Sorry jako: Co vlastně děláme, když se omlouváme?

[hudba] [hudba] Moc vás zdravím.

Jmenuji se Tereza Matějčková. Tohle je můj filozofický podcast.

Občas člověk slýchá, že žijeme v kultuře omluv. Lidé, instituce, státy se neustále za něco omlouvají a my potom komentujeme úspěšnost těchto omluv a většinou se nám to úplně nezdá. Máme pocit, že se omlouvají neupřímně, strategicky, že je to prvé. Ale je vůbec překvapivé, jakým způsobem takové každodenní gesto prostupuje naším životem?

I v osobním životě se s ním samozřejmě velmi často setkáváme, přičemž slovo „promiň" nebo „je mi to líto" často užíváme i bezmyšlenkovitě. A existuje na to — zjistila jsem — docela málo filozofických studií, filozofických zamyšleních. Přestože se zdá, že omluva je relativně hluboké gesto.

Když řeknu hluboké, tak tím nemusím mínit rovnou to, že to má nějaký spirituální nebo duchovní rozměr, byť samozřejmě také posypat si hlavu popelem je zkrátka gesto vzaté z křesťanství. V mnoha jiných kontextech víme, že v nějakém ohledu je omluva sekularizované gesto, které původně pochází z náboženského prostředí. Ale také víme, že třeba mezi primáty existují různé zmiřovací rituály, které podle všeho mají uvolňovat oxytocin a znovu vlastně obnovovat sílu skupiny.

V tomhle ohledu není bez zajímavosti, že když se někdo zabývá z teoretického hlediska omluvami, tak to bývají sociologové nebo psychiatři. Dokonce v poslední době jedna z nejpozoruhodnějších, také nejcitovanějších knih o omluvě vzešla ze sféry psychiatra Árona Lazara, amerického psychiatra, který se právě zaměřuje také na to, jakým způsobem omluva může umožnit smířit se s minulostí, smířit se s druhým člověkem, což samozřejmě může velmi významným způsobem ovlivnit také duševní zdraví nebo duševní pohodu.

A také upozorňuje na to, že my máme sklon velmi často omluvy kritizovat za to, že jsou v nějakém ohledu nedokonalé, že dotyčný to možná nemyslí vážně, nebo že je manipulativně užitá, a nebo zkrátka, že s omluvou už taky zacházíme bezmyšlenkovitě. Jsou lidé, kteří stále se omlouvají, ale zároveň on upozorňuje na to, že málokterá omluva je dokonalá. Ale i ta nedokonalá omluva může pomoci.

A pak je samozřejmě otázka: když se neustále máme sklon jaksi pozastavovat nad nedokonalostí omluv v tomto světě, jak by měla ta dokonalá omluva vypadat a jestli jsme toho vůbec schopni? Protože zkrátka není náhodou, že ta omluva je nějak spjata původně s náboženským kontextem, kde nám má možná pomoci něco, co nás přesahuje. Protože omluva samozřejmě — a to není tak samozřejmé — neznamená jenom, že já řeknu promiň, ale také, že se proměním. A proměnit se je možná jeden z největších, nejobtížnějších úloh, před které v životě stojíme, nebo před které nás nebo my sami sebe můžeme postavit.

Ale jak jsem vlastně na toto téma omluv přišla? No, v nedávné době se zdá mi, že s omluvami v veřejném prostoru hířilo a také vlastně neustále jsme měli dojem — jestli se tady nehraje nějaká hra. Mnozí měli dojem, zda se tady nehraje nějaká hra.

Vemte si třeba tu jednu fázi. Fanoušci Slavie vlítli na fotbalový stadion dříve, než byl ukončen zápas. Tak velké pozdvižení s fanoušky, napadly i některé hráče, a Jaroslav Tvrdík se poté omlouval. Omlouval se velmi důrazně a mnozí to komentovali na sociálních sítích tím, že Jaroslav Tvrdík naprosto zvládnul krizový management na jedničku.

