lepší, než kdybych už ti nemohla volat."

Jo, takže ono to zase je takový jako, že si člověk uvědomí, že v jedné písni to bylo, že otcové mstí smrt svých dětí smrtí jiných dětí, jo. Jako jiných otců. Takže je to vlastně hra o tom, že tady je nějaká banda dospěláků, který říkají, ať támhle táhnou bojovat, střílet. Oni sami jako se z toho jsou jakoby zdrženliví, ale jsou to furt něčetší děti, jo.

Takže je to takovej docela jako magl, kterej vlastně když vám to dojde, tak to končí nahoře támhle nějakejma dvěma bláznama, který furt jako poukazujou na chyby toho druhýho a snaží se hecovat lidi.

---

Milí sledující, moc vás zdravíme z redakce a děkujeme vám, že se díváte na naše videa a že nás podporujete.

Dne 6. července jsme publikovali video s právníkem církevním Janem Roskem na téma predátorů a YouTube nás odměnil novým benem, což samozřejmě zhodnocuje to, že jsme ve videu řešili téma pro elity velice nepohodlné a i sdíleli grafy o tom, jak jsme brzděný.

My se samozřejmě nehodláme vzdávat a nehodláme mlčet. Ty velké sociální sítě jsou pořád pro nás důležité pro šíření našeho obsahu a vážíme si, že tomu rozumíte a podporujete nás. Pokud můžete, podpořte nás, prosím nyní i finančně, ať zvládneme tohlecto období vynuceného propadu a můžeme tady být pro vás dál.

Děkujeme.

---

Kam vedla vaše další cesta z betonárky?

Já jsem odešel a všichni se mě ptali, kam jdu a říkám: „Nevím. Já jsem řekl, že za dva roky odcházím, tak odcházím." Cítil jsem, že to je správné rozhodnutí a opravil jsem si starý bicykl. Vlastně novej rám, ale prostě namontoval jsem si na něho starý věci, takže mám takovou jakoby prvorerepublikovej bicykl. Je to single šlap, takže fakt jako bez přehaszky.

No a nechal jsem si na něm udělat lák a koženou sedačku a dřevěný ručky a nechal jsem si nachrmovat řidítka. Řekl jsem si, tohle kolo nevyjede kopec. Je to fakt strašný. Nechápu, jak lidi jezdili na single shopech tenkrát. To musela být strašná okna.

A říkal jsem si, já bydlím na rovince, takže kamkoliv na tom kole dojedu, tak tam budu pracovat. A normálně jsem ráno políbil ženu a říkám: „Jdu hledat práci." Měl jsem na to tři měsíce.

No a tak jsem vyrazil a dojel jsem do první firmy, zazvonil jsem a říkám: „Dobrý den. Hledám práci." Paní se mě zeptala: „A co děláte?" Říkám, šiju boty, něco se dřevem, támhleto. Tady jsem si opravil to kolo, jo. Prostě dokážu všecko možný.

A ona: „My teďka nikoho nezháníme, ale kdybyste pošlel životopis." Což pro mě taky bylo úplně jako haluz. Životopis prostě úplně jsem vůbec nechápal, jak to mám napsat.

A tak jsem jí poděkoval a takhle jsem objel všechny fabriky v okolí. Po dvou měsících mě totálně spadl řetěz. Ne na kole, ale prostě úplně jsem si říkal, jsem v prostě. Prachy docházej, mám děti, nic úplně nesedí. Prostě tři děcka, barák, hypotéka a bylo to takový fakt jako nepříjemný.

Takže jsem nastoupil do prostě první firmy, kterou mě vzala, která měla ranní provoz, protože jsem odmítal tří směnky, protože jsem nemohl kvůli rodině. A zjistil jsem, že to je ještě větší bordel než v armádě. Taková kryptofašistická firma, fakt jako šílená, jo.

Lidi se pomlouvali, udávali se jenom, aby měli prostě nějaký body procentuální. Úplný psycho, fakt šílenství. Já jsem se tam připadal jako přízrak.

No a za 20 dnů, co jsem tam pracoval, tak mi zavolala ta paní úplně z té první firmy, která je pár minut od mého baráku a říká: "Zdravím, vy jste tady byl před dvouma měsícama, nechcete se stavit na pokec?" Ale říkám: "Určitě," [smích] "prostě hned je." Jo.

A tak jsme se domluvili.

