Tajemné vidění svaté Markéty? Srdce má své důvody, které rozum nezná | Radomír Malý

Vítejte, vážení a milí přátelé proti proudu.

Vítám vás v plavbě na hlubiny našeho pořadu Alfa a Omega.

Začnu ho sám jenom trošku netradičně.

Budu citovat slova papeže Benedikta XV. ze 14. ledna 1916 ve Vatikánu.

Přejeme si, aby všechny rodiny křesťanské slavně zasvětily božskému srdci Páně.

Zároveň žehnáme všem rodinám a každé zvláště, které tím přispívají k sociálnímu uznání svrchované lásky srdce Páně v rodinách křesťanských.

To je naše téma.

Já tady jsem si k němu pozval koho jiného než vašeho dobře známého, našeho oblíbeného, pana doktora Radomíra Malého.

Vítejte u nás.

>> Přeji krásný dobrý den a všechno dobré vám i všem proti proudařům.

>> Děkuju, pane doktore. Krásné přání.

To téma je tedy jasné, ale vlastně ono tak jasné není a proto o něm chceme dneska hovořit. Pojďme na to.

>> A proč vlastně svět není jiný?

>> To všechno mi nedá Pán.

Pane doktore, pobožnost k nejsvětějšímu srdci Ježíšovu, věc známá staletí, která ale jakoby vytěkala v těch posledních desetiletích, moc se o ní nehovoří.

A přitom je to svátek, který je důležitá věc, která je právě spojená s červnem.

A já bych se vás chtěl zeptat, jak vlastně došlo k tomu, že vůbec se začalo, kde se to objevilo, ta pobožnost k nejsvětějšímu srdci Ježíšovu.

To je přece už opravdu pěkných pár století, ale zase od začátku to nebylo takhle.

>> Ono do jisté míry to přece jenom od začátku bylo, protože už církevní otcové se na mnoha místech zmiňují o srdci Ježíšovu a o jeho veliké lásce k nám.

Ono to totiž souvisí s tím, jak chápaly starověké národy srdce.

>> Mhm.

Podle představy starozákonních Židů je sídlem duše krev. A co pumpuje krev? Srdce.

A ono to odpovídá také představám jiných národů, že srdce je symbolem lásky.

>> Mhm.

A to se přeneslo i do křesťanského pojetí, do křesťanské civilizace.

Srdce není jenom sval, ale srdce je také symbol — symbol lásky.

A proto také ve středověku máme i u různých mystiků vidění nejsvětějšího srdce. U svaté Mechtildy, svaté Gertrudy a ještě tedy mnoha dalších.

Nicméně máte pravdu, že žádná speciální pobožnost božskému srdci neexistovala.

Ta začala až od 17. století, až na základě vidění francouzské řeholnice z kláštera Paray-le-Monial. Svaté Markéty Marie Alakok.

Ano, která v letech 1673 až 1689 měla četná vidění Pána Ježíše, který jí ukázal své nejsvětější srdce — a sice srdce probodené, protože my víme, že se čteme u svatého Jana, v evangeliu svatého Jana, že setník probodl Ježíši kopím jeho bok, čili probodl jeho srdce.

>> Probodl ho vlastně z boku až do srdce a vytekla voda a krev.

Ano.

A to bylo už ve starověku považováno za jakýsi symbol jeho nekonečné lásky k nám.

>> Mhm.

Čili jestliže my to jako hovoříme o božském srdci, tak to je totéž, jako kdybychom místo toho srdce dosadili slovo láska.

Zkuste si jenom prosím pěkně vzít litanie k nejsvětějšímu srdci a dosadit si tam místo srdce Ježíšova lásku Ježíšova.

Tak je to úplně totéž.

Čili když my uctíváme srdce Ježíšovo, tak neuctíváme vlastně jenom ten sval, který samozřejmě je hodný úcty taky, protože je to součást lidství Ježíšova.

>> Ano.

>> Ale je to ještě mnohem víc. Je to prostě jako láska.

Je to vlastně symbol nejen tedy lidské lásky.

My víme, že i v poezii mnoha národů je srdce symbolem lidské lásky, ale tady jde o symbol božské lásky, která je mnohonásobně vyšší.

Je jakoby úplně z jiných sfér než láska lidská.

My se ještě dostaneme k nejsvětějšímu srdci Mariinu taky.

