Černé oblečení před ČT. Pár dní předtím mě pozvali na pivo

Dámy a pánové, přeji vám hezký den.

Jsem Petr Bohuž a modrý jelen.

Dovolte mi, abych se v našem dnešním nedělním zamyšlení podělil o jednu zkušenost v souvislosti s tím, jak teď na obrazovkách pozorujeme některé televizní pracovníky České televize, když vystupují v černém na podporu svých požadavků.

Vysílat černou barvou a tichu nechceme. Proto jsme dnes do České televize a Českého rozhlasu vyrazili v černém a symbolicky za 5 minut 12: veřejnoprávní média jsme odhodláni bránit.

Nedávno se mi stala zajímavá věc. Zaměstnanci z České televize, mí bývalí kolegové, mě pozvali na jedno neformální setkání – posezení večer v hospodě u piva. Šel jsem a, pokud dobře počítám, mnohé ze svých bývalých kolegů jsem neviděl možná i 25 let od doby, kdy jsem z České televize odešel.

Možná jsem si trochu někdy hrál, ale najednou je všechno jinak. Byli tam režiséři, redaktoři, kameramani, technici, dramaturgy i producenti. Takových jsme byli lidí z různých profesí. Setkaly se dva světy.

Hned na úvod se mě jeden z nich zeptal: „Petře, každý máme jiné názory. Ty máš toho modrého jelena, ale chtěl bych se tě na něco zeptat."

Černou barvou oblečení vyjádřily stovky zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu protest proti plánovaným změnám ve fungování médií veřejné služby.

A já jsem si v tu chvíli pomyslel: jak vlastně víme, že máme jiné názory, když spolu nemluvíme? Co kdybychom při delším rozhovoru zjistili, že máme mnohem více společného, než si myslíme? Co kdybychom zjistili, že jsme z jednoho těsta, že chceme bezpečí pro své rodiny, že chceme fungující společnost, že chceme slušná média, že chceme důstojný život, že chceme, aby lidé měli co nejpřesnější informace, abychom se mohli podle nich rozhodovat ve svých životech?

Vládní koalice sice tvrdí, že chce pouze změnit systém financování, jde ale o mnohem víc. Zrušením poplatků bychom ztratili přímý vztah s vámi diváky a posluchači.

Když jsem z toho večera odcházel, měl jsem pocit, že jsem strávil několik hodin s lidmi, kteří nejsou moji nepřátelé. A víte, co mě překvapilo možná nejvíc? Za celý večer jsme se nepohádali. Nikdo na nikoho nekřičel, nikdo nikoho neurážel.

Symbolicky za 5 minut 12 sešli před hlavními budovami, a právě proto mě o několik dní později zaujala reportáž České televize o protestu jejich zaměstnanců.

Podle reportáže České televize přišly v černém oblečení stovky zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu, aby vyjádřili nesouhlas s plánovanými změnami financování veřejnoprávních médií. To je jejich právo a nijak ho nezpochybňuji.

Zástupci iniciativy veřejnoprávní a odborů kvůli plánům koalice na zestátnění médií už dřív vyhlásili časově neomezenou stávkovou pohotovost. Dnes vládu znovu vyzvali k jednání a nevyloučili ani stávku.

Při sledování reportáže mě ale zaujalo něco jiného. Daniel Valach v reportáži děkuje našim divákům a posluchačům za podporu.

„Děkujeme vám, našim divákům, našim posluchačům za to, že jste s námi, za to, že nám pomáháte."

Jan Hereit následně říká, že podle počtu lidí, kteří přišli v černém, vědí, že za nimi stojí prakticky velká většina.

„Už jenom to, kolik lidí přišlo v černém, eh, tak nám dává vlastně silnější mandát nebo je to silné vyjádření podpory. E, my tím pádem víme, že za námi stojí prakticky velká většina zaměstnanců."

Kolik lidí doopravdy bylo v černém a kolik je zaměstnanců celkem, jsme se však z reportáže nedozvěděli. Víme jen to, že existují lidé, kteří protesty podporují, a také lidé, kteří je nepodporují.

A právě proto mi připadá zvláštní, když někdo začne mluvit jménem veřejnosti. Jak poznáme, že můžeme mluvit za druhé, aniž bychom se jich zeptali?

A i když teď začínají znít v tuto chvíli jenom cvičné sirény, tak víme, že až budou znít ty skutečné, tak se vám budeme snažit pomoci. Budeme se snažit být s vámi a pomoci i v době krize.

Ještě víc mě zaujala jiná věc. Daniel Valach mluví o tom, že až budou znít skutečné sirény, budou se snažit lidem pomoci. Nevím, co měl se zmíněnou pomocí na mysli, když kritikové České televize dnes neřeší sirény, řeší spíše to, že podle nich Česká televize obyčejným lidem nepomáhá tak, jak by měla, a část z nich v České televizi nevěří, protože podle kritiků některá témata a hosté veřejnoprávní televizi nedostávají prostor.

Někdy mám pocit, že část redaktorů České televize podceňuje, jak snadno si dnes lidé mohou informace ověřovat z mnoha jiných zdrojů po celém světě a mohou je sami porovnávat s tím, co vysílá Česká televize.

A právě to mi v tom protestu chybělo. Viděl jsem obavy zaměstnanců České televize, ale téměř jsem neviděl snahu pochopit obavy lidí, kteří s nimi nesouhlasí. Přitom právě to by podle mě měla být role veřejnoprávního média: nejen vysvětlovat vlastní obavy, ale také naslouchat obavám druhých.

