Hitler jen navázal na starý plán, Němci se rozpínali vždy. Poučme se z roku 1848 | Michal Téra

Vítejte, vážení a milí přátelé proti proudu, proti proudaři.

Toto téma dnešní vypadá už skoro banálně.

Invaze do naší země, kolonizace naší země, boj proti té kolonizaci s ní.

Nebo byla to kolonizace?

Prostě chceme zjišťovat rub a líc z těch problémů, které se dnes zhmotňují do výrazu boje se sudetským lansmanchaftem.

Ono to má hlubší příčiny všechno a my se na ně chceme podívat s panem Michalem Térou.

Vítejte u nás.

>> Dobrý den.

>> Nemusím možná říkat, že pan Téra je historik a slavista.

To nakonec tam všichni vidí na té obrazovce.

Už jsme tady spolu hovořili.

Myslím, že téma je nejen výbušné, ale hlavně zajímavé, protože právě proto my o něm chceme mluvit jako o problému rubu a lícce.

Pojďme na to.

Já ještě na začátek možná řeknu jednu takovou příhodičku.

Když ještě žila moje maminka, tak jsme chodili, tady jsme šli třeba po Václaváku, bylo to nedlouho po převratu a pár let, a ona byla taková celá neklidná.

Já říkám: "Co je?" a ona říká: "Už jsou tady zase."

Mně to připadalo tehdy směšné trochu, musím říct, ale maminka prožila celou tu okupaci, samozřejmě prožila ty sudeťáky a když viděla ty davy německé se tady valící po Václaváku, dnes už téměř vytlačili český element, ačkoli Václavák je rozbitý a tak jak je, tak ty davy tu jsou.

A mě, já jsem si na to několikrát vzpomněl.

Myslíte?

Otázka zní: jsme opět kolonizováni?

>> Myslím, že pokud jsme kolonizováni, tak jiným způsobem, než tomu bylo v minulosti.

>> No, a ta současná kolonizace – o tom by vám asi víc řekli ekonomové a národhospodáři – probíhá spíš na téhleté rovině.

Mhm.

>> Jo.

To, co my bychom nazývali historicky kolonizace, tak bylo něco jiného.

Bylo to v podstatě osídlování dosud neosídlených oblastí, ke kterému dochází vlastně od konce 12. století.

A tato kolonizace přinesla mnoho pozitiv.

>> My se k nim hned dostaneme, protože já jsem tím chtěl pouze načít to téma, protože teď se jakoby k nám sune ten lansmanschaft.

Já bych to viděl skoro jako invazi do toho Brna a my jsme si tady už s několika lidmi povídali, naposledy s Ladíkem Větvičkou, který nám tady říká: "Nevěřte tomu." A on jezdil na ty jejich sudetoneměcké srazy i do Německa.

Říkal: "Nic se nezměnilo.

Oni se opravdu chtějí vrátit.

Je to prostě v nich zabudováno téměř geneticky."

Ale já vím, že prostě tohle téma je výbušné, současné, ale to téma je obestřeno řadou nejasností.

Pojďme teda, jestli mohu, pojďme se dostat nejprve do hlubin těch dějin, jak jste vy už to sám naznačil, do toho 12., 13. století, kdy vlastně tady už je nějakým způsobem definován český stát a osídlují ho slované, ne?

Je to tak?

>> Eh, většina té střední Evropy, kterou vlastně jakoby vymezujeme jako střední Evropu, byla v téhleté době vlastně etnicky slovanská a od konce 12. století, bylo to i v důsledku toho, že v podstatě byly ovládnuty říší státy polapských Slovanů.

Mhm.

>> Tak i v důsledku tohoho začíná vlastně přicházet vlna německých kolonistů, kteří do té oblasti přinášejí jednak nové zemědělské technologie a nové postupy, nový typ práva, ale také přinášejí vedle té zemědělské kolonizace, probíhá vlastně kolonizace městská, takže oni přinášejí i městskou kulturu.

