Nejvyšší soud, vakcíny a Česká televize. Co bylo zprávou dne? | Mediální priority (2. díl)

Děkuji a nyní požádám o slovo ministra kluta, pana Otoka Lempíře.

>> Dobrý den, dámy a pánové.

Dnes vláda schválila novelu mediálních zákonů, která v souladu s naším programovým prohlášením ruší koncesionářské poplatky za veřejnoprávní média.

Přidáváme se tak k většině zemí Evropské unie, které od této zastaralé metody financování již ustoupily.

Vláda schválila změny v systému financování veřejnoprávních médií a znovu se rozhořela debata o budoucnosti České televize.

>> Tady je možné říct, že jak Andrej Babiš, tak Otok Lempíř ukazují jenom to, co se naučili za Socíku pod vlivem svých řídících důstojníků.

Tady se fakt vrací zpátky sok v těch nejhorších podobách.

Místo obecných sloganů pro a proti se dnes podívejme na jeden konkrétní příklad a zkusme si sami odpovědět na otázku, zda Česká televize v tomto případě naplnila roli, kterou od ní veřejnost očekává.

>> Přelomový rozsudek Nejvyššího soudu: právo na odškodnění lidí, kteří mají zdravotní potíže po očkování proti Covid-19.

>> Většina z nás nemá čas sledovat všechno, co se kolem nás děje.

Ověřovat si informace z různých zdrojů nebo sledovat tiskové konference.

Chodíme do práce, staráme se o rodinu a jsme do značné míry odkázáni na to, co za nás vyberou redakce.

>> Jenom bych chtěl upřesnit, pane premiére, že to nevracíte na rok 24, ale na rok 2008, protože právě mezi lety 2008 a 2024 byly ty poplatky 17 let zmrazené, takže vracíte to – je to pravda.

Vracíte to do roku 2008.

>> Pravda, pane redaktore.

>> Je to pravda, pane premiére.

Je to 5,7 miliardy.

Stejně je to.

Můžeme si to pak říct.

Je to 5,7 miliardy.

Ale v pohodě.

Já se nechci přít.

Můžu mluvit tedy?

No, já jsem vám to jenom chtěl, chtěl jsem vás opravit.

Děkuji.

>> Neopravujte mě, protože já mám výroční zprávu České televize tady a mám výroční zprávu Českého rozhlasu.

>> Ano.

A stejná byla za rok 2008 a 2025 byla stejná čísla.

Jenom říkám, že to vracíte na rok 2008.

>> My to nevracíme.

My to vracíme na rok 2024.

>> Pořád.

Eh, chtěl jsem se zeptat ještě na...

>> No tak to říkejte pořádně, ne?

Ale je to, ale je to – my máme oba pravdu.

To je stejné číslo, protože to bylo zmrazené.

Pane...

>> Vycházeli z čísla 2024.

>> Ano.

A to je stejné jako v roce 2008, protože to bylo 17 let zmrazené.

V pořádku.

Ne, je to.

Máme pravdu oba, pane premiére.

Já to vím přesně.

Hlavním tématem dnešního dílu bude rozhodnutí Nejvyššího soudu o rozšíření možnosti odškodnění lidí z počkování a způsob, jakým o této zprávě informovala Česká televize v hlavním zpravodajském pořadu Události.

>> Je to usnesení, rozhodnutí Nejvyššího soudu, které budeme muset respektovat. Že my nevíme – nikdo tedy neví, kdo vlastně v souvislosti s ministerstvem zdravotnictví – a z ministerstva zdravotnictví, jako kdo tedy tohleto podepsal a vy nevíte, co se podepsalo.

Nejde o to někoho soudit.

Zajímá mě něco jiného.

Podle jakého klíče média určují, co je zprávou dne? Jak vznikají mediální priority?

Dámy a pánové, jsem Petr Bohuš a Modrý jelen.

Přeji vám hezký večer.

Na tiskové konferenci vlády z minulého pondělí mě zaujala jedna věc.

