SVOBODNÝ TRH s Hanou Lipovskou

Terorista nemusí zničit ekonomiku.

Někdy stačí, když přinutí miliony lidí změnit své chování.

Firma může mít zákazníky, růst i zisk a přesto jí mohou dojít peníze.

A kolik vlastně vydělával prezident, který tvrdil, že peníze nejsou smyslem života?

Válka, obchod, peníze a ekonomie – věci, na které se obvykle nedíváme.

Dobrý večer, vážení přátelé.

Vítejte na svobodném trhu.

Vítejte na webu Abylo jasno.

Zítra sledujete tedy právě nyní živě ve čtvrtek Svobodný trh.

Ehm, to bude 25 let od 11. září a vlastně je to v určité míře překvapivé, šokující – aspoň pro mě – že už je to čtvrt století, že už je to tak dávno. A já se nechci dnes na Svobodném trhu zabývat tím, jak to tehdy bylo a co to způsobilo politicky a otázkou následné, takzvané války s terorismem. To nechme třeba pro pořad Jsme ve válce nebo pro další z kolegů.

Chci se dnes podívat jenom na ekonomické aspekty toho, co před 25 lety začalo.

S plným respektem k tomu, že vy sami můžete mít velmi rozličné a odlišné pohledy na události, od kterých uplyne právě zítra čtvrt století.

No a není se proto čemu divit, že i dnešní hudební hádanka je svým způsobem právě s tímto tragickým výročím spojená.

Je spojená nejen s 11. září, ale vlastně i s historií a do určité míry historickým dechem Spojených států amerických.

Vůbec nepochybuji o tom, že znáte skladbu.

Troufnu si říci, že lépe budete znát jejího dirigenta než samotného autora.

Takže poté, co si poslechneme krátkou ukázku, pište prosím do komentářů, ať už název skladby, jméno autora nebo jméno dirigenta, nebo ideálně celou triádu.

A na konci si dovolím trochu shrnout, jaký význam má samotný autor pro naše dnešní téma.

Pojďme tedy začít hudební hádankou.

Tak kdo je autorem těch tónů, které jsme právě slyšeli?

Snad jenom dodám, že fotografii jsem pořídila letos v červenci, když jsem navštívila právě Ground Zero, a upřímně mě překvapilo, jak na mě osobně silně celé to místo zapůsobilo.

Nečekala jsem, že to bude opravdu tak silné, tak zvláštní místo.

A i když mohu o západoamerické kultuře myslet leccos – určitě dalekého od naší středoevropské – na druhou stranu to místo bylo pojato opravdu velmi citlivě, velmi úctivě a nenapadá mě jiné adverbium než: silně.

Ale pojďme k dnešnímu tématu.

Taková, na první pohled pro někoho možná až vulgarizující otázka, kterou se ale ekonomové zabývat musejí, je: kolik vlastně stálo první 11. září? Kolik stála taková tragédie, taková katastrofa?

Začala se tím hned po tehdejších událostech zabývat jak Světová banka, tak Mezinárodní měnový fond.

No a tehdejší analytici dávali odhad vlastně společně velmi nízký.

Celá ta tragédie sama o sobě měla ovlivnit sotva 25 setin amerického hrubého domácího produktu – čtvrtního bodu méně než tehdejší zemětřesení v Kóbe.

Samozřejmě mnohem silnější dopady byly přímo v samotném New Yorku, zejména na Manhattanu, samozřejmě na Wall Street, Broadway, na telekomunikace.

No a úplně největší dopady byly – jak jinak – na letectví.

Tehdy se odhadovaly přímé dopady kolem 5 miliard amerických dolarů.

Tolik také musel stát americkým aerolinkám poskytnout v rámci sanace, a celkové ztráty aerolinků v těch nejbližších letech byly kolem 21 miliard dolarů.

Tady si ale musíme uvědomit, že podobně jako pod covidovou rouškou v roce 20 se skrylo mnoho nemocí tehdejší ekonomiky – ať už české, evropské či americké.

11. září zakrylo počínající problémy americké ekonomiky.