To je nesmírně důležité, protože vlastně když se podíváme na střední Evropu, tak jedním vlastně z kulturních formantů té střední Evropy je právě ta německá městská civilizace, která se rodí na konci 12., na začátku 13. století.

Ona sice čerpá z kořenů antických nebo západoevropských, románských, ale vynese ji vlastně v určité specifikum.

A Němci vlastně přicházejí jako kolonisté do těch ovládnutých oblastí za Labem ve Východním Německu, ale velmi rychle si je začnou zvát i místní slovanští panovníci, ať už to byli korutanští vévodové, ať už to byli čeští panovníci, uherští panovníci, polští panovníci nebo ještě knížata těch ovládnutých polapských Slovanů, jako byla Rujánská knížata nebo západopomořanská knížata.

To znamená, že ten proces probíhá na jedné straně živelně, na druhé straně také organizovaně, kdy v podstatě na té kolonizaci se podílí to německé obyvatelstvo, které je ovšem zváno těmi místními slovanskými dynastiemi.

>> Mhm.

A ten, kde se to vzalo, že byly technologicky tak zajímavé, že přinášejí nové technologie a tyhlety věci?

To koření někdy v 11. století na území dnešního Holandska, kde tamní obyvatelstvo vlastně bylo nuceno se vypořádávat s neustálým úbytkem půdy, kterou vlastně jakoby ukusovalo to moře.

Takže tam se vyvinuly vlastně nové technologie efektivnějšího využití půdy.

>> Mhm.

A ve spojení s dalšími novinkami, které vlastně ulehčovaly ten rolnický život a které byly inspirovány zase antickým dědictvím, jako byl třeba komín, hnojení, nový typ staveb, hlubší orba, tak tyhlety všechny věci vlastně ti kolonisté přinášejí a jsou efektivnější, mají větší výnosy a dokáží v podstatě osídlit oblasti, které do té doby vlastně tehdejší zemědělská technologie nebyla schopna zúrodnit.

Takže díky tomuhle oni mají takovýhle úspěch.

Nejprve si je zvou německé církevní instituce a posléze se vlastně tenhleten typ kolonizace rozšíří v tom německém prostoru a díky populačnímu nárůstu také ve 12. století se vlastně rozvine celá tahleta vlna těch německých kolonistů, kteří potom postupují dále na východ, kde jim tu cestu vlastně jednak ulehčí právě likvidace nezávislosti polapských Slovanů a následně právě ty samotné slovanské dynastie.

K té likvidaci těch polapských Slovanů – ještě to – dá se tedy říci, že vlastně si to do jisté míry způsobili sami tím, že je tam zvali.

>> Takhle – polapští státy polapských Slovanů byly zlikvidovány prostou agresí, jo, prostou agresí.

A ta kolonizace začíná poté, poté, kdy v podstatě buď ty oblasti jsou přímo ovládnuty německou aristokracií, jako tomu bylo v případě třeba Toderantu, dnešního Braniborska, nebo srbských oblastí dnešního Saska, nebo i když je ta místní elita v podstatě podřízena říši, ale zůstává v té oblasti, jako byla právě Rujánská knížecí dynastie nebo meklenburská knížecí dynastie, tak ti už potom vlastně ovládající politici zvou ty kolonisty.

Tam je problém v tom, že oni je sice zvou, ale nějakým způsobem proti jejich kulturnímu i hospodářskému vlivu nechrání to domácí obyvatelstvo.

>> Mhm.

A ti naši přemyslovci, ti je začali zvát, jakoby se inspirovali v tom, nebo proč?

Ano, ano.

Je to v podstatě tak, že ty slovanské, ty středoevropské slovanské dynastie, včetně Uher, si zvou tyhlety kolonisty, protože přinášejí celou řadu věcí, které jim vlastně pomáhají zlepšit hospodářství, fungování státu, infrastrukturu a podobně.

To souvisí i s těmi městy.

Do Uher jsou třeba zváni už na konci 12. století Němci jako odborníci na hornictví.