Ale já jsem si na tom uvědomil, že vlastně ta dnešní doba, taková ta vlna bezvědectví a všeho ostatního po francouzské revoluci, zbožťuje lidský mozek.

Všechno se říká: je to mozek, je to racionální, je to rozumné a podobně.

A vlastně to srdce bylo jakoby téměř záměrně zatlačeno do pozadí, přestože víme, že vlastně i dnešní věda zjišťuje, že věci všeho možného typu souvisejí právě s činností srdce — i hormonálně a nejrůznějším způsobem — že to srdce opravdu není zdaleka jenom sval, ale že má mnoho dalších funkcí.

Vy jste ale hovořil o tom probodeném srdci, které jí Ježíš ukázal.

Jak ona o tom hovořila?

>> Ta svatá Markéta Marie Alakok několikrát mluvila o tom, protože těch zjevení bylo mnoho.

Ano, ta měla při svých soukromých pobožnostech — zvláště když to řeknu večer, před nejsvětější svátostí — a ten pán Ježíš sdělil právě, že si přeje, aby jeho nejsvětější srdce bylo uctíváno.

>> Ano.

>> A co znamená, aby byla uctívána jeho láska?

Ano.

A není náhodou, že to bylo právě na úsvitu začínajícího racionalismu.

Uvnitř katolické církve se tenkrát prosazoval sklonný směr takzvaného jansenismu, který odrazoval lidi od přílišné zbožnosti.

Jan zemiství dle způsobu Kalvína nebo dle názorů Kalvínových, ano, které rozpracoval pro katolické pojetí belgický teolog a později jako biskup Jansen, že člověk vlastně nemůže nic jiného dělat než trpět.

A spása je určená jenom pro hrstku vyvolených.

A proto jakoby člověk měl vlastně jenom si přát, aby se mezi těmi vyvolenými ocitl, a což může jedině asketickým způsobem života a nějak jinak.

Ano.

A teď k tomu přichází pán Ježíš a říká: ne, já nechci žádné krkolomnosti, abych to řekl to jako lidově.

Já chci jenom jedno.

Chci vaši lásku.

Ano.

Tak jako já jsem miloval vás nekonečnou láskou a podívej se tady na to — moje srdce probodené.

Ano.

To je důkaz mé veliké lásky.

Ano.

A tak když ty se budeš snažit aspoň trošku mě milovat — tak jak já jsem miloval tebe — když si uvědomíš, že aspoň trochu lásky mi budeš věnovat, lásky spojené s vděčností, tak budeš spasen.

>> Čili není zapotřebí žádné složitosti, je zapotřebí trošku tohoto citu. Samozřejmě citu spojeného s rozumem.

Ano, protože láska není jenom cit, ale je to cit, který působí v těsné spolupráci s rozumem.

Ale přece jenom se Blaise Pascal vyjádřil, že srdce má své důvody, které rozum nezná.

A čili na konci 17. století, kdy už se začínal příliš zdůrazňovat rozum, tak tady právě Ježíš Kristus, který se zjevil svaté Markétě Marii Alakok, jakoby říkal: rozum není všechno.

Rozum, který je oddělen od citu, tak může vést na úplně špatnou cestu.

Ano.

Dokladem toho je v 18. století vývoj racionalismu — čili to, co se do češtiny překládá jako osvícenství.

>> Jo.

Ano.

Čili století osvíceného rozumu a vyústilo to v krveprolití francouzské revoluce.

>> Čili nestačí jenom rozum. Čili pán Ježíš tady jako varuje a říká: rozum sám nestačí.

Rozum musí být spojen s něčím vnitřním, s něčím nadpřirozeným, s něčím, co se nazývá láska, což je tedy jako široký pojem, ale Kristus má tady na mysli nadpřirozenou lásku, lásku, kterou on miloval každého člověka a očekává od člověka odpověď na tuto lásku.

Odpověď ve formě jeho lásky vůči němu, která samozřejmě může být jenom lidská, čili nelze jí srovnávat s jeho božskou láskou.

>> Ano.

Já bych jenom ocitoval. Co Markétě řekl: "Mé božské srdce plane tak silnou láskou k lidem, že už v sobě nemůže zadržet plameny hořící lásky. Žádám si, aby se co nejvíce rozšířili tvým prostřednictvím, zesílili ty plameny, zasáhli všechny lidi a obohatili je svými poklady."

