NALEVO s Petrem Drulákem

Amerikanů znovu jednají v Kremlu a zatímco Washington a Moskva hledají cestu k sobě, Evropa se otřásá.

V Německu drtivě vítězí AFD.

Berlín mluví o ruské hrozbě a německá politika stojí před otázkou, co udělat s voliči, kteří odmítli dosavadní směr.

V Česku se mezitím bojuje o stovky miliard státního rozpočtu a dál na východě Hormus, Írán, Izrael, Turecko.

Spojenci se mění v soupeře a svět stále méně předvídatelný.

Začíná Nalevo.

Dobrý den, vítejte v Nalevo.

Po nedávné návštěvě šéfa CIA zavítala do Moskvy další americká delegace. Americký vyslanci Steve Witkov a Jared Kushner v Kremlu s ruským prezidentem Vladimírem Putinem projednali podstatné plány dalších kroků, které budou oznámeny v příštích týdnech.

V neděli oba vyslanci jednali v Kyjevě.

Jednání v Kremlu trvala tři hodiny a kromě Putina se jich za ruskou stranu účastnil i jeho zahraničně politický poradce Jurij Ušakov a zmocněnec pro jednání s USA Kiril Dmitrijev.

Ušakov posléze jednání označil za konstruktivní a maximálně upřímná.

Uvedl také, že ruský prezident opět zdůraznil potřebu řešit základní příčiny ukrajinského konfliktu a že se dohodli, že Trump a Putin zůstanou v kontaktu.

Těžko říci, jestli si Witkov a Kushner něco s Putinem vyjednali. Oni oba už jednali v Moskvě mnohokrát, nic z toho nebylo, ale přesto ta návštěva byla užitečná a to z několika důvodů.

První důvod je, že trochu korigovala ten mediální obraz, který zanechala předchozí návštěva šéfa CIA, kdy na základě mediálních úniků řada západních komentátorů usoudila, že je potřeba je interpretovat tak, že šéf CIA přijel do Moskvy dávat nějaké jasné požadavky a instrukce. Ono tomu tak nebylo, ale samozřejmě profesionální zpravodajské služby nemluví o tom, o čem se jednalo, takže z toho zůstal takový podivný obraz.

Návštěvou Vitkofa a Kusnera se myslím ukázalo, jaká je skutečná situace. Vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem se opírají o vzájemný respekt, protože obě země se potřebují. No a také si asi uvědomují, že mají v rukách ty ničivé potenciály jaderných zbraní, že tyto země, když by spolu přestaly mluvit a pustily se do nějakého konfliktu, tak je v ohrožení nejenom jejich přežití, ale přežití celého světa.

Takže z toho hlediska nemůžeme říci, k čemu došlo nebo na čem se dohodli. Víme, že Trump a Putin si dneska také volali, ale víme, že rusko-americká diplomacie funguje a to je dobře.

Ministryně financí připravila návrh státního rozpočtu. Začíná obvyklá koaliční stínohra.

Návrh státního rozpočtu se schodkem 389 miliard korun, který Alena Schillerová představila minulé pondělí, vyvolal kritiku nejen strany opozice a ekonomů, ale i koaličních partnerů nejsilnějšího vládního hnutí.

Já s tím schodkem rozpočtu absolutně nemůžu být spokojen, řekl předseda SPD Tomio Okamura.

Aby státní kasa ušetřila, Okamura by například zrušil všechny dávky pro Ukrajince. Taková cesta ale podle Babiše není průchozí.

Ta podpora už je nižší než pro naše spoluobčany. Samozřejmě se dělá majetková test. My máme závazek v rámci Evropské unie, že Ukrajinci tu jsou v rámci ochrany a musíme jim to dát. Jinak by nám EU dala flaster, zdůvodnil rozhodnutí premiér.

Tak v tom se premiér Babiš asi nemýlí. Máme určité závazky, které v případě, kdybychom je začali porušovat, tak hrozí konflikt s Bruselem. A je otázka, jestli bychom chtěli vést konflikt s Bruselem kvůli tomu, že nebudeme poskytovat nějakou ochranu Ukrajincům nebo nějakou podporu Ukrajincům. Nevím, kolik by se z toho ušetřilo a ani si nejsem jistý, že SPD myslí ten argument úplně vážně.

