PROČ SE SOUČASNÁ KULTURA ODVRÁTILA OD LIDÍ? - Beseda umělců o české kultuře

A já tady moc a moc vítám naše tři hosty a to je paní Lenka Procházková, [potlesk] Jaroška Obermajerová [potlesk] a Michal Buliáš. Já jsem si říkala, jak vás uvést a vlastně jako dát dát najevo, že jste taky na té naší jasné straně, jo, a máte z toho taky ty problémy. A ono vlastně teď mě napadlo, že běží ten 60. ročník toho Karlovarského festivalu, takže asi kdybyste byli součástí toho mainstreamu kulturního, tak byste možná byli dneska tam a nebyli byste a nebyli byste tady. Takže my vlastně tady máme takovou naši naši kulturní uměleckou oslavu dneska večer na letní škole e Svatoplka. >> Tak Lenka Procházková, spisovatelka, publicistka, novinářka, signatářka Charty 77. To já vždycky ráda zmiňuji u těch signatářů tehdejších, kteří revoltovali tehdy a vlastně revoltují stále, protože v to je něco něco vzácného je. >> No, vzácného takhle já jsem ten podpis brala jako na celej život. [smích] >> Ono to platí pořád. Ono to pro mě to platí pořád, takže jsem velmi překvapená, když někteří kolegové, kteří to taky podepsali, mě dneska nezdraví, když mě viděj na ulici, >> což je opakování tý doby, z té doby, když jsem šla po chodníku, tak spolužáci z novinářiny se báli mě potkat, protože věděli a tak >> je to zvláštní, jak se v téhle zemi Tydlet už je to takový klišé, mělo by se to změnit trochu. [smích] Ale jinak jsem chtěla tady Janušku troufnout. Tak ty jsi dělala balet od pěti a já jsem dělala krasobdu slení. Ježíš, tak to se omlouvám, že jsem nenašla. >> To je těžší. [smích] To je těžší. Takže to maminka dřív pochopila, že jsou to vyhozené peníze, ale asi dva roky mě v zimě vozila na Štvanici, kde byly kurzy. A to jsem měla jako sólové kurzy s tou paní trenérkou, která byla hrozně milá. Babička mi ušila ty sukýnky, takový ty třasprdelky, jak se říkalo. No a po dvou letech ta paní trenérka si říkala, že to tý mamince vysvětlí, že určitě mám talent na něco jiného, což se nakonec potvrdilo. Takže eh svou první báseň >> eh moje první báseň byla zveřejněna nebo veřejně přednesena, když mi bylo 12. A to bylo 12. dubna 1961, když vyletěl Gagarin a my jsme byli ve škole, já nevím v které tří šestý asi. A učitelka nebo ředitelka nám to řekla do rozhlasu školního, že teď se stalo todle. A o velké přestávce já jsem napsala básničku a ukázala jsem ji spolužačce. Ta se jmenovala Lenka Machoninová, dcera literárního redaktora, kritika. >> Potužila si vzal. Potužila si vzal. >> Potužila si vzala. >> Potužila. >> No ano potom >> potužila si vzala. [smích] >> To byl můj ředitel. No >> my jsme velká rodina, koukám. [smích] Ano, ano. >> A ta mi eh ta tí se to líbilo ta básnička, tak to odnesla. Ona byla taková jako budoucí herečka, že jo, akční, tak to odnesla do tý ředitelny a ta ředitelka jí dovolila to přečíst do toho školního rozhlasu. Takže já jsem byla asi dva dny slavná v celé škole. >> Pamatujete si jí pořád? Eh, no, eh, byl to slavný den 12. duben. V paměti nás všech utkví tento věk, kdy poprvé do vesmíru vyletěl člověk. Vzrušením se země chvěje, svému lidstvu úspěch přeje. >> Tak to je krásný. [smích] Neruda. To je Neruda. >> To je Neruda skoro [smích] >> Pablo, ale Pablo. Zpěvy kosmické. To jako No ne, ale na tom je zajímavé, že [odkašlání] vo čtyři roky později ten Gagarin u nás večeřel, protože táta dostal cenu nějakou mladé fronty a Gagarin byl zrovna ve Varech a přijel do Prahy a dostal taky cenu mladé fronty za to, že Gagarin, táta teda za [smích] táta za knihu, ať žije republika. A