Problémy s Ukrajinci teprve budou. Války Západu proti Rusku. Sudeťákům nevěřme | Ladislav Větvička

Vítejte, vážení a milí přátelé proti proudu, nepodvolení.

Dnes nebudu žádné dlouhé úvody dělat. Řeknu jen, že je s námi Ladík Větvička.

Vítej u nás.

>> Děkuju.

To jsi řekl krásně ostravsky.

To se mi líbí.

Takže já zdravím všechny synky a děvuchy z Ostravy. A těm, kteří nejsou z Ostravy, tak slibuju, že budu mluvit dneska česky, aby tomu taky rozuměli.

Čeština a ostravština jsou jazyky, zdá se sice příbuzné, ale ne všude se protínající, že jo.

[frknutí] >> Jsou slova, o kterých jsem slyšel, že Češi v Čechách jim nerozumí. Eh, už třeba i Moraváci na Hané nebo v Brně jim nerozumí, ale to zas já nerozumím jim. Nevím proč tomu nerozumím, když mi to připadá úplně normální. Ale myslím si, že čeština jako součást světoznámého ostravského jazyka je velice hezký jazyk.

>> Tak pojďme na to.

>> [hudba]

>> Ladíku, jaký je ten náš svět? Ty jako světožník, člověk, který je každou chvíli někde po celém světě. Jaký je ten náš český svět viděno zvenčí?

[frknutí] >> No, [povzdech] to je dobrá otázka na začátek. Já jsem shodou okolností byl letos asi ve čtyřech zemích. Teď nedávno v Sedmihradsku, v Rumunsku, v Bosně, v Poděstří a v dalších zemích.

Takže můžu vidět ten svět zvenčí a můžu říct, že není tak špatný, jako ho vidíme my sami tady v Česku, měřeno úhlem pohledu našich médií. Protože to, co člověk čte v našich médiích, je něco příšerného. Když se na to člověk dívá zvenčí, tak je to mnohem pěknější. Lidé venku, cizinci, na nás mají podstatně lepší úhel pohledu a lepší mínění, než máme my sami o sobě.

>> To je zajímavý fakt. Eh, já mám tu zkušenost, že když vypadnu na pár týdnů odtud a dívám se, poslouchám ty zprávy, někde si pustím třeba i televizní zprávy, tak mi to připadá, že se najednou optika jakoby změní. Najednou mi to nepřipadá tak důležité, jako když to sleduju tady odtud pod tou lupou. Je to tedy tak, nebo je to jenom taková zdánlivost?

>> Ne, absolutně souhlasím. Já mám tu zkušenost. Většinou jezdívám pryč na pět, sedm dnů, ale když je čas, tak se povede třeba být venku měsíc, ať je to v Karibiku nebo třeba v Rusku na severním Kavkaze, když jsme byli. A v tom okamžiku člověk získává — ta lupa se mu hodně oddálí — a jim je naprosto jedno, co se tady děje.

>> Proto taky vím, že já nemůžu nikde emigrovat, protože po měsíci prostě člověk úplně ztrácí přehled o vnímání tady té české reality. A to přesto, že denně samozřejmě musím sledovat české weby, ať o nich můžu psát a ať to můžu zveřejnit na Twitteru.

>> [frknutí]

>> A přesto, že poslouchám české rádio přes web, když si to vždycky vybírám, přesto je člověk úplně odstřižený od tady toho úhlu pohledu českého člověka. Takže vždycky se velice rád vracím a vím, že kdybych musel odsud odejít, tak by to bylo velice nepříjemné.

Než se dostaneme k jednomu tématu, které souvisí s tvým pozoruhodným tričkem, tak bych se zeptal rovnou na to. Prostě seš Ostravák. Eh, vy v Ostravě jste tak na napůl taky polopoláci, mnozí. Eh, jak koukáš na Polsko a z Polska na nás?

Já mám tu zkušenost, že Poláci vědí o nás mnohem víc než my. Za druhé, že nás mají mnohem radši, než z nějakých důvodů my je. Že o nás mají přehled. Tento národ, který je asi tak čtyřnásobek našeho národa, má daleko větší přehled o nás než my o nich. Jak ty to vidíš?

>> No hele, my Ostravaci máme výhodu, že my jsme vším, čím chceme být. Nám je to úplně jedno. V nás je kousek Poláka, Slováka, Němce, Žida, Čecha, všechno možné. Protože v Ostravě se prolínaly všechny vlivy, které tam byly a jsou, na rozdíl od Čechů z Čech.