Musíme si uvědomit, že těsně předtím, před rokem 2000, se ještě zdálo, že Spojené státy se absolutně odbrzdily a začínají vstupovat – jako už tolikrát předtím a bohužel i potom – do takzvané úplně nové ekonomické éry.

Období New Economy, období, kdy už neměly být žádné krize a recese.

Kolikrát jsme to jenom slyšeli za uplynulé dekády.

Období, kdy dokonce šéf Federálního rezervního systému, nedávno zesnulý Alan Greenspan, řešil spolu s představiteli americké vlády, co budou Spojené státy dělat, pokud splatí svůj velký státní dluh.

Co to vůbec znamená?

Ehm, čemu to pozor nepomůže, ale ublíží.

Jakou katastrofou by hypoteticky mohlo být, kdyby se Spojené státy odlužily?

Po takzvané dotcomové bublině také žijeme dnes v podobné době, kdy optimismus donutil americké investory, aby dávali své peníze do podivných a neúplně pravděpodobných projektů spojených tehdy s rozvojem webu.

Ehm, tak tedy dotcomová bublina a potom řada dalších chyb amerických – včetně centrálních bankéřů – vedla k tomu, že Spojené státy už de facto byly na prahu recese. A následná válka s terorismem, která se přelila ve válku v Iráku, rozhodně by více řekla na téma role třeba zpravodajských služeb – Jan Schneider by to mohl lépe komentovat, třeba se tomu zítra bude věnovat, uvidíme.

Ehm, takže potom už Spojené státy začaly řešit úplně jiné otázky, protože celá ta takozvané válka proti terorismu se začala financovat ne zvyšováním daní, ale dlouhodobě na dluh – velký dluh – a důsledky vidíme dodnes.

Ehm, samotný útok podle Mezinárodního měnového fondu měl stát samotné účastníky útočníky kolem 400 až 500 tisíc dolarů.

Zhruba 300 tisíc dolarů.

Ano, tito ekonomičtí analytici jsou někdy pořádní cenníci.

Zhruba tedy 300 tisíc dolarů, z toho půl milionu mělo projít americkým finančním systémem.

Když přeložíme tedy z americké odborné řeči do běžné lidštiny, co tím chtějí říci, tak chtějí říci: ano, více než polovina peněz, které byly použity k přípravě tohoto šíleného útoku, sloužila ke zvýšení amerického hrubého domácího produktu.

Tady bychom si asi měli uvědomit, že ukazatel HDP nemusí být nezbytně šťastně konstruován.

Pokud to, že vydáváte peníze na spáchání velkého trestného činu nebo teroristického útoku, pomáhá zvyšovat HDP.

Jsem kritikem způsobu odhadování HDP – tak jak to už zhruba 90 let děláme – a tohle je jenom taková smutná poznámka.

Na druhou stranu teď vedle sebe můžeme postavit tři čísla.

Příprava útoku, náklady útočníků: plus minus půl milionu amerických dolarů.

Ekonomické škody, zejména v New Yorku: zhruba 80 miliard dolarů.

Ale americké výdaje v souvislosti s 11. září v dalších letech – zejména výdaje válečné: 8 bilionů dolarů.

Což znamená, že oproti tomu původnímu nákladu na škodu je to zhruba 160 milionkrát více.

No, ale právě teď to začíná být ekonomicky skutečně zajímavé.

Co je to vlastně náklad terorismu?

Nákladem terorismu nejsou určitě jenom zničené stavby.

Nákladem terorismu nejsou výlučně zmařené lidské životy – byť je to samozřejmě katastrofa největší.

Ale nákladem terorismu a každého podobného útoku je strach.

Strach, který mění chování státu a lidí a který proto vyvolává nové náklady.

Jinými slovy, terorista vůbec nemusí ničit jenom ten fyzický nebo lidský kapitál, ale – jak říkají tito teoretici – stačí, když přinutí miliony lidí, aby začali používat svůj kapitál méně efektivně.

No a důsledky vidíme dodnes.

Důsledkem je taková implicitní neboli skrytá daň z terorismu.

Pokaždé, když jdete na letiště a musíte přijít 2 hodiny před odletem, projít tvrdou bezpečnostní kontrolou, když si musíte zout boty, v lepším případě pouze zouty, když vám řeknou, že nesmíte mít s sebou větší láhev s tekutinou.

