Neviditelný nepřítel, který ničí vaše zdraví, a medicína ho opomíjí. Náhoda, nebo záměr?

Povídáme si tu o oxidačním stresu v lidském organismu.

Říká se o něm, že je to v současné době asi nejmocnější skrytý zabiják.

Je způsobený řadou faktorů, ale všechny mají společné to, že jde o odchýlení se od toho, co je pro člověka přirozené.

Které z těch faktorů způsobujících oxidační stres vy vnímáte jako ty nejrizikovější?

Já si dovolím tvrdit, že oxidační stres je velmi významně spojený s aktivitou imunitního systému.

A když si uvedomíme, kde máme imunitní systém – 70 % imunitního systému nebo buněk imunitního systému je lokalizovaných okolo střev, čiže gastrointestinálního traktu.

Historicky z hlediska vývoje. To bylo proto, protože v minulosti jsme byli ti sběrači a lovci a samozřejmě jsme nevěděli, že existují bakterie, viry, parazity.

Takže co jsme posbírali, tak to jsme žádným způsobem nesterilizovali a to jsme jedli.

Takže samozřejmě, že s tím jídlem do nás vstupovaly právě i ty patogenní mikroorganizmy, a proto bylo potřebné, aby jsme se jim bránili. Takže jsme měli ten imunitní systém paralelně s gastrointestinálním traktem, čiže s tenkým a tlustým střevem.

Zároveň platí, že v každém z nás je několik až kilogramů bakterií, které se nazývají mikrobiom.

My je nemáme jen v tom gastrointestinálním traktu.

My je máme v principu všude. Máme bakterie na povrchu kože, máme bakterie v dutině ústní.

A teď si vezměte, že když použiju takovou slavnou větu – v 1928 profesor Fleming vynalezl penicilin a řekl, že antibiotika jsou dobrá pro období války.

Na všechno ostatní máme imunitní systém.

A vezměte si to na situaci, kterou máme dnes.

Dneska přijde – při vší úctě – pacient k lékaři a v podstatě v období, kdy je chřipková nějaká sezóna, tak vlastně se ten pacient odchází od toho lékaře v podstatě s nějakým předpisem antibiotika.

A není to ani proto, že by lékař chtěl, ale mnohokrát si to ti pacienti žádají, protože mnohokrát jsou zvyklí, že nějaký lék potřebují dostat. On v podstatě neví, že například virové onemocnění – na to neexistují antibiotika. Na to musí existovat jiné opatření v rámci podpory imunitního systému.

Čiže co já vnímám jako jeden ze základních faktorů, které jsme změnili, tak to je zmena mikrobimu.

A to je zmena mikrobimu tím, že vlastně jíme zpracovanou stravu.

Protože když jsme v podstatě – jsme v městě Budvaru – a když si všichni pamatujete, tak když jsme byli mladí a nechali jsme pivo dva dny někde na slunci, tak v podstatě to pivo vám skvasilo a případně až prasklo.

Dneska necháte pivo jeden rok klidně někde v garáži, a pak ho otvoříte a tomu pivu nic není.

A já si dovolím tvrdit, že to pivo je plné konzervantů, protože v opačném případě by prasklo i v té garáži.

A takovým stejným způsobem funguje všechno.

Kdysi byl takzvaný chlebový kvásek nebo standardně zaražený kváskový chlebek.

Přes covid jsme všichni kvásovali, takže jsme měli dva týdny starý chlebek, který nesplesnil.

Dneska si koupíte chlebek v supermarketu, necháte ho tři dny na kuchyňské lince a ten chlebek vám splesní.

Takže my jsme v podstatě udělali maximum proto, aby jsme do sebe začali dostávat obrovské množství chemie, antibiotik. Protože antibio je z řeckého slova bio.

Bios je život.

Anti-bio je proti životu.

