Aloise Jiráska dnes nikdo nečte, ale jeho příběhy dodnes určují naše chápání české historie

[hudba] Hezký dobrý den.

Vítám vás u 86. pokračování našeho podcastu Minulost není historie.

My se v tom podcastu zabýváme především otázkou, jak z minulosti jedné události vzniká nespočet různých, často protichůdných verzí historie.

A teď máme možnost se na našem případě, který vždycky známe, se na to podívat, jak se to děje.

Všechno se to točí, nebo spíš ta naše ukázka dnešní se bude točit kolem osobnosti jednoho historika a spisovatele především, kterým je Alois Jirásek.

Aloise Jiráska dneska nečte skoro nikdo.

Všichni ho máme nějak, nebo většina z nás ho má nějak ze školy v podvědomí, že nějaký takový člověk existoval, ale co napsal, co tam bylo, nikdo neví.

Nicméně jeho pojetí českých dějin máme naprosto zasuto pevně v našem kolektivním podvědomí.

A vlastně na naše dějiny se ve většině, tu majoritní společnost se na ně dívá přesně tím pohledem, který nám Jirásek zanechal.

Čili je to takový úžasný příklad toho, jak téměř dnes už zapomenutý člověk vlastně s námi pořád žije ty jeho příběhy.

Takže o tom bude dnešní díl.

Já jsem Jan Vávra.

Se mnou ve studiu je kolega historik Jakub Rákosník.

>> Dobrý den přeju.

>> Tak pojďme tedy na toho Jiráska.

Tak jak tedy skutečně – já jsem to tady trošku možná přehnal – ale jak tedy skutečně Alois Jirásek ovlivnil to, jak chápeme naši historii a z toho, protože my jsme dost… ta naše historie je taková identitotvorná… z toho tedy, jak chápeme naši identitu?

>> Tak on nepochybně není jediným strůjcem tohoto českého historického povědomí, ale on se spíše stal takovým klíčovým popularizátorem určitého příběhu českých dějin a literárním kodifikátorem této interpretace českých dějin, která už přitom ale vznikla před ním.

>> Jo.

A on těmi svými popularizačními dovednostmi dokázal vytvořit kanonický příběh českého národa, který je na něm skvělý, že je jako jednoduchý a srozumitelný a má silnou dramatickou linku, se kterou se snadno dá ztotožnit.

Jo, tím myslím, že tam má to jasnou strukturu, že tam máme ty počátky národa, mají praví Čechové na ten říb a tam – vzhledem k babičce Libuši, že jo.

Pak tam přichází ten vrchol a velikost, který kulminuje husitskou, jakou érou národního hrdinství.

A pak zase přijde ten pád a útlak, Bílá hora, doba pobělohorská.

A potom na tom konci národní obrození – vlastně nové probuzení spícího národa a jeho spění k vrcholu.

Čili tenhle způsob podání minulosti dává jí kontinuitu, dává jí smysl, jasně tam vytváří morální strukturu toho vyprávění o minulosti.

Máme tam ty hrdiny, máme tam padouchy.

Posiluje to určitý pocit historického poslání toho národa.

Jo, čili člověk proto se to proto tak přežilo, ale stále stojí.

>> Oblíbená záliba Čechů – spor o smysl českých dějin, že jo.

>> Už létá o to, jaký smysl má existence českého národa, jeho spění historií.

A Jirásek, přestože nepatřil k aktérům toho sporu, tak vlastně témata, která on akcentoval, tak v něm vystupují do popředí.

Čili tak jak jste řekl v tom svém úvodním expoze – přestože drtivá většina dnešních obyvatel České republiky Jiráska nikdy nečetla nebo jenom okrajově – tak přesto však většina z nás, aniž bychom to reflektovali, aniž bychom si to uvědomovali, tak přemýšlí o dějinách právě tím Jiráskovským prizmatem, což teď neříkám ani dobře, ani špatně, je to prostě zřejmě fakt.

Co je jeho silnou stránkou v tomhle směru, je právě ta chytře udělaná popularizace – ta emocionalizace historie. Nejsou to jenom suchopárné příběhy, ale je to drama, se kterým se člověk může ztotožnit – skeletické zápletky, kterým lze niterně zakusit.

Čili když tam idealizuje ty husity jako bojovníky za pravdu a spravedlnost, naopak pak tu pobělohorskou dobu jako tu kontrastní – dobu morálního a kulturního úpadku a katastrofy.

