Jde o život: Protektorátní Macinka. Hůř než za Husáka? Výchova udavačů | Ivo Strejček

Vítejte, vážení a milí přátelé proti proudu, proti proudaři, nepodvolení.

Začal školní rok a já už jsem dopředu sliboval, že se o něm, od problémů našeho školství, kterých je snad víc než problémů zdravotnictví, budeme bavit s někým, kdo tomu opravdu rozumí.

A proto jsem pozval někoho, koho sice znáte z protiproudu, protože čas od času ho zveřejňujeme, jeho skvělé články, ale před kamerami jste ho ještě neviděli.

Je s námi Ivo Strejček.

Vítejte u nás.

>> Dobrý den, dobrý den, proti proudaři, dobrý den, Petře Hájku. Děkuju mockrát, že jste mě sem pozvali a že mě budete chvilku poslouchat. Já si toho moc vážím a vážím si vaší práce a fakt jsem poctěn. Děkuju.

>> To je zavazující, co jsem slyšel. To ale nás to v našem rozhovoru nikak neovlivní, ne? Eh, my, já bych jenom doplnil, že vy jste ještě, jak možná většina diváků ví, ale já to řeknu pro jistotu, že vy jste také z Institutu Václava Klause, což je docela pro nás významná značka a vy jste člověk, který je nejen bývalý europoslanec, kdysi dokonce ještě za ODS. Eh, možná, že se na to také zeptám ještě.

>> To jim moc nepřipomínejte, protože když spojíte mé jméno s ODS, tak jim klesnou preference.

Já tomu rozumím. Ale hlavně jste člověk, který se soustavně věnuje školství. Eh, i některé vaše články na toto téma jsme u nás publikovali, takže je opravdu pořádná detektivka před námi, zvaná školství. Pojďme na to. Ivo, my si vykáme, ale říkáme si jménem. My se známe. Nejsme úplně překvapeni tím, když se vidíme.

Já ale nezačnu školstvím, protože dnes je den, ve kterém se odehrává jedna podivuhodná kapitola, která by v tom školství měla hrát, mimochodem, významnou roli. Nevím, do jaké míry ji hraje. Včera bylo výročí 87. výročí zahájení druhé světové války útokem Německa na Polsko. Eh, a kancléř Merz, německý kancléř, při té příležitosti eh zvedl další válečnickou linku kolem takzvaného dronového incidentu na Libysku před časem, kde oznámil, že tajné služby přišly na to – asi jako když u nás tajné služby přišly na Vrběnice – že jejich tajné služby odhalily, že za tím je Rusko. Sice žádný důkaz nepodali a nikdy nepodají, to ani myslím, že by se Pat a Mat neobjevili, ale z toho plyne další intenzivní zocelení té válečnické psychózy, kterou vytváří on v Německu a Brusel po celé Evropě.

Odpověď na to je podle mého soudu šokující. Eh, ale nevím, možná, že vás to nepřekvapilo. Bylo prohlášení současného ministra zahraničí Petra Macinky za motoristy, že si pozve ruskou velvyslankyni a že se bude ptát tajných služeb. Co tomu říkáte?

>> No, já zaprvé, Petře, děkuju, že jste připomněl první září jako významný, zásadní historický milník. Nemám dojem, že by se česká média nějak 1. září včera dotkla. Ne, nemám z toho tenhleten dojem.

>> Protiproud, ano, byť a teď jsem chtěl říci, byť protiproud je výjimkou, pokud jsem si pečlivě všiml. To bych řekl, že je poznámka číslo jedna. Poznámka číslo dvě k tomu: no, já ani nebudu nic moc říkat k Friedrichu Merzovi. Já jsem šokován postojem českého ministra zahraničních věcí.

>> Já to považuju za protektorátní chování. Já to považuju za chování nedůstojné. A teď je mně jedno, kdo je dnes ministrem zahraničních věcí. Je to nedůstojné ministerstva zahraničních věcí České republiky, Československa, ministerstva zahraničních věcí, které bylo budováno osobnostmi typu Edvarda Beneše. A my se dnes dostáváme do situace, kdy kvůli německému problému nepodloženému – jenom tak, že se řekne, to byl hybridní útok a my na to máme důkazy – tak český ministr zahraničních věcí si bude brát, bude zvát velvyslankyni Ruské federace na kobereček. No, je to nedůstojné, je to šokující.