Novinář Radek Bartoníček vyzval premiéra Andreje Babiše, aby se choval slušně k novinářům.

To je samozřejmě správná připomínka.

Politici se mají kontrolovat.

>> Radek Bartoníček.

>> Děkuju moc za možnost položit dotaz.

Pane premiére, zeptám se – že jste dneska nenapadl novináře.

Stane se to teď už pravidlem, že nebudete zmiňovat novináře a řekl byste, že novináři jsou důležití pro demokracii?

>> Jen jsem si vzpomněl na tiskovou konferenci o týden dříve.

Tehdy se reportérka Markéta Dobiášová ptala na odpovědnost za covidová opatření, očkování a možné následky vakcinace v souvislosti s očkovací strategií v roce 2020, která byla připravovaná a realizovaná v souvislosti s epidemií proti COVID-19.

Zajímá mě, zda máte k dispozici data ze státních institucí, která ukazují zásahy záchranek bezprostředně v očkovacích centrech, bezprostředně po podání vakcíny.

Právě tehdy Radek Bartoníček upozorňoval, že Markéta Dobiášová svými otázkami zabírá příliš mnoho času a ostatní novináři se kvůli tomu nedostanou ke slovu.

>> Jen se ptám, jestli pánové, profesore, redaktore – úplně jenom poslední věta.

>> Ano, já sem chodím.

Dobrý.

Hned vám předám slovo.

>> To mě překvapilo, protože vedle otázky, kolik otázek může novinář položit, podle mě trochu zanikl samotný obsah toho, co Markéta Dobiášová říkala.

>> Takže budete se o ta data zajímat, protože jsou tady evidentně desítky zásahů v souvislosti s touto plošnou vakcinací.

Je merená vakcín, eh, úmrtí a to se bavíme v současné době.

320 zásahů je v souvislosti s jedním jediným očkovacím centrem – metropolitním centrem.

>> Nechci upínat pozornost na Radka Bartoníčka a omlouvám se mu, že jsem si ho vybral jako příklad.

Možná je mu všechno jasné.

Možná ví něco, co nevíme my.

Možná je situace mnohem méně závažná, než jak se na první pohled zdá.

Ale právě proto bych od novinářů možná očekával snahu věci nejen prověřovat a vysvětlovat, ale případně i veřejnost uklidňovat, aby nám při soustředění na vlastní témata a priority neunikalo to, co říkají druzí lidé.

>> Ví ministerstvo zdravotnictví, co se vlastně v souvislosti s nákupy a možnými riziky vakcín tehdy podepisovalo?

Byl jste seznámen s touhletou smlouvou mezi Českou republikou a ministerstvem zdravotnictví?

Den po tiskové konferenci přišla událost, kterou sama Česká televize označila za přelomovou.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu rozšířilo možnost odškodnění zdravotních následků po očkování.

V tu chvíli jsem si položil jednoduchou otázku: jak na tuto zprávu zareagují média?

Pokud Nejvyšší soudní instance zásadně změní dosavadní výklad odškodňování následků po očkování, zdá se mi to jako událost, která si zaslouží pozornost.

Přelomový rozsudek Nejvyššího soudu: právo na odškodnění lidí, kteří mají zdravotní potíže po očkování proti Covid-19, se nově nebude týkat jen extrémních případů, jako je ohrožení života nebo úplná ztráta soběstačnosti.

>> Už první věta je zajímavá.

Česká televize používá slovo „přelomový", tedy ne běžný rozsudek, ale přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších soudů, které zamítly žalobu muže se zánětem srdečního svalu po třetí dávce vakcíny proti koronaviru.

>> A to je konkrétní důvod celého sporu.

Skutečný případ člověka, který se obrátil na soud.

Zatím se nedozvídáme, proč nižší soudy rozhodly naopak a jaké důsledky může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu pro další podobné žaloby.

>> Odškodněním kvůli potížím po očkování proti covidu se Denisa Sudolská věnuje 5 let.

Tehdy se na ni obrátil muž, který 15 dní po třetí dávce skončil v nemocnici.

