Osobní zpověď MUDr. Moniky Waksmundské: Cesta od medicíny ke svobodě

Ahoj, vítejte u našeho nového dílu Hovoru se země >> s paní doktorkou Monikou Vaxmunskou. Hm. >> A ona už je u nás jako po vícekrát, ale tentokrát je to takové jiné, že >> je to tentokrát jiný. Eh, mohli bysme to nazvat osobní spověď Moniky Vaxmunské. E, protože samozřejmě za tu dobu, co se známe a my se známe už delší dobu, tak jsme si, můžu říct jako mezi sebou vytvořili takovej hezkej přátelskej vztah, kdy běžně spolu komunikujeme i mimo v rámci tady, že přijede k nám do maringotky a je to takový hezký. A tak jsme se s Monikou pobavali víc do hloubky o její filozofii, o jejím náhledu vlastně na lidské tělo, e, na zvuk, na vibrace, na frekvence, že jo. No tak se máte na co těšit, protože tam určitě i bude eh povídání nebo její názor na 420 nebo na 432 Hz, na 440 Hz, 5G a všechny tyhletý sítě, jak nás jestli nás to teda jako ovlivňuje nebo neovlivňuje, jak to vlastně má, jak to vnímá, protože si myslím, že to je tak vlastně jako důležitý trošku se tady o tom jako pobavit. >> Ano, je to opravdu takové hodně osobní povídání, je zároveň nabité informacemi a zároveň ve mně vyvolalo takový jako hezký, příjemný eh pocit. Moc se mi líbí, jak eh Monika přistupuje k tomu životu a potěšilo mě to. Já tam u toho nejsem, ale moc eh mě to potěšilo. Při tom střihu jsem si říkala, že to je to je takové pěkné. >> Ano. Dominika byla první, která ten rozhovor slyšela, takže >> hned po vás jste ho tvořili. >> E tak musím zmínit ještě jednu věc. Eh, eh, prostě, že já beru Moniku jako kamarádku, která která prostě je fajn. A, eh, stala tak se taková věc, že vydává teďka knížku. >> Ano. >> Tak a to není žádná hrozná věc, to je dobrá věc, že >> taková nepříjemná věc, že vydává knížku o frekvencích, vibracích, o tom, jak my sami můžeme eh tak nějak jako si najít svoji frekvenci nebo jak to říct. Mm. >> Ladč samotným. My jsme se rozhodli i zároveň prostřednictvím tady toho rozhovoru Monču podpořit. >> A proto dáváme na ní odkaz do popisku, protože je možnost si knížku teďka v předprodeji zakoupit na startovače. >> Tak takže >> tam ještě chybí nějaký korunky, tak a my moc přejeme, aby to vybrala. Má tam ještě pár dní. Takže tady ten rozhovor e nejen že zajímavý a můžu vás obohatit, ale zároveň bychom byli rádi, kdyby se to moč podařilo. >> My Monice držíme palce. E není to, není to jen tak vydat si svojí vlastní knížku. Eh, takže ji držíme v tomhletom palce. Doufám, že se jí to podaří. Když ne, tak se taky svět nezboří. A eh, určitě, >> prosím. Určitě. Jo, >> určitě. Já si taky myslím, že se to podaří, že prostě prostě co má bejt, tak se má stát a tak. >> Má dobrý frekvence. Tak má já vám mockrát děkuju, že nás takhle podporujete. Ať je to formou B coffee, nebo je to na ten tady na ten náš účet. E můžeme vytvářet dál takovýhle krásný rozhovory nebo doufám, že jsou teda hezké ty rozhovory. Mně se teda, mně se to teda samozřejmě líbí. Takže >> Kor tenhle ten se ti moc povedl. Můžu napsat. Mně se to líbilo. Fakt. >> Já jsem moc rád, že se ti to líbilo. Čekají nás. Ano, >> ano. Čekají nás eh čekají čekají nás věci. >> Čekají nás teďka velké věci. E my se na to těšíme. Čekaj nás z dalších spoustu rozhovorů. Eh a >> máme co dělat do Vánoce. >> Ano, máme. To je to je pravda. To je pravda. My nepolevujeme, nezastavujeme. Vlak jede dál. Vy v tom jedete s námi. Mockrát vám děkujeme. Podpořte i podpořte. >> Podpořte i Domčů. >> Podpořte i Dominiku. Ale můžete i Monču. K >> a můžete i Monču. Ano. Vidíte, já si to