Eh, já se zeptám: eh, myslíte si, že je to i postoj Ivek, nebo já vím, že nejste mluvčí naštěstí Václava Klause, ale já trošku znám jeho názory a řekl bych, že to možná nebude tak daleko od jeho názoru.

>> Eh, tak samozřejmě, samozřejmě my jsme se o tomhletom spolu autenticky nebavili a já si troufnu tvrdit, že Václav Klaus by to řekl ještě ostřeji.

>> Mhm.

Eh, ne, já jsem skutečně rád, že tohle říkáte, protože když jsem to zaslechl, tak jsem si najednou myslel, že jsme se dostali do časové smyčky a sedí tam dál Lipánek. No.

>> Eh, a že prostě se nic nezměnilo, že jsem, že jsem o té změně vlády na tomto postě jenom asi snil. Je to také pro mě šokující, musím vám říci. Ale ten eh Petr Macinka je v tomhle prostě, abych to tak řekl, konzistentní. Oni motoristé se tváří, že jsou současně úplně něco jiného a současně nejsou nic jiného.

Eh, hlavně pokud jde o Izrael, pokud jde o Americké státy, pokud jde o Ukrajinu, pokud jde o Brusel – jak na to koukáte?

>> Válka, válka s Íránem.

Ano.

>> Čili, čili jo, já se na to, na to dívám. Já jsem to dokonce, bych řekl, v nějakém svém textu napsal, že to všechno vypadá, že Lipavský tam nevyklidil zásuvky, všechno zůstalo v zásuvkách a teď to jenom nový ministr vytahuje a čte to z toho.

Eh, já jsem samozřejmě nečekal, že dojde k nějaké zásadní změně kurzu. Podstatně ani by nebyla zřejmě reálná, ale přece jen tohle, přece jen takhle daleko jít, přece jen hrát hrát takhle Lipavského a Fialovu zahraniční politiku.

>> To je zklamání.

Já jsem ale mnoho nadějí stejně s tím nespojoval, takže ono to zas tak velké zklamání není.

>> Vy jste konzervativec, jste člověk, kterému to chápu, já jsem sice také konzervativně laděný, ale jsou chvíle, kdy i v mém věku, Ivo, jsem překvapován. Ale pojďme k našemu tématu. My jsme se vlastně toho dotkli tím začátkem, tím prvním zářím a tím, že se asi kolem toho moc nevyučovalo, moc v médiích se neobjevilo. Já se ale zeptám na to úplně celkově.

Mhm.

>> Eh, zdal nebo připadalo mi, když to, když tady posuzujeme dvě vlády, že eh ten výkon pana ministra Becka, muzikologa z Brna, eh ve Fialově vládě, eh to dostal do tak strašného stavu to naše školství, že už bude jenom lépe.

Eh, je tam teď tam sedí pan ministr Plaga. Eh, myslíte si, že bude lépe?

>> Eh, já nemám žádný důvod eh hájit ministra Becka. Žádný důvod, ale on byl jenom pokračováním řady. Vždyť vzpomeňme, kdo na tom ministerstvu eh školství seděl. Vzpomeňme na Líšku, vzpomeňme na Kuchtovou. Vzpomeňme na Naujeho, přece to jenom pokračování, jen předávání si štafetového kolíku a ono to všechno začalo tou Boskovou a šlo to dál a dál a Bek byl jenom tragickým vyvrcholením nějakého proudu, v kterém ministr Plaga pokračuje.

Eh, znovu se odvolám na některý z mých textů. Eh, málo si uvědomuji, že bych se ve vzdělání a vzdělanostní politice někdy s panem ministrem Plagou shodoval. Eh, jsem v ostrém rozporu s drtivou většinou jeho názorů a prosazované agendy.

Čili, čili já myslím, že to, že to běží stejným koridorem, který byl nastaven a pokračuje dál. Bohužel.

>> No, ale když to říkáte, tak abychom vlastně byli spravedliví, eh, ty Klausovy vlády v 90. letech, teď vynechávám Petra Piťhu, ano.