My si můžeme říkat, že jsme i Moraváni. My si můžeme říkat, že jsme i Češi — a my jsme Češi samozřejmě. My si můžeme říkat, že jsme i Slezáni, protože tam, kde já bydlím v Porubě, tak Poruba je součástí Slezska.

>> Překročím řeku Odru a jsem na Moravě. Pojedu 10 km tramvají, překročím Ostravici a jsme zase ve Slezsku. Takže my si můžeme vybrat. My jsme Šlonzáci, my jsme Slezáni, my jsme Moraváci, my jsme i Češi.

To Čech z Prahy nemůže říct — Čech z Čech je bohužel pouze Čech z Čech. To je všechno.

>> A čím seš nejvíc?

>> Je to těžko. Já jsem se narodil na Moravě ve Vítkovicích. Brzy poté jsme začali bydlet za řekou ve Slezsku. Do střední školy jsem chodil do Vítkovic na Moravu. Na vysokou školu na Baňskou — to bylo ve Slezsku.

>> Mhm.

>> Pak jsem nějakou dobu jezdil po celých Čechách, po Moravě, ve Slezsku. Takže já si můžu vybírat. Hele, když jsem v Opavě, tak jsem samozřejmě Slezan. Když jsem na jižní Moravě, tak jsem Moravan. To je naprosto jednoznačné.

Koneckonců mi dali cenu Osobnost Moravy, myslím, že z roku 2020, druhou, stříbrnou. Zlato vyhrál nějaký synek s kytarou, takže tak rád je nemám.

>> No, ale zpátky k tomu Polsku.

>> To jsem chtěl říct. Malinko jsme od něj uhnuli.

>> Polsko je pro nás Ostraváky hrozně důležité. Protože my, co jsme se narodili v šedesátých letech, tak víme, že všechno kulturní, co jsme v osmdesátých letech poslouchali, přicházelo bohužel ne z Prahy, ale z Polska. Poslouchali jsme polské rádio, dívali jsme se na polskou televizi.

Eh, samozřejmě tam běžely americké filmy, které my tady vůbec sledovat nemohli. Naše znalost polské rockové muziky, která byla v té době naprosto skvělá a podstatně vyšší úrovní než česká — protože ta byla kolem roku 1982 rozehnána těmi bolševickými pitomci, kteří těmi články v Tribuně, v Tváři, už v nějakém bolševickém plátku — tak to mezi lety 1982 až 1985 úplně zahlušili. Zatímco v Polsku to všechno fungovalo.

Takže my Ostraváci máme k Polsku velice dobrý vztah. Nehledě k tomu, že cigarety tam stály ještě nedávno 100 Kč, zatímco my tady už o 50 Kč víc za každou krabičku dáváme. Eh, tenkrát Fialově vládě, dneska jiné vládě.

Eh, benzín tam býval levnější, je tam lepší výběr zboží, a já jsem v Polsku snad 15krát ročně. Loni jsme strávili na kolech trasu mezi Brestem a běloruskou hranicí a mezi Ostravou. Takže Polsko si myslím, že já znám dokonale. Ostraváci znají dokonale. Lidé, kteří už jsou dál od hranic, jako lidé z Olomouce nebo tady z Prahy, tak už to mají samozřejmě trošku dál.

Eh, nicméně Polsko je pro nás země, která se my se můžeme stydět pouze. Protože za posledních 15 let nás obrovským skokem přeskočili prakticky ve všem, na co si člověk vzpomene. Od dopravní infrastruktury přes kvalitu ubytování, kvalitu jídel a ceny jídel. Ne, že by nás přeskočili nahoru, ale spíše dolů. Protože ty naše ceny jsou dneska příšerné a v Polsku jsou ty ceny jiné.

Nicméně o to až tak nejde. Jde o chování lidí. Když člověk je v Polsku, ať je v malé vesničce nebo v městě, tak kdekoliv přijde, je vítán. Kdekoliv přijdu v České republice, kamkoliv, tak vidím — jako dneska ve vlaku Ostrava-Praha — že jsou všichni naštvaní.

Ať už ti, co jsou zaměstnaní, nebo ti, kteří sedí vedle u stolu, prostě probírají nesmysly.