Čili myslím si, právě v tom je ta jeho obrovská síla při formování českého historického povědomí, že on do toho dokáže vnést emoce, co ti profesionální historikové vlastně by ani neměli dělat a navíc toho zpravidla ani neumí.

No a ale že se nenašel jiný spisovatel, který by udělal nějaký – přinesl stejně působivý jiný příběh, že jo.

No, tak oni se ty alternativy jako průběžně objevují, ale vlastně nikdo nedokázal být podobným způsobem úspěšný, což má taky logické vysvětlení, si myslím, že on vlastně dokáže vyhovovat širokému spektru ideologických inklinací.

On se dokáže před rokem 1918 uchytit mezi těmi řadovými učiteli na té národní obecné škole, kde to dostávají ty děti do hlavy. Po roce 1918 se Jiráskovský příběh stává součástí národa československého a jeho státu.

Takže tam vlastně a s výjimkou toho krátkého období protektorátu, kdy Jiraskovi nekvete pšenka, kdy se prosazují alternativní narrativy českých dějin s podporou nacistů, tak po roce 1945 zase následuje dlouhé období, kdy vlastně ten Jirásek vyhovuje jak školství, tak státní ideologii.

Takže komunisté ho z něho udělali taky, že jo.

>> Přesně tak.

>> Jo.

Čili a a povinnému čtení.

>> No jo.

No, ale to on už je jako za první republiky, že jo, už před tím rokem 1918 je v tom národním prostředí stěžejně kontinuálně.

Ano.

Kontinu – přesně tak.

Jo.

Čili on je prostě dlouhodobě součástí školní četby.

Ta je skoro století podporovaná státem.

>> Jo.

Čili několik generací vyrůstá na stejném příběhu národa, zatímco ty alternativy se do veřejného prostoru dostávaly jen omezeně.

Jo.

A to je vlastně klíč k tomu Jiráskovskému úspěchu – že tedy ta státní politika ho dokázala využít pro svoje cíle.

Jo.

A navíc co je nutné dodat, on přichází ve správný čas, jo, kdy to píše tedy na tom přelomu 19. a 20. století.

>> Ta potřeba po tomhletom.

>> Přesně tak, že tedy se dokončuje národní obrození, doformovává se moderní český národ.

No a Jirásek mu nabídne silný sdílený příběh, který je srozumitelný, dodává mu hrdost, sjednocuje ho vlastně – ten národ je semknutý a prochází dějinami.

Jo, je to jednoduchý, snadno zapamatovatelný, protože všechny ty historické procesy strašně zjednodušuje a vytváří v nich jasné morální linie – kdo jsou tam ti hodní, kdo jsou tam ti zlí. Čili vedle toho mocenského aspektu té státní politiky právě tahle jednoduchost, ta přehlednost vlastně pomohla jeho masovému přijetí.

No, jo.

I když je to často až na hranici nějakého kýče, že jo, tímhle.

No tak ono ty velkých romanopisu historizující 19. století – jo, to oni se s ním nijak nezadají, a já do dneška mi to tak trošku vrtá hlavu.

Nejsem odborník na literaturu, ale já jsem jako hodně četl i Šinkeviče, jakožto historik, to máme takřka povinné, jo.

A to vlastně oproti těm Polákům mi teď odpustí, jo, ale vlastně jako ta narativní linka Šinkevičových románů v porovnání s tím Iráskem, to je prostě daleko nižší liga.

Jo, já mně je to někdy úplně nepochopitelné, že na jedné straně jako máte Šinkeviče a Kováldisa, což je prostě jako obrovský, úžasný román, jo, ale když čtete prostě Potopou a ohněm a mečem, jo, a Křižáky a pana Volodiovského, jo, tak to jsou vlastně tak banální zápletky, že člověk se u té četby až nudí, jo, to zas u toho Jiráska se vám tak často nestane.

>> No, k tomu se dostaneme. Jirásek má skvělé zápletky.

Tak dobře, teď pojďme na to tedy abychom to trochu ozřejmili, odkud to bral, z koho, z jakých pramenů tedy historických, zda a zda li čerpal, a jakou roli v tom třeba měl Palackého pohled na české dějiny.