Který, kterého pokládám za velmi zajímavého, konzistentního člověka s hlubokou znalostí právě toho školství, ale v té době měl velmi slabé postavení v té první vládě.

No a pak jsou tam už i v Klausových vládách pan Filip, ministr školství a tak dále.

Eh, to mi řekněte, nemáte dojem, že celý ten transformační krok — obrovský, který udělaly první Klausovy vlády — že vlastně nechali to školství na pospas?

Eh, já s tímhle velmi souhlasím s tímhletím popisem a pan prezident Klaus moc dobře ví, že je to naše vzájemné téma, kdy já to taky takhle mu popisuju a říkám: „No, víte, pane prezidente, ale ono bychom spravedlivě měli jít už do začátku těch 90. let, do téhleté doby."

A on na to argumentuje — já myslím docela pochopitelně — kdy on říká: „No, my jsme si mysleli v té době, že to klíčové je potřeba udělat rychle tu ekonomickou záležitost, tu ekonomickou transformaci, a pak jsme si říkali, že přijde ten druhý krok a mezi ně bude patřit to školství."

To bych řekl, že je argument číslo jedna, který já považuju za pochopitelný, ale co já považuju za vážnější argument, který Václav Klaus používá a myslím, že je velmi správný, velmi pravdivý — on na to říká: „Já jsem neměl člověka."

>> Mhm.

>> Já jsem neměl připravenou skupinu lidí. Já jsem nenarazil na člověka, který by mohl v té době být adekvátním ministrem školství.

Ono oni ti ekonomové měli to štěstí, že měli Václava Klause a už před tím listopadem 89 se velmi důsledně připravovali a měli to v hlavě srovnané a prostě věděli, kudy to má jít — což to školství a další a další obory lidské činnosti v naší zemi nepotkalo.

Bohužel zdravotnictví to nepotkalo, právníky to nepotkalo, učitele to nepotkalo.

>> Takže ono se to začalo vlastně rodit tak nějak zvláštně, postupně v době, kdy jsme byli strašně zamilovaní do západu.

>> Hm.

>> A najednou jsme si říkali: „No, přece co přichází ze západu, tak je bezva."

A vůbec jsme v té své optice, kdy jsme si říkali: „No, tak bezva, teď přichází ta obrovská svoboda, je to skvělý a ten západ" — a přece jsme se vždycky dívali za tu Šumavu a říkali jsme si: „Tamto je tam bezva."

A my jsme v té své optice byli příliš makro.

>> Hm.

>> A už jsme mikro nechápali, že vlastně k nám přichází něco, co už tam nefunguje, co to evidentně rozvrací.

K nám už přicházely metody do školství, které jsme aplikovali jako metody, které byly chybné.

Už se tam prokazovalo, že jsou chybné.

No a současně si drtivá většina učitelů bez pevného ministerského vedení, bez pevného ministerského zadání, dozoru — já se slovo dozor nebojím používat u školství — tak si vyložila tu svobodu jako bezbřehou, liberální.

Teď si budeme učit, co chceme, a teď je to skvělý a tak dál.

Jo, čili je to velký problém, který se nabaloval celou tu dobu a teď bohužel sklízíme velmi neblahé výsledky.

>> No, hlavně bych řekl, že vlastně eh ta druhá strana — abych tak řekl, pomocné slovo havlistická — ano.

>> Eh uchopila to školství velmi rychle, spolu s těmi levičáky ostatními, a vlastně učinili cosi jako ten pochod institucemi ve školství.

Najednou vlastně začali obsazovat především z počátku vysoké školy. Co jste mimochodem říkal tomu fantastickému výbuchu počtu náhle vysokých škol, které schvalovala soudružka Dvořáková jako na běžícím pásu?

>> No to je samozřejmě katastrofa.

Eh, víte, já na to používám vždycky příklad, kdy říkám: „Pánbůh vám, když založíte deset vysokých škol, tak pánbůh vám nenadělí desetkrát víc profesorů a nadaných vyučujících a lidí, ale taky studentů, kteří si studium na vysoké škole zaslouží a odpracují a pak z nich vzniknou fakt osobnosti, které jsou schopny užitkovat výsledky vysokoškolského studia."