Kdykoliv vaše firma musí platit dražší zabezpečení, kdy letiště musí provozovat tvrdý screening, kdy náklad čeká dlouhou dobu na hranici, no tak platíme právě tuto implicitní daň z terorismu.

Nejde o daň, která by byla odváděna finančnímu úřadu, o daň, která by zvyšovala příjmy státního rozpočtu, ale jde o transakční náklad právě takovýchto teroristických útoků.

Nicméně před mnoha lety dva slavní ekonomové Levit a Daber, takoví do jisté míry pop ekonomové, kteří popularizovali a do dneška popularizují ekonomickou teorii na velmi laicky přitažlivých příkladech, přišli s průlomovým článkem a podařilo se jim ho dostat do bulváru.

Byl to článek, který ukazoval, že ekonometrie, statistické modelování v ekonomii, umožňuje vytipovat, kdo by mohl být potenciálním teroristou a tím pádem, že banky mohou pomáhat zpravodajským službám nebo policii takovéto lidi odhalit a chytit včas, než se vůbec něco stane.

Pojďme si poslechnout, jak to tehdy i v tom článku pánové popisovali.

Přes den pracuje v oddělení boje proti podvodům ve Velké britské bance, ale v posledních několika letech ve své volné chvíli usilovně spolupracuje se Stevem Levitem na vytvoření algoritmu, který dokáže identifikovat potenciální teroristy na základě jejich retailového bankovnictví.

Postup pro vytvoření algoritmu by vyžadoval dva kroky.

Za prvé shromáždit všechna dostupná data o těchto více než stovce podezřelých, které již britská policie zatkla po bombových útocích ze 7. července a vytvořit algoritmus založený na vzorcích, které tyto muže odlišují od běžné populace.

Jakmile by byl algoritmus úspěšně doladěn, mohl by být použit k prohledání databáze banky za účelem identifikace dalších potenciálních zločinců.

Vzhledem k tomu, že Spojené království bojovalo například s islámskými fundamentalisty a již ne s irskými militanty, měli zatčení podezřelý vždy muslimská jména.

Ukázalo by se, že to byl jeden z nejsilnějších demografických markerů pro algoritmus.

Objevily se také některé výrazné negativní ukazatele.

Data ukázala, že potenciální terorista měl neúměrně nízkou pravděpodobnost, že by měl spořící účet, vybíral peníze z bankomatu v pátek odpoledne, kupoval si životní pojištění.

Metrika nebyl v pátek bankomat by se zdála být zástupným ukazatelem pro muslima, který se v daní den účastní povinné modlitební bohoslužby.

Ukazatel životního pojištění je o něco zajímavější.

Řekněme, že jste 26letý muž, ženatý a máte dvě malé děti.

Pravděpodobně dává smysl koupit si životní pojištění, aby vaše rodina přežila, pokud náhodou zemřete mladý.

Pojišťovna však nemusí vyplatit, pokud pojistník spáchá sebevražedný bombový útok.

Takže 26letý rodinný muž, který má podezření, že se jednoho dne může vyhodit do povětří, nemusí plýtvat penězi na životní pojištění.

No, nikdo z nás, kdo jsme četli Hailyho letiště, tak nemůže být překvapen.

Vždyť přece jedna ze zápletí celého letiště byla právě v tom pojištění, byť příběh končil nakonec vlastně i dobře.

Eh, tenhle krásný příběh, tato krásná myšlenka, jak by ekonomové mohli pomáhat v boji proti zločinu, má ale hned dvě – ale hned dvě zápletky.

Ta první, ta je z oblasti, kterou mnozí lidé velmi nemají rádi a dokonce se jí bojí.

A to je otázka statistiky.

Statistika to zdaleka nejsou jenom průměry a mediány a směrodatné odchylky, ale statistika je taky velmi hezká a poutavá část takzvané bayesiánské statistiky, která ukazuje jinými slovy, že věci nejsou takové, jak se zdají.

Když vám někdo řekne, že máte pozitivní test na covid, tak to ještě vůbec nemusí znamenat, že máte covid.