To Polsko nás přeskočilo a nám bude hodně dlouho trvat, než to doženeme.

Mimochodem zrušilo dálniční známky. Před tím mělo tedy známky, ale měly mítné brány a oni samozřejmě řekli, proč by lidé měli platit za dálniční známky nebo za něco, co si už jednou zaplatili ze svých daní, takže prostě zrušili.

Dneska se dostanete z Ostravy za několik málo hodin k Baltu, aniž by člověk zaplatil jedinou korunu za používání dálnice, které jsou mimochodem ve špičkovém stavu.

A je to správně nebo to není správně?

Protože koneckonců všechno má svou cenu a to Polsko víme, že jeho dluh je podstatně větší než u nás, ale také oni připravují tu obrovskou armádu svou.

Jak tomuhle rozumět?

Jak rozumět jejich rusofobii?

To je zase druhá otázka toho, že je politická část věci.

Ne každý Polák je rusofob. To je třeba říci. To, co se píše v médiích, tak samozřejmě ne. Vše je úplně takové, jak to vypadá na první pohled z našich médií.

Oni mají historicky samozřejmě své zkušenosti s životem v carském Rusku až do roku 1918, kdy byli rozděleni mezi Prusko, Rusko a naši Rakousko-uherskou říši a mají samozřejmě své zkušenosti z boje. Oni sami zaútočili víceméně na Rusko v roce 1920, kdy si mysleli, že obsáhnou podstatně větší území, než na co mají nárok. Nám taky ukradli část území, na které nikdy neměli nárok, ale my jsme jim polovinu toho Těšínska nechali, aby byl klid mezi námi a našimi slovanskými bratry.

A pak mají své zkušenosti samozřejmě z druhé světové války. Oni si samozřejmě myslí, že na ně zaútočili dohromady Němci i Rusové, což o tom bychom si mohli povídat zase hodně dlouhou dobu, že to všechno bylo zase trošku jinak než tímto zjednodušeným úhlem pohledu.

A samozřejmě nesou si to trauma, že v okamžiku, kdy nechci říct rozpoutali, ale vyvolali to své varšavské povstání, když už viděli rudou armádu na druhé straně Visly, tak berou velice tragicky to, že jim půl roku rudá armáda prakticky nepomohla a nechala je pobít Němci.

Takže já se jejich úhlu pohledu nedivím. Je jasné, že tak jako my jsme hornatý stát, tak přes nás samozřejmě žádná velká fronta nikdy moc nešla a doufám, že nepůjde. Naopak oni tím, že jsou rovinný, tak logicky jak Němci, tak Rusové se vždycky při svých výbojích prostě potřebovali dostat přes jejich území.

Já předesílám, že já ty Poláky mám docela rád a se zájmem dneska sleduji některé třeba polské filmy i seriály. Jejich úroveň, především pokud jde o nějakou reflexi té minulosti z toho minulého režimu, je podstatně zajímavější než všechno, co jsem kdy tady viděl, co my si říkáme o nás. Oni opravdu to vnímají nějak pravdivě a autenticky o tom vypovídají, ale vždycky jsem měl trošku takový pocit, že vlastně oni trpí takovým tím komplexem, jestli jsou nebo nejsou velmoc. Jsou tak na hranici.

Těch 40 milionů lidí je hodně, ale ještě to není těch 80, co mají Němci, no 90 dneska s těmi migranty. Tam je nějaký polský národní komplex.

Máme my nějaký národní komplex, který by si cítil, že je podobně definiční?

Je. Já myslím, že těch komplexů je hodně. Já si dám Ostrava s dovolením. Určitě Ostrava. Ano, Ostrava.

Já si tady do Prahy vozím svoje pivo, protože já těm pražským pivům nevěřím. Staropramén by v Ostravě nikdo nepil třeba. A přestože paradoxně Ostrava je součástí koncernu, ve kterém je i Staropramen.

Ale k tomu národnímu, řekněme, mindráku, jestli nějak cítíš.

E, jo, to si myslím pojmenoval úplně přesně. Poláci z toho mají komplex, protože cítí, že by chtěli být a jsou velkým národem jednoznačně. Když to vezmeme ze slovanského úhlu pohledu, tak nejvíce Slovanů je samozřejmě Rusů, potom to byli Ukrajinci. Dneska nevím, kolik jich ještě zůstalo na Ukrajině a kolik jich je v cizině a kolik jich zůstalo na frontě ležet bohužel.