To vám pánbůh bohužel nenadělí.

On vám jednou za sto let nadělí skvělého politika, jednou za padesát let vám nadělí šest skvělých chirurgů, jednou za deset let vám nadělí patnáct výborných pedagogů.

Ale tím, že rozšíříte počet vysokých škol, tak tím nezkvalitníte to vysokoškolské vzdělání.

Vy ho naopak snížíte tu kvalitu vysokoškolského vzdělání.

Já si vzpomínám, jak ve svých pamětech pan profesor Václav Černý ve čtvrtém svazku svých pamětí — jak po druhé světové válce si tam zoufá a říká: „No, tak ona už se zakládá další univerzita." Myslím, že to byla čtvrtá univerzita v počtu univerzit na českomoravském území a on si tak zoufá a říká: „Jak to daleko dojde? Vždyť přece ty lidi nemáme. Nemáme ani studenty."

>> Mhm.

>> My jsme to dotáhli do dokonalosti v uvozovkách. Ano.

Eh, já bych řekl, že to je jistý klíč, protože dle mého soudu oni obsadili všechny tyhlety posty. Když se dneska podívá člověk na to, co je — eh, vůbec nemluvím o hyperšílených oborech, jako jsou filozofická fakulta a podobně, která produkuje už jenom ty woke, gender a různé — eh, ty budoucí, nechci říct majitele, ale minimálně eh drobné mužstvo těch neziskovek a všech těch ostatních.

>> Určitě, určitě. To já myslím říkáte naprosto správně. To je to semeniště, které posléze produkuje ty lidi, kteří se potřebujou někde uplatnit. Uplatňují se problematicky a no tak vyplní tu neziskovou organizaci, tam se napíchnou na státní zdroj.

No a pak samozřejmě produkují to, co produkují.

Já myslím, že to je velmi přesná formulace.

Jo, ale já bych teda zkusil — my se k tomu ještě dostanem — ale já bych zkusil udělat takový přeskok, eh, protože ono to začíná někde jinde a to je na základních školách.

Eh, jak vypadá dnešní základní školství?

>> A e můžu já to říct ještě trošku jinak? Já si myslím, Petře, že ono bychom se měli podívat na vzdělání.

A vzdělání je rodina.

>> Hm.

>> A eh jestliže vlastně prvními učiteli toho dítěte jsou rodiče — eh dítě má vyrůstat v rodině, která má tatínka, maminku, sourozence, prarodiče, kde to nějak funguje. Já bych chtěl říct dobře, ale protože svět je svět barevný, tak může být lecos.

Ale přece jen tohle jsou první rodiče, první učitelé, to jsou první vychovatelé.

Ti jsou zodpovědní za to, že to dítě připraví do toho života, pustí ho do toho života, dají mu — dají mu kromě základní mravní výbavy, kromě základní orientace v životě — tak mu dají do vínku jazyk.

Naučí ho mluvit, naučí ho vyjadřovat své myšlenky a pak teprve ať si ho vezme ta škola.

Rodiče by v tomto slova smyslu měli se školou táhnout za jeden provaz, ale neměli by si nechat od té školy moc do té výchovy kecat.

Neměli by od toho státu si do toho nechat moc mluvit.

Prostě já jsem velký odpůrce Plágova návrhu, že poslední dva roky eh mateřské školy mají být povinné.

Já jsem velký odpůrce tohodle.

Proč snímat zodpovědnost z rodiny?

Rodiče jsou zodpovědní. Dítě pripravit.

Stát nemá právo jim do toho mluvit.

Já dokonce nepovažuju takzvané předškolní vzdělávání za vzdělávání.

Já to považuju za předškolní výchovu typu: k jídlu se jde a umyjete si ruce, což si myslím, že by měli si přinést z rodiny, ale máte mít příbor, máte se chovat tak a tak, a pak teprve takhle připravené dítě si může převzít škola.

Čili já bych u toho vzdělání začal u rodiny.

Rodina je pro mě klíč.

Rodina je pro mě základ.

Rodina je pro mě východisko.

A v dnešní době, kdy institut rodiny je destruován, je destruován záměrně, je destruován cíleně, je rodina už skoro hanebné slovo.