Když vám někdo řekne, že máte pozitivní test na nějakou formu rakoviny, ještě to nemusí znamenat, že máte nějakou formu rakoviny.

No a pokud vám někdo řekne, že tento konkrétní člověk je s velkou mírou pravděpodobnosti možná potenciální budoucí terorista, tak to ještě taky nemusí znamenat vůbec nic, protože máme problém takzvaně falešně pozitivních výsledků.

Měli jsme tady tedy velmi přesný algoritmus.

Hypoteticky by ten algoritmus mohl být schopen zachytit 99 % všech potenciálních teroristů a chybně by označil jenom jednoho neviného.

Jinými slovy, ze 100 lidí by u jednoho řekl: "Vy jste, milý pane, asi budoucí terorista," i když by ten člověk byl nevinný.

Představme si, že máme 10 milionů lidí a že v této populaci se toulá 100 potenciálních teroristů.

Umíme správně označit 99 %.

Fantastický výsledek.

Jenom u 1 % řekneme: "Ty seš terorista, i když to třeba pravda není."

No tak pokud to jenom takto zjednodušíme, pokud máme jenom tento typ, kdy určujeme, kdo je terorista a neurčujeme tu opačnou variantu, tak to znamená, že sice správně určíme 99 skutečných teroristů, ale také 100 000 nevinných podezřelých.

Prostě u extrémně vzácných jevů nestačí mít jenom přesný algoritmus.

Mohli bychom pokračovat dál.

Ten výpočet by byl malinko složitější, ale to nepotřebujeme.

To už není nutné.

Jenom tím chceme říci, že jenom dostatečně dobrý algoritmus, dostatečně dobrá magie, kouzlo výpočtu, které nám pomáhá něco odhalit, ještě není konečný verdikt.

Ale ten náš příběh je mnohem zajímavější.

Připomeňme si na začátku dva ekonomové, kteří se strašně chtějí podílet na boji proti terorismu a tak napíšou článek, který okamžitě převezme bulvár.

Článek, který říká, jaký typ člověka – uživatel bankovních účtů, pojištění a podobně – která s větší mírou pravděpodobnosti bude terorista.

Jenomže o pár let později, v roce 2014 titíž dva pánové prozradili, že to celé byl jenom krycí příběh, že to celé byla jenom jejich léčka, možná superléčka, protože v tom, v té jejich legendě bylo důležité tvrzení, že potenciální sebevražední teroristé si nekupují životní pojištění v bance.

Tehdy ještě nebylo zvykem uzavírat si životko právě v bance.

Spíše jste s tím šli do pojišťovny.

Dneska už asi většina z nás by to dělala přes aplikaci své banky, která má nějaké propojení třeba se svou sesterskou pojišťovnou.

Tehdy ne.

Takže co oni chtěli udělat?

Ti dva ekonomové chtěli dát potenciálním teroristům návod, jak odhalit, že jsou potenciální teroristé.

Jinými slovy oni jim vlastně chtěli říci: "Člověk, který chce vypadat, že není terorista, i když je terorista, tak si vezme červenou čepičku s rolničkama a bude mít žluté boty."

A tak potenciální terorista, který chtěl, aby se nevědělo, že je terorista, který chtěl naplnit vizi toho člověka, který není teroristou, vzal si červenou čepičku se žlutými botami a tím pádem se nahlásil sám sebe, že je potenciálním teroristou.

Pojďme si poslechnout, jak to vykládali v roce 2014 oni.

Inspirováni příběhy, jakož jsou tyto, a bystrými mozky Davida Leotha a krále Šalemona a dokonce i středověkými kněžími, kteří možná zmanipulovali Boží soudy.

Steve Levit a já jsme si mysleli, že bychom mohli zlákat pár padouchů, aby se odhalili. Takže to vyžadovalo trik, rozumíte?

A celá ta věc v knize Superf Economics o životním pojištění byla jen naprostá a úplná lež. Bylo to vymyšlené od začátku až do konce. Nikdo si nekupuje životní pojištění v bance. Tedy existovaly nějaké produkty, které si lidé mohli koupit, ale nikdo je nekupoval. Myslím, že jen hrstka z našich posluchačů tohoto podcastu si někdy koupila životní pojištění v bance. Rozumíte?