Tam vznikají ta baňská města, protože v horních Uhrách, neboli na dnešním Slovensku, vzniká celá vlastně celé spektrum toho osídlení německého. A to jsou většinou lidé, kteří dokáží vlastně dolovat rudy, zpracovávat rudy a tak dále, a stávají se vlastně základem hospodářské síly a finančního bohatství těch místních panovníků. Takže oni přicházejí také jako specialisté.

Jo.

A pochopitelně, že pro ty dynastie je to nesmírně výhodné. Populačně se vlastně zvýší počet toho obyvatelstva, osídlí se oblasti, které do té doby nebyly osídleny, a je z nich prospěch. Eh, přichází městská civilizace.

To znamená, že rozvoj měst také vytvoří celou vrstvu obyvatelstva měšťanského, které podléhá přímo panovníkovi, a stává se vlastně určitou mocenskou protiváhou proti zájmům aristokracie, která často stála proti panovníkovi. A tam potom vidíme už počínající různé, řekněme, stavovské, ale etnické konflikty v té době.

Díky tomu se chci zeptat, jestli to soužití s tou invazní armádou, bych tak řekl, prostě s těmi kolonisty, probíhalo klidně, nebo jestli tam od počátku byly spory a byly konflikty.

Eh, to zřejmě souvisí s tím, o jakou sociální vrstvu se jednalo. Pokud se jedná o kolonizaci vlastně venkovskou, rolnickou, tak tam asi konflikty zas tak velké neprobíhaly. Pokud třeba nedocházelo — to víme také — pokud nedocházelo třeba k tomu, že vlastně majitel, řekněme, půdy, nevyhnal odtamtud Slovany a na jejich místo nenechal dosídlit Němce například, ale k tomu skutečně také někdy docházelo.

Ale obecně můžeme říci, že na té venkovské nebo na té zemědělské kolonizaci se ve celé té střední Evropě velmi rychle začalo podílet i slovanské obyvatelstvo. To znamená, že ta kolonizace venkovská byla v podstatě německoslovanská.

Mhm.

A to se týká i našeho pohraničí, jo? To pohraničí nebylo od počátku německé, to bylo prostě smíšené, slovansko-německé, o čem svědčí vlastně celá řada místních názvů, které byly slovanské nebo původně slovanské.

Takže na téhleté rovině bych jako nějaké zvláštní konflikty nehledal, jo, protože samotní ti selané na nějaké takovédle konflikty asi ani neměli příliš moc síly a času.

Eh, ty konflikty, které vznikly a které skutečně jsou doložitelné v textech z té doby, tak jsou konflikty, které probíhaly spíše na úrovni právě té městské vrstvy a té aristokratické vrstvy. Kdy v podstatě v oblasti polských Slovanů dochází k tomu, že ta aristokratická vrstva se pojemčuje tímhletím vlivem. Zatímco třeba v Polsku nebo v polských zemích, případně v Čechách, v Uhrách, dochází k tomu, že místní aristokracie zůstává etnicky místní, to znamená většinou slovanská, maďarská. A eh dochází vlastně ke konfliktu mezi nimi a těmi měšťany velmi často.

A tenhleten konflikt se není pouze stavovský, je to konflikt, který je i etnický, jo. A eh především ta města se stávají vlastně prostředím, kde ty vztahy etnické jsou zřejmě nejvyostřenější a probíhají vlastně po celé 13., 14. století, někdy i déle, jo.

Eh, a z těch textů je to velmi dobře znát. U nás je nejslavnější text tohoto typu Dalimilova kronika z počátku 14. století, kde ten protiněmecký odstín je velmi výrazný, a stížnosti vlastně na Němce jako na nepřátele, jako na povýšence, jako na ty, kteří vlastně zaujímají místa, která jim nenáleží, jako na ty, kteří si přivlastňují vlastně toto území, tak ty se tam objevují poměrně hojně.

Hm.

Je to docela vlastně zvláštní, když si to tak člověk vezme zpátky až k Václavovi nebo k těm počátkům státu, docela zvláštní, protože přece od počátku byl tady jasné, že ten německý živel rozhodně není zrovna přátelský, že jo.