A tady už vidíme, že omluva se stala v nějakém ohledu nějakou strategií. Ona samozřejmě z části tím vždycky byla nějakou strategií, ale tady jako už opravdu mediální strategií — jak možná zachránit nejenom situaci, ale i sám sebe.

Bezprostředně po zápase promluvil Jaroslav Tvrdík takto:

„Je to asi největší ostuda, jakou jsem za 11 let v klubu zažil. Omlouvám se všem normálním fanouškům, kteří vydrželi na tribunách, a všem u obrazovek. Omlouvám se, je to ostuda a nyní s tím musíme žít."

Pak dodával ještě, že to bylo to nejhorší, co se mu událo od rakovina, a stále si sypal popel na hlavu. Podle mnohých ukázková omluva, ukázkový krizový management.

Dějství druhé.

V nedávné době Babiš dorazil 8. května pozdě na hrad. Měl se setkat s prezidentem. Přišel o 15 minut později. Prezident jej na to upozornil před nastoupenými novináři a premiér procedil: „Tak mi to hold nevyšlo."

Ostatně Babiš proslul už před tím heslem „Sorry jako". Poprvé jej použil jako tehdejší ministr financí v lednu 2017 v rozhovoru s redaktorkou České televize, když reagoval na otázky týkající se vysvětlení jeho příjmu a financování. Tehdy zaznělo to „sorry jako" a tady mnozí zase experti zdůrazňují, že vlastně ten výraz nějaké omluvy — kdy v té omluvě zaznívá spíše něco jako útok nebo odražení toho, co chápe druhý jako útok — tak velmi úspěšně vlastně přetavil ve svojí značku. Takže se tiskla trička s nápisem „Sorry jako". A nyní se myslím Babišův podcast jmenuje „Sorry jako".

Ještě bych chtěla v tomto úvodu, abychom měli paletu různých omluv ve veřejnosti typově kompletní, tak si myslím, že by byla škoda, kdybychom minuli dějství třetí. To není z nedávné doby, ale Miloš Zeman byl myslím nekorunovaným králem neomluv.

Třeba omluva ohledně článku „Hitler je gentleman". Víme, že Miloš Zeman jaksi přisoudil Proudkovi článek „Hitler je gentleman". Pak se dlouhou dobu ten článek hledal, nenašel se. Mezitím chtěla vnučka Terezie Kaslová po Miloši Zemanovi, aby se za to omluvil, a on se omluvil tímto způsobem:

„Udělal jsem chybu, když jsem z paměti citoval článek, který se teď nemůže najít."

Tak tady máme zase ukázkovou výhybku — omlouvám se za to, že jsem citoval článek, který neexistuje, ale který vy nemůžete najít. Takže se nějakým způsobem ta omluva převede na nějaký jiný problém.

Ale tam je ještě zajímavá jiná věc. Jak jsem zmínila, Terezie Kaslová žádala prezidenta o omluvu, ale soud seznal, že prezident se nemůže omluvit jako soukromá osoba, protože mluvil jako prezident — to znamená z pozice určité funkce. Za Zemana, za prezidenta, se tudíž musel omluvit stát. A stát se omluvil prostřednictvím ministerstva financí, které je příslušné pro vypořádání nároků na odškodnění.

Takže proto se ministerstvo financí jaksi omluvilo za výrok Miloše Zemana asi šest let poté, co tedy ten výrok padl. A právník Terezie Kaslové to okomentoval slovy, že je to v pořádku, že se tím vrací vlastně důvěra v právní stát.

E a tady kromě toho, že vidíme, jakým způsobem se zase manipuluje s tím institutem omluvy, e, tak tedy v případě Miloše Zemana vidíme, jak vzniká řekněme filozofická otázka: jestli se stát nebo vůbec nějaká instituce nebo nějaký člověk může omluvit za něco, co vlastně sám nespáchal.

Co to vlastně znamená? E, to je zástupná omluva.