protože já jsem uměla rusky lib jak on, tak mě vzal na tu slavnost a ta byla během dne odpoledne v redakci Mladé fronty, což bylo v Panské ulici v Praze. A ten Gagarin, když dostali ty ceny a byly ty chlebíčky a tak, tak pak si s tím tátou popovídal, protože se nesmali a já jsem to překládala. A on mu říkal:„A co to za knihu? A tak já jsem překládala, že to je o malém klukovi v průběhu války, ty jeho zážitky až to osvobocení. No [frknutí] a teď jsem říkala„ A on je to i film. A ten Gagarin říkal: „No, ale ve Varech nebyl." Já jsem říkala:„No, to už byl loni nebo předloni?" A teď ten táta si uvědomil, že je eh taky dramaturg a že má kancelář a sekretářku v Jindřišské ulici, což bylo za rohem, tak jí zavolal paní Bohunce a řekl: „Mám tady Gagarina, sežeňte kopii, ať je republika a zařiďte projekci v baráku, protože tam byla místnost na promítání a ona to všechno zařídila. a sehnala i překladatelku. Takže my jsme z tý slavnosti pěšky došli těch 200 m do té jindřišské nebo to bylo Gorského náměstí, e, tam bylo ředitelství filmu a tam jsme tomu Gagarenovi pustili ten dvouhodinový film. On seděl vedle mě. 2ě hodiny jsem seděla vedle Gagarina. [smích] A ten film začíná takovou samomluvou, jakože ten kluk se měří v lese, dělá si takovou risku u nějakého stromu a říká:„Když jsem byl malý, bál jsem se, že nikdy nevyrostu." A ten Gagarin mě chytil za ruku a říkal: „Já taky a nevyrost sem." [smích] A je pravda, že měřil asi 170 m. Byl malej poměrně. No a když to skončilo, ta [odkašlání] tlumočnice mu to tlumočila do ucha, tak bylo to pěk to je pěkný film, jo. Jsou tam koně, je to takový, ten kluk je výbornej herec a pak ta sovětská armáda. Takže Gagarin totiž jako malej kluk zažil to, že mu e, že eh ten jejich domek vyvlastnili SSA Vermacht a měli tam svoji prostě záložnu a oni bydleli v Zemliance a on měl asi 10 let a se svým malým bratrem jim přeřezali kabely u telefonu a byli chycený a chtěli je zastřelit. >> A ten jeden Němec, když viděl ty dva malý ruský kluky, jak na něj koukají, tak řekl:„Ne, to to jsou děti." Jo, takže takhle. No a ten táta, když to skončilo, tak teď oba už byli kamarádi, jo, těma zážitkama společnejma. A táta říkal: "Víš co, pojeď se mnou domů na večeři. Manželka je těhotná, ona bude ráda, když tě uvidí." [smích] A jeli jsme taxíkem, e teda na Hanpalku, kde jsme měli být v čindžovní ville. A on tý mamince jenom zavolal:"Vezu někoho na večeři, připrav něco dobrýhom". Hm. >> A teďko po cestě Gagarin koupil kytku růží, >> takže když zazvonil a ona v tom osmým měsíci otevřela a tam stál první kosmonaut světa a dával jí ten puget a říká:„Dla mámy." [smích] Takže to bylo opravdu velký. No a tak jsme teda seděli, pojedli a protože v baráku bydlel diplomat, kterej uměl dobře rusky, tak jsme ho, on byl Jugosllavec původně, tak jsme ho po pozvali, aby tlumačil. No, ale po první láhy už nepotřebovali. [smích] A končilo to na terase, kde už byla tma. A teď ten Gagarin se koukal na ten měsíc a říkal:„Já, budu první na měsíci a ty porodíš dvojčata." Ukazoval na tu maminku. Tak bohužel ani jedno se nesplnilo. Ona porodila dceru a třetí teda, což bylo zklamání poněkod. No a ten Gagarin si u nás nechal hrdníček, protože my jsme měli takovej servis starožitný a jemu se to líbilo a táta říkal„Já ti ho věnuju na památku." A on říká: „Ne, já jedu ještě do Polska, tam to bude divoký. Já bych ho rozbil, nech mi ho tady až se vrátím z toho měsíce, tak si ho vyzvednu, uvidím ty dvojčata a to." Takže ho mám do dneška ten rodníček a říkáme tomu