Eh, když to vezmeme až takhle hluboko, kdy v podstatě ještě nedošlo k nějakému jakoby silnějšímu osídlení německému v těch oblastech, tak tam byl vlastně ten konflikt německoslovanský, když to tak řekneme. Jak ty slovanské národy, tak to samotné německo se v té době teprve konstituovalo, ještě nebylo rozvinuté. Ale tam se v tom období raného středověku setkáváme spíše se střetem mezi těmi místními slovanskými rodiči, těmi státními útvary, a vlastně tím Říšským imperialismem, který se snaží — který podle různých plánů a postupů — se snaží vlastně kontrolovat svoje východní pohraničí a kontrolovat ty místní slovanské oblasti.

Tam skutečně docházelo k velmi tvrdým střetům a neustálým konfliktům právě na tom přímém pohraničí mezi Říší a tím slovanským světem. A i z téhleté doby máme zaznamenáno třeba z těch domácích zdrojů u Kosmy. Je to zaznamenáno, že je obecně známo, že Němci pohrdají slovanským jazykem a tak dále.

Eh, takže tam ten konflikt se ale odehrával spíše na téhleté rovině, řekl bych, politické, jo, politické.

Eh, zatímco od 13. století už vidíme konflikty, které jsou jednak mezi těmi rodiči, stavy, těmi třídami toho státu, ale právě, že tam už, protože 13. století znamená vlastně konstituování těch národních společenství, jak toho německého, tak těch různých slovanských národů, tak tam už vlastně vidíme ten konflikt na etnické rovině.

H, ten ostatně to už to samo slovo Němec říká, že je to někdo němý, čili někdo, komu není rozumět. A že ta bariéra už je v tom základním slově. Prostě sem neproniklo něco jako Deutsch nebo German, abych tak řekl, ale prostě jsou to pořád Němci pro nás, že jo.

Mmm.

Ale ono je tam vlastně zabudována jedna věc, která mě velmi zaujala. My když jsme se připravovali na tento rozhovor, tak vy jste tam vyslovili takovou zajímavou tézi, že vlastně to, že se sem ten život dostává a dostává se sem celá ta kulturní a ale i technologická vrstva té invaze, řekněme, je dán taky jakousi módou. Co to bylo za módu?

Eh, v 13. století tu středoevropskou elitu zasáhla vlastně móda rytířské kultury, která byla, která se rodí nejprve v těch panovnických dvorech. Ten český dvůr byl v tomhletom vlastně jeden z prvních, který vlastně i ten vliv potom šířil díky sňatkové politice i do dalších sousedních států. A to byla móda rytířské kultury, která se rodí v těch románských oblastech západní Evropy, ale k nám se dostává vlastně filtrována přes ten německý prostor.

A tahleta móda vlastně vedla k tomu, že právě část té elity, zvláště ta nejvyšší elita, eh začíná vlastně přijímat celou sadu německých kulturních prvků a stává se vlastně součástí chce se stát vlastně součástí té internacionální rytířské kultury.

Mhm.

Takže to vede také k tomu, že na dvorech třeba českých panovníků byla velmi často slyšet němčina. Přicházeli se vlastně třeba němečtí ministrelové, šířila se ta německá rytířská kultura. Česká šlechta si velmi ráda od 13. století dávala přízviska, vlastně pojmenovávala svoje sídla vlastně německými termíny.

Ačkoliv to byla šlechta slovanská, tak používala tyto německé termíny, jako byly Stbergové, Walsteinové, Prensteinové.

To je vlastně záležitost nikoliv toho, že by byly nějakého německého původu, ale toho, že v podstatě zde proběhla tahleta módní vlna, která zasáhla podobně jako všechny módní vlny – prostoupila tím prostorem a změnila celou řadu jakoby kulturních parametrů.

To je mimochodem také záležitost, na kterou si právě některé prameny stěžují.

>> Mhm.