Když jsem seděl s těmi svými bývalými kolegy v hospodě u piva, připadali mi jako normální chlapi a ženské, kteří mají rádi svou práci. Právě proto mě překvapuje, že v jejich veřejném vystupování nebo veřejném vystupování jejich kolegů skoro neslyším otázky, díky nimž by zjišťovali, proč jim někteří lidé už nevěří, proč je někteří lidé už nechtějí finančně podporovat.

Už letos kabinet plánuje taky osvobodit od placení poplatků část seniorů nebo menší firmy. ČT by kvůli tomu podle svých propočtů přišla o 1 miliardu a 400 milionů Kč, rozhlas pak o půl miliardy a hrozila by jim insolvence.

Když jsem ten zmiňovaný večer odcházel ze společného setkání v hospodě, jeden z mých bývalých kolegů mi děkoval, že jsem byl ochotný přijít a bavit se. A já jsem si říkal: vždyť to je přece normální. Proč by to mělo být něco výjimečného? Vždyť právě tak by měla fungovat společnost, tak by měla fungovat média i Česká televize. Ne jako instituce, která rozděluje, ale jako místo, které spojuje.

Upřímně ani nechápu, v čem je vlastně problém. Dnes redaktoři České televize bojují o své peníze, v jaké formě budou placeni, a peníze chtějí i od lidí, kteří s jejich prací nejsou spokojeni.

Vzpomněl jsem si, že u posledního rozboru modrého jelena jeden z příznivců napsal, že když se propouštěli horníci na Ostravsku, tolik pozornosti jim Česká televize nevěnovala. Co myslíte?

„Protože to chtějí voliči SPD, tak já to prosazuju. Je to úplně jednoduché."

Na rozdíl od některých televizních pracovníků si nedovolím mluvit za všechny diváky. Mohu mluvit jen za sebe.

A zdá se mi, že kdyby redaktoři namísto svého jednostranného postoje a jeho prosazování ve vysílání, které mimochodem patří všem, nejen jim, ale i jejich odpůrcům, kdyby diskutovali se všemi i se svými kritiky a snažili se je pochopit a snažili se s tím něco udělat – rád bych jim koncesionářský příspěvek platil bez váhání.

Jakékoliv změny legislativy o médiích veřejné služby se odehrávají zběsile, bez odborné debaty a také bez toho, že by do toho byly zapojeny ty samotné instituce.

Nemyslím tím nic složitého.

Někdy by stačilo udělat několik viditelných kroků, které by ukázaly, že veřejnoprávní redaktoři jsou ochotni prověřovat i informace, se kterými třeba předem nesouhlasí.

Například redaktor Daniel Stach by mohl prověřit informace své bývalé kolegyně, reportérky Markéty Dobiášové, dnes z pořadu Imakta, které zazněly na pondělní tiskové konferenci vlády o počtech výjezdu záchranek u konkrétních očkovacích center za jednotlivé měsíce, že jich byly stovky a některé případy skončily i vážně. To by mohl Daniel jakožto vědecký redaktor prověřit.

Zajímá mě, zda máte k dispozici data ze státních institucí, která ukazují zásahy záchranek bezprostředně v očkovacích centrech, bezprostředně po podání vakcíny.

Stačilo by projevit snahu naslouchat i druhým lidem, třeba právě ve chvílích, kdy jde o naše zdraví.

Věřím, že pokud by tak Daniel Stach učinil a třeba by mu pomohli i někteří jeho kolegové v černém, kdyby to viděli jejich kritikové, tak by někteří z nich koncesionářské příspěvky možná také začali platit s hrdostí, že máme veřejnoprávní redaktory, kterým není lhostejný osud naší společnosti, kteří se zajímají o všechny obyčejné lidi, o všechny, nejen o své příznivce.

Černou barvou ukazujeme, jaká by média veřejné služby mohla být, pokud by o toto všechno přišla. Pokud by byla oslabena a vyhladověna, zbylo by prázdné místo.

Vysílání České televize a Českého rozhlasu přitom má být pestré a barevné. Má přinášet různé pohledy, kritické otázky i prostor pro svobodnou debatu a starat se i o divácké skupiny, kterým se jiná média nevěnují. Tuto roli považujeme za ohroženou.

Možná ale nejde jen o Daniela Stacha nebo o českou televizi. Možná jde o to, že jsme všichni přestali spolu mluvit, že jsme si zvykli nálepkovat lidi ještě dříve, než si s nimi sedneme ke stolu.

A přitom moje zkušenost z posledních dnů je úplně opačná. A možná právě v tom je odpověď. Když si lidé opravdu naslouchají, mohou zjistit, že nejsou nepřátelé, že mají více společného, než si možná mysleli.

Chceme být i nadále odpovědní veřejnosti, nikoli politikům, ať už vládním nebo opozičním. Pokud by různé návrhy ohrožovaly budoucnost a nezávislost veřejnoprávních médií, dalším přirozeným krokem bude stávka.

A pokud má mít veřejnoprávní televize nějaké poslání, pak by měla být právě místem, kde spolu dokážou mluvit lidé s různými názory. Místem, kde se střetávají argumenty, zkušenosti i fakta. Místem, které neslouží jen jedné skupině lidí.

Chráníme principy, na kterých média veřejné služby – jeden z pilířů demokracie – stojí už desítky let. Budeme v tom nadále pokračovat. To je alespoň moje představa. Možná naivní, ale přesto si myslím, že stojí za to ji vyslovit a možná ještě víc stojí za to ji zkusit.

Moje zkušenost z posledních dnů je jednoduchá. Mluvit spolu je pořád jednodušší než bojovat proti sobě.

Mějte se hezky – pro vás, ne pro politiky.