CO NAHRADÍ ROZPADAJÍCÍ SE EVROPSKOU UNII? - Přednáška Petra Druláka

Já se v té své přednášce vrátím k tématu střední Evropy. A mám vlastně tu výhodu, že řada mých kolegů už tady řekla naprosto zásadní věci. Není třeba je opakovat. Některé pouze připomenu. Eh, já bych členil to své vystoupení do takových tří částí. Začnu neutěšenou přítomností. Pak se pak uděláme takový skok do slavné minulosti střední Evropy a pak se podíváme do nejisté budoucnosti. Jo, takže takhlec bysme to asi koncipovali. Začneme tou přítomností. přítomnost středoevropské spolupráce. Jo, tam můžu vlastně docela dobře navázat na to, kde Michal včera skončil, protože Michal mluvil o 20. století, tedy končil 20. stoletím a v tom 20. století mluvil o různých představách o středoevropské spolupráci s tím, že byly různé plány, zajímavé plány, ale vlastně se moc neuskutečňovaly. Když se podíváme do té přítomnosti a za přítomnost považuju přítomnost, to období po roce 1989 po pádu bipolarity, kdy se tedy na krátkou dobu otevírá zase prostor proto, aby se věci nově formulovaly politicky, geopoliticky, institucionálně, jo, přece jenom skutečně v tom prosinci 89 po celý rok 1990 nebylo úplně jasné, jakým směrem věci si půjdou. No, to vůbec nebylo tak zřejmý, jak se to dneska jeví, že to automaticky muselo jít tím směrem, kterým to šlo. To, že to šlo tím směrem, kterým to šlo, proto byly dobré důvody, mocenské, ekonomické, nakonec to tak převážilo, ale jasný, od začátku to nebylo. Takže jak to vypadá se středoevropskou spoluprací v těch raných 90. letech? Já bych připomenul jednu instituci, která vlastně nikdy nenaplnila svá očekávání, ale pořád existuje a je dobře o ní vědět, aniž bychom od ní museli něco zvláštního očekávat. Ale tak pro pořádek asi stojí za to o ní něco říct. A to je středoevropská iniciativa. Já si nejsem jist, jestli jste o středoevropské iniciativě iniciativě někdy slyšeli. V posledních, řekněme, 35 letech proto nebyl žádný důvod, jo? Takže většina z vás nejspíše ne. Ale je to takové zvláštní uskupení, které vzniká už v roce 1989, tedy před těmi ještě myslím jaro léto, jo, jaroléto 89. A kdo to zakládá? Tam jsou vlastně to je na tom asi to nejzajímavější. Kdo jsou členové, kdo jsou zakladatelé, instituce, která si říká středoevropská iniciativa. Je to Itálie, Jugoslávie, Rakousko a Maďarsko. Itálie, Jugoslávie, Rakousko a Maďarsko. To je takový pohled na střední Evropu, na který nejsme zvyklí, jo? Co tam dělá Itálie? No, přece jenom Itálie má nějaký středoevropský cípek. A když v tom roce 89 bylo zřejmé, že věci se dávají do pohybu, tak tam měli aktivního ministra zahraničí Joanho Deckelise, pamětíci si ho možná pamatují, měl takovou bujnou hřívu. A ten tedy říká, je tu možná nová role, nová možnost pro Itálii, jo, protože Itálie, střední Evropu, čas od času sleduje, čas od času jí zajímá. A taky jsem řekl další slovo, další název země, která vlastně dneska už dávno neexistuje, to Jugoslávie. Itálie, Jugoslávie, Rakousko, Maďarsko a v tom roce 9091 Československo k tomu přistupuje s tím, že to je možná jeden z těch formátů, který může být zajímavý pro budoucnost střední Evropy, že možná střední Evropa se bude odehrávat v takovém rámci. Ta instituce dodnes existuje, ale to, že existuje spíš dokladem toho, že mezinárodní instituce jsou téměř nezrušitelné. Jo, jakmile jednou založíte nějakou instituci a mohou být pro to dobré důvody a za pár let se ukáže, že ty důvody zas tak dobré nebyly, tak vlastně velmi těžký ji zrušit. To znamená, ve světě my teďkon máme stovky