furt pletu, eh, protože zase já nevím jako, e, kdo na to všechno kouká, jo, ale vždycky třeba někdo se koukne třeba na rozhovor, který byl minulý týden a třeba už se nebude koukat na teďka teďka na ten rozhovor a nebo ten, co neviděl ten minulý rozhovor, tak se kouká teďka. Tak prosím vás, YouTube prostě v má takový ty zvláštní algoritmy, takže my budem rádi, když napíšete třeba nějakej komentář, dáte tam třeba srdíčko nebo něco, co vás jako napadne frekven, >> ano, napište na jaké frekvenci žijete nebo která frekvence vám prostě ladí. Eh, a my budem rádi, protože prostě ten rozhovor se může dostat samozřejmě i mimo bublinu hovoru ze země. My za to budeme moc rádi a bude to fajn. >> Ano. Tak jo, to děkujeme moc. Mějte se krásně, těšíme se příští týden s dalším hostem. >> Ahoj. Já musím jako říct, že eh vlastně ty u nás eh Monika Vaxmunská během těch šesti let, co vytváříme rozhovory, tak e jsi tady poměrně vlastně často a já jsem moc rád, že si to vlastně můžu popovídat, protože jsi jeden z mála lidí, kteří, který vlastně dal nebo šel takhle s kůží na trh a eh veřejně říká věci, který úplně nejsou jako běžné a nemusí se líbit ostatním lidem. Eh, lidi, kteří tě znají, e, tak ví, že prostě seš paní doktorka a tak dál a tak dál a pak jsi odešla teda z toho zdravotnictví. Ale mě teda ten rozhovor nebude tak úplně e o tom, jestli existujou věry nebo neexistujou. >> A aby to paní doktorka ale vysvětlila hned ultimátně teď, jak to je, aby to rozřešila, že tu otázku být či nebýt. >> Jaký to vlastně pro tebe bylo to porovnání toho, když jsi začínala pracovat ve zdravotnictví? A pak jsi vlastně skončila a odešla jsi úplně ve zdravotnictví. >> Jestli můžu takovou vsuvku. Bylo tady hodně dotazů, hlavně v té době covidové. Je to zvláštní, jak lidé v dnešní době na sociálních médiích jsou zvyklí se vyjadřovat úplně ke všemu. Toí zajímavý, jak se stáváme jako eh nějak věcí veřejnou. Takže tam byly takový ty věci. Není to doktorka, nevěřte jí, že jo. Nebo dokaž, že jsi doktorka nebo nejseš v lékařské komoře. Takže možná bych si dovolila jenom krátce toto uvést na pravou míru, když už na to Marek takhle jakoby najel. Takže pro ty z vás, pro které je to důležité, protože protože prostě nějak ty tituly a ty diplomy a všechna ta potvrzení e která dostáváme, jsou z nějakého důvodu jako důležitá. Eh, ještě udělám takovou jako odbočku, že je zvláštní, že jako ke praktické lékařce nikdo nejde a neříká jí: "Koukej navalit diplom". Jako ukaž, jestli seš opravdu doktor. Jo, tak zvláštní, jako. Na mě se todle sesypalo a já tímto říkám, že jsem od jisté doby přestala číst veškeré komentáře, takže tímto se i dopředu rovnou omlouvám. Když někde vyjde nějaký rozhovor, tak to vypadá, že jsem nafoukaná mána, která odmítá hovořit. Ale já jsem si prostě navykla, že že komu se to líbilo, tak eh tak jsem ráda, že jsem mohla přispět k něčemu a otevřít třeba prostor pro někoho, pro nové uvažování, nové vhledy, nové nápady, novou cestu, nová porozumění. No a komu se to nelíbilo a má potřebu sdělovat toto jako do veřejného prostoru, tak já zase nemám potřebu to číst. Takže z toho důvodu. No, takže abych to jenom ukončila. Takže ano, skutečně jsem vystudovala lékařskou fakultu univerzity Karlovej v Hradci Králové. Kdo by chtěl, může teda dojít do análů. Je to už pár let. Bude to takových cirka 26, 27, přesně vám to neřeknu, ale skutečně ano. A po skončení eh šesti let tohoto úporného studia, sezení na zadku, dostanete skutečně ten velectěný papír. Je to dokonce v latině. Složíte Hippokratovu