🎙️ Kolik trpělivosti má Putin s útoky Západu? Mafie ví své. Kdo postaví Archu? | Petr Hájek

Arméni dnes volí parlament.

Nejde přitom o nic menšího, než kdekoli jinde poblíž ruských hranic.

Válka západu proti Rusku na Ukrajině se blíží k nějakému typu ukončení a proto je nutno rozehrát válečné či předválečné hry v dalších zemích bývalého Sovětského svazu od Baltu po Kavkaz.

Arménie s Ruskem sice přímo nesousedí, ale je to asi tak, jako bychom říkali, že Česká republika nesousedí s Ukrajinou, když je mezi námi ještě Slovensko.

Na severu má Gruzii, na západě Turecko, na východě turecký Ázerbájdžán a na jihu Írán.

O náhorním Karabachu raději ani nemluví.

A proč by nás to mělo zajímat?

Z mnoha důvodů.

Tento třimilionový národ, jehož státnost sahá až do tisíciletí před Kristem, byl první, který přijal křesťanství za státní náboženství. Stalo se tak roku 301 po Kristu.

Eh, slavný Jerevan. Jestli si vzpomínáte na rádio Jerevan, tak to je ono. Založil ještě pár desítek let před vznikem Říma.

Hájové, jak si Arméni říkají, se usadili přímo pod biblickou horou Ararat, na níž po potopě přistál Noe.

Tu horu jim ovšem ukradli Turci, kteří během první světové války doslova vybili na půl druhého milionu arménů. Masakr, který si vůbec nelze představit.

To všechno mají za sebou, stejně jako desetiletí pod součástí Sovětského svazu.

Po jeho rozpadu získali sice samostatnost, ale boje o existenci jim neskončily.

Náhorní Karabach, odkud je nakonec opět azerbajdžanští Turci ve statisících vyhnali, je toho jen dalším dokladem.

Tato vpravdě fantastická země v horách Velkého Kavkazu se logicky dostala do hledáčku západu při obkličování Ruska právě tak jako Gruzie a dnes tam volí parlament.

Od převratu v roce 2018 – to byl takový ten jeden z dílků pověstních barevných revolucí v západní režii – vládne zemi co do premiéra Nikol Pašinjan, šéf strany s typicky příznačným názvem Občanská smlouva.

Vzpomínáte na naše popřevratové Havlovo občanské hnutí?

Tento demokrat západního střihu nechal včera, den před volbami, zatknout šest kandidátů opoziční strany Silná Arménie vedené Samuelem Karapetjanem.

Pašinjan je placený z Bruselu i z Washingtonu.

Vede zdejší pátou kolonu, která sebevražedně směřuje k EU.

Karapetjan chce naopak udržet silné vazby na Rusko.

Ostatně Arménie je součástí euroazijského ekonomického bloku, jemuž Rusko dominuje.

Pašinjan požadoval, aby volební komise rovnou vyškrtla Silnou Arménii z voleb.

To se mu sice nepodařilo, ale zatčení šestice jejich kandidátů pár hodin před hlasováním je uplatněním rumunského scénáře se vším všudy.

Jako zdůvodnění použitý slovníky jako přeskopírák. Poslechněte si to.

Cituji: "V průběhu předběžného vyšetřování trestní věci týkající se materiálního podněcování řady osob a praní špinavých peněz ve zvláště velkém měřítku bylo zahájeno trestní stíhání proti šesti parlamentním kandidátům z bloku Silná Arménie."

Oznámil takzvaný vyšetřovací výbor.

Ani tak není zcela jisté, jak volby dopadnou.

Svědčí o tom, že všechny připravené podvody musely být zásadně ohrožené, jestliže Pašinjan sáhl k tomuto dramatickému kroku.

Rumunsko, Moldávie, fakticky také Gruzie a Arménie jsou podrobeny tětuře.

Západ si zde vytvořil obvykle v hlavních městech vrstvu závislou na korupčním schématu pátých kolon.

Ostatně v Kišiňově žije více než třetina Arménců, kteří neprchli do zahraničí.

Je víceméně jasné, co se stane, jestliže navzdory všemu nedostane Pašinjan tolik hlasů, aby mohl sám vytvořit vládu.

A pokud ji přesto vytvoří, Rusko už upozornilo, že Arménie prostě nemůže být členem obou hospodářských bloků, takže si bude muset vybrat, jestli chce zamířit k tomu unijnímu – ponese to pochopitelně následky.

Musíme si nutně položit otázku, k čemu vlastně celý tenhle tanec umírajícího západu směřuje.

Válku proti Rusku na Ukrajině prohrává, respektive fakticky už i prohrál.

Jen to nemůže své stále nespokojenější a pobouřenější veřejnosti přiznat a tak stupňuje provokativní útoky na Rusko prostřednictvím takzvaně ukrajinských dronů, především z pobaltských státečků, jež jsou vlastně jakousi obdobou těch na jihu v okolí Kavkazu a Černého moře.

V Bruselu nikdo nepochybuje, že řízení těchto úderů je v rukách britských a západoevropských tajných služeb a států NATO.