To je něco, co jste teď zmínil a co mě docela na tom zaujalo, protože vy jste to řekl. Láska Boží je nadpřirozená. Láska je láskou, která je, abych tak řekl, jejímž odstínem nebo jednou z verzí v lidském světě, je láska, která je mezi lidmi.

A my ovšem nemůžeme samozřejmě Bohu věnovat odpověď v té nadpřirozené lásce, ale v té naší lásce. Co to je za odpověď? Nebo jak vy se koukáte na ten rozdíl? Když Bůh nás miluje láskou nadpřirozenou a my ho milujeme láskou lidskou. Je v tom nějaký podstatný rozdíl?

Ten rozdíl jako takový je těžko definovatelný. Ten rozdíl je totiž hlavně v kvalitě a nejen v kvalitě, ale i v kvantitě, ale takhle ten princip je stejný, protože Bůh miluje člověka a člověk miluje Boha. Tedy měl by milovat Boha, snažit se milovat Boha. Ale on Bůh miluje člověka tak, že dal za něho svůj život.

>> Ano.

Aby všem umožnil spásu. Že mnozí tady nevyužijí této možnosti a že mnozí raději volí peklo.

>> Ano.

Tak to je i věc jiná. Ale spása je určena skutečně všem.

>> Ano, protože tak jak píše svatý Pavel ve druhém listě Timotejovi, že Bůh si přeje, aby všichni lidé došli spásy.

>> Ano.

Ano.

>> Já myslím, že my se tam musíme dostat v tomto případě k jednomu okamžiku, protože ono to vlastně nebylo tak jednoduché. Ona Markéta se s těmi viděními netajila, ale moc to jako nefungovalo. Ty ani její sestry řádové se ze začátku s tím neztotožňovaly. Proč?

Ono to je de facto osud všech vizionářů, všech takto omilostněných duší, že zpočátku, když řeknou, že měli vidění Pána Ježíše nebo Panny Marie, tak okolí se na ně dívá hned jako na dezerty.

>> Buď to ten člověk je podvodník, nebo je to blázen.

>> Mhm.

A na to je jakási, dá se tak říct, přirozená reakce, protože skutečně bylo mnoho podvodníků i mnoho bláznů.

>> Ano.

Ano.

>> Tři tvrdili, že měli nějaké vidění.

Ano. Proto také i církev z těch tisíců údajných vidění uznala jenom de facto několik desítek.

>> Jednak ano. Tady jako právě toto zjevení nejsvětějšího srdce svaté Markétě Marii Alakokové. Ale to, že se toto zjevení prosadilo v církvi, je zásluhou především jezuitského kněze a jejího spovědníka, který se jmenoval Claude Colombier.

>> Mhm.

Ano.

A ten skutečně za touto světicí stál a potvrzoval, že tato vidění jsou pravá.

>> Hm.

Ano.

>> A vydával nejlepší svědectví o její mravním životě i o jejich duševních schopnostech.

>> Mhm.

A podobně. Takže nakonec ve vší tichosti církevní autority přijali toto zjevení a nevystupovali proti, ale než se toto zjevení prosadilo v celé církvi, trvalo to sto let, až papež Pius XI nejprve povolil kult srdce Ježíšova, tak jak si pán Ježíš přál ve svých zjeveních svaté Markétě Marii.

Ale proč to tak dlouho trvalo?

No proto, že Jansenisté, kteří zaujali různé posty v církvi, tomu bránili, protože to bylo totiž proti jejich bludné ideologii.

A to, že Pius XI pouze povolil, neznamená, že tento kult se stal ještě celocírkevním. Až roku 1856 papež blahoslavený Pius IX установил svátek nejsvětějšího srdce Ježíšova a sice jako závěr Otávy Božího těla, protože ten svátek Božího těla je pohyblivý a řídí se podle dat Velikonoc.

>> Ano.

A po něm následuje takzvaný oktav, to znamená osm dní, a ten devátý den, což je pátek, protože svátek Božího těla je ve čtvrtek. Takže za týden potom, tedy v pátek, se měl slavit a slaví se dodnes svátek nejsvětějšího srdce Ježíšova.

>> Ano, on ona mimochodem vyzývala i francouzského krále k zasvěcení Francie nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. V tomto slova smyslu vlastně nedošlo.