Tak proč jsme si to proboha vymysleli? O čem jsme to vlastně mluvili?

No, jde o tohle. Pokud si nikdo nekupuje životní pojistku v bance, ale nám se podařilo přesvědčit britský bulvár a televize, aby řekli: „Podívejte, tihle lidé hledají teroristy, a když jste terorista a koupíte si životní pojistku, nebudou vás sledovat."

Jim chci říct, že pokud nejsem terorista, tak tomu nevěnuji žádnou pozornost. Kdybych byl terorista, dvakrát bych si to rozmyslel a řekl si: možná, když si koupím životní pojistku, zmizím jim z radaru. A pokud jste opravdu, ale opravdu hloupý terorista, doufejme, že půjdete do banky a koupíte si životní pojištění. Rozumíte? Protože je to samozřejmě trik.

A my sledujeme, kdo se po vydání Super Free Economics a článcích v bulváru objeví v bance a koupí si životní pojištění. A náš odhad je, že člověk, který si koupí životní pojistku v domění, že ho jako teroristu zbaví podezření, je mnohem spíše terorista než běžný občan.

Jinými slovy, tímto podvodem se nám podařilo přimět skupinu teroristů, ty opravdu hodně hloupé, aby šly do banky a v podstatě oznámily: „Jsem terorista." Celý ten jejich design toho té hry nebo toho modelu vlastně neměl za účel poznat, kdo je terorista, ale měl za účel donutit hloupého potenciálního teroristu, aby se v rámci racionálního chování začal chovat jako terorista a prozradil se.

Ehm, ono se to týká i našich běžných životů. S rozvojem umělé inteligence velmi pokročil ten takzvaný phishing. Má mnoho různých forem.

Dříve to byl mail, říká se tomu ironicky nigerijský princ, kdy vám někdo velmi špatnou lámavou češtinou prozradil, že jste právě zdědili velké dědictví a že stačí, když pošlete trochu nadsázky, ehm, číslo pinu ke své kreditce na daný mail a dostanete libovolně velkou částku.

S tím, jak postupují technologie, tak dneska už vám může někdo i zavolat vcelku běžným lidským hlasem a chtít po vás, abyste rychle odklikli potvrzení pro aplikaci. Tou aplikací pak může být třeba váš soukromý WhatsApp nebo v horším případě i vaše banka. Zkrátka takovýchto podvodů je hodně, jejich počet roste. Musíme být co možná nejvíce ve střehu.

Ale jejich základní myšlenka je pořád stejná. Když se na ně podíváte, tak jsou strašlivě pitomé. Přece kdo by psal obyčejný mail, navíc takhle strašně špatným jazykem, přece na takhle hloupé téma? Tomu by přece mohl uvěřit jenom blbec. Řeknete si a řeknete si to správně, protože právě na tom je ten princip založený.

Ten princip, podobně jako ho u toho modelu Dabnera, předpokládá, že pokud už je někdo tak řekněme simplicitně naladěný, že takovémuto emailu nebo telefonátu, čemukoli podobnému uvěří, takže v tu chvíli, kdy už ho mají v té léčce, nebude těžké pokračování s nimi jít dál. Takže pokud tento první test inteligence složil ve prospěch toho podvodníka, tak pravděpodobně z něj už půjde dále vytáhnout mnohem více, mnohem snáze.

Takže poučení pro nás: ehm, být obezřetní, být osražití. A druhé poučení: ekonomové někdy mohou páchat dobro a přitom docela dost lhát. Vlastně zajímavé zjištění.

Odbočka. Já si pamatuji, když tehdy ten článek vydali, ehm, že i mě strašně fascinovala. Líbilo se mi, jak vymysleli ten model, jak je to přece úžasné. Dokonce myslím, že se ten model i trochu učil v rámci nějakých ekonometrických řad. A tady to jejich prozrazení reality, ehm, byl tak trochu konec takového ekonomického a ekonometrického snu.