mezinárodních institucí. Oniž vlastně o jejichž účelu nepochybují jenom ti úředníci, kteří tam jednou za rok jedou, aby se utvrdili navzájem ve vzájemném respektu a spolupráci zase jedou domů. Středoevropská iniciativa je tohodlectoho je toho dokladem. Je zajímavý ten instituci institucionální vývoj, protože ona v těch 90. letech vlastně nasála většinu střední a východní Evropy. Když se podíváte dneska, tak členy jsou také třeba Ukrajina, Moldávie, Albánie i Bělorusko, ale Bělorusko zase pozastavili to členství, ale co je možná nejpodstatnější, v roce 2018 vystoupilo Rakousko. Vystoupit z mezinárodní instituce není obvyklý. Zase z těch důvodů, že si ty státy říkají:„No, my když vystoupíme, tak je to takový divný, jo. Je to asi, když se třeba někdy dostanete do nějaký WhatsAppový skupiny, myslíte si, že to je ze začátku fajn, pak vás to začne otravovat a pak si říkáte:„No, já vlastně z toho nechci vystoupit, aby si ostatní nemysleli." Jo, takže takhle nějak to někdy bývá a takhle to bývá i v mezinárodní politice. Takže to, když nějaký stát z něčeho vystoupí, tak to už znamená jako, že si říká, tak to už je úplně na nic a je mi jedno, co si kdo myslí. No, takže Rakšani v roce 2018 vystoupili, takže dneska máme středoevropskou iniciativu bez Rakouska za to s Ukrajinou. Jo, jenom tak jako abych to tak jako pro pořádek. Je tu tahle instituce. Ale krátce potom v roce 1991 vzniká instituce nebo ani ne instituce, ale řekněme formát. Říká se tomu formát. formát středoevropský spolupráce, který je mnohem relevantnější a to je vyšegrádská spolupráce, jo? To znamená, tehdy je to Polsko, Československo, Slovensko na podzim 1991 nebo nevím, jestli vlastně na podzim, teď jsem teď jsem e to nebylo na podzim. Bylo to prostě v roce 1991 a tam je zajímavej cíl, jo, proč to vlastně vzniká, proč vůbec to vzniká? Ono totiž spolupráce mezi středoevropskými státy vůbec není automatická. Jo, to není tak, že si řekneme, jsme sousedi, tak budeme spolupracovat. Ve střední Evropě to vůbec takhle nefunguje. Takže ono když ty středoevropské státy začnou na něčem spolupracovat a to znamená sdílet něco s tím druhým, Čech Čechoslováci tehdy, s Poláky, s Maďary, tak proto musí být nějaké dobré důvody. Co byl důvod vzniku vyšegrádské spolupráce? Věděl by někdo, proč to vlastně vůbec vzniklo? >> To je ještě brzo. Rok 91, to ještě EU je hodně hodně daleko. Ani NATO se ještě neotevřelo. V roce 91, když začnete mluvit o NATO, tak Američani vám řeknou:„No, NATO udržíme, ale ne pro vás teda. Jo, pokud zrovna nemluvíte s nějakým neokonem teda, jo, ale oficiální politika není rozšiřování na to. a O EU vůbec, ale je tu jiná velmoc. Je tu jiná velmoc a to je rozpad Sovětskýho svazu. A konkrétní otázka je stahování rudé armády. To znamená, tam jde o to, že Gorbačov tehdy slíbil stahování vojsk, ale samozřejmě v tím, jak tam byly zmatky v tom Sovětském svazu, Gorbačo v podstatě ztrácel kontrolu nad tím systémem, tak politici něco slibovali a ono se toho zas tak moc nedělo. Takže tam se muselo vyjednávat a my v těch vyjednáváních se Slováky, e, teda s Poláky a Maďary jsme se koordinovali. To znamená, vyměňovali jsme si informace tak, aby když Sověti řekli něco do Budapešti, tak my v Praze jsme to okamžitě věděli, aby nás nemohli rozdělovat a abysme mohli v podstatě koordinovaně postupovat, jo. Takže tahleta jemná koordinace hrála docela důležitou roli a byla náplní té vyšegrádské spolupráce. Jo, todle je vznik. Todle je vznik. No, když už pak je sovětská armáda, rudá armáda doma, tak najednou