Je to trošičku, nebo došlo?

Nedošlo, protože francouzský král Ludvík XIV., kterého ona, tato vizionářka, osobně navštívila roku 1689, to odmítl. Byl to Ludvík XIV., který byl velmi pyšný, a řekl jí: "Prosím vás, sestro, kdyby pán Ježíš si přál, aby zasvětil Francii Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu, tak by se ten nezjevil vám, ale zjevil by se mně, francouzskému králi, a mně by to řekl."

A odmítl i další požadavek, aby v Paříži byla postavena kaple zasvícená nejsvětějšímu srdci Ježíšovu.

Takže ona ho odešla úplně neuspokojená.

No a tady se ta nadpřirozená souvislost projevila, protože přesně sto let poté propukla krvavá francouzská revoluce, která smetla Bourbony.

>> Mhm.

Mhm.

Je to pozoruhodný okamžik těch dějin. My se potom dostaneme ještě k tomu dalšímu srdci, ale ono s tímhle souvisí něco podstatného.

Pán Ježíš řekl Markétě, že chce, aby se ta pobožnost k jeho nejsvětějšímu srdci slavila několik pátků, prvních pátků v měsíci za sebou. Kolik je to pátků a proč je tento počet pátků?

>> Aha.

Ano.

No je to prostě devět prvních pátků měsíce po sobě. A to je právě to poslední zaslíbení. Ano, že kdo ho po devět prvních pátků měsíců přistoupí ke svaté spovědi a ke svatému přijímání, dostane spoustu milostí a hlavně bude mít šťastnou smrt a bude spasen.

Ovšem opět, nelze tady chápat to mechanicky, aby si někdo řekl: "No tak já se nebudu snažit měnit svůj život. Jednoduše každej ten první pátek se vyspovídám, přijmu eucharisti a mám spásu zajištěnou."

Ne, takhle to nefunguje. To by byla magie. A katolické víře je cizí cokoliv magického.

A toto znamená, že člověk svůj život změní konec konců už tím, že pán Ježíš říká, že kdokoliv přistoupí ke svaté spovědi, je podmínkou toho, aby člověku byly odpuštěny hříchy, vůle se změnit.

>> Ano.

A z lásky k Pánu Ježíši.

>> Ano.

>> Ano.

A tady, protože jedině tehdy může člověk dostat to jako bylost pospěcující.

>> Ono mě na tom zaujalo i to, že vlastně Ježíš Marketu vyzývá, aby poměrně, aby co nejčastěji přijímala svátost.

Ano.

A tady, protože jedině tehdy může člověk dostat to jako bylost pospěcující.

Ono mě na tom zaujalo i to, že vlastně Ježíš Marketu vyzývá, aby poměrně, aby co nejčastěji přijímala svátost.

Já jsem si na tom uvědomil, že vlastně v té době to bylo docela, že to nebylo běžné, že prostě přijímání těla Božího se mnohdy třeba událo jednou za rok. Že my to posuzujeme trochu dnešníma očima, ale jestliže tehdy vyzývá Ježíš Markétu k častému přijímání, tak vlastně je to i tehdy novinka.

[smích] Samozřejmě to byla i tehdy novinka. I přijímání jednou za měsíc, protože i ti zbožní přijímali sice jako několikrát do roka na velké svátky – nejen o Velikonocích, ale i o Vánocích, na svátek Svatého Ducha a na různé jiné svátky třeba oblíbených svatých – ale přijímat každý měsíc, to bylo akorát v klášterích zvykem.

No a některé kláštery měly privilegium, že ho mohly přijímat každý týden.

A pokud chtěl někdo přijímat měsíčně – pokud lajkové chtěli třeba přijímat měsíčně – tak ho museli mít k tomu povolení, pokud jsem správně seznámen.

Čili vlastně tohle je další okamžik, kterým Ježíš trochu mění zažité pořádky a vlastně touto výzvou nám říká, že vlastně přijmejte co nejvíc.

Přijmejte.

Ale já bych si jen dovolil teď trochu odbočit. Vlastně to nebude odbočení, jen upozornění. Dneska je nebezpečím úplně opačný extrém. Lidé přistupují ke svatému přijímání často i ve stavu těžkého hříchu. Zesnulý německý kardinál Majsner si jednou dal tu práci a snažil se spočítat, kolik svatých přijímání v neděli je svatokrádečných, a došel k počtu 80 %.