Ale jestliže jsou Ukrajinci druzí, tak Poláci jsou rozhodně třetí. A kdyby ve válce nepadlo, mám pocit, že sedm nebo osm milionů Poláků, tak dneska těch 60 milionů rozhodně mají. Tam ta demografická, ten rozdíl prostě by těch 20 milionů za ty tři generace už určitě udělal.

Takže ten komplex Poláci mají. Oni cítí, že a oni to cítili okamžitě po roce 1990. Už tenkrát vím, že byly plány a psalo se o plánech na modernizaci armády, na tom, že zatímco my jsme se zbavovali všech tanků a všech jakoby nepotřebných těch rekvizit vojenských, tak Poláci měli naplánováno, že budou mít největší tankovou armádu.

Proti komu asi? Proti Slovákům asi ne, protože jak by ty tanky přijely přes Tatry. Proti Čechům asi taky ne, protože když by oni přijeli, tak bychom seděli stejně v hospodě a dívali se na ně z okna.

To je ten starý vtip, ne? Znáš, jaký je rozdíl mezi Čechem a Polákem? Zatímco Polák se vrací zkrvavený z boje, tak Čech z okna hospody odhaduje, kdo to vyhrál, a na kterou stranu se přidat.

No, je to možné, ale zase jenom poznamenám, že v těch soubojích o Těšínsko jsme zase tak neúspěšní nebyli například, že jo.

Tam byl generál Šteindárek velice úspěšný a kdyby nebyl zastavený Benešem a jeho francouzskými protektory tenkrát z Paříže, tak celé Těšínsko máme.

Ale zase je třeba říci, že v té době byla celá polská armáda na východě, protože tam probíhaly boje mezi Poláky a mezi Ukrajinci a Rusy, takže oni neměli čas se věnovat tomuto kousku země. Já si myslím, že kdyby se celá armáda jejich vrhla na nás, tak to by bylo podstatně horší.

A konečně mě řekneš, jestli máme my Češi, Slezané a Moravané nějaký společný komplex národní.

Určitě. A pěstujeme si je záměrně sami. Pěstují nám je média, která mnohdy živě nám podsouvají něco, co není pravda.

Jako příklad máme nedávno se nám sešli naši milí krajané němečtí v Brně, že? Nám bylo po dlouhá léta podsouváno, že Češi se udávali a že nikde se neudávalo tak jako v českých zemích za protektorátu.

A byl jsem zhodou okolností na jednom semináři, kde jedna paní profesorka povídala, že se dostala do archivu brněnského Gestapa, kde zjistila, že ve velkém nepoměru v archívech Gestapa jsou tam německá jména jako udavačů. Protože i po Michově, i po tom, co nám sebrali za hranicí, tak zůstalo v českých zemích přibližně 250 000 Německů.

Brno jako typický příklad. A bylo to mnohdy právě Němci, kteří tady zůstávali, kteří se stávali zdrojem těchto udání. Takže nemáme to spočítáno.

Já si myslím, že by nějaká chytrá univerzita, třeba ta, kde ta chytrá paní Nerudová kdysi působila v Brně, tak by mohli dostat ti mladí a chytří lidé zadání, aby tohleto prozkoumali.

Protože já jsem, když jsem toto slyšel, tak jsem si uvědomil, že vlastně tady zatím je jeden z našich komplexů, kdy my se udáváme, ale kolik z těch lidí bylo německého původu a kolik českého, to dnes nevíme.

>> Ano.

Ano.

Zajímavý.

>> Téma, které nemůžeme obejít.

Máš mimochodem pozoruhodné tričko, jak jsem naznačil na začátku.

Ty si tu událost s těmi našimi sudeckými krajany jsi prožíval v tomto roce právě tak jako ty předchozí, nebo jsi mi naznačil, že jsi jezdil na ty sudecké sjezdy už předtím?

No, samozřejmě si myslím, že člověk by měl poznat svého nepřítele.

Mimochodem to tričko, když jsem viděl u svého kamaráda, který v něm přišel do hospody a z podstaku se mu koukaly oči jednoho z nejznámějších sudeckých představitelů, hned po tom Bertíčkovi, který teďka to vede, tak jsem viděl, že ho musí mít.

Ano.