Gagarinuček. [smích] Ale máte krásnej příběh. Den s Gagarinem. No, my se asi úplně klidně. Jo, dobře. My se asi úplně nemůžeme vyhnout vlastně tomu, že vy jste umělci, ale angažujete se v politice, v politickém životě. Máte svoje nepohodlné politické názory a každého z vás to něco stojí v tom vašem životě. Jednak osobním, ale samozřejmě taky profesním. Ale mě by zajímalo, jak byste vlastně zhodnotili ten rozdíl eh v tom uměleckém životě, v kulturním, v tom našem kulturním českém prostředí, světě [frknutí] asi před tou před tím obdobím, jak my říkáme, jako covidismu, jo, prostě, protože já mám pocit, že tady se prostě zlomilo strašně moc věcí v naší společnosti a jestli i vy to vnímáte právě v té oblasti kulturní, prostě předtím a dnes a i to, jak Jak k vám se vlastně žije? >> E, e, než odpovím, já bych jenom Lenko, jak je vůbec možný, ne? Já to řeknu všecko na Já si ty otázky pamatuju, ale jak vy můžete stát jako mimos? Jak to, že nejste oslavovaná už od socialismu doteď, když jste prostě doma měla Gagarina? >> To nechápu prostě. >> To souvisí s tou otázkou. >> No cože? >> Tatínek to vrátil tu možnost. >> Aha. No, já vím. Hm. >> To je mě, já to nechápu. Jo, to už je samo o sobě. I kdybyste nadávala na komunisty a na všechny dohromady, tak měla jste doma gagarina. To je prostě jako když máte volnou vstupenku světová, >> volnou vstupenku kamkoliv. >> No nicméně to srovnání, ona Jaruška to taky já jsem to měl zvláštní. Jo, mě kvůli mýmu tátovi nevzali na konzervatoř, >> takže já jsem to měl taky jako složitý a já jsem si to musel vy všechno vytrpět a vydobít. Takže já nemám školu, ale ale nakonec jsem já jsem to tak chtěl, že se to povedlo a byli dobrý lidi, ale něco něco tam teprve teď odceňuju, že tam něco bylo jako že tam něco bylo, že tam byl systém, že tam byla nějaká vize, i když to teda občas dělali blbci. To bohužel je pravda. >> To je furt stejný >> politicky. No ne, ale dneska to já mám pocit, že jsou u toho blbci, ale už to ani nedělaj. >> Hm. Hm. >> A v tom je ten fór, jo. >> A hlavně jsme, já hrozně trvám na tom, že jsme přišli vo to naše český, i když se svým maďarským jménem bych měl držet hubu, ale já prostě neumím jinej jazyk než češtinu. Ještě umím slovensky. Krásně teda, ale je to jenom kvůli žensky. A prostě eh my jsme měli 49 eh oblastních divadel. My jsme měli, my jsme měli systém. Já vím, že jsme hráli s rajdy, viď? Vy, vy v Praze ne, ale já byl taky na, na, na oblasti. Já byl v Hradci, byl jsem v Příbramy a my jsme Šnajdrovali kolikrát. Jo, právě proto, že se hráli někdy >> šneidrovat. >> Jo, vy to nevíte. >> To je jako teď je plno a kdyby tady seděl jenom Michal a pan předseda, [smích] kterej teda vešel, >> že jsem na něj ukázal. Vidíte, teď jsem ho provařil, >> ne? Byl si šel pro panáka a já, protože zjistil, že to nebude mít jednoduchý, ale eh šnajrovat znamená, že je vás přesilovka, že vás je víc v tý divadelní hře než v tom hledišti. No, >> ale proč to tak je? Protože oni když nepřišli lidi, tak holky šily kostýmy opravovaly, šnajdrovan. >> Ano, ano, šnajrovali. Takhle. Jo, jo, jo. Ty jsi chtěla, abych vůbec historicky to vysvětlil. No, ale človeěče, my jsme byli do třech kategorií. To eh Jarka Orče eh potvrdí. My mladý jsme furt mluvili vo holkách a furt jsme lovili nějaký holky. Samozřejmě jsme chtěli pořád ulovit všechny herečky, který byly hezký a a tak. Takže my jsme řešili todleto. Pak jsme samozřejmě řešili, od koho si půjčíme peníze, protože jsme furt neměli prachy, takže se furt půjčovalo a a tak dále. Při vejplatě zase