Bylo by zajímavé vidět, k čemu skutečně ta jejich práce v konečném důsledku byla. Ale základní pravidlo „důvěřuji, ale prověřuji" nám tím připomněli.

Dobře. Dovolte mi tímto uzavřít kapitolu, ehm, toho zítřejšího výročí 11. září.

No a nyní se posuneme k něčemu trochu veselejšímu. I když veselejšímu – ono to taky nezačíná dobře na první pohled. Možná už jste o tom slyšeli: akcie společnosti Nike mají vypadnout z indexu Standard and Poor's 500.

A vy si určitě řeknete: proboha, proč by mělo zajímat, že akcie jakýchsi sportovních bot vypadnou z indexu, který sleduje výkonnost 500 největších veřejně obchodovatelných firem ve Spojených státech? Co je to za informaci? Proč by to pro nás nebo pro kohokoli mělo být důležité?

Já tady jenom doplním, že trh zareagoval docela rychle, akcie začaly padat, vidíte to na tom grafu. A mimochodem asi před 40 lety se akcie Nike obchodovaly za pouhých 20 centů, ale to, co je opravdu silně nakoplo v době, kdy už byly tedy mnohem silnější, byl covid.

V době prvních lockdownů se prodávaly akcie Nike za zhruba 67 dolarů, ale před Dnem díksvědčení v roce 21 už se prodávaly dva a půlkrát dráže. Dva a půlkrát – dnes jsou oproti tomu zhruba na tehdejší pětině.

Proč tady o tom mluvím? Víte, mně se před časem dostala do ruky nesmírně zajímavá kniha Phila Knighta „Umění vítězit". Knight založil Nike na přelomu 60. a 70. let, a mě ta knížka strašně překvapila tím, že já obecně vzato nemám ráda a nečtu takové ty pseudomanažerské – já tomu říkám esobláboly – ale tuhle knížku jsem náhodou na Václaváku držela v Neoluxoru v ruce a překvapilo mě tam čímsi, že byla taková mnohem hlubší, že ten člověk psal z mého pohledu s velkým řemeslným fortelem vůči právě podnikání.

Ehm, a to, co je na té knize „Umění vítězit" možná nejzajímavější, že Knight tam líčí svoje – s odpuštěním – držkopády. On tam líčí, kolikrát v čem zkrachoval, všechny soudy, všechny jeho boje tehdy s americkou – tuším – celní správou, otázky, kde všude se na ně tlačilo, myslím s korupcí, všechny neúspěchy.

Nám jako Čechům ta jeho kniha a jeho příběh a příběh Najku musí nezbytně nutně připomínat příběh Tomáše Bati.

Mimochodem v originále se ta knížka jmenuje Shoe Dog. Ehm, v americké angličtině nebo obecně v angličtině to slovo dog ehm slangově označuje někoho, kdo se zakousne do nějakého problému, do nějakého tématu, kde je takový urputný. Takže Shoe Dog není nějaký botopes, ale je to zkrátka člověk, který opravdu do hloubky zasvětí celý svůj život obuvi, kdo o botách přemýšlí ráno, večer, pro kterého jsou vším – prostě Baťa, bychom mohli říci.

No a pojďme si poslechnout, jak sám Phil Knight, jak sám Knight, vzpomínal na vstup Nikeu na americkou burzu.

>> Zvolili jsme datum pro veřejnou nabídku 2. prosince 1980. Poslední překážkou, kterou ještě zbývalo zdolat, bylo sjednotit se na ceně. Večer před zveřejněním nabídky přišel za mnou do mé kanceláře Hayes. Bankéři ze společnosti Goldman Sachs doporučovali 20 dolarů za akcii.

To je málo, řekl jsem.

Urážlivě málo.

No, nemůže to být zase tak moc, namítal.

Chceme to přece prodat zatraceně.

Celý ten proces mě doháněl k šílenství, protože nic nebylo jednoznačné. Neexistovala žádná ta správná suma. Všechno to byla jen věc názoru, pocitů, kšeftování.

Kšeftování. Přesně to jsem dělal po většinu těch uplynulých 18 let a už jsem toho měl dost. Už jsem nechtěl kšeftovat.