A můžeme si myslím taky položit otázku, jestli už to není součástí problému, že jsme tímto způsobem vlastně institucionalizovali omluvu, která ale nevychází opravdu z nějaké viny. Byť dobře, můžeme říct: ano, Miloš Zeman byl skutečně v pozici prezidenta, tedy ne soukromé osoby, je v pořádku, že se za něj stát omluví. Ale potom máme jiné případy a to jsme taky měli v minulé době.

Eh, sudecký sjezd v Brně, kde se neustále vyzývalo, ať se jedna nebo druhá strana omluví té druhé straně. Akorát už to nebyli ti poškození, ti bezprostředně poškození, ale jejich potomci.

A znova je otázka, do jakou váhu vlastně má omluva někoho, kdo nic nespáchal, ale jakou váhu může někde směřovat k lidem, kteří bezprostředně to zlo třeba nezakusili.

To znamená, že je i otázka, co to vlastně znamená, že tímto způsobem přenášíme tu sílu omluvy eh na někoho, kdo sílu té viny, sílu toho provinění, sílu i té bolesti v této bezprostřední rovině nezažil.

A minimálně si myslím, že je třeba uchovávat určité rozdíly a možná i občas někomu zabránit v tom, že když se chce omlouvat za to, kde nemůže žádnou vinu cítit, protože to zkrátka nespáchal. Protože hlásit se také k činům, které já jsem nespáchala, je také otázka, do jaké míry je to morálně v pořádku, jestli si nepřičítám nějakou odpovědnost, která mi nenáleží.

A já bych se právě na tyto docela složité otázky chtěla dneska v kontextu tohoto tématu zaměřit.

Začala jsem ještě tím, že jsem zmínila, že někdo občas dneska říká: žijeme v společnosti omluv. To znamená, že se lidé dříve tolik neomlouvali, že se více omlouvají dnes.

Existují studie, které skutečně se snaží toto dokázat, to znamená na základě počtu článků, které vycházejí. Takže máme docela hodně omluv ve veřejném prostoru, že se skutečně velmi eh často omlouvají ať už politici, ať už instituce, ať už celé státy, ať už jednotlivci.

A existuje také hypotéza na to, proč tomu tak je. A to zkrátka proto, že žijeme v globalizovaném světě, kde jsme si hodně blízko, hodně natěsno, a máme sklon nebo může se stát, že se snáze jeden druhého dotknem, eh, že se také otevřeněji komunikuje.

Samozřejmě se do toho vtáhnou sociální sítě, ale i digitální technologie, kdy zkrátka jednak eh mluvíme velmi rychle, eh a jednak je také všechno na očích.

To znamená, třeba jak jsem zmínila toho amerického psychiatra Árona Lazara, ten zmiňuje v této tézi, že je skutečně přesvědčený o tom, že se nyní více omlouváme a že bychom taky měli začít vlastně více tím šetřit. Nebo ani ne šetřit.

Jo, není ten problém o tom, abysme se přestali omlouvat za to, když jsme někomu ublížili, ale abychom reflektovaněji k tomu přistoupili, protože je to důležitá instituce – omluva.

A on vlastně to ilustruje na příkladu nějakého politika, který rozeslal nějaký mail, kde hájí nadřazenost bílé rasy a křesťanství. A ten mail zkrátka vyšlehl do médií. A tak on říká: „Dobře, tak dříve by to někdo řekl někde v nějaké hospodě nebo v nějaké uzavřené skupině a nikam by se to nedostalo.

Eh, dneska zkrátka eh jsme transparentnější a nese to s sebou eh i mnoho více uražení, dotčení, vin, potom omluv, potom neupřímných omluv, zoufalé snahy zachránit si pověst." A už se začíná nabalovat ta jakási vlna nějakých obranných mechanismů.

Jejich součástí můžou být právě omluvy.

No a on ten Áron Lazar ještě říká jednu věc, která je ještě spornější než to, jestli se opravdu dneska více omlouváme.