přísahu, kde máte napsáno, že nebudete škodit. Tam je prvotně nonnocen tam jako, že nebudete škodit. Musíme to je Hipokratova přísaha. A máte to teda krásně takový velikánský diplom obrovský v takovém velkém tubusu to je. Tak tento diplom opravdu mám, mám ho podepsaný všemi náležitostmi opatřený. A tento, prosím vás pěkně, titul mi zůstává i přesto, že jsem vystoupila z České lékařské komory. Tento titul je prostě stále i přesto, že na něm netrvám, ale lékařka tímto i jsem. >> Pojďme na to. Jaký jaký to je, když ty jsi taková ta nadějná mladá prostě doktorka, která jako je v tom zdravotnictví a já úplně vidím, jak tam jako híříš, jak tam všude běháš, protože ty taková seš energická. Ten, kdo tě jako nezná, tak to tady říkám. kdo tě zná, tak to ví moc dobře, že jo. Takže eh taková jako hodně energická a s dobrou náladou. Eh a úplně to z tebe jako číší. A teďka když potom po těch několika letech vlastně jsi odešla z toho zdravotnictví, tak jako kdybys to porovnala. >> Já jsem šla studovat tu medicínu z čistě zvědavo zvědavostních důvodů. Jo, to jako nebylo o tom, že by mě to nějak jako zalákalo. Já jsem si prostě napsala ty vysoké školy a řekla jsem si, hele, medicína, tak o tom vůbec nic nevím. To by mohlo být zajímavý to studovat. Taková výzva asi jako dneska možná nevím, dneska možná to bylo nějakým způsobem vedeno, abych dneska třeba měla ty znalosti, který mám, protože jsem za ně vděčná, velmi jsem za ně vděčná. právě s ohledem na to, co jsem viděla, jak vypadá třeba lidské tělo, jak vypadají eh tkáně, jak to vypadá uvnitř, protože zase v dnešní době jako v té době různých teorií, konspirací, já nevím jak to nazvat, prostě tak se tady jako snaha bořit úplně všechno. Takže já jsem velmi ráda, že mám pevnou oporu v tom, co jsem se naučila, protože to dnes můžu skutečně propojovat s tím, co dělám, >> tedy s těmi frekvencemi, vybracimi ladičkami jako úplně v jiných souvislostech, ale je to velice pěkné. Je to pěkné se jako moci opřít a vědět to, jak to tělo funguje. Takže to byl můj důvod a já jsem tam prostě vydržela těch šest let, i když to bylo něco absolutně jako na moji povahu, která je teda jako jako velmi větrná, >> tak to bylo najednou úplně totální jako uzemnění, protože doslova do písna sedíte na zadku a drtíte. Je to přesně jak v těch básnicích, jo, prostě všechno je poškrtaný a všechno musíte vědět. Takže já jsem si prostě sedla a řekla jsem, já to dokážu, já to udělám. Takže jsem to vystudovala. Když jsem to vystudovala, tak jsem si řekla: "Pezvám, mám to za sebou a co teď?" Jako že bych šla ještě zase něco jinýho studovat, že jo. Ale realita je realita, takže prostě když něco vystudeme, tak nastoupíme do práce. Takže já jsem si vybrala ten obor patologické anatomie, protože se mi líbil ten mikroskop. To byla jedna z věcí, která mě jako zaujala obrovsky se dívat na ten mikrosvět, že jo, jak nahoře, tak dole. Mikrosvět, barvy, tvary, jako bylo to prostě zajímavý. Takže z toho důvodu měla jsem krátký krátký vstup jako na chvilku jsem odešla i do praxe na plicní oddělení a to byla taky pro mě hodně jako velká škola, i když je to dávno, prostě škola v tom, o čem je ten doktor, >> to je prostě vypisování eh příjmu pacienta, potom jsou to propouštěcí zprávy a to je spousta papírů a dneska možná to je ještě víc, jako nevím, že jo. Jo. Takže vlastně pořád jste v jakémsi koloběhu jakýchsi papírů, kdy děláte. A možná si dovolím ano, dovolím si možná posdílet jeden příběh, který je jeden z mála věcí, který ve mně hodně hluboce zůstal >> a