ten vyšegrád začíná upadat. My se k tomu za chvilku vrátíme, protože já budu o Vyšegrádu mluvit trochu dýl, ale řeknu teďkon ještě jednu organizaci nebo jeden formát spolupráce, který vzniká v té době a který jakoby minimálně pro českou zahraniční politiku v 90. letech Vyšekrátskou spolupráci nehrazuje, protože Československo se hlásilo k vyšekrádské spolupráci. Říkalo si, jo, tak teďkom po tom, co se stáhli ti Sověti, určitě jako středoe si máme více co říct. Měli bychom spolupracovat. To byla Dbírova zahraniční politika. Pak Československo v roce 92 v důsledku výsledek v důsledku voleb se rozpadá. To znamená, ono se rozpadne k lednu 93, ale na podzim 92 už Československo vlastně přestává existovat. Vzniká Česká republika a Slovensko. Česká republika se k Vyšekrádu nehlásí, není sama. K tomu se za chvilku dostaneme. Ale přesto se tedy otevírá otázka, jestli v té střední Evropě přece jenom jako nechceme něco podnikat. Vzniká v roce 1992 už jiný formát. Ten se jmenuje cefta. Jo, cefta. To znamená zase, pokud jste o ní neslyšeli, nemusíte si nad tím moc lámat hlavu, ale byla to středoevropská zóna volného obchodu. Středoevropská zóna volného obchodu. Primárně to založily vyšegrádské státy a pak se k tomu připojovaly různé další. Z cefty se pak stalo taková z cefty se stala taková čekárna na vstup do EU. postupně čekár na vstup do EU v tom smyslu, že ty státy mezi sebou začaly odbourávat celní překážky s tím, že pak to velké odbourávání celních překážek přijde pak ve vztahu k EU s okamžikem vstupu. V okamžiku, kdy stát vstoupí do Evropské unie, tak zóna, smlouva o zóně volného obchodu ztrácí platnost. To znamená ty státy cefty, cefta zase stále existuje, ale je to jenom pro státy, které nejsou v EU, protože jakmile vstoupíte do celní unie, tak nemůžete být součástí nějaké zóny volného obchodu, jo, to pak už nedává smysl, jo, takže se stále existuje, ale v této chvíli jsou to ty státy, které jsou v čekárně, jo, ty státy, které čekají na vstup do EU. Eh, tam se také ukazuje, že vlastně trochu i ten vztah Evropské unie ke střední Evropě, kdy Evropská unie, Brusel v 90. letech má takový dvojaký vztah k ke středoevropské spolupráci. Na jednu stranu Brusel středoevropskou spolupráci podporuje a podperuje to z nejrůznějších důvodů. Podporuje to z důvodu oficiálního, který je legitimní a který platí, že říkají, že nechtějí, aby středoevropané, když budou vstupovat do EU, si tam zatahovali svoje regionální problémy, svoje regionální konflikty. Toá říká, vyřešte si konflikty. My nechceme, abyste na půdě EU nám to tady rozbíjeli tím, že se budete mezi sebou hádat, začnete si mezi sebou něco vetovat a tím pádem budete vetovat rozhodovací procesy Evropský unie. To zn legitimní důvod. Jo, to je legitimní důvod. Během 90. let řada středoevropanů říká, že Evropská unie má další důvod, proč tak příznivě hledí na středoevropskou spolupráci. Říkají, ononi nás vlastně v tý Evropě moc nechtěj a říkají, vytvořte si něco pro sebe a my pak budeme nějak spolupracovat, ale nechceme, abyste vstupovali. Jo. Uvědomme si zase, že v těch 90. letech o ten vstup se docela jako vyjednávalo, o to se trochu bojovalo a podstatná část evropský integrace byla proti rozšiřování Evropský unie. Kdo byl jednoznačně pro? Byli Němci. Němci byli jednoznačně pro. Francouzi nebyli pro a vůbec celý to jižní křídlo. Jo. Proč se vlastně Evropská unie rozhodla se rozšířit? To vůbec není jednoduchá otázka. Je v akadem vede se na to zajímavá akademická debata. Jo, někteří říkají, že Evropská unie se