Jo, že vlastně ty dynastie nebo ta aristokracie jsou německé a že to je v podstatě směšné.

Tahleta móda toho němčení potom vlastně přechází i do nižšího společenského prostředí. To jsme ještě mohli vidět u Jana Husi na konci 14. a začátku 15. století, který se stěžoval na tenhleten typ němčení mezi českým obyvatelstvem. Přímo říká, že Češi jsou jako opice.

>> Mhm.

>> Jo.

Že vlastně se chováním chováním po všech jako opičí, hlavně po těch Němcích, a že také přijímají celou řadu německých slovíček, německých zvyklostí a tak dále.

Z toho 13. století se stala vlastně určitá vlna v té kultuře – tyhlety vlny toho napodobování německého prostředí v Čechách a nejenom v Čechách se neustále vracely. Jednak se našlo dost lidí, kteří tu módu následovali, ale zároveň se také našlo dost lidí, kteří toto kritizovali.

>> Ono vlastně to souvisí s tím, jakoby s nejdůležitějším znakem, kterým je řeč, kterým je jazyk. Teď přesně řečeno – čeština –, která pravděpodobně v tomto prostředí také trpí a stává se, zatímco němčina se stává i tou módní řečí, abych tak řekl, jak to třeba dnes vidíme u angličtiny.

>> Mhm.

No, to je zajímavá věc, protože my můžeme sledovat, když zůstaneme u toho vrcholného středověku, právě můžeme sledovat od konce 13. století rozvoj češtiny a bouřlivý rozvoj češtiny.

>> Která se v podstatě dokáže vyrovnat s těmi německými vlivy.

>> Mhm.

>> A přestože ještě třeba ve 14. století převážná část obyvatelstva měst – toho německého městského paticiátu – byli Němci, >> tak v českém prostředí se začne velmi rychle rozvíjet česká literární kultura, >> která v druhé polovině 14. století vyvrcholí tím, co je vlastně úplně základní pro tu literární kulturu – a to je překlad Bible.

>> Ano.

>> A tenhleten překlad Bible je vlastně ještě starší než první německý překlad Bible.

>> Jo.

Český překlad Bible je v oblasti latinského křesťanství v tom středověkém období vlastně třetí nejstarší. Myslím, že starší jsou pouze francouzský a ještě nevím, jestli italský nebo jaký. Ale ten německý vzniká později.

Takže lze říci, že v podstatě během 14. století, na začátku 15. století a vyvrcholením to bylo u husitské revoluce, se v podstatě významná část těch německých měst u nás poCzech, pobohemizuje se.

A tento proces se vlastně vede v Evropě, kromě té oblasti těch polabských Slovanů, případně části Slezka a západního Pomorska, protože ve většině jiných těch zemí středoevropských dojde k tomu, že místní slovanské obyvatelstvo postupně, často za násilných nebo vypjatých dramatických událostí, nahradí ten německý patriciát v těch městech.

To znamená, že naopak v tom 14. a 15. století vidíme, že ten český živel – a nejenom český živel – a ono se to týká v podstatě oblasti, části Polska, Uher, Chorvatska nebo dnešního Slovinska – že ten místní živel si najde cestu, aby si udržel svoji identitu a převzal tu německou kulturu, která sem přišla.

Jo. Během 14. a 15. století se vlastně to místní obyvatelstvo adaptuje na tu německou kulturu a udrží si ovšem svoji identitu v části.

Jo, nepovedlo se to těm polabským Slovanům.

Jo, a spojuje se to nějak taky s jistým vrcholem kolem Karla IV. a s tím, co si myslíme, že bylo jistým vrcholem právě v tomto období českého státu.

To je hrozně zajímavé, protože ano, spojuje se to i s tím, že v době Karla IV. vlastně rozvoj té češtiny jako literárního a kulturního jazyka je patrný.

Mm.