Čili tady skutečně je důležité svaté přijímání ve stavu posvěcující milostí, protože jinak je to svatokrádež.

Ano, ano, ano.

Já bych se ještě chvilinku zastavil u toho, že odpůrci zavedení tohoto svátku se kladli otázku: proč by se vlastně měla uctívat nějaká část Kristova těla, když přece uctíváme Krista jako Ježíše Krista jako takového?

Vy jste to částečně zodpověděl už tím, co vlastně představovalo srdce Ježíšovo.

Ale ta námitka byla docela vážná, protože si myslím, že se obávali toho, aby se nezačal Ježíš dělit na části.

My víme, že je 100 % Bůh, 100 % člověk v jednom. Abychom to řekli dnešním jazykem, tyto obavy byly docela významné. Kdy vlastně se dá říct, že definitivně padly?

My se opět dostaneme k nejsvětějšímu srdci Marii, abychom si odlišili ty dvě podstaty. Ale když to trvalo relativně dlouho, než se tato pobožnost stala realitou až v 19. století – kdy myslíte, že tyto obavy padly? Diskutovala to vůbec církev nějak uvnitř? Máme o tom nějaké zprávy?

Kult srdce Ježíšova, tak jak se vytvořil na základě vidění Markéty Marie, nebyl něčím, co se tady najednou objevilo bez jakékoliv kontinuity s předchozí spiritualitou, protože už Svatá Brigitta a ještě jiní vizionáři měli vidění svatých ran Kristových. Už od středověku byly uctívány svaté Kristovy rány – pět ran Kristových: dvě na rukou, dvě na nohou a jedna rána právě v boku.

A ta rána v boku, to je vlastně jakási předzvěst úcty k nejsvětějšímu srdci.

Čili to nepřišlo jako něco nepřirozeného.

V 17. století, protože věřící byli zvyklí na úctu pěti svatých ran Kristových.

A tady akorát bylo zapotřebí zabránit tomu, aby to nebylo chápáno nějak magicky – že prostě tady uctíváme nějakou část Kristova těla – ale že to má totiž symbolický význam.

Právě tak, jak jsem říkal na začátku, že srdce je symbolem lásky. Srdce představuje nesmírnou lásku Kristovu k nám.

Já myslím, že bychom si měli dopřát se dostat k těm 12 bodům, které Kristus slibuje, když bude věřící člověk, katolík, plnit tento jeho záměr, toto jeho přání. To znamená, když po těch prvních devět pátkách v měsíci vykoná to, co jste říkal – tedy spověď a přijímání – můžeme se říct o těch 12 slitech.

Já bych je možná přečetl, jestli chcete.

Mě to docela zaujalo.

Zaprvé: Dám jim všechny milosti nutné pro jejich stav. Co to jsou všechny milosti nutné pro jejich stav?

Stav se rozumí tím, jestli ten člověk žije v celibátu nebo jestli žije v manželství.

Čili ty milosti se týkají toho, aby ten člověk byl dobrým manželem a dobrou manželkou, dobrým otcem, matkou.

Nebo když žije v celibátu, aby byl dobrým knězem nebo řeholníkem, řeholnicí.

A pokud žije ve světě jako svobodný – ano, protože i toto je určitý stav, toto je povolání i k celoživotnímu životu ve světě – ale tak, že ten člověk dostane milost k tomu, aby tento stav učinil duchovně plodným.

Toto znamená.

Děkuji.

Druhou: Udělím pokoj jejich rodinám.

Tomu rozumím.

Třetí: Potěším je v každém zármutku.

Eh, myslíte, že to je specifika tohoto?

Protože podle mého soudu Ježíš nás v každém zármutku těší vždycky.

Ale asi to je tím zvýrazněno. Jak jste to chápal vy?

Ano, ano. Že ta jeho útěcha bude prostě intenzivnější, protože já bych to přirovnal k tomu – když mám zármutek nebo když zažívám nějakou frustraci, je něco jiného, jestliže mě utěšuje nějak cizí člověk. Ale když mě v tomto utěší někdo blízký, někdo, kdo mě má rád, někdo, koho já mám rád a koho si nesmírně vážím, tak to má větší dopad, větší váhu.