Takže antibiotikum zabíjí neselektivně nejen ty potenciální bakterie v té potravě, ale když si tu potravinu dáme do sebe, tak nám zabíja i ty bakterie, které máme v tom tenkém nebo tlustém střevu.

Čiže změnili jsme mikrobiom.

Ten mikrobiom velmi významným způsobem komunikuje s tím imunitním systémem, který je hned v podstatě za zdí toho tenkého nebo tlustého střeva.

Čiže zmena mikrobimu mnohokrát potom vede k poruchám trávení, a tím pádem k poruchám vstřebávání potřebných živin.

A každá porucha v rámci organismu vyvolává nějakou odpověď imunitního systému, protože imunitní systém se nám v evoluci vytvořil na to, aby nás chránil, aby nás ochraňoval před těmi patogeny.

No a pokud my do sebe dostáváme chemické látky, tak ten imunitní systém na to reaguje.

Mnohokrát máme poškozenou zeď tenkého střeva.

To se nazývá takzvané leaky gut.

Potom my v tom mikrobimu nemáme jen dobré bakterie, ale máme tam i bakterie, které, když přerostou, tak uvolňují toxiny.

Takže přes ten leaky gut se nám mnohokrát dostávají toxiny do jater. A mnozí lidé mají v podstatě zánět jater. Který víme všichni, že játra jsou chemickou továrnou organismu.

To znamená, když jsou játra zanícená, tak zase reaguje imunitní systém.

Jakou roli hraje stres plynoucí ze společenského tlaku, z dnešního moderního způsobu života?

Stres je o čem?

Nám se v rámci vývoje vytvořily – máme takové dva základní biologické zákony.

Jeden je zákon zachování jedince a druhý je zákon zachování rodu.

Zákon zachování rodu – je stav, že pomalu potlačujeme už i ten, protože máme strašnou demografii, ať už v Česku, či na Slovensku.

Ale zachování jedince znamená, že se nám v rámci historie nebo v rámci vývoje vytvořil takzvaný autonomní systém neboli takzvaný parasympatikus a sympatikus – čiže vegetativní systém.

Ten sympatikus je takzvaný fight or flight – čiže bojuj nebo utekni.

Čiže to je něco, kde se – když jsme viděli nějaké nebezpečí nějakého predátora, tak se nám obrovským způsobem zmobilizovala energie. A ta obrovská mobilizace energie byla na to, aby jsme buď s tím predátorem bojovali, nebo aby jsme od něho utekli.

A stačí se podívat do přírody, co udělá králík, když spatří – v uvozovkách – nebezpečí, tak utíká.

Jemu se vtedy aktivuje ten sympatikus, ten fight or flight, a utíká od toho nebezpečenství.

Absolutní většinu času bychom měli být v režimu rest and digest – čiže odpočívej a trávit.

Čiže to je ten parasympatikus.

My však, když jsme ve stresu, nemáme čas, nemáme ráno. Matka musí zavézt děti do školy.

Mnozí – já jsem se nedávno dozvěděl, že asi v České republice to bude podobné.

Na Slovensku je údajně až 100 000 samoživitelů.

To znamená, že to je obrovské množství rodin, kde nejsou ty úlohy rozdělené mezi otce a matku.

To znamená, to jsou apriorně stresovaní lidé, protože prostě ta žena, pokud zůstane řekněme se dvěma dětmi sama, tak samozřejmě, že pro ni je ten den podstatně kratší, než kdyby jí někdo pomáhal.

Takže ta žena je tím pádem ve stresu a ten stres vede k té mobilizaci té energie. A ta mobilizace té energie jde mnohokrát přes hormon, který se nazývá kortizol.

A každá ta mobilizace energie dříve či později vede k poruše tvorby té energie.

A porucha tvorby té energie není zase nic jiného, jen nadprodukce volných kyslíkových radikálů.

A volné kyslíkové radikály, pokud nedokážu dostatečně neutralizovat, tak nám poškozují buňku.