>> Takže jsem si ho vzal samozřejmě i na sjezd těch kluků, a oni byli hrozně nadšení, protože ono to má barvy, sude to německého lemanskaftu. Oni si mysleli, že jako ho podporuju nebo co, a naštěstí tomu českému humoru moc nerozumí, takže to dopadlo dobře.

Nebyl jsem inzultován.

Ale já jsem, jak říkám, že máme poznat svého nepřítele, tak je to asi 10 let, když jsem byl poprvé na srazu.

To bylo, myslím, v Mnichově.

Podruhé jsem se byl podívat před loni, protože to bylo hned za našimi hranicemi v Regensburgu.

No a když letos oznámili, že budou... mrzí mě, že to neudělali v Lidicích nebo v Terezíně třeba, to tam by to bylo takové ideální.

Tam na ně mají všichni dobré zkušenosti.

Ale dobrá.

Brno je taky pěkné.

Tak jsem viděl, že tam musím být taky.

>> Když se člověk... to je vzácná příležitost mluvit s někým, kdo má to jisté srovnání.

Zaprvé mi řekni: oni tě tam normálně pustili předtím na ten jejich sjezd, nebo ses musel nějak přihlásit, nebo jak to dělal?

To je velice zajímavé, protože srazy v Bavorsku jsou vždycky naprosto svobodné, volné.

Je to organizováno obvykle na výstavišti typu našich brněnských veletrhů a výstav.

A vždycky tam mají jednu halu, kde je takové přátelské setkání lidí z různých částí českého pohraničí, kde mají mapy, výrobky z nojemské okurky těch originálních, těch, kteří to vymysleli, třeba našeho dnešního známého likéru, kterí mimochodem byli němečtí Židé, kteří museli před válkou utéci, a po válce se vrátili, ale už se zase nemohli vrátit tady, ale znají originální recepturu.

To všechno tam může člověk ochutnat.

To je jedna hala.

Jo.

>> Ale pak je — a to je ta hezká část — to je opravdu jako setkání krajanů, kde si člověk může popovídat, podívat se na staré mapy a je to členěno podle nejrůznějších okresů z České republiky.

A pak je ta druhá část, kde je hala řekněme, kde se může vejít 500, 700 lidí, a kde probíhají ty politické záležitosti.

Když porovnám to německé setkání a to brněnské, tak je třeba říci, že sudetští Němci z toho setkání tady v Brně museli mít obrovský strach — ale opravdu obrovský strach — protože na rozdíl od těch německých, kdy vstup byl naprosto svobodný a bez jakýchkoliv kontrol, tak tady — a to jsem zjistil až na vstupu, kde nám řekli, že nemáme registrace, že jsme se neregistrovali.

Já jim říkám: "Já sudecký Němec, abych se musel registrovat?"

Oni: "Vy jste to nevěděl. Všude se to psalo."

Říkám: "No, v našem tisku se to nepsalo."

A tak nějak jsem dosáhl toho, že nás zaregistrovali, protože jsme nepůsobili nějak na výstryčku. Udělalo své, že kdybych tam šel s českou vlajkou, tak mě určitě nepustí.

Nicméně doregistrovali nás automaticky, prošli jsme kontroly. Tam byly další dvě, horší než na letišti, kdy jsme museli nechat projet tunel batohy a ještě nás změřili, jestli náhodou nemáme u sebe nějaké zbraně.

Takže oni museli mít obrovský strach z Čechů, že jim tam udělaj nějaký vír, k čemuž bohužel nedošlo.

Nebo tak je to naštěstí, protože se tím ukázalo, že oni nám jsou úplně ukradení a že tady v podstatě přijeli naprosto zbytečně.

Mimochodem, když srovnám i tu řekněme zeměnou část, tak ta byla mým odhadem poloviční, možná třetinová oproti tomu, co měli v Německu.

Takže to bylo hodně, hodně ochuzené.

Nicméně kdo chtěl, tak si tam zajít mohl.

A myslím si, že to byla škoda, že tam bylo málo Čechů, že si to mohli opravdu prozkoumat.

Mimochodem čepovali Plzeň Českou za 80 Kč.

Jo.

A to srovnání řekl bych té politické části, toho jejich sněmování. Když srovnáš to z Německa s tím, co bylo tady?

>> No, já se přiznám, že to jsem sledoval vždycky tak 10 minut.