trochu chytila do svejch vlastních lží. Místo, aby ty středoevropany vykořisťovala, to znamená vykoupila si všechno, co potřebuje a nepustila je do těch institucí, což by byl racionální přístup, ne? Tak tím, jak neustále opakovala takové ty řeči o hodnotách, normativitě, evropském společenství, tak v podstatě nedokázala potom jednat racionálně. Jo, to zajímavý moment, který se trochu jako pomíjí. Dneska si to někdy představujeme, že evropské impérium prostě šáhlo do tý střední Evropy, přivlastnilo se jí. Takhle v těch 90. letech Evropská unie moc neuvažovala. Teda proto ve střední Evropě tehdy kvetla taková obava ze středoevropský spolupráce. Kvetla obava. Říkali jsme si, hele, my teda tady začneme spolupracovat, bude se nám dařit. a oni řeknou:„No tak když se vám takhle daří, jak nás vlastně ani nepotřebujete." Jo, takže to byl to byl další moment. Takže řekněme, to byly momenty plus, jo, kdy ta Evropská unie říkala: "Spolupracujte a co nejvíc spolupracujte." Jo, říkám dva důvody, jeden oficiální, druhej možná skrytej, ale už v těch 90. letech. Samozřejmě Evropská unie si taky říkala a občas se to projevovalo. My vlastně určitě nechceme, aby spolupracovali proti nám. Jo, to znamená v okamžiku, kdyby se objevila nějaká koordinace proti Bruselu, tak tomu se snažila Evropská komise za každou cenu, za každou cenu zamezit. během vyjednávacího procesu, když jsme vyjednávali to členství, Vyšegrádské státy a další, tak žádná koordinace nebyla. Nikdo, ani Praha, ani Budapešť, ani Varšava jako nekoordinovali. To znamená, nebylo toto to jako s tou Moskvou, jo, v tom roce 91, když se stahovala sovětská armáda, tak tam koordinace nějaká byla. Během vyjednávacího procesu nebyla. V lepším případě byla výměna informací a to ještě jenom těch informací, o nich jsme považ, které jsme považovali za vhodné pro výměnu. Jo. Tím se dostávám zpátky k té V4, tentokrát už V4, jo, protože já jsem chtěl jenom uvést tu středovropskou iniciativu Ceftu pro pořádek. Byly to pokusy nějaké a měly nějaký smysl. Ta V4 přežila, to znamená roku 93 se z V3 stává V4. Československo se rozpadá a už jsem říkal, že pro českou zahraniční politiku to opravdu není priorita, není zájem. A teď je otázka, proč. Ono to souvisí s tím, jakým způsobem jsme se dívali vůbec i na rozpad Československa. Československo se rozpadlo a nová česká reprezentace neřekla, že to je nějaká tragédie. To ani dost dobře nemohla. řekla, že to je obrovská příležitost. V čem byla ta příležitost? A tam se najednou objevuje v oficiálních dokumentech české zahraniční politiky geopolitický argument. říká ten argument tehdejší koncepce zahraniční politiky ministra Žilince, že Česká republika se tím rozpadem vzdaluje od nestabilního podunajského prostoru. Obrovská výhoda. To znamená, když bysme to přeložili tak nějak do toho běžného jazyka, my se jakoby vymykáme tomu postkomunistickému bordelu. Takhle k tomu přistupovali Češi. Jo, takhle přistupovala čeští představitelé eh ke střední Evropě, teda, když už jsme u toho. Jo, to byly prostě ty státy, které nějakým způsobem nedosahují civilizačních výdobytků Česka, včetně Slovenska, samozřejmě Maďarska a dalších. Takže myšlenka, že bysme měli nějak úžeji spolupracovat s těmhle zeměmi, ne? Jo, to bylo to nás táhne na východ. My jdeme na západ, >> jo? To znamená po dunajskej prostor. To je jako tam fakt s tím nechceme mít nic společnýho. Zaplať pánbůh, že k tomu Dunaji je jen ta Morava, takže ti Moraváci to nějak spolknou. Stejně hlavně jest to je Praha, tak klid, že jo. Jo. Takže