SPD chce prostě ukázat, že také něco dělá, že se jí něco nelíbí, že dokáže občas bouchnout do stolu. Ale jestli to byl vážně míněný argument, o tom pochybuji, protože sama SPD si je vědoma nějakého systému, zákona a nějakých závazků, které Česká republika musí dodržovat.

No a co motoristé?

Motoristé by rádi deficit snížili o 20 miliard.

Je zjevné, že máme úplně jiný pohled na to, jak se má dělat rozpočtová politika. Sami můžeme rozpočet snížit jen podle toho, kolik jsme dostali procent ve volbách, řekl v nedělní partii čestný prezident motoristů a poslanec Filip Turek.

Z dosavadních vyjádření premiéra se ale zatím nezdá, že je všem řešením motoristů nakloněn.

Motoristé nechtějí tak vysoké platy ve státním sektoru. My ale říkáme ne. Musíme to udělat, protože není možné, aby měli státní zaměstnanci platy pod minimální mzdou. Potom mají výhrady ke zdravotnictví a školství. Proběhne jednání s těmi ministry a pak se uvidí, uvedl Babiš.

Byl bych se moc nechtěl se svými koaličními partnery a je potřeba říci, že koaliční partneři nemají nějaké moc silné argumenty. SPD navrhovala něco, co je těžko uskutečnitelné a i ty návrhy motoristů také nejsou jednoduché, protože se střetávají s nějakými zákonnými požadavky a pokud by k té úspoře mělo dojít a pokud mluví o úspoře ve školství a zdravotnictví, tak určitě je možná tam co škrtat zejména v tom zdravotnictví, protože tam se tam protékají strašné peníze, často naprosto zbytečně.

Ale pokud by mělo dojít k těmto škrtům, tak bude potřeba změnit zákony. No a to patrně do schvalování zákona o státním rozpočtu nestihnou. Takže to je určitý kámen úrazu.

Samozřejmě motoristé vycházejí z ideologie, která je ideologií vyrovnaných rozpočtů. A řada jejich příznivců soudí, že stát by bylo nejlepší seškrtat na nulu. To není úplně rozumný požadavek.

A z toho hlediska bych řekl, že Babiš a nebo ten návrh té Schillerové víceméně odpovídá nějakým základním požadavkům zdravého rozumu.

Jakým způsobem vlastně Babiš ten svůj zákon s tím deficitem obhajuje?

Je důležité, aby i diváci pochopili, že nastupujeme polskou cestu, prohlásil Babiš a vysoké výdaje hájil nutností podpořit hospodářský růst.

Upozornil, že reálné mzdy v Česku stále nedosahují historických maxim a na úroveň roku 2021 by se měly vrátit až v průběhu letoška.

Bývalého ministra financí Zbiňka Staňuru označil za zločince, který ve státní kase zanechal hlubokou díru a přislíbil, že jeho vlastní vláda v letech 2028 a 2029 ušetří až 90 miliard Kč.

Babiš obhajoval také chystaný růst platů v bezpečnostních složkách.

Když nedáme těm policistům nástupní plat 50 000, tak kdo nás tady bude bránit, když skončí na Ukrajině válka? A je tady předpoklad, že se stane to, co se stalo v Balkánu a přijde sem možná organizovaný zločin?

Řekl bych, že Babiš má poměrně silné politické argumenty. Ten jeden argument je politicko-ekonomický. V okamžiku, kdy budeme škrtat, tak tím můžeme, tak tím budeme dusit ekonomický růst. A on argumentuje, že je potřeba investovat do růstu.

Otázka je samozřejmě, do jaké míry ty deficitní výdaje jsou výdaje, které podpoří ekonomický růst. Zdaleka ne všechny. Řada z nich nemá tento charakter, ale mohou to být třeba právě ty výdaje do bezpečnosti.

Ty ekonomickému růstu nijak zvlášť nepomohou.