Zaprvé, nejsem v němčině až tak dobrý, abych opravdu rozuměl politickým řečem.

Tak normálně mezi lidmi se domluvím, ale poslouchat politické řeči, kterým člověk rozumí, tak ze 30 % není.

Ono.

V tom Německu jsem tam byl, když tam zrovna Bertíček seděl na dvou židlích a byl na pódiu a něco tam povídal.

Tady v Brně povídala nějaká paní.

Tam jsem akorát slyšel o tom, že zločin zůstane vždycky zločinem a nepravda zůstane nepravdou.

O to asi mluvili o sobě, pravděpodobně o tom zločinu, co udělali v roce 38 a pak 39.

A pak to dělali až do roku 45, než jsme jim splnili přání a poslali jsme je tam, kde si toužili být — zpátky do vlasti.

Ano.

A řekni mi, když srovnáváš tu řekněme atmosféru — byl jsi tam před 10 lety, byl jsi tam před několika lety, byl jsi tam v tomto roce.

Máme věřit tomu, že oni opravdu už jsou jen taková krajenská veselice, nebo prostě pořád jde o totéž?

>> Samozřejmě pořád jde o totéž a je to jenom salámová metoda, kdy prostě oni zase hledají nějakou jinou cestičku, jak se dostat trošku dále, o krok dále.

Prostě pořád ukazují, že touží jenom po jednom — dostat se zpátky a dostat se k majetku.

I když teďka tvrdí, že to vypustili z nějaké části stanov, ale mám pocit, že asi sedm let zpátky to soud zrušil a řekl, že to nemůžou vyrušit, protože to je základním principem celého jejich spolku. A není to jeden spolek.

Těch spolků je hrozná spousta.

Já jsem četl kolik? 30, 40, možná různých spolků. Tak jako u nás si může spolek založit kdokoliv. My dva ne, ale kdybychom třetího, tak si můžeme založit sudecký spolek tady v Praze v Patělové ulici třeba, když na to přijde.

Ale jednoznačně je to příjemné sousedské setkání pro ně.

Proto si myslím, že by měly zůstat tam, kde jsou, protože myslím si, že vztahy mezi Čechy a Němci jsou ty nejlepší, které mohly být za posledních 80 let.

A hlavně díky tomu, že my jsme na jedné straně plotu, oni jsou na druhé straně plotu.

Pokud se nám tady chtějí zase dostávat, tak tady platí staré dobré rčení Miroslava Macka, který říkal a psal, že v okamžiku, když jsou dva kmeny na jednom území, tak je to jenom otázka času, než ten životaschopnější kmen přečíslí ten druhý a dojde k bodu zlomu a zbaví se toho druhého kmene. Přivlastní si jejich ženy a děti a majetek.

Takže vezměme to tak, jak to je, ať jsou tam za plotem. My jsme tady za naším plotem.

>> Bohužel, bohužel, ale ty ploty už tam nejsou.

>> Hm.

>> A my - ty jsou chvíle, kdy já si říkám, že se slzou v oku vzpomínám na to, kdy jsme měli kolem republiky plot.

>> To nás nenapadlo, že? Před 20 lety.

>> To nás nenapadlo a bylo to dobré zařízení. Jo, ukázalo se. Ale ono z toho vyplývá ještě mnoho dalšího.

>> Možná se jenom dotknu jediné věci, protože já se chci trošičku s tebou vydat do toho světa. Hlavně by mě zajímala ta Gruzie a Rumunsko.

>> Tož pojďme.

>> Hned, hned. Jenom se zeptám: když jsi zmínil to o těch dvou kmenech, které my vidíme hlavně v západní Evropě, kde se ten muslimský kmen, jakkoli ho budeme definovat nějakou specifickou identitou, silí, ale u nás také silí. U nás silí ten ukrajinský kmen a je přece známo, že když ten kmen dosáhne zhruba těch 10 % vůči tomu majoritnímu kmenu, tak začne mít ty politické požadavky, začne se chovat jako samostatné těleso. Myslíš, že to u nás s těmi Ukrajinci také tak dopadne?