takhle jsme k tomu přistupovali. Ale zase, abych byl spravedlivý, nebyla to jenom politika Česka. Podobně se na to dívalo Maďarsko. Si můžete říct, jak to Maďarsko je na Dunaji. Oni neměli zas ten Oni jako neříkali podunajský prostor. Oni v podstatě říkali: "No, my Maďaři jsme tomu západu nejblíž, ne geograficky, ale tím stavem společnosti a stavem reforem." Jo, když se podíváte třeba na rok 88, kdo vyjel roku 88 do Maďarska, tak to byl téměř takový západ light, jo, takovj lehkej západ, jo. Bylo tam jak z hlediska konzumu, jak z hlediska konzumních možností, tak z hlediska i určitý svobody, jo, tam prostě vycházely věci, oni teda vycházeli v maďarštině, takže to nám nebylo moc platný, jo, ale pamatuju si, že třeba Solženicin vychází v Maďarsku už ještě před pádem ještě před pádem komunismu. Jo. A oni říkali:„No tak my Maďaři přece jsme jednoznačně nejdál a jako chceme se brzdit někým, jako jsou Češi, Slováci, nedejbože Poláci. Všichni se báli Poláků, mimochodem všichni ve střední Evropě si říkali"No jestli teda Evropská unie bude trvat na tom, že všichni máme čekat na Poláky, tak to se do Evropský unie nikdy nedostaneme. Jo, ono to trochu souvisí s těmi čísly, co ukazovala Ilona. Jo, když se podíváte na dnešní Polsko, tak vidíte, vidíte poměrně úspěšnou zemi. Polsko roku 1990 to vůbec nebyla úspěšná země. To byla země, která měla z hlediska, řekněme rozvoje společnosti, ekonomiky blíž k Ukrajině než k český republice. Jo, to je objektivní fakt. A teďkon, že jo, někdo řekne:„No, tak až to Polsko bude připravený, tak vás vememe taky." Tak to už to v Praze nechtěli slyšet. To v Praze nechtěli slyšet a v Budapešti taky ne. Jo, takže nebylo to jenom, jak se říká, že Klaus Pohřbil Vyšegrád. On byl jeden z těch hrobařů, jo, ale nebyl teda ten nebyl nebyl jediný. Maďaři se na to dívali velmi podob podobně. Proč? Tah na západ, jednoznačný tah na západ. Východ, jejich sever nezajímá. Pak dochází k oživení vyšegrádské spolupráce a to je zajímavý, kdy to je rok 98. V roce 98, to znamená 6 let nebo pt let po tom, co byla uložená k ledu, najednou se oživuje. A teď je zajímavej ten důvod toho oživení. Ten už totiž nemá nic společnýho s nějakou středoevropskou koordinací, jo? Když jsme tehdy, že jo, to založili v tom roce 91, tak ještě byla myšlenka, že středovani se nějak budou koordinovat vůči těm Rusům. Jo, to byla taková ta myšlenka. Když se to oživuje v roce 98, tak už tam o todle nejde. A souvisí souvisí to s tím, co se stalo na Slovensku. V roce 98 končí Mečiarova vláda, která vlastně vyprovokovala eh vyprovokovalo izolaci Slovenska ze strany západních struktur. Jo, takovj ten budíček byl, že Slovensko se nedostalo do NATO. Zase uvědomme si dneska, když o tom tak mluvíme, jak si říkáme, no tak měli u toho zůstat, že jo. Ale takhle se na to ty společnosti v 90. letech nedívaly. To, že se Slováci nedostali do NATO, to považoval Mečiár za obrovskej neúspěch, za obrovskej problém. To nebylo, že by Mečár řekno, tak si to na to nechte. Pak už to možná taky řek, ale ve chvíli, kdy o to šlo, tak oni bojovali. Oni bojovali o to, aby se tam dostali. Jo, takže to, že se tam nedostali, že NATO se rozšířilo ze začátku pouze jen o tři země, Polsko, Maďarsko, Českou republiku, to byl obrovský neúspěch slovenské politiky. A samozřejmě i na té slovenské scéně to vyvolalo nějakou protivlnu. Já jen dodávám, že ta protivlna nebyla dostatečně úplně silná, aby toho Mečára smetla. Tam to museli pomáhat koordinovat lidé z amerických nadací. Jo, to to ono to HZDS tý volby