Lékaři u něj odhalili zánět srdečního svalu.

>> Reportáž se soustředí na osobní příběh.

To je pochopitelné.

Lidské osudy se vyprávějí poutavěji než paragrafy.

Jenže právě tady mi chyběl širší kontext.

Jde jen o jeden případ, nebo o rozhodnutí, které může ovlivnit stovky dalších lidí?

Mění stát svůj dosavadní přístup k odškodňování a jaké důsledky může mít tento rozsudek do budoucna?

Při těchto zdravotních problémech standardně nastupují další vážné zdravotní problémy. Náš klient byl dlouhodobě velice na tom zdravotně špatně.

Rozsudek připomíná spory z období pandemie. Část lidí tehdy upozorňovala na možná rizika očkování, zatímco jiní tato varování považovali za přehnané.

Neříkám, že toto rozhodnutí automaticky potvrzuje názory jedněch nebo druhých. Myslím si ale, že znovu otevírá debatu, kterou jsme jako společnost úplně neuzavřeli.

Po propuštění byl ještě několikrát krátce hospitalizován. Trpěl silnou únavou, opakovanými záněty i zažívacími problémy.

Možné zdravotní komplikace po očkování nebyly a nejsou neznámým tématem. O některých rizicích se diskutovalo už během pandemie, kdy se vedly spory i o způsob, jakým byly komunikovány veřejnosti.

Právě to je podle mě jedno z témat, které tento rozsudek znovu vrací do veřejného prostoru.

Žádal pro to odškodnění neúspěšně. Soudy argumentovaly tím, že nárok mají jen ti, kteří měli život ohrožující potíže.

Nejvyšší soud ale tento závěr odmítl. Tato informace ukazuje na podstatu sporu – jak stát doposud přistupoval k odškodňování a komu přiznává nárok na kompenzaci. Právě tento výklad nyní Nejvyšší soud odmítl.

Nabízí se několik otázek: proč se podle něj postupovalo tak dlouho? Kolika dalších lidí se může toto rozhodnutí týkat?

Podle rozsudku je očkování součástí ochrany zdraví celé společnosti. Za menší a krátkodobé komplikace, jako je třeba zarudnutí místa v píchu, tak lidem nárok na odškodnění nevzniká.

Při větších obtížích je ale kompenzace na místě. Kde obtíže vyvolané očkováním přivodí intenzivnější vytrpěnou bolest či závažnější trvalé následky v podobě stížení společenského uplatnění, případně vyvolá delší pracovní neschopnost či si vyžádá nezanedbatelné náklady léčení, nastupuje kompenzační povinnost státu.

Tady už posloucháme samotný princip Nejvyššího soudu a tady už nejde o jeden konkrétní případ, ale o obecný přístup státu k odpovědnosti za následky očkování.

Dosud se na ministerstvo zdravotnictví obrátilo téměř dvě stovky lidí. Žádnému z nich zatím rezort odškodnění nevyplatil.

Tato informace mě zaujala asi nejvíc. Téměř dvě stě žádostí a ani jedno vyplacené odškodnění.

Nevíme, kolik žádostí bylo oprávněných, kolik bylo zamítnuto a kolik případů se týká skutečně závažných zdravotních komplikací. Stejně tak nevíme, jak si toto číslo správně vyložit.

Je dvě stě žádostí hodně nebo málo? Je to běžný počet nebo jde o výjimečnou situaci? To se z reportáže nedozvídáme.

Napadají mě i další otázky. Kolik lidí ví, že o kompenzaci může žádat? Jaké podmínky musí splnit?

Neříkám, že reportáž má odpovědět na všechny otázky, ale myslím si, že právě u rozhodnutí, které redakce označuje za přelomové, by divákům prospěl širší kontext.

Z informace o téměř dvoustovkách žádostí a nulovém počtu vyplacených odškodnění si bez dalších souvislostí můžeme každý z nás odnést úplně jiný závěr.