>> Ale je velmi zajímavé, že vedle toho, jak se rozvíjí čestin, tak i v době Karla IV. se v podstatě konstituuje nebo kodifikuje do určité míry i spisovná němčina, >> protože jeho kancelář – třeba říšská – používá vlastně typ němčiny, která se potom začne šířit. Na českém území vznikají německá literární díla ve 14. století, která jsou vlastně jakýmsi zlatým fondem starší německé literatury.

To znamená, je můžeme zde sledovat zajímavý jev, že vlastně rozvoj češtiny i rozvoj němčiny probíhá paralelně a probíhá právě v tom 14. století. A pro obě ty řeči je v podstatě dost důležitý právě ten český prostor.

Jenom si zmiňme, že ve 14. století vzniká jedno z nejzajímavějších německých děl středověkých – a to je Oráč z Čech od Tiana ze Žádce, což je nesmírně zajímavé a hluboké dílo. A podle něho se dokonce jmenuje dneska jedna z organizací těch vysídlených Německů – a to je ten Akermann.

>> Aha.

>> Jo.

Bund. Aman Bund. To je vlastně pojmenován podle toho podle toho díla, které vzniklo v Čechách ve 14. století.

Tak pojďme se zastavit u okamžiku, který myslím do značné míry něco změnil.

>> Vy už jste zmínil Husa. Tam byl také mimochodem přece ten slavný konflikt univerzitní.

>> Mhm.

>> O co šlo, prosím vás? Jenom bychom si to přiblížili.

Tam šlo o to, že na univerzitu se dostaly Viklefovy spisy, jehož zastáncem byl Hus a celá řada dalších českých mistrů. Zatímco většina těch ne českých mistrů – to znamená těch, kteří byli v těch třech ostatních národech, což byli myslím slezký, saský a bavorský – a kde snad mohl převažovat německý živel v těch národech – tak tyhlety národy, mistři z těch národů, vlastně Viklefovy spisy odmítali.

Hm.

>> A aby se v podstatě podařilo prosadit tenhleten názor Husův a těch českých mistrů, tak byl vlastně využit etnický konflikt, kdy Hus nebo lidé kolem něho zapůsobili na krále Václava IV. s tím, aby vydal takzvaný kutnohorský dekret, ve kterém se změnil poměr hlasů. Vlastně naopak čeští mistři dostali tři hlasy a pro zbytek zůstal pouze hlas jeden. To vedlo k velké secesi vlastně těch místních německých mistrů, kteří po roce 1409 vlastně odešli z Prahy. Velká část jich zamířila do Lipska, kde vzniká vlastně v roce 1409 nová univerzita.

>> Mhm.

>> A pro Českou univerzitu to do určité míry znamenalo určitou jakoby regionalizaci, marginalizaci, jo, že ztratila ten specifické postavení ve střední Evropě.

>> Jasně.

A ten, když se potom tedy přeneseme do té do těch husických válek, řekněme.

>> Mhm.

>> A do toho, co po nich následuje, to je třicetileté válka.

Měla ta třicetileté válka nějaký význam právě z hlediska té kolonizace německé tady zpětné, nové? Nebo to proto, že víme, že tvrdí se, že až třetina českého obyvatelstva byla vybita, vymřela na mor a tak dále?

No, pochopitelně ty husické války měly vlastně jakoby určitý dopad, protože to obyvatelstvo bylo značně redukováno, protože to bylo nesmírně vyčerpávající těch 20 let.

>> Eh, to je jedna věc.

Další věc je to, že my potom můžeme sledovat ještě před třicetiletou válkou v 16. století další posílení německého živlu.

>> Eh, jednak přichází kolonizace, která vstupuje do vyšších poloh horských. Přicházejí třeba alpští Němci, kteří začali vlastně hospodařit na ubočích vlastně hor, jako jsou Šumava nebo Krkonoše, což místní obyvatelstvo neumělo.

To znamená, že museli přijít vlastně Němci, kteří z té alpské oblasti, kteří tam dokázali vlastně rozvinout pastevectví a všechny tyhle způsoby dřevařství a tak dále.

A to je jedna věc. Potom ještě vlastně se nám zvyšuje částečně podíl německého obyvatelstva.