22 dolarů za akcii je důstojná cena. To je ta správná suma. Vydělali jsme si na ni. Zasloužíme si být na nejvyšší příčce cenového rozpětí.

Ve stejném týdnu vstoupila na burzu také společnost s názvem Apple a prodávala akcie po 22 dolarech. A my nejsme o nic horší než oni, říkal jsem Hejovi. A jestli to nějaká banda chlapíků z Wall Street nevidí takhle, jsem připraven jít od toho.

V duchu jsem se otázal sám sebe. Co teď cítíš? Radost to nebyla. Ani úleva to nebyla. Pokud jsem vůbec něco cítil, byla to lítost. Panebože, pomyslel jsem si. Ale ano, lítost.

Protože jsem si upřímně přál, abych tím vším mohl projít znovu.

Na několik hodin jsem usnul. Když jsem se probudil, byla zima a pršelo. Šel jsem k oknu. Ze stromů kapala voda. Všechno se halilo do vlhké mlhy. Svět byl stejný jako včera, stejný jako vždycky. Nic se nezměnilo. Nejméně ze všeho já sám.

A přitom jsem měl 178 milionů dolarů.

Osprchoval jsem se, snědl si snídani a odjel jsem autem do práce. Seděl jsem za svým psacím stolem dřív, než přišli všichni ostatní.

Knight na začátku nebyl dědic žádné velké továrny. Dokonce na začátku neměl ani úžasný vynález nebo nebyl u kolébky nějakého obrovského geniálního startupu. Knight byl obyčejný kluk z obyčejné středozápadovské rodiny, sportovec, který miloval atletiku, miloval běh, ale zase v tom nebyl nějak extrémně dobrý. Vybavilo ho to, ale viděl, že nevynikne.

Ale na vysoké škole napsal seminárku, kde se zabýval tím, jestli by japonská výroba, tak jako dokázaly japonské fotoaparáty vytlačit německé fotoaparáty do té doby brány jako symbol kvality, tak jestli by japonská výroba dokázala podobně třeba ve Spojených státech vytlačit výrobce obuvi.

A poté, co dostudoval a odpromoval, začal řešit, čím se bude živit, tak zjistil, že dělat třeba obchodáka ho absolutně nebaví a strašně toužil začít podnikat. A čím dál tím víc měl pocit, že by se měl věnovat právě atletické obuvi, jako amatérský sportovec.

No, ale jeho táta z toho vůbec nebyl nadšený. Mimochodem, i když jeho rodina mu právě poskytla první peníze do toho byznysu, tak ten, kdo ho skutečně zachránil, byla jeho maminka, která když chápala, jak strašně moc to chce, jak moc chce podnikat, tak trošičku na truc tomu tátovi si od svého syna koupila hodně okázalé první pár bot, které do Spojených států odvezli, ale to už jsme o něco dále.

Předtím totiž nejprve musel dojet za výrobcem, kterého si vyhlédl – výrobcem obuvi, který sídlil v Japonsku.

No jo, ale v té době je 17 let po druhé světové válce a Američané a Japonci opravdu ještě nejsou kamarádi. Američané si pamatují Pearl Harbor. Japonci si pamatují Hirošimu a Nagasaki.

Když má mladý Phil odjet do Japonska, tak jeho babička se křižuje a říká: „Prosím tě, ty nevíš, co tam udělali během války, co se dělo tvým středníkům, ty jsi už zapomněl na Pearl Harbor, jak ty tam můžeš letět." A on v té knížce popisuje, že když letěl do Japonska, tak přemýšlel nad tím, že vlastně oni jako obyčejní Američané se zdaleka ještě s válkou ve svém myšlení nevypořádali.

A když přijel na místo, když přistál v Tokiu, tak popisuje, že taxikář ho provážel městem a upozorňoval ho, kde všude jsou důsledky toho amerického bombardování a ničení.

A pak teprv přišel na obchodní jednání.

No a jak správně říká Frederik Bastiat, kde zboží nepřekračuje obchod, tam ho překračují armády. Tak protože šlo o obchod, tak jednání bylo možné.

Knight píše, že při té schůzce válka jakoby zároveň byla a zároveň nebyla mezi těmi byznysmeny, kteří seděli v zasedačce.