Jo, myslím si, že vlastně na té veřejnosti se asi možná více omlouváme, že se to stalo opravdu součástí omluvy, součástí různého krizového managementu, což bylo patrné i u toho případu, kdy různí marketingoví experti jakoby tleskali: „Jo, to je bezvadný, on opravdu šel podle jednotlivých pouček krizové komunikace."

To znamená, trochu to přehnal svou vinu. To vždycky působí pozitivně na tu druhou stranu.

Ale je tam určitá taková pachuť aspoň pro mě, protože omluva pracuje s tím, že by měla být nějakým způsobem upřímná a že by její hlavní funkcí nemělo být zachránit sebe sama, ale spíše postavit se čelem skutečnosti. To znamená spíše pravda než sebeobrana.

Ale nicméně ten Áron Lazar kromě toho, že zmiňuje, že je opravdu naše kultura nasáklá omluvami, zmiňuje jeden zajímavý, možná i sporný poznatek, proč tomu tak může být. Někteří badatelé si s ním o tom přou, nebo přeli, protože Áron Lazar je mrtvý, eh, ale umřel relativně nedávno.

Tak že důvodem je, že do vedoucích pozic, či více do veřejnosti, se dostaly ženy. A on to samozřejmě nekritizuje. On ani nekritizuje to, že se více omlouváme. To může být v pořádku, když to děláme s rozmyslem.

Ale vlastně zdůrazňuje, že ženy mají sklon jaksi více přejímat vinu a více se za to potom omlouvat a více také eh chápat omluvu jako komunikační strategii.

A další – a todle si myslím, že je vyloženě sporné – jestli se ženy opravdu více omlouvají. Eh, pak další výzkumy to neukázaly rozdíl genderový. Některé dokonce ukázaly, že možná se více muži omlouvají.

Takže todle je sporné, ale jenom jsem chtěla zmínit, že i tímto směrem se uvažuje.

Ale já se nyní chci eh za svou cestou, nebo na své cestě za porozumění omluvám, se podívám úplně na počátek, na počátek západního písemnictví, které začíná Homérovou Iliádou.

A často se říká, že Homérova Iliáda je počátek západního písemnictví, a tudíž také můžeme říct – říká to třeba Philip Roth – že na počátku západního písemnictví byla válečná vřava, byla válka a byl dokonce chvaloszpěv na válku.

Samozřejmě Iliáda je o válce. Ale když se na to podíváme perspektivou omluv, tak můžeme říct, že skutečně na první stránce západního písemnictví je hádka o omluvu a o to, jestli se eh má dotyčný omluvit, ale také o tom je tam vlastně vyzdvižena ta síla omluvy, kterou Achilleus očekává od Agamemnona.

Co se tam stalo?

No, řecké vojsko obléhá Troju. Nejvyšším velitelem je král Agamemnon a nejschopnějším bojovníkem je Achilleus.

A na začátku sporu – opravdu je to hned na první stránce Homérovy Iliády – vypukne spor kvůli zajatým ženám, které byly považovány za válečnou kořist.

Agamemnon totiž byl nucen vrátit svoji válečnou kořist Chryseovnu, aby odvrátil mor, který seslal Bůh Apollón. A nechtěl, aby utrpěla jeho prestiž, tak si vzal zajatkyni od Achilea.

Jenomže Achilea to smrtelně urazilo, ponížilo a stáhnul se z války, stáhnul se z bojů.

Potom se řekům přestává dařit a Agamemnon to chce urovnat a kompenzovat tento spor. Tak mu začíná vysílat do jeho tábora obrovské bohatství – zlato, koně – nabízí mu vrácení své zajatkyně Brysovny. Dokonce mu nabízí jednu ze svých dcer za manželku. A Agamemnon a Achilo říká: "V žádném případě, já chci omluvu."