[frknutí] >> Tak Alois Jirásek už vlastně ve svých gymnaziálních letech se stal zapáleným stoupencem českého historického státního práva.

Jo, čili přestože on jako politicky tehdy není nějak aktivní a vlastně ani později, že jo, on začne [frknutí] až za první republiky pořádně, jo, ale právě on přichází do Prahy na univerzitu v roce 1871, kdy vlastně vrcholí ty boje po přijetí prosincové ústavy, jo, kdy Rakousko se dualizovalo, Češi prohráli svůj boj za trializaci a teď se snaží tu prosincovou ústavu nějakým způsobem opravit.

V roce 1871 probíhá to slibné jednání, původně slibné jednání o fundamentálních článcích, aby se udělal aspoň dualismus v rámci dualismu.

A on na to také vzpomíná ve svých pamětech Jirásek, že právě v tom roce 1871 poprvé vůbec uvidí Palackého, jo, že když na podzim ty jednání zkrachují, tak se vrací z Vídně a přesto ho ti Pražáci vítají a shromáždí se tedy v té Pařížské ulici, dnes Palackého, kde je to sídlo klanu Palackých, a tam přijde sám Palacký a cpe se davem a teď tam ještě před tím domem jako udělá proslov k těm shromážděným.

A ten Jirásek potom s odstupem velkého času vlastně na to vzpomíná, jak to vlastně pro něj byl strašně silný emocionální zážitek, že on na něho vykouknul přes okno, Palacký, že tam ho vlastně poprvé, jenom přes okno, vůbec žádný kontakt nebyl.

Jo a vlastně jako si to pamatoval po zbytek života.

>> Takhle to v něm zůstalo, čili ho obdivoval.

Jistě.

Jo, čili mluvil o chvíli velkého vzrušení, jaké zažil.

Jo, čili je to i o Palackém, jsme si tady povídali vlastně jako ta jeho symbolická váha v tom českém národě, jo, že on tím otcem českého národa se nestal dodatečně, jak to většinou bývá, jo, ale že vlastně ty emoce se k němu pojily ještě jako dávno před úmrtím.

Jasně.

No, >> ale zpátky k tomu Jiráskovi.

Jo.

Ono se často u něj zapomíná na to, že přestože bývá kritizován, hanoben za to, co s tou českou historií udělal, tak on to nebyl žádný amatér.

Jo, to byl člověk, který tu… >> No, tak vyučoval na gymnáziu minimálně historii.

>> Jasně.

No jo, ale jak vyučoval na gymnáziu historii, ale gymnáziální profesor v éře Rakouska to je jiný společenský status než dnešní.

Jo, čili >> tehdy řada gymnaziálních profesorů patří mezi vědeckou špičku.

>> Hmm.

>> Eh jo.

Ale on nejen že ten dějepis učí na gymnáziu, ale on ho také na té Univerzitě Karlově vystuduje.

Čili on jako k tomu má tu nejlepší… eh nejlepší přípravy bych tak řekl, a byl vlastně žákem Václava Vladivoje Tomka, což původně, že jo, to je taky takový konzervativní, velmi staročesky orientovaný politik nebo historik, který vlastně původně byl predestinovaným pokračovatelem Palackého, jo, že Palacký chtěl dělat ty své dějiny skončit 1526 a teď hledal, kdo by vlastně dělal tu novější dobu.

Oni se pak bohužel za Bachovského absolutismu, protože Tomek se choval poněkud, řekněme, konjunkturálně a pragmaticky, tak se vlastně na té osobní rovině rozejdou, rozkmotří se.

No a takže aby se vlastně stal vynikajícím beletzristou na poli historie, měl Alois jak ty nejlepší předpoklady.

Nutno říci, že na to psaní se on dost hluboce připravoval, jo, že to není, že by od stolu si představoval, jak to asi tak mohlo být, ale my máme dochované jeho zápisníky a tam je evidentní, že to není jenom čtení dějin národu českého v Čechách a na Moravě, ale studuje ostatní literaturu. V té době se hodně vydávají pramenné edice, ty středověké listiny jako Archiv český, to je taková naše ediční řada z 19. století.

Tak on vlastně to všechno důkladně studuje.

Hrozně mu potom pomůže, když od roku 1882 začne August Sedláček vydávat Hrady, zámky a tvrze království českého, tak to je pro něj taková druhá Bible vedle Palackého.