Když řeknete rodiče, tatínek a maminka, tak už to skoro nemůžete říct, že tatínek a maminka. Už to musíte nějak vyjádřit, abyste se někoho nedotknul.

Tohle já všechno odmítám.

To je pokrytectví, které nás posléze ve vzdělání vede k těm tragickým výkonům.

Takže vy říkáte správně: pak si ho převezme škola.

Jako jo. Mě to zaujalo to, co jste řekl, protože ta instituce už od Marie Terezie — ale ta instituce je státní.

To dítě teď nechme stranou soukromé školy. K tomu se ještě dostaneme a chci se na to také zeptat. A nechme i stranou domácí vyučování. Také o něm ještě zmíníme.

Eh, tak je to tedy ten stát, je to ta instituce — stát, který vytváří povinné školy a povinnou školní docházku.

Vy nemůžete dítě nedat škole, a protože byste se provinil proti zákonu, i kdybyste měl zásadní odpor k tomu, co se tam učí.

Takže to rozhodující je — a to je vlastně to, nač jsem se původně ptal a velmi děkuji za tu připomínku s rodinou — tak teď to dítě najednou musíte povinně dát té instituci státní zvané škola.

Záleží tedy pak na tom, co ten stát — potažmo tedy ministerstvo nebo vláda — s těmi školami dělá.

A když jsem se ptal na pana ministra Becka, tak on byl vlastně podepsán pod tou hrůzostrašnou změnou těch základních pravidel pro základní školy, kde byly všechny ty sexuální výchovy, kde byly všechny ty gendry, kde bylo všechno tohle.

Jo, ale hlavně, aby se tam neučilo něco podstatného jako matematika a vyjmenovaná slova, protože to by děti moc zatěžovalo.

Jak vy na to koukáte na tenhleten stav, do kterého se dostalo už to základní školství?

Myslím, že vy mě, Petře, léta znáte a víte, že ode mě mnoho vět, ve kterých bych se já zastával státu, očekávat nemůžete.

Ano.

Nicméně, bavíme-li se o vzdělání hlavního proudu nebo základního proudu — za které já považuju základní školství — tak bychom si měli říct, co ekonomové nazývají veřejný statek nebo soukromý statek.

Měli bychom si říct: považujeme základní vzdělání za veřejný statek nebo soukromý statek?

Já tvrdím veřejný statek a jsem o tom hluboce přesvědčen. A platí-li, že základní vzdělání, které je pro všechny děti bez rozdílu sociálního postavení, rasy, pohlaví povinné, tak základní vzdělání je veřejný statek a stát má být silný.

Stát se má o tento stupeň vzdělání postarat, má jej dostatečně financovat, má se postarat o maximálně možnou kvalitu, která by se dětem povinně bez rozdílu jejich stavu, odkud pochází, dostalo.

To, že někomu pánbůh nadělí víc, někomu míň, to už je prostě danost života.

A takhle to vždycky bylo.

Čili to je východisko číslo jedna mého uvažování.

Stát má být v základním vzdělání — zdůrazňuji: v základním vzdělání — má být silným hráčem.

Má-li být silným hráčem a chce-li, proč to dělá?

A dělá to proto, že myslí — nebo měl by to dělat proto, že myslí — na budoucnost té země.

V rozpočtu můžete lecos pokazit.

V sociálních věcech můžete letos pokazit, ale snad se to dá poměrně rychle napravit.

Když něco pokazíte ve vzdělání, tak na to přijdete za 15, za 18, za 20 let, a to už je pozdě.

To už jako posouvat to kormidlo je velmi obtížné, protože už jste jednu generaci jste trošku zničil.

Stát má být velmi opatrný a velmi důsledný, velmi přísný.

Vinu kladu za vinu všem ministrům školství, že si tohoto faktu nebyli vědomi, nebo si jej naopak byli velmi vědomi a pozici státu zneužili k tomu, aby do vzdělání dostali věci, které do vzdělání nepatří.

To jest ideologie.

Mysleli jsme si, že se s rokem 89 zbavujeme ideologie ve školství.

Myslím, že jsme v situaci horší, než byla druhá polovina 80. let v takzvaných komunistických školách.