Všechny ty žádosti standardně vyřizujeme. Jestli to bude mít nějaký dopad, uvidíme.

Na této odpovědi mě překvapuje jedna věc. V reportáži zazní informace o přelomovém rozsudku Nejvyššího soudu, o člověku, který po očkování skončil v nemocnici, i o téměř dvou stovkách žádostí o odškodnění.

A přesto se od ministra nedozvídáme, zda rozsudek považuje za významný zlom, zda může změnit dosavadní postup ministerstva, nebo jaké důsledky může mít pro systém odškodňování do budoucna.

Neříkám, že by měl zpochybňovat očkování. Očekával bych ale větší reflexi významnosti tohoto rozhodnutí, o kterém reportáž sama mluví jako o přelomovém.

Místo toho zatím slyšíme: „Uvidíme." Konečně se bude dát postupovat nějakým standardním způsobem, protože ten zákon, který byl přijatý před nějakými sedmi lety, tak vlastně byl ne úplně šťastně napsaný.

Pokud byl zákon napsán nešťastně a Nejvyšší soud musel jeho výklad korigovat, pak se nabízí otázka: proč se o tomto problému nemluvilo více už v minulých letech a co uděláme proto, aby podobné situace nevznikaly i v budoucnu?

Případy spojené s odškodněním za vakcinaci řeší Denisa Sudolská celkem čtyři. Ten, o kterém teď rozhodl Nejvyšší soud, se vrací na začátek.

Co se změnilo? Nejvyšší soud odmítl dosavadní velmi úzký výklad odškodnění. Nárok nemusí mít jen lidé v extrémních stavech ohrožení života.

Po shlédnutí reportáže nemůžeme říci, že by Česká televize tuto informaci zatajila. A přesto si kladu otázku, zda dostatečně vysvětlila významnost samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho možné důsledky.

Možná na všechny otázky neexistují jednoduché odpovědi, ale přesto si myslím, že pokud je rozsudek skutečně tak významný, jak reportáž naznačuje, pak bych jako divák uvítal více prostoru právě pro všechny souvislosti.

Možná by redakce zpravodajství České televize mohla namítnout: „Vždyť jsme tomuto tématu věnovali více než dvě minuty." A to není málo.

Ano, dvě minuty nejsou málo. Jenže pokud sama Česká televize označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za přelomové, pak je legitimní ptát se, jakou důležitost mu ve vysílání skutečně přisoudila.

První události tohoto týdne jsou tu. Vítáme vás s Martinem a za celou redakci zpravodajství přejeme hezký večer.

V tomto vydání hlavní zpravodajské relace jsme se před touto reportáží dozvěděli o zastavení vzájemných útoků mezi Izraelem a Íránem, o situaci na Blízkém východě, o samitu NATO, o nezaměstnanosti, o zemětřesení na Filipínách, o návrhu nových sankcí proti Rusku, o vyšetřování kauz kolem městských bytů v Havířově, o volbách v Arménii, o návrhu na obžalobu firmy z holdingu Agrofert o zvýšení plateb za státní pojištěnce i o zahraničních hostech Karlovařského filmového festivalu.

Teprve poté, ve 26. minutě vysílání, přišla na řadu zpráva o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týká zdraví lidí, odpovědnosti státu a potenciálně i veřejných financí.

Neříkám, že některé z předchozích zpráv neměly své místo. Ptám se ale, jak redakce jednotlivá témata váží a podle jakého klíče určuje jejich důležitost, protože pořadí zpráv není náhoda.

Každá redakce tím vysílá určitý signál o tom, co považuje za důležité, co patří na začátek vysílání, co do jeho středu a co až na jeho konec.

Nárok na odškodnění po očkování proti covid-19 se může týkat širšího okruhu lidí. Nejvyšší soud rozšířil výklad zdravotních následků, za které je možné žádat kompenzaci.