Čili jestliže já mám Pána Ježíše upřímně rád, a tak pocítím tím více – když mě něco špatného potká – jeho útěchu a to, že je mi nablízku.

Bezpochyby. Tady je to důležité.

Čtvrtá: Budu jim bezpečným útočištěm v životě a zvláště ve smrti.

A zvláště ve smrti. Já myslím, že tady jak se dostáváme právě hodně k tomu, co hodně vytěkalo – že vlastně v posledních desetiletích a v poslední době se život směřuje k tomu okamžiku smrti, k soudu a ke všem těm náležitostem eschatologickým.

Mně se právě to slovo „zvláště ve smrti" ve vztahu k životu zdá tady asi extrémně důležité, ne?

Je to velmi důležité. A to proto, že v okamžiku smrti, když člověk umírá, se snaží zasáhnout také zlý duch.

Aby tu duši odvedl.

Aby ta duše ještě na poslední chvíli – byť třeba i ten člověk žil božně – aby ta duše se nezačala Pánu Ježíši rouhavě chovat, nedůvěřovat mu a podobně.

A tady jako Pán Ježíš nějak říká, že duši toho, kdo se zasvětil jeho božskému srdci a tak bude v té době mnohem blíž.

Ne, že by on nechtěl být blíž taky každému člověku, ale že ten člověk se nějak lépe disponuje proto, aby ten Pán Ježíš mu byl opravdu blízko.

Prostě se mu přibližuje, jakoby, eh, jako tu odpověď na jeho nabídku.

Eh, požehnám hojně všem jejich podnikům.

Rozumíme.

Hříšníci najdou v mém srdci zdroj a nesmírné moře milosrdenství.

Eh, tomu asi rozumíme, ale opět se ptám, eh, znamená to jaksi, protože to bychom očekávali od toho vždycky, když se obracíme k Pánu Ježíši, ale znamená to opět asi tu intenzitu, tu zesílení.

Je to tak.

Je tenhleten prvek tam.

Ano.

Je to tak.

Ano.

Ale kromě toho jsou i mnozí jako hříšníci, kteří se domnívají a toto právě totiž je odpověď na ten blud jansenismu.

Ano, protože to je vlastně jako reakce na tehdejší dobu, na smýšlení tehdejší doby.

Člověče, vždyť stejně tvá spása je málo pravděpodobná.

Proto si užívej tady jako na zemi.

Protože přece podívej se na sebe, vždyť hřešíš každej den.

Ano.

A ty si myslíš, že budeš spasen.

Zanech veškeré naději.

To je málo pravděpodobné.

Ale Pán Ježíš tady říká, ať je člověk jakkoliv hřích, tak jestliže on bude litovat, ano, tak spásy dojde.

A jestliže se bude snažit ten svůj hřích napravit, skoncovat s ním a žít v posvěcující milosti, tak se s tím Pánem Ježíšem po smrti opravdu jako setká.

Mhm.

Ano, ale a tady on vyzývá vlastně jako lidi: nebojte se, i kdyby vaše hříchy byly sebevětší a tak začněte s těmito pobožnostmi.

Ano.

A uvidíte výsledkem. Uvidíte potom, až absolvujete tady jako těch devět prvních pátků, že pocítíte tu blízkost Pána Ježíše a už nebudete skeptičtí vůči jeho přítomnosti a vůči té myšlence spásy. Už pochopíte, že spasení být můžete, jestliže vytrváte na této cestě.

Ano, čili je to prostě ten jako výzva hříšným lidem.

Nebojte se.

Je to vlastně ten jako odezva těch slov žalmu: i kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, tak nad sníh zbělejí.

Ano.

Ano.

To je bezvadné.

Mně se to zdá, že to tady je bezvadně řečeno v té sedmé, eh, v tom sedmém bodě: duše bázlivé stanou se horlivými.

Eh, to já myslím, že teď jste vlastně vysvětloval, že po, abych tak řekl, absolvování této očistné kůry, řečeno velmi, ano, velmi světsky, eh nastává něco, co člověk, který se opravdu si zvykne intenzivně se modlit, eh pociťuje pravidelně.

Že se cosi mění nejen v něm, nejen v jeho okolí chci říci, ale i v něm.

