Josef Václav Sládek: Básně, které voní českým venkovem

Dobrý den, je tu další nedělní chvilka poezie. I ve velkých vedrech jsem si pro vás připravila několik snad pro vás příjemných a krásných veršů. Tentokrát od Josefa Václava Sládka. Myslím, že některé básně s ním máme pevně spojené. Koneckonců si je za chvíli uslyšíte i tu známou, kterou se děti učí ve škole, nebo se učívaly, když jsem já chodila do školy.

Nicméně málo se ví, že Josef Václav Sládek se zasloužil o mnohé v české poezii. Jednak bývá považován za zakladatele české poezie pro děti, ale nutno dodat, že také hojně cestoval a strávil dva roky ve Spojených státech. A ten pobyt ho velmi výrazným způsobem ovlivnil. Kromě toho, že se tam naučil řadu dalších jazyků, tak se samozřejmě také zajímal o to, jak se tam žije mimo jiné Čechoameričanům, ale také indiánům a černochům.

Josef Václav Sládek byl velmi pilným umělcem i překladatelem, který je spojován s místem redaktora Národních listů a také s časopisem Lumír. Dnes najdeme jeho památník také ve Zběrohu a samozřejmě je pochován na Slavíně.

Josef Václav Sládek se zajímal nejen o témata života ve Spojených státech, která se projevují v jeho básních, ale celkově ho máme asi spjatého víc tím českým rolníkem, který je určitým symbolem odolnosti, což se v těch básních jaksi projevuje.

Tentokrát jsem vybrala spíše ta selská témata.

Už to žito na souvrati. Vlní se a v slunci zlatí. Vlň se, vlň se, žitko zlatě. Čekali jsme dlouho na tě. V podzim bylo hodně setí, v zimě bylo málo kletí. Děti valem dorůstají, páni také nečekají. Už se žito k zemi kloní, na mých lukách seno voní. Ticho, ticho, moje koně, pojedem si brzo pro ně.

Nebyl by to Josef Václav Sládek, abychom nedali jednu z těch vůbec nejznámějších ze sbírky Selské písně a české znělky z roku 1890. Jak vidíte, hodně se tady držím v tom 19. století, kdy zkrátka čeští umělci skutečně výrazným způsobem přispívali k rozkvětu tohoto národa, a to nejen v oblasti jazykové.

Velké širé rodné lány. Jak jste krásny na vaše strany od souvratě ku souvrati, jak vás dnes to slunko zlatí. Vlah žito jako břehy, květná luka plná něhy. Na úhoru, vžírné kráse, pokojně se stá do pase. Nad vámi se nebe klene, jako v květu polelněné. Nad lesi jen z modrošíra pára v tichý déšťce sbírá. A jak slunce vás tak zhřívá, a jak cvrček v klasech zpívá, všíř i v dál, vyrodné lány, buďte vy nám požehnány.

A budeme se ještě držet těch selských písní.

Je tichá noc, je tichá noc, a ještě ven si vyjdu na zápraží. Ač sebe víc jsem unaven, to ticho mě tak blaží. Nad polovětlým dvorem mým je obloha tak hvězdná, tak hluboká. Já zahledím se do jejího bezdna. Z mé jizby na dvůr padá zář jak pruha pozlacená. Hle, opřena tam o polštář, spí s dětskem moje žena, všem mlčí. V sadu šeptají jen listy hrušně, z ticha a dobytek můj ve stáji tak spokojeně dýchá.

Tak k té odolnosti, o které také hovoří takový ten základní literární přehled k Josefu Václavu Slátkovi, tak opět selské písně a české znělky z roku 1890.

To bylo v horách. Příval strhal pole. U jednoho, kde zbyla holá skála, stál starý sedlák. Tvář se mu zdála jako kámen, jak zkoušel půdu bodcem své hole. Rozlé se nahoru a po údole. Ani ten mezník voda nenechala a zmčel. Šedá hlava zakývala a pevně kráčel domů po výmole.

Co dělat? Chalupa je na spadnutí a prodlužena. Věřitelé krutí, děti jsou malé, nevěsta nic nedbá, syn rozmařilec, na všem jako kledba. Co vnuk, muž za to? Setřel z čela chmůru a ještě večer vstane a země furou.

Z těch selských písní a českých znělek samozřejmě pochází i Domově drahý a jiný, což je jedna z básní, kterou jsem myslím, že už i využívala v týdnu podle Argumentu, ale zakončíme velmi slavnou, byla téměř učebnicovou, ze sbírky Zvony a zvonky z roku 1894.

Ao, přátelé, je to Lesní studánka. Tak schválně, jestli si ji ještě z té školy pamatujete.

Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les. Tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít. Pod javorový kmen ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen, když usnou lesy hluboké, a kolem ticho jest, a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd.

Ano, takhle se píše poezie, přátelé. A příští týden se u něčeho podobně krásného zase uslyšíme. Mezitím pěkný týden.