Pokud mi ty volné kyslíkové radikály poškodia buňku, reaguje imunitní systém a reaguje tak, že zase vytváří další volné kyslíkové radikály.

Protože prvé bunky z toho imunitného systému sú takzvané fagocitujúce bunky, čiže neutrofily, makrofágy, ktoré prichádzajú na miesto, kde to prvotné poškodenie bunky vzniklo tým, povedzme, že stresom, hyperenergiou, ktorú ten stres vyvolal.

A tie bunky sa poškodia, ale tie neutrofily zase vytvárajú len voľné kyslíkové radikály a máme vlastne bludný kruh.

A ak nemáme dostatočnú antioxidačnú kapacitu, ak nerobíme opatrenia, ktoré nás vedú z toho stresu do toho rest and digest, čiže do toho parasympatiku. Ak nerobíme opatrenia, ako som spomínal, že si človek povedzme ráno zacvičí alebo že je bosý na záhrade alebo že si dáva kvalitnú stravu alebo že sa vystavuje dostatočne slnečnému žiareniu, pretože vitamín D je extrémne dôležitý na to, aby sa správne tvorila energia v rámci mitochondrie.

Tak tá kapacita antioxidačná je nízka a tým pádom v podstate sa podporuje chronický zánet. A každý chronický zánet sa skôr či neskôr prejaví nejakými symptómami, čiže príznakmi.

A my ten súbor tých príznakov nazývame choroba alebo onemocnenie.

Čiže onemocnenie je súbor znakov, ktoré na začiatku začínajú tým, že je tam porucha tvorby energie. A pokiaľ je spúšťačom povedzme stres alebo porucha mikrobiómu alebo nejaký nedostatok pohybu alebo je to nadmerný príjem energie, obezita.

Dneska je údajne okolo 33 % našej západnej populácie, bol som na prednáške, kde jedna pani docentka z Karlovej univerzity vravela, že trpí obezitou, čiže nie nadváhou, ale obezitou.

Nadmerné množstvo tuku sa rovná znova stres, rovná sa chronický zánet.

Oxidačný stres je fenomén modernej civilizácie. Naši predkovia mu netrpeli. Aké antioxidačné faktory tam hrali hlavnú rolu?

My sme tie antioxidanty do seba prijímali historicky, keď sme sa vyvíjali. Aj v podstate človek habilis sa vyvíja popísaný nejakých 300 000 rokov.

A keď si vezmete len úplne logicky, tak čo sme? My sme boli takzvaní lovci a zberači, takže sme zbierali okrem iného aj všetko to fialové a modré ovocie. A v podstate všetka tá fialová a modrá farba znamená, že to ovocie odráža ultrafialové svetlo a UVB svetlo alebo tá zložka svetla. Tak je práve tá, ktorá je schopná poškodiť nám energeticky poškodzuje okrem iného aj tú DNA. A to je ten koncept, že prečo sa dneska ľudia natierajú povedzme faktorom 50. A prečo, čo ja vnímam ako nie je úplne správne, keď napríklad zhruba niekedy, ja neviem, v zime mamičky natierajú deti faktorom 50 hneď ráno o deväť hodín.

Myslím si, že je to nezmysel, pretože ranné slnko práve neobsahuje to UVB svetlo, takže za každú cenu sa chrániť pred slnkom je práve zlé.

No a keďže sme boli tí zberači, tak sme vlastne tie antioxidanty jedli, hej? Čiže to sú rôzne borúvky, čučoriedky. A ja neviem ani všetky tie názvy v češtine, uznávam.

Ale druhý dôležitý element, ako sme do seba dostávali antioxidanty, to bolo chodenie naboso.

Pretože zem je negatívne nabitá a my cez plantapedes, teraz ma nenapadne, cez plosky na nohách prijímame elektróny. To je čistá fyzika.

No a zoberte si, že niekedy od 50. rokov chodíme v poliuretanových podrážkach, takže sme sa kompletne od tej zeme izolovali.