Hned jsem tam frnkl za dva dny a eh vzal mě můj nynější šéf, probral to se mnou a říkal něco ve stylu: "My nikoho neberem, ale díval jsem se na váš životopis a říkal jsem si, že bych trošku osvěžil kádr jakože v rámci firmy," což je úplná haluz, protože oni nikoho nehledali a říkám "super."

Tak jsme se domluvili prakticky na všem a v té firmě jsem okamžitě podal výpověď a od té doby mám firmu — přesně tu práci s tím skalpelem, takové ty blbůstky — mám ranní směnu, všechno šlape, je to úplně skvělá firma, skvělí lidi a je to bezva.

>> Co vás to naučilo?

Že člověk vždycky za všech okolností musí tu zodpovědnost za svoje jednání vzít na sebe.

Prostě to není o žádném státu, o žádné armádě, o žádných rozhodnutích někoho, kdo to řekl, kdo to napsal, ale je to takové to — cítím to tady, je to v pořádku, je to divné.

OK, dávám si pauzu, potřebuju si to jakoby vyšefit.

Potřebuju na to tři dny, abych si to rozmyslel a pak vám řeknu. Žádný takový "teď to udělej, teď hned podepiš rychle" a tamhle a oni zaútočili a "tahle válka, prostě musíme bojovat a pošleme tam všechny, prostě ať padnou."

A to je prostě — to je blbost.

Osobní zodpovědnost za jakoukoliv činnost, ať už je to výchova dětí, ať už je to jakákoliv drobnost, jakýkoliv podpis — všechno je zodpovědností jednoho člověka samotného.

>> Cítíte se teď být svobodným člověkem?

>> Ne, necítil jsem se nikdy svobodnější.

Je to úžasný pocit v tom, že ta domělá zodpovědnost, která se dneska formuje jako něco negativního, něco takovéhoto — "jo, to nechcete podepisovat, já se nechci tady prostě pod to" — a protože to je princip i v armádě.

Eh, kdo to udělá?

Udělaj to tady tihle.

Kdo je za to zodpovědný?

A to bude v pohodě, vole.

To prostě to nějak jako — jo, tady to vošefíme, když se to podělá, tak to nějak zamáznem — ale většinou se to nepodělá, jo, takže člověk se na to automaticky zvykne.

Firmy to dělají, spousta prostě lidí kolem mě funguje na tom principu. Dokud se to nepodělá, tak to šlape, ale ta zodpovědnost — takový to "ukažme si, jo" — nebo "řekněme to jsem podělal" — je prostě taková jako zapovězená.

Jenomže ve skutečnosti je to ta svoboda.

Jo.

A akorát je to zakamuflované do toho, že já vlastně už — já nevím jak dlouho — ale prostě dávno, ještě už před "paramádou" jsem měl tendenci nenechat si lhát.

A to je taky jedna z těch věcí, že prostě jste rovný.

Za všech okolností prostě nelžete.

Jsou situace, kdy jsem něco podělal a úplně se mě nechtělo to přiznat, ale samozřejmě jsem to nakonec vyřešil, jo, protože jsem věděl, že se to jakoby nemá smysl to jako přetahovat a byly to nějaké takové věci — opět prostě v rámci armády — nějaké šaškárny, jo, doslova šaškárny.

Nebylo v tom nic jako žádný větší problém.

Ale je to o tom, že když jste rovný a nelžete a začnete tím, že nelžete sám sobě — to znamená vidím se v zrcadle, "to jsem já, mám tyhle neduhy, tyhle problémy, mám v zádech problémy s tlakem a další věci" — tak já to musím všechno napravit.

Já se s tím musím nějak popasovat.

Já to udělám.

Nezačnu si stěžovat na to, že doktor mě nenapsal prášky.

Oni mi nic neřekli.

Tamhle to prostě to jsou pindy, jo, to je — a to to jakoby vnímám kolem sebe takovéhle jako nešvar dnešní doby, jo.

Ta třeba ten covid se mi dneska připadá jako příběh někoho úplně jiného.

Já když to někomu řeknu, tak ty lidi [povzdech] to vidí jako — od vojáka, šikana, nějaké prostě trestání, vyhrožování.

Mimochodem, vzpomínám si, že spousta mých kolegů byla jakoby těsně před tím se z toho složit, protože oni je prostě dohnali a já jsem potom přišel do kanclu a oni tak jako: "Dobrý Bořče, vole, seš dobrý, vole, zvládls to?"