stejně vyhrálo a problém byl v tom teda, že potřebovali koaličního partnera, toho neměli, ale slovenské strany tak jak fungují normálně, kdyby fungovaly normálně, tak by se možná nebyli schopni proti němu spojit, jo, že by ten Mečár možná dokázal někoho z nich si přitáhnout, uděl udělat s ním koalici. A tam byla velmi silná koordinace ze strany German Marshall Fund, když bych to řekl jako tak nějak jednoduše, Sorošovci, ale Soros to úplně nebyl German Marshall find, to je trochu jiná větev toho hlubokýho státu. Soršovci tam samozřejmě taky byli, jo, ale ten German Marshall Fund hrál hrozně důležitou roli a ty se scházelyi, ty organizovali setkání slovenské opozice mečiarovské a opravdu do nich hustili, že se musej proti Mečiárovi spojit, že se nesmí někdo z nich s ním dát dohromady, aby pokračoval. Takže tam tam byl tady ten moment. Takže to je každopádně rok 98 a ty ostatní tři středoevropské státy říkají, teď musíme tomu Slovensku pomoct. My vlastně zase nemáme zájem, aby to Slovensko byla nějaká země nikoho nebo černá díra, jak říkala Madlin Olbghtová. To znamená, je to myšlenka je pomoct Slovensku, aby nás dohnalo, aby se dostalo do NATO a aby nebylo vynecháno z rozšiřování Evropský unie. Jo, takže to to je ten moment, to je to světlo, kde se objevuje nebo v němž se obnovuje vyšegrádská spolupráce. To znamená, je to samozřejmě něco, co má urychlit tu cestu na západ slovenskou s tím, že i ty ostatní si říkají, my nechceme, aby tam mezi náma byla vlastně nějaká ta mezera. No pak vstupu v roce 2004 se vlastně tyhlety procesy završují. V roce 2004 už jsou všichni v NATO i v Evropský unii. A jo a všichni to oslavují. Teda bych to dodal teda mimo Michala Semína, ale jinak jako většina společnost, většina společnosti to oslavuje. A v roce od roku 2004 se opět ta vyšegrádská spolupráce ukládá k ledu. To znamená, co ono co ona dělá? Ona existuje. Ona existuje, ale ta její existence se naplňuje několika věcmi, eh pravidelnými setkání ministrů. Jo, ministři se setkávají, vymění si informace, premiéři se setkávají, vyměňují si informace. Existuje mezinárodní vyšegrádský fond, jo, což kde ty státy skládají nějaké drobné a z toho se pak financují různé projekty, jo, většinou té takzvané občanské společnosti. Je užitečná i v té době to toho té relativní malé viditelnosti je užitečná v tom, že eh zde dochází k výměně zkušeností, no, že ti úředníci se prostě setkávají, říkají si, hele, v tom Bruselu to máme takhle, ale pozor, nedochází ke koordinaci. A to je hrozně důležitý. To znamená, setkáv setkáme se, abysme si popovídali, vyměnili zkušenosti, ale koordinace k té nedochází. No, řekneme si možná proč potom. A udělám teď skok do roku 2014. To znam rok 2004 až 2014 je to, řekněme takovádle utlumená existence. Rok 1415 se to mění, protože v těchto letech se vyšekrát opět oživuje a přesně tím způsobem, který si Brusel nepřeje. Jo, protože přichází velká migrační krize a ty vyšegrádské státy se stavějí proti proti politice Bruselu, proti politice Německa, proti otevřeným hranicím. To asi nemusím nějak teď dlouze vysvětlovat, že jsme prostě tu migraci odmítali. Ale jenom podotýkám, že i v tom roce 2015, kdy nebo podzim 2014, rok 2015, kdy vrcholí ty spory mezi středoevropskými státy a Berlínem, Bruselem, tak ani v té chvíli nemáme jednotnou pozici. Jsou tu čtyři pozice. Každá ta země má něco jiného a pak je tu určitý překryv. Určitý překryv. Ale máte na jedné straně pozici Slovenska a Maďarska, která je od počátku jasné, ne? Pak máte pozici Polska, která je ze