🎙️ Václav Klaus 85 versus 84, obdivovaný i nenáviděný. Nevzdal to! Svět ještě je | Petr Hájek

Dnes v 10:24 našeho času vstoupilo slunce do znamení Raka.

Dnešní den je tedy nejdelší, zatímco noc nejkratší.

Začalo astronomické léto a po chladném jaru s ranními mrazíky ještě v červnu, kdy se zdálo, že přitápět a vysávat zbytečky plynu z téměř prázdných zásobníků, budeme už napořád, udeřilo konečně i pravé letní vedro.

Politika tím jako každoročně fakticky skončila, alespoň pro naprostou většinu takzvaně normálních lidí.

Na krku teď máme konec školního roku, tedy prázdniny a dovolené, což především pro rodiny znamená absolutní změnu priorit.

Víkend konečně orámovaný pařákem a bouřkami, jako by to podtrhl.

Léto budiž pochváleno.

Jenže není to jen další iluze?

No, na občanské plovárně v Praze se těsně před víkendem ve čtvrtek 18. sešla v prvním horkém dni docela pozoruhodná společnost významných lidí.

Čeští i slovenští expresidenti jako Miloš Zeman, Ivan Gašparovič nebo expremiéři jako Petr Nečas, Vladimír Mečiar, ale i mnozí členové současné vlády složené z ANO, SPD a Motoristů.

Premiér Babiš byl omluven, netrávil tou dobou v bruselském hadím doupěti.

Přišla ale i řada známých tváří uměleckého světa jako Jiřina Bohdalová, Ondřej Vetchý a spousta dalších.

Stejně jako významní církevní představitelé Petr Fiala či jmenovec nového pražského arcibiskupa kanovník Stanislav Přibyl.

Ten je mimochodem z obou těchto dvou zajímavější.

A pak známí lékaři, novináři, podnikatelé, sportovci.

No prostě výběr těch viditelných mužů a žen z jedné poloviny společenského spektra.

Zástupce fialové mafie toho času v opozici byste ovšem pohledal.

No pochopitelně.

Slavily se tu přece 85. narozeniny architekta naší popřevratové transformace, zakladatele ODS, ministra financí, premiéra, šéfa parlamentu, respektive Sněmovny a konečně prezidenta ze dvou funkčních období.

Muže, který vstoupil do veřejného života ve dnech listopadového převratu s odhodláním pomoci ke standardnímu uspořádání poměrů v zemi, jež se stala součástí takové té známé velké výměny mezi západem a východem v době, kdy normální svět ještě byl.

Co by na oslavě jeho úctyhodného jubilea dělali fialovci?

Aktuálně zatím poslední výhonek havlistické ideologie obnovené totality v podobě klimatických a genderových absurdit, rejdy bruselských příšer a směřování k opětovné válce s Ruskem?

No těžko něco.

Václav Klaus je i ve svých 85 letech stále stejně obdivován a nenáviděn jako v desetiletích, kdy stál v nejvyšších postech.

Nic mezi tím.

Nenáviděn, obdivován.

Spolu s Václavem Havlem a Milošem Zemanem vytvořili unikátní trojici, jejíž souboje určovaly dynamiku vzestupů a pádů naší komplikované země mezi dvěma světy.

Našeho tisíciletého slovanského státu Čechů, Moravanů a Slezanů, ohrožovaného v celé historii především germánským živlem.

Podpis těch tří je nesmazatelně zapsán zvláště na závěrečné třetině prvního století, v níž si zeměkoruny české nepříliš úspěšně vyzkoušely republikánské zřízení.

Po krátkých obdobích relativní samostatnosti se totiž opakovaně stávaly protektorátem velmocí, které soupeřily o její strategické umístění v centru Evropy.

A tak je to až dodnes.

Václav Klaus svou energií, hlubokými, zdaleka nejen ekonomickými znalostmi a mimořádným charizmatem zprvu elitu převratu překvapil a převzal iniciativu.