My máme, dovolím si povedať, nízku kapacitu neutralizácie voľných kyslíkových radikálov.

A to, čo vlastne robí pán Fiala, to, čo robíme my, tak to je zvyšovanie tej kapacity.

A ak vám dáte za pravdu, že napríklad počas covidu sa významným spôsobom doporučovalo, aby ľudia jedli selén a zinok, hej? A nikto nevedel, že prečo selen, zinok a vitamín D.

A keď si vezmete, že selén a zinok sú dôležité kofaktory, čiže sú to v podstate kovy a sú veľmi dôležité na to, aby nám fungovali enzýmy vo vnútri bunky, ktoré neutralizujú tie voľné radikály. Takzvaná glutatión peroxidáza a superoxid dismutáza.

Čiže preto odborníci doporučovali selen a zinok, pretože všeobecne my máme zinku a selenu málo, lebo sme spravili čo? Zmenili sme stravu.

Z tej čerstvej stravy, ktorú naši predkovia si dorábali sami, my sme v podstate prešli na stravu zo supermarketov, ktorá je procesovaná.

Pí diváci, pojďme si teďka povedať niečo o novinárskej profesii.

Jedna z klíčových vecí, čo každý novinár rieši, je pokládanie otázok. Záleží na tom, kedy ich pokládáte a koho sa pýtate.

To, že niekto nepokládá otázky, to je súčasť dnešnej doby. My tie otázky pokládame a má to svoju daň.

Ten správny čas je pre novináře samozrejme riziko. Keď je covid, všichni chcú očkovať nevyskúšanými preparátami a vy sa pýtate odborníkov, ktorí majú dekády praxe v danom odbore, jestli je to očkovanie to najlepšie možné a jestli tu je nejaká slizničná imunita a kedy očkovať, koho očkovať, jestli sú tam nejaké kontraindikácie, jestli tam sú nejaké riziká, tak samozrejme idete proti prúdu a má to pre vás riziká.

V dnešnej dobe sú to riziká a hlavne na sociálnych sieťach vám je znižovaný dosah, je to zametané pod koberec.

Ďalší príklad môže byť to, čo sa stalo so streľbou na fakulte. Bolo tam veľa otáznikov. Dneska je tá kauza viac-menej súdne zakázaná, aby sa riešila u iného média.

My sme boli jedným z prvých médií, ktoré k tomu pokládali tie otázky v čase, keď pán Rakušan na ministerstvu vnútra hovoril novinářom, že sa o tom nesmie písať a že sa majú pýtať cez ministerstvo vnútra.

To ako vážne? Minister vnútra vám bude hovorić, na čo sa ako novinář máte pýtať?

To neprišlo nikomu divné. Nám. Áno.

My sme pokládali tie otázky. Pýtali sme sa otázky ohľadom, akým spôsobom idú peniaze na Ukrajinu v čase, keď tu bola silne proukrajinská vláda, ktorá riešila pomoc Ukrajine, keby aspoň niekto riešil, jestli tam tie peniaze vlastne dojdú.

Základný motív novinára je kontrolovať, riešiť, nemlčať.

Dovedete si predstaviť, že by nejaký novinár pokládal otázku o tom pred rokom 1989, jestli komunizmus má byť spojený so Sovietskym zväzom a jestli sa máme s ním družiť?

Dovedete si predstaviť, ako by strana s takým človekom zatočila?

Ja to nechcem porovnávať. Tá doba je dneska úplne iná, ale chcem tým povedať to, že je dôležité, kedy tú otázku pokládáte a komu ju pokládáte.

Pretože s novinárskou profesou je spojené riziko toho, že pokládáte nepríjemné otázky v čase, keď sa to nehodí, keď proti vám stojí ľudia, ktorí si na vás ukazujú.