Německo zaseklo dluhovou sekeru, která vyvolává vzpomínky na Hitlerovu válečnou ekonomiku, a buduje armádu, která má poměrně rychle dohnat a předehnat tu polskou.

Dokonce už i ve Francii tamní generalita nervózně pokřikuje, že taková vojenská dominance Německa bude nebezpečná.

A to mají Francouzi své vlastní jaderné zbraně, i když jejich nosiče uvázli v hlubokém pravěku a proti ruským jsou jen šrot, nicméně i tak mimořádně nebezpečný.

A protože nemohou říci pravdu o kámošovi Mercelovi, vznášejí únikové otázky, cože se prý stane, jestli v Německu zvítězí ve volbách ta krajně pravicová AfD, ta Alternativa pro Německo.

Ta má aktuálně i podle patřičně upravených průzkumů proti vládnoucím lidovcům bavorského kancléře Mercelose docela slušný náskok.

Dnes by AfD volilo zhruba 30% Němců, zatímco CDU dál klesá a v současnosti se pohybuje těsně nad 20%.

Jestli to tak půjde dál, pak to nezvládne ani německá verze rumunského volebního scénáře.

Kterému v bledě modrém se ovšem před prezidentskými volbami v příštím roce schyluje ve Francii.

Macronovi progresivci se děsí scénáře, při němž se do druhého kola dostane radikální socialista Jean-Luc Mélenchon proti pravděpodobnému kandidátovi – když Marinu Lepenové po Rumunsku zakáže soud kandidovat kandidátovi Národního sdružení Jordanu Bardelovi.

Pak by totiž nebylo možné, aby se proti skutečně lidovému kandidátovi spojily Rockefellerskovské peníze s místní pátou kolonou bruselských zájmů, jako se stalo v případě nastolení Macrona v Británii.

Tam kráčí skutečný otec Brexitu Nigel Farage už poměrně neotřesitelně za vítězstvím jak nad labouristy premiéra Keiera Starmera, tak nad takzvanými konzervativci, ale ve skutečnosti ani jedni nejsou to, ani to – ale za to válku s Ruskem by jako záchranný kruh chtěly obě polomrtvé partaje.

Takže znovu: je vůbec možné, že tihle uměle udržovaní vládci hlavních evropských zemí chtějí zaútočit na Rusko podle takzvaných odhadů německých generálů nejpozději v roce 2029?

Ano, bezpochyby.

Je to pro ně jediný způsob, jak se udržet u moci proti stále aktivnější a stále víc rozbouřené veřejnosti.

A to mají v rukách korporátní média na celém kontinentě.

Jenže jejich nekonečná válečnická propaganda lhaní o situaci na Ukrajině, lhaní o situaci v Rusku, však už zjevně ztrácí účinnost.

A je před nimi ještě jeden velký problém.

Jakmile se promění zásadním způsobem volební nálady, nepůjde je bez války jen tak vrátit zpátky do ovladatelných koridorů.

Takže je jasné, proč Němci mluví o roce 2029.

V červnu téhož roku totiž mají proběhnout takzvané volby do takzvaného Evropského parlamentu – jakmile by prošvihli i je, no, pak dokonáno jest.

Proto jsou tak důležité i dnešní volby takzvané v Arménii, stejně jako každé další v ruském měkkém podbřišku, zvlášť když jeho ukrajinskou část evropské NATO tak či onak brzy vyklidí.

Nebo ne?

Rusko totiž už jasně pochopilo, že k nějakému otevřenému střetu s evropským západem dojít musí. Vladimír Putin sice volí stále opatrná slova, ale jeho ministr zahraničí, super zkušený diplomat Sergej Lavrov, si už nebere servítky ani vůči Američanům a Donaldu Trumpovi.

Putin vše zatím spíše opět zmírní, no ale dlouho to ani on již žehlit nebude moci. Také v Rusku se totiž blíží parlamentní volby a radikálnější vlastenečtí politici i média po bombardování Petrohradu stupňují požadavky na ráznou odpověď.

Samozřejmě nikoli vůči Kyjevu a Šaškovi Zelenskému, ale tam, odkud skutečně drony s náložemi vzlétly na hlavní města proradného evropského západu. Je děsivé, že šílenými výroky prezidenta Pavla mezi ně dnes nutno počítat i Prahu.

Je to klasický paradox. Končící prohraná proxiválka je nejnebezpečnějším okamžikem, protože se může snadno změnit ve válku otevřenou, spolu s válkou Izraele a Spojených států proti Íránu a v ní pramennicí ještě hlubší hospodářské krizy západu.

To může nahrávat myšlence vyřešit celý gordický uzel stylem Alexandra Velikého, rozetnout jej jednou pro vždy.

Když na Araratu přistal Noé, bylo po potopě. Dnešní zmasírované volby nad dohledem od této biblické hory přibližují potopu, pro niž archa není k dispozici. Ostatně Hospodin řekl jasně, že příště už to vodou neudělá a svatý Petr zmínil oheň.

A nebo je zastavíme.