začátku ano a pak přichází PIS, pak přichází Kačinští. Polsko to otočí o 180°, řekne:„Ne." A pak je tu pozice česká, která tak říká: "My ty migranty nechceme, ale zase si to nechceme úplně rozházet s Bruselem." Jo. Jo. Takže takhle takhle takhle vlastně to tak takhle to fungovalo. Na druhou stranu i ti Češi jsou solidární do určité míry s Maďary, Slováky a Poláky, jo. A tu vyšegrádskou spolupráci považují za považují za důležitou. Je to vlastně takovejch ty tato léta 14, 15, 16, to je taková hvězdná hodina, jak se někdy říká, hvězdná hodina vyšegrádské spolupráce. A proč? Protože když se na to podíváte z hlediska faktů, tak to zase nedopadlo dobře, jo? Protože za a měli jsme čtyři různý pozice a za B přehlasovali nás. Jo, když se začalo hlasovat, tak nás přehlasovali, protože o těchhle věcech se bohužel, nebo prostě je to fakt, hlasuje kvalifikovanou většinou. Todle jsou věci, věci, které souvisí s migrací, které nepodléhají jednomyslosti. Sice tam byla nějaká politická dohoda, že se to bude hlasovat jednomyslně. Pak to Evropská komise porušila. zase Lucemburčani, Němci dali o tom hlasovat kvalifikovanou většinou, což teda hrozně naštvalo Prahu, protože Praha tehdy řekla, Praha doufala jako, že když tam bude ta jednomyslnost, že budeme moct nějak vyvažovat a třeba ty pocity trochu změkčovat v okamžiku, kdy lucemburské předsednictví řeklo, bude se hlasovat kvalifikovanou většinou, tak bylo jasný, že všengrátské státy jsou out mimo, protože my nemáme možnost blokovat, nejsme dostatečně velký a silní, abychom mohli blokovat. Takže z tohodle hledisjka neúspěch, ale institucionálně neúspěch, politicky úspěch, protože to, že jsme se tak o to, že jsme tak křičeli, mlátili do stolu, do dveří, tak Evropská unie v Bruselu poznali, že to je fakt citlivá věc a že nestojí proti jednomu státu, ale proti nejméně čtyřem státům. Za nimiž se schovávají některé další státy, které nejsou tak vidět, tak nekřičí, ale vlastně jim to taky vadí. Jo, to třeba některý pobaltský státy, Rumunsko, jo, Bulharsko, jo. Oni sice jako říkali, hele, my jsme s Bruselem, ale pak říkali: "No, už aby se to celý rozbilo tady to." Jo, takže to to je taková zase běžná politika. A ten Brusel v podstatě v okamžiku, kdy tohleto shledal, tak si řekl, že už nepůjde na sílu, že nebude ty věci hrotit. Nebude ty věci hrotit. Proto ta myšlenka kvót, proti níž jsme tak tehdy bojovali, spadla pod stůl. No a pak se na ten stůl zase dostala, ale to už je zase o něco později, za českého předsednictví, ne, kdy jsme vyjednali ten nový migrační pakt, který ty kvóty vlastně obsahuje. A to je vlastně v tom, myslím, že to bylo skutečně jeden z největších zločinů fialovy vlády, protože oni se odchýlili od dlouhodobé české pozice. To byla dlouhodobá česká pozice tohle nedělat. Jo. A to byla tehdy pozice Sobotkovy vlády, že jo. A oni to vlastně porušili. Takže to je to je k té V4. Co je pak problém je, že kromě té migrace jsme vlastně žádné jiné téma v Evropské unii, v té evropské agentě nenašli, kde bysme se tak zblížili. To znamená, ani v té migraci jsme neměli jednu pozici, ale dokázali jsme se nějak byl tam nějaký průnik překryt, za ten se bojovalo. A když se podíváte na další otázky evropské integrace, jako je třeba Green Deal, jako je třeba zasahování do těch demokrací, jo, kdy Brusel říká, že hlídá demokracii a to hlídání demokracie znamená, že tu naši demokracii ničí. Tady nemáte žádnejšek rádskej odpor, jo? A mluvíme o vládách, který jsou jako jinak suverénisticky orientovaný. No a pak ten definitivní, že