A dneska je to veľmi jednoduché si na vás tým prstom ukázať, pretože máme sociálne siete, máme tu média, máme tu vplyvové skupiny, rôzne čakajúce skupiny a ďalšie faktory, o ktorých samozrejme viete.

Ja by som vás chcel požiadať, aby ste nás v tej práci, čo tu robíme, podporili, aby ste nám pomohli.

Žádáme vás opakovaně o to a vy na to odpovídáte a my jsme vám za to moc vděční, protože tohle je klíčové.

V okamžiku, když vy nás podpoříte, my můžeme klást nepohodlné otázky.

Tak jednoduché to je.

Já vás o to žádám a děkuji vám za to.

Západní medicína je nepřekonatelná v léčení akutních stavů.

U chronických stavů se ale dá říci, že řešení pomocí léků zvyšuje oxidační stres v organismu.

Umíte si za současného stavu představit nějakou synergii nebo spolupráci mezi medicínou západní a tou východní, kde se využívají látky, jako jsou dřevokazné houby, které působí antioxidačně?

V tejto oblasti by som bol určite skeptický.

Spolupráca medzi západnou a východným princípom.

Nemyslím si, že tam nejakým spôsobom spejeme.

Absolútne s vami súhlasím, že štandardná medicína, medicína, ktorú človek dostáva, či už v primárnej zdravotnej starostlivosti alebo v nemocničnej zdravotnej starostlivosti, je nedostihnuteľná z hľadiska výsledkov, pokiaľ sa jedná o akútne zvládnutie akútnych záležitostí, či už to je infarkt miokardu, či sú to traumy, či sú to stavy po náhlej cievnej mozgovej príhode.

Tam je naša medicína s kvalitnými technológiami, s kvalitnými zobrazovacími metódami, s rýchlou reakciou záchranných tímov alebo lekárov, ktorí sa starajú o pacienta. Hm, potom, ako toho pacienta povedzme privezú s takýmto akútnym stavom, tak tam je tá, samozrejme, tam darmo budete dávať čínsku medicínu.

Tam druhá vec je ale, že naša populácia – alebo ja by som to povedal takto – my investujeme stále väčšie peniaze do zdravotníctva a populácia je stále chorá.

A použil by som taký príklad zase z tej východnej medicíny, že keď ste v minulosti platili čínskeho lekára, tak ste mu platili, pokiaľ bol zdravý, pokiaľ ste vy boli zdraví.

Keď ste ochoreli, tak ste prestali lekárovi platiť.

Čiže tá motivácia bola úplne naopak.

To znamená, ak ste, ak on chcel, aby bol odmeňovaný, tak vás musel vyliečiť, hej?

A my sme to na tom západe v podstate postavili na nejakom systéme solidarity.

To znamená, my si odvádzame do zdravotných poisťovní peniaze, ktoré dneska sú používané na tých chorých a očakávame, že keď my budeme chorí, tak zase vlastne tie peniaze z tej zdravotnej pojišťovne budú použité na návrat k nášmu zdraviu.

Otázka je, či sme schopní my dneska naozaj vyliečiť pacienta, pokiaľ sa jedná o nejaké civilizačné degeneračné ochorenie, hej?

Pokiaľ ten pacient má vrodenú poruchu metabolizmu, povedzme, alebo genetické ochorenie, tam ťažko budeme robiť čokoľvek so západnou alebo s východnou medicínou.

Ale samozrejme na tie genetické ochorenia. Dneska už existujú veľmi moderné lieky.

Veľa sa hovorí o génovej terapii.

Zatiaľ si myslím, že génová terapia potrebuje prejsť ešte veľký kus cesty, aby fungovala optimálne, ale mnohé veci ako spinálna muskulárna atrofia – sa dneska dokážeme tým pacientom významne pomôcť práve s tými štandardnými liekmi.