Václav Havel byl vybrán západem, aby jako symbol osvobození od komunistického útlaku sametovou revolucí legitimizoval před západní veřejností převedení celé skupiny bývalých států sovětského bloku do opačného gardu.

Václav Havel ovšem tento nástup ve své blazeovnosti nezachytil.

Jen proto mohou pamětníci dnes smutně vzpomínat na ta svobodná 90. léta.

Dokonce i mnozí Klausovi odpůrci, zvláště v korporátních médiích to říkají.

Jenže pokus učinit z České republiky po fascinujícím úspěšném rozdělení Československa na dva samostatné státy standardní demokracii se ukázal jako nemožná mise.

Pád Sovětského svazu vnitřní sradou totiž proběhl přesně podle známé teorie konvergence Sorokina, Tintenberga a dalších, jakkoli byl vydáván jako vítězství západu s Zbignievem Brzezińskim.

Euroatlantický prostor ovládli od 60. let levičácké intelektuální a politické elity, které přebíraly sovětské socialistické ideje a postupně je ukotvily v celém do té doby relativně svobodném západním systému. Viz takzvaný velký pochod institucemi.

Když tedy Václav Klaus začal v České republice instalovat prvky standardní kapitalistické demokracie, narazil do zdi již plně vytvořené demokracie liberální.

Jejím institucionálním výrazem bylo ustavení Evropské unie, rusky se to řekne evropský sojuz, a vlády Bruselu, sovětské Moskvy, přestěhované za někdejší železnou oponu.

V souboji s tím musel nutně prohrávat, ale bojoval.

Jenže ve chvíli, kdy formující se skutečná moc obnoveného Německa v podobě bruselské fikce pochopila, že Klaus je zrnkem písku v rozjíždějícím se soustroji nové totality, zahájila proti němu dobře vyzkoušený proces likvidace.

Tištěná média v České republice přešla z větší části do německých rukou a následoval jeden mediální linč za druhým.

To dnes i spousta nepodvolených čtenářů a diváků protiproudu reaguje jako dobře vycvičený Pavlovův pes.

Na vyslovení jména Klaus reagují podrážděně či přímo rozhořčeně.

Vždyť je to přece ten zloděj, co rozprodal skrze velkou privatizaci podniky do zahraničí, co nechal rozkrást kvetoucí průmysl defrandantům, co má určitě někde třeba v té mýtické švýcarské vile – jestli si vzpomínáte na tu kauzu – kolem nově ulité prostředky a je nakonec ještě ta prezidentská amnestie pro velké ryby.

Vysvětlovat, že je to přesně opačně, je zhola zbytečné.

Jen další mission impossible, nemožná mise.

Je sice správné se o to z principiálních důvodů pokoušet, ale s vědomím, že pro určitý lidský typ jednou mediálně naučené pravdy vyvrátit nelze.

A přitom jsou to často titíž lidé, kteří nejpozději od covidu se oddělili od mystifikované většiny a na vlastní kůži zažili, co dovede soustředěná stokrát opakovaná lež, která se stane pravdou, co umí vytvořit v hlavách podvedených obětí nekonečná válečnická propaganda například v souvislosti s válkou západu proti Rusku na Ukrajině.

Je to přesně taž metoda, která měla za cíl zlikvidovat otce vysmívané české cesty, jenž se bránil prodávat Volkswagenkám Škodovky, jako mediálně ctěný a chráněný přítel sudetáku Petr Piťha.

Obecně se má za to, že Václav Klaus svůj boj s Václavem Havlem nakonec prohrál.

Ale to by bylo další nepochopení.

Havel sám nebyl ničím podstatným.

Roztěkaný, nevzdělaný člověk.

Autor průměrných či podprůměrných divadelních her – tedy se dvěma výjimkami, skvělou zahradní slavností a rozhlasovým skečem „Audience".

Ty jsou opravdu vynikající.

Nebojoval ovšem proti systému, ale chtěl onens socialismus s lidskou tváří.

