Michal Semín o plánech československo-polské konfederace za druhé světové války

V listopadu 40 bylo podepsáno memorandum. Peneš v zásadě navrhuje volný svazek se zachovanými hlavami států, s vládami, parlamenty, armádami. Byla by společná politika v oblasti hospodářství, obchodu. Koordinace zahraniční politiky by byla pod takzvanou radou delegátů a ta polská reakce byla v zásadě dost rozpačita. Cikorsky tlačil na užší svazek. Mimo jiné i proto, že kdyby to byl svazek dvou zcela rovnoprávných subjektů, cítili tu převahu československého průmyslu a z toho Poláci měli tehdy dost nahnáno. A pak tady byl další velkej problém, problém, který se vlastně táhne celou po celou tu dobu. Problém těšíska, že Poláci trvali na hranicích z roku 38, my na arbitráži z roku 20. Takže po celou dobu těchto jednání se vlastně vlekl ten spor. V roce 41, 42. A jsou to různé prostě nápady, koncepty ústavní teze konfederačního svazu Polska, Československa a tak dál a tak dál. 18 bodů po nějakých úpravách československých. Dokonce je tam mlhavě naznačená možnost i připojení jiných států k tomudle tomu projektu, ale zase zůstane to na papíře, protože ty širší mezinárodní okolnosti tomu nepřejí. Zajímavé. Moskva se nejprve vůči tomuto tvářila tak jako docela neutrálně, ale v roce '42 Bogomolov sdělil Janu Masarikovi, že sovětská vláda je proti. No tohle pro Beneše znamenalo stopu, protože on koncipoval svoji zahraniční politiku. V této době už už se prostě začíná více spoléhat na tu spolupráci se Sovětským svazem. A po tomto sovětském vetu ta jednání fakticky zamrzla.