A tady už od počátku, vlastně na prvních stránkách Homérovy Iliády, máme docela výrazné rozlišení, které bude myslím klíčové, možná i do dneška a později pro různé soudní spory. A to rozlišení je mezi náhradou škody a morálním uznáním viny.

Jeden americký filozof Nick Smith, který se zabývá omluvami a také je filozofem práva, to poukazuje na právní systémy.

Právní systém je vlastně založen na střetu stran. Každý by zde měl minimalizovat vlastní odpovědnost a zdálo by se tedy, že omluva do práva nepatří.

Jenomže výzkumy ukazují, že to úplně tak není nebo by to nemělo tak být. Ukazuje se, že i velmi jednoduchá omluva skutečně dramaticky snižuje pravděpodobnost soudních sporů.

Proto firmy, nemocnice i právníci začali omluvu používat jako nástroj krizového managementu.

A tím jsme u zrodu takzvané bezpečné omluvy.

To znamená, že člověk se omluvil. Člověk se omluví za nějakou nastalou situaci, ale třeba už nechce přiznat vinu za tu nastalou situaci. Jakoby se odpojí vina od toho, že je mi něco líto.

To znamená, jako Zeman, jo – je mi líto, že se to nenašlo. Neřeknu špatně jsem citoval, omlouvám se všem dotčeným osobám, ale řekne: je mi líto, že se to nenašlo.

Tak podobně se může říct: je mi líto, že nastala. Je mi líto, Achile, že jsi uražený a já ti tedy za to můžu nabídnout určitou kompenzaci, ale zároveň odmítám přijmout plně odpovědnost za to.

A tady Smith ukazuje, že se omluva může v tom bodě stát určitou obchodovatelnou komoditou. Mohou zaznívat určité nabídky – může být vyšší cena bez omluvy nebo nižší cena, nižší kompenzace s omluvou.

A podobně víme samozřejmě, že soudy snižují pachatelům trest v případě lítosti. Ale zase jsme tady opravdu od otázky: jak vlastně tu lítost můžeme poznat.

A k tomu se samozřejmě dostanu, ale tady vlastně chci v tomto úvodním bloku ukázat, jakým způsobem určité intuice jsou zakopány hluboko v tradičních, původních textech. A i to, že vlastně už Achiles odmítá rozděl, odmítá to, co je dneska součástí některých právních systémů – že vlastně za všechno můžeme zaplatit nějakou cenu. A on zdůrazňuje, že něco má hodnotu, co nelze převést na žádnou cenu. A on říká: "Kdyby se mi omluvil, já nic jiného nepotřebuju."

[povzdech][smích]

A vidíme tady zároveň – a právě ten psychiatr Aaron Lazare to zdůrazňuje – opravdu velmi velké bohatství studií, jakým způsobem se situace může radikálně proměnit, vztahy mohou radikálně proměnit, když se člověk pokusí zformulovat nějakou alespoň z části vážně míněnou, nebo dokonce třeba plně míněnou omluvu.

[povzdech][vzdechy]

Ale nicméně, jak jsem zmínila, tady je jako klíčové opravdu na jedné straně to, že se opravdu začíná pracovat s tím, s čím chce obchodovat Agamemnon – to znamená náhrada škody a řeknu: je mi líto, jak se cítíš – a nebo morální uznání viny.

Jo, nebo samozřejmě to může jít i ruku v ruce v ideálním případě. Ale je zde snaha jako vlastně neomluvit se a třeba tu odpovědnost nepřijmout.

Třeba také proto – a k tomu se dostanu – že dotyčný Agamemnon vidí svůj důvod, proč se neomluvit.

A to je ostatně taky něco, co mnozí filozofové, kteří se omluvou zabývají, říkají: že se nesmírně často podceňuje, když se omluva, významnost omluvy omezuje jenom na to slovo "promiň". Protože to může být nejasné, co se za tím "promiň" skrývá.

A největší často překážka omluvy je to, že se lidé neshodnou vůbec na popisu situace, na tom, co se stalo.

To je vlastně první část té omluvy.