Na druhou stranu šetřit na policistech, šetřit na armádě nemusí být vždycky rozumné. Argument, že bychom měli být dobře připraveni na to, až v Ukrajině skončí válka a budou tam vlastně statisíce zoufalých mužů, kteří přišli frontou, kteří jsou zvyklí zabíjet a kteří budou mít různé psychické problémy a kteří samozřejmě budou chtít z té Ukrajiny utéct tak, jako chce skoro každý, tak na to je potřeba být bezpečnostně připraven a je potřeba se na to připravovat s určitým předstihem.

Tedy ty argumenty jsou poměrně silné.

Na druhou stranu určitou sílu mají i argumenty kritiků toho deficitu. Nemyslím si však, že by motoristé a SPD skutečně chtěli tu situaci nějak zvlášť hrotit. V historii České republiky se nestalo, že by nějaká vláda padla kvůli tomu, že by se nedohodli na rozpočtu.

Řekl bych, že smysl celého té politické debaty je jakási stínohra. Oni předvádějí nějaký boj, předvádějí, že za něco bojují, aby ukonejšili radikálnější část svých voličů, ale ve skutečnosti vědí, že ten návrh rozpočtu, tak jak byl předložen, bude po nějakých kosmetických změnách schválen a především, že oni ho podpoří, že to není něco, kvůli čemu by chtěli rozbíjet vládní koalici.

Ale tady jsou dvě věci. Jednak je tu nějaká diskuze o státním rozpočtu, o jeho deficitu, o stavu veřejných financí. A pak samozřejmě důležitou součástí ekonomiky jsou soukromé peníze, soukromé finance. A jak to vypadá ve světě soukromých financí?

Do toho nám dal nahlédnout poslední odhad časopisu E15 toho, kdo jsou největší čeští miliardáři. Tak jak ten žebříček českých miliardářů, jak ta první desítka v roce 2026 vypadá?

>> Největší změna pro rok 2026 se odehrála hned na prvním místě. Hodnota majetku Daniela Křetínského podle výpočtu E15 vzrostla z loňských 349 na letošních 480 miliard Kč. Za posunem stojí především poslední akvizice i celkové směřování podnikání nejbohatšího Čecha.

Renáta Kelnerová s rodinou zvýšila hodnotu majetku z 393 na 405 miliard Kč. Na udržení první příčky to však nestačilo i následkem podílu vyplaceného Petru Kelnerovi mladšímu.

Odhadované jmění třetího Michala Strnada se díky růstu Čechoslova Group, jejího uvedení na burzu a dalším aktivům zvýšilo z 239 na 347 miliard Kč.

Čelní pětici doplňují Karel Komárek se 252 miliardami a Patrik a Josef Tkáčové se 213 miliardami Kč.

Následují Radovan Vítek s rodinou se 149 miliardami, Andrej Babiš se 111 miliardami, Pavel Tykač se 110 miliardami, Martin Drda s rodinou se 109 miliardami a Ivan Jakabovič se 105 miliardami Kč.

Zatímco loni měla první desítka souhrný majetek v hodnotě 1 bilion 940 miliard Kč, letos poskočil na 2 biliony 270 miliard.

Oborově se růst koncentruje především do energetiky, zbrojního průmyslu a do investic.

>> Tak takhle vypadá přehled českých miliardářů. Většina těch jmen je dobře známá. Jsou spojena s velkými finančními či energetickými skupinami a investičními skupinami.

Co je na tom podstatné? Podstatné je, že když srovnáme majetek desítky nejbohatších Čechů v roce 2026 s rokem 2025, tak narostl o 17 %. 17% nárůst, to je docela slušný.

Když to srovnáme s tím, jak rostou hrubé domácí produkty států, tak je to číslo, které je působivé. Když to vyjádříme v absolutních číslech, tak majetek 10 nejbohatších Čechů se zvýšil o 330 miliard Kč.

Co z toho vyplývá pro naši prosperitu? No, vůbec nic. Tyhlety peníze málokdy prosáknou. Někdo by mohl říct, že je dobře, že naši boháči bohatnou, že to jejich bohatství prosakuje níže, ale to většinou neplatí. To bohatství se uskutečňuje často mimo Českou republiku a pro české občany z toho nějaký velký přínos není.