ty, co půjčili, byli bohatší, tak stáli a říkali dej mi to a tak dále. No, ty středňáci, ty si povídali vo žrádle a vo takovejch těch věcech, který normálně už jako řešej dospělý lidi a pak tam byli ti, kteří teda už byli ve věku a ty si povídali, ty vzpomínali, ty vzpomínali to. Já mám hodně vzpomínek od těhletěch herců a to byly vzpomínky z 50 let a některý byly fakt vtipný a nebo řešili opravdu ty choroby jako jo, ale byli jsme rozdělený do těch tří kategorie a vždycky když jsme se sešli, tak jsme vždycky většinou buď jsme si myli trochu nebo tak, ale hlavně jsme mluvili vo o těch věcech. My my jsme to jako nějak jsme tím žili a já mám pocit, že dneska se fakt žije tím, kdo za kolik jak a a ty pošky a a hlavně kdolik platí a a tak dále. Eh, nechci to rozvádět, ale myslím si, že se ten ten vztah se zekonomizoval. >> Nemám pravdu. No jako většina věcí určitě máš, ale hlavně si za aspoň teda, co si já pamatuju, když jsem přišla k divadlo, já jsem byla tři roky na Kladni napřed. >> Mhm. >> To bylo divadlo, který se jmenovalo Divadlo Jaroslava průchy, kladno, mladá Boleslav. My jsme obhospodařovali, je to zvláštní. Kladno je na druhou stranu než Boleslav, ale buď byla premiéra tam nebo tam. Ale tak jsme řešili spíš teda teda ty role hodně. No tak jsme chtěli hrát hodně. [smích] Já jsem tam měla štěstí, protože jsem si měla odehrát, já nevím, jsem mohla Julii a Mahulenu a co jsem to Ježíši Kriste. Taková ta vodne zvala, jak se jmenuje? Man >> Manon Manon. [smích] >> Jsem tam krásný. Já >> jo, tak takový krásný, což už mě v Praze, když pan režisér Sokolovský, eh, kterej byl Brňák původně, ale přišel z Brn do Prahy, eh, [frknutí] a dělal šéf režiséra v divadle EF Burian, který taky se rychle zrušilo v tom 90. roce, takže, ale to je jiná kapitola. A on tenkrát potřeboval mladý tam herce a protože s náma dělal představení klubový rozmarné léto se mnou a s Míšou Pavlatou, mlým kolegou, která kterj už bohužel nějakej rok tady není s námi na světě, tak nás dva vzal do Prahy, což jsme samozřejmě byli rádi, protože jsme chtěli jako bejt blíž Praze, blíž, já nevím, tý televizi, tomu dubbingu a a také jako hrát hlavně pro víc lidí a takový blbosti celkem, když to dneska vemu, ne úplně důležitý, ale bylo to hroznej rozdíl v tom, že [frknutí] ty hlavní role, který jsem měla na tom kladně, protože tam byla nejmladší a taková jako ty ambice, že jo, tak už v tý Praze tam už byly takový Budínová dvorská, ono jim bylo ke 40, ale oni chtěli hrát ty mladý, jo, oni hráli ty [odkašlání] moje role vlastně, když to jo, [smích] takže nás moc tak nepustili, ale nicméně 20 let hezkýho života se všema rozporama a e kolegiálníma jako žárlivostma a vším, tak na to vzpomínám moc ráda, protože člověk měl takovej jako druhej domov. Já měl takovou židli, tam šuplík, tam byly ty šminky, což se strašně změnilo po převratu, po revoluci, protože se to divadlo mnoho se jich rozprášilo. Naše bylo myslím jedno z prvních. Doteď nevím přesně ty důvody, ale údajně byl zájem, že tam bude divadlo z hradu, hrát se Havlovy hry, že až se zrekonstruje, že tam bude především. Asi tak nějak to bylo. No zkrátka jsme skončili a [frknutí] mně už bylo 45. To je blbej věk pro herečku, protože nás bylo moc v tom věku. Jo, divadla plný. Já jsem ani nezkoušela někam jít. Já jsem pak hostovala a pak se začlo jako courat na ty zájezdy. Já teda třeba jsem dneska jedu ráda jsem se podívat třebí to, ale víte, ono vyjet v 1 hod po obědě z Prahy a vrátit se ve 2:00 v noci odněkud z Moravy a nebo ze Slovenska