Myslím, že jsme v horší situaci.

No, minimálně proto, že v té druhé polovině těch 80. let už ty rodiče a valná většina učitelů — já jsem v té době začínal učit — takže valná většina učitelů už taky věděla, že okay, takže tohle se neučí a na tohle se vykašleme a tohle nebudeme tam učit.

Rodiče říkali: okay, tak to on ten učitel si asi musí říct, ale to už neber moc vážně.

Já myslím, že dneska už ta situace takhle není.

Já si myslím, že dnes je celá řada rodičů, která si myslí, že ten youtubeismus a ten genderismus a feminismus — a podívej, vždyť venku je 40°, tak proč by nebylo globální oteplování, co ti to zas někdo vykládá, že ne?

Já myslím, že řada rodičů tomuhle podléhá, a já myslím, že situace je o to horší, že dnes drtivou většinu učitelů už tvoří mladí lidé vzešlí z nových vysokých škol, z nových pedagogických fakult, z nových, v uvozovkách, moderních, progresivních — a ti si fakt asi myslí, že ty známky — pro tu jednotku pro toho prvňáka — že to je vlastně bezvýznamná věc, že radši nám umělá inteligence napíše nějaké plastové hodnocení toho žáka.

A mimochodem to mě to přivádí — eh, jestli to můžu trochu odlehčit — k tomu Plagovi zpátky.

Já jsem četl Plagovo vyjádření k tomu, že je správně, že se nebude známkovat v první a druhé třídě, kdy on myslí si, že je to vtipné.

Tak on říká: „No, já jsem to premiéru Babišovi vysvětlil velmi jednoduše. Já jsem mu řekl: kdybyste vám řekl, že hrajete tenis na dvojku, a nebo bych vám řekl, u toho backhandu musíte s tím loktem jít víc dopředu a u toho forehandu jít víc do kolen, co by se vám víc líbilo?"

No a Babiš to hned pochopil, říká Plaga.

Na to já mám jedinou odpověď.

Kdybych byl premiérem a tohle mi takhle zhodnotil ministr školství, proč v první a druhé třídě nemají být známky, tak bych mu řekl: „Pane, vy nejste ministr školství od zítřejšího dne." Tak bych vás vyhodil.

Čili ano, já s vámi naprosto souhlasím.

Ta základní škola je zaplevelená nejrůznějšími ideologismy, ideologiemi.

Mě ještě ano, ano, ano.

Ale ono je to strašně daleko složitější ještě.

Jo.

Dostaneme se k tomu, ale vy jste zmínil něco, na co v podstatě mě nutí reagovat, protože říkáte vlastně — a já s tím souhlasím — že ta situace je dnes horší, než byla předtím.

Ano.

Před tím převratem — vy říkáte v druhé polovině 80. let...

Já bych to natáhl ještě trošku zpátky, protože už jsem tam nějak bojoval s těmi školami přes své děti a už to bylo daleko, daleko volnější. Už opravdu i ty i ti inspektoři, když jsem se prostě ohradil proti tomu, že paní učitelka vyhrožuje mé dceři, že se nedostane na střední školu, protože není v pionýru, tak už tam poslali inspektora, jakože se tohle nesmí přece. A to byl konec 70.

Ale to, na co jsem chtěl reagovat, je něco jiného.

Vy říkáte ta atmosféra v té třídě. My přece dneska tady máme udavačské žáky, dětičky, chudáky, kteří si natočí paní učitelku Bednářovou, a jejich rodiče to pak ženou přes ta média a přes instituce, a ta učitelka se nakonec dostane k soudu a nakonec je odsouzená, nakonec je osvobozena a pak znovu odsouzená, protože jí udali žáci. Co na tohle říct, Ivo?

No víte, čeho je tady to důsledek, kromě moderní doby v uvozovkách a digitální společnosti a pirátské společnosti, a vlastně všichni máme být na internetu a už školu nepotřebujeme. Kromě tohoto kvázi moderního dívání se na svět, já myslím, že tohle je důsledek něčeho, co já důsledně nazývám naprostou ztrátou disciplinovanosti ve škole.