Pokud samozřejmě na ně nedosáhnou daňové úřady. Na druhou stranu, když se podíváte na tu přehlídku těch 10 jmen, tito lidé mají takové možnosti daňové optimalizace, že se nějakou českou daňovou sazbou nemusí obtěžovat.

Ty výsledky svědčí o tom, že umí zhodnocovat kapitál. To znamená 17% nárůst kapitálu, majetků, a je to především kapitál, nějaký ten osobní majetek, nějaké ty jachty, letadla, to tam hraje naprosto marginální roli. Jde o firmy, jde o nějaký produktivní kapitál, tak jeho nárůst o 17 % svědčí o schopnosti zhodnocovat.

Nicméně asi je na místě mít pochybnosti o jejich schopnosti dělit se o to, co získali, aby tedy otázka zněla: do jaké míry ta širší společnost má něco z těch jejich miliard?

Ona z toho nikdy moc mít nebude, pokud pravidla systému, pravidla tohodle režimu píšou sami miliardáři. Ale to je taková zvyklost v režimu, který máme. To je režim obchodnické oligarchie.

Je to tak, že důležité daňové a majetkové zákony vznikají pod dohledem těch velkých majetků. Jsou tedy psány tak, aby jim neškodili, nejenom aby jim neškodili, ale aby jim umožňovali co nejrychleji bohatnout. To jsou pravidla obchodnické oligarchie.

Tenhle režim tu několik století už máme v Evropě. Přišli s tím někdy ve středověku Benátčané, ale potom ti klíčoví, kdo se toho zmocnili v 16. a 17. století, byli Angličané. Vytvořili globální impérium a všichni ostatní je začali napodobovat.

Není to jediný možný způsob vlády. Když se na to podíváme historicky, máme taky společnosti, kterými vládli válečníci. To byla část evropského středověku. Vláda šlechty byla vláda válečníků, lidí, kteří uměli bojovat, než je nahradili tady ti obchodníci.

A taky byla vláda kněží. Část evropského středověku, část Evropy byla ovládána kněží. To znamená, že v Evropě, v evropské zkušenosti jsou tři možnosti, kdo vládne: obchodníci, válečníci nebo kněží.

No a dneska nám vládnou obchodníci, takže obchodníci jsou také ti, kteří samozřejmě z toho systému nejvíce profitují.

K čemu tahle úvaha? No, protože předtím jsme mluvili o problémech státního rozpočtu, o tom, jak se tady hádají naše politické strany, nebo aspoň předvádějí nějaký spor o deficit, který má být 389 miliard Kč a který se zdá některým, zejména motoristům, příliš vysoký.

No, když to tak porovnáme, velikost toho státního rozpočtu s velikostí majetků těch našich oligarchů, těch plutokratů, těch, kteří tady vládnou ve skutečnosti, oni jsou pro vládu v této zemi mnohem důležitější než většina politických stran. Takové preference pana Křetínského jsou pro českou politiku mnohem důležitější než to, co si myslí někdo v ODS, ve Stanu, v SPD nebo u pirátů. Ta váha politická je tam.

Takže když se podíváme na ty příjmy a porovnáme je se státním rozpočtem, tak v roce 2026, v tom současném roce jsou příjmy státního rozpočtu 2 biliony 118 miliard Kč. Když to porovnáme s tou částkou, která byla zmíněna v tom přehledu, vidíme, že je to vlastně srovnatelné.

Odpovídá to majetku, celkovému majetku nejbohatší desítky, jo.

Podle toho odhadu toho časopisu byl 2 bil 270.

To znamená 2 bil 118.

2 bil 118 miliard, to jsou příjmy státního rozpočtu.

2 bilion 270 miliard jsou majetek nejbohatší desítky.

Jo, to něco říká o té váze, o váze prostě těch 10 nejbohatších, jejichž majetek odpovídá výši státního rozpočtu.

No a když se podíváme teda na ten slavný deficit, nebo když se na to podíváme z hlediska toho jejich nárůstu, ten majetek té nejbohatší desítky oproti loňsku narostl o 330 miliard.

O 330 miliard narostl.

Většinou platí, že když naroste majetek a je nějaká politická autorita, tak ta politická autorita je schopná ho danit.