dokonce párkrát jsme jeli, tak je to hrozně únavný, protože hlavně ráno už člověk třeba v 8 hodin musel na dubbing nebo to, protože přestala ta jistota z tý stálý gáže, která byla teda smě směšná, když to dneska řeknu. Já jsem končila myslím eh 2 500. Jo, jo, >> jo. Tak zasloužilý umělec, náš větrovec, pozdější ředitel, tak myslím s tou Budínovou, s tímlem měli tak čtyři 4 a pů a to bylo maximum, že jo. Dneska by se ty holky, co vycházejí ze školy, smály strašně, [smích] >> protože ty pod 20 nechoděj, jako jsem zjistila, pod 20 nejdu, >> jsou takový, ale [smích] nicméně se člověk nějak tak protloukl a já na tu dobu vzpomínám vlastně ráda, i když jsme hráli někdy hry podivný, ale taky jsme hráli třeba Shakespeare a nebo jsme třeba hráli krásnou klasiku. ruskou režiii Honzy Kačera a to byl pan režisér. On uměl ty ruský věci dělat. My jsme to hráli strašně dlouho a dokonce si to televize tenkrát natočila. Škoda, že nevím už rváč se to jmenovalo, jestli to je zachovaný. Pak to byla to v na majno. >> No. No. Tak takže jsme hráli taky dobrý divadlo a někdy horší, jak to tak bejvá, jak tohle já nebudu vás dlouho zdržovat. Protože si myslím, že já vlastně se stydím před váma mluvit, pač jste tady všichni vzdělaný, chytrý, všecko znáte, umíte, rozumíte všemu. A já jsem úplně, jak se říká jeden kolega kolega řek:"Co hereerec to blbec." Já nevím. Možná, že to je pravda. [smích] Možná, že to je pravda. Nevím. To byl, >> ale ráda bych se spíš dozvěděla něco zajímavého. >> Ale můžu mít ještě jednu otázku k té vaší nebo ano. Jo, jednu vlastně tady k té vaší herecké kariéře mě zaujalo, že vy jste někdy v 60. letech natočila film Souvězdí panny a ono se jako kolem něho, co se tak jako píše. Takže vy jste vlastně velkou odvahu tehdy ukázala tím, že to byla jedna z nejodvážnějších erotických scén té doby. To mě hrozně zaujalo. >> No hele, odvahu. No chtěla jsem točit. Pan Ržér řekl, Budeš do půl těla, jak jsem byla. No, tenkrát jsem ještě mohla. Dneska by to bylo horší. [smích] To by bylo jak v tom vtipu. Můžu mě napadl takovej vtip. Můžu krátkej, protože jsem ještě něká měla ty prsa takový normální. Ale já miluju takovej ten vtip, jak přijde ten ta paní k doktor říká: „Pane doktore, já mám hroznej problém." A mimochodem to je vtip Luďka Monzara. A co máte za problém, paní? No mě hrozně hučej kozy. A říká: „To není možný, paní. Prosím vás, co byste jak je to možný? To to mi nevyklá, tak se slíkněte a ona si stuh hned to tričko a todle a říká: „No, všecko dolů i tu pod prsenkou." Říká: „No to právě nemůžu, pane doktore, protože když si ji slíknu, tak mě zahučej až na kolena." [smích] A tenhle vtip mě říkal pan Monzar a my [smích] jsme si a my to si vzpomněl a tenkrát mě právě to bylo dobrý tenkrát. Teď už by to nebylo, ale s tím Luťkem jsem měla takovou hru, že jsme se viděli třeba za pt let nebo za 10 jsme se tak často nepotkávali při práci. A todle on mi řek, když dělal strakonickýho dudáka a mně bylo 18. My jsme tam statovali, tak víte, jak je to dlouho a pak za nějakej rok jsme se někde v televizi a on jenom udělal. A vždycky jsme se strašně smáli, [smích] pamatovali jsme si to opravdu celej život. Jeho jsem měla moc ráda. Stačí >> zatím. Jo, děkujeme. >> Tak já ještě jenom par s tím souvězdím. To napsal uhde ten scénář. Uh aby šel uhde, >> ale tajně. On tam nebyl podepsanej. >> Mm. Mhm. Tak já vás teď trumfnu, protože já mám taky divadelní mládí a já jsem odvejch asi 26 byla angažovaná v Tylově divadle, nyní Stavovském, což spadá pod Národní divadlo jako uklizečka [smích] na druhé galerii jako jako promovaná uklizečka. Ah, >> takže přes ten tu uličku na tom ovocném trhu je to Karolínum, kde jsem byla předtím promovaná jako filozofka a pak jsem rovnou přešla na to angažmá vězné. Takže když mě viděl můj profesor na hlasovou výchovu, protože předtím jsem dělal novinářnu, které mě vyhodili, vzali mě na tu filozofii a skončila jsem v tom divadle, tak ten eh to byl herec dole šal, myslím, říkali jsme, >> ano, říkali jsme mu fragmen, že >> no a ve francích hrál a viděl, jak zametan ten vestibul. a říkal jí a on mě měl hrozně rád, protože já jsem měla ten moravský přízvuk a on si to vychutnával a odučoval mě to a říkal:„Vy tady jste na brigádě?" Já si říká:„Ne, já jsem tady na celodenní uvazek." A to jsem ho viděl, jak zrudl a odešel a od tý doby chodil jinudy do toho divadla, aby už protože mu to bylo trapný, i když on se neměl za co síět. A tam to bylo skvělé, protože byla tam velice dobrá parta asi 20 kolegyň. Já jsem byla teda nejmladší, takže oni mě po čase přestali říkat děvenko a pochopili, že já budu vedoucí kolektivu. O co se Petr Pavel teda snažil, tak já jsem dostala spontánně od těch ženskejch, protože jsem tam udělala stávku a ta byla úspěšná. Samozřejmě v novinách se o tom nepsalo, ale správce budovy nás chtěl ošidit o nedělním mzdu, kdy po filmařích byl mimořádný úklid ještě odpoledne. Jinak se uklízí ráno v divadle a v neděli. A bylo nám řečeno, že každá na ruku, takhle na ruku dostanete stovku. No tak my jsme přišli, >> kašlali jsme na vaření nedělního oběda a jsme si říkali stovku nenajdeš každej. >> Vyklidili jsme to a teď jsme pěkně čekali na tu stovku a přišel >> ten správce a řeklámy, je mi líto, ty peníze nedošly. Bohužel, bohužel to a ve odešel. A teď oni tam seděli jak z moklý slepice a já jsem říkala: "No moment, to ne, to to my uděláme jinak." Oni říkaj:„Jak to chceš udělat? Nemaj to, nedaj nám to." Já jsem říkala:„No, nedaj nám to, ale my nepřijdem zejtra." A to bylo pondělí. Já jsem říkala:„Pokud mě zvolíte jako vedoucí stávkového kolektivu, já [smích] mu to půjdu oznámit. a uvidíme, co bude dál. A oni řekli:„Tak jo." A seděli, čekali v tý šatně a já jsem tam vstoupila. Jsem říkala: "Dobrý den." Já jsem právě byla zvolena jako vedoucí stávkové mluvčí stávkového kolektivu a stávka bude zítra [smích] a tím si vynáradíme tu stovku za ten dnešek. A on, protože viděl, že jako nežeruju, říkal:„Paní Procházková, dejte mi 10 minut." Já jsem říkala: "Srovnáme si čas." [smích] Odešla jsem do šatny a říkala jsem:„Má 10 minut. [smích] Už se obojte, protože on přijde dřív. On se bojí. přišel za 8 a5, přinesl paklík 100 Kčí >> a každé dal 100 Kč. Od tý doby mě nenáviděl samozřejmě a to byly další pak věci, ale to už není zajímavé, jak jsem jim mtilvá je jiná historka, která se týká Rudolfa Hrušinského. >> Těšíte se? [smích] Já jsem ho opravdu platonicky zbožňovala a on hrál Glembaje. To byl nádherný odkrleži, že jo, autora chorvatskýho, nádherný drama. A on tam byl jako bankéř nebo takový nějaký vysoce postavený člen rodiny a měl frak. hrál ve fraku a lakirkách a on měl sólovou šatnu s výhledem vlastně zezadu na dětský dům a já jsem uklízla na druhým bydýlku, ale moje kolegyně, která uklízela sové šatny, onemocnila a já jsem to za ní vzala, to jsme dělali [odkašlání] a uklízela jsem tu šatnu toho Hrušinského. A když jsem tam vešla, tak tam měl ten frak pověšený na večerní představení a dole ty boty. A mně se úplně sevřelo srdce a řekla jsem si, jak já bych toho mistra potěšila nějak anonymě. A šla