Víte, když učíte, když jste učitel, když přestoupíte před ty své žáky, před katedru, tak pokud tam nepředstoupíte s jistou představou disciplíny v té třídě, tak nenaučíte nikdy nic. Já vím, že to slovo se mnoha lidem moderně nebude líbit.

Žák a student moc dobře pozná, kdo tam před něj přišel. Moc dobře pozná, kde si může v hodině dělat téměř co chce, a moc dobře pozná, když tam přijde trošku kofr učitel nebo učitelka a chce po nich nějaké výsledky.

Myslím, že jednou z velkých charakteristik bolestí dnešního českého školství a nejen českého je ztráta disciplíny. My tomu jdeme naproti. My říkáme: proč bysme vás známkovali, proč bysme vám dávali známky, proč bysme vás stresovali? Vždyť vlastně i ty domácí úkoly je stres. Proč bychom vám dávali domácí úkoly? A tak kdyby náhodou jste se to nenaučili, no tak zítra přijďte a tak si to nějak ještě tady dořekneme.

Dnes se ztrátou té disciplíny souvisí programový rozvrat i toho formálního uspořádání třídy. Mě teď zrovna — myslím, že dnes mi někdo vyprávěl, že dítě jde do školy, myslím do páté třídy, a že už nesedí po dvou v lavicích, ale že mají vytvořená hnízda, kde sedí po šesti, z nichž samozřejmě dva nebo tři žáci sedí zády k učiteli a vytváří týmovou kompetenční práci.

Neuvěřitelné. Frankfurtská škola, spol.

Myslím, že já myslím, že rodiče a veřejnost obecně vůbec netuší, co se v těch školách děje.

Ano.

Zážitek. Stojím na tramvaji. Stojím na tramvaji, poslouchám dítě. Třeťák, čtvrťák, maximálně takové děvče. To tam vypráví tatínkovi: "No, my to letos máme blbý, protože my automat na kávu máme ve vedlejší třídě a já to kapučíno si vždycky přinesu trošku pozdě, takže já možná budu chodit do té hodiny později." Třeťák, čtvrťák.

Tak bych řekl, že to mohlo být tohle. Teď tak jako posloucháte už. Ne, nechcete být úplně staromilec, že si říkáte, no, ale přece jen tahle.

Takže to je další věc. Víte, my jsme podlehli představě, a to vzdělání tomu přizpůsobujeme, mrzačíme. My jsme podlehli představě, že vlastně ten svět kolem nás je už tak strašně rychlý, že učit se nějaké pevné znalosti, že už ani nemá cenu, že je to tak rychlý, že vlastně stačí, když se naučíte ty kompetence, poradit si s novým životem a že se v něm budete schopen orientovat. Že samozřejmě bez znalostí žádnou lidskou kompetenci nezískáte. To k tomu nikdo nedodává.

Že bez znalosti Archimédův zákon bude platit pořád. Pořád budou platit Newtonovy postuláty, až si zastánci kompetenčního školství myslí, že se to dá nějak obejít.

Pokud se žák nenaučí a nebude vědět, co znamenalo, co znamenalo, a teď v posledních dnech tady to výročí připomínáme, co znamenalo 500 let bitvy u Moháče a co znamenalo pro vývoj Rakouska a českých zemí a tak dál. Pokud nebude vědět, že 1526 byla bitva u Moháče s těmi a těmi důsledky, kompetenci nezíská žádnou.

Čili návrat, chce to návrat k disciplíně, chce to návrat k pevnému řádu uvnitř té školy, chce to návrat ke znalostnímu školství, a na to, co je dávno poražené, to je to kompetenční školství. Na to se vykašleme.

Ono totiž, jestli mohu jenom doplnit, říkám to jako otázku skoro, ale řekl bych, že ne úplně. Že to, co líčíte, je vlastně součástí toho, že se ten člověček a člověk neučí jen tu znalost, on se učí také strukturované myšlení.

Určitě.

A to strukturované myšlení předchází tomu, abych si vůbec mohl o tom světě něco myslet soustavněji. Já myslím, že ta snaha zbavit lidi, mladé lidi, strukturovaného myšlení a nechat jenom to, co právě přiletí, a něco a zas to odpinknu, jak pingpongovou raketkou, že to je ten zločin. Protože začíná, protože ti lidé — a je to úplně jedno, jestli z toho člověka pak bude cokoli, prodavačka nebo vědec, úplně jedno. Jakmile nemá schopnost strukturovaně uchopit, co se před ním děje, tak je dokonalým objektem manipulace.