Podíval jsem se na tváře mužů kolem stolu. Kdykoli jsem si tuto scénu představoval, chyběla mi tam jedna podstatná položka. Nedařilo se mi odhadnout dopředu, jak moc bude v místnosti přítomna druhá světová válka.

A ta válka tam byla. Byla vedle nás, mezi námi, dodávala podtext každému slovu, které jsme pronesli, a přitom tam zároveň nebyla.

Díky své houževnatosti, díky tomu, že svou totální porážku přijali se stoickým klidem a díky heroickému znovuzrození celého národa se Japoncům podařilo nechat válku za zády. Kromě toho tito manažeři v zasedací místnosti byli mladí jako já a bylo na nich vidět, že s válkou nemají nic společného.

Na druhé straně jejich otcové a strýcové se pokoušeli zabít ty moje.

Na druhé straně – co bylo, to bylo.

Na druhé straně celá ta otázka vítězství a porážek, která kalí a komplikuje tolik obchodních jednání, se komplikuje ještě víc, pokud se potenciální vítězové a poražení nedávno zapojili, byť třeba jen prostřednictvím svých volených zástupců a předků daného konfliktu.

Všechny tyto vnitřní pochybnosti, to zmatení mysli stran války a míru mi v hlavě vyvolalo šum o nízké intenzitě, rozpaky, na něž jsem nebyl připraven.

Realista ve mně s tím chtěl počítat. Idealista ve mně to odsunul stranou.

Takže ti dvacátníci a třicátníci seděli u jednoho stolu. Z jedné strany Japonci, z druhé strany Američan. Neřešili, kdo může za válku, kdo komu ublížil, kdo za co nese odpovědnost, ale řešili, kolik párů bot společně dokážou prodat.

No a pak se ti japonští představitelé zeptali: A jak se vlastně jmenuje vaše firma?

A s tím Knight nepočítal, protože Knight v danou chvíli ještě vůbec žádnou firmu v ruce neměl.

A tak vychrtl první věc, která ho napadla, a to zdaleka nebyl Nike. Bylo to Blue Ribbon Sport.

A v tu chvilku vlastně vznikl budoucí Nike. Jakkoli nebyla podepsaná jediná smlouva. Z pohledu daňových úřadů nic neexistovalo. Česky řečeno bychom řekli – neexistovalo ani co, neexistovalo nic. Ale zkrátka existovala vůle něco dělat, existovala vůle podnikat.

A té japonsko-americké spolupráci se navzdory mnoha, mnoha, mnoha různým problémům začalo docela dařit.

A to, co začalo ten vznikající budoucí Nike nejvíce brzdit, byl paradoxně jeho úspěch. Ta firma zkrátka rostla příliš rychle. Vyrostla příliš rychle ze svých bot a její tržby neodpovídaly tempu zisku.

Takže bankáři – kdo jiný – začali varovat, že to asi není dobře, že by se mělo zpomalit a že ten provozní úvěr na nákup nových zásob, které se potom bez problémů vyprodávaly, už také nemusí panu Knightovi poskytnout.

Naše aktiva zažívala explozi a stejně tak i naše skladové zásoby, což představovalo nesmírnou zátěž pro naše hotovostní rezervy. Je to typický problém každé růstové společnosti, ale my jsme rostli rychleji než typická růstová společnost, rychleji než kterákoli růstová společnost, jakou jsem kdy znal. Naše problémy byly bezprecedentní. Nebo nám to tak alespoň připadalo.

Ovšem, že jsem za to z části mohl i já sám. Odmítal jsem byť jen uvažovat o tom, že bychom mohli snížit objem objednávaných skladových zásob.

Růst nebo smrt.

Taková byla má víra bez ohledu na situaci.

Proč by měl člověk redukovat své objednávky ze 3 milionů dolarů na 2 miliony dolarů? Pokud někdo věří, že ve skutečnosti je po jeho zboží poptávka za 5 milionů dolarů.

Takže jsem donekonečna zaháněl své konzervativní bankéře do kouta a nutil jsem je hrát hru na kočku a myš. Objednal jsem takové množství bot, že jim to připadalo absurdní.