jsem a koupila jsem kilo pomerančů. E chtěla jsem mu je naarančovat do mísy na tom stole a on by nevěděl, kdo mu to připravil, ale určitě by to ocenil. On taky chodil občas ke dvoum kočkám, kde moje maminka byla v šatně jako šatnářka, ale kariérist, [smích][odkašlání] >> ale tu znal a věděl, čí je to vdova, takže jí vždycky dával velký dýška a tak o mně nevěděl. No a já jsem šla na ten ovocňák koupit na Havelský vlastně koupit ty pomeranče a abych ten čas, kdy tam nebudu nějak zúročovat, tak jsem pustila horkou vodu do umyvadla, který bylo zasviněný od těch šminek, od toho dermakolu, aby se to odmočilo, abych to mistrovi vyleštila úplně do běla. A když jsem se vrátila s těma pomerančema, [smích] tak ty lakýrky plavaly po tom linoleu, protože to umyvadlo bylo amatérsky opravený nějakou izolepou a ta rupla pod tím přívalem tý horky vody a všude byla voda. >> Takže já jsem okamžitě zavolala eh u držbáře, který přišli a utekla jsem. Utekla jsem, ale ne dost daleko, abych neslyšela ten milovaný hlas, který říká, kráva [smích] mi tu krásnou šatnu takhle zmrvila [smích] a to jsem byla já. >> Kde byly pomeranče? >> Ty pomeranče jsem tam nechala ležet. [smích] >> Plavali, >> ne? Na stolku, ale to už nikdo neřešil. Takže takhle. A byla jsem opravdu jsem tam byla asi pět let a bylo to krásné a zkamarádila jsem se s kulisákama, kde taky byly některý promovaný a oni byli skvělí a jeden z nich byl kuchař a vím, že jsme dělali vepřový hody v ladírně dole, aby to nebylo cejtit náhodou a tu koupili půl prasete a opravdu tam dělali vepřový hody. Takže pak ovšem jsem znova otěhotněla, tak jsem šla na mateřskou a mezitím kolektiv se přestěhoval do Smetanova, protože to bylo v rekonstrukci, tak pak jsem byla ještě ve smetanově a to už nebylo ono. To už byla fabrika trochu, to už ale i tak jako. Takže moje divadelní zážitky. Jinak krom toho mám asi 10 divadelních her, ale ještě ani jedna [odkašlání] se nehrála v tom ty lovely divadle. >> Ale to přijde posmrtně. To už si ožijou moje děti. >> Děkujeme, Michale. A kam se vytratil ten humor? Tak já si to pamatuju ještě, když jsem byla mladší dítě, dívala jsem se na televizi, tam byly takový hezký besedy, rodiče se smáli u té televize, jo, bylo to takový jako takový hezký vlastně lidský. A já mám pocit, že to dneska není. Já už teda televizi nezapínám, ale myslím si, že to tam rozhodně není. >> Teď jsou debaty. [smích] >> No tak to je spíš tragédie, >> ne? Ono eh je to eh eh to mi Jerka dá za pravdu a Lenka taky. Ta generace je prostě úplně jiná. Když se podíváte na všechny ty menší. Já jsem teda s s Monzarem měl e taky šanci pracovat s Janou Hlaváčkovou. Byli to skvělí lidi oba dva a v tomově jsem potom hostoval, ale já už právě po po revoluci, kdy tam byly ty donutin nebo jsou ty donutilo, on už tam není, že jo, a tyhlety lidi a [odkašlání] už to asi nebylo přesně to, co vo čem jste vy mluvila, ale to je právě ono. Já na to chci jenom navázat, jo, a nechci bejt moc vážnej, ale ono to bohužel tak je. Když se podíváte na toho menšíka, na ty lidi, oni nějak oni něco měli, oni nějak jinak vypadali a to je jako i ty zahraniční herci nějak jinak vypadali. A když se podíváte dneska na ty lidi, tak oni taky nějak jinak vypadají, no. A pak tak se to prostě podle mýho soudu [smích] prostě odráží, jo, že ta je tam ta fyziognomie >> hraje hraje e stejnou melodii s tou mentalitou. >> No, tak tys to i zmínil ty peníze, ekonomická stránka, když jim jde o tohle, že >> je to je to tak. Já jsem eh já jsem patřil samozřejmě taky do tý