Teď si představme, že by tady byla politická autorita, která by uměla je přesvědčit, aby půlku toho očaroslého jejich majetku dali státům.

To znamená, z těch 330 miliard, o které vzrostl jejich majetek, by 165 miliard dali státu.

Co by to znamenalo?

Že přes 40 % toho plánovaného schodku by bylo uhrazeno.

Už by se neměli o co hádat.

To znamená, když mluvíme o těch 390 miliardách korun, což je schodek státního rozpočtu, tak 165 miliard by byla půlka toho, o kolik narostl majetek těch 10 nejbohatších českých oligarchů.

Eh, neříkám, že věci mají probíhat tímto způsobem.

No, neříkám, že toto je nejrozumnější způsob zdanění, ale jenom chci uvést do relace čísla, v kterých se pohybujeme.

Co to znamená státní rozpočet?

Co to znamená majetek oligarchy a nárůst toho majetku?

Chci tím ukázat, že nám tady vyrůstá třída, která má obrovskou ekonomickou moc a stát na to jenom přihlíží.

Stát ji vlastně ani nedokáže zdanit, ani nechce zdanit, protože tu vůli toho státu určují tyhle největší majetky.

Nemůžete čekat, že by nějaká z těch politických stran s tímhle chtěla něco dělat.

Buď jsou těmi oligarchy placeny, nebo je samotné řídí oligarcha.

Určitá naději by tady možná byla u Andreje Babiše, protože podle těch zpráv, které máme, tak Andrej Babiš se vlastně toho svého majetku víceméně vzdal.

On ho sám s ním nedisponuje.

Možná s ním někdy budou disponovat jeho děti, pokud jsem tedy pochopil ten fond.

A o Andreji Babišovi je známo, že nerad vidí, když někdo bohatne a on ne.

Takže v této chvíli je tu situace, kdy on se dívá jak Třetínský, Komárex, Strnat, jak jim rostou majetky a on na to jenom kouká, tak by to možná mohlo u něho probudit nikoliv závist — k tomu nechceme připisovat — ale mohlo by to u něho probudit takovou myšlenku, že část toho nárůstu, část toho jejich bohatnutí by převedl nikoliv na sebe — to by nebylo čestné — ale na stát a použil by to třeba pro zkrácení, snížení toho deficitu státního rozpočtu.

Takže dáváme tady tu myšlenku do placu, třeba se jí někdo ujme.

Ale teď pojďme na otázky.

Myslíte, že ty prachy za život utratí?

Ne, nemyslím si.

Eh, tam nejde o peníze.

Já bych řekl, že ty velmi luxusní potřeby, které u kterých se někteří rozvíjejí, tak ty se dají pokrýt na úrovni nějakých milionů, možná desítek milionů.

Na to nepotřebují miliardy.

Miliardy na to opravdu rozhodně nepotřebují.

To, co ten majetek znamená, je moc.

Je to jiný výraz moci.

Jo.

Tak jak jsem vlastně porovnal ty tři třídy, které vládly v Evropě v různých historických obdobích, no tak ti válečníci vládli proto, že měli armády.

Jejich moc se uplatňovala tím, že mohli obsadit nějaké území, ovládnout, zničit, zajmout.

Kněží. Ty také samozřejmě měly obrovský mocenský nástroj, protože vstupovali lidem do jejich přesvědčení, do jejich vědomí, dokázali řídit jejich strach, dokázali řídit jejich naději.

No a obchodníci to dělají přes peníze.

Takže v podstatě jde o ovládání společnosti.

Proto je důležité pro toho miliardáře, když má miliardu, aby měl 2 miliardy.

Když má 2 miliardy, aby jich měl 5, 10, 100, 1000, to znamená už je bilion.

To se nezastaví.

Tam nejde o to, že by se ty peníze utrácely a někteří z nich dokážou žít poměrně skromně.

Ani pro sebe toho moc nepotřebují.

Nejde tady o peníze.

Zdravotnictví a školství se pod novou vládou nějak výrazně nezměnilo a stále pokračuje v tom nejhorším.

Co to po sobě zanechala bývalá vláda?

Souhlasíte?