to je pán, který na tom plicním oddělení ležel >> sám. Byl úplně sám v pokoji a umíral. >> Ahm. >> Eh, měl měl metastázi všude po těle a špatně se mu dýchalo. Jeho kapacita plicní byla prostě minimální. Takže měl přod kyslíku a tak dále a lékaři, jestli to znáte, tak prostě nebo kdo jste byl v nemocnici, tak víte, že je vždycky vizita, to sem jako vtrhne. Ten doktor, povídá: „Dobrý den, jak se máte? Všechno dobrý?" Pan Vomáčka. Jo, napíše se prostě zas ty léky a už se šustí pryč, protože je spousta práce. A tenhle pán tam ležel sám. Ležel sám a umíral v tý nemocnici. No, já jsem nebyla tam, kde jsem třeba dneska a ten pán se vždycky těšil, až přijdu a chtěl, abych ho držela za ruku. A já jsem ho chvilku držela a on už ani nemluvil, jenom jsme spolu seděli a já jsem pak říkala: "Hele, nezlobte se, ale já mám spoustu práce." Chápete to? Já mám spoustu práce. Já bych to dneska neudělala. Já bych to prostě dneska vůbec už neudělala. Já bych tam s tím pánem prostě seděla. Já bych třeba zařídila nebo by mohl jít domů, aby moh bejt doma. Takový malý příběh z praxe, který mně zůstal jako uvnitř. Možná nějak jako vzpomínka. Co je možná v životě důležité a co není důležité. Co je a co není důležité, což je taková jako věc, kterou právě na té své cestě, jak tak jedu po těch spirálách pořád někam nahoru do tý jednoduchosti, tak si člověk uvědomuje. Takže jsem tam zůstala. Potom jsem se po tom extempore chvilku, co jsem byla na tom na tom plicním, tak jsem se vrátila k té patologii, protože tam je to zase dobrý v tom, že člověk si tak jako v klidu tu práci dělá, může se jako dívat na ty obrázky, že jo, ale vždycky mě to táhlo ještě někam jinam. To byly oblasti jako samozřejmě netělesného charakteru, že? Takže jakoby ty směry duchovní, energetické >> neviditelné. Jak tomuhle tomu přišla? Protože jako to mě to mě zajímá jako >> jo je to je to něco, co v tobě je, co prostě je tvoje tv tvůj to je to, o čem se snažím s lidmi třeba hovořit přes ty ladičky. Je to něco vlastně jako intuice a je to tělesný pocit. Něco v těle říká, hele, todle je zajímavý, je to jako struna. Třeba někdo řekne, jo, moje kamarádka mě zavolala, říká: „Hele, čže já jsem dostala lístky na Bren Vajse, to je takovej chlapík, kterej se zabývá jako minulejma životama, regresní terapií a tak. Já jsem jako vůbec nevěděla, že jo. >> A říká:„Hele, já nemám prostě nikoho, kdo by tam se mnou jel. Nechce se mi tam jet samotný, nechceš jet se mnou? A teď je to takový něco jako pink, jo, ta struna prostě udělá pink a vy říkete: „Jo, to je dobrý, tak to já jedu." Jo. A takhle se předem jako otvírala ta témata, jo. >> Eh, takže prostě todle jako regresní potom oba snů Robert Mos, že jo, to prostě jsem hltala prostě sny a snová krajina, jiné reality. Pořád mě to jako tak jako směrovalo tím, ale zároveň šup, šup, šup, zase každý ráno pěkně k mikroskopu, ale tam to bylo dobrý, že to je o těch obrázcích, takže já jsem jako nemusela, jak bych to řekla, zpronevěřovat se nějak jako úplně tomu svýmu naturelu, protože protože sny sny mohou být taky barevné a a tvarové, že >> takže prostě Robert Mos, jo a to všechny. A vždycky jsem se do toho pustila a prostě jsem se zahrnula těma knihama jako kdybych to do sebe vsákla a pak jsem to musela opustit. jsem říkala, hele, ale konec todle ne. Já potřebuju z toho udělat tu malou kouličku esenci, kvintenci. Prostě vybrat z toho jenom to, co je pro mě potřebné, to co si z toho vezmu já, ne? Následovat metody někoho, teď uděláte todle, jo, takhle to bude, teď musíte to