J. Bobošíková: Kdo nechápe funkci, nemá ji vykonávat. Když ministr neví, co znamená být ministrem.

Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka poskytl rozhovor člověku, jehož skutečnou identitu podle zveřejněných informací neznal. Ve studiu byly ukryté makety střelních zbraní a trapavé výbušniny a organizátoři celé provokace tvrdí, že ministr přišel bez řádné policejní ochranky a že svou ochranku obešel. Policie teď okolnosti prověřuje. Macinka se ale brání. Tvrdí, že věděl, že jde o provokaci.

Výborně. Protože jestli je to pravda, pak to tedy není polehčující okolnost. Pak je to totiž ještě horší. Jestli ministr zahraničí tušil, že může jít o léčku a přesto se rozhodl bezpečnostní režim obejít, neukázal odvahu. Ukázal, že pravidla, která mají chránit jednoho z nejdůležitějších představitelů českého státu, považuje za něco, o čem si může rozhodovat sám. A to už není legrace. To je otázka, zda Petr Macinka vůbec chápe, jakou funkci zastává.

Petr Macinka není jen politik, který si může ve volném čase vyrazit na dobrodružný rozhovor. Je místopředsedou vlády, je ministrem zahraničních věcí, je členem bezpečnostní rady státu a je členem výborů pro zpravodajskou činnost. Právě v tomto výboru se koordinují požadavky státních orgánů v oblasti zpravodajské činnosti a řeší se otázky spojené s bezpečností a obranou České republiky.

A ještě něco. Člen vlády má ze zákona zvláštní režim přístupu k utajovaným informacím. Pro výkon své funkce může mít přístup k utajovaným informacím, aniž by procházel standardním režimem bezpečnostní prověrky jako běžný žadatel. Stát mu tedy dává mimořádnou důvěru a právě proto od něj musí požadovat mimořádnou odpovědnost.

A teď zapomeňme na chvíli na falešného novináře. Představme si, že by na druhé straně nebyli aktivisté, ale zpravodajská služba cizího státu, organizovaný zločin nebo teroristé. Co kdyby ministra unesli? Co kdyby získali jeho telefon nebo další komunikační prostředky? Co kdyby ho drželi v zajetí a pokoušeli se z něj dostat informace? A ano, položme i tu nejbrutálnější otázku. Co kdyby českého ministra zahraničí zavraždili před kamerou a záběry zveřejnili?

Přátelé, to není filmová hra. Právě proto existuje ochranná služba. Ministr není chráněn proto, že Petr Macinka je tak významný člověk. Je chráněn proto, že Česká republika si nemůže dovolit, aby jejího ministra zahraničí unesl, vydíral nebo zabil kdokoliv, komu se podaří nalákat ho do místnosti.

Česko už přitom jednu velmi názornou lekci dostalo. Rok 2012, Chrastava. K prezidentu Václavu Klausovi se dostal Pavel Vondrouš s airsoftovou pistolí a z bezprostřední blízkosti na něj několikrát vystřelil. Prezident nebyl vážně zraněn, ale následky byly vážné. Selhání ochranky se okamžitě stalo hlavním tématem. Její šéf rezignoval. Dva policisté byli stíháni pro porušení povinnosti strážní služby a policie následně měnila taktiku ochrany chráněných osob.

Jenže jedna část odpovědnosti zůstala téměř stranou. Samotný přístup prezidenta Václava Klause k vlastní ochraně. Klaus dlouhodobě prosazoval co nejméně nápadný a co nejúspornější režim ochrany a dával najevo, že nechce být od veřejnosti oddělen těsným kordónem bodyguardů.

Po Chrastavě se ale veřejná debata soustředila téměř výhradně na policisty. Na to, zda k jejich selhání nepřispíval i způsob, jakým samotný prezident k vlastní ochraně přistupoval, se ptalo mnohem méně. A právě to je podstatné i dnes.

Ochranka může selhat, v Chrastavě selhala, ale systém ochrany může zásadně oslabovat i samotná chráněná osoba, pokud považuje bezpečnostní pravidla za obtížnou formalitu, kterou je možné podle situace omezovat nebo obcházet. Ochranka totiž nemůže chránit člověka, který současně komplikuje práci. A pokud vrcholný politik začne sám rozhodovat, kdy ochranu potřebuje a kdy ji považuje za zbytečnou, bezpečnostní systém přestává být systémem. Stává se improvizací.

A právě tady se dostáváme k politické odpovědnosti ministra Macinky, protože on si může hrát na neohroženého chlapa, může se vysmívat provokatérům, může říkat, že všechno věděl. Jenže skutečná politická odvaha vypadá přece úplně jinak.

Ministr zahraničí má především řídit českou zahraniční politiku, má prosazovat své politické představy. Má bojovat o podobu české diplomacie. A pokud chce ukázat, jak silným politickým hráčem je, může například prosadit změny v personální politice diplomacie, které jeho politický tábor dlouhodobě požaduje. Tam se ukazuje politická síla. Ne tím, že ministr obejde ochranku a pak vysvětluje, jak všechny překročil. Obejít policisty, kteří vás mají chránit, není politická odvaha. Je to přinejmenším nezodpovědnost.

A Petr Macinka není jediným českým ústavním činitelem, u kterého vzniká otázka, kde končí soukromá záliba a začíná odpovědnost spojená s funkcí. Prezident Petr Pavel rád jezdí na motocyklu. V červnu 2026 přijel na vlastní motorce také na velkou cenu do Brna. Na motorce tráví i část svých zahraničních cest a dovolených. Samotná jízda na motocyklu samozřejmě není žádným proviněním. Jenže u prezidenta republiky není bezpečnost pouze jeho soukromou věcí. Každé dodatečné riziko znamená také dodatečná opatření lidí, které platí stát.

A disciplína musí platit i obráceně. V roce 2025 se řešil případ člena prezidentské ochranné služby, který po odvozu prezidenta na chalupu havaroval. Podle obžaloby předtím konzumoval alkohol a při kontrole mu policisté naměřili 1,47 promile. Prezident v autě nebyl, ale princip je stejný. Chráněná osoba musí respektovat profesionály, kteří ji chrání a profesionálové musí respektovat pravidla své služby. Jinak občané neplatí profesionální ochranu, platí velmi drahou improvizaci.

A tak se vraťme k ministru Macinkovi. Pokud netušil, ke komu jde, máme problém. Pokud to tušil a přesto obešel bezpečnostní opatření, máme problém možná ještě větší, protože ministr zahraničí není dobrodruh na soukromém výletě, není youtuber, který potřebuje dobré video a není ani majitelem své funkce. Je jejím dočasným správcem.

Ochranka kolem něj není papalážské privilegium. Je to ochrana České republiky. Je placená z peněz občanů a existuje proto, aby ministr mohl vykonávat svou práci bez vydírání, únosu nebo nátlaku.

A jestli Petr Macinka opravdu věděl, že jde do léčky, jak dnes tvrdí, měl být dvojnásob opatrný, ne dvojnásob frajerský, protože člověk může riskovat vlastní zdraví, pokud chce. Ministr zahraničních věcí ale nemá právo stejně lehkovážně riskovat bezpečnost své funkce.

Petr Macinka není chráněn proto, že je Petr Macinka. Je chráněn proto, že je místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí České republiky. A jestli ten rozdíl nechápe, pak je mnohem závažnější problém než nějaký falešný novinář.