A že prostě ten svět se začíná trošičku jakoby malinko stávat jiným, ačkoli všechno zůstává tak, jak je. Tak duše bázlivé se stanou horlivými.

To myslím je obrovský příslib.

Ano, já myslím, že tady toto mohu úplně podepsat.

Takhle.

Ano.

Jo.

Duše horlivé se rychle povznesou k velké dokonalosti.

Požehnám domům, kde bude vystaven a uctíván obraz mého srdce.

Takže vlastně bychom měli mít všichni ve svých domovech obraz nebo sošku nebo cokoli Nejsvětějšího srdce Ježíšova.

Je to tak.

Je to tak.

Ano.

Těm bude požehnáno.

To je docela podstatné.

Já myslím, že ne každý si to uvědomuje.

Udělím kněžím schopnost pohnout srdci sebezatvrzelejšími.

To je, řekl bych, skoro zázračné, zázračné přislíbení, protože ta schopnost kněží, já jsem si vždycky myslel, že je vlastně ta individuální daná jeho individuální schopností.

Ale to znamená, že Ježíš i těm kněžím chce umožnit, aby byly jaksi účinnější.

Jo.

Ano.

On panuje dneska totiž i v naší církvi takový velký omyl, že záleží na dovednosti evangelizace, na dovednosti tedy výmluvnosti.

Ano.

A podobně.

Ale Pán Ježíš tady říká tímto zaslíbením, ne?

Záleží na nadpřirozené milosti.

Protože když čteme evangelium, že lidé šli za Ježíšem a poslouchali ho proto, poněvadž on mluvil ne jako zákonníci a farizeové. Mezi nimi byla spousta učených lidí, kteří měli úžasné charma oslovit lidi.

Ale co čteme o Pánu Ježíši, že on mluvil jako ten, kdo má moc.

Ano.

A to znamená nadpřirozenou moc.

Jednak zázraky, ale jednak i tím, že z něho přímo zářilo jakési Boží světlo. Ano, protože on sám totiž byl Bůh. A tady Pán Ježíš slibuje těm kněžím, a kteří přijmou tady tuto pobožnost devníích pátků, takže jim dá tu milost, aby skutečně byla ta nadpřirozená stránka u nich také nějak viditelná a vnímatelná.

To 11. bod je podle mého názoru úchvatný, ale asi má také nějakou podmínku.

Jména osob šířících tuto pobožnost budou zapsána v mém srdci a nikdy z něho nebudou vyhlazena.

To je závazek obrovský.

To znamená, že, ale to určitě zase předpokládá – a to jste říkal na začátku – že to není ten automat, že to není ten jukebox, do kterého vhodíme devět pobožností při prvním pátku k Nejsvětějšímu srdci a tím je hotovo.

Ale tento závazek je obrovský, že jo.

Ano, přesně tak.

Ano.

Šířit tady tu pobožnost těch devíti prvních pátků může účinně jenom ten, kdo sám žije těmito pobožnostmi, kdo prostě má ducha těchto pobožností, což předpokládá i to, aby to uvedl do reality všeho toho, co je řečeno v těch předchozích zaslíbení.

Ano, ano, ano.

Ano.

A jsme tu.

Jsme tu u toho 12., které je, řekl bych, nejsilnější.

Pochopitelně slibuji ti v nesmírném milosrdenství svého srdce, že jeho všemohoucí láska všem, kteří přijmou po devět prvních pátků v měsíci za sebou tělo mé, dá milost konečné zkroušenosti. Že neumřou v nemilosti Boží a bez potřebných svátostí.

Mé božské srdce bude v hodinku smrti jejich jistým útočištěm.

Čili opět to vede vlastně k té eschatologii, k tomu zesílení toho vnímání, že vlastně my tu nejsme jenom proto, abychom si vydělávali, abychom si užívali, ale že někam směřujeme a že o nás se orientuje na tu nejdůležitější část našeho života, kterou je smrt.

Ano.

Přesně tak.

Ano.

Protože já to mohu potvrdit i na základě zkušeností mnoha lidí, kteří skutečně těch devět prvních pátků absolvovali. A člověk jich může absolvovat za život velké množství, protože jsou věřící, kteří nechybí žádný první pátek.