kategorie těch těch horníků, >> který si chodili e ty peníze. Já jsem přijel do Český televize v 8:00 ráno a odcházel jsem v30 a mezitím jsem nadaboval prostě, já nevím, 10 dokumentárních filmů, jo. A jako byly to, ale musím vám říct, byly to vydřený prachy. To není jako když sedíte jako já bych měl bejt normálně trojnásobnej doktor něčeho a protože to, co jsem načet, to nikdo nená, ale jsem jenom obyčejnej debil, takže jako v pohodě, jo. Ale ale je jako ty peníze byly zasloužený, ale byly veliký. Mhm. >> Ale chci jenom říct, že zhruba před 15 lety se začalo v tý český televizi a ono to souvisí s tím, na co se ptáš. Hm. >> Tam se začal i v týhle, kde já jsem dělal v tý v tom dokumentárním dubbingu, tak se začaly věci měnit. Začali tam chodit šunty, filmy natáčený na mobil, protože začaly se točit na mobily, sestřihal to někdo, nakoupili to v paklu, chtěl jste, chtěli jste jeden dobrej dokument, tak jste k tomu museli koupit 49 srágor. >> Eh, seděli jsme všichni spolu. Freddy Strejček, jo, kterej se mnou seděl. My jsme spolu seděli 13 let s Fredem, pak Fred jako onemocnil a to všechno byli nějaký lidi a dneska, když tam přijdete, tak prostě, jak jsem to říkal na začátku, Jarko, já jako specifikujte, já jsem chtěl bejt vtipnej, ale ono to moc vtipný není a ty následky vidíme a je to taky hodně zásah z toho z toho západu. My jsme byli na něco zvyklí, na nějakou kulturu to navazovalo a tohle nějak nenavazuje na žádnou kulturu, protože já říkám, nám chybí kulturní idea národní a to je zcela zásadní věc, ale to nechci bejt vážnej. Tak Jo, zlehčit. Abych zase, abys nemusela jako mě vykřikovat, abych tady neuspával hady. >> Tak já jsem se zrovna chtěla zeptat, jaký to bylo, když paní Oprama končila v ulici, protože tím byla v posledních letech velice známá na obrazovkách a prostě je ta vaše aktivita vás v podstatě od tam dostala, že jo. Tak >> no, ulice, tak [odkašlání] >> to měl pánbůh, měl rád, protože jsem fakt byla jako odkázaná na takový tu dabing. Tu jsem hostovala. eh třeba v Libni a tak jsem se snažila, abych se nějak uživila, to dítě moje nešťastný a zaplatila tu cinzi, pať se všechno zdražovalo. A najednou přišel, že někdo je casting a on u toho seděl pan režisér Dušan Klein, s kterým já jsem točila už předtím film Vážení přátelé, ano, jestli si někdo vzpomínáte, ten je, myslím, on tak trochu proklou v tom 89. že neměl už vlastně eh byl vlastně pozdějc, než měl bejt. Jo, ale myslím, že je dobrej. A ještě něco jsem s ním dělala. Takže on z toho castingu si mě vytah a dal mě takovou tuhle roli. To všichni Niklová je to heljte 20 let života v podstatě, jo. Takže člověk nějakým způsobem s tím sroste. Ale já samozřejmě si vážím práce jako takový, protože ta práce je víceméně vždycky stejná. Přijdete do maskérny, eh, do šatny, vemete si nějakej kostým, nám to říkáte text. To je takový vlastně furt dokola. Ale byly filmy nebo seriály, na kterjch, kterjch si opravdu vážím, že jsem v nich měla tu možnost bejt. A to je na prvním místě byl jednou jeden dům, protože to si myslím byl krásně napsanej a úžasně obsazený, že pan František Filip měl štěstí a hlavně to taky uměl. Tak přesně typově obsazený seriál nebo film myslím, že už dneska že by to nešlo, jo? Že už by nesehnal takový, jak tam každej byl přesnej Vala, Němec. Samozřejmě nedbal kluci ten Pepík Abrahám Ráž, Adamíra. Jo. Eh, teď ty Čepek s Hrzánem jako mladý, Evička. Hm. Hudečková, tenkrát Trjnerová, který vlastně dělali děti, když už byli starší, ale bylo to přesný, ale hlavně to bylo o něčem. To vy