No, já nemůžu říct, že bych v ministru Plagovi nebo ministru Vojtěchovi viděl někoho, kdo by byl připraven, ochoten nebo vůbec uvažoval o nějaké změně v těch rezortech.

Oni jsou tam dosazeni proto, aby jenom dohlíželi na to, aby to školství pokračovalo v těch progresivistických reformách, které byly zahájeny.

Myslím si, že orientace ministra Plagy, ministra Vojtěcha je vlastně povětšinou tím, že je, že dokáže vyrovnávat a hlídat všechny ty důležité zájmy lidí, kteří jsou v českém zdravotnictví.

On tu není proto, aby zdravotnictví nějak reformoval.

On je tu proto, aby ti, kteří jsou do toho zdravotnictví zapojeni, tak aby v podstatě zůstali v klidu, aby tam nebyly nějaké velké revoluce a aby případně různé zpřízněné firmy a různé zpřízněné politické síly si také přišly na své.

Koneckonců sám Andrej Babiš má ve zdravotnictví poměrně výrazné zájmy, takže od nich samozřejmě reformu čekat nemůžeme.

Kdo řídí tu vládu?

Ze včerejší tiskové konference vlády mám dojem, že třeba takový Plaga se řídí úplně sám a premiér na něj nemá žádnou páku.

Je to tak.

Já přesně nevím, já jsem tu tiskovou konferenci neviděl, ale každopádně Andrej Babiš si Plagu vybral a mohl si vybrat kohokoliv jiného.

Ministerstvo školství skutečně není ministerstvo, kde by asi dávali Andreji Babišovi nějaký nůž na krk.

Jo, možná až budou rozhodovat o šéfovi Bezpečnostní informační služby, tak možná budou mít nějaký nůž na krk.

Ale když rozhodoval Andrej Babiš o ministerstvu školství, tak tam ne, tam se rozhodl naprosto svobodně.

Takže oním myslím, že ho to spíš to školství nezajímá.

Jo, tam to není o to, že by nějak ho řídil, neřídil.

Jeho to prostě nezajímá.

Je to rezort, který je mu ukradený.

A říká si, když tam bude Plaga, nebudou žádné problémy, protože dělá, co se od něj čeká.

Všichni ti progresivisté a ty nevládky a ten Brusel, tak on je vlastně uspokojí.

Takže Babišovi to vlastně vyhovuje a čas od času samozřejmě může zanaříkat nad tím, jak ty věci by měly vypadat úplně jinak.

No, ale pak samozřejmě, když tam má toho Plagu, tak budou vypadat tak, jak vypadají.

Takže já bych řekl, že to je i taková politická taktika Andreje Babiše.

V tom je on vlastně eh, řekl bych naprosto nedostižný mistr.

Někam někoho nasadit, vědět, že nebude nic dělat nebo že nebude dělat nic, co by odpovídalo té odvážné rétorice, příležitostně odvážné rétorice našeho premiéra a pak si povzdechnout, že prostě to asi jinak nejde.

Koudelka končí v čele BIS.

Myslíte, že jeho odchodem je, že jeho odchod je důsledkem nespokojenosti CIA a bude nahrazen někým, kdo se nezakecá, nebo přestala být naše země pro USA důležitou a budeme svobodní?

Tak já mám za to, že končí v čele BIS, protože už vlastně má odslouženo. Jo, jestli si to možná se mýlím, ale to není tak, že by byl nějak násilně odvolán.

Řekl bych, že prostě už — vždyť už v čele té instituce je pomalu 10 let — tak já myslím, že na začátku příštího roku, na začátku roku 2027, myslím, že už bude 10 let ve funkci.

No a po 10 letech snad už je čas na nějaké střídání.

Nemyslím si, že by to nutně byl výsledek nějaké roztržky nebo nějakých sporů.

Tak máme prostor ještě na poslední otázku.

Myslíte, že by Cyril Svoboda mohl být důstojným protikandidátem Petru Pavlovi v prezidentské volbě?

Já vím, že tahle otázka nějak tady padá častěji.

Já si nemyslím, že by Cyril Svoboda byl tou alternativou, která by nám měla nabídnout nějaké odlišnější směřování. To znamená s Cyrilem Svobodou to bude velmi podobné, velmi podobné jako dosud.