A říkám: "Já jsem nic nezvládl. Já jsem prostě akorát řekl ne, protože jsem to cítil tady, jo. Nebyla to rozumová záležitost, jako vychcanost — 'rychle odrbem to prostě' — ale zahraju to do autu. Ne, já jsem řekl ne, protože jsem to cítil."

A oni skoro brečeli a říkali: "My jsme to podepsali a nechali jsme si píchnout, protože mě poslali na kurz elektrikáře tamhle na elektrocentrálu a já jsem to prostě musel. Jo, já nemám tu vizi, jak ty, že odejdu."

A to je prostě — to byla katastrofa.

Jo, mimochodem, jenom jsem chtěl říct, že když jsem byl v té akutní fázi, kdy na mě šlapali, tak jsem slyšel písničku od Karla Kryla "Sedm pádů pro Martinu" — to je myslím jak se to jmenuje — a je tam, on tam prostě eh zpívá o příteli v těžké hodině, jo, který tě obejme a horečku schladí, když všichni zeradí.

A když jsem tím to slyšel, jak jsem se normálně rozbrečel a brečel jsem v autě během jízdy do Brna a opravdu jsem brečel a žena mě plácela po ramenu, říkala, že to bude dobrý.

A jestli někdo by chtěl zažít ten pocit té zrady, neskutečný pocit zrady, tak to bylo tady tohle.

Opravdu, když člověk zjistil, že ho všichni podrazili, prostě že to byla taková kurvárna, jo — od systému, od těch lidí — a naráz ti šéfové: "Ne, ne, ne, Borise, ne, prostě nemám čas, víš? Promiň, tady tohle. O tom se nechci bavit. Jo, to je mi jedno. Všichni píchli, je to v pořádku a ty seš takovej jako dobrý, tak to necháme být."

A potom vlastně, když se to zamázlo, tak už se o tom bavil nikdo.

To už bylo jasné.

Prostě to je jako jedno.

"Teď už se o tom nebudeme bavit. Už je to pryč, už to není potřeba. Je to podepsané tamhle generálem někde."

Takže to byla ta zodpovědnost, to byl ten šok — prostě takovéhle "Ježíši, já jsem teďka prostě si tady jako vybojoval nějakou pozici."

Opravdu jsem si to jak vydřel a poprvé to byl ten boj jako životní, jo, ne? Támhle někde prostě squérem v lese a oni všichni se prostě chovali takovýmhle — já se, jak kdyby se nic nestalo — "jako prostě jedeme dál, prostě nic se nestalo, v pohodě."

A tohle mají bohužel lidi i v civilu prostě jako běžně takovéhle — "to bude dobrý, prostě nějak se to" — ale jako novináři jsme se setkali s vojáky, kteří měli už něco odslouženo, byli na misích, brali to srdcem, ale ta armáda jakoby o ně neměla zájem ve chvíli, kdy chtěli, aby něco nějak zafungovalo, a ještě mnohem víc, když upozornili na nějaký problém.

Jak se na tuhle otázku díváte vy?

Tam je.

Já se už teďka dostanu minimálně — nebo s ohledem na předchozí, eh, jako službu — tak minimálně eh k vojákům. Ale protože je to posádkové — eh, je to posádkové město — takže se tam jako průběžně potkáváme, občas si něco řeknem, ale jedná se o to, že eh — to je taková je — skočí, jak bych to řekl — ten takový vnitřní vlastenectví je důležitý faktor a v určité době je potřeba, aby to vzplánutí toho vlastenectví bylo jakoby jako tvrdší.

No a pak je období, a u nás v armádě a v republice je paradox, že i když okolo zuří ta úrná válka, jo, ona opravdu je, to se děje, ten konflikt je, ale my jsme tady, teď to natáčíme, venku svítí nádherně slunko a máme tady kávu a je to úplně pecka, jo, takže my tady nebojujeme.

Takže my máme tu armádu a tady tyhle lidičci mají takový pocit, jako že není úplně potřeba, aby se to vzplanutí jakoby rozjíždělo.

Takže když je někdo moc velkej, má moc velké ambice na nějaký fightovačky a takovej být jako vlastenec, a to já jsem to měl taky.

Jo, já jsem maloval na zdech, jsem dělal prostě takzvanou bučovickou epopej, která začínala bitvou Varšavy a končila druhou válkou.

Byly to velkoformátové malůvky na zdech.