V obvykle necitovaném dopise Gustávu Husákovi to ostatně sám říká jasně.

Právě tím byl ovšem pro konvergenčně proměněný po listopadu západ tak cenný.

Na rozdíl od Klausovy cesty za standardní demokracií, která ovšem už v tom okamžiku, kdy za ní vykročil, byla slepou ulicí, jen na ní umístili mystifikační značku „Liberálně demokratická jednosměrka".

Nejpozději v roce 2004 s naším vstupem do unie se ty v uvozovkách dopravní značky směrem k propasti staly i našimi.

Jízda v jiném směru se trestá, a to stále více.

Orwell se svým 1984 se zpozdil o pouhé dvě dekády.

Je však omyl myslet si, že jsme se prostě vrátili tam, odkud jsme vyšli.

Stále drsněji prosazovaná bruselská totalita je proti reálnému socialismu po 68 dramaticky děsivější.

Vracíme se sice do totality, ale kvalitativně úplně nového technologického typu.

Nedostali jsme se tam v kruhu, ale ve spirále.

Při pohledu zvrchu na doby před převratem.

Proto musí mnozí pamětníci vzdychnout to ono zdrcující.

Jo, tehda to bylo ještě docela kříšťanské.

Dnes osmaosmdesátiletý Václav Klaus však přesto uspěl svou tvrdohlavostí, způsobenou jasnou ideovou vyhraněností podloženou encyklopedickými znalostmi. Nikdy nemusel prohlásit, že jen blbec své názory nemění.

On je totiž opravdu nikdy nezměnil.

V důsledku toho stále ještě máme korunu a 75 % lidí, z nichž většina bezpochyby Klausovi nenávidí, odmítá euro.

Postavil se do čela boje mnohých, v té době ještě ne tak viditelných, proti covidové, roušené a vakcinační tyranii a uspěl.

Klimatická lež, respektive odpor proti ní, se zvolna stává unijním mainstreamem.

Dlouho v tom byl sám.

Zběsilé anticivilizační reji o 70 pohlavích pojmenoval také od začátku jednoznačně.

A o válce západu proti Rusku na Ukrajině říká stále totéž, obdobně jako o pokusech ospravedlnit Sudety.

Nezapomeňme na příčinu.

Nenechme si vnutit, že je kouř bez ohně.

A ptejme se potom, kdo jej rozdělal a proč.

Tisíce Klausových stop zůstávají pevně otisknuty v naší nelehké realitě, kterou zatím fialkovci a zdejší Bruselané ještě plně neovládli.

Ovšem bez macinovkých motoristů, kterým se podařilo vstoupit do sněmovny s otevřeně přiznaným Klausovým odkazem, by však Andrej Babiš a Tomio Okamura s Petrem Macínkou vládu nevytvořili a Fial s Rakušanem by pokračovali v nějaké podobě.

Takhle jim nezbývá než přátelské zvací dopisy do Bruselu a bojovat za jeho veřejnoprávní hlásné trouby.

Ty stejné, které nesčetněkrát linčovaly a bombardovaly Václava Klause a mnozí jejich lžím uvěřili a dnes proti nim bojují s Klausovskou důsledností, ale už možná pozdě.

Pane prezidente, je to jasné.

I to globální oteplování na vás zaútočilo, řekl v úvodním Laudacio na občanské plovárně v onen první horký den letošního léta Jiří Weigl, ředitel jeho institutu.

Všichni se zasmáli, i když vlastně nešlo o vtip.

Klausův institut funguje stále naplno, stejně jako jeho zřizovatel.

Knihovna Václava Havla se kvůli řežbě o prachy jeho pohrobků rozpadá.

Ach, ty symboly! Je to slunovrat.

Ode dneška bude noc stále delší, i když to tak nevypadá.

Postupně, krok za krokem, den za dnem, ale třeba to nakonec zase vybereme s pomocí Boží.

Klausových 85 versus Orwellovo 1984.

Svět ještě je.