Někdy se to spojuje s průnikem reformaceánství do našeho prostředí, takzvaný novoútvarism, který vlastně se oddělí od toho původního husitského proudu a zblíží se spíš s tím protestantismem.

Přichází také německá aristokracie, která získává inkoláty v českém prostředí, takže se v 16. století vlastně částečně posiluje ten německý živl, ale stále můžeme sledovat, že významná část toho obyvatelstva i českých měst vlastně hovoří česky, komunikuje česky, respektuje češtinu jako zemský jazyk.

A tahle věc byla reflektována v roce 1615, kdy český zemský sněm přijal jazykový zákon, který chránil češtinu.

>> Hm.

A nařizoval, aby každý, kdo chce získat občanství neboli inkolát v měšťanském a šlechtickém stavu, musí znát český jazyk a musí dávat své děti vyučovat v českém jazyce.

Takže to byla reakce na tyhle postupující germanizační vlivy.

>> Ano.

A to se potom ovšem úplně zhroutilo českým stavovským povstáním a následnou třicetiletou válkou, kdy v roce 1627–1628 jsou vydána ta obnovená řízení zemská pro Čechy a Moravu, kde v podstatě je tenhleten zákon vlastně zrušen.

>> A je zrovnoprávněna němčina s češtinou, což bylo něco, čeho se právě ta česká šlechta chtěla vyhnout.

>> Ano, když se ještě zeptám, když se koukáme na toto období, které jsme dosud lehce se ho dotkli, jak to vypadalo s lojalitou Němců, kolonizátorů sem přicházejících, vůči státní moci?

Když se podíváme na to období středověké a raně novověké do té třicetileté války, tak v podstatě lze říci, že nejsou viditelné silnější tendence, které by nějakým způsobem narušovaly tu lojalitu vůči panovníkovi.

Tam byla lojalita vůči panovníkovi. Konflikty mohly být mezi třeba aristokracií a německým patriciátem, ale lojalita vůči panovníkovi byla zřejmá a nevíme o tom, že by byla nějakým způsobem zpochybňována, že by tady bylo nějaké dlouhodobější hnutí, které by narušovalo ten stát nebo zpochybňovalo ten stát.

>> Žádná pátá kolona to nebyla.

>> To asi ani v té době nebyla.

Ono ani nebylo vůči komu.

Ano, protože nebylo Německo vlastně.

>> Ta říše se rozpadla už ve 13. století, takže vlastně nebylo ani vůči komu.

>> Takže to, že máme z celého středoevropského prostředí zprávy o tom, jak Němci pohrdají slovanským obyvatelstvem, jak se k němu nehezky chovají a tak dále, že tady byly ty konflikty, to je ale něco jiného.

Jo, to jsou ty vzájemné konflikty, které často panovník musel nějak mediovat.

>> Jasně, jasně.

Ale potom přichází ta třicetileté válka, která do značné míry jednak promění charakter postavení českého státu v tom Habsburském soustátí.

Jo, je tam silnější centralizace. To je první věc. Druhá věc je to, že významná část obyvatelstva zmizí.

Ta válka prostě zlikviduje významnou část obyvatelstva a to obyvatelstvo v celých velkých plochách je dosídlováno nebo ty oblasti vylidněné jsou dosídlovány právě velmi často německým živlem.

>> Ano.

>> A to zároveň také vede k tomu, že části, které se třeba i uchovaly české, tak se zase v nějakých generacích poněmčí.

>> Aha.

>> To je jedna věc.

Další věc je to, že němčina se po třicetileté válce a během 18. století zase stane vlastně módním kulturním jazykem v tom prostoru.

>> Takže řada lidí často ve městech, ačkoliv jsou českého původu, tak začnou hovořit německy.

Začnou, jak výchova probíhá v němčině a němčina je považovaná za kulturní jazyk a že jsou opravdu případy, kdy vlastně původně české oblasti nebo česká města, české rodiny, české čtvrti se v podstatě začnou poněmčovat prostě kvůli tomu, že ta němčina otevírá vlastně cesty k sociálnímu vzestupu.