Ale navíc on také když už o něčem píše, tak se tam vždycky jede podívat a vlastně dělá si poctivé zápisy o těch místech.

Takže ta příprava je u něj jako vysoce zodpovědná, profesionální.

Jo.

A nutno také říci, co nepochybně napomohlo té jeho popularitě v rámci české společnosti právě v té první fázi, ještě za jeho života před zánikem Habsburské monarchie, že to jeho dílo vlastně ve své době je svým způsobem podvratné, jo, protože on nabízí obraz českých dějin, který je odlišný od toho, který nabízí školní učebnice, v dosažném rozporu, jo.

Takže to je vlastně ten první krok k tomu, proč tak začalo to jeho psaní padat na úrodnou půdu.

>> No, teď pojďme tedy k tomu psaní.

Už jsme to tady zmínili, takže jak šikovný spisovatel byl Jirásek.

To si vzpomínám, že říkal, že kdyby byl, že byly takové debaty, já nevím, to bylo ještě v debatách s Horníčkem, myslím už tedy nebo později, že říkal, že kdyby byl v Hollywoodu, tak by vydělal obrovské peníze, protože má skvělé zápletky, ale říkal, že má naprosto příšerný jazyk, archaický.

Eh, takže tolecto se trošku tlouklo, ale třeba podle Václava Černého byl to největší epický vypravěč naší prózy.

Tak jak to tedy, když vezmeme jeho literární kvality, >> tak já jako zase tu literaturu neumím tolik zhodnotit, ale on ten archaický jazyk využívá úmyslně.

Jo, to není, že by to neuměl jinak, ale on tím vlastně chce prohloubit autenticitu sdělení, jo.

Takže proto on to dělá.

Proto také za to platí tu cenu, že v 21. století už se nám tedy těžko, těžko čte, dokonce někdy >> jo.

A ono o tom jeho díle jak už za jeho života byla spousta sporů a kontroverzí.

To není, že by byl vyzdvihovaný jako náš největší spisovatel, ale o jeho kvalitách, jak byly vnímány, myslím si, že dobře vypovídá skutečnost, že byl čtyřikrát nominován na Nobelovu cenu, jo, byť ji nikdy nedostal, Nobelovu cenu za literaturu, tak už jenom tedy ta četnost nominací, ono je to vlastně po vzniku republiky, přijde tam několikrát na počátku 20. let, jo, takže to už o něčem vypovídá.

Už za jeho života je po něm pojmenováno gymnázium.

Jo, to taky není zase úplně obvyklé. Přičemž on vlastně – proč to jeho dílo od začátku nebylo přijímáno jednomyslně a naopak kolem něj vznikaly kontroverze – je to v jisté míře... ono to má víc důvodů, ale jednou rovinou je jeho formální stránka, jo. Čili jednak to souvisí s tím archaickým jazykem a obzvlášť takový ti mladší, šikovnější autoři, extravagantnější, inovativnější, jo... prostě Jakub Arbes, jo, nebo potom v 90. letech Willem Mrštík a František Kavka a Šalda, jeho obzvlášť se do ně jako hodně... trefoval, že ten Šalda jako na něj útočil taky z pozic politických. Že vlastně říkal: ale toto, co předvádí Jirásek, to je vlastně konzervativní dějepisectví, který nahrává oficiální nacionalistické politice českou, jo, která stojí na prázdných frázích o státním právu a stejně ho nedokáže prosadit a jsou to jenom prázdná slova.

Ten Jirásek se k tomudle jde přesně na ruku, jako aby to podporoval. Jo, takhle je to správně, ale je to k ničemu. Jo, čili místo aby se bojovalo o budoucnost, tak ten Jirásek přináší vlastně nostalgické vzpomínání na velkou minulost, jo. Čili to je ta politická dimenze.

A v té formální rovině obzvlášť ta literární moderna 90. let. Jo, tak ta prostě pro něj neměla moc dobrá slova. Jiří Karásek ze Lvovic, vůdce naší dekadence, tak ten vysloveně se vysmál v roce 1901 v Jaskově bitvě u Lučence, že to je prostě nahromaděná spousta materiálů. A je pravda, že když jsem to já zkoušel číst, tak jsem se u toho teda taky hrozně nudil. Oproti třeba mezi proudy, jo, to jsem zhltal a to mi přišlo úžasné, ale prostě některé i ty husické romány vlastně jsou slabší a ten Karásek ze Lvovic mu právě vytýkal, že jo, jasně, nashromáždil tam spoustu materiálů, ale stejně to vykládá jak učitel od katedry – číst se to nedá.