dělat, ne? Prostě jako nakouknete tam a řeknete si todle tenhle tenhle díleček, tenhle díleček já dám do sebe, do svý skládanky a ta skládanka se mi skládá. Jo, takže já jsem vždycky takhle jako vyběhala někam. No a pak jak se jako tak jako hostilo, pak vlastně se narodil syn, že jo, takže prostě obrovský téma toho očkování, že jo, a vlastně jiných přístupů k ke zdraví, k řešení. Takže oblast homeopatie, že jo, taky prostě to vás jako na škole neučej samozřejmě jako možná dneska jo, nechci bejt prostě to jako, ale za mě se to neučilo nebo nezmiňovalo se to, takže najednou jako wow prostě jo a teďka jak jsem jako viděla, že třeba to za účinkovalo u zvířat, jo, takže jako rozhodně ne žádný placebo, že jo, jo. Tak říkám, jé, takovýhle věci jsou ještě prostě, jo. A teďka to vočkování, že jo, protože to v tý škole máte jasně nalinkovaný, to jako nad tím nepřemýšlíte, takže to prostě bylo prostě, já nevím, ten první měsíc, jo, tole d prostě tam ten itinerář jako jo, protože na všechno je v tý medicíně ten guideline a nevím, možná máte zkušenosti sami s procedurami u lékaře. Já si myslím, že těch guidelinů je tam číti víc, čím přibývá v medicíně těch pomocných zobrazovacích metod. Tím přibývá množství vyšetření, který jako musíte proběhnout, aby byly ty guidely splněny, aby ten lékař byl jako z obliga, protože on vás poslal na ultrazvuk, na rentgen, na CT, na magnetickou rezonanci, jo, já nevím, prostě na všechno, co ještě všechno existuje, jo, když se to jako všechno vyplácá, když se to všechno vyplácá, tak a to to jsou jako reálný příběhy mých klientů, jo, to jsem si jako nevycucala z prstu, tak třeba těm lidem je pořád špatně a ten doktor řekne: „Za mě v pořádku." Hm. >> Jo, za mě jste v pořádku. A když ten člověk řekne, ale jako já se necítím nebo já mám pořád ty bolesti, u mě dobrý, jo, u mě je to dobrý. Takže t jo takže prostě se mi otevírala ta témata. >> U tobě to samo od sebe to chodilo a >> e říká se, že jo, pokud je žák připraven, učitel se vždycky najde, tak prostě najednou se ta témata otevírají a vždycky jsem si z toho vzala nějakou tu nitku a říkala jsem, hele, ale todle todle já jako nechci prostě. Jakmile to, jakmile totiž to začalo zavánět nějakou jako úpornou metodou, jo, úpornou metodou a nedejbože, když vám řekli:„No, ale počkej, jako todle musíš studovat dalších, já nevím tři, čtyři roky, jo?" Říkám:„ A proč? Proč? A teď to je ono, jo, teď přichází ten moment, tadá s tím covidem a se vším, kdy mě to teda vyrazilo, pr jsem si říkala:„Hele, konec, todle nejde." Protože já jako tam nemůžu bejt. Já já už nemůžu sedět na dvou židlích. To prostě nejde. Když tam vidím ty svoje kolegy. >> Hm. Jak tam choděj v těch zobákách. Pak sundají zobák, napijou se, vezmou koláč do pusy, nasaděj zobák. Jo. A mně se bojej, páč nemám zobák. Ačkoliv oni měli zobák, že jo. Oni byli chráněný, takže jako jo. Tak jsem říkal„Hele, ne, prostě to nejde. >> Musíš vystřelit. Takže jsem vystřela do vesmíru. >> Vesmír, který není jednoduchý plavat ve vesmíru osoby samostatně vydělečeně či ne. Je prostě oblast pro mě složitá. stále ještě pořád se v tom tak jako plují tím vesmírem a objevují věci, které se jmenují třeba zákony, povinnosti a takové. Pro mě to je obrovsky složité zejména pro moji povahu, která je velmi velmi volná, svobodná. Takže jakýkoliv princip, který by mě začal svírat, nutit mi nějaké mantelné a říkat: "Thle se to musí dělat, todle musíš ještě." No to nemůžeš dělat. Na to musíš mít papír. Jo, říkám, hele, máte lidi tisíce papírů, ale někdy ta