Bohužel ano, není jiná možnost, jako všechno to směřuje ke stejnému konci. A tedy je jedno, jestli bereme Ukrajince za nám rovnoprávný a blízký národ slovanský, nebo ne, ale vezměme si - ať už považujeme Turky v Africe a ten druhý kmen, kteří se potom vzájemně vyvražďovali, nebo ať vezmeme národy, které nám připadají kulturní a vzdělané, jako Češi, Němci, Angličani, Irové, ať vezmeme Izrael, Palestinu, ať vezmeme Rusko, Ukrajinu. Ať vezmeme kohokoliv - tak vždycky nějaká mocnost, když chce rozpoutat nějaký nepokoj, tak začne tím, že tam nasune nějaké cizí etnikum a nebo cizí náboženství. Když je to cizí etnikum a cizí náboženství, tak je to ještě lepší.

V případě Ukrajinců samozřejmě - oni jsou pravoslavní.

>> My si říkáme, že to je blízké křesťanství. Je to křesťanství, je to blízké těm našim kostelům. Ale podívejte se na Srby a Chorvaty.

>> Ano.

>> Jo, vždyť to je stejné, to jsou dva stejné slovanské národy, které mluví naprosto stejnou řečí. Tam je pár slov, kterými se jejich jazyk liší - ledaže, dobrá, jeden píše cyrilicí a druhý píše normálně latinkou klasicky - ale prostě v okamžiku, když chcete rozbít a začít nepokoje. Příklad: Sri Lanka.

>> Mm.

Angličani na tom možná ani netrvali vážně tenkrát, ale začali dovážet tam tamilské etnikum z Indie, aby jim pomáhali se sklizní čaje. Tamilové na severu tím pádem vytvořili jistou enklávu. No a do dneška s tím mají Srí Lankáci problémy. Samozřejmě zase dvě různá náboženství a dvě různá etnika.

>> Dodnes s tím jsou problémy.

Takže vrátím se k tvé otázce. Ukrajinci tady - pokud se nám je nepovede po válce dostat zpět. A myslím si, že už dnes by měli mnozí jít zpět, protože mezi slovenskou hranicí a prakticky až dalších 200, 300 km jsou území, kde - neříkám, že se nic neděje, ale jsou to místa, kde ti Ukrajinci jsou třeba. Je třeba, aby pracovali pro svou zemi a ne, aby tady pěkně v klidu a v chládku prostě čekali, jak dopadne válka.

Ukrajince zmíním tedy jenom pod Karpatskou Rusí, protože dál bych si dneska netroufnul, jako jsme kdysi poznali až po Oděsu, Cherson a místa, která jsou dneska pod ruskou správou. Takže i nás tam je potřeba - už jenom proto, abychom ekonomicky těm lidem pomohli. A nepomůžeme jim tím, že budeme dělat sbírky na náboje a na nějaké drony, kterými se budou potom vzájemně Slované vyvražďovat.

>> Tak oni jsou prostě ti Ukrajinci použiti západem. Já říkám: to není válka ukrajinsko-ruská, to je válka západu proti Rusku na Ukrajině. A ty máš ten kontakt, řekněme, z té Ukrajiny, byť třeba nejezdíš do těch bojových oblastí. Jak oni to vnímají dneska? Jak vnímají zaprvé tu jejich popředsedskou - tu jejich - ten režim banderovský a jak vnímají Rusko?

No, v první řadě je třeba říct, že se o tom hrozně těžko mluví na Ukrajině dnes, protože je tam výjimečný stav. Lidé se bojí mluvit. Když víte, že je člověk z ciziny, tak je to jednodušší. A když jsme takhle o samotě, u stolu v hospodě nebo v taxíku nebo někde, tak se oni samozřejmě otevřou, ale otevřeně se o tom - oni si velice, velice mnoho o tom bojí hovořit.

Je třeba říct, že není jedna Ukrajina. Je Ukrajin možná osm, možná deset. Když vezmeme rok 2013, tak byl Krym, který byl prakticky celý - měl ruské jazykum. Byly východní oblasti: Doněck, Luhansk. Byly oblasti kolem Kyjeva. Byla Podkarpatská Rus, kterou Stalin ukradl v roce 1945 Maďarům.

>> Hm.

>> My říkáme, že nám - ale my jsme jí přišli prakticky už v roce 38 a 39.

>> Byla Lvovská oblast, kterou Stalin zase sebral Polákům, protože Poláci ji zase sebrali v roce 1918 Rusům. Takže tam zase ty viny jsou na obou stranách. Je tam Bukovina, která byla vždycky rumunská. A v každé z těchto oblastí - když se podíváme i na politické výsledky jejich voleb prezidentských, které byly naposledy v roce 2017, 2018 - tak se lišily obrovským způsobem.