A tím moje otázky nekončí. Jen několik minut po reportáži o přelomovém rozsudku Nejvyššího soudu následuje více než osmiminutový blok věnovaný českému astronautovi Aleši Svobodovi a plánované misi do vesmíru. Tématu se věnoval Daniel Vztach z vědecké redakce České televize a celý blok trval výrazně déle než reportáž o rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Aleš Svoboda poletí právě sem na mezinárodní vesmírnou stanici.

Přibližně dvouttýdenní let má proběhnout ve druhé polovině příštího roku.

Česká republika počítá s investicí ve výši 2 miliard Kč. Peníze půjdou z rezortů především ministerstva obrany a ministerstva dopravy.

Dnešek je důležitý milník, ale je to opravdu jen milník. Není to cíl.

Neříkám, že vesmírný program není důležitý. Naopak, je to mimořádná událost a bezpochyby úspěch české vědy. Přesto si kladu otázku, jak média stanovují své priority, co považují za téma, kterému věnují více minut podrobného vysvětlení a co naopak shrnou do krátké reportáže bez širších souvislostí.

Dosud se na ministerstvo zdravotnictví obrátily téměř dvě stovky lidí. Žádnému z nich zatím rezort odškodnění nevyplatil. Právě zde podle mě nevzniká jen zpravodajská relace, ale i naše představa o tom, co je pro společnost důležité, čemu máme věnovat pozornost a o čem máme přemýšlet.

Ano, já sem chodím občas. Dobrý. Hned vám předám slovo. A možná právě proto stojí za to sledovat nejen samotné zprávy, ale také jejich pořadí, délku a prostor, který jim média věnují.

Možná si řeknete, že zahraniční politika nebo bezpečnostní situace na Blízkém východě jsou důležitější. To je legitimní názor. Já osobně bych ale čekal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se odškodňování zdravotních následků po očkování bude patřit mezi nejvýznamnější domácí zprávy dne, minimálně pokud ho sama redakce označila za přelomové.

Od rozhodnutí Nejvyššího soudu uplynul týden. Dostatečně dlouhá doba, aby se média k tématu vrátila, zasadila ho do širších souvislostí a pokusila se odpovědět na některé otázky, které zůstaly otevřené.

Mezitím se rozsudku věnovali i další novináři a publicisté mimo hlavní zpravodajské redakce. Například Angelika Bazalová na Facebooku upozornila na nepřesnost ve formulacích. Podle ní se rozsudek netýká pouze očkování proti covidu19, ale může mít význam i pro další případy odškodňování související s očkováním obecně.

3. června se v americkém senátu konalo slyšení. Pořádal ho Ron Johnson, republikánský senátor z Wisconsinu, nyní předseda stálého podvýboru pro vyšetřování. Tenhle podvýbor je nejstarší a historicky nejobávanější vyšetřovací orgán senátu vůbec.

Angelika Bazalová se tématu věnuje dlouhodobě. Ve svých příspěvcích upozorňuje na různé odborné i politické debaty, které kolem očkování stále probíhají. Johnson tu svoji předsednickou pravomoc od roku 2021 velmi intenzivně využívá k tomu, aby vybudoval dokumentaci o tom, jak americké zdravotní agentury nakládaly s bezpečnostními daty týkajícími se covidových vakcín.

Na slyšení vypovídalo několik lékařů a vědců, ale zastavíme se u toho prvního a asi nejdůležitějšího jména: Angus Dalglish.

Dalglish totiž není jen špičkový britský lékař, ale je to i vědec, onkolog, imunolog, který zkoumá rakovinu právě z pohledu selhávání imunity.

Vrátíme se ale k MRNA. On na začátku covidové pandemie ty vakcíny proti covidu hájil a v červenci 2021 ještě psal Daily Mail, že odpor mladých lidí proti covidovým vakcínám je nejnebezpečnějším zdravotním nedorozuměním naší doby. Jenomže pak se mu v ordinaci začali hromadit pacienti se zánětlivými příznaky z rakoviny a on si uvědomil, že tady se asi děje něco vážného.