K tomu se ještě dostanu, ale ještě zůstanu ve starověku. Protože my potom máme vidíme – hodnota, cena, náhrada škody, morální uznání viny – že nějakým způsobem se tady jeví ta situace viny a omluvy docela dvojznačná. A také se otevírá z různých perspektiv.

A teďka, když se podíváme na počátek filozofie – nejenom tedy na počátek vůbec toho písemnictví, ale na počátek filozofie – tak na počátku filozofie stojí z části Platónův dialog Sokratova obrana.

A Sokratova obrana se v originále jmenuje Sokratova apologie, jo? Ta obrana je v řečtině "apologie" a "apo" – od apologie nebo to máme to slovo do dneška v slově "apologeta", ale také v anglickém slově "apology" – a "apology" je zkrátka omluva.

A tady máme tedy naprosto klíčový text západního myšlení, který se jmenuje v originále omluva. Ale ve skutečnosti, co tam Sokrates dělá, on se v žádném případě neomlouvá. On se brání.

On se brání předtím, že je nařčen soudem, žalobci, že kazí mládež a zavádí nové bohy.

A Sokrates říká: nemáte pravdu. A nejenom, že se on brání, on dokonce útočí. On útočí na žalobce, kdy říká: jestli mě odsoudíte, tak to s váma špatně dopadne.

A podle lingvistů se skutečně od počátku máme v nějaké vyhraněné podobě – že v té apologii je v případě Sokrata obrana. Takže v češtině se to také jmenuje obrana. Ale mnozí lingvisti upozorňují na to, že skutečně hranice mezi tím, kdy se někdo omlouvá, vysvětluje a brání, zkrátka nebyla úplně jasná. A proto bylo ve starověkém slovníku pro to jedno slovo.

Ale je pravda, že dneska už v těch apologiích máme především tu omluvu. A to se prý překulilo nebo přetransformovalo ten primární význam v 17. století. A údajně s tím měl poprvé takto výslovně pracovat William Shakespeare.

Nicméně, to znamená: my čekáme od apologie, od apology – přiznání chyby, převzetí odpovědnosti, lítost, pokání. Co tam dostaneme od Sokrata? Sebeobrahu, vysvětlení, ospravedlnění, obranu před obviněním.

Takže zatímco dnešní apology říká: byla to moje chyba, původní říká: Ne, nebyla to moje chyba.

Možná — a já nechci vůbec přeceňovat dějiny slov a jejich význam nebo etymologii — ale zdá se mi, že už tady máme určitý... Když si to rozebereme, právě i ty vstupní omluvy, které jsem zmiňovala, vidíme, že i dneska v té omluvě je to zkrátka rovněž určitá komunikační strategie. Málokdo by byl asi schopen říct, že se skutečně omlouvám jenom proto, že mě to mrzí, a jenom proto, že zkrátka chci, aby tomu druhému bylo dobře.

Vždycky, nebo velmi často také chceme narovnat vztahy i kvůli sobě. A také chceme vlastně i v té možná omluvě zachránit nějakým způsobem svoji čest, protože máme dojem — naopak, když se neomluvíme, takže ji ztratíme.

Zdá se, že tam je — a asi i v té současné omluvě, když odhlédneme od těch výsostních příkladů, kdy když řekneme, že tvrdík se krásně omluvil úplně podle prvých pouček — chápeme, že tady skutečně omluva je obrana sebe sama, své pozice a svého klubu a tak dále. A vlastně touha po přežití spíše, než vhled do vlastních vin.

Ale možná — když budeme více sebespytovat — tak to možná určitý typ obrany bude v každém typu omluvy. Určitý náznak té obrany bude v každém typu omluvy.

Děkujeme, že posloucháte podcast Pravda neexistuje.

Celé znění epizody najdete v rámci předplatného na echo24.cz.

Pokud nejste předplatiteli Echa, můžete si podcast předplácet samostatně na platformě forendors.cz.