Východ samozřejmě volil pro ruské kandidáty. Volinská oblast třeba a Kyjev samozřejmě volil jednoznačně ukrajinské kandidáty. A teď byly specifické oblasti, jako Podkarpatská Rus, kde volili úplně naprosto jinak. Volili úplně někoho jiného a vyhrávaly strany, které v jiných částech Ukrajiny nebyly vůbec nějak volené.

Takže je několik Ukrajin a je otázka, kde člověk je, aby ti lidé se nějakým - nedá se říct prostě, že všude ti lidé myslí a přemýšlejí stejně.

>> Zpátky tedy k té otázce.

Rusko je samozřejmě vnímáno jako agresor, to jednoznačně, jako někdo, kdo přepadl jejich východní území. Ale jednoznačný názor prakticky všech, se kterými jsem se kdy bavil, tak říkali: ať už to hlavně ty na východě skončí. Ti na východě, jo - to jsou lidé, kteří na Podkarpatské Rusi, ve Lvovské oblasti, prostě mluví o nich jako: "to jsou oni." Jo, to není náš boj. Protože z Podkarpatské Rusie je to do Kyjeva nějakých 700 km a z Kyjeva k současné frontě je to řekněme 300 km ještě, takže 1000 km. Takže oni opravdu ty oblasti nevnímají jako své. Oni to vnímají jako obrovský problém - to, že jim odvádí muže a syny na frontu.

Když člověk jde dneska po Užhorodu, po Mukačevu, tak z 10 lidí je devět ženských a jeden chlap. A ten je starý tak jako my - je tak 60, 70 let - protože ostatní jsou buď v cizině, nebo jsou na frontě, nebo jsou mrtví. Jo, takže je to velmi smutné.

Životní úroveň v těchto oblastech - liší se od nás. Nebo jak je tam draho, jak je tam - jak je tam veselo, abych tak řekl.

Obecně je to levnější než u nás, i v restauracích, i v obchodech, ne příliš – řekněme o 15, 20 %.

V restauracích jsou jídla samozřejmě na špičkové úrovni a jídla za 100 Kč jsou srovnatelná s jídly, které my tady máme za 220 Kč, že?

Ale veselo tam není. Je tam smutno, protože veselo být nesmí. Je vyhlášený výjimečný stav, takže nesmí být diskotéky, nesmí být žádné zábavy. Po 10. hodině nesmí hrát hudba pořádně.

Tam neustále všude jsou zvuky generátorů. Dříve tam nebyla elektřina, dneska dostávají elektřinu z Maďarska a ze Slovenska, takže situace na ulicích vypadá normálněji než předtím, když všude před každým obchodem byl generátor, ale je to smutné. Není to tak veselé jako před rokem 2020 nebo vůbec před rokem 2013.

Jak oni berou ten režim, který se tam převratem dostal k moci? Jako ho akceptují, nebo prostě, abych tak řekl, s zaťatými zuby ho respektují?

Respektovat ho musí, protože kdo nerespektuje, tak jde sedět nebo jde na frontu. Ale neberou ho za svůj, protože ho berou jako podraz. Současný prezident zvítězil s tím, že jde za každou cenu ukončit konflikt na východě a řekl, že proto udělá cokoliv. Minské dohody měly být součástí tohoto procesu, kdy měli ukončit ten konflikt na východě. To, co se stalo, víme – hnedka po volbách velmi brzo přišel, nebo byl přesvědčen někým o tom, že to bude trošku jiné. Takže je to taková slepá ulička.

Pojďme ještě odstoupit o kousíček dál. Sedmihradsko, Rumunsko, Gruzie – kde jsi byl a kde ten konflikt, abych tak řekl, do něhož zasahuje právě tak jako v Rumunsku Brusel nebo západ celý?

Ty rumunské volby – to bylo neskutečná fraška, ale je tam samozřejmě ještě i ta enkláva.

Vedle máme Moldavsko. Pak tam máme mezi Moldavskem, Ukrajinou a Podněstřím.

Ty jsi byl v Podněstří taky? Mě by zajímalo o těchto oblastech. My o tom Rumunsku víme, že šlo o dokonalý, spíš dokonaný podvod v těch volbách. Jak to berou Rumuni?