Jo. A tole je poměrně dobová kritika dost rozšířená, že vlastně z literárního hlediska na tom jeho díle není zas tak nic moc zajímavého. Že on se bojí vlastně nějaké inovativnosti, jo. Mění něco, co ti modernisté začali vnášet. No, ještě když ta forma začala být literárně důležitá, že jo.

Jo. A vlastně Šalda se potom do něj trefoval později, už po Jiráskově smrti, že ho vlastně označuje, že to je mrtvé dílo, jo. Což jako v těch 30. letech byl rozhodně ne majoritní názor, jo. A argumentuje dost podobně jako když byl mladý, jo, že prostě ten Jirásek bude jenom konzervovat obrazy minulosti, místo – jo – že nemá potenciál k tomu, aby zažehnul něco nového, jo.

Čili on Šalda uměl mít někde takovou hodně levičáckou rétoriku, jo, že vlastně Jirásek představuje mýtus buržoazní společnosti, která je úspěšná, jo, že ona ten svůj boj nakonec vyhrála, vytvořila si národní stát a Jirásek k tomu dodali literární emblém, jo. A vlastně už nám nemá co dát potom v roce 1930, jo.

Ale jak dodám, jak už jsem říkal, toto příkrý hodnocení toho Šaldy – jakkoli si myslím, že je v jisté míře oprávněné – tak je ryze menšinové v té české společnosti před druhou světovou válkou.

No, ale to je zajímavé teda, protože – že tady jak jsi vykládal, jakože by byl zástupce té buržoazie – když si ho tak jaksi oblíbili komunisti, že jo. Speciálně teda Zdeněk Nejedlý, který ho teda vlastně jaksi posadil zase teda nějak na ten trůn, učinil z něho teda toho povinného spisovatele a vlastně ty dějiny vykládal podle něho. Tak on i Fučík o něm dokázal napsat sympatická slova, když bylo třeba, ale Nejedlý v tomhletom má nehynoucí zásluhy.

Co se týká Jiráskových inklinací, ono je to skutečně na první pohled překvapující, protože většina z nás dnes v 21. století vlastně tak nějak intuitivně – díky Zdeňku Nejedlému – vlastně chápe to Jiráska jako nějaký prekurzor toho komunistického výkladu, jako že by byl téměř levicový, že jo, dějin. Ale on jako rozhodně žádný levičák nebyl.

Jak už jsem říkal, on vlastně politicky moc aktivní není, ani do nějakých veřejných debat se příliš nepouští. To je taková ikonická událost v jeho životě.

Všichni známe manifest českých spisovatelů z roku 1917, kdy tedy ti pracovníci kulturní obce – 222 signatářů – to podepíší. Organizuje to Jaroslav Kvapil a je to taková symbolická událost, kdy ti intelektuálové šťouchají do českých politiků, aby si teda počínali aktivněji a nebyli v takové pasivitě proti tomu německo-maďarskému nebezpečí, které existovalo během první světové války v případě vítězství ústředních mocností. Kvapil, když za tím Jiráskem přišel, že by bylo fajn, kdyby se teda na tom podílel a podepsal, tak nejdřív Jirásek od toho dával ruce pryč a říkal mu: „Hele, oni si ty páni stejně udělají, co chtějí, a na spisovatele nikdo moc nedá. To nemá smysl, abychom něco dělali."

Nicméně nějak podivuhodně se tomu Kvapilovi teda podaří Jiráska zmobilizovat, že se nakonec dokonce i podílí na redakci toho prohlášení a je mezi prvními signatáři. A potom od té chvíle už vlastně začíná být politicky vidět.

On byl teda ryzí primordialista, jak se tomu říká v sociálních vědách. Čili primordialismus je přesvědčení o tom, že národ je přirozené společenství, které je věčné, které – jo – u nás prostě začíná tím příchodem... nenutí myslet o těch dějinách. On vám prostě řekne, jak to bylo, a nemá smysl o tom dále diskutovat.

Psal tam, že český národ nutně potřebuje nějakého Scotů, jo, že ten mu pomůže víc než pět Janů Žižků.