Takže na mši svaté. A kdo nemůže z vážných důvodů, tak stačí k tomu neděle. Ano, to prostě církev takhle stanovila. Potom když kdo nemůže na první pátek přímo, třeba lidé, kteří pracují a je pro někoho obtížné jít na mši svatou, ano, tak stačí nedele. Když to přijmou jakožto tedy první pátek a když se pomodlili Bohu a za svoji modlitbu, tak je to jako pobožnost prvního pátku.

Ano.

A tak tito lidé, kteří tady toto absolvovali, kteří skutečně tedy, jak se říká, drží se té pobožnosti prvních pátků a jejich smrt opravdu je tobě jako svatá.

Ano.

Takže, a člověk si říká: ano, a takovou smrt bych chtěl mít. A to znamená, že nezemře, že ti lidé neumírají bez přijetí svatých svátostí.

Ano.

Že vždycky se ke nim dostane totiž kněz. Buď to prostě tedy jako doma v domácím kruhu, nebo v nemocnici, tak vždycky jako ten kněz tam přijde. Nebo při nějaké mimořádné události, třeba prostě, tak vždycky se tam ten kněz nějakým způsobem totiž objeví.

To je pozoruhodné.

Takže to opravdu funguje a u mnoha lidí jsem se s tím setkal.

Mm.

No, pane doktore, zbývá nám ještě dostat se k jednomu tématu. My jsme ho zmínili už na začátku. Převážně je, abych tak řekl, spíš známější událost Nejsvětějšího srdce Mariina. Ta je taková, jakoby víc rozšířená. Je to možná i proto kvůli těm mariánským zjevením. Kvůli tomu, že Maria požaduje zasvěcení Ruska Nejsvětějšímu srdci a tak dále ve Fátimě a tak dále.

Jaký je vztah mezi, abych tak řekl, vztah mezi pobožností k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu a Mariinu? Je v tom rozdíl?

Ano, ten rozdíl je pouze v tom, že pobožnost k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu je pobožností tedy jako k Bohu, protože Ježíš Kristus je druhá božská osoba, syn Boží. Panna Maria je jen člověk, ale člověk mimořádným způsobem omilostěný, tak jako žádná jiná osoba v lidských dějinách.

A to znamená, ona byla počata bez poskvrny dědičného hříchu a také se nikdy nedopustila žádného osobního hříchu a ona skutečně nás miluje obrovskou láskou. I když to není láska na stejné úrovni jako láska Pána Ježíše, protože Panna Maria přece jenom je jen tvor.

Ano, ale je tak úzce spojena s Pánem Ježíšem, že tedy de facto ta úcta jejího neposkvrnění srdce vlastně vede i k úctě Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Proto také tyto dvě srdce jsou často prezentována vedle sebe.

Vedle sebe právě.

Ano, a dokonce Pán Ježíš sestře Bertoně po druhé světové válce ve svých zjeveních stanovil také pobožnost devíti sobot. Protože pobožnost Panna Maria při svém zjevení sestře Lucii ano, ve dvacátých letech.

Ano.

A tak stanovila pobožnost pěti prvních sobot.

Ano.

Ale Pán Ježíš, když se zjevil tedy té sestře Bertoně, řekl, že nechce, aby jeho matka byla nějakým způsobem upozaďována a jakoby odsunuta. Takže proto tedy chce devět prvních sobot, tak jako on má devět pobožností prvních pátků.

Ano.

Ano.

Čili i když je tady úcta k neposkvrnému srdci Panny Marie, a opět, tak jak jsem říkal na začátku, jde o úctu k lásce Panny Marie. Protože ona nás miluje obrovským způsobem a její láska nás vede všechny k projevům vděčnosti vůči Pánu Ježíši.

Ano.

A samozřejmě s tím je spojena i vděčnost vůči Paní Marii, protože Panna Maria je podle všech církevních učitelů minulosti a podle výroků papežů až vlastně do druhé poloviny dvacátého století. A tak je totiž spoluvykupitelkou.

Ano.

Ano.

Ano.

Tam je dokonce, bych řekl, jedna podobnost, kterou jsem si tak vlastně přitom trochu uvědomil. Když Ježíš Markétě říká, ukazuje to srdce probodené, tak jsem si vzpomněl na to slavné proroctví o Marii, že její srdce pronikne meč, abych tak řekl.

Ano.

Z evangelia.

Vlastně obě srdce jsou probodena.

Ano, přesně tak.

Ano.