A i jestli by byl důstojným protikandidátem, to už je tak trochu — řekl bych, možná — pod mojí rozlišovací schopnost.

Tak tím uzavíráme blok otázek a podíváme se na německé volby.

O víkendu proběhly zemské volby ve východoněmecké spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Co se stalo?

Strana Alternativa pro Německo (AfD) vyhrála s velkým náskokem volby ve východoněmecké spolkové zemi Sasko-Anhaltsko.

V novém parlamentu ale nemá většinu. Získala 44 % hlasů. Díky tomu obsadí 39,83 křesel.

Do zemského parlamentu se těsně dostala i strana spojenectví Sahry Wagenknechtové, která by mohla umožnit vznik první zemské vlády AfD.

Propad preferencí o zhruba 20 procentních bodů zaznamenala Křesťanskodemokratická unie (CDU), která je druhá se 17% hlasů. CDU vedla dosavadní zemskou vládu.

Kolem 9% mají pak sociální demokraté a zelení. 8,5% dostala strana levice. BSV má 5,3% hlasů, čímž jen těsně překonala 5% hranici nutnou pro zvolení do zemského parlamentu.

Tak když to srovnáme s předchozími výsledky zemských voleb v Sasku-Anhaltsku, tak AfD skočila o 20%, a CDU 20% ztratila.

No, to myslím si, že tomu se dá říci politické zemětřesení. Ale to politické zemětřesení nebylo neočekávané. Průzkumy ho dlouhodobě ukazovaly. Potvrdilo se tedy, co ukazovaly průzkumy.

Je to velmi špatná zpráva pro kancléř Scholze i pro celý západoněmecký režim. Já říkám západoněmecký, protože v Německu během sjednocení, při sjednocení, došlo k tomu, že ta západní část prostě převzala tu východní. To nebylo sjednocení rovného s rovným, to bylo to, že západ převzal chudé příbuzné z východu a snaží se je nutit, aby žili západním způsobem se západní přezíravostí.

No a proto koneckonců v těch východních zemích je ta AfD tak silná, protože ona je to také trochu strana vzpoury vůči té západoněmecké nadvládě. Ale ona je silná i v těch západních spolkových zemích, protože má řadu témat, jimž se ty tradiční politické strany nevěnují nebo je tabuizují: otázka migrantů, otázka války na Ukrajině.

AfD je strana, která hájí mír, hájí dohodu s Ruskem, je kritická vůči Evropské unii, chtěla by vystoupit z eurozóny. Prostě je to strana, která oslovuje témata, jímž se ostatní strany vyhýbají nebo dokonce, která považují za nějaká extrémistická a nevhodná.

A je vidět, že Němci o to stojí, že Němci už mají dost toho, jakým způsobem se tam dosud vládne.

Ten výsledek je působivý, ale na druhou stranu nemá smysl ho moc předceňovat, protože Sasko-Anhaltsko patří k nejmenším a nejchudším spolkovým zemím. A také není úplně zřejmé, jestli i po tomto naprosto jednoznačném vítězství AfD bude tato strana skutečně vládnout.

Poprosím o snímek.

Situace v novém zemském parlamentu ale může být komplikovaná. Aby sestavila vládu, bude AfD potřebovat alespoň tichou podporu jedné další strany. Tou by mohlo být spojenectví Sahry Wagenknechtové, které získalo pět mandátů. Strana nevyloučila, že by se mohla zdržet při klíčovém hlasování zemskému premiérovi, čímž by snížila kvórum nutné pro jeho zvolení. Bez BSV mají AfD a ostatní strany dohromady stejný počet mandátů.

Zára Wagenknechtová je ve velmi důležité roli.

Kdo je Zára Wagenknechtová?

To je dlouhodobá levicová politička, která se před lety odtrhla od hlavní strany německého progresivismu, od Die Linke. To je postkomunistická levice. A založila vlastní levicovou stranu, která se jmenuje Spojenectví Záry Wagenknechtové.

Její orientace je orientace konzervativní levice. To znamená proud nebo orientaci, kterou tady na české scéně hájilo a do určité míry ještě hájí hnutí Piráti. Wagenknechtová měla smůlu při těch velkých parlamentních volbách, podobně jako Piráti, kdy o několik setin procenta jim utekl vstup do parlamentu. Tehdy to byly asi 2%, opravdu velmi těsně.