skutečná pak činnost, ta realita uniká, protože máme na všechno papíry, máme na všechno postupy, máme na všechno a to je nejenom v té medicíně, ale to je bohužel třeba i v tý i v tý takzvané alternativě, >> kde prostě jsem se s tím setkala, že je to velmi podobný. Dobře, takže teďka máme ten počátek toho příběhu, kdy kdy Monika Vaxunská opustila tu sféru toho těch >> lékařský bezpečí a jistotu, hele, bezpečí a jistotu takzvaného trvalého zaměstnání, kdy jako já jsem musím říct, že jsem velmi svědomitě vykonávala svoji práci a patřila jsem mezi jako bych řekla svědomité a dobré pracovníky. Jo, já jsem se vždycky snažila, aby ta práce byla dokonale odvedena. Jo, to je perfek můj perfekcionismus. Já jsem na patologii prostě byl několikrát a a přišlo mi to absolutně tak jako někdy až jako nechutný a ty jsi tam pracovala. Mě by zajímalo jako jako mě by zajímal pohled toho člověka jako a nepřijde ti to jako nechutný jako >> eh ona ta patologie jako v 90 % a dneska možná v 99 % je o tu mikroskopu a já jsem tam šla s tímhle. Já jsem jako úplně zapomněla, že tam jsou taky pitvy. Jo, jak když jsem tam nastoupila, proto mně se líbil ten svět mikroskopu, že jo. To jsou malinkatý vzorky na sklíčku, kousíčky, >> to jsou biopsie. Biopsie prostě normálně z živejch lidí, že jo. To, co vám někde uštípnou k tuku z žaludku nebo prostě nějaký velký třeba operativy, jo, vezmou někomu dělohu nebo tak, tak všechno se to vyšetřuje pod mikroskopem, aby se jako ověřilo, jestli tam třeba není nějaký zhobný nádor nebo právě naopak, aby se udělalo to, že není. Takže patolog je ten, který říká, ten říká, o co jde, jo? Patolog je ten, který říká, je tam zhobný nádor podle těch měřítek, který jsou teda daný, jo, není tam zhobný nádor, je tam zánět, není tam zánět, jo, nebo já nevím, podařilo se vám todlencto vyndat celý, nebo tam ještě kus zůstal. Takže jako patolog, ano, to říká patolog. Patolog je takovej skrytej člověk, kterej nikde nefiguruje, protože ono oni se obdivují ty velký, že jo, no mě operoval, jo, teď nějaký jméno, bla bla bla. Jo, ale to je vlastně jenom výkonná ruka. Ten operatér se řídí na základě výsledku patologa. Patolog řekne, todle musíte odendat. Když půjdete ke gastroenterologovi, když chodíte na ty teďka, že jo, jsou předepsaný pořád ty koloskopie preventivní, jo, tak cokoli se prostě i v tom střevě odebereý vzorečky, všechno odchází na patologii, všechno. Protože tam se teprv ukáže, hele, tenhleten polyb střevě, to je pohodička, to nic není. Nebo tady, tady už je prostě nádor. Tady se bude muset třeba kus toho střeva odstranit. Teď se nebudeme bavit o tom, jaký jsou možnosti nebo nejsou. Jo, prostě teď jedeme po tom, co to je. Takže když já tam nastoupila, tak já šla na tý mikroskopii, protikroskopický svět svět barev, tvarů a a toho. A teď jako jsem byla překvapená, že mně řekli: "No ne, ne, ne, ty začínáš na tý pitevně, že jo." A já jsem říkala: „Počkejte, to mě nedošlo. Já já jakoby já bych jako ani úplně nechtěla jako říkal:„No, jak jý nechtěla?" Ty jo, jako prostě začínáš mazej. Jo, tady prostě oblék a jedeš. Takže dobře, takže jsem říkala, no nic, no tak jako nedá se nic dělat, ale vlastně ta patologie ta naštěstí je opravdu hodně vzdálená od takzvaného soudního lékařství. Takže na patologii se vlastně prozkoumali a já musím říct, že to někdy bylo jako vlastně možná jako k užitku, protože se tam vlastně věnoval věnovala pozornost lidem, kteří zemřou v nemocnici. To znamená i třeba tam, kde lékaři nevěděli, proč ten člověk zemřel. Takže můžeme říct, že