jo, ta definitivní rána pro vyšegrádskou spolupráci je rok 2022, začátek války na Ukrajině, který prostě postaví do nesmířitelných pozic polské národní konzervativce a maďarské národní konzervativce. Jo, ty státy jsou sice v rukách elit, které nejsou pro bruselské. Kačinský není pro bruselský, Orban není pro bruselský, ale na tý Ukrajině se tak rozhádaj, že to vlastně vyšegrádskou spolupráci paralyzuje. Jo, takže a to platí vlastně víceméně dodnes. Jo, dneska říká nový premiér maďarský Maďar, že chce obnovit vyšegrádskou spolupráci. Babiš tleská, Fico říká fajn, Poláci říkají v pořádku. Uvidíme, jo? Uvidíme, jak by ta obnova měla vypadat, co by to vlastně mělo znamenat. Proč je ten Tím bych jako teďkon se blížím trochu ještě k uzavření tý přítomnosti, ale dávám takovej jako jenom provizorní bilanci. V čem je problém? V čem je problém? Proč vlastně ty středoevropský státy nedokáží efektivněji jednat, efektivněji spolupracovat i v tématech? která se jich bytostně dotýkají. Jo, u migrace se nám jsme se hodně přiblížili a já ten boj vlastně považuji za úspěšný, ale tam byla řada dalších bojišť, kde jsme vůbec žádný bitvy nevedli. No a je to dáno tím, že ono je vlastně těžký ve střední Evropě spolupracovat. Hodně těžký. Jo, tady Michal vlastně včera řekl dva faktory, které brání středoevropské spolupráci, pokud se vynoří. Jeden to je nějaký vnější hegemon. To znamená, Německu se nelíbilo ve 30. letech, že by třeba jsme, že by střední Evropa šla podle Hodova plánu a začli jsme spolupracovat a Němci dělali všechno proo aby to rozbili. To je ten vnější hegemon, kterj to rozbíjí. Dobře, to je jedna možnost. Druhá možnost, která brání středoevropské spolupráci, je vnitřní hegemon. To znamená, to je třeba to Polsko, kterj má 40 milionů a všichni ostatní si říkaj, hele, oni jako jsou dost velký a oni nám budou poručníkovat a to úplně nechceme, jo. Takže to je další překážka. To jsou ty, o nich jsi včera mluvil. Pak je tu třetí a ta vlastně brání spolupráci i v případě absence vnějšího hegemona, i v případě absence vnitřního hegemona. A já tomu říkám takový lokajský egoismus, jo? Lokajský egoismus. Co to znamená? Znamená to, že každý ten stát v té střední Evropě se dívá na ty ostatní dost skrz prsty. Jo. Říká si, my jsme přece nějakým způsobem buďže jsme lepší, nebo že ti ost nebo že ti druzí nějak nás ohrožují. Jo, když se podíváte na ten český pohled na Slováky, Maďary, Poláky, tak tam je to určitý pocit nadřazenosti. Prostě v českém prostředí bohužel tak je. A když se zase podíváte na český pohled na Rakušany, tak je tam zase určitej poč pocit méně cennosti, jo. A nejsme v tom úplně ojedinělí, jo. Není to jenom českej problém. Není to jen českej problém. To znamená, každý z těch států má nějaký takovýhle mindráky, jinak třeba nastavený, méně intenzivní, ale je to mezi náma. A myšlenka teda, že vy si s tím sousedem začnete nejenom, že si budete vyměňovat informace, ale že třeba se něčeho vzdáte ve prospěch souseda, což jako k tý politický koordinaci patří v naději, v očekávání, že ten soused za rok, za dva udělá něco podobnýho pro vás. To je hrozně těžký, protože tady je absolutní nedůvěra. A je to proč tomu říkám? Eh, takže proč říkám ten egoismus je jasný. Pak si řeknete, já chci tohle a neřeším, co chce Slovák, Maďar, Polák nebo někdo jinej. Prostě to neřeším. Jsem tu já. To je ten egoismus. Kde je ten moment toho lokajství? Ten je pak často v takovém tom pocitu méněcennosti, že nakonec je tu přece jenom venku někdo velkej, kterýmu se třeba podřídíme