Ale pokiaľ sa bavíme o tom, že ide o degeneratívne chronické ochorenie, tak tam by som určite radšej kombinoval opatrenia. To znamená: cvičenie, úpravu mikrobiómu, zdravá, pestrá, podľa možností čerstvá strava a potom, keď už siahnuť po niečom, tak siahnuť po tých extraktoch, ktoré sú prírodného charakteru.

Jakou roli podle vás v celém systému hrají korporace, které vlastní farmaceutické firmy a které z finančního hlediska mají pod palcem západní medicínu?

Môj osobný názor je, že akonáhle založíte akciovú spoločnosť, ktorá kótuje svoje akcie na burze, tak tie akcie si kupujú investori a motiváciou tých investorov nie je nič iné, len zisk.

Tam nie sú nejakí ľudia s humánnymi úmyslami.

Ich zaujíma, aký budú mať return on investment.

To znamená, dajú 1000 a chcú mať z toho 1100 alebo 1050 o rok.

Takže oni motivujú v podstate manažment tých korporácií k tomu, aby tie korporácie vytvárali zisk.

Pokiaľ ten zisk na tej burze nevytvárate dostatočný, tak vám si tie peniaze zoberú, tie akcie predajú a kľudne ich investujú do zbrojárskeho alebo technologického priemyslu alebo kamkoľvek inam do nejakých inovácií.

Čiže pokiaľ je to postavené na zisku, tak to stráca ten humánny aspekt, lebo zdravotníctvo by malo byť predovšetkým o tom, že zdravotnícky systém by mal slúžiť pacientovi.

Keď si v podstate vaši poslucháči a diváci nájdu na Googli, ako znie Hippokratova prísaha, tak to im povie značne.

A myslím si, že vlastnenie tých farmaceutických firiem tými finančnými investormi nie je úplne optimálny model.

Navyše si dovolím tvrdiť, že ani vlastnenie zdravotných poisťovní tými takzvanými private equity finančnými skupinami nie je ten najoptimálnejší model, pretože ich záujmom nie je, aby ľudia boli zdraví, ale ich záujmom je, aby ten systém generoval profit.

Jaká je v tomto systému pozice lékaře jednotlivce, který sedí v ordinaci?

Možná si vzpomíná, že kdysi odpřisáhl primum non nocere a zároveň mu chodí různé lákavé pobídky od farmaceutických firem.

Firmy se zaštiťují vědeckým výzkumem.

Průměrný lékař ale nemá čas číst a hodnotit studie.

Jak sa díváte vy na otázku svědomí lékaře versus touhu farmaceutického byznysu po ziscích?

Já si myslím, že to je dneska podstatne lepšie, ako to bolo asi 10, 15 rokov dozadu.

To znamená, dneska tí lekári už normálnym štandardným spôsobom zarábajú štandardné peniaze.

Kedysi to bolo úplne o inom.

Kedysi lékař zarábal 1060 korún za mesiac a reprezentant farmaceutickej firmy zarábal 13 000 korún, čiže to bol 13-násobok mzdy lekára.

To hovorím z vlastnej skúsenosti.

Dneska to určite tak nie je.

To znamená, dneska je to individuálne, je to na svedomí každého toho lekára, lebo myslím si, že systém odmeňuje dneska lekárov určite štandardne.

Dokonca si dovolím tvrdiť – a počúval som to od kardiochirurga, ktorý sa vrátil, ktorý pracoval v Drážďanoch na jednom ústave intervenčnej kardiológie a povedal, že je to Slovák – že v podstate Nemci majú rovnaké platy, ako majú naši lekári.

Akurát v Nemecku musia za ten istý čas ošetriť viac pacientov.

Takže z tohto pohľadu si myslím, že je to individuálna záležitosť.

Je to na svedomí toho lekára a v podstate si myslím, že by si každý mal uvedomiť, že našou úlohou na tomto svete nie je honobiť peniaze.

Našou úlohou na tomto svete je ten život prežiť naplno, prežiť ho tak, aby sme nejakým spôsobom v tom našli aj ten element tej služby druhému.