třeba to mohlo přispět k něčemu, jo, >> jakoby, že se třeba řeklo, aha, došlo, jo, tady prostě ten člověk umřel proto a proto, proto třeba měl infarkt nebo Jo. >> Jasně, ale já se tě ptám z toho důvodu, protože já jsem z toho fakt měl vždycky hrůzu, když jsem tam šel a eh prostě my jsme tam měli člověka, který byl mrtvý a vlastně já jsem toho člověka pak viděl i i jako potom, když jsem třeba šel domů. Ale my jsme třeba my jsme pak došli i jako eh, jak jsme tam měli ten žaludek a tyhle věci, že jo. Teďka prostě standardně doufám, že mi to teďka diváci prominou a nezlobte se, ale je to prostě v rámci toho procesu, takže se rozříznej ten žaludek, že jo, a tak. A vlastně ona z toho žaludku vytekla hrachová polévka čerstvá, jo. A teďka jsem přišel zrovna domů a >> a a máma mi zkou máma mi říkám, co máme kuu? A máma na mě má rakovou polvka. M mě se chtělo normálně zvracet, jo, že to pro mě jako i teďka jak o tom mluvím, tak já si myslím, že to je tak strašně těžká jako práce, že si to nedokáže nikdo vůbec jako jako vůbec představit, co to jako jeu. >> To je o tom o tom nechat frekvence procházet tělem. řěřít co se snažím, jo, že vlastně všechno, všechny ty události, ta hrachovka, to setkání s tím mrtvým tělem. Já jsem jako, hele, my na medicíně jsme byli už jako vycvičený, protože anatomie v prváku ta jako tě hodila rovnou, jo, takže ty už jsi v tom jako ty už jsi tam byl, že jo, tam už jako ty první těla byly a bereme to tak. A možná právě proto, vidíš, mě to vlastně napadlo. Možná právě proto, když jsem viděla, že to je jenom tělo, já jsem vždycky měla pocit, že to prostě jenom tělo, tak najednou najednou mě to vlastně jako táhlo k tomu k tomu, co jsme víc. >> No a to je právě ono, protože mě tam ano, protože já jsem jako když jsem tam už byl třeba podruhé nebo po třetí, tak já jsem tam hledal jako duši, jo. Jsem tam neměl nikde najíst, že jo. Prostě jsem tiě zkoumal. Jsem si říkal, ty jo, jako mě bylo 17, 17, 18 let prostě. Já jsem říkal, ty jo, jako >> kde by mohla sídlit? >> Kde kde jako kde to tady jako jak to teda jako jako je, víš? >> No >> jo, je to možná možná vidíš, když se o tom teďka takhle bavíme, tak možná právě to bylo to proč mě to otevřelo jako vrata k tomu, že je to je to prostě tady ta naše eh jako schránka, o kterou bychom měli samozřejmě všichni jako velice dobře pečovat. Měli bychom si jí cenit, měli bychom naslouchat tomu, co nám to tělo říká, ale prostě je to jenom dočasná souhra frekvencí, který se tady potkali a vytvořili naši naši hmotu. A až jako jednou odejdeme tady z tohodlenoho, tak se ty frekvence prostě přeskupěj jinak. já a budeme vypadat jinak, tak si to představuju já, protože je všechno frekvenční povahy. Všechno je frekvenční povahy. Ono to vypadá velmi hmotně, že jo. Tady prostě jako se cejtíme, že jo. Ale ale je to jenom je to prostě interference frekvencí, který se zpomalili natolik, abychom měli dva těla. >> Zhutnili se takzvaně. E >> ano. Ano. >> Tomu dojdeme, tomu tomuhle všemu dojdeme, ale než tomu dojdeme, tak mě zajímá. Takže z patologie potom si šla kam. No, já jsem přemýšlela, co vlastně teda jako když jsem v tom vzduchoprázdnu, když jsem v takzvaném vzduchoprázdnu, když jsem se teda dobrovolně vykopla, já jsem se dobrovolně odešla. Jo, já jsem jako nikdo mě nevyhodil. Naopak jako si myslím, že jako mě se snažili nějakým způsobem jako udržet, ale pro mě to prostě bylo prostředí, který už jsem nechtěla sdílet, neboť jsem si uvědomila, že pokud člověk pozná, tak musí udělat ten krok, musí se rozhodnout