"Our first witness is Dr. Angus Dalglish. Dr. Dalglish is professor emeritus of oncology at City St. George's University of London where he has pioneered the immunotherapy of cancer. He is known for his work on HIV and cancer and received the Joshua Lederberg prize in 2011 for his work developing cancer treatments. He's been the principal of the Institute of Cancer Vaccines and Immunotherapy since 2000 and a consultant in general medicine, immunology, virology and oncology since 1986."

"Dr. Dalglish, thank you very much for asking me to give evidence on this. I just like to point out that I have done, as you say, I've been in cancer immunotherapy for over three decades and I have made big advances in the treatment of cancer with immunotherapy. This sets the scene that I then became aware in early 2022 of my patients who had been stable for years. Mainly melanoma patients, they had several different types of immunotherapy, and in six weeks I saw six patients relapse with melanoma. They had been stable for 3 to 18 years. They felt well apart from the relapse."

Nehodnotím, zda jsou tyto hypotézy správné nebo nesprávné. Upozorňuji pouze na to, že se o nich vede veřejná debata a že část novinářů ji považuje za důležitou.

"By showing this was also published by some doctors in Madrid, which I quote – the paper is called 'Evidence of exhausted lymphocytes after the third anti-COVID-2 vaccine dosing.' This was absolutely staggering, that they showed across hundreds of patients that you get this T cell suppression. In the heels of this, then numerous reports following the boost vaccine, we were getting IGG immunoglobulin switching. So you converted the immune system from being aggressive, fighting invaders, to one of toleration. So therefore the immune system was tolerating the cancer and this was the reason we were starting to see it.

However, it is important at this stage to say that we were getting reports after I first reported this of other cancers, and my initial observation that this was all due to T cell suppression started to fade into perspective that other actors were at work with the vaccine as it were. Colorectal cancer was being reported by my patients, by my fellow surgeons as reporting as presenting late stage four, not stage one or two, and early in patients in their 20s and 30s and 40s in a way that we have not seen before. And then in my own practice as I was looking for patients who had had other cancers, I noticed that they too had had booster vaccines and I list them in my report."

Podobně se tématu dlouhodobě věnuje také Markéta Doby, kterou jsme zmiňovali už v úvodu dnešního rozboru. Po svých dotazech na tiskové konferenci zveřejnila na sociálních sítích další informace a souvislosti, které podle ní stojí za pozornost a zaslouží si veřejnou debatu.

Toto je dopis ze Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Je od šéfky ústavu Ireny Storové, která píše na odbor ochrany veřejného zdraví ministerstva zdravotnictví. Dopis je ze září 2022.

Irena Storová v dopise píše: "Během pandemie COVID-19 došlo k nebývalému nárůstu počtu hlášení na SÚKL. V roce 2021 SÚKL přijal celkem 10 633 hlášení, která uváděla podezření na nežádoucí účinek vakcín proti COVID-19. Z nich bylo 149 hlášení, která uváděla úmrtí očkované osoby."

Bohužel se v dosti vysokém procentu případů setkáváme se skutečností, že hlášení, která uvádějí úmrtí osoby předtím očkované vakcínou proti COVID-19, udávají jen možnou příčinu úmrtí stanovenou lékařem, který provedl prohlídku zesnulého, přičemž pitva nebyla provedena.

Řetězko až dosud eviduje 18 takových hlášení. Z nich v 15 případech došlo k neočekávanému úmrtí doma, jedenkrát během převozu do nemocnice a dvakrát po převozu do nemocnice.

Ve všech těchto případech nebyla indikována ani provedena pitva, kdy však podle zákona číslo 372/11 sbírky o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování by měla být provedena.

K tématu se vrátila také redakce Svědomí národa, která přinesla rozhovor s právničkou Denisou Sudolskou, právní zástupkyní muže, jehož případ vedl k přelomovému rozhodnutí Nejvyššího soudu, který jsme sledovali ve zmíněné reportáži. A na rozdíl od této krátké reportáže v Událostech České televize se tady více mluví o tom, proč je rozsudek považován za přelomový a jaké důsledky může mít pro další podobné případy.