Já absolutně s tím souhlasím, Petře. Absolutně s tím souhlasím, a řeknu vám, co vždycky říkám na různých setkáních a besedách. Víte, zaprvé všichni ti, co říkají znalosti již ne, to je příliš pomalý svět, potřebujeme jenom kompetence, tak říkají: "Podívejte, všechno se dá najít na počítači, všechno se dá najít v Googlu, všechno se dá najít v umělé inteligenci." Dneska já to posunu dál. No to se asi všechno najít dá. Já na to odpovídám: jenomže pokud to dítě si otevře Google, Google si otevře na své obrazovce a najde si tam informaci A, která je naprosto nepodstatná, ale ten Google mu ji pěkně vyplivne, tak má rozměr té obrazovky. Pak si najde informaci B, která je velmi podstatná, ale ta má stejný rozměr té obrazovky. A pakliže to dítě nemá dostatečnou vědomost, co je podstatné a co je nepodstatné, tak si myslí, že obě informace mají stejnou hodnotu.

Ano.

To je první věc. A druhá věc je, a já považuju umělou inteligenci za obrovské nebezpečí pro vzdělání. Obrovské nebezpečí.

A vždycky mi říkají, no počkej, ale tak zaprvé pokrok nezastavíš. To je jedna věc. A druhá věc, říkají, no ale vždyť ta umělá inteligence, ta přece ti nabídne to řešení, ta ti nabídne, jak to má, co se o tom máš dozvědět.

A já říkám: "Ale to říkáš ty nebo vy, kterému je 50, 55, 60 let. A ty máš za sebou znalostní školství."

Ano.

"Tys prošel těma znalostma. Ty ty znalosti máš. Ty ty umíš té umělé inteligenci říct: 'Počkej, ale to mě lžete. Tohle pravda není.'"

Eh, pokud to dítě se stane obětí umělé inteligence bez náležité znalosti, bez náležitého znalostního fundamentu, tak si od té umělé inteligence nechá namluvit úplně všechno, nakukat úplně všechno a dopadne to špatně, jo.

Čili já nechci být staromilec ve smyslu – ty seš ten ludista. Taky někdo si napsal, vy jste ten ludista, který chce prostě rozbíjet tyčemi ty stroje a chce návrat k manufakturní výrobě, eh, ruční manufaktuře.

Eh, já tomu pokroku tak nějak rozumím, ale vždycky na to cituju úžasnou reakci Ronalda Regana, který byl kdysi guvernér Kalifornie a byl v Berkley na univerzitě vypískán studenty, levicovými studenty, na nejlevicovějším západě v San Francisku. A když odjížděl, oni tam na něj skandovali a říkali: „Vidíš, pusť počítač." A Reagan geniálně jim na to odpověděl: „No, to máte pravdu. To neumím. Já jsem ta generace, co ty počítače vymyslela."

A to jako já myslím, že to je – já tím nás nechci povyšovat. Já tím pro děti a žáky chci, aby si s tím světem pro budoucnost uměli poradit, aby mohli tím životem jít šťastně, aby byl ten život pro ně úspěšný, aby je naplnil.

Myslím, že rozum patří sem k tomu stolu. Bavit se i o idei vzdělání.

Ne, nejde nám jenom o to, jak první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá třída. Nám jde i o to, že přece vidíme vzdělání ne výhradně jako metodu uplatnění na trhu. Já považuju samozřejmě, že je snazší v životě se posléze uplatnit, ale pro mě vzdělání je víc.

Pro mě vzdělání je utváření člověka, jeho mravní zakotvení, jeho hodnotové zakotvení, jeho schopnost se světem umět vyrovnat. Pro mě je vzdělání v tomto slova smyslu mnohem víc. Pro mě je to celoživotní cesta a myslím, že jsme povinni děti a žáky na tuto cestu uvést a uvést je světem, který je trošku vybuduje, pomoct je vybudovat.