Také je brána jako kulturní jazyk, protože po té třicetileté válce, ačkoliv to asi nebylo přímo záměrem Habsburků, tak čeština vlastně ztrácí svoji sociální pozici.

Jo, šlechta v podstatě, která se dojde k velké výměně majetkové a aristokratické na našem území i v rámci měšťanstva, vlastně odejde velmi mnoho lidí ze země, úplně se promění šlechtická obec, která už nemá ani zájem komunikovat v češtině.

Většina z ní komunikuje úplně jinými jazyky a pokud komunikuje s poddanými nebo se správou, tak komunikuje v němčině.

Aha.

A to znamená, že na českém zemském sněmu se přestala čeština používat. Když ještě Leopold I. vystoupil s českým projevem nebo s úvodem sněmu českého, tak se naučil český vlastně projev, tak mu vlastně nikdo nerozuměl na tom českém zemském sněmu, málokdo mu rozuměl a jednalo se dále v němčině.

>> Takže i tenhleten tlak vlastně té nové aristokracie, která byla různého původu, nemusela být německého, ale prostě přešla vlastně na ten jazyk jako na praktický jazyk.

A čeština vlastně začala postupně propadat sociálně, ztratila svoji sociální prestiž, přestala se používat při administrativě, přestala být jazykem prestižným.

To znamená, že celá řada vlastně i Čechů se poněmčila.

A pak k tomu vedlo i často to, že třeba když do vesnice přichází německý kněz nebo německý učitel, tak ti lidé vlastně začnou postupně v několika generacích se poněmčovat.

Máme skutečně doloženo celé oblasti v severovýchodních Čechách, v Českém středohoří, v Klacku, na jižní Moravě, v západních Čechách, které v podstatě v tomhletom období mezi koncem třicetileté války a koncem 18. století.

Století se v podstatě poněmčili a tehdy právě v tom osmnáctém století, v druhé polovině osmnáctého století se vytvoří souvislá německá oblast až v tomto období.

Já myslím, že je třeba si možná udělat pořádek ještě v jedné věci. Vlastně my se teďkon dostaneme k tomu osmnáctému, devatenáctému století, ale kdy se konstituuje, abych tak řekl, ten pojem Sudety a co to vlastně představuje?

Pojem Sudety se konstituje jako politický nebo politicko-geografický pojem až na začátku dvacátého století. Do té doby v podstatě nic takového nebylo. Je dobré si uvědomit jednu důležitou věc.

Díky těm procesům, o kterých jsme hovořili předtím, které byly dlouhodobé a měly nejrůznější průběh, tak se dojde k tomu, že v podstatě německé obyvatelstvo v Čechách a nejenom v Čechách, ale když mluvíme o Čechách, tak vlastně v našem prostoru získalo určitou kulturně sociální dominanci. Byly součástí většího celku, než bylo jenom České království. Byly součástí Habsburské monarchie a jejich lojalita se prudce změnila. Od nějakého sedmnáctého, osmnáctého století se začnou cítit součástí německého prostoru. Mají za to, že jsou součástí nějakého většího německého celku, jehož součástí je jejich státu. Obrátí lojalitu tak, že český stát je jejich součástí a Češi, kteří hovoří tím slovanským jazykem, jsou v podstatě menšinou v tom německém prostoru.

Tohleto je velice důležité, protože z toho plyne i určitá politická dominance ve chvíli, kdy se začnou rozvíjet další instituce, nejenom ty panovnické, ale když se začne rozvíjet společnost v devatenáctém století. Ta kulturní převaha je také dána tím, že v podstatě němčina je dominantním jazykem. V Čechách se Češi, pokud chtějí sociálně stoupat, musí naučit německy, ale Němci se už nemusí učit česky.

To je ten základní efekt. Je to pobělohorský efekt, ale ze strany Habsburgu to byl nezáměrný efekt. To byl nezáměrný efekt.