To považujeme za průlomové a velmi důležité precedentní rozhodnutí, které je nesmírně důležité samozřejmě i pro ostatní kauzy. Nám bylo opakovaně u soudu sděleno, že klient takzvaně ještě odešel po svých z té nemocnice, že není na pokraji smrti, a z toho důvodu to odškodnění nebylo možné. Tam, kde opravdu ti lidé trpí zdravotními problémy, jsou ve velmi složité životní situaci, a je nesmírně smutné, že to musím říci, ale my jsme po pěti letech na začátku. Ono se to vrací na první instanci a náš klient si bude muset projít to celé znovu.

Tady slyším něco, co mi v reportáži České televize chybělo. Nejen informaci, že Nejvyšší soud rozhodl jinak než soudy nižší u muže, který se domáhal spravedlnosti pět let, ale i to, na co upozorňovala před chvílí Angelika Bazalová, že se průlomový rozsudek týká i povinného očkování. To nám Česká televize v příspěvku neřekla.

Týká se ten rozsudek Nejvyššího soudu jenom toho očkování proti COVID-19, které má vlastně svůj specifický zákon, nebo se to týká i povinného očkování?

Ne, ne, ne. V tomhle ohledu je potřeba říci, že ten rozsudek je velmi důležitý, protože má přesah. Týká se i povinného očkování. Nejedná se jenom čistě o COVID-19. To znamená, že vzniká judikatura, která bude cílit i na případně nějaký problém v případě zdraví způsobené povinnou vakcínací.

Na sociálních sítích se objevila i další otázka. Pokud budou odškodnění vyplácená, kdo je ve výsledku zaplatí? Farmaceutické firmy, stát, daňoví poplatníci? Je to otázka, na kterou existují různé odpovědi. Ukazuje, že debata kolem odpovědnosti, odškodnění a důsledků pandemických rozhodnutí zdaleka neskončila.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odškodnění zdravotních následků po očkování označila Česká televize za přelomové. Přesto dostalo omezený prostor a zatím jsem nezaznamenal výraznější pokračování této debaty v hlavním zpravodajství. Možná je to správně, možná ne. Jako divák si ale kladu jednoduchou otázku. Pokud jde skutečně o přelomové rozhodnutí týkající se zdraví lidí, odpovědnosti státu a možných odškodnění, nemělo by mu být věnováno více pozornosti a více souvislostí?

Možná právě tady se skrývá část odpovědi na otázku, proč část veřejnosti ztrácí důvěru v tradiční média. Ne kvůli tomu, co média říkají, ale kvůli tomu, čemu dávají prostor a čemu ne.

To říkal, prosím pěkně, kdo vytvářel tu očkovací strategii. Můžete konkrétně uvést ty experty a poradce, kteří tvořili očkovací strategii?

Máta. Nevím, jak se všichni jmenovali, já si to nepamatuji, ale tito pánové ještě pracují taky s ministrem zdravotnictví Vojtěchem, pracují na dalších očkovacích strategiích.

A ještě jedna poznámka na závěr. Česká televize má ve svých řadách řadu schopných a zapálených novinářů. Stejně tak i mimo hlavní redakce působí novináři, kteří se dlouhodobě věnují tématům, jež často zůstávají na okraji veřejné debaty. Možná by stálo za to, aby se tyto světy občas více propojovaly, aby se vedle sebe potkávaly různé pohledy, zkušenosti i otázky.

Třeba právě lidé jako Daniel Stach, Angelika Bazalová nebo Markéta Dobiášová. Možná bychom díky tomu lépe porozuměli, co se během covidové doby stalo, co jsme se naučili a na které otázky stále hledáme odpověď. A možná bychom pak lépe rozuměli i sami sobě.

Mějte se hezky a budu se těšit příště. Musím říct, že cítím, že takhle tento rozhovor nesmírně pomáhá k tomu, aby my jsme s klientem konečně mohli vykročit na tu správnou cestu. Musím říct, že po pěti letech, což je velmi smutné.