I na štábu jsem maloval různé nápisy a další věci a všechno bylo ale v rámci takovýho toho prvorepublikového, jo, té tradičnosti, protože mě to bavilo a bývalej velitel praporu, ten proto byl a souhlasil s tím, že je potřeba jakoby tu historii připomínat.

Ale paradox, který se objevuje jakoby v historii armády od vzniku samostatného státu, je ten, že vždycky tam byli nějaký vojáci, který to mysleli smrtelně vážně, a pak tam byli obyčejný pěšáci, který prostě šlapali brázdu, a ve chvíli, kdy vám nehoří přímo jakoby za prdelou, tak není úplně potřeba, aby se to takové srdcařství úplně projevovalo.

Jo, že spousta lidí, který prostě zůstali v tom molochu a mají pořád tendenci takovýho toho vlasteneckýho řádění, tak bohužel bývají velice často utlačovaní na úkor toho, že hele, teď je potřeba radši tady pro s mladejma kopat nějakej vokop nebo nějakou další drilovou aktivitu tu z roku 4, jako jo, to je úplný, to je šílenství prostě. To je jedno.

Eh, jenom jakoby poukaz na nějaký výcvikový praktiky, jo, který jsou 100 let za opicama a tím nechci kritizovat, pozor, jsou tam spousta důležitejch věcí, ale z mýho pohledu armáda zaspala trošku o hodně moc let prostě nějaký vyzbrojování, takže je to složitý a je velice asi problém u té mladší generace v tom, jak přijímají tu realitu téhle armády.

Takže máte záběry z konfliktu, banda tvrďáků, kteří prostě se honí s nepropustnýma vestama, bojujou, taktizujou, všechno je krásný, všechno je navoněný a realita byla špina, hlad, takový nedotažený věci, některý věci chybí ve skladech. Támhle nedojel benzín, támhle prostě něco. My jsme malá armáda, tak máme na dost slušné úrovni logistiku.

To zase musím říct, že po téhle stránce je to docela dobrý.

Párkrát jsem někde hladově, ale za těch 14 let, ale to je jako sranda spíš.

Ale je to takový, že ten pohled té mladší generace je asi úplně jinej a velice špatně se teďka konfrontuje s tou monarchistickou realitou, která v armádě vládne.

Taková ta čepičkovská.

My jsme, já jsem vždycky trpěl na to, že jsem byl profesionální voják a za celejch 14 let jsem nikdy nebojoval proti jinýmu protivníkovi při cvičeních.

Podotýkám jakoby cvičení v rámci republiky.

My jsme vždycky bojovali proti sobě.

Takže z naší čety se prostě z naší roty se oddělil jiná skupinka a to tam někde něco dělala a většinou to byl pomyslný bojovník jakési armády, který prostě něco dělal a my jsme se nikdy neměli možnost jakoby nějak takticky prostě jako do toho dostat, používat nějaký normální boj.

Vždycky to bylo takový — země červená, země modrá, auta zaparkujeme tady, budeme dělat.

A pak byl operační skok.

To je úplně skvělá věc.

Prostě potřebujeme, aby se posunul čas o 16 hodin.

Operační skok.

Už jsme po 16 hod, takže vyrážíme tady na to prostě.

[Smích] Takže my máme manýry, jak za Rakouska, USKA, kde chodili ty vyfajnovaný šolny.

Prostě každej si ušil uniformu.

Byli strašně mazáci, krásní, navoněný knírky.

Ve finále jako měli školy, byly studovaný, ale bylo to takový prostě na parádu.

No, takže když přijeli k nám na prapor kontrola z generálního štábu, vystoupili z autobusu a všichni na sobě měli neprovokavj uniformy, kterej my jsme vůbec jako bigoši neměli, a oni tam stáli, vylezli prostě z toho kanclu a všichni měli ty funglový uniformy.

Jsme na něčumě si dělajů prostě.

Takže to byla taková věc, která se nese takhle. To je takovej ten odkaz a to bylo za totáče potom úplně to samý za čepičky peklo, prostě takový ten styl, jo, těch lampasáků, a bohužel se to lehounce krajově přeneslo i do dnešní profesionální armády.

Takže a to jako vnímám já, to je můj pohled, jo, jakože protože jsem se zajímal o historii v průběhu posledních několika let, tak můžu jakoby hodnotit z těch informací, tak můžu už udělat nějakej výňatek, a bohužel jsme se moc daleko neposunuli.