jako kde bude. Jo, to je ta hermetická cesta. Poznej a odvaž se. Takže jsem se odvážila >> a řekla jsem,"Dobře." Takže tím pádem já jsem vlastně přešla eh jakoby taky se člověk hledá, že jo, hledá svoje cesty, pořád hledáme tam, kde se budeme cítit jako dobře, kde se budeme cítit v souladu se sebou. Takže jsem se věnovala vlastně př, e, jako jsem si říkala, mám mikroskop, že jo, umím s ním zacházet. Mikroskop je bezvadná věc. Eh, krz to covidové období se hodně debatovala ta kapka krve, že jo, živá kapka krve. Takže vlastně jsem jako na část doby zůstala tady u toho, to znamená u toho mikroskopu a u toho, ale pro mě se to zase jako pře překulilo >> na to ukázat vlastně lidem, jaký mají vnitřní terén, jak to jak to vypadá, aby mohli obdivovat svoje krvinky, aby se mohli podívat, aby s nimi mohli doslova jakoby pohovořit prostě. To znamená, ne, jako já říkám, to nebylo o hledání nějakých jako červů a ježišmarjá, vy to tam máte strašnýho, teď si tady musíte koupit prostě tady ten přípravek, že jo. Vždycky to bylo, nebo ne vždycky jako, ale vyvíjel se ten můj pohled tímto směrem ukázat. Podívejte, je tady možnost podívat se do svýho nitra tak, jak se to normálně nedělá, protože u doktora dostanete světinu, že jo, tam jste jako v podobě jakýchsi kolonek a čísel. Proboha, my nejsme kolonka a nejsme čísla v kolonce. My jsme každý jako unikátní člověk. Takže todle je jako byl byl možnost unikátního pohledu a říct si hele a přesto si třeba popovídat o tom, co toho člověka trápí. Takže řekněme jakoby takový otevřený prostor. Jsme tady teďka spolu, třeba vidíme tady ty krvinky něco dělaj, jo, jsou veselý, neveselý a můžeme teďka prostě na základě toho třeba spolu popovídat, co by se dalo zlepšit, ale třeba i v tý životosprávě rozhodně, nejenom po tý, ale vždycky myslet i na tu stránku. Prostě máme životosprávu, máme tole, ale pak je tady samozřejmě obrovská oblast té psychiky, která také vyžaduje každodenní večerní sprchu. Každodenní večerní sprchu, to znamená pouštět, to znamená pustit i ty zážitky, který prostě pro nás nebyly dobrý, který takhle prostě jako můžou zůstat v tom těle uzavřený prostě na na roky jako uzly, který jsme nepustili. Takže, takže vlastně přesto a říká se, že krev je spojící mezi tělem a duší, tak vlastně to byla asi taková jako prostě krásnej jako další prostě taková takovej zábyt jako na tý cestě. No a pak jsem se dostala k těm mládičkám, což je zajímavý, protože já vlastně jako jako já už vlastně ani úplně nevím, jak to bylo, ale to bylo jako někdy říkám, že to je jak probuzení toho spícího agenta. Víte, jak to je, že prostě je agent, který má nějaký úkol. a normálně jako vykonává třeba zaměstnání a pak ho aktivujou jako ping a on prostě ví, co má dělat. Tak si dělám trochu legraci, ale ale prostě já jsem si fakt jako přečetla v knížce prostě tam bylo jako solfio frekvence a já už ani nevím v jakém kontextu to bylo a prostě najednou já jsem si řekla frekvence a vůbec jsem se o to nezajímala. Jako nemám hudební vzdělání, všechno jsem se nějak snažila jako do dostudovat to, co se mi hodilo a ani možná tam ani nebylo nic o ladičkách jako v tý knížce, ale já jsem jako věděla, že to je ono a že jdu po stopě, jdu po stopě do tý jednoduchosti a tak mě to dovedlo k tý jednoduchosti. Když jsi zmínila, že jsi vlastně přišla do tý alternativy, tak co to vlastně znamená pro tebe teda ta alternativa? To mě mě myslím, že to zajímá i ty diváky i posluchače. To zajímá. Co to je vlastně jako co tím myslíš? tu alternativu. >> Alternativa. No tak