Dneska v Sasku-Anhaltsku se její strana do parlamentu dostala, ačkoliv je to strana nejmenší — má nějakých pět mandátů — tak je to strana, která rozhodne o tom, kdo bude v Sasku-Anhaltsku vládnout. Protože na rozdíl od těch ostatních stran nemá to jasné vymezení proti AfD, neříká proti AfD vždy za každého počasí.

Na druhou stranu je to také strana, která má s AfD docela vážné problémy.

Zára Wagenknechtová je dneska v roli, které se v politologii říká tvůrce krále — Kingmaker. To znamená hráč, který sám nemá na to, aby byl králem, aby mohl vládnout, ale může rozhodnout o tom, kdo vládnout bude.

A bude skutečně záležet na tom, jak si tu situaci vyhodnotí.

Před dvěma lety po zemských volbách v Dinsku byli ve velmi podobné situaci, kdy mohli svojí podporu umožnit vládu AfD. A tehdy se rozhodli, že podpoří koalici všech stran proti AfD. Tedy šli touto cestou, ne? Nevyplatilo se jim to, protože u svých voličů potom ztratili půdu strany, která jde proti systému. A začalo to vypadat, že Zára Wagenknechtová se nějakým způsobem chce připojit k tomu kartelu německých politických stran, který už tam desetiletí vládne.

Nyní má možnost ukázat, že je trochu z jiného dřeva a že je připravena buď vstoupit do vlády s AfD, což se zdá velmi nepravděpodobné, nebo aspoň umožnit její vznik.

Uvidíme, jak si to Zára Wagenknechtová a její strana, zejména její straníci v Sasku-Anhaltsku, nakonec vyhodnotí.

Co je zajímavé na tom vítězství AfD, je, že této straně se daří oslovovat téměř všechny společenské vrstvy.

Poprosím o snímek.

Úspěch AfD nestojí na jediné skupině voličů. Dominovala napříč věkovými kategoriemi, u lidí s různou úrovní vzdělání, u mužů i u žen. Nejsilnější byla mezi lidmi ve středním věku. Pro stranu se rozhodla více než polovina voličů ve věku mezi 35 a 59 lety. Dominovala však i u mladších ročníků.

Mezi nejmladšími voliči ve věku 18 až 24 let získala AfD podporu 41%. U lidí mezi 25 a 34 lety pak 43% hlasů.

Zelení a postkomunistická strana levice, které byly v těchto věkových kategoriích druhou a třetí nejsilnější stranou, získaly obě kolem 15% hlasů.

Jedinou věkovou kategorií, ve které alternativa pro Německo nezvítězila s velkým náskokem, byli nejstarší voliči.

I u lidí nad 70 let se sice podle průzkumu umístila na prvním místě, kdy získala 31% hlasů. Vládní křesťanští demokraté však se svými 30% zaostali jen těsně.

Voliči se rozdělili i podle dosaženého vzdělání. AFD získala nadpoloviční většinu hlasů lidí se základním i středním vzděláním. U vysokoškolsky vzdělaných lidí pak podpora strany propadla na 30%. I v této kategorii však byla AFD jasně nejpopulárnější stranou.

Takže i v těch kategoriích, kde se AFD nevedlo tak dobře, tak byla silnější než ostatní. A co je zajímavé, je, že u mladších je úspěšnější než u starších. To je docela slibné pro budoucnost té strany. Strana, která dokáže oslovovat mladé voliče, je strana, která má budoucnost a samozřejmě strana, která má široké společenské zázemí.

Úkol pro AFD je samozřejmě vytvořit něco takového na celoněmecké úrovni.

Co na to říká kancléř Merz? Německý kancléř a předseda CDU Friedrich Merz reagoval na volební debakl své strany v Sasku Anhalsku mimořádně ostrými slovy. Na zasedání spolkového vedení CDU podle informací deníku Bild hovořil o hlubokém otřesu uvnitř strany a varoval